Kowai Yume

„Co je? Nech mě spát,“ zavrčím a snažím se ho přivést k rozumu.

„Ten anděl. Přišel si pro tebe,“ vrátí mi to nabroušeně.

„Cože? Kde je?“ zařvu a jsem komplet probraný.

„V hale,“ odsekne.

„Co si o sobě myslí?“ zavrčím a obléknu se. Dojdu do haly a málem se mi podlomí kolena. Nevím, jestli se mi to nezdá, ale myslím, že ty kraťásky má ještě kratší než minule. Boty má taky jiné spíš dámské na asi 3 cm podpatku. Triko má stejné a plášť bez rukávů. Vlasy má vyčesané do vysokého culíku. Je prostě dokonalý.

„Dobré ráno, Seriene,“ vytrhne mě ze snu. Jen doufám, že si nevšiml, jak na něj zírám.

„Co tu chceš?“ zavrčím a snažím se budit dojem opovržení.

„Co asi. Tebe,“ odpoví klidně. Pod jeho odpovědí zrudnu a on se rozesměje.

„Čemu se směješ?“ vyštěknu dotčeně.

„Víš, že když se červenáš, jsi docela roztomilej?“ zasměje se.

„Na to zapomeň. Už jsem ti říkal, že s tebou nepůjdu,“ řeknu výsměšně.

„Jak myslíš,“ řekne a zaútočí na mě. Rychle zareaguju a jeho úder odrazím. Chvílemi jsem myslel, že se mu neubráním. Na to jak je mladý se svou zbraní ohání více než dobře.

„Už jsem si myslel, že neumíš bojovat a proto se schováváš za ty dvojčata. Ale vidím, že sem se mýlil,“ usměje se Naramien. Naštvu se, svalím ho na zem a přiložím mu nůž ke krku. Zavolám dvojčata a ti ho svážou a odvedou ho do vězení. Když se ujistím, že neuteče, jdu se osprchovat a přemýšlím nad tím, co s ním budu dělat. Převléknu se a natáhnu se na postel. Za půl hodiny vletí do pokoje Lay a rozčiluje se.

„Já už to tam nevydržím,“ zařve Lay a evidentně je na pokraji nervového zhroucení.

„Co nevydržíš?“ zeptám se udiveně.

„Toho anděla nevydržím. Pořád sebou hází a řve, že musí ven,“ Odpoví naštvaně. Zvednu se, vezmu něco na uklidnění a spolu s Layem se vydám do vězení. Když dorazíme k jeho cele, ztuhnu. Naramien klečí svázaný u zdi, hází sebou, zběsile řve a z očí mu tečou slzy.

„Ale copak? Že by náš statečný anděl brečel?“ zasměji se.

„Pusť mě ven. Prosím. Pusť mě,“ vykřikne zoufale.

„Proč bych to asi dělal?“ optám se.

„Prosím. Pusť,“ zlomí se mu hlas.

„Tati, co se tady děje? Ten křik je nesnesitelný,“ ozve se náhle má nejstarší dcera Clarisa. Tohle jsem přesně nechtěl. Aby se do toho míchali ostatní z rodiny.

„Co tady děláš, Clariso? Vrať se nahoru!“ přikážu jí, ale samozřejmě mě neposlechne a nahlédne do cely.

„Ty ses snad úplně zbláznil. Okamžitě ho pusť,“ zaječí s pohledem upřeným na anděla.

„Cože? Na to zapomeň, holčičko. On mě chce hodit do očistce,“ zavrčím.

„Uvědomuješ si, že ho zabíjíš? A trest za zabití anděla znáš,“ vyjede na mě.

„Co blbneš? Vždyť mu nic nedělám, tak jak bych ho mohl zabít?“ řeknu nechápavě.

„Ty to nevíš? Anděly zabíjí temnota a v téhle cele je temnoty až moc. Vyndej ho odsud. Jestli ho tu chceš držet, tak řekni a já předělám ten volnej pokoj v patře na celu, ale tady nebude,“ zavrčí Clarisa.

„Ok. Vzdávám se. Jdi teda předělat ten pokoj a já ho tam přenesu,“ vzdám se, protože se s ní nechci hádat. Clarisa se lehce usměje a zmizí. Za pět minut mi dá vědět, že už je hotová a já odemknu celu. Přistoupím k Naramienovi a odvážu ho. Ten se okamžitě sesune k zemi. Vezmu ho do náruče a obdivuju jeho sice vyčerpaný, ale krásný obličej. Donesu ho do pokoje a až teď si uvědomím, že je hned vedle mého a navíc je spojen dveřmi.

„Aspoň tě budu mít na očích,“ zašeptám. Položím ho na postel a odhrnu mu vlasy z obličeje. Je tak krásný, až to bolí. Sundám mu boty a tím se dotknu jeho nohou. Má je tak hebké, až se neudržím a pohladím je. Naramien sebou trochu trhne, ale oči neotevře. Radši toho nechám, přikreju ho a odejdu do svého pokoje.

*********

(Naramien)

Rejpnu si do Seriena a tím se přestanu na chvíli soustředit. Serien toho využije a srazí mě na zem. Zavolá ty dvojčata a ti mě svážou a odvedou do vězení. Připoutaj mě k zavěšeným okovům a zamknou celu. Během minuty vycítím temné síly bývalých vězňů a začnou mě zabíjet.

„Ne. Pusťte mě. Prosím pusťte mě,“ zaječím na dvojčata. Ti mě ignorujou a tak začnu znova. Jeden z nich myslím Lay to nevydrží a odejde. Za chvíli se vrátí, ale se Serienem. Ten se mi začne smát, že brečím a pochopím, že neví co se děje. Poprosím ho, aby mě pustil, ale on se rozesměje ještě víc. Najednou se ozve další, ale dívčí hlas, který na Seriena zařve, ať mě pustí a vysvětlí mu proč tak vyvádím. Pak už je moc nevnímám, jen zaslechnu, že mě přesunou do nějakého pokoje. Ucítím, jak mě někdo odvazuje a podle parfému poznám, že je to Serien. Sesunu se k zemi, Serien mě vezme do náruče a odnese mě do toho pokoje. V pokoji mi zašeptá „Aspoň tě budu mít na očích,“ položí mě na postel a odhrne mi vlasy z obličeje. Sundá mi boty a pohladí mě na nohách. Trhnu sebou, ale neopovážím se otevřít oči. Serien se zarazí, přikreje mě a odejde. Uvelebím se a vzápětí usnu.

***********

(Serien)

„Bože co sem to dělal? Asi jsem se úplně zbláznil,“ zanadávám. Lehnu si na postel a přemýšlím nad tím, co jsem právě dělal. Není možný, aby se mi líbil. Je kluk a ještě anděl. Sakra jenže já ho nemůžu dostat z hlavy. Chtěl bych vidět jeho úsměv, musí být překrásný, když je okouzlující i bez něj. S touto myšlenkou se vydám do říše snů a nechám se unést fantazií do snu stráveným s Naramienem.