Kowai Yume

Probudím se v objetí mého milovaného Mara a podívám se na hodiny. Osm hodin a deset minut, musím vstávat. Dnes musím projít lesy a vesnice a zkontrolovat zda je vše v pořádku. Snažím se dostat z hřejivého objetí, ale jakmile se nějak pohnu, Maro si mě zase přitáhne víc k sobě a drží mě v pasti. Povzdechnu si a pomocí telepatie zavolám na pomoc otce. Ten se za okamžik objeví u naší postele.

„Copak, nějaký problém?“ optá se s úsměvem od ucha k uchu.

„Jo nechce mě pustit a já musím jít na obchůzku,“ ušklíbnu se a hned na to si povzdechnu. Otec se na mě opět usměje a přejde k Marovi. Chytne ho za ramena a jedním pohybem mu vyřadí ruce z provozu a já se tak mohu dostat z postele.

„Nebude mu nic?“ optám se v obavě, že mu ublížil. Otec se na mě povzbudivě usměje a ujistí mě, že ta ochablost je jen chvilková. To se mi také hned potvrdí, protože se Maro, natáhne a strhne ho na sebe.

„Kiria,“ zamumlá ze spaní a já se rozesměju. Otec se mu lehce vykroutí a se smíchem se vrátí do svého pokoje. Já si skočím do koupelny, kde spáchám ranní hygienu, navleču na sebe nějaké oblečení a vyrazím na obchůzku. V každé vesnici se pozdravím s místními a optám se, jestli nemají nějaké problémy. V jedné vesnici se dozvím, že se tu potulovalo vlčí mládě, ale když ho chtěli chytit tak rychle utekl. Optám se, kterým směrem utekl, a oni mě navedou směrem k vedlejší vesnici, ve které se převážně ukrývají lovci, kteří nezákonně loví právě vlkodlaky. Okamžitě se tam vydám a začnu pátrat po tom vlčeti. Nechci, aby se tomu prckovi něco stalo, teď když je to rasa mého otce. Když tak nad tím přemýšlím, musím se jich zeptat, jak jim mám říkat, když jsou to vlastně oba mí otcové. Dorazím do vesnice a hned mě zarazí neobvykle rušné náměstí. Rychlým krokem se přemístím ke skupině démonů.

„Je tu nějaký problém?“ optám se a všichni se na mě polekaně podívají. Uprostřed kruhu tvořeného démony zahlédnu klec, ve které je zavřeno vlčí mládě.

„Copak vy nevíte, že tohle je nezákonné?“ optám se jich ledově. Moc dobře ví, co jsem zač a že právě já řeším tahle porušení, ale i tak si začnou dovolovat.

„Hele Kiria, uděláme dohodu, ty nic neřekneš a my tě necháme naživu. Co říkáš?“ učiní mi nabídku jeden z lovců, která spíš vyzní jako výhružka.

„Říká, strčte si to někam,“ ozve se za mnou mě známí hlas. Otočím se a spatřím svého otce Chiku.

„Hezouni jako ty tu nemají co dělat, tak vypadni,“ ozve se opět lovec a otcovi oči zčernají. Ve stejném okamžiku jsou všichni lovci chyceni pod krkem otcovými ocasy.

„Nemám rád, když mi někdo dává přezdívky,“ řekne temným hlasem a přejde ke kleci.

„Chika?“ vyhrkne překvapeně, když spatří vlče. Vlče se na něj ubrečeně podívá, a když otec otevře klec tak se mu vrhne kolem krku.

„Co tady děláš?“ optá se ho zaskočeně a škrtících se lovců si nevšímá.

„Já jsem vás hledal, ale nějak jsem zabloudil a skončil tady,“ vysouká ze sebe ubrečeně.

„Bože. Rodiče jistě trnou strachy, kde jsi. Myslel jsi na ně vůbec?“ lehce na něj zavrčí. Vlče sklopí provinile obličej k zemi a mlčí.

„No nic, vezmu tě k sobě je tam i Kano a dáme zprávu tvým rodičům,“ povzdechne si a urovná si vlče v náručí. Vlče se k němu přitiskne a během minuty spí.

„Ty ho znáš?“ optám se ho.

„Jo, jmenuje se Chika a je to syn Kanova služebného Vinyho,“ usměje se na mě a chytne mě za ruku. Najednou se mi zatmí před očima a v zápětí se ocitneme na hradě.

„Tadao,“ zařve otec přes celý hrad a Tadao je hned u nás.

„Tak co tu pro mě máš?“ optá se, s širokým úsměvem.

„Lovce. Zajali tohle malé škvrně,“ poukáže na Chiku v jeho náruči a předá lovce vojákům, kteří naklusali hned za Tadaem.

„Odveďte je do vězení, zítra rozhodnu o jejich trestu,“ poručí vojákům a ti ihned poslechnou.

„Kde je Kano?“ optá se otec.

„Ten? Ještě spí,“ odpoví mu s úsměvem a já jen zakroutím nevěřícně hlavou.

                                                   *******

Vydám se do mého pokoje, kde najdu mého spícího miláčka rozvaleného po celé posteli. Použiju jeden ze svých ocásků a začnu Kana šimrat na nohou. Vím, že je tam lechtivý takže se během minuty vymrští do sedu a hodí po mě zmatený a zároveň naštvaný pohled, který mu zmizí hned, jak spatří malého Chiku spícího v mé náruči.

„Kde jsi ho našel?“ optá se zaraženě.

„Byl v jedné nedaleké vesnici, zajali ho lovci. A jen tak mimochodem dobré dopoledne,“ osvětlím Chikovu přítomnost a nezapomenu se zmínit, že už je dopoledne.

„Není mu nic?“ vyptává se.

„Ne jen je unavený,“ uklidním ho a položím Chiku do postele. Poté se přemístím ke Kanovi a dlouze ho políbím. Najednou se rozrazí dveře a dovnitř vpadne zchvácený Maro.

„Nevíte kde je Kiria? Nebyl v posteli, když jsem se vzbudil a na hradě jsem ho taky nikde nenašel. Musíme ho rychle najít, co když se mu něco stalo?“ vyhrkne vyděšeně a Kano se zmůže jen na zírání.

„Prosím tě uklidni se. Kiria byl na obchůzce, ale už je zpátky,“ uklidňuju ho ve chvíli, kdy do pokoje přijde Kiria.

„Co se tu děje? Jak je prckovi?“ optá se vykuleně Kiria a vzápětí je pevně sevřen v Marově náruči.

„Bože, já jsem se o tebe tak bál. Už nikdy mě takhle neděs a vždy mi řekni, když někam půjdeš,“ kárá ho Maro a já se málem válím smíchy na zemi.

„Je v pořádku,“ odpovím Kiriovi na otázku, když se dostatečně vysměju. Kiria mi na to jen kývne a spolu s Marem odejdou.

„Co to bylo?“ vyhrkne nechápavě Kano.

„Tomu se říká přehnaný strach o milovanou osobu. Začíná být na Kiriu fixovaný, když není poblíž, vyšiluje a je schopen vyslat celou armádu, jen aby ho našel,“ vysvětluju.

„Jen doufám, že Kiriovi neublíží,“ zamyslí se Kano.

„Nemyslím si, že by mu byl schopen ublížit. Miluje ho celým srdcem, cítím to,“ odporuju mu a věnuju mu další polibek.

„Doufám, že máš pravdu,“ dodá a polibek mi oplatí. Lehnu si k němu a natáhnu se k jeho uchu.

„Já ji mám vždycky,“ pošeptám a kousnu ho.