Šamorín - Slovensko
Šamorín – Slovensko 27.- 29.5. 2011
Medy měl původně jet svých prvních CEI**120km, ale dva týdny před závodem si ve výběhu ušlápl patku na levé přední noze, takže jsme týden místo tréninku léčili a nakonec jsme se přehlásili na CEI* 80km.
Cestou na Slovensko jsme párkrát zabloudili a do místa konání závodů dojeli až navečer. Koníky jsme ustájili do boxíků. Medy dělal bordel jako vždy, ale po chvíli se zklidnil a aspoň seno jedl. Druhý den jsme koníky na celý den nechali ve výběhu a zjišťovali podrobnosti o dostihu, večer byla rozprava na oba dny dostihu a tak jsme pozorně poslouchali.
V sobotu Medy ještě dostih nejel a byla jsem ráda, protože to od rána vypadalo, na studený propršený den. Kája vystartovala s Pavlou na 120 a já jsem celý den pomáhala buď u koní ze Zbraslavi, nebo Jirkovi s Magdou. Celý den pršelo a byla zima, ale koníci krásně šlapali, takže po dojezdu posledních kol se celá Zbraslav radovala.
V neděli ráno Medy dostal snídani a pomalu jsme se chystali na start. Radek s Kristýnkou nám dělali chlazení na trati a Eva v paddocku. Před startem nás Eva vodila, aby Medy nedělal zbytečný binec ale stejně, byl natěšený a pěkně si to užíval. Chvilkama na zadních, chvilkama na předních, tak jak to on umí.
Hned po startu se zbláznil a šel dopředu, že mi málem utrhl obě ruce, takže ve chvíli kdy i kůň před námi přejel místo odbočení, bylo docela nemožný ho zastavit, pak zase nabral sprint a nechtěl jet za koníkama, ale hodlal se mnou protryskat lesem asi někam do paďous. Pak jsme se konečně domluvili a klusem vjeli na trať. S námi jel pouze Feras. Na první křižovatce nás poslali doleva po žluté, a tak jsme jeli jako první, Feras za námi a docela nám to ubíhalo. Medy jel jakokdyby neměl brzdu, cvalem kde to jen trochu šlo a klusem zbytek. Jen mi bylo divný, že furt jedem a stále žádný chlazení. Cca po půl hodině mi volal netrpělivý Radek, kde že jsme, že se nějak couráme, ale my jeli furt jak šlaci, tak jsem to nechápala. Na všech kontrolních bodech nám říkali, že jedem dobře, ale Radek furt řval, že jsme asi někde v háji. Pak když jsem se zeptala, jakou máme jet trasu, bylo to jasný. Měli jsme jet červenou a my byli na žluté. Takže jsme se s Medym otočili, že pojedem zpět. Feras hulákal a nadával, že máme minimálně 17km v nohách a že to nemá cenu. Ale my si s Medym řekli, že chuť máme, a že to zkusíme. Vrátili jsme se téměř na úplný start a jeli odzačátku tentokrát ten správný 40km dlouhý okruh. Jeli jsme převážně cvalem, místy velmi rychlým cvalem a jediná potíž byla v tom, že jsme neměli vodu. Takže Medy ujel něco přes cca 70km rychlostí silně nad 23km/hod, abychom zvládli alespoň minimální 12km/hod rychlost dostihu. Asi 3km před cílem bylo jasný, že Medy nutně potřebuje zchladit a vodu a něco pojíst, tak když jsme koněčně přijeli k řece, vjeli jsme do ní. Medymu se to moc nelíbilo, protože pláž byla z malých kamínků a hodně se mu nožky propadaly, ale žízeň byla silnější a tak pil a pil a když zjistil, že se už hloubš nepropadne, klekl si a pak se posunul dopředu a roztáhl se a lehl si na bříško a celý se tak cachtal pár minut a já měla co dělat, abych se nekoupala taky. Pak až usoudil, že je dostatečně napitý, šli jsme dál, já sesedla a chvliku jsme se pásli a pak zase pili a zase pásli a pak když se zklidnil a vypadalo, to že zase nabral sílu, došli jsme klusem do cíle etapy. Do veteriny jsme šli prakticky hned cca po třech minutách a pak Medy čerpal svou zaslouženou přestávku, snažila jsem se, aby co nejvíc jedl, měl tři kýble s různýma granulema, seno, vodu.. Aby se co nejrychleji dal do pohody. Přece jen 70km rychlostí přes 20km/hod, to byl záhul se kterým jsem nepočítala.
Do druhýho kola Medy opět vyrazil s chutí, ale věděla jsem, že musím začít myslet, protože by to jinak mohlo Medymu hodně ublížit. Takže jsem zvolila taktiku: když chceš, tak běž, ale když řeknu já, budem odpočívat a pást se, aby se mu zaplnily střívka, protože pomalu přestával kakat i když tlačil, skoro žádný bobek z něj nešel. Takže jsem se snažila, aby co nejvíc pil a co nejvíc jedl. Protože chtěl furt dopředu, domluvili jsme se, že 10min půjdem a 10min se budem pást a pít. A tak to taky bylo 10min jsme cválali a šli jak se Medymu chtělo, jen občas jsem ho brzdila, abychom si neublížili, a pak jsem sesedla a nechala ho 10 min pást a pít jak to jen šlo. Bylo to hodně náročný, na mou hlavu, protože Medy chtěla strašně moc jít dopředu, ale věděla jsem, že když ho pustím, že se nám zátěžová kolika, nebo nějaká jiná děsivost nevyhne, proto jsme dělali ty „občerstvovací“ přestávky. Po příjezdu z druhého kola se ve veterině začlo projevovat to, co já už jsem veděla, zhoršená peristaltika a hydratace. Takže jsem i o přestávce stále dělala vše pro to, aby co nejvíc jedl seno a řízky a pil.
Do posledního kola jsme vyrazili půl hodiny po posledním koni před námi, ale nechtěla jsem nikoho stíhat, pouze jsem si přála, aby tento dostih Medy zvládl zdravotně v pořádku, když už jsme se pustili do boje s časem. Toto poslední kolo vypadalo prakticky stejně jako to předchozí, jen jsem začla cítit, že se Medy opět dává do pohody, ale i přes to jsem dodržovala intervaly jízdy, pasení a pitného režimu. Medy nějak nabral síly a občas mě ani nechtěl nechat sesednout, jako by říkal „ já už jsem v pohodě, nepotřebuju se teď pást, vždyť jedem dostih!!!“ byl úžasný. Do cíle posledního kola jsme přijížděli jako poslední dvojice na tarti ze vech soutěží, ale i tak se strhnul povyk. Jakmile nás Míša uviděla, začla hulákat a tím pádem začli všichni křičet a tleskat a Medy naznal, že si příjezd během mohutného aplauzu nemůže nechat ujít a tak mi vesele skoro natryskal, jakoby se nechumelilo. Bylo to moc fajn vědět, že je v pořádku. Do veterin jsme šli cca během 5 min a tím jsme závod ukončili a dokonce i tu rychlost nad 12km/hod jsme při našem závodu s časem zvládli. Takže radost a spokojenost, že to mělo aspoň nějaký smysl a hlavně to, že to Medy opět zvládl a v poslední veterinární kontrole se všechny jeho dontoty zase dostaly na známky 1 a A a to bylo pro mě asi největší zadostiučinění.
Medy tedy nakonec místo 80km ujel cca 115km a díky jeho rychlosti jsme zvládli splnit minimální rychlost dostihu. Takže oficiální výsledek je : CEI* 80km, rychlost 12,585km/hod jsme dojeli na čtvrtém místě.. Historie se neptá a i tak jsem na něj neskutečně hrdá