Přítel
Seděl jsem na barové židličce v našem bufetu. Byl jsem myšlenkami zase úplně někde jinde, proto jsem neposlouchal Dinu (prodavačku). O víkendu jsem se totiž pohádal s Markem. On to nejspíše nebral moc vážně a nejspíše na to zapomněl, ale mne to zranilo.
Nebylo to dlouho a do bufetu vešly tři osoby. Marek v doprovodu dvou holek z našeho ročníku. „Dobré ráno“ zavolal Marek blížící se k pultu. „Musím jít“ řekl jsem Dině a zvedl jsem se ze židle. „Ahoj, Bene“ pozdravil mne sladce Marek. „Myslíš, že je dobré?“ utrousil jsem a mířil jsem chodbou pryč. Za chvíli avšak doběhl. „Co se děje?“ zeptal se, když se postavil přede mne.
„Ty se ještě ptáš?“ naježil jsem se chladně. „Myslíš to o tom víkendu? Nevím, proč zacházíš tak daleko“ řekl tiše. „Já… nejsem Naruto a ty nejsi Sasuke“ rozzuřil jsem se, protože zase použil větu s anime, které jsme sledovali. „Nejsem tak silný, abych tě pořád zachraňoval. Chci, abys mi dal najevo, že pro tebe něco znamenám. Nikdy za mnou nepřišel. Vždy za tebou chodím jen já. Už na to prostě nemám“ Vstřebával, co jsem mu právě řekl. Nikdy bych nevěřil, že jeho odpověď bude znít: „Možná je to proto, že nejsi Naruto. Možná za tebou nechci chodit“
Musel jsem se nadechnout. Tohle bolelo. Do očí se mi nahrnuli slzy a já se rozběhl jsem se koridorem. „Bene!“ křikl na mne. Nezastavil jsem se.
***
Seděla jsem zrovna nad písemkami, když se do hudebny vběhl Ben. Obličej měl plný slz a byl až apatický. „Nepouštějte sem Marka“ vzlykal a schoulil se na zem vedle skříně, aby ho nebylo vidět. Nechápala jsem, co se stalo, ale jakmile se otevřely dveře podruhé a uviděla jsem Marka, rázně jsem ho vyhodila na chodbu.
Přeběhla jsem k Benovi zrovna v tu chvíli, kdy začal sípat a nemohl se nadechnout. Epileptický záchvat. Přiložila jsem Benovu hlavu na mou hruď a zhluboka jsem se nadechovala. Věděla jsem přesně, co mám dělat. Můj syn měl záchvaty od mala. „To bude dobré. Nadechněte se, Bene“ mluvila jsem na něj, aby si připadal v bezpečí, ale neustále sípat. „Tak se nadechni, prosím“ zaprosila jsem a jeho dech se začal srovnávat. Uběhlo sotva pár minut a Ben usnul v mém náručí.
Na chodbě jsem odchytila dva chlapce a požádala je, ať položí Bena na pohovku v zadní části učebny. U svého stolu jsem napsal lístek a poté jsem ho dala jednomu z chlapců a požádala jej, ať donese jeho věci a tohle předá třídní vyučující. Chlapci přikývli a zmizeli za dveřmi. K mému štěstí už jsem neučila.
***
Pomalu jsem otevřel oči. Strašně mě bolela hlava a pálili oči. Ležel jsem na staré pohovce, hned jsem poznal, že jsem v učebně. Světlo svítilo jen ve předu místnosti a za okny už byla tma. Vůbec jsem netušil kolik bylo hodin. Učitelka seděla za stolem a něco spisovala. Posadil jsem a hned jsem zaslechl její hlas s nádechem slovenského přízvuku. Místo odpovědi jsem se zvedl a přešel jsem k ní.
„Děkuji“ řekl jsem, když jsem stál před katedrou. Nechápavě se na mě podívala. „Mohla jste jít klidně domů a nemusela jste se starat. Děkuji“ objasnil jsem. „Bene, to je v pořádku“ usmála se. „Co se vlastně stalo?“
Věděl jsem, že tato otázka přijde. Dlužil jsem ji odpověď, ale ne celou pravdu. „Pohádal jsem se s Markem.“
„Nejspíše to nebyla jen tak nějaká hádka“ narážela na mne. „Ne, ale už je to v pořádku. Nic takového se nebude opakovat“ řekl jsem přesvědčen.
„Jen venku“ upozornila mne. Má další otázka byla zbytečná: „Kdo?“
„Marek“ odpověděl a můj výraz jakoby zkameněl. „Musím domů“ řekl jsem a bral jsem si věci.
***
Ben vyšel ze dveří a já viděla Marka, jak se rychle zvedl ze židle. „Bene, chtěl bych s tebou mluvit… omluvit se“ Markův hlas se chvěl. Bylo mu líto, co udělal Benovi, ať to bylo cokoli. „Promiň, nejsme přátelé. Nemusíš se mi omlouvat“ ozval se Benův chladný hlas a Marek se zarazil. Ben rázně odpouštěl patro.
***
Položil jsem si tašku na lavici, když jsem byl v přízemí u šaten. „Už jsi v pořádku?“ zeptal se čísi hlas. Otočil jsem se, u jedné ze skříněk stál Thomas a zářivě se usmíval. „Já jsem v pořádku pořád“ odpověděl jsem míříc ke své skříňce. „Co tu ještě děláš?“ zeptal jsem se, když jsem se přezouval. „Čekám tu na jednoho známého. Určitě ho znáš, jmenuje se Ben“ odpověděl mi s úsměvem. Také jsem se pousmál, bylo to hezké. „Co plánuješ po tom, až se dočkáš jeho přítomnosti?“optal jsem se ledabyle, když jsem zamknul skříňku. Zapnul jsem si svetr a přešel ke své tašce.
„Povědět mu, že mám na sedm objednaný stůl v čajovně a na devět lístky do kina“ odpověděl mi stále se usmívající. Znovu jsem se pousmál. Ovázal jsem si šálu kolem krku a zapnul kabát. „Ben je tady. Můžeme jít“ oznámil jsem a on se zářivě usmál. Vzal jsem si tašku a společně jsme šli vstříc nádherné noci.
Komentáře
Přehled komentářů
Pěkný ! Je to zajímavý a i když děj není nijak akční, je to poutavý! Abych pravdu řekla více se mi líbila však povídka Nenávidím tě, miluji tě a chci tě, ta bylo dějově velmi dobrá! Ale jinak velmi pěkné, mám takový pocit jako by byla tak trochu inspirovaná tvým životem (učitelka hudebky se slovenským přízvukem )... možná jsem si zase špatně vybrala a nebo ti popisovat emoci hrdinů dělají problém :)
www.hvezdicta.blog.cz
(Kacii, 24. 5. 2010 19:27)I když nad tím tak přemejšlím... vlastně to je možný, ale ne okamžitě, ale zase i když... noo jáá se někde zeptám :D
...
(Kacii, 24. 5. 2010 19:19)
Epileptik ti po záchvatu neusne, maximálně omdlí. :P Vlastní zkušenost :)
Jinak to má hezký konec :))
Pěkné .....
(Amy Laurien, 13. 9. 2010 18:31)