Jako otroci
Srdce přeplněné prázdnotou. Den se střídá s noční temnotou a motýli se snaží upoutat pozornost krásou svých křídel. Ale slepé oči barvu nevidí. To jen lidi lidem šaty závidí a andělé toužící po lásce bezmocně poletují vesmírem. Znají všechny křivé úsměvy. Díky nimž je Adam bez Evy a němé davy dál naslouchají rozkazům svých rozpadajících se duší. Hloupé osůbky v černých pláštích, topící se ve vlastních záštích, jsou světem jako otroci svých omylů.