Exkurze ve pekle
Rozhodl jsem se zde vylíčit podivuhodný příběh, příběh
natolik podivuhodný, že se zdá až neskutečným. A přece se stal...
Masivními dveřmi, rozšklebenou trhlinou v časoprostoru,
branou na věčnost jsem s bušícím srdcem vstoupil do Neznáma. Byl
jsem nervózní a zebaly mne ruce. Svíravý pocit úzkosti se mi
uhnízdil v žaludku. Již jsem však nemohl couvnout, bylo
pozdě...Ocitl jsem se ve tmě a oči se ještě nestačili adaptovt na
okolní temnotu, když jsem se počal propadat. Okolní vzduch
zhoustl a sama realita jakoby se stala těžší, reálnější a v
tupých pravidelných pulsech dorážela na mou vyděšenou mysl.
Trochu jsem se uklidnil a poddal se tomu monotónnímu rytmu. Bylo
to jako teplý příliv, který ze mne po chvilce vyplavil i poslední
zbytky úzkosti a pomohl mi se alespoň trochu soustředit. Všechno
jsem teď počal vnímat živěji a jaksi s klidem, všechno bylo tak,
jak má být. Cítil jsem klidný pravidelný tep svého srdce a
pulsování svých tepen, rozvádějících krev po mém uvolněném těle a
současně jsem si uvědomoval obrovskou spoustu detailů, které mi
dříve unikaly. Všímal jsem si vzorů na kobercích a drobných rýh
ve stěnách, pozoroval jsem pavoučka, jak si u stropu spřádá svou
síť, pociťoval jsem každou velejemnou vibraci v čase i prostoru.
V ten moment jsem měl snad tisíce smyslů a všemi těmi smysly jsem
vnímal svět kolem sebe. Nesoustředil jsem se na nějakou konkrétní
věc, a přece jsem věděl o všech. Vše se zdálo být v naprostém
souladu, vše mělo svůj klidný řád a vůbec se mi nechtělo něco
měnit, svět byl perfektní. Čas jakoby zamrzl. Stačilo nechat se
nést....byl to však jen zdánlivý klid, klid před bouří, jako když
příroda ustrne před zemětřesením.
Aniž bych to zpozoroval, udála se změna, náhle. Začalo mne
polévat horko a hučet v uších, zřetelně jsem slyšel tlak krve
rozlévající se v mém mozku. Klid a harmonie byly tytam. Jediné,
co si pamatuji, bylo, že jsem velice živě počal vnímat barvy.
Všechny byly mnohem živější a jasnější. Celé spektrum jako blesk
každou sekundou dopadalo na mou sítnici a v mém vědomí vytvářelo
pestrý odraz reality. Červená se mi vpíjela do mozku jako ohnivá
žhnoucí kola. Modrá se rozprskávala do tisíce odstínů a odrážela
v sobě azur mořských vod stejně jako chladnou temnotu večerní
oblohy. Vše bylo neuvěřitelně živé a hýřilo ohromnou spoustou
energie.
V ten okamžik mnou jako ledový blesk projela myšlenka a na
několik příštích minut se mi pevně uhnízdila v srdci. Pochopil
jsem rozdíl mezi tím, co je slovo a co realita. Kdo mi zaručí, že
ta červená, která v ten moment tak dráždila mé smysly, vypadá
stejně i pro jiné lidi? Co když někdo tu červenou vnímá třeba
zeleně? Jediné, co bylo společné, bylo slovo červená - bezobsažný
pojem, jež nabývá svého obsahu až ve vědomí každého jednotlivce.
Co to znamenalo? To znamenalo
lidiček snažících se domluvit, ale přitom mluvících každý o úplně
něčem jiném. Až úzkost mne z toho přešla. Copak jsme každý
odsouzen k věčné subjektivitě, k věčné samotě, bez možnosti
podělit se o svůj dojem s kýmkoliv? Jak úžasně bohatý je duševní
život. Na statisíce vjemů, drobných nálead a pocitů se nustále
střídají ve věčné hře vědomí - a to všechno pro nic? Jen pro me?
Bez možnosti otevřít se světu? V ten okamžik jsem zoufale
potřeboval něco skutečného, něco objektivního, čeho bych se mohl
zachytit. Absolutní realita, která pro mne dřív bývala tak
samozřejmá, se proměnila v tekoucí bahno subjektivních existencí
a pohledů. Každý má svůj pohled, svou pravdu, svou verzi reality.
Zvířata, rostliny, každý atom ve vesmíru existuje ve svém
vlastním prostoru a čase a vnímá jen svůj úsek reality a je v něm
uvězněn. Zoufale jsem potřeboval záchranu.
Události postupně začaly nabírat spád. Jak jsem se propadal
stále hlouběji a hlouběji, přestal jsem pomalu vnímat své okolí.
Čas jakoby se teď naopak zrychlil a svištěl kolem mne jako
vichřice. Řítil jsem se obrovskou rychlostí neznámo kam. Nebyl
jsem schopen sledovat ani tok svých myšlenek, byl jsem nesen
dravým proudem. Obrazy a myšlenky se točily a vířily závratnou
rychlostí a já jsem se ocitl v jejich víru - uprostřed ohromného
Malströmu, který mne strhával do svého středu. Celá realita se
deformovala. Kroutila se a svíjela. V hlavě mi blikaly barvy jako
stroboskop, zvuky jsem vnímal jakoby zdálky a ještě k tomu
podivně. Slyšel jsem jakésí kuňkání a kňourání a kvílení. Před
očima se mi objevovaly jakési podivné vzory, které v sobě
obsahovaly jakousi zvláštní geometrii. Nebyla to však ona
jednoduchá geometrie úseček a čtverců jakou známe ze školních
lavic, mnohem spíš připomínala geometrii fraktálních obrazců,
kterou známe z monitorů počítače. V neustálé dynamické hře se mi
před očima převalovaly vize perských koberců a vzorů na nich,
různě se proplétajících květin a ornamentů. Přísné matematické
obrazce se neustále přelévaly, přetékali, prolínaly a proměňovaly
v mém zorném poli. Bylo to úchvatné. Moderní abstraktní umění se
může jít zahrabat. Podíval jsem se na svou ruku, byla celá zelena
a fosforeskovala a na pokožce mi přejížděly fialové čáry
připomínající vrstevnice na mapě.
Ocitl jsem se ve středu toho víru. Svět tam kdesi nahoře mi
teď připadal neskutečně vzdálený a nereálný. Zdálo se mi, jakoby
to všechno bylo strašně dávno. Celý lidský život se mi jevil jako
trnitá cesta slzavým údolím, které bylo plné nešťastných
dvounohých tvorů, kteří vyplňovali prázdnotu a nesmyslnost svého
života spoustou směšně důležitých činností. Jakoby mi někdo na
srdce nalepil filtr propouštějící do mého vědomí je samé
neštěstí, smutek, hřích a smrt.
Sitauce počínala být nesnesitelnou. Cožpak jsem věčně uvězněn
uvnitř své temné lebky se spoustou zoufalých myšlenek, do které
proniká jen odraz vnější nesmyslné reality. I sluneční paprsky
lámající se o mé řasy působily jaksi chorobně a dráždily mne v
mozku. Mé ego se s hrozným řevem a šklebením počínalo pomalu
hroutit do sebe.
Ocitl jsem se v jakési kosmické žumpě, kde mé vědomí téměř
umrtvoval nesnesitelný puch sraček a hoven celého vesmíru.
Mohutným otvorem ve stropě se jako vodopád řítily neustále další
a další svinstva a padaly přímo na mou hlavu. Byly to výkaly
lidské psychiky. Hovna lidského egoismu. Všechna nenávist,
sobectví a závist se na mne řítily v mohutném proudu a hrozilo,
že se v tom utopím. Počínal jsem být šílený utpením. Za to vše
jsem mohl já. Měl jsem na tom svůj podíl. Byl jsem lepší než
ostatní, žil jsem líp? Nebyl. Tvrzení, že ostatní taky, nejen já,
přilévalo jen oheň do ohně. Byly to poslední křečovité záškuby
mého ega. Mé já se cukalo a zmítalo a uskakovalo jako v
rozškvařeném oleji. Bralo na sebe nejodpornější a nejpodlejší
podoby jaké se ani nehodí líčit, až nakonec se strašným
nelidským skřekem v poslední agónii zmizelo. A žumpa zmizela s
ním.
Najednou jsem se cítil osvobozen z tíže tohoto světa a svých
hříchů. Rozplýval jsem se v širém oceánu extatické radosti. Byl
jsem jitřní oblohou a hřejivé paprsky slunce osvětlovaly čirou
modř mé duše a odrážely se od průzračné hladiny oceánu mého
klidného bytí. Byl jsem zpěvem ptáka i vůní divoké růže, byl jsem
jarním deštěm i polibkem, rozvetlou loukou, duhou...byl jsem
kosmickým dítětem a své malinké ručky a nožky jsem tiskl k hrudi
a rozplýval se mezi souhvězdími. Mé staré já zahynulo, ale
zrodilo se nové, svěží a to za tu trochu bolesti stálo. My lidé
myslíme a žijeme strašně povrchně a přitom chceme prožívat
hloubku. Svět je plný nádhery a život je snadný, jen my si ho
komlikujeme. Jediné, co stojí mezi mnou a bohem jsem já sám.