Kowai Yume

Další den ráno je u snídaně naprostý ticho a všichni se věnují svému jídlu. Kiria se snídaně neúčastní, protože se odmítá od Mara hnout do té doby než nabude vědomí. Tadao má zmučený výraz a jídlo převaluje vidličkou na talíři a některé kousky salátu si strčí do pusy a následně velmi pomalu rozkouše a spolkne. Je až neuvěřitelné ho při tom pozorovat. Po snídani pomůžu Junovi umýt nádobí a pak společně zajdeme za reverendem, žijícím v nedalekém městě a domluvíme s ním termín pohřbu. Pohřeb domluvíme na zítřek odpoledne a pak se vrátíme zpět. Oznámíme to ostatním, aby se na zítřek psychicky připravili, hlavně Tadao s Chikou, protože ti to nesou ze všech nejhůř. Kano mi říkal, že Chika celou noc probrečel a že se uzavírá do sebe, což je už očividné.

„Chce to čas. Musí se s tím nejdřív smířit a pak bude zase jako dřív,“ chlácholím ho, když jsme ve společenské místnosti sami. Jun nám přinese kafe a připojí se k nám.

„Ichiro a kde vlastně budou pohřbeni?“ optá se Kano po chvíli ticha.

„Možná už sis všiml, že hradby ohrazují mnohem větší plochu než je hrad a zahrada kolem něj,“ začnu od začátku. Kano chvíli přemýšlí, nakonec přikývne a já pokračuju.

„V zahradě je jedna cesta, která vypadá jako slepá, ale není. Vede ke dveřím, které dokonale splývají s hradbou, a za těmi dveřmi je velmi rozlehlý hřbitov. Jsou tam pochovaní i mí rodiče a všichni vojáci bojující za mě, kteří měli to štěstí a zůstala po nich těla,“ dovyslovím tajemství těchto hradeb a Kano na mě s obdivem hledí. Nakonec nás vyruší malý Chika, který vtrhne do místnosti a za ním nádherně rudý již dospělý vlk. Když Chika zase vyrazí ke dveřím, ocitne se v rukách druhého Chiky. To už se rudý vlk promění a já zjistím, že je to Viny.

„Už zase zdrháš. Udělej to ještě jednou a přestanu se s tebou kamarádit,“ pronese naštvaně a Chika sklopí uši a omluví se. Pak je položen na zem a už v klidu po boku svého otce odejde z místnosti.

„Ty jsi neuvěřitelný. Jsi jediný, koho poslechne na slovo,“ vydechne ochromeně Kano a rukou mu naznačí, aby šel k němu. Ten udělá, co po něm žádá a sedne si mu na klín. S Junem se na sebe podíváme a usmějeme se. Jsou opravdu nádherný pár. Pak už jen mlčky sedíme a užíváme si nastalý klid.

*********************

Tisknu se ke Kanovi a psychicky se připravuji na zítřejší pohřeb. Nevím, jestli to vůbec zvládnu, ale budu muset. Čím dřív se schopím tím dřív budeme moci uvažovat o provedení pomsty. Také čekám na Mara až se vzbudí, protože, dokud se nevzbudí, nebude Kiria jíst a spát. Včera jsem ho nutil něco sníst, ale odmítl s tím, že dokud bude Maro v bezvědomí, nebude jíst ani spát. Chápu jeho rozhodnutí ale dlouho bez jídla a spánku nevydrží. Po nějakém čase, stráveným v Kanově objetí, se zvednu a s omluvou že se jdu podívat na Mara odejdu. Zaklepu na dveře jejich pokoje a na Kiriovu výzvu vejdu.

„Tak co, jak to jde?“ optám se, ale podle toho, že Maro nehybně leží na posteli, usoudím, že stále spí.

„Zatím se neprobral, ale už sebou občas škubne. Myslím, že je to dobré znamení,“ podívá se na mě.

„Taky si myslím. Ale ty by sis měl odpočinout a hlavně se najíst,“ zamračím se na něj, když mi znovu začne odporovat. Ale co nadělám, nemůžu mu to jídlo přece rvát do krku, když nechce. Nechám ho o samotě a já se rozhodnu se proletět po okolí.

„Můžu ti dělat společnost?“ ozve se za mnou, když se chystám vzlétnout. Podívám se tím směrem a spatřím Akiru. Přikývnu a tím si vysloužím Akiřin krásný úsměv. Počkám, až se promění a pak společně vzlétneme a obdivujeme krásy Ichirovi země.

„Chika, vidíš tamto jezero? Je tam krásná kavárna, zvu tě,“ ozve se najednou Akira a já její pozvání s radostí příjmu. Přistaneme o několik metrů dál, abychom neděsili návštěvníky, a v kavárně si sedneme tak, že máme nádherný výhled na jezero, které se pod slunečními paprsky krásně třpytí.

„Nic hezčího jsem ještě neviděl,“ vydechnu užasle a Akiru svým pohledem rozesměji. Objednáme si ledovou kávu a pak jí donutím trochu pomluvit Kana, protože chci vědět, jaký byl před tím, než jsme se setkali.

„Kanova matka zemřela při porodu a otec se rok na to zabil. Kana vychovávala jeho chůva, která pak vychovala i Yuuku a mě,“ začne popořadě. A hned se mi naskytne další otázka.

„Ale ty jsi drak, tak jak to, že jsi vyrůstala s vlkodlaky?“ optám se zaraženě.

„No víš, já jsem Ryuuova dcera,“ ošije se a opatrně se na mě podívá.

„Cože?“ vydechnu nechápavě.

„Ano je to tak, ale otec mě ještě jako batole nechal odložit do lesů za účelem mé smrti. Vždy chtěl mýt syna, jako svého nástupce, ale když jsem se mu narodila já, neuznal mě za svou. Naštěstí mně v tom lese našel už dvanáctiletý Kano se svou smečkou, o které už víš a odnesl mě k nim a tam se mě ujala chůva. Dá se říct, že jsem členem rodiny. Yuuka mi vyprávěla, že jakmile se Kano dostal do puberty, byl celé dny pryč se svou smečkou a před rodinou se uzavřel. Když mu bylo dvacet, chůva zemřela na infarkt a jeho srdce zmrzlo. Bylo jen pár vyvolených, kteří měli tu čest mýt k němu blíž až do doby než potkal tebe a jeho srdce znovu nevzplanulo,“ dovypráví mi jejich příběh a já na ní jen zírám. Takového ho vůbec neznám, už od začátku byl milý a obětavý. Když se zamyslím tak i Yuuka byla překvapená, když se ke mně už od začátku choval přátelsky, ale dřív mi to nějak nedošlo. Vypadá to, že i on má mnoho tajemství, stejně jako já.

„Měli bychom se už vrátit, začíná se stmívat a navíc to vypadá na bouřku,“ vytrhne mě z přemýšlení Akira a automaticky se podívám na nebe a zjistím, že má pravdu. Nebe je plné tmavých mraků a to, že se stmívá nám dost ztíží let zpět domů. Zaplatíme a kus od kavárny se proměníme a vzlétneme. Letíme celkem nízko, protože se nechceme ztratit a po nějaké době konečně zahlédneme Ichirův hrad. Stráže na hradbách nás okamžitě poznají a nechají nás přistát na nádvoří. Tam už mě čeká jemně naštvaný Kano, který se ke mně rázným krokem vydá, když se proměníme.

„Kde jste byli tak dlouho? Víš kolik je hodin a uvědomuješ si, že vás ta bouřka mohla někde stihnout?“ vyjede na mě, ale hlas nezvýší.

„Promiň, zakecali jsme se a úplně ztratili pojem o čase. Už se to nestane,“ omluvím se a věnuju mu letmý polibek.

„To doufám. Příště už bych to nemusel přežít,“ vydechne mi do úst, když si je přivlastní. Pak se vydáme do domu, kde nás už čekají s večeří.