Kowai Yume

(Clarisa)

Dneska mám po dlouhé době den sama pro sebe. Mamon si Lamiu vzal na starost, abych si užila trochu klidu. Je dost únavné s ní být celé dny a bavit jí. Navíc se mě často vyptává na Akumu a já musím hodně ostražitě volit slova. Naše rodinné poměry jí musí být zatajeny a já se pokaždé bojím, že se prořeknu.

„Zajímalo by mě, kdy nás plánuje pustit. Lamia je skoro vyléčená, tedy když pominu její duševní stav a k nějakému vyjednávání nás taky nepoužívá. Brzy mu budeme k ničemu,“ povzdechne si Fóxa a kouká do zahrady, kde se právě nachází Lamia s Mamonem. Ano už dokonce chodí ven. Sice jen do zahrady ale i tak je to pokrok když uvážíme, že do nedávna byla upoutaná na lůžko.

„Taky by mě to zajímalo. Chci se co nejdřív vrátit a zjistit jak je na tom mamka,“ přitakám a rozvalím se na posteli.

„V rámci možností je na tom dobře, ale velmi se strachuje o vás,“ rozezní se pokojem hlas a z květiny stojící u okna se vyplazí šlahoun, ze kterého se vyklube Bohyně země.

„Tsuchi, co tu děláš?“ vydechnu překvapeně a vrhnu se jí do náruče. Po mě to samé udělá Fóxa.

„Přišla jsem zjistit co s vámi je a hlavně jak je možné, že vám Mamon uvolnil moc,“ vysvětlí a upozorní nás, abychom moc nekřičely a nepřilákaly tak pozornost démonů co nás hlídají. Jsem tak šťastná, že vidím někoho z rodiny. Hlavně když se tu Tsuchi objevila, znamená to, že jí otec vyvolal. Osobně jsem už ani nedoufala, že to ještě někdy udělá. Bylo mi asi pět, když se z ničeho nic začal zdráhat a nechtěl jí za žádnou cenu vyvolat. Dost mě to mrzelo, protože si se mnou vždycky hrála.

„Nabídla jsem mu pomoc při léčbě jeho matky Lamii. Její nemoc mi je velmi dobře známá a mám s její léčbou bohaté zkušenosti. Jen se podívej, ještě nedávno se nedokázala ani zvednout z postele. Kvůli tomu nám obnovil moc a přemístil nás sem. Do jisté doby jsme byly drženy v domě, který patří Agnusovi a on s Gilem nás měli na starost,“ začne vysvětlovat Fóxa a já v sobě dusím druhou část důvodu. Nevím, jestli by bylo dobré prozradit Tsuchi, že má Shiroya manželku. Mohla by se pak proříct před otcem a nevím, jak by reagoval. Jejich vztah už utrpěl hodně ran a tohle by mohlo znamenat definitivní konec.

„Hmm to je opravdu zajímavé. Škoda, že nedokážeš vyléčit i její duševní onemocnění, hodně by to přispělo ke konci téhle šaškárny. Ale zpátky k věci, jsem si jistá, že je tu ještě další důvod, jinak by ji neobnovil i tobě. Ven s tím Clariso, máš to vepsaný ve tváři,“ obrátí svůj pronikavý pohled na mě a já mám pocit, že mi vidí až do žaludku. Sakra, Mamon měl pravdu, jsem neskutečně průhledná a to jsem si o sobě vždycky myslela pravý opak.

„Je tu jedna žena, na kterou si máme dávat pozor a hlavně s ní nikdy nebýt o samotě. Uvolnil nám je na obranu,“ řeknu a snažím se nebýt konkrétní, avšak její pohled mi říká, že to stejně bylo k ničemu.

„Zatracená Leiko! Tak i Mamon zvažuje možnost, že by na vás mohla zaútočit. Z toho nebude mít Shiroya radost,“ zavrčí a my se s Fóxou na sebe nechápavě podíváme.

„Ty jí znáš?“ zeptáme se zároveň.

„Ano, už mnoho, mnoho let a od první chvíle jí nesnášela. Jenže se stala druhou nejdůležitější bytostí v temnotě tak jsem se s ní snažila vycházet. Ta ženská je opravdu problém a hlavně nebezpečná. Jen doufám, že Mamon nedovolí žádnou konfrontaci, jinak ho pohřbím zaživa,“ prská rozčíleně a přitom pochoduje po pokoji jako lev v kleci. Její chování vůči Leiko ani nám nepřidává na klidu. Jestliže ona říká, že je nebezpečná tak je to sakra pravda a pro nás sakra problém.

„No nic, budu doufat, že se nic nestane a informuju Shiroyu. Snad ho něco užitečného napadne. Teď už se s vámi musím rozloučit. Byla bych opravdu nerada, kdyby si mé přítomnosti všimla moje neuvěřitelně nesnesitelná sestřička. Vy se mi tu opatrujte a pokusím se vás zase brzy navštívit,“ políbí nás obě na čela a pak se se smutným úsměvem ztratí v květině, ze které předtím vylezla. V ten samý okamžik se ozve zaklepání na dveře a po vyzvání do pokoje vstoupí Mamon. Tomu říkám načasování. Kývnutím se s námi pozdraví a po menším rozhlédnutí zrakem spočine na oné květině.

„Měla by si dávat pozor, aby si jí nevšimla Kasai nebo přítomní démoni. Nechci tu žádný masakr,“ odvětí hned, jak za sebou zavře dveře a je si jistý, že ho Lucas s Xavierem neslyší. Ten chlap je opravdu neuvěřitelný. Je snad pes?

„Neboj, je si své sestry plně vědoma a netouží po dojemném setkání. Nepřijde mi, že by tě její návštěva nějak trápila,“ nadhodím zvědavě.

„Taky netrápí. Chápu, že se chce ujistit, že vás tu netýrám a nepochybuji o tom, že ji poslal Shiroya. Dokud tu nic neprovede, je mi jedno, jak často vás bude navštěvovat. Stačí, když zůstane v nevědomosti ostatních,“ vysvětlí nám a bez dalších řečí zase odejde. Já fakt nechápu, co se mu hodí hlavou.

(Hanako)

Už od rána je venku příjemné teplo a slunce ozařuje krásně rozkvetlou krajinu. K tomu vytvářejí zvukovou kulisu zpívající ptáci. To je přesně den jako stvořený pro procházku a já jsem odhodlaná ji uskutečnit. Jenže nikde nemůžu najít Ravena, abych mu to oznámila. Dokonce nebyl ani na snídani a proto si odchytím Shiroyu. Ten by přeci měl vědět o každém jeho kroku.

„Prosím tě, kde je Raven, nemůžu ho najít a nebyl ani na snídani,“ zeptám se ho bez okolků. Shiroya se na chvíli zamyslí a pak se tajemně usměje. To mi přijde podezřelé, není to pro něj obvyklé.

„Netuším, asi si šel něco zařídit. Potřebuješ něco urgentního?“ odpoví mi a já se rozladěně zamračím. Jsem si jistá, že to ví, ale z nějakého důvodu mi to nehodlá sdělit. Na mé zamračení zareaguje slabým přimhouřením očí, čímž mi naznačí, že o mém podezírání ví. Aby taky ne, dala jsem mu to dost jasně najevo a on sám mi nedávno řekl, že v určitých situacích jsem dobře čitelná.

„Ne jen jsem ho chtěla vytáhnout ven,“ zachmuřím se nad zkaženým plánem a jeho lež nechám bez odezvy. K ničemu by to stejně nevedlo. Jediné čeho bych dosáhla je rozčílení s mé strany.

„Je ještě brzy, třeba se objeví a stihnete to,“ povzbudí mě a pak se omluví, že má něco neodkladného na práci. No to mi řekněte, kam se ten chlap poděl. Zkusím se ještě zeptat Yamiho a Azraela, ale všichni mi odpoví stejně. Včetně těch podivných a pro mě znepokojujících úsměvů. Ví to všichni, ale mlží. Když se blíží oběd, začínám být slušně nervózní a zároveň naštvaná.

„Na tebe je pohled ti řeknu. Chováš se jako žárlivá manželka,“ popichuje mě Yami, když si sedáme ke stolu a ve stejnou chvíli do jídelny vejde Raven. Ten onu narážku slyšel, jak poznám podle nechápavého výrazu a otazníků v očích. Neváhám ani vteřinu a už mu skáču do náruče.

„Stalo se něco?“ ptá se úplně mimo z mého chování.

„Kdes byl celé dopoledne? Bála jsem se, že se ti něco stalo,“ vydechnu a až teď si plně uvědomím, jak moc jsem se o něj bála. Přeci jenom po něm stále jdou Shinigami a on se někam vydal úplně sám.

„Chtěl jsem zkontrolovat pohraničí, odpoledne jdu do Sironu, který je blízko,“ informuje mě o jeho dnešní aktivitě. Na jeho odpovědi mi nepřijde nic divného, a proto mě začnou trápit ty úsměvy, které jsem dneska viděla a hlavně proč mi to nechtěli říct. Není to nic tajného ani znepokojujícího. Nakonec je v duchu hodím do šuplíku s nálepkou „idioti“ a nechám to být. Když je to baví.

„Půjdu s tebou. Chtěla jsem tě dneska vytáhnout na procházku tak alespoň spojíme hezké s užitečným,“ rozhodnu a jsem ráda, že to nakonec vyšlo. Raven nic nenamítá a tak usedneme ke stolu a pustíme se do vydatného oběda. Po jídle si jdu sbalit nejnutnější věci a hned jak Raven domluví se Shiroyou, vyrazíme. Cestou se zastavíme na pár místech, kde stojí odlehlé domky a zjišťuje, zda se nepotýkají s nějakými nepříjemnostmi. Podle toho jak ho obyvatelé vítají a ochotně mu sdělují potřebné informace je vidět, že je tu navštěvuje často a udělal na ně dobrý dojem. Co mě ale zarazí je způsob, jakým ho oslovují. S takovým respektem, jako kdyby mluvili se samotným Shiroyou.

„Myslela jsem si, že obyvatelé Ardenu nemají Shiroyu zrovna v lásce,“ pronesu jen tak když se znovu vydáme na cestu do Sironu.

„To je sice pravda, ale tihle jsou jedni z mála výjimek. Hluboce si ho váží a respektují ho jako silného vládce. Mockrát jsem od nich slyšel, že by byli rádi, kdyby je po smrti uvítal v temnotě. Věří, že je to úžasný svět,“ osvětlí mi jejich chování a mě to přiměje k úsměvu. Ano opravdu je to úžasný svět, kde vládne pevná a přesto vlídná a ochranitelská ruka. Za svého prvního života, jsem si nedokázala představit, že bych po smrti skončila právě tam. Temnota byla odjakživa uzavřený svět, a proto jsem o ní věděla jen málo. Vždy jsem toužila nahlédnout do její historie, ale Shiroya mi nikdy nedovolil, abych to viděla přes něj. Dnes už chápu proč, ale tehdy jsem mu zato nadávala. Způsob se ale našel. Má smrt a ocitnutí se v hlubinách temnoty. Byla jsem v nich uvězněná a zároveň duší spojená s Kirou, synem muže, jež byl předurčen k setkání s utrápeným vládcem temnoty a jeho náhradním tělem Naramienem. Je stejně a k neuvěření jak jsou naše životy vzájemně propletené. Dá se říct, že dokážu vidět budoucnost, ale spíš je to osud, který se mi ukáže. Bohužel tuhle schopnost jsem nikdy nedokázala ovládnout a projevuje se jen zřídka. Avšak jednou v životě jsem měla velmi obsáhlou vizi. Bylo to v okamžik, kdy jsem ve své náruči poprvé ucítila Naramiena. Jenže nešlo tak úplně o jeho osud, nýbrž Shiroyi. Díky tomu jsem pochopila, čím můj druhorozený syn je a co ho v budoucnosti čeká. Ze začátku se má vize s drobnými odchylkami plnila, ale od jistého okamžiku je zbytečná. Tím okamžikem se stala Shiroyi smrt. To se úplně vymykalo průběhu, který jsem viděla. Díky tomuto náhlému zvratu událostí se jejich předepsaný osud změnil. Jsem si jistá, že cíl zůstal nezměněný, ale cesta, kterou se k němu dostávají je jiná. Bohužel ten cíl neznám. Tak štědrá ta moc není.

„Jsme tu,“ přeruší tok mých myšlenek Raven před bránou do Sironu.

„Už?“ vydechnu překvapeně.

„Byla jsi slušně ponořená do myšlenek, proto jsi nevnímala cestu. Nad čím jsi dumala?“ zajímá se a vede mě do vesnice.

„Nad naším osudem. Je nám určen jistý cíl a cesta, ale jen my sami si určíme, jak ta cesta bude vypadat,“ prozradím mu pointu mého nadměrného přemýšlení. Má slova ho dost překvapí, ale nezdá se, že by se k tomu chtěl vyjádřit. A ani by to nestihl, protože zahlédnu Daisukeho, správce vesnice jak se k nám řítí.

„Tak rád vás vidím. Nevíte co je s Clarisou? Už víc jak dva měsíce se tu neukázala a to jí není podobné,“ vyhrkne hned jak je na doslech. Mě chvilku trvá, než mi dojde na, co se ptá, to se už ale slova ujímá Raven.

„Byla zajata nepřítelem. Bohužel o ní nemáme žádné zprávy,“ informuje ho a já mám pocit, že to s ním švihne.

„Zajata? Kým? Kdy?“ dožaduje se podrobností a tak mu je poslušně sdělujeme. Úplně jsem zapomněla ho informovat, ale možná to tak bylo lepší.

„Sakra, měli jste mi o tom říct. Šel bych Mamona osobně podříznout jako husu,“ zavrčí vztekle.

„Klid, Shiroya se osobně zajišťuje za jejich zdraví. Věř, že se vrátí v pořádku,“ snaží se ho uklidnit a dá se říct, že se mu to daří. Nakonec se za ně náznakem pomodlí a nás pozve na kávu. To neodmítneme a už si to míříme do té úžasné cukrárny.

„Ale, ale koho pak tu máme. Náš úžasný pan správce a Shiroyi vojáčci,“ zastaví nás u kostela slizký hlas, který Daisukemu naježí vlasy. A upřímně nejen jemu.

„Už jsem ti několikrát řekl, že v téhle vesnici nemáš co dělat, tak táhni, odkud jsi přišel, Gile,“ vyštěkne nabroušeně a zato si vyslouží ohavný úšklebek, který nevěstí nic dobrého.

„Jsi tak nespolečenský, až mi tě je líto. Když zvážím, že ti nesu pozdravy od Clarisy, měl by ses nad sebou vážně zamyslet,“ pronese a já přestanu dýchat. Od Clarisy? Jak to sakra myslí?

„Ty svině, okamžitě jí pusť!“ zařve nepříčetně a má co dělat aby po něm na místě neskočil.

„Pustit jí? Teď když mi do postele leze dobrovolně? Ani omylem se téhle sexy krásky nevzdám,“ odfrkne si a nám všem vyprchá barva o obličeje.

„Jak se opovažuješ, takhle jí pošpinit,“ šeptne Daisuke a v očích mu žhne nezdolná nenávist.

„Pošpinit? Jen říkám pravdu, ale vážně jsem netušil co v ní je. Ani nevíš, o cos přišel,“ vysmívá se mu, ale to už se za ním objeví Agnus. To nám ještě scházelo. Další blbec na scéně.

„Přestaň tady blbnout. Mamon nás chce vidět,“ zavrčí chladným hlasem, aniž by nám věnoval jediný pohled a než se nadějeme, jsou oba v tahu. Podívám se na Daisukeho a upřímně se zhrozím nad tou beznadějí, která se mu odráží v očích.

„Snad mu ty jeho kecy nevěříš? Clarisa ho nenávidí a nenechala by ho na ní ani sáhnout,“ vyštěknu na něj a nemůžu uvěřit tomu, jak snadno té lži propadl.

„To je sice pravda, ale vím, co Gil dokáže. Rozhodně by mu nedělalo problém přinutit jí,“ vrátí mi to, a zato si vyslouží pořádnou facku. Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, je to pořádný kus mužského, takže je dost pravděpodobné, že mám po té facce naraženou ruku. To je mi ale v tuhle chvíli naprosto volné.

„Jestli si tohle opravdu myslíš, ani v nejmenším si její lásku nezasloužíš!“ vpálím mu do obličeje a tím ho probudím. Najednou se mu do očí vrátí ten lesk, který tam měl, a navíc se mu zalijí slzami. Taková změna mě zaskočí a najednou nevím co dělat.

„Já, moc se omlouvám, že pochybuju. Vím, že je silná, ale nevím, jestli je možné ubránit se jeho hnusným intrikám. Několik jeho objetí znám a není to příjemný pohled. Modlím se za to, aby nebyla stejný případ,“ dostane ze sebe a snaží se dát do klidu.

„Jsem si jistá, že ona tím případem nebude. Mamon je sice nepřítel ale zaručil se Shiroye za jejich bezpečí. Není takový hlupák, aby dovolil jejich úhonu na zdraví,“ ujišťuju ho a sama si nadávám za to, jak jsem na něj vyjela. Dá se pochopit, že propadl zoufalství, vezmu-li v potaz fakt, že Gila zná. Když si všechno ujasníme, vejdeme do cukrárny a tam si naše pocuchané nervy pořádně obalíme.

(Shiroya)

Když si mě po snídani odchytí Hanako s tím, že hledá Ravena, snažím se jí co nejrychleji odbýt, neboť cítím přítomnost Tsuchi a to znamená jediné. Vrátila se z Mamonova sídla a má pro mě důležité zprávy. Urychleně se dostavím do kaple, kde už na mě netrpělivě čeká.

„Co ti tak trvalo? Nechci, aby nás tu takhle někdo viděl, nedej bože Serien. Jsem si jistá, že by chtěl vědět důvod našeho setkání,“ zavrčí podrážděně a já si povzdechnu. Ta zase má náladu. Musím to s ní vyřídit rychle, aby se mohla co nejdřív vrátit do země.

„Promiň, držela mě Hanako a neboj, Serien sem moc často nechodí a navíc ho dost zaměstnává Naramien. Tak co jsi zjistila?“ omluvím se jí a navedu řeč na téma, které mě zajímá.

„Velmi překvapivou věc. Fóxa léčí Lamiu a soudě podle toho co jsem zahlédla, se jí to daří. Z tohoto důvodu jí uvolnil moc, ale je tu ještě jeden důvod. Mamon se Clarise svěřil, že je tu možnost nebezpečí. Je si vědom zákeřnosti, které má Leiko na rozdávání a obává se, že by je mohla napadnout, pokud k tomu dostane příležitost,“ řekne mi, co zjistila a já zesinám. Tušil jsem to. Teď má dobrou příležitost mi ublížit. Ublížit mi přes Seriena se jí rozhodně jeví jako to nejlepší, co jí mohlo potkat. Nechápu, proč Mamon tolik riskuje. Slíbil mi, že jim nebude ublíženo a přitom je prakticky předhodí Leiko. To se snad už úplně pomátl?

„Tohle vůbec nedává smysl. Proč sakra léčí Lamiu? Tedy ne, že bych nechtěl, aby se uzdravila, ale jak se k tomu dostaly? Navíc to znamená, že jsou s Leiko pod jednou střechou. Jestli se jim něco stane, udělám z jeho území holou pláň, kde v životě nic už nevyroste a z něj a jeho spojenců nezbyde ani smítko popela,“ rozzuřím se tak až se trochu moci uvolní do okolí a dům se pod jejím přívalem otřese.

„Uklidni se! Tu léčbu navrhla Fóxa proto byly přesunuty do jeho sídla. Dřív prý byly drženy v Agnusově domě. Je sice riskantní je takhle mít blízko Leiko, ale sám dobře víš, že kdyby se o něco pokusila, Mamon jí zastaví. Jsem si jistá, že její schopnosti zná dobře a ví jak jí zastavit. Taky jsem se rozhodla je pro jistotu hlídat sama, přes rostliny, které má rozeseté po celém domě. Není možné, aby o mé přítomnosti nevěděl a očividně mu to nevadilo, takže když si dám pozor, aby mě nevycítil někdo další, bude to v pořádku,“ uklidňuje mě. To se jí daří a já zachytím blížícího se Seriena. Dám Tsuchi znamení a ta se hned stáhne do země.

„Jsi v pořádku? Celý dům se otřásl a byl cítit tvou mocí. Lekl jsem se, že na tebe někdo zaútočil,“ strachuje se a přitom si mě bedlivě prohlíží.

„Promiň nechtěl jsem tě vyděsit. Potřeboval jsem trochu vypustit páru. Nedošlo mi, co to způsobí,“ vymluvím se a zároveň omluvím za nepříjemnosti. Serien mi to zbaští a společně se vydáme k ostatním, aby se zbytečně nestrachovali. Hned jim vysvětlím, o co šlo a tak se vrátí k původním činnostem. Těsně před obědem se vrátí Raven. To samozřejmě potěší Hanako a nakonec se po jídle sbalí a vydají se do Sironu. Podle všeho se ta vesnice už vzpamatovala z útoku té hnusné bestie a její obyvatelé si znovu žijí své klidné životy.

„Taky se tam musíme někdy vypravit. Mají tam úžasné dortíky,“ vypískne Naramien a při vzpomínce na sladkosti mu začne z pusy téct slina.

„Stačí říct a neslintej nám tu,“ ujistím ho a slinu mu utřu. Tím ho samozřejmě dostanu do rozpaků a jeho načervenalé tváře jsou přímo k nakousnutí. Kdyby tu nebylo tolik lidí, hned bych se na něj vrhnul.

„Teď jsem si vzpomněla, v hlavním městě budou zanedlouho jarní slavnosti. Mohli bychom tam všichni společně zajít a trochu se pobavit,“ předloží nám návrh Mira a dle výrazu soudím, že už teď se nemůže dočkat.

„to nezní vůbec špatně. Jen doufám, že má přítomnost nevyvolá nějaký konflikt. Přeci jenom tam kdysi byly proti mně demonstrace,“ upozorním je a připomenu jim ony nepříjemnosti. Navíc to přímo souvisí s tím ledovým neštěstím, co jsem tu napáchal.

„To je jednoduchý. Zítra tam zajdu a zeptám se starosty na jeho názor. Ten jistě bude vědět, jak se obyvatelé hlavního města staví ke tvé osobě,“ přidá se Gabriel a nabídne pomoc. A je rozhodnuto. Gabriel zjistí aktuální situaci, a když nebude problém, půjdeme se pořádně odreagovat. Je už skoro čas večeře, když se vrátí Raven s Hanako. Oba jsou docela přešlí a zamlklí, což u nich není obvyklé. Ještě víc mě udiví fakt, že se hned zavřou v u Ravena v pokoji. Ano slyšíte dobře, ti dva blázni spolu nespí ani ve společném pokoji.

„Stalo se něco?“ nedá mi to se zeptat, když se za Ravenem stavím v pokoji, abych se ho zeptal, jestli bude večeřet.

„Měli jsme v Sironu dost nemilé setkání. Nejdřív jsme narazili na Daisukeho, správce vesnice. Toho jsme museli informovat o Clarise a následně chtěli společně zajít na kafe. Jenže nám do cesty vstoupil Gil, démon co je vždycky s Agnusem. Okamžitě začal na Daisukeho dorážet a nakonec z něj vypadlo, že spí s Clarisou a že to dělá dobrovolně. Všechny nás to nadzvedlo, a kdyby se tam neobjevil Agnus a hned nezmizeli, asi by to nedopadlo dobře,“ vysvětlí mi to ve zkratce a nabídne mi, abych si všechno prohlédl v jeho mysli. To také s jeho svolením udělám a nestačím žasnout nad drzostí toho ubohého démona. Kdyby o tom Clarisa věděla, asi by ho na místě vykastrovala.

„Jsem rád, že se to obešlo bez boje a o Clarisu nemusíte mít strach. Nic z toho co řekl, není pravda,“ ubezpečím ho, ale setkám se s odporem nově příchozí Hanako.

„Jak si tím můžeš být tak jistý? Nesnaž se mě krmit tím abych Mamonovi věřila, že nic takového by nedovolil. To je v tuhle chvíli slabá záruka,“ zaútočí přímo. Nemá smysl jí nějak odporovat, neboť Ravenův pohled naznačuje, že je stejného názoru.

„To opravdu je, ale neboj, tímhle tě krmit fakt nebudu. Tsuchi se podařilo s holkami setkat a tak na sto procent vím, že jsou obě v pořádku. Tenhle Gil je sice do jisté doby měl na dohled, ale nyní jsou přímo pod Mamonem. Taky jim uvolnil moc, protože se Fóxa nabídla pomoci s léčbou Lamii a taky pro případ vlastní ochrany. Zdá se, že spolu uzavřeli obchod. Tsuchi je ale pro jistotu bude dál hlídat,“ seznámím je s informacemi, které se nám podařilo získat a obou se na tvářích objeví značná úleva.

„Tak to se mi ulevilo. Už o tom ví Serien s Mirou?“ zeptá se Hanako.

„Ještě ne, čekal jsem, co mi řekne Tsuchi ale po večeři si je vezmu stranou a řeknu jim to. Uvidím, jak to přijmou a pak to oficiálně řekneme všem,“ rozhodnu se a když mi to odsouhlasí, jdeme do jídelny, kde se na nás už netrpělivě čeká. Všichni jsou dost hladoví, ale nikdo nechce začít hodovat dokud nejsme kompletní. U jídla panuje klidná nálada, jen Kiriaki stále trucuje. Snad se to s novými informacemi zlepší. Přesně jak jsem řekl, po jídle si ty dva vezmu stranou a všechno jim vypovím. Tedy skoro všechno. Ze svého příběhu vynechám Leiko a i o té aférce s Gilem pomlčím.

„Já jsem tak ráda, že jim nic není. Doufám, že je brzy propustí a vrátí se domů. Moc ti děkuju a taky musím poděkovat Tsuchi. Jste úžasní,“ padne mi do náruče Mira a naplno se rozbrečí. Serien na tom není o moc líp a proto je oba pevně obejmu a konejšivě je hladím po zádech. Jakmile se dostatečně uklidní, svoláme všechny do obýváku a tam to oficiálně oznámím. Je z toho hotové pozdvižení a nikdo neskrývá neskonalou radost a objeví se tací, co neudrží slzy na uzdě, takže se z toho stane boj o kapesníky. Já sám se musím přiznat, že mám na mále ale udržím se. Jsem hrozně rád, že jsem jim mohl říct něco pozitivního a doufám, že to takhle půjde dál.