...V ZÁŘÍ SLAVÍ ČOKOLÁDKA...
...PÁTEK 13. ZÁŘÍ...
...MEZINÁRODNÍ DEN ČOKOLÁDY...
...Historie čokolády...
Čokoládová historie začíná v období před více než 3000 lety.
Již v té době indiáni kmene Olméků pěstovali v deštných pralesích Mexika kakaovníky. Po zániku jejich říše ve 4. století našeho letopočtu se na tomto území usadili Mayové, kteří první uvařili hořkou tekutinu z kakaových bobů.
Kakao pila vyšší honorace a bylo také součástí různých rituálů. Kakovník byl posvátným stromem. Jedna mayská pověst praví, že lesní mravenci uloupili v chrámu bohů kakaové boby a přinesli je indiánům, které také naučili boby pražit, mlít a míchat s kukuřičnou moukou a medem. Po pádu mayské civilizace se kolem roku 900 n. l. objevují Tolkékové a po nich Aztékové. Quetzalcoatl, „rajský zahradník“ přinesl podle mexické legendy první semena kakaovníku na zemi. Proto švédský botanik Linné nazval v roce 1753 strom kakaovníku Theobroma Cacao – potrava bohů.
Také Aztékové využívali boby k náboženským obřadům. Samozřejmě také jako nápoj, kterému říkali cacauatl nebo chocoatl/xocolath a je všeobecně známo, že boby sloužily i jako platidlo. Za 100 bobů bylo možno koupit krocana, za 30 bobů králíka, velké rajče stálo 1 bob a ryba 3 boby. Takové byly ceny okolo roku 1545. Kakaové boby se počítali v zajímavých jednotkách – 1 zontli se rovnalo 400 bobům, 1 xiquipilli obnášelo 8000 bobů a 1 carga byla 3 qiquipilli, což bylo 24000 bobů. V některých odlehlých krajích Mexika a střední Ameriky byly kakaové boby měnou až do konce 19. století.
V roce 2002 uplynulo již 500 let od doby, kdy se poprvé Evropané setkali s kakaovými boby. Když na své čtvrté výpravě roku 1502 přistává Kryštof Kolumbus na ostrově Guanaja poblíž dnešního Hondurasu, dostává od místních domorodců dárek v podobě kakaových bobů a stává se tímto prvním Evropanem, který je spatřil. Španělům připomínaly mandle a nevěnovali jim žádnou pozornost. Když později představil boby na španělském dvoře královny Isabely a krále Ferdinanda, napěněný hořký a pálivý nápoj, který Indiáni z kakaových bobů vyráběli, si nezískal žádnou oblibu. /Aztékové boby nejprve upražili, potom rozemleli a do této hmoty přidali vodu a koření. Vše promíchali, až se vytvořila pěna/.
Teprve asi o 20 let později, po porážce Aztéků, Hernán Cortéz poznal cenu kakaa nejen jako nápoje. V aztécké pokladnici našel 25 tisíc metrických centů bobů, které do ní byly odváděny ve formě daní. Jak už bylo zmíněno, boby se používaly i jako platidlo a Cortéz viděl, že peníze vlastně rostou na stromě a že je možné je pěstovat. A proto ihned nařídil zakládat další plantáže kakaovníku. Cortéz znovu představil kakaové boby královně Isabele a králi Ferdinandovi v roce 1528 a vysvětlil jim, v čem spočívá bohatství kakaových bobů. Také poprvé ochutnali kakaový nápoj, protože Cortéz s sebou přivezl i potřebné nástroje na přípravu nápoje. Cortéz přidal do napěněné hmoty vanilku a cukr a nápoj si začíná získávat oblibu jak v koloniích tak i na španělském dvoře. Okolo roku 1590 vyvinuli španělští mniši recept na první sladký čokoládový nápoj – přidali tam med, vanilku a surový cukr. Byl to vlastně základ dnešního receptu na výrobu čokolády. Španělé používali k napěnění nápoje tzv. molinillo, což byla taková dřevěná kvedlačka a k rozmělnění bobů používali kamennou desku zvanou metate. Aztékové napěňovali čokoládu přeléváním tekutiny z jednoho poháru do druhého. Aztékové vyráběli nápoj také z tabulek nebo tabletek v pevné formě, podobné se stále používají v dnešním Mexiku k přípravě čokoládového nápoje. A dokonce je možné tam spatřit i tuto původní výrobu.
Španělé žárlivě střežili tajemství výroby čokolády a monopol na pití čokolády si udrželi až do l. poloviny 17. století, téměř jedno století. Čokoláda se od té doby stala španělským národním nápojem a je tam oblíbená až do dnešní doby. Většinou se servíruje se smaženým moučníkem zvaným churros.
V roce 1606 přivezl benátský kupec Antonio Carletti kakao do Itálie, v téže době se na jihu Francie usadili Židé, kteří byli vyhnáni španělskou inkvizicí a také mniši si mezi sebou řekli tajemství přípravy čokolády. K tomu v roce 1615 si španělská princezna Anna vzala francouzského krále Ludvíka VII. a zavedla pití čokolády na francouzském dvoře a bylo po španělském monopolu. Prvním člověkem, který ve Francii pil čokoládu, byl lyonský kardinál Alfons de Richelieu, který se dozvěděl tajemství přípravy čokolády od jednoho španělského kněze. V té době byla velkou propagátorkou čokolády markýza de Sévigné, čokoláda s jejím jménem se vyrábí dosud. Také madame Dubarry a madame Pompadour holdovaly čokoládě. Voltaire mísil čokoládu s kávou a také Napoleon první dával přednost čokoládě.
Nakonec prodal španělský král Filip V. monopol na prodej kakaa do všech zemí jedné společnosti, kterou k tomuto účelu zřídil.
Po těchto událostech se pití čokolády rozšířilo do dalších evropských zemí a obliba čokolády stoupala. Kakaové boby byly velmi drahé a pití čokolády si mohla dovolit pouze šlechta. Již v té době se věřilo, že čokoláda má léčivé účinky. Proto také někdy nesla označení „chocolat de santé“/zdravotní čokoláda/. Tento název je ještě možné vidět na některých starých obalech.
Do Londýna se čokoláda dostává okolo roku 1650 a měla okamžitý úspěch. Čokoláda se zde servírovala v tzv. „chocolate houses“, první z nich byl otevřen v roce 1657. To bylo ještě před coffee houses, tedy kavárnami, což není moc známé. A první čokoládovnu v Anglii založil Walter Churchman v roce 1728, kterou v roce 1761 koupil Joseph Fry. Dnes je součástí koncernu Cadbury.
Američané znají čokoládu díky pánům Jamesi Bakerovi a Johnu Hannovi, kteří vyrobili první čokoládu v Nové Anglii/ USA/ v roce 1765. Z bobů vyráběli čokoládový nápoj. Kakaové boby tam byly v té době prodávány pouze v lékárnách pro své léčebné účinky.
V roce 1780 byl v Barceloně sestrojen první stroj na výrobu čokolády. V Německu otevírají bratři Jostové první továrnu v roce 1792 v Berlíně, předtím byla čokoládová manufaktura zřízena princem Wilhelmem von der Lippe ve Steinhude v roce 1756. Do Švýcarska se čokoláda dostává poměrně pozdě. Poprvé se s ní setkal starosta Curychu Heinrich Escher v roce 1697 v Bruselu, ale teprve v roce 1819 založil ve Vevey první švýcarskou čokoládovnu Francois-Louis Cailler. Švýcarské čokoládě v té době nedůvěřoval ani známý básník J.W. Goethe, který byl velkým příznivcem čokolády. Když se v roce 1797 vypravil do této země, tak si s sebou vzal čokoládu z Německa. U nás je považována za nejstarší čokoládovnu firma Luna, kterou v Praze založil František Slabý v roce 1839.
Prakticky do počátku 19. století byla čokoláda běžným občanům neznámá. To se změnilo, až když technické vynálezy umožnily masovou výrobu.
Výrobu čokolády nejvíce ovlivnily tři vynálezy. Základ k tomu položil holandský lékárník Conrad van Houten, který jako první oddělil kakaové máslo z kakaové hmoty a vymyslel na to lis. To bylo v roce 1828, stejnojmenná světoznámá firma byla založena již v roce 1815. Ta měla již od roku 1820 výhradní právo na výrobu tzv. poder chocolade, pozdějšího kakaového prášku. Díky van Houtenově vynálezu se od té doby mohla čokoláda vyrábět i v pevné formě.
V roce 1875 vyvinul Švýcar Daniel Peter první mléčnou čokoládu, čímž dal základ proslulé švýcarské čokoládě. Do čokolády použil sušené mléko, které vynalezl další Švýcar - Henry Nestlé.
A do třetice rovněž Švýcar Rodolphe Lindt vyrobil v roce 1879 první čokoládu, která se rozpouštěla na jazyku, tzv. Fondant Schokolade. Způsob zpracování kakaové hmoty nazval konšování a příslušný přístroj konše/mušle/.
Švýcaři se zasloužili i o vynález oříškové čokolády/Amedée Kohler v roce 1830/ a plněné čokolády v roce 1913/Jules Séchaud/.
Slavná čokoláda Milka byla poprvé uvedena na trhfirmou Suchard v roce 1901 a další specialita Toblerone v roce 1908. Tuto hegemonii Švýcarů porušil pouze Belgičan Jean Neuhaus, který v roce 1912 vyrobil první čokoládový bonbon – pralines a jeho manželka specielní obal na pralinky – ballotin. Těmito vynálezy byl dán základ strojové výrobě čokolády a také se čokoláda zpřístupnila nejširším vrstvám obyvatelstva.
Již koncem 19. století ztrácely na významu světové kakaové velmoci Španělsko a Itálie a nastává rozmach Švýcarska a Německa a dalších evropských států. Nastává industrializace výroby, vymýšlí se efektivní postupy výroby a nové marketingové strategie prodeje.
K rozšíření čokolády přispěla překvapivě i první světová válka, kdy byla čokoláda dodávána vojákům, totéž se opakovalo i ve druhé světové válce a toto vše mělo za následek, že skutečně masová spotřeba čokolády ve světě začala až po těchto dvou světových válkách.
...Kakaovník...
První civilizací, která znala kakaovník, byly Olmékové na území dnešního Mexika před 3.tisíci lety. Ve 4. století n.l. se po zániku indiánské říše Olméků usadili na území dnešního Yucatanu a střední Ameriky Mayové, kteří zde pěstovali kakaovník a první uvařili hořkou tekutinu z kakaových bobů.
Po pádu mayské civilizace kolem roku 900 n.l. se na území Mayú objevují Toltékové a později Aztékové. Je známo, že Quetzalcoatl, král Toltéků, byl považován za boha vzduchu, který měl přinést semena kakaovníku z ráje k člověku.
Před příchodem Spanělů byla aztécká říše v plném rozkvětu a kakaové boby zde měly všestranné použití. Sloužily jako platidlo, klasické příklady uvádějí, že králík měl hodnotu 10 bobů a otrok 100 bobů. Kakaovými boby se platily i daně a v neposlední řadě se z nich připravoval čokoládový nápoj, který obsahoval kakaovou drť, chilli, hřebíček, skořici a na zahuštění kukuřičnou mouku. Nápoj považovali za afrodiziakum a aztécký král Montezuma pil ze zlatých pohárů až 50 šálků čokolády denně.
Oficiální název kakaovníku je Theobroma Cacao /pokrm bohů/, takto ho pojmenoval známý švédský přírodovědech Carl von Linné v roce 1775.
Pravlastí kakaovníku je tropická Amerika, v 17. století byla semena dopravena na Filipíny a do Indonésie, v 19. století do Brazílie a západní Afriky.
Existuje asi 20 botanických druhů kakaovníku, hospodářský význam mají však pouze dva základní – Criollo – ušlechtilé kakao, pěstuje se nejvíce ve Střední Americe, na Jávě a na Ceylonu a forastero – konzumní kakao, které je nejvíce rozšířeno v Brazílii a v Africe.
Strom kakaovníku se podobá naší jabloni, vyrůstá až do výše 15 m, plody rostou na kmeni a silnějších větvích. Pěstuje se v oblastech do 20 stupňů zeměpisné šířky a nejvýše do 600 m nad mořem. Vyžaduje teplotu 20-35 stupňů po celý rok, vlhko, stín a velkou péči. Je to stále zelený strom a hlavní sklizně připadají na květen a říjen-listopad. Plody rodí 30-40 let a průměrná sklizen z jednoho stromu je 20-30 plodů. Plod kakaovníku je 10-25 cm dlouhý, 6-12 cm široký o hmotnosti cca. 450 g. Barva plodu je hnědá, žlutozelená nebo oranžová a plody dozrávají asi 4 měsíce po opylení. Uvnitř plodu je uloženo 20-40 semen v 5 řadách. Tato semena se potom dále zpracovávají.
Historické plakáty
...Historie výroby čokolády v českých zemích...
Úplné počátky výroby – perníkáři a cukráři
Historie výroby čokolády ve světě je poměrně dobře známá z různých publikací a článků, ale již méně je známa historie tohoto odvětví v regionu střední Evropy, na území bývalé rakousko-uherské monarchie.
První písemná zpráva o sladkostech v našich zemích se zachovala z počátku 12. století, kdy ještě u nás nebyl znám cukr. Kronikář Kosmas nazývá výrobce sladkého pečiva z medu „pekaře sladkostí“. První zmínka o perníku v Čechách se váže k městu Turnov, kde se roku 1335 prodával. Perníkáři přišli do Prahy z Norimberku již před rokem 1324. V roce 1348 byla podle zde usedlých perníkářů /caletníků/ pojmenována Caltnéřská ulice, dnešní Celetná. Perníkářství nejvíce vzkvétalo v době rozvoje poddanských měst – od poloviny 16. století do třicetileté války. V té době ještě nemělo vlastní cechy, ale společně s mlynáři, krupaři a koláčníky patřilo k cechům pekařským.
V druhé polovině 17. století byla sláva perníkářského řemesla obnovena a o století později již byly založeny samostatné perníkářské cechy. Císař Karel IV. udělil v roce 1733 perníkářskému řemeslu velké výsady. Ale vleklé slezské války a hospodářský rozvrat přivodily úpadek perníkářských dílen. Po napoleonských válkách se „medové řemeslo“ opět začalo prosazovat, nakonec však v 80. letech 19. století téměř zaniklo v konkurenci cukrářských podniků.
Teprve v roce 1913 založil v Pardubicích Hugo Redlich první továrnu na perník a marcipán „Melartos“. Později k nim přibylo ještě několik dalších továren, např. „Melekta“, J.Šimon“, „Langer a spol.“, které založily pověst „pardubického perníku“.
Předchůdcem cukrářů bylo nové pekařské řemeslo, tzv. konfetáři, kteří pro milovníky sladkostí vyráběli z mouky, cukru a medu konfety.
Jako první cukrář v Praze se uvádí jakýsi Mates z Malé strany již v roce 1501. Byla to ale nadlouho první vlaštovka. Teprve přenesení pěstování cukrové třtiny do zámořských kolonií přineslo Evropě levnější cukr a tím se uvolnila cesta cukrářskému řemeslu. Jeho rozmach v Čechách nastává za vlády císaře Rudolfa II. Hlavním odbytištěm se stal císařský dvůr a šlechtické domácnosti. Pro širší vrstvy obyvatelstva se staly cukrářské výrobky dostupné až používáním levnějšího řepného cukru.
První rafinerie třtinového koloniálního cukru v Čechách vznikla v roce 1787 na Zbraslavi. Založila ji akciová společnost vídeňských a pražských velkoobchodníků. Monopolního postavení v Čechách chtěla využít k pokrytí veškeré spotřeby cukru, která se odhadovala na 12 až 13 tisíc centů. První pokusy s rafinací řepného cukru u nás proběhly v roce 1799 také na Zbraslavi. Hledaly se však i jiné zdroje. Neúspěšné byly pokusy vyrábět cukr ze šťávy javoru. Vysoká cena cukru a jeho nedostatek po vyhlášení kontinentální blokády Napoleonem I. /1805 – 1815/ ovlivnily zakládání nových řepných cukrovarů. První z nich založil hrabě R. Vrbna v Hořovicích v roce 1801. V průběhu let 1830 – 40 pracovalo v Čechách 54 cukrovarů. V té době převažovala výroba domácího cukru nad dovezenou třtinovou moučkou. Kostkový cukr byl pravděpodobně prvně vyroben v Dačicích v roce 1843.
Až do roku 1883 bylo Rakousko-Uhersko mezi evropskými státy na 1. místě v objemu výroby cukru. Tak vyrůstal cukrovarnický průmysl, o jehož zdokonalování se významně zasloužili čeští technici. Bez rozvoje našeho cukrovarnictví by nemohlo později dojít k úspěšné průmyslové výrobě cukrovinek a čokolády.
Po skončení 1. světové války zůstala většina/celkem 163/ rakousko-uherských cukrovarů v nově vytvořeném Československu.
První manufakturní výroba čokolády a počátek průmyslové výroby v první polovině 19. století.
Převrat ve výrobě cukrovinek přinesla čokoláda. Rozšířila se k nám ze západní Evropy, kde se pití čokolády stalo začátkem 17. století velkou módou. Obliba nových nápojů – čokolády, kávy a čaje vyvolala snahy zavést i v Praze jejich veřejné podávání kavárensky. Do této doby se tyto „zámořské drogy“ prodávaly pouze v lékárnách. Pravděpodobně nejstarší písemné zprávy o výrobci čokolády u nás nacházíme v „Popisu obyvatelstva hlavního města Prahy z roku 1770“. V knize se uvádí, že měšťan Filip Watzke, bytem „U černého slunce“ v Celené ulici č. 556, je výrobcem čokolády. Tato výroba byla jako nově vzniklý obor zařazena mezi necechovní řemesla. Od roku 1819 je možno v Praze nalézt čokoládníky ve společném cechu s cukráři. Koncentrace řemeslné výroby v Praze a naše tradiční zručnost byly dobrým základem pro postupný přechod k manufakturní a poté k tovární výrobě. Vznikající průmysl zůstával na úrovni větších či menších dílen, kde převládala ruční práce. Nástupem kapitalismu se výroba rychle mechanizovala zaváděním strojů.
K nejstarším větším výrobcům u nás patřil Antonín Melichar. Po návratu z ciziny začal nejprve roku 1832 úspěšně vyrábět čokoládu a cukrovinky v Karlíně. O čtyři roky později přeložil podnik blíže ke středu Prahy a vyráběl kromě čokolády a cukrového pečiva především likéry. Podnik zaměstnával 16 osob a byl vybaven 7 stroji. Výrobky v roční hodnotě 40,000 zlatých prodával nejen po Praze a Čechách, ale i v ostatních zemích Rakouska.
Ve 40. letech 19. století působilo v Praze již 6 výrobců cukrovinek a pečiva a 6 výrobců čokolády. V adresáři J. Stiasného z roku 1861 se v Praze uvádí již 8 výrobců čokolády, mezi nimi i žena – Alžběta Plenčíková z Uršulinské ulice č. 338.
V počátcích našeho potravinářského průmyslu byla zřejmá snaha spojovat i několik druhů výrobků dohromady. Např. naše nejstarší potravinářské podniky – A.J. Andres z Ústí nad Orlicí připojil k původní výrobě lihovin již od roku 1795 také výrobu čokolády a pečetního vosku, Ed. Wesselý z Hustopeče /zal.1800/ vyráběl líh, ovocný cukr a cukrovinky z lékořice nebo První Budějovická továrna na čokoládu Příhoda a Danzer vyráběla i dražé,čajové pečivo, suchary a paštiky. Rovněž později známí výrobci čokolád jako např. August Tschinkel Deli Lovosice /zal. 1806/ začal s výrobou kávových náhražek a čokoládu vyráběl až od roku 1856. Další známá budějovická firma Vít Fürth zal. 1810 vyráběla nejprve likéry a ocet a teprve od roku 1882 cukrovinky a čokoládu.
Důležitým mezníkem v podnikání byl rok 1859. Ke konci tohoto roku byly zrušeny cechy a vyšel nový živnostenský řád o svobodném podnikání. Místo cukrářských cechů se čile organizovala po celých českých zemích odborná Společenstva, která sdružovala příbuzné živnosti: cukráře, perníkáře, čokoládníky, výrobce oplatek a voskáře.
Za nejstarší českou továrnu na výrobu čokolády se považuje firma Fr. Slabý „Luna“. Založil ji v roce 1839 Jan František Černoch na Starém Městě Pražském v Kozí ulici. Snad hnědá barva čokolády nebo četba knih o indiánech inspirovaly výrobce, že nazval svůj první výrobek „Čokoláda s Indiánem“.
Komentáře
Přehled komentářů
ŠKODA, ŽE TO ČTU TAK POZDĚ, TO BY BYL BEZVA DŮVOD SE "SČOKOLÁDOVAT"! :)
sladké až až
(Jan, 23. 9. 2013 17:17)
tak to jsou věci i čokoláda už slaví
tak si na oslavu(ikdyž opožděně) něco zobnu
tak to je nářez
(Olda, 22. 9. 2013 11:31)
tolik informací jsem ani nečekal, ale po těch všech sladkých řečech jsem dostal chuť na něco sladkého
hezký článek
jdu si pro čokoládu :)
PŘÍŠTĚ
(IVANA, 26. 9. 2013 8:20)