Náš Domov - 2. Pol. 6. Kapitoly
Bezvýznamné šarvátky, schválnosti typu přepadání na obchodních trasách v síti hyperbran a jejich poškozování…toho dne to všechno pozbývalo smyslu.
V kosmické prázdnotě se schylovalo k první skutečné bitvě celé války. Někteří ještě tvrdošíjně lpěli na tom, že jde o „rebelii“, „záležitost vnitřní bezpečnosti“, tentokrát to bylo nepopiratelné. Chladné pancéřové pláty se pomalu odsunovaly, a odkryly dronové odpalovače, iontové děla a veškerý smrtící arsenál, přejatý od starých, a většinou vymřelých ras. Padlí spojenci i nepřátelé už dávno otevřeli pozemské civilizaci technologický rezervoár nových směrů vývoje celé rasy. Nové způsoby, jak žít i jak život ukončit.
Nyní tu proti sobě stály dvě armády, flotily, ideologie, obě strany mají svou pravdu, a budou jí bránit k smrti.
Žádné vyjednávání ani prostý lidský rozum tomu nezabrání.
Duše Asgardů by odvracely zrak studem, a od padlých goa’uldských Lordů by se ozval krutý sarkastický smích.
Povznesení své nezdárné děti zatratili už dávno. Před dvěma staletími je považovali za děti, tak se mezi nimi víceméně tolerovala snaha vést je za jejich primitivní ručky.
Teď se stali sotva pubertálními, alespoň v antickém chápání představy o vývoji druhu.
Vědí, jak to je.
Museli si neustále přípomínat, co se stalo v rodné galaxii. Jak málo chybělo, aby jí alteránské frakce proměnily v prach, a jen neprůbojnost zastánců tvrdého postupu zabránilo katastrofě.
Admirál Vitalij Karanov nebyl typickým Rusem, co se představ o smýšlení kohokoli z tohoto národa týče. Vždy si všechno přesně promyslel, přebral, nehnal se nikdy do extrémů, a měl připravená zadní vrátka. Záleželo mu jemných detailech, jako souhrny zničené techniky nebo seznam padlých podřízených. Ne, že by mu záleželo na někom jiném, než na něm, zkrátka ctil obvykle v ekonomii uplatňovanou zásadu – nízké náklady, vysoké výnosy. Nikoli okaté, ale nezanedbatelné podlézání nadřízeným k tomu patřilo.
Přílišnou hrdost a čestnost považoval za slabosti, brzdící úspěch v kariéře.
Co se týkalo Malcolma, byl to víc než dobrý znalec lidské povahy, a věděl, že striktně opatrnému a pedantskému Karanovovi může věřit, když se ihned přidal na stranu kolonií.
Téměř se vysmál rozčarování Darlana, že se jeho nejmilejší poskok přidal k předem ztracené věci. Vitalij ho od prvního stisku ruky považoval za ubožáka. Malý člověk s fanatickým zápalem. Aby využil jeho a jemu podobných ega, arogance a namyšlenosti , nemusel se právě namáhat.
Admirála obklopovaly hologramy, představující celé bojiště, a ručně i pomocí propojení s mezilodními intranety se připojoval ke kapitánským kanálům.
Ani dnes nechtěl své prapůvodní vlasti na Zemi přidělávat čárky do počtu spálených zemí a zbytečně krvavých bitev, a co ho konsternovalo víc, stejně se tak stane, ať udělá cokoli. Tentokrát to byla více věc matematiky, nežli strategie.
Letmým zkalkulováním možností zbraní, morálky útočníků a obránců, shromáždění Malcolmových posil…ne.
Pohybem prstů o světelné body na samém okraji hologramů si vyžádal spojení s velitelem planetární obrany.
Starosvětský plnovous a nutný turban dodával sikhskému generálu dostatečnou pozornost, a to ještě před pohledem na těsnouuniformu jednoduchého střihu.
„Admirále, byl jsem zpraven o situaci. Mobilizace sice není skončena, ale evakuace obyvatel na venkov a opevňování probíhá bez větších potíží. Jediné oč vás žádám, je čas.“ dostal ze sebe Sikh jedním ze třech jazyků indického subkontinentu, kterými se na planetě vyjma obecné slovanštiny hovořilo nejčastěji.
„To není právě málo, generále. Zanedlouho budu vytížen vámi zmíněnými „starostmi“ tady na vysoké orbitě, proto jsem vás chtěl předtím zkontaktovat. Mohu vám zaručit nějakých 90 minut, a to jen jestli se naše návštěva rozhodne předstírat nenásilnou dohodu.“
Generál téměř rozhořčeně zafuněl, a opřel se více do křesla, až admirál na přenosové holovizi viděl téměř jen vousy a stříbřitou látku stejnokroje. Pak starý Sikh vypnul přenos, a měl chuť praštit pěstí do stolu.
Má tedy jen nějakou tu hodinu života. Přešel k balkónu, z něhož měl přímý výhled na palácové zahrady obklopené chrámy.
Vysoké věže politického a vojenského vedení Samarkandu se bázlivě tyčily s odstupem od té krásy, a ten, kdo přísahal, že nikdy nedopustí vstup ničeho nepřátelského na tuto novou společnou vlast, se smutně díval z nejvyššího patra jedné z nich.
Věděl nejlépe ze všech, jak vypadá mobilizace. Do všech starých dolů, kterými byl Samarkand prošpikován, do všech kanalizačních systémů, jeskynních pevností pod skalami tvrdšími ně pozemské diamanty, tam všude se stahovali vojáci, civilisté, zbraňové systémy a zásoby pro pokračování boje.
Pro houževnaté obyvatele planety by byla kapitulace nepochopitelná, ačkoli sikhský generál zvažoval i tuto možnost, přestože by mu čest velela poté spáchat sebevraždu.
Bylo by to však zbytečné, protože by ho nikdo neposlechl, a i kdyby ano, vzpoury proti okupantům by měly stejně strašné následky jako dlouhodobé obléhání, ke kterému se schylovalo.
Už dvakrát čelila kolonie riziku úplného zničení, jednou díky své poloze mezi Zemí a druhou superbránou, skrze kterou chtělo nové hnutí Počátku oplatit „vměšování“ do jejich galaxie.
Jednak si nebyli jistí, jestli bylo vyhlazení bohů nutné a správné, a jednak se ta vzdělanější vrstva učenců a Převorů dozvěděla o pár desítek let starém plánu likvidace rozesetím Replikátorů a zničením celé civilizace.
Polovina kolonistů tehdy padla při obraně svých domovů, a vlivní rodáci ze Země prosadili kontroverzní odvetnou akci, při které byli povražděni téměř všichni zbylí Převorové, Celestus se proměnil na peklo podobné Venuši a velká sídla na planetách byly bez milosti vybombardovány.
Podobně pro útočníky katastrofální se ukázal společný pokus Aschenů a zase se rozlézajících Luciánů o likvidaci této mocné pozemské výspy coby odstrašujícího příkladu.
Ti, co přežili, dožili své životy v samarkandských dolech, a žádné pohrůžky Konfederace a vlády na Zemi je nedonutily je propustit.
Přibližně tehdy si museli uvědomovat nebezpečí, pokud tihle tvrdošíjní indoslované pojmou přesvědčení, že nikoho k rozhodování nepotřebují. Ze všech větších kolonií byl Samarkand nejjistějším semeništěm antiterránského separatismu.
„Tak začneme.“ povzdechl si Sikh, a pohybem ruky po osobním terminálu předal pravomoci nižším velitelům. Každý důstojník ve své oblasti bude zodpovědný jen sám sobě. Terrani ostřelováním vojenských objektů a rozvodných sítí tak ničeho nedosáhnou.
Dalším pohybem prstů v hologramu přepnul na osobní složku, pro poslední audiovizuální záznam.
Začal testamentem, čili závětí.
Všechno, co kdy měl, se rozdělí mezi jeho děti, a ani myšlenkou si nepřipustil, že by nějaké nemuselo přežít. Mnoho lidí zemře, ale jeho blízcí budou mít štěstí. Musí.
Pak, i když na to neměl právo (Karanov by použil výrazy porušení subordinace a znevažování podřízených), jenže on se musel podívat do tváře toho takzvaného ochránce svobody ze Země, domova, kterému mají být všichni poslušní, ať jedná jakkoli.
Dvojnásobná genocida v Oriské galaxie skrytá jako protiofenzíva. Měnění Jaffů a lidských civilizací v loutky úzké skupiny Pozemšťanů, jejichž zločin byl jen ten, že byli ze svého domova odvlečeni před tisícovkami let rasou otrokářů a falešných bohů.
Spojenectví s amorálními parchanty jako jsou Ascheni a Luciáni, na základě přesvědčení, že pokud je na obzoru zisk, musí jít zásady a důkazy o nelidském jednání celé civilizace stranou.
Dohromady krásně omotané slovy o míru a harmonii ve čtyřech galaxiích.
Hologram probliknul, a vyzářil nový obraz.
Než stačil člověk na něm cokoli říct, přerušil jeho nádech generál v turbanu.
„Víme kdo jsme, představování proto můžeme vynechat. Jednat s vámi nebudu, jednak to už zkusili mí nadřízení, jednak jste byl už dávno rozhodnut, než jsme se tu dnes mohli sejít a pohovořit. Mám jen jednu otázku, a v rámci slušného chování byste na ní měl odpovědět, Darlane. Berete na zodpovědnost všechno, co se tu stane?“
Nad tou do nebe volající drzostí toho zrádce musel Darlan popadnout dech. Ti šílenci si snad opravdu myslí, že se svými podvratnými řečmi mají patent na spravedlnost.
„Nebudu poslouchat…“
„To máte pravdu. Nikdy jste neposlouchali. A teď budou platit všichni. Rád bych vám plivnul do obličeje, abych vám dal najevo své pohrdání. Bohužel mi bude muset stačit přání vaší pomalé a ponižující smrti.“
odpověděl mu tiše, a pousmál se překvapenému výrazu toho katova pacholka.
Vypnul přenos signálu, a podíval se na údaje senzorické sítě satelitů. Začala se rozpadat vlivem rušiček obou flotil, a zanedlouho budou ničeny i fyzicky.
Karanov zachoval základní zásadu při boji s početně silnějším nepřítelem, tedy nerozdělovat se, a nedovolil žádné lodi se vzdálit, naopak je přeskupoval do těsnější formace, v neustále měněné geometrické tvary, aby pozemská flotila nevěděla, na kterou stranu se stahují poškozená plavidla, nebo která jsou držena spíše v záloze.
Vývoj rušících systému byl po dvou stech letech od války s Wraithy vůbec tak dravý, až bylo jisté jen optické a neurální navádění, to první s výhradou, protože maskovací technologie se taktéž neustále vyvíjela, a to druhé bylo také omezeno, a to s možností použití telepatů v bitvě.
Dobrý důstojník byl už jen sám o sobě ten, kdo si pamatoval a průběžně sledoval zavádění a vyřazování stovek možných i nemožných technologií.
Vitalij Karanov se považoval za jednoho takového, a vyhlídky se mu vůbec nelíbily. Bylo faktem, že od začátku občanské války byly lodě Nezávislých kolonií mnohokrát vylepšeny a konstrukčně měněny, ale podobné chování bylo jisté i u flotil věrných UNE.
Admirálové měli i u byrokratické vlády Země povolení dílčích „úprav“ výzbroje, pochopitelně v rámci rozpočtů.
Nyní se mělo ukázat, kdo tento zběsilý technologický závod vyhrál.
Darlanovy síly se roztáhly do útočných formací, a jako šípy vystřelené z gigantické kuše se plnou podsvětelnou rychlostí hnaly ke svému cíli.
Ruský admirál zaktivoval neurální rozhraní ve spánku, a spojil se s telepatem na palubě zamaskované vlajkové lodi Bogatyr, která se spolu s dvěma desítkami samarkandských křižníku právě dostala za Pozemšťany.
„Zaměřte nejbližší plavidla, plná salva vším, co máte, a skočte za planetu. Do dalších rozkazů tam zůstanete.“
pomyslel si Karanov, a vlastním lodím u planety na holoklávesnici vypsal pokyn k útoku přesně za 4 minuty.
Textový rozkaz byl velmi primitivní, jenže také nejsnáze zašifrovatelný, proto ho preferoval před běžnými subnetovými přenosy obličejů.
200 sekund.
Dvacet lodí místní typické organické konstrukce se zhmotnilo ve skupinách po čtyřech, a fialové drony spolu s bílými pulsy dopadaly do několikanásobných štítů méně obratných bitevních lodí.
160 sekund.
Při druhém přeletu vystřelili Samarkanďané naquadriové hlavice, kterými přetížili štíty mnoha lodí, obracejících se k obraně, a díky nabíjení zbraní tak měly rozkolísané štíty.
120 sekund.
Další hlavice byly odpáleny, výbuchy překonaly možnosti štítů a senzorů desítek lodí, několik letek stíhačů bylo rozmetáno do prostoru.
80 sekund.
Nové salvy ze všech zbraní samarkandských křižníků ničily nejnebezpečnější cíle v dosahu. Štíty jim už také vymizely, ale organický pancíř zatím bezpečně pohlcoval cokoliv, čemu se jejich piloti nevyhli.
40 sekund
Za cenu ztráty tří lodí bylo z boje vyřazeno dvacet pozemských (měly buď neopravitelný hyperpohon nebo nefunkční zbraně a štíty). Křižníky zmizely na okamžik v hyperprostoru, aby se vzápěti zhmotnily za planetou, a obnovily svou plnou bojeschopnost.
0 sekund.
Inerciální tlumiče koloniálních válečných plavidel letěly vpřed na plný výkon. Každá bojující struktura, každý stíhač, každý pilot v neurálním rozhrání té nejsilnější lodi. Dokonalá symfonie souhry, dalo by se říct.
Obě strany mířily proti sobě, a obě téměř ve stejný okamžik odpálily svůj veškerý arsenál.
Roje stíhaček se promíchaly do smrtelného zápasu.
Jako v dávných válkách na Zemi, i zde se projevily výhody vyšší morálky a chuti obránců. Ani to však nemohlo zamezit průletu několika naváděných dronů, i těch antihmotových, naváděných nic jiného nevnímajících pilotů v odpalovacích křeslech, pro některé přežitkem a nostalgií po předcích.
Účinnost však byla stále nepopiratelná.
Správní budovy byly cupovány prvními střelami, které dokázaly projít skrz Karanova i orbitální systémy, a místní vrchní velitel přijal smrt ve své kanceláři, kde na ní se zavřenýma očima čekal.
Jedna ze střel také donutila k přistání ne zrovna dobrovolné účastníky. Štíty Lucky Lucka vlivem zásahu i špatně odhanutého sestupu selhaly, a trup se začal nebezpečně rozehřívat. Kupodivu nešlo o terránského drona, ale o vzbouřeneckého. Evidentně je to mělo popohnat s přistáním, neboť náklad nebyl stále vyložen.
„Víš, že si totální magor?! Za chvíli to tu přeorají, a ty nemáš lepší nápad, než to posadit dolů?!“
„A koho je to vina? Ty si přes techniku lepší Diego, a říkal jsi mi, že nabití hyperpohonu v tom rušičko-přenosovým bordelu si nikdo nemusí všimnout!“
„Řekl jsem, že nemusí, ne, že nevšimne! Myslel jsem, že tu hladinu energii pomalu zvýšíš, a zakryješ to pokusem o přistání…“
„…což jsem teď zkusil! Kontrolky mi tu svítí jak vánoční stromek, tak pohni prdelí, jestli se nám nerozpadává strojovna!“ dopověděl Stetch, a obrátil se zpátky ke konzoli na můstku, tedy že považuje tuto konverzaci za ukončenou.
„Takže za vola jsem tu nakonec já! Výborný!“ řekl ještě Diego, a výmluvně při tom rozhodil rukama, než se rozběhl celými sekcemi až k reaktoru a rozvodům energie.
Stetch se prsty klepnul po implantátu ve spánku a usadil se do křesla. Začíná věřit těm pověrám, že se člověk používáním rozhraní mění pomalu, ale jistě, na stroj.
Znovu zažil ten podivný pocit, že má kůži z trinia a je mnohem větší. Na krátkou chvíli se přece stal lodí.
Kdesi v zákoutí propojené mysli ucítil šimrání a následnou bolest.
Naváděcí majáky. Otrocký software se aktivoval, a nutil ho přistát na určitém místě.
To místo se nikoli náhodou nacházelo uprostřed holých skalních masivů, v Jassanské poušti na kontinentě Aral, kam se stáhly dvě domobranecké divize se zásobou mobilních odpalovačů dronů, lehkých i obrněných mechů.
Lucky Luck se zastavil těsně nad zemí, a to už Stetch cítil, že nemá nad lodí žádnou moc, nýbrž jí navádí jejich „spolubojovníci“.
Zpočátku se lekl, že to navádí špatně, neboť se dívat na let do kamenné stěny by nedělalo dobře nikomu. O zlomek vteřiny, než se tak stalo, mu došlo, že celé podobné pevnosti musí mít propracované dokonale.
Lucky Luck tak přeletěl holografickou falešnou stěnu, a vletěl do obřího hangáru, kde bylo seřazeno několik letek stíhačů, a nejhlouběji se snad nachází i protilodní odpalovač dronů.
Lewis Stetchkov žasnul nad schopnostmi jak prvních, tak budoucích kolonistů vykotlat v tak místně typicky tvrdé hornině (Samarkand byl původně jádro větší planety) něco takového.
Síly UNE na orbitě o podobných místech věděly, ale i se znalostí vchodů a přistávacích drah by je museli dobýt postaru, tedy kombinovaným útokem. Navádět něco přesně také nepřicházelo v úvahu, protože jestliže admirálové to s rušičkami senzorů a energií různých druhů na lodích přeháněli, místní důstojníci už museli být naprosto paranoidní a puntičkářští.
Pak znovu ucítil, že loď přijímá vysílaní. Povstalci je přepojili na své kanály, takže posádka mohla vidět a slyšet všechno, co ke všemu připravení Samarkanďané.
Tedy, oni určitě připraveni byli, ale Stetch určitě ne. Ne na pohled naprosté destrukce.
„Panebože…“ dostal ze sebe Stetch, nechápaje to, co viděl na senzorech propojených s těmi pevnostními.
Dosud se snažil přesvědčovat sám sebe o tom, jak je ta válka dočasná, brzy skončí, vším se jen tak propluje, jako tolikrát před tím. Ale zjevně…se ty problémy nakupily víc, než si sám připouštěl.
A teď, při pohledu na pozemskou flotilu, nemilosrdně bombardujíc průmyslové oblasti i s městy věděl, že to je to doopravdy.
Válka se vším všudy.
Bombardéry UNE prováděly kobercové nálety na samarkandská města, zatímco Karanovovy síly byly vytlačeny od planety za pomoci Aschenských lodí, které se přidaly k pozemským. Křižníky držené v záloze chvíli dávaly čas lodím s poškozeným hyperpohonem, a z povrchu vylétlo ještě několik dávek dronů, než byl i poslední protilodní odpalovač zničen.
V hyperprostorových oknech zmizely v několika dalších minutách, admirálova loď byla poslední, a Aschenové je pronásledovali.
Země tak dokázala, že si chce podřídit vzpurné kolonie za jakoukoli cenu.
Ani Frank neměl právě na růžích ustláno. Své cesty na Zemi se musel zase vzdát, protože abydoským sektorem se prohnala koloniální Malcolmova flotila jako urágan, zničila tři konvoje, přičemž pak se naneštěstí zase vydala naproti jeho jachtě, s odhodláním rozptýlit do vesmírného prostoru loděnice Země
Samozřejmě nemohl vědět, proč to dělají.
Jistě že se snažil celou cestu sledovat dění na subnetových kanálech, jenže přes propagandu a nepodložená obvinění nemohl věřit ničemu, a jak musel uznat na vlastní oči, ani vládní stanici UNN.
Vydal se znovu opačným směrem, a zkusil po velkým obloukem.
Tam, kde by nečekal koloniální ani pozemské ozbrojené síly, se zčistajasna objevily aschenské, a Frank měl co dělat, aby se jim ztratil v hyperprostoru, čímž ho opět zatlačili šptným směrem, do Jádra.
Miliardy hvězd osvětlovaly pilotní kabinu jachty, a hebridenské systémy vykazovaly známky drobných poruch.
Nemohl se tomu divit. Bude muset zaletět někam do klidu, a podívat se na to blíž. Třeba mu ti zatracení aschenští svatouškové přece jen udělali nějakou rýhu do kapoty…