Osamocení
Kožená bota šlápla na opálený kus pásu, pocházejícího z tanku, z něhož už moc nezbylo. Šedivý, od všudypřítomné zelené špinavé pláště vlají všude v okolí mimozemské Brány. Nájezdníci odešli, ale zanechali po sobě mnoho. Především jí. Věž. Mezihvězdný průchod do jejich galaktické říše.
Nejhlídanější objekt na planetě, ovládaný samotným Kanem, samozvaných Mesiášem lidstva.
Byl dobyt rekordním časem za cenu nemnohé mutantí krve. Zato za cenu moří červené z přisluhovačů největšího masového vraha a zrůdy, co lidstvo zplodilo.
Tak krutého, že ho jeho činy a experimenty s dlouhověkostí zbavily lidství už před desítkami let.
Mutanti jeho věrné považovali jen o méně nechutnější.
Jakmile se doslova vynořili z mrtvé země protkané na povrchu i podzemí zelenými žílami, zabíjeli. Vraždili, stříleli, a sekali. Co nebylo mutant, muselo zahynout. Okamžitě. Než bude pozdě.
Transporty celého národa se blížily.
A spoléhaly na ně.
Petr z Čech, dosud žijící v opuštěné Praze zarostlé krystaly, a dosud pijícího bez následků dávno otrávenou vodu z Vltavy, zaryl nůž do hrdla zatracence Bratrstva z jednotek Černé Ruky.
Minulé léto mu unesli syna. Měli za úkol chytat v pustinách neopatrné mutantí děti za účelem výzkumu. Už ho nikdy neviděl. Stopoval je spolu s bratranci až k Alpám. Ani oni, ani mutanti, na sebe nechtěli přilákat nežádoucí pozornost patrol z pevností GDI v Německu a Rakousku.
Věděli, že tuto práci dostávají speciální jednotky Bratrstva pouze za trest, za provinění. Ti, co to dělali, byli tedy nejhorší zkurvysyni pod sluncem, takoví, že se s nimi nepárali ani vlastní lidi.
Pak je objevili.
Ty stvůry je zabily, aby se neprozradili. Zabili všechny děti, co odvedli.
Mutanti celou cestu doufali, že je zabijí dřív.
Vojáci GDI v brněních a s velkými kolejnicovými puškami o velké průraznosti jen s pokrčením ramen reagovali na zmučený křik zajatců.
Lhostejně odešli. Nebyla to jejich věc, jak pochopili.
Teď zabíjel znovu. A stejně jako tenkrát, s chutí a zápalem. Vrhl nůž na dalšího, snažícího se dosáhnout na vysílačku u útočné motorky.
Nestihl to.
Jako rozzuření, kvílející andělé smrti se hnali na postavy vojáků. Na vozidla. Na rychle postavené, prefabrikované budovy. Na bunkry a zákopy.
To vše umíralo. To vše vzplálo.
Na chvíli převážila červená a žlutá nad zelenou.
Skupinky zakrvácených postav, a neméně postav ožehlých plameny explozí, vytvořily obranné linie všude okolo Medu. Na samém jihu Itálie, u pobřeží. Pod cizáky postavenou Věží. Která, jak docela nedávno zjistili, plní poměrně logickou funkci.
Jen málo mutantů znalo celý plán. Dostat se skrze průchod do jiného světa v co největším počtu. Co bylo na druhé straně, to nikdo nevěděl. Snad jedna z mnoha planet, ze které ta obludná říše dolovala zelené krystaly.
Byli si docela jistí, že to tam nemůže být horší, než tady.
Změněné plíce, změněné tělo, byly téměř nezávislé na kyslíku. Jejich těla potřebovala tibérium. Jestlipak podobně vznikla i rasa těch cizáků? Vzešlí a silní z tibéria.
Nemyslící krystalické látky, rostoucí všude, kam se jí zlíbí. Dávající sílu, nadpozemskost a nejvíce smrt. Vrtkavější než osud nebo štěstěna.
Brána se otevřela v hromech a blescích, okolí zaplněno oslepující září. Až se paprsky pospojovaly do roztřepených okrajů červí díry. Země se třásla. „Kořeny“ věže si braly obrovská kvanta energie z podzemních rezervoárů milióna tun tekutého tibéria. Materiál na výrobu bomb, co by desettisíckrát zničily Zemi, spalovala rychleji, než supertěžké tank palivo.
Měla ho dost. Celou Itálii. Evropu. Zemi.
Holohlavý vůdce Bratrstva Nod v základně na Ayers Rock mohl zešílet hněvem. Zlobou. Jeho nevděčné výtvory, neposlouchající svého pastýře, jeho, kterého Bůh pověřil vést lidské pokolení do tibériového věku, do Nanebevstoupení ke hvězdám, jednají svéhlavě. Odporují jeho vůli.
„Vybombardujte celé okolí Medu. Nic u věže nesmí přežít.“ zavelel svým věrným ve Vnitřním Kruhu, tedy hlavního štábu.
„Pane,“ opovážil se plukovník Ajay „víte sám, že je brána…“
„Nezničitelná chlapče. Ano, vím – nechci ji zničit.“ usměje se, až z toho všem přeběhně mráz po těle.
Národ mutantů se hnal v tisícových davech do zářícího svitu Brány. Vozidly, letouny, vznášedly, loděmi. Z celého světa. Nezastavitelně. Připraveně. Muži, ženy i děti. Bojová vozidla a letouny, dosud ukryté v tunelech krystalických hor, jako první. A ještě prvotnější bylo odpálení dvou desítek raket na druhou stranu. Tibériových, schopných způsobit řetězovou reakci v zelených polích, a zničit tak doslova vše v dosahu. Dárek od Bratrstva.
Mor aby je vzal, pomyslel si stařec, pamatující první válku, a jedním z prvních přeměněných lidí.
Na krku nosil krystal. Jeden z prvních, vyrostlých u Tibery. Pamatuje si to. Několik mrňavých asteroidů, zapadlých mezi stromy. Jakmile ze stromů opadalo za několik dní listí, a tráva vyschla, nikdo tomu nevěnoval pozornost.
Ten žár a tlak kvůli dopadům…byl to logický závěr.
A pak z prašné, mrtvé půdy, vyrašilo cosi lesklého, cosi zeleného…
Byl asistentem doktora Mobia, učence z římské univerzity. Byl jediným, kdo přežil, když se doktor snažil evakuovat z válečné zóny.
Nikdy to nikomu neřekl, ale byl přesvědčen už tehdy, že nešlo o náhodu. Bylo to osivo. A Země pro někoho nebyla nic víc, než pole k pozdější sklizni.
Slavný a uznávaný Mobius se raději vydal vstříc střelám v území nikoho, než aby se vzdal Bratrstvu.
Nevrátil se mezi lidi.
Nenáviděl je.
Spadla mu kapuce. Zelené vlasy, protkané stříbrem, působily dojem nějaké vodní bytosti. Až na jedovaté, mrtvé Středozemní moře však nebylo po žádné vodě na tisíc mil ani vidu, ani chuti.
Krystal, pohupující se mu na zlatém řetízku, první z okolního nekonečna zeleně, mu jakoby prorocky signalizoval potíže.
Nenosil ho pro štěstí, ani pro parádu. Považoval však za nutnost si připomínat, kdy a jak se to stalo. Kdy Zemi odsoudili k záhubě, vzdor optimismu GDI a víře těch druhých bláznů.
Zmáčkl dálkový skener, umístěný na nedalekém vozidle.
Ti fanatičtí hlupáci si mysleli, že vlastní tu nejdokonalejší tibériovou technologii. Všechno u nich, co se hýbalo, včetně lidí, v sobě mělo tibérium.
Snaží se, ale stále nemohou překonat ty, kteří jím byli pohlceni….
Pro oko, radary i pasivní lokátory stěží viditelné bombardéry Venom obrátily směr z Indického oceánu, a nabraly kurz k Evropě. Ke Středozemnímu moři, k Itálii.
Před nějakou tou hodinou.
První z nich už byly sestřelovány skrytými raketovými bateriemi, nad nimiž velel onen starý muž.
Bomby, co dosáhly dostatečné blízkosti efektivního výbuchu, vyšly vniveč.
Bylo pozdě. Milióny mutantů se vydalo ke hvězdám, najít svůj Kanaán, svou Zemi zaslíbenou.
Patrně se jim tam dařilo porážet cizáky. Neboť se rozhodli urychlit plán na likvidaci hrozby ze Země. Neobávali se tolik mutantů, hledajících domov, jako spíše tajemného člověka s prstenem znaku ocasu škorpióna, hodlajícího na ně udeřit první.
Od prvopočátku mu šlo o získání Brány, to cizáci pochopili. I za cenu nespočtu obětí vlastního druhu. Vede většinu lidské rasy, a ta ho bude slepě následovat. To také pochopili.
Psal se rok 2052.
Znaky ocasu škorpióna vlály celou Itálií. GDI byla proti té síle bezmocná, zanechala pokusů o průlom, a její jednotky chránily města. Pozorovali. Pozorovali miliónové armády kyborgů, válečných robotů Avatarů, vznášedel, další milióny fanatiků nadopovaných infúzemi tibéria do krve.
Světelné obelisky pálici do druhé strany.
Ta nemohla oplácet stejnou měrou.
Až tam vojska Bratrstva dorazí, neznámý svět bude také obsazen.
Ve štábu GDI v Reykjáviku byli přesvědčeni, že by také mohla Bránu využít k zaslání expedičních vojsk. K získání koloniích na jiných světech, a ke zničení Bratrstva, které zřejmě úplně opouští Zemi, jako to už udělali před pár lety mutanti.
Agresivní druh, ovládající ohněm a tibériem polovinu galaxie, se odhodlal vyslat trestnou výpravu k vyhubení lidského pokolení. Budou však muset bojovat na několika frontách.
To je však jiná historie…