Invaze - Strany 10 až 12
První vlny svalnatých zelených potvor ozbrojených sekyrami, páchnoucích a řvoucích jak stohlavé stádo paviánů, byly zničeny bezezbytku. Mrtvá a umírající těla se kupila na sebe tak, až bylo čím dál náročnější rozeznta, kde se chtějí živí a zdraví mručící primitivové proplazit přes vrstvy těch méně šťastných, a kde se jen cukají ruce a nohy.
Občas to vyjasnil výbuch z minometu nebo granátometu, a tak chotěbořskou silnici a okraje lesů pokrývaly výsledné produkty spojení živé tkáně a exploze.
Řetězové exploze nášlapných min a nástrah tento typický válečný obraz zdokonalovaly.
Určitě by jich měli víc, nebýt ještě nedávno řvavých humanistických mezků, neschopných pochopit, že se bez těch zákeřných věciček zkrátka nic ubránit nedá.
Vystřelil další světlici, tentokrát žluté barvy, značící ústup. Bitevní plán měl vymyšlený do nejmenších detailů, a k jeho údivu zatím vycházel do puntíku.
Způsobit obrovské ztráty nepřátelským jednotkám mimo město, a přehradná palba rezervních oddílů a minometů se postará o bezpečný přesun do silně opevněných pozic na okraji Chotěboře. Zatím to jde.
Jakmile přiběhl, všiml si šílené nervozity svých lidí. Připevnil kulomet, a křičel slova, v jejichž sílu věřil – v tom co udělali, co je nesmíme nechat udělat.
Pak pomocí vysílačky a hlasů v pozadí zjistil, jak o dvě ulice dál vojáci propadají panice. Běžel tam, na pozadí pekla, co sám zprostředkoval svými nápady. Všechno se posírá v nejnevhodnější chvíli…
„Nesmíme ustoupi t vnitřnímu postavení, jen takhle máme šanci…“ vysvětloval k smrti vyděšenému rotmistrovi, který bohužel nevěnoval pozornost všemu okolnímu. Vržená obří dýka našla svůj cíl
Vyprsknul krev, a zemřel, ještě než jeho tělo padlo k zemi.
Ne. Ne.
„Ne!“ zaryčel Gebauer jako tur, a hodil dva granáty mezi přibližující se dav mručících nepřátel.
Zelené masy se přesto převalily přes zákopy a zátarasy. Vojáci utíkaly, co jim nohy stačili, maximálně pálili bez míření od boku.
První dům na konci ulice se rozpadl. Zídka vedle majora pukla po nárazu vrženého kladiva, jehož minula o centimetr. Otočil se, a podivně klidně sledoval, jak jsou jeho muži vražděni v nerovném boji, a ztrácí jemu svěřené město.
Sleduje je, jak utíkají, do předem ztracených posledních provizorních překážek v ulicích vedoucích přímo k náměstí.
Něco se stalo. Cítil, jakoby čas pro něj plynul pomaleji. Podíval se vlevo. I bez dalekohledu rozeznal vysokou autoritativní postavu, obalenou pulsující září.
Pomalu zvedla ruce, a Gebauer ucítil cosi mocného blízko něj. Zmizelo to. Smysly se mu vrátily do reality vybuchujících granátů a palby lidských zbraní.
Zdi domů po obou stranách ulice se začaly bortit, zmáčknuté neviditelnými obřími drtiči. Další. A další domy se hroutily samy do sebe, proměněné v hromádky drti.
Nebyli v nich vojáci. Ani civilisté, naštěstí. Zato jich byly plné domy na náměstí, ještě v relativním bezpečí.
Zastavil se uprostřed silnice. Znovu se to stalo. Šum. Závan větru. Vlastní srdce. Rozžhavená střela opouštějící vývrt hlavně.
„Pane, tady nemůžete zůstat, musíme…“ snažil se ho probrat jeden z utíkajících vojáků, ale sekyra mu nemilosrdně rozštípla lebku.
Zeleňák se nestačil napřáhnout k nové ráně, protože byl sražen přesnou dávkou tří střel do obličeje.
Major si toho sotva všimnul. Poněkud udiveně hleděl na kousky mozku a lebky na ruce.
Pak se zadíval kdesi…někam.
Bytost v kápi u úpatí Železných hor. Neviděl nic jiného. Krev mu tepala ve spáních.
Přepnul kmitočet vysílačky na minometný oddíl dvě, za městem. Snad se ještě nestáhli….
„Gebauer. Palte na tyto souřadnice…“ a z úst mu splynula změť slov a čísel, čímsi záhadným zjištěné.
Vír boje.
Jednou rukou chytil slizkou pěst svírající těžkou oboustrannou sekyru, a vpálil několik nábojů z pistole do tlustého zeleného krku. Druhou stvůru vší silou srazil k tomu, co zbylo z obvodového zdiva velké vily, a narval jí hlaveň čezety do oka. Výstřel. Obklíčili ho. Nemá už čím by se bránil, vyjma bojového nože.
Raketa dopadne přímo mezi ně, a exploze ho odhodí stranou
„Snad sis nemyslel, že tě tu necháme stát samotnýho.“ řekne klidně kapitán. Kulhající, téměř udušený z povýstřelových zplodin, ale stále naživu a při smyslech.
Odhodí trubku pancéřovky, a bez dalších řečí popadne malý samopal, doteď mu visící přes rameno, zatímco ho míjí rozzuření Češi. Není ani jeden, u něhož by se nemísily maskáčové barvy s červenou.
Zuřivý protiútok vyhnal čímsi zaražené a demoralizované humanoidy z už dobyté většiny města.
Českým zázrakem nazvali novináři těžce zkoušeného světa zastavení…koho vlastně? Dosud se nikdo neshodl na tom, jak „tomu“ říkat. Nejčastěji se používaly výrazy Druhá strana, Temní nebo Stíny, v narážce na to, že vlastně dosud nikdo neví, odkud a jak se proboha dostali na náš svět. To a jiné z války vyplývající záhady rozjely bouřlivé vědecké diskuse o schopnostech nepřítele.
Zatímco frontu v Evropě, Rusku a Severní Americe se podařilo víceméně stabilizovat, politicky to mezi zeměmi novopečené Aliance vřelo. Skandální na celém „zázraku“ byl fakt o záměrném zdržování vojenské pomoci napadené republice. Zejména, že zvláště Němci dělali vše pro to, aby bylo co nejvíce jednotek plně zachováno pro záchranu jejich milovaného Vaterlandu, takže se de facto rozhodli obětovat je, a to platilo i pro Poláky.
Ti ztratili polovinu svého území, spolu s větší polovinou obyvatelstva, takže Češi měli vlastně o dost větší štěstí.
V každém případě, lidstvo dostalo trochu času na přemýšlení.
Zapomenout na ideologie, zapomenout na náboženství, všechno, co je odlišné.
A díky tomu získat jakous takous společnou šanci na vítězství.
Mlha se nevrátila už tři dny. A hrůzu nahánějící protivník kapituloval. Tedy hned dvě překvapující události v, od světa odříznutém, městě.
Bylo to vlastně na poslední chvíli, zrovna jak důstojníci zachmuřeně propočítavali zásoby munice. Vše, co jim zbývalo, stačilo tak na pár minut podobně zuřivého boje, a bylo to už vlastně jen to, co vojáci měli zrovna u sebe. Několik kulometných pásů na hnízdo, přehozených na blůzách jako šerpy, pár zásobníků, tu a tam granát.
Zkusili to ještě třikrát a pokaždé to skončilo stejně, zkonstatoval nekorunovaný vládce města, nacházejícího se v ruinách. Pach hniloby a hnijící maso začalo být cítit tak pronikavě, až musel nařídit zelenokožnatá těla spálit, a aspoň částečně dezinfikovat okolí vším, co měli po ruce. Nakonec, který blázen by ty dny řešil životní prostředí?! Plastikové pytle stejně sotva stačily pro lidi, především pro, po všech stranách pobité, civilisty.
Zejména na sundávání těl nabodaných na kůly měl žaludek málokdo. I kapitán Kojecký mlčky pomáhal kopat hroby po tom, když vlastnoručně naplnil pytle tím, co zbylo z tuctu rodin.
Jen Gebauer poznal podle cukání svalů v obličeji a skelných očí, že je ve skutečnosti na pokraji šílenství. Měl by se naučit ubírat páru…na druhou stranu ho chápal. Sám se odklízení těl vyhýbal, jenže…
Tenhle pohled by naučil i Gándhího zabíjet bez slitování.
Kdyby je našli už ráno…těžko by své muže zadržel v nebrání zajatců.
Další pravidelný útok nepřišel, zato se k nim za svítání blížili ti, co se je už pět dní snažili neúspěšně pozabíjet. Beze zbraní. Polovina jich byla za krutého smíchu vojáků pobita, dokud jim zábavu nezkazil sám major s tím, že nahoře potřebují aspoň pár zajatců.
Mezitím také dorazily slibované tanky. Ty posádky, co při projíždění Chotěboře byly natolik bláhové, že se odvážily podívat poklopy ven, se setkaly s chladem a nenávistí dosud živé poloviny 38. Pluku.
„Ti sráčové se třásli někde u Bavor a my tady…“ zasyčel rotmistr Král. Měl velký krvavý obvaz kolem břicha a seděl opřený o okraj kulometného hnízda, které slavně uhájil před třemi dny. Jediný tehdy přežil při obraně zadních ulic, když zeleňáci zkoušeli druhý frontální útok, tentokrát vedený o dost zákeřněji.
„Tak kde je máme? Říkal jsem ti třikrát, že štáb bude chtít ně…něco ke studiu a snad výslechu.“ ale že by to jejich mručení byla jakákoli člověku chápatelná řeč, to pochybuju, doplnil se v duchu Gebauer.
Oslovený, kapitán Kojecký, ledabyle mávnul k jedinému Orkovi, který si mohl být prozatím jistý osobním bezpečím.
„Generál chce jen támhletoho, nebo ne?“ řekl kapitán, a ukázal na něj, přikovaného ke troskám domu na konci ulice. „Se zbytkem…“ Major jim chtěl říct, aby zbytek narvali do vypálené sportovní haly, ať si je řeší někdo po nich. Nějak v tom zmatku posledních dní pozapomněl na logické chody myšlenek, ke kterým se jistě počítá pomstychtivost…
„O zbytek se…postaráme.“ prohlásil kapitán znuděně, a okolostojící podřízení se výmluvně zašklebili. Gebauer se na něj tázavě podíval, ten mu jen opáčil dalším unaveným výrazem.
No, proč ne. Být u toho ale nemusí. Koneckonců, stanovy o zacházení se zajatci se vztahovaly jen na lidi.
Ork si nedělal žádných iluzí, a útrpně přijímal opovržlivé gesta cestou k připravenému transportéru, kde už čekali pracovníci rozvědky s uspávacími šipkami, paralyzéry.
Zelený obličej stáhne do vzdorné grimasy po každém dopadu plivance a prázdné nábojnice. Už na první pohled šlo o důležitou osobu. Zbroj, vyrobená z neznámého šedého kovu, podobného titanu a odlišné válečné barvy naznačovaly, o koho přibližně může jít. Důstojník, šlechtic nebo cokoli podobného.
Zajatec vedený na řetězech, dosud zřejmě smířený s velkou šancí na mučení a bolestivou smrt, si všimne majora, jenž jako obvykle prohání plicní sklípky kouřem, a vede běžnou konverzaci se svou pravou rukou. Hluboko vpadlými červenými duhovkami projede děs a strach. Ork ztuhne a svalí se na zem před nimi. Po chvilce všem dojde, že v tom není pokus napadnout velitele, nýbrž ponížené kleknutí k zemi před ním.
Bodali do něj dobré tři minuty nasazenými bodáky, než roztřeseně vstal, a i pak odkráčel se skloněným otrockým výrazem. Rázem byla z nějakého důvodu veškerá důstojnost ta tam.
„Co ho tak vyděsilo?“ zeptal se tupě svého podřízeného, spadajícího kromě jiného do kategorie dlouholetý kámoš.
„Beztak jim ještě nikdo nedal tak moc po držce jako my tady. A viděl tebe, zodpovědnýho za jeho selhání, tak se sesypal. Víc v tom nehledej.“ pronesl Kojecký s jízlivým úsměvem
„Asi to tak bude…“ odpoví mu Gebauer zamyšleně. Pak si vzpomněl na přízemnější a bližší problematiku. „Poslyš, ověřil si zbylý zásoby munice? Nerad bych pak musel s tím puntičkařským volem debatovat, proč mají o tisíc nábojů míň…“ poslední slova řekne zpomaleně, protože majorův zrak spočinul na místě, kde klečel poražený.
Na rozpraskaném asfaltu ležela dýka s černou čepelí posázená drahokamy.
Ráno. Žluť paprsků Slunce si prorážela cestu korunami stromů. Rosou nasycená příroda voněla životem.
Kdosi neopatrně nahlas zaklel. Vzápětí inkasoval ránu do hlavy a vážně míněné hrozby.
Poznovu se obnovil prozatimní klid a mír.
Beskydy od války neztratily nic ze svého kouzla, mimo vylidněné vesnice.
Pouze stěží zřetelné obrysy v husté vegetaci skrývaly přepadový oddíl. Učiněná idyla „průzkumáků“ byla protržena vzdálenými zvuky. Velitel se ztěžka opřel o lokty a chvíli hledal svůj malý dalekohled. Pod kopcem, na němž pobývali celý den poté, co stěží dvakrát za sebou unikli odhalení, se zjevně něco muselo dít.
Byli ve větším nebezpečí, než na momentální frontové linii Varšava – Brno – Terst, naštěstí pro ně samotné si to tolik neuvědomovali. Alespoň se vyhnuli následkům psychologické války. Bezhlavá lidská těla byla těsně za frontou navršená na kopcích, okolo nich hlavy zavražděných nabodané na kopích, častými jevy byla i hromadná ukřižování. Boj mu nevadil. Aby mu nepřítel masovými popravami připomínal jeho bezmoc cokoli s tím dělat, s tím už se nemohl vyrovnat. Snad kdyby většina jeho rodiny nebyla nezvěstná, jenže na tom byla více jak polovina jeho nynějších podřízených
Venca, vlastně pro ostatní major Gebauer, mu jeho rozhodnutí přidat se k průzkumné skupině nerozmlouval, a ani jediným gestem mu nedal najevo, že to považuje za zbabělost.
Dalekohled po chvíli bezvýsledného šmátraní po kapsách vypátral v polospánku se nacházející desátník.
Nedostatkem spánku rozbolavělé oči protestovaly. Mnohadenní prodírání se přes ty nejzarostlejší lesní mýtiny, co Kojecký kdy viděl. Potravinové dávky vzaly dávno za své, a s chlorovými tabletami na čištění vody to nebylo o moc lepší.Včera zabili několik srnců, aby se najedli. Pochopitelně nemohli rozdělat oheň.
Znechuceně si při té čerstvé vzpomínce odplivnul.
Zaostřil obraz, a jasně rozeznával, co se dole děje. V duchu zasténal. Orkská jednotka zastavila na silnici, a na odporný skřek se obrátila čelem k nim.
V následujících momentech je snadné si představit, nad jakými možnostmi kapitán přemýšlel. Vpadnou na ně ze všech stran. Nesmíme padnout do zajetí. Mohli bychom rozvrátit tenhle čelní útok a umožnit několika mým mužům přežít, aby podali podrobnou zprávu. V každém případě, tomu poslednímu vývoji událostí příliš šancí nedával. Budou další ztracenou „kohortou naděje“ (jeden článek v novinách, a už se uchytí sebevíc idiotský název, povzdechl si otráveně. Na milisekundu zapomněl na tady a teď).
Jistě, zatím pobili spoustu nepočetných hlídek a malým skupinek, jenže proti takto početné síle, ve stavu v jakém jsou, s minimem munice, nemají žádnou šanci.
Některým se klepala čelist, jiným tekl studený pot. Většina byla smířená s tím, co se má stát. Ostatně, podobně jako sám kapitán, i oni byli dobrovolníci. Neměli už co ztratit, mimo vlastního života, a jak známo, ve spojení s myšlenkami na odplatu, už valné ceny nenabýval.
V polovině cesty k nim se zelená stvoření zastavila, a začala podtínat stromy. Tentokrát se podíval lépe, nevynechávaje jediný detail. Na cestě pod nimi rozeznával přijíždějící těžké vozy, tažené také Orky.
Ti se bez meškání dali také do práce.
Bože, já jsem vůl, zašeptal tak, aby to nikdo neslyšel. Mysl se mu nacházela někde mezi úlevou, veselím a hořkostí. Měl si toho všimnout. Neměli válečné sekery, dýky ani brnění, co by stálo za řeč. Krátké kožené kazajky a hrubé košile. Dělníci!
Svou rychlostí překonávali každý způsob těžby dřeva, co Kojecký znal. Stačily dvě tři rány pracovní sekerou. I pak probíhala práce svižně. Statná borovice byla za pár chvil připravena k naložení.
Bez mluvení, jednoduchými posunky rukou dal vědět všem, že se mají připravit. Díky těžbě dřeva byla snaha o nehlučný pohyb bezpředmětná. Běželi, obratně se kryli za vyvrácené pařezy a velké balvany, nespatřeni až do poslední chvíle.
Puška s nasazeným bodákem projela hrudníkem prvního překvapeného dřevorubce, a skrz něj prostřelila dalšího.
Zuřivost a marnost posledního týdne byly vybíjeny krveprolévaním.
Rotný Šťastný se zapálením prořezával hrdla umírajících. Pak se pokusil usmát na svého velícího, rozdělující zbytek svých lidí k prohledání vozů.
„Je chvályhodné šetřit municí, ale řehnit se u toho nemusíte.“ odvětil mu ledovým zabarvením hlasu
„Hej! Tady se něco…au!“ uslyšeli u jednoho povozu, kde se přirozeně všichni seběhli.
Našli dvě, přibližně šestileté, k smrti vyděšené děti.
„Postaráme se o ně. Kdo si je vezme na starost?“ zeptal se, a ve vzduchu se kymácela celá dvacítka pravic.
Ukázal na pět vybraných. Pak ještě přidali pár výbušných nástrah k podvozkům, a jeden naložený dřevem rovnou zapálili. Teď je dobře, že to ty bastardy přiláká.
Kapitán se utrápeně podíval kolem sebe. Měli by už tedy jít. Náhoda umí být pěkná děvka.
Šťastný našel v předním voze náklad kopí, tak začal uplatňovat Chamurappiho zákony v praxi spojením hrotů a brčálově zelených hlav. Po prvním boji s nimi věděl, že ta pakáž má strach, jako kterýkoli člověk. Tak ať si tuhle lekci kurevsky dobře zapamatují…
Pět vojáků se drželo stranou s oběma dětmi. Neřekly ani slovo, bylo jen zřejmé, že jde o sourozence.
„Je volná cesta, tak jdem pryč, pohyb!“ zavelel, a oddíl neslyšně vklouzl do dalšího lesa, blíže ke zbylé civilizaci.