Stavitelé prostoru
Narodil se do světa, který byl příliž malý. Narodil se do světa, který byl tak malý, že se dalo spočítat kolik je třeba udělat kroků, aby došel až na samý konec. Padesátšest kroků na šířku a čtyřicetdva kroků na délku, tak velký byl jeho svět. A to patřil mezi devět malých, kteří se do tohoto světa zrodili spolu s ním. Pro velkou byl tento svět ještě menší. Jí stačilo udělat dvacetšest kroků a byla na jednom konci, nebo devatenáct a byla na druhém konci, tak malý byl pro ni tento svět.
Malý nevěděl kdo je. Nevěděl ani to proč tu je. A ani ho tyhle myšlenky nijak netrápily. Co ho trápilo bylo, jak se dostat k velké. Přesněji řečeno k jejím bradavkám, ze kterých se dalo při snadné manipulaci sát lahodné mléko. Problém byl v tom, že se u velké tlačilo vždy několik malých a nejednou se strhla mezi malými o cecík velké nemalá surová bitka.
Malý nevnímal chod času. Když byl unavený, spal. Když měl hlad, šel do boje. Když se mu spát nechtělo a když ho netrápil ani hlad, byli ostatní malí kamarádi. A s ostatnímy kamarády si hrál. Kousali se do uší, honili se z jednoho konce světa na druhý, váleli se přes sebe, nebo jen tak na sebe vrčeli. Občas, když se mu nechtělo spát a ani když neměl hlad a dokonce neměl chuť zapojit se do hry s ostatními malými, jen tak bloumal a poflakoval se po světě. Jenže čas neúprosně utíkal.Čas se nachyloval! Malému, aniž by si to sám uvědomoval, se stával jeho svět menším. Teď už mu stačilo čtyřicetčtyči kroků na jednu stranu konce světa a třicet kroků na stranu druhou. Neuvědomoval si ani to, že pro velkou byl svět pořád stejně velký, a že pro přejití světa potřebovala stejný počet kroků jako kdysi. Co si však malý uvědomoval bylo, že malí mizeli. Důvodů pro potyčky u cecíků bylo stále méně a méně. To proto, že malí mizeli a už se jich u velké nescházelo tolik. Jak a proč malí mizeli malý nevěděl. Občas šel malý spát a jakmile se probudil, bylo o malého méně. Nebo jednou sváděl malý bitvu s dalšími dvěma malými o volný cecík a než bitva skončila, byl další malý pryč. Jednou se však malý stal přímým svědkem zmizení malého. Hrál si zrovna se dvěmi malými, když tu obloha potemněla a svět malých zastínil obrys gigantické příšery vznášející se na nebi. Netrvalo to ani zlomek sekundy a příšera se snesla k malým, polapila jednoho ze dvou malých, se kterými si malý zrovna hrál a odnesla ho ve svých pařátech pryč z jejich světa. Chudák napadený malý jen stihl smutně sténat. Neměl žádnou šanci na tvora, který byl skoro tak velký jako celý jejich malý svět. A tak malých ubývalo. A jednou když z malých zůstala na světě už jen třetina z původního počtu přišla řada na malého. Jeho čas na tomto světě malých byl u konce!
Toho dne si malý náramně nacpal u velké pupek. Teď už žádné souboje o volný cecík neprobíhaly. Volných cecíků bylo vzhledem k nynější populaci malých vždy dostatek. Stačilo si jen přijít jak v hypermarketu k řadě volných krásně se špulících cecíků, vybrat si ten nejnadutější a nabumbat se co hrdlo ráčí. S nacpaným pupíkem malý s těžkými kroky ušel sotva do poloviny jeho malého světa a přemohl ho spánek. Až se probudil, dostal chuť si hrát s nějakým malým, jenže zbylí dva malí spali, tak se malý jen tak poflakoval z jednoho konce světa na druhý a kde se dalo do něčeho s radostí kousal ve své nejlepší náladě. Když tu obloha opět potemněla a k malému se začal snášet požírač malých. Malý se snažil utéct, jenže než stihl doběhnout na konec světa, měl ho požírač ve své tlamě a už si ho nesl nenávratně pryč z malého světa malých, kde malý zažil tolik radostných chvil svého krátkého života malého.
Z malého už nebyl malý! Z malého se stával velký! Pochopit, co se s ním stalo ve světě malých nebyl jeho mozek schopen. Věděl jen to, že už není ve světě malých. Byl v novém světě. Byl ve světě, kde nebyl žádný malý a kde nebyl ani žádný velký. Byl tu jen on. Už ne malý a ani ne velký. Byl tu jen on, nevelký!
Nevelkému nějakou dobu trvalo, než se dostal z šoku ze ztráty starého světa. Nový svět byl pro něj tak cizí. Nejbystřejší smyslový vjem pro nevelkého byl čich. A nový svět voněl mnoha vůněmi, ale ani jedna mu nebyla známá. Chyběla mu vůně malých, chyběla mu vůně velké a jejiho mléka. Chyběla mu vůně světa malých. A tak se dlouhou dobu jen krčil na místě. Celé jeho nevelké tělo se třepalo strachem. Hrůzou z toho všeho nového nebyl schopen pohybu.
Jak čas běžel nevelkého strach však ustupoval do pozadí. Nevelký začínal mít hlad. Problém byl v tom, že ve světě malých jeho prázdný žaludek zaplňovalo mléko velké. A tady žádná velká nebyla. Musel se tedy vydat na prozkoumávání svého nového světa zda-li nějakou novou velkou nenajde. Nenašel! Ale našel něco jiného. Našel něco jako studánku, která byla plná mléka, sice né tak chutného jako bylo mléko velké, ale na zahnání hladu to stačilo. Nevelký také našel kádě plné voňavých oranžových plodů, které doposud neznal, ale zjistil, že se dají jíst a že jsou velice chutné. Nevelký se nadlábnul co to jen šlo a pak po předlouhém dnu usnul.
Po probuzení nevelkého přepadla jemu tak blízká zvídavost a tak se vydal na další průzkum svého nového světa. Svět nevelkého nebyl o moc větší než svět malých. Po několika desítkách krocích jej měl celý prozkoumaný. Výhodou oproti světu malých byla ta, že našel pár tmavých míst, kde by se mohl ukrýt v případě, že by se objevil ten obrovský tvor, který ho unes ze světa malých. A taky, že se jednou objevil. Nevelký zrovna odpočíval u studny s mlékem, když viděl, že obloha začíná tmavnout a že k němu míří ten obrovský tvor. Na nic nečekal a dal se do běhu do své skrýše. Naštěstí to stihnul včas a obrovský tvor svůj útok vzdal. Pro tentokrát byl nevelký ušetřen, pro tentokrát!
Až se nevelký uklidnil a ujistil se, že je ten hrůzostrašný tvor pryč vydal se ke studánce s mlékem. Z prvu si ničeho nevšiml. Napil se mléka a přesunul se ke kádím s oranžovými plody. A v tu chvíli ucukl. Kádě nejenže byla plná k prasknutí, přestože po poslední návštěvě se musel přes káď naklánět, aby na nějaký plod dosáhl, ale ještě k tomu se v nich objevil nový druh jídla. Voněl ještě víc než oranžové plody. Měl tvar velkých bílých kvádrů a náramně voněl. Nevelký potěšen z tohoto objevu zapomněl na zlého tvora a pustil se s vervou do jídla.
Dny míjeli a nevelký si už na nový svět zcela přivykl. Občas se objevil na obloze tvor, před kterým se nemalý utíkal schovat do bezpečí, což nevelkého děsilo, ale vždy po té, se v kádích objevilo spoustu nového čerstvého jídla, a tak toho velkého ohavného tvora nevelký pomalu začal snášet.
Šedý byl stejný živočišný druh jako nevelký. Měl čtyři krátké nohy, dlouhý ocas, velké uši a hustou šedobílou srst. Jejich živočišný druh neuměl mluvit, ale jistým způsobem se vzájemně dorozumíval. Tak jako většina známých zvířat. Šedý se narodil později než nevelký do světa trochu odlišného tomu, ve kterém vyrůstal nevelký, když byl ještě malý. Krátce po narození byl šedý a jeho jedenáct sourozenců oddělen od matky do jiného světa, který byl trochu větší než původní svět nevelkého a měl spousty chodeb a úkrytů. Živen však byl jen vodou z jezírka a oranžovými plody, které znal i nevelký. Šedý byl mezi sourozenci docela šťastný, neustále si jen hrál, spal, či jedl. Až jednou začali sourozenci mizet a jednou nastal den, kdy i on ze svého nynějšího domova zmizel. Zrovna běhal od jednoho konce světa k druhému, když tu se na nebi objevil gigantický tvor, který ho chytil do svých pařátů a uzavřel ho do tak malého světa, ve kterém se mohl stěží otočit. Nebylo v něm žádné světlo, ani žádné jídlo či dokonce jezírko s vodou. Šedý si myslel, že je to jeho konec a samým strachem se jen třepal, čůral a kakal malinký trus.
V tomto malém světě byl uzavřen úmornou dobu. Pak ale přišla chvíle, kdy se tento malý svět otevřel a šedý viděl, že se kolem něho otvírá svět zcela nový. Šedý byl na zhroucení. Všechno co znal bylo pryč. Všichni jeho sourozenci, všechny jeho známé pachy, všechno. Chtěl zpět do svého starého světa, tak naříkal a hledal cestu jak se odsuď dostat. A při běhání po novém světě narazil na chodbu, která ho zavedla do úkrytu, avšak do úkrztu, který byl někým obsazen. Ten někdo si ho všiml a zlekl se, stejně jako šedý jeho. Šedý viděl, že je to tvor jako on, jen trochu větší a přes šero videl, že je napůl hnědý a napůl bílí. Hnědobílí.
Zem nevelkého opět zastínil stín gigantického tvora. Běžel tedy do svého úkrytu a čekal. Po nedlouhém čase to vypadalo, že je tvor pryč. Už už chtěl běžet pro jídlo, když tu uslyšel nezvyklý zvuk. Někdo se k němu blížil. Nevelký dostal strach, že si pro nej jde ten ohavně ohromný tvor. Stál v rožku a třepal se strachem. Až ucítil a následně i uviděl šedého. Hnědobílí byl starší a větší než šedý a navíc se v tomto světě cítil už jako doma a tak se o šedého začal starat, jako o svého mladšího bratra. Všechno šedého naučil, kde je jídlo, mléko, ukázal mu všechny skrýše. A když se oblohu zastínil gigantický tvor. Hnědobílí šedého zakryl svým vlastním tělem, aby šedého ochránil.
A tak dny míjeli. Hnědobílí a šedý si spolu hráli, jedli ze společné kádě na jídlo, pili společně ze studánky a spali spolu ve skrýši přituleni tělíčko vedle tělíčka . A dalo by se říct, že opět po dlouhé době byl nevelký šťastný jako za dob, kdy žil ještě jako malý ve světě s malýma a svou velkou matkou.
Jak udělat z jednoho světa svět naprosto odlišný, či jak spojit dva odlišné světy ve svět jeden, za to dvakrát tak veliký? Na tyhle otázky by hnědobílý nikdy nedokázal odpovědět. Ba dokonce by se mu v hlavě takové otázky nikdy nedokázali zformulovat. A stejně tak na tom byl šedý. To bylo něco co šlo zcela mimo jejich chápání. Ale to, že živočišný druh šedého a hnědobílého nebyl schopen tyto problémy chápat, či dokonce na ně nalézt odpovědi neznamenalo, že nemůžou existovat bytosti, které by si takové otázky byli schopny položit, či dokonce na ně hledat odpovědi a to nejen v teoretické rovině. Jak však takové bytosti, které umí vytvořit zcela nový svět, nebo několik stávajících světů umí spojit v jeden, nazvat? Gigantičtí tvorové? Nebo Požírači malých? Což takhle Stavitelé prostoru?!?
Stavitelé prostoru viděli, že dva nevelcí dospěli a stali se z nich dva velcí. Proto vzaly vše, co pro dva teď už velké znamenal celý jejich svět a přidali ho k světu dalšímu a vytvořili tak pro dva velké jeden mnohem větší svět než o jakém dva velcí doposud snili. Stavitelé v novém světě dvou velkých vytvořili několik tunelů, svět rozvrstvili do několika pater, přihodili pár lián a vytvořili jezero s pitnou vodou a v neposlední řadě dvou velkým dodali sípky s několika druhy zeleniny a sýru a obilnin. To vše vytvořili stavitelé pro šedého a pro hnědobílého.
Dva velcí, hnědobílí a šedý, byli v šoku. Vše se kolem nich hroutilo a měnilo se jim před očima. Oběma se vrátili stejné pocity strachu jaké prožívali, když je stavitelé poprvé unesli ještě jako dva malé z jejich původních světů. Chtěli utéct, ale neměli kam, tak se k sobě tulili, protože jedině tím si dokázali vytvořit alespoň špetku bezpečí v okamžiku, kdy se celý jejich svět vznášel, točil a kymácel. A pak vše jak náhle nastalo, tak taky ustalo. A bylo ticho!
Z nevelkého už byl velký a jako velký nebál se jako nevelký, či dokonce jako malý. S vervou se tedy pustil na průzkumnou akci. Zjistil, že v jejich světě bylo vše tak jak má.Avšak, když se chtěl jako obvykle po střetu se staviteli pustit do jídla, zjistil, že studánka s mlékem je pryč a byly pryč i kádě s veškerým jídlem. Hnědobílý se s tím nechtěl smířit a svým bystrím čuchem zkoumal udusanou zem, která tu po kádích zbyla. Občas se mu sice podařilo nalézt nějaký zatoulaný kus jídla, ale bylo ho tak málo, že to sotva mohlo naplnit čím dál prázdnější žaludek.
Čas běžel, hnědobílý s šedým začínali mít větší a větší hlad a kádě stále nikde. Nic nenaznačovalo, že by se měli v brzké době objevit stavitelé s novými zásobami jídla. A jak tak dva velcí bloumali jejich světem narazili na něco zcela nečekaného. V jednom místě, kde dřív byla zeď ohraničující jeden z konců jejich světa teď byla díra. Otvor byl dost velký na to, aby jim velcí prolezli. Velcí jednali ostražitě a k otvoru natahovali čumáčky a snažili se zachytit nějaký pach, co by jim prozradil co se za otvorem asi tak skrývá. Na nic zvláštního nenarazili. Ucítili pachovou stopu stavitelů, ta byla ale tak dobře cítit i v jejich světě, díky stavitelovým občasným vpádům. Další pachy už dvou velkým tak známé nepřipadli a protože typickým rysem živočišného druhu hnědobílého a šedého byla zvídavost, dva velcí přešli nově vzniklým otvorem ze světa svého do světa jim doposud neznámého.
Svět ve kterém se dva velcí ocitli byl mnohem, mnohem větší než na který byli doposud zvyklí. Ba dokonce by se dalo říci, že svět ve kterém doposud žili, nebyl oproti tomu kde se teď nacházeli, světem. Jako kdyby doposuď žili v kleci a skutečný svět jim byl utajen. Hnědobílí a šedý šli novým světem ostražitým krokem a vše pozorně očuchávali, aby si zapamatovali cestu odkuď přišli, kdyby se objevilo nějaké nebezpečí. Žádné se neobjevilo. Svět, který se před nimi ocitl byl prázdný. Jediné živé bytosti novém světě byly dva velcí, hnědobílý a šedý. Za dobu co dva velcí kráčeli novým světem by měli starý svět prošlý už několikrát dokola. A tu došli teprve k jednomu z konců. Nový svět dvou velkým poskytl mnoho nových úkrytů a podzemních chodeb, mnoho převisů, jedno velké údolí a vyvýšeniny, ze kterých byl výhled na celý nový svět. Co ale bylo pro dva velké nejdůležitější bylo, že jim nový svět poskytl spoustu jídla. A to nejen v jedné kádi, jak tomu bylo ve starém světě, ale bylo v mnoha kádích rozmístěných po celém novém světě. Nalezli spoustu nového jídla, které ani neznali, nalezli obiloviny, mnoho barevné zeleniny a spoustu dalšího. Co však nenalezli byla studna s mlékem. Místo toho nalezli jezero plné vody. Šedý byl zvyklí pít vodu v dobách, kdy byl ještě malý a tak neváhal a z jezera se napil a hnědobílí, který jako malý znal pouze mléko z cecíku velké, se po chvíli nejistoty vrhl k jezeru stejně jako šedý a několika loky tak zahnal žízeň spolu s šedým.
Dva velké, přesto že byli v novém světě docela malí, začal nový svět nudit. Dva velcí si v novém světě spolu hráli, honili se, škádlili se. Když měli hlad, tak si dávali nějakou z pochoutek, které jim pravidelně stavitelé doplňovali, a když se jim chtělo spát, vraceli se do starého světa, kde byli zvyklí spolu spát ve spolešném pelíšku. Avšak s novým světem, jakoby se v hlavách dvou velkých probudila nějaká doposud nepoužitá část mozku. Část mozku, které připadal nový velký svět né až tak velký. Část mozku, která měla touhu objevit jestě větší svět, s většímy jezery, s většímy tunely a vyššími kopci. A tak se stávalo, že velcí trávili víc a víc času tím, že se svými ostrými drápky hrabali na nejrůznějších koutech ať už nového, či starého světa s nadějí, že se prokopou do dosud neobjeveného světa. Někdy naopak vylezli na nejvyšší kout světa a snažili se za pomocí svých ocásků odrazit a hlouhým skokem přeskočit do ještě většího světa, než jaký znali. Bohužel však všechny jejich pokusy končili nezdarem. Po čase hrabání se dohrabali k povrchu, který už odhrabat nešel a nešel ani prokousat ostrými zoubky. Občas hrabali tak úporně, že se jim z drápků spustila krev. A se svými veleskoky bohužel taky neslavili žádný úspěch.Byli sice schopni přeskočit přes půlku velkého světa, avšak jediné co dokázali bylo, že si narazili čumáčky o vysokou zeď, kterou byl jejich svět obklopen.
Velcí už byli velcí a protože jim to jejich genetické uspořádání nedovolilo, nebyli schopni být ještě větší, nerostli. Byli dospělí. Díky vyvážené stravě, které měli dostatek a díky fyzické námaze, kterou podstupovali během své snahy o objevení ještě většího světa, než ve kterém žili, jim jejich genetické uspořádání umožnilo to, aby jejich chabé svalstvo ze starého malého světa zesílilo. A jednoho dne už nebylo vůbec chabé. Bylo pevné a pružné jak to jen šlo. A tak, když jednou v noci šedý vylezl na nejvyšší bod nového světa. Rozhlédl se po okolí, odrazil se a vyskočil, vyskočil mnohem výš než kdy jindy. Vyskočil tak vysoko a jeho let pilotovaný svým ocáskem byl tak dlouhý, že zdem obklopujícím nový svět mohl jen z výšky zamávat a šedý pln nadějí letěl pryč z velkého světa dvou velkých do neznámé vesmírné prázdnoty.
Zatím co Šedý odlétal pryč z nového světa dvou velkých, Hnědobílý si pochrupával na velkém kusu šťavnatého ovoce bílé barvy. A zatím co Šedý opustil nový svět dvou velkých, Hnědobílý se s nacpaným pupkem těžce nesl ke strarému světu, aby si po vydatném jídle na chvíly zdříml. To, že se bědem jeho večerní svačinky nový svět dvou velkých změnil na nový svět jednoho velkého si ani nevšiml. Nevšiml si toho ani po té, co se o necelou hodinu později probudil ve skrýši ve starém světě. Byli dny, kdy se od sebe Hnědobílý s Šedým nehnuli ani na krok, jedli spolu, spali spolu a hráli si spolu, ale byli taky dny, kdy se neviděli i několik hodin, a tak Hnědobílého vůbec nenapadlo, že zůstal v novém světě sám.
A nevšiml si toho až do následujícího rána, kdy se nad novým světem objevil Stavitel. Podle pachových stop, které po sobě stavitel ve světě velkých zanechával, když přišel doplnit Velkým kádě s jídlem, Velcí znali Stavitelé dva. Někdy přicházeli oba, někdy jen jeden. Dnes ráno měl možnost nad novým světem vidět Hnědobílý oba Stavitele, které znal. Stavitelé byli oproti Velkým nepředstavitelně gigantičtí. Byli tak gigantičtí, že kdyby si oba chtěli lehnout do nového světa velkých, už by tam nezůstalo žádné místo pro dva Velké. Stavitelé neměli srst jako Hnědobílí či Šedý. Měli dvě ruce a dvě dlouhatánské nohy, na kterých když stáli, sahala jim hlava do takové výše, že ji Hnědobílý nebyl schopen svým zrakem zachytit. A jejich tělo mělo při každé návštěvě jinou barvu. Když hnědobílý uviděl dva gigantické těla stavitelů tyčících se za okrajem nového světa, už se neutíkal schovat. Věděl, že se jich nemusí bát a očekával, že přišli doplnit jídelní stůl novými lahodnými pokrmy. Nestalo se tak. Místo toho jeden ze Stavitelů ohnul svůj trup, aby byl blíž Hnědobílému a jak to udělal, Hnědobílý uviděl, že ve svých ohromných pařátech svírá Šedého. Tehdy si to hnědobílý uvědomil, Šedý to dokázal! Našel způsob, jak se dostat do jiného světa. Jaký ho ale teď čeká trest od Stavitelů, to Hnědobílý netušil. Měl strach, že Stavitel sevře pěst, ve které svíral Šedého a ten se promění v červenou fontánku stříkající krve. Hnědobílému ten okamžik připadal nekonečný. Náhle stavitel natáhl dlouhatánskou ruku a Šedého položil vedle Hnědobílého zpět do jejich nového světa.
Kdyby uměl Šedý mluvit, řekl by Hnědobílému, co viděl za hranicemi, které v noci přeskočil. Řekl by mu, že za zdí kterou končí jejich svět je další svět. Svět daleko větší než svět dvou velkých. Svět tak velký, že by se do něho svět Velkých vlezl tak dvacetkrát. Svět, plný gigantických skrýší a kopců a tunelů a vysokých skalisek a mnoho dalších útvarů o kterým se mu ani nesnilo. Jenže Šedý mluvit neuměl. A tak Hnědobílý Šedého očuchal a zjistil, že jde cítit mnoha novými pachy. Pachy, které neznal. Dále z Šedého vycítil vzrušení. Takové , jako když spolu objevovali svět ve kterém teď žili. Hnědobílý pochopil, že za hranicemi nového světa musí být svět, do kterého by se chtěl podívat jako Šedý.
Stavitelé odešli, jenže ještě před tím svět dvou velkých pozměnili. Zeď, kterou šedý přeskočil teď byla mnohem vyšší a byla taky vzdálenější od místa, ze kterého ji šedý přeskočil. Dokonce teď bylo místo, ze kterého šedý skákal nižší než kdykoli před tím. A tak se šance, že se Hnědobílý podívá na místa ze kterých se právě vrátil šedý rozplynula jako kouř nad hrncem. Hnědobílý a Šedý to přesto zkoušeli. Vylezli na nejvyšší bod jejich světa a pak skočili nejvýš a nejdál co to jen šlo. Ale bohužel to nešlo! Pokaždé narazili na zeď, kterou jejich svět končil. A vypadalo to že dva velcí jsou nadobro ve svém nynějším světě uzavřeni.
Čas byl ale na jejich straně A nuda způsobila, že své skoky opakovaně zkoušeli, když už ne pro to aby se dostali za hranice jejich světa, tak proto že to byla príma zábava. A jak své skoky zkoušeli dál a dál, pomalu si vybrušovali styl, až zjistili, že díky svým dlouhým ocáskům, můžou své skoky za letu parádně regulovat a tak se stalo, že i Hnědobílý po jednom velice povedeném skoku z výše zamával zdi, do které už tolikrát narazil čumáčkem při předchozích né tak zdařilých skocích.
Dopadnout do nové krajiny bylo pro Hnědobílého div. Pachové stopy šedého už téměř vymizeli, ale ne natolik, aby se jimi mohl v cizí krajině řídit. A tak si s velkým zadosti učiněním Hnědobílý začal vykračovat po krajině světa do kterého se dostal jen díky své pevné vůli jít si za svým snem a ne proto, že to rozhodl nějaký prapodivný gigantický tvor větší než celý svět Hnědobílého. Ve světě ve kterém se ocitl, se mu velice líbilo. Bylo v něm spousta cestiček, kterými se mohl vydat. Našel ohromné podzemní tunely, velké tmavé zákoutí, skaliska, po kterých se mohl šplhat nesmírně dlouhou dobu, aniž by dosáhl vrcholu. A výhled, jaký se mu na nich vyskytl byl fascinující. Hnědobílý měl pocit, jako by se mu tělem valilo nekonečné množství mléka z nekonečně velkého cecíku, tak šťastný Hnědobílý byl.
Bohužel si dlouhá procházka vybrala na Hnědobílém svou daň a Hnědobílý začal být unavený a začínalo mu kručet v žaludku. Snažil se proto nalézt nějaké kádě s jídlem, na které byl zvyklí. Jenže nikde nic. Čich mu prozrazoval, že v dalekém okolí nic k snědku není a byl víc a a víc unavenější. Až nakonec unavený a hladový přemohl spánek a po hodně dlouhé době usnul.
Probudil ho až hluk stavitele, který při svém pohybu nadělal takový hluk, že to musel slyšet i Šedý ve světě za zdí. Hnědobílý netušil, odkuď se Stavitel mohl z ničeho nic objevit. Než se nad touto myslenkou mohl vůbec začít zabývat byl Stavitel u něho a než se unavený a rozespalý Hnědobílý stačil před Stavitelem ukrýt, už ho měl Stavitel ve své obrovské pracce a nesl ho pryč z tohoto velkého krásného světa byz jídla zpět k Šedému.
Po výletě Hnědošedého zeď ukončující svět dvou velkých opět porostla, změnilo se i pár dalších věcí, tak aby to zamezilo dvou velkým k úniku. Jenže dva velcí své skoky neustále vylepšovaly a tak si dobrodružství ve velkém světě mohli oba dva užít ještě několikrát. Vytvořili si ve velkém světě své skrýše, znaly v něm už skoro všechny tunely a zvykli si už na nádherný výhled ze skalisek. Občas ve velkém světě našli dokonce nějaké jídlo, to pak byl výlet naprosto dokonalý.
Co si dva velcí v životě nikdy nedokázali představit byl tok času. A čas neúprosně hnal jejich životy ku předu. A jak čas běžel, velcí se stávali s nabytými životními zkušenostmi moudřejší. Stavitelů už se nebáli jako v dobách, když byli ještě nevelcí. Sice jejich společnost moc nevyhledávali, ale nijak jim nevadili. A když už si Velcí mysleli, že mají Staviteli v hrsti, a že s neustálými útěky do velkého světa Stavitelé nic nezmůžou, ukázali Stavitelé prostoru svou skutečnou sílu.
Pokud existuje tvor schopný z jezera vytvořit skálu, z písčité pouště udělat úrodnou půdu, lesy přeměnit na město z kamenů a pokud dokáže změnit nejenom kus světa, ale celý svět natolik, že vypadá jako svět zcela jiný, nebo pokud dokonce dokáže dva světy spojit v jeden, či jeden rozdělit na několik menších světů, jak by ten tvor reagoval, kdyby v jednom z těch světů byl zcela odlišný tvor, tvor schopný skákat z jednoho světa na druhý dle jeho libosti, pokud by mu ono skákání bylo proti vůli a chtěl by mu zamezit? Stavitelé prostoru se touto otázkou hluboce zabývali. Vypadalo to, že ať se snaží svět dvou velkých jakkoli oddělit od okolních světů, velcí si, díky své schopnosti nadsvětových skoků, skákali ze světa na svět, jak jim bylo libo. A po dlouhých úvahách našli stavitelé na svou otázku odpověď!
Dvou velkým začal před očima jejich svět mizet. Zaskočeni touto událostí, utíkali, co jim nohy stačili, do starého světa nevelkých, který jim vždy býval útěchou v době ohrožení. Dva velcí se k sobě zachumlali do klubíčka ve svém starém úkrytu a čekali, jak se situace bude vyvíjet. Avšak nevyvíjela se pro něj nijak přívětivě. Netrvalo dlouho a svět velkých přestal existovat. Dva velcí se třásli strachem. Po světě velkých nezůstal ani kamínek. Zmizel! A dva velcí zůstali uvězněni plní strachu v malém světě nevelkých. Tím bohužel ještě nebyli události u konce. A to nejhorší teprve přišlo. Malý svět nevelkých i se dvěma velkými, s Hnědobílým a s Šedým, se ponořil do tmy. Náhle a bez varování byla tma.
Dva velcí byli z předešlých událostí natolik vystrašeni, že je ani za mák nenapadlo pokusit se skočit pryč ze světa nevelkých. Možná, že zmizeli úplně všechny světy a možná zmizeli i oni i s celým světem nevelkých, snad proto byla tma. Jako by toho nebylo dost, začali dva velcí pociťovat nepříjemné chvění. Chvění se změnilo v zemětřesení. Vše kolem velkých se třáslo a chvělo. Velcí vyběhli z úkrytu na rovnou plochu, úkryt velkých se mohl každým okamžikem zřítit. Celý svět jako by se nakláněl z jedné strany na druhou, jako by se točil, jako by se ocitl ve vesmírné prázdnotě bez zemské přitažlivosti. Strach velkých se proměnil na hrůzu. Velcí smutně kvíleli a drželi se jeden druhého. To jim mohlo být jedinou útěchou. A pak byl konec. Vše ustalo, zůstal jen zničený svět dvou nevelkých ponořený do tmy.
Dva stavitelé si mnuli ruce. Ze svého plánu byli nadšeni a doufali, že vše vyšlo jak mělo. Teď stačilo udělat už jen jediné a to taky udělali.
„ Chceš to udělat ty?“, zeptal se jeden stavitel druhého, ten který byl větší a silnější.
„ Ne, udělej to ty!“, odvětil na otázku druhý stavitel, ten menší a slabší.
A bok po boku rozhrnuli dva stavitelé prostoru roušku tmy z malého zničeného světa nevelkých nesoucího na svých bedrech dva naprosto vyčerpané k smrti vyděšené velké.
Tak jako se z Malých stali Nevelcí a z Nevelkých Velcí, tak také nezadržitelný tok času zapříčinil, že aniž by si to Velcí uvědomili, ještě před posledními událostmi, které Velkým naprosto zamotaly drobné srstí zarostlé hlavy, se z Velkých pomalu začali stávat Staří. A aniž by si tuto skutečnost začali uvědomovat taky Stavitelé, bylo načasování uskutečnění jejich plánu s Velkými dokonalé.
Jak neúprosně padalo jedno zrnko písku po druhém v přesýpacích hodinách, tak jak tomu kázala zemská přitažlivost, tak se Hnědobílý společně s Šedým pomalu dostávali z šoku z předchozích událostí, až v nich jako už nesčetněkrát začala bujit zvědavost, co se to vlastně přihodilo. Nejprve pomalu a rozvahou očuchali celý pobouraný svět Nevelkých. Na nic zajímavého nenarazili, a tak se vydali k místu, kde dřív vedla cestička do světa Velkých. Otvor ve zdi zůstal nezměněn. A tak dva Stavitelé mohli ze svého světa v povzdálí sledovat, jak se ze světa nevelkých vznáší dva roztomilé čumáčky Starých vstříc novému světu, který jim Stavitelé vybudovali s touhou vytvořit pro dva Staré takový svět, ve kterém by byli spokojeni natolik, že by už neměli více touhy provádět transdimenzionální skoky do dalších světů, které bohužel byli doslova přecpány k prasknutí bilióny bytostí nejrůznějších živočišných druhů, že by dva Staré nemilosrdně bez okolků usmrtily, protože by další dvě bytosti jejich světy neunesly. Dva stavitelé si udržovali mezi těmito přeplněnými světy svůj na gigantické rozměry stavitelů nevelký svět, kde jim nikdo nemohl vstoupit, teda kromě velkých, kterým Stavitelé ze svého nevelkého světa kus utržili, aby Starým vytvořili vlastní bezpečný svět. A teď se zadrženým dechem koukali, jak si ho krok po kroku Staří očuchávají.
Hnědobílý s Šedým objevovali svůj nový svět Starých. Byl mnohem větší než svět Velkých, ale ne tak velký jako Velký svět, do kterého doposud utíkali. Svět starých byl pro dva Staré však mnohem vzrušující, než všechny světy, které kdy navštívili. Byl vytvořen z mnoha pater, kdy každé jednotlivé patro skýtalo mnoho tunelů, skrýší, kopců a jezer a plno malých domečků ukrývající mnoho dobrého jídla. Hnědobílí a Šedý se nového světa nemohli nabažit. Lítali z patra na patro, ochutnávali nerůznější plody jídla, které doposud neznali, až je začala zmáhat únava a Hnědobílý a Šedý se po dlouhatánském dnu uložili tělíčko vedle tělíčka k spánku.
Přibývající věk a hlavně nový mnohopatrový svět způsobil, že Staří ztratili zájem opustit svůj nynější svět dlouhatánským skokem, jak se tomu naučili v dobách, kdy ještě byli Velcí, mladí a plní života. Stavitelé byli šťastni, že jim plán vyšel a pravidelně Staré navštěvovali a nosili jim ze svého světa to nejlahodnější jídlo, za které jim byli Staří vděční. Během té doby, se Staří se Stavitelé natolik skamarádili, že jen co Staří Stavitelé zdálky ucítili, běželi jim naproti, klidně několik pater přes jejich středně veliký svět Starých, aby si od Stavitelů osobně přebrali čerstvé jídlo z ohromných Stavitelových rukou, do svých drobounkých čumáčků a rovnou na místě si je začali pokusovat a nechali se při tom od Stavitelů drbat za oušky.
Jenže čas běžel neúprosným tempem dál a dál. Ze Starého Hnědobílého a Šedého se stali přestárlí. Jejich kdysi tak krásné kožíšky jim vypelíchaly a mnohem zřídly. Přestárlí už také nebyli tak rychlí v běhu jako dřív a kdyby se pokusili o skok jako v dobách, kdy byli ještě velcí, zdaleka by neletěli tak daleko, pokud by je vůbec zemská přitažlivost pustila od země. Hnědobílý začal být sentimentální a trávil mnohem déle času v přítomnosti Šedého. Trávil taky mnoho času v přítomnosti Stavitelů. A jak čas běžel neúprosně dál a dál životní příběh Hnědobílého se završil.
Stavitelé prostoru si o sobě vůbec nemysleli, že jsou stavitelé. V životě by je nenapadlo o sobě takhle přemýšlet. V životě by se taky neoslovily slovem Stavitel. Měli pro sebe zcela jiné jména. Ten vetší a silnější byl muž a byl oslovován jménem Lay. A ta menší a slabší byla žena a slyšela na jméno Sassy. Lay a Sassy teď stáli na několika set metrovém kopci za městem ve kterém bydleli. Nečekali, že dnes budou nuceni opustit hranice města. Dovedla je k tomu ale nečekaná a velice smutná událost o které by raději nemluvili.
Lay se se slzami v očích díval na nebe, které se sklonkem dne začínali zdobit první zářící hvězdy . Lay na jednu z nich koukal a hlavou se mu honily myšlenky. Přemýšlel jestli kolem hvězdy, na kterou hledí krouží planety a jestli by tam nenašel dokonce exoplanetu podobné té, na které teď zrovna stál. Lay přemýšlel, jestli je možné, že na některé z planet, které jsou někde na druhém konci ocasu mléčné dráhy, je inteligentní život podobný tomu na Layeho planetě a jestli je možné i to že tam teď někdo stojí a kouká se vzhůru směrem ke slunci a jestli náhodou nekouká přímo na Laye se stejnou myšlenkou. Lay se už takhle díval na hvězdy mnohokrát a mnohokrát se zabýval stejnou myšlenkou. „Mám té bytosti, která na mě možná teď kouká zamávat?“, říkal si. Pak se sled myšlenek přesunul dál a Lay přemýšlel kolik asi nejrůznějších bytostí obývá celý vesmír a jak ty bytosti vnímají svou osobu a svět, který je obklopuje. Tolik biliónů a biliónů živých bytostí a každý musí vnímat realitu úplně odlišně. Lay pod hloubkou oné myšlenky musel žasnout. Přemýšlel jak asi uvažují zvířata, která žijí na zemi spolu s lidmi, s lidmi kteří berou zvířata za něco míň než sebe a jsou schopni vybíjet jeden živočišný druh za druhým.Snažil se představit si, jak je asi vnímali dva malý rozkošní potkani, které v bytě se Sassi chovali.Náhle si Lay všiml, že se mu na rameni usadil nějaký brouk. Před pár lety, kdy byl ještě malý kluk a neuvědomoval si souvislosti, které si uvědomuje nyní, proto by nejspíš brouka rozmáčkl, za to že si na něj dovolil sednout, teď ale zareagoval jinak. Opatrně brouka vzal do dlaně a položil do trávy. Poté se chtěl Lay opět zachumlat do hřejivého tepla svých myšlenek, ale oslovila ho Sassy.
„Lásko, mi je Vandala tak líto! Proč musí potkani umírat tak strašně brzy! Si na nás zrovna zvyknou a umřou! Proč nemůžou žít aspoň tak dlouho jako psy! Chjo!“
Lay se očkem podíval na hrobeček, který zrovna zakopali a vzpomněl si na to, co všechno s Vandalem a Kiwinem zažili.
„Kočko mě to taky strašně štve, ale máme doma ještě Kiwina a musíme mu sehnat kamaráda, nebo bez Vandala asi umře smutkem!“
„Lásko máš pravdu.“ Odpověděla Sassi, otřela si slzy a Laye objala.
Šedý nemohl pochopit, že se Hnědobílý jednoho dne přestal hýbat, už nebyl teplý jako dřív a taky se změnila jeho vůně. Hnědobílého odnesli Stavitelé a Šedý truchlil, nechtěl jíst ani pít a chtělo se mu umřít. Pak se objevili stavitelé a v dlaních něco dřímali. Šedý netušil co a v podstatě mu to bylo jedno. Stavitelé natáhli ruce a obsah dlaně položili vedle Šedého. Šedý zpozornil. Vedle něho stál k smrti vyděšený Malý. Měl obrovské uši a byl zbarvený do modra. Šedý malého začal s vervou očuchávat. Malý se jen třepal jak byl vyděšený. Šedý si malého očuchal a pak mohli jen Lay a Sassy sledovat, jak se spolu dva potkánci vydali na cestu po jejich středně velkém světe Malého a Přestárlého. Šedý měl malému Namodralému co ukazovat, než ho naučí všemu, co ho kdysi naučil Hnědobílý ve světě Nevelkých.