Vietnamoko3
3.kapitola
Výlet do Příčné
Další den se probudím celkem pozdě. Jasnovidka. Měla jsem zvláštní sen. Až teď je to jasnovidka. Šla jsem aha, tak to je vážně zvláštní nějakou ulicí, s čarodějnou čapkou na hlavě a najednou jsem uviděla nádherného snědého kluka. Byla vysoký, s černými delšími vlasy, které mu rajcovně padaly do krásných kakaově hnědých očí. Měl plné rty jako by k zulíbání. Prostě kluk, ze kterého většina holek šílí, menší don juan. Prošla jsem kolem něj a on mě rentgenoval pohledem. A už je tady zase… všichni víme, že je to SB (Sociální Blb)
„ Stůj,“ vykřikl medovým hlasem. Jakýmže??? Medovým…a sletěly se včely…znáš to.(To je jak z telenovely: „Kde je José?“
„ José nepřijel..!“
„ Cože? Co?José nepřijel??“
„ Ne, José nepřijel.“
„ Co se děje?“
„José nepřijel!
„ Cože? Bla bla bla…“ :) ) No…ne, že by mě to nenapadlo, ale proč to sem v tom případě autorka píše, když to sama považuje za blábol? To ten guláš v hlavě... uprchlík z jihlavského kopečku...ticho, nebo mě prozradíš. Kup si igeliťák....
Nicméně jsem ho poslechla a sledovala, jak ke mně pomalu došel. Propadám se v jeho očích, já se propadám do země, jsou tak hluboké jako Macocha…to bude stačit... že by zase přišla na řadu OHHJ? Ne-e, tohle je přeci jen sestřenka Catktus, takže to snad nebude potřeba. Mě se taky nechce hledat lopatu v tom haraburdí za palmou... takže nic. Než se stačím vzpamatovat, umírám smíchy a znechucením políbí mě. Teda to jsem si alespoň myslela do té doby, než mi začal lízat nos. No jo, pes se nezapře… ☺
„ Co to ...?“ vypadne ze mě zmateně. Ale ne…Najednou se probudím se vidím Chipa Autorka se nějak se zase zasekla, jak mě budí jeho oblíbeným způsobem; olizováním obličeje. Nesnáším zvířátka… Není nad ranní sprchu!
„ Nech toho, Chipe,“ okřiknu ho a opatrně složím položím na zem. Uff, to byl teda sen… Celý den pomáhám mamce se zavařováním, abych se zaměstnala, protože pořád hulím a hulím a hulím a nemám prachy a pořád nemyslela správně. na zítřek. Ale nemohl jsem si pomoct zase ta změna orientace, magnetické pole Země se zbláznilo, prvně sever, pak Jih, příště Praha...pak hřbitov Aneb mír a lásku... a pořád jsem nahlas přemýšlela, jak to bude asi v Bradavicích vypadat a tak různě. Nakonec to mamča nevydržela a vyhodila mě z kuchyně, abych se prý připravila na zítra. Hodná mamča☺Nezazlívám jí to, po těch čtyřech hodinách jí z toho muselo brnět uši. Z toho tvého přemýšlení už po čtyřech minutách, v mém případě větách… Já mám sluchátka a jsem v klidu☺optimistko..
Večer jdu brzo spát, chci být zítra čilá jako rybička. Díky, ale já zítra moc čilá nebudu. A rybička budeš? To každopádně. Před spaním ještě přemýšlím ☺, jestli se mi ten sen bude zdát zase, pro jistotu Chipínka dám do pelíšku. A Dale zase zůstal za dveřmi… čičiči... čip a dejl! Zákon hájí…
V osudný den mě probudí táta, když jde do práce, dá mi pusu na čelo, jak malému dítěti, ale proč „jak“ nám to nevadí, jsme tak zvyklí. Tuhle větu nebudu komentovat, protože příliš fialové škodí zdraví. Žádný podobný sen, jako ten včerejší, se mi tentokrát nezdál, nedá se říct, že bych byla nadšená. Tady radši taky žádný komentář... je to takové zvláštní a tajemné. Proto to každý prokoukne.Rychle si vyčistím zuby, ale ta plíseň z nich jde těžko a celá se dám do „pucu“. Obléknu si své oblíbené džíny se zipy a tričko Summner girl a pro příště vynechám nechutné detaily jdu si dát menší snídani. Nemám moc hlad, udělám si ovesnou kaši za studena aneb travička zelená a k tomu pomerančový džus, aneb travička zeleno-oranžová byla jedna dívčina se zelenými vlasy, malovala po stěnách… hej! Po mě jde FBI, CIA, Scotland Yard a Interpol a ty mě takhle sprostě práskneš...! celkem zdravá snídaně, ne? Ne… jaktože? V travičce je chlorofyl a to je jediný –fil, co zároveň není psychopat. Já jsem psychopat…nebo brzo budu. Když už dojídám poslední zbyteček kaše, ozve se hlasité PRÁSK a objeví se starší paní v šedivém hábitu. Polednice -fil…
„ Dobré ráno, jmenuji se Minerva McGonagallová a jsem zástupkyně ředitele v Bradavické škole čar a kouzel,“ předříkala strojově. Co je to Matrix... blbý scénář nebo stroje na každém kroku?
„ Ehm…dobré ráno,“ nenechám se zahanbit a strojově odpovím. Matrix je totiž všude! Takže za b)
„ Na Příčnou ulici se dostaneme pomocí kouzelného prášku Letax. Kde máte krb?“ Minulý týden odletěl.
Uklidím po sobě nádobí jdeme do obýváku. MS zavádí novou módu – takže jdu uklidit nádobí do obýváku!
„ Naberte prášek,“ rozváže malý váček s nazelenalým práškem, jak říkám, travička je zdravá – ale prášky si od cizích lidí nikdy neberte! „ a hoďte do plamenů. Pak tam vstupte a řekněte: Děravý kotel,ale musíte to vyslovit zřetelně a jasně. Díky Není zač. Janinýmu popisování jeho používání už přesně vím co a jak. A to ještě pořád neumím uzavírat přímou řeč. A teď mi to do vysvětlila jak se „do vysvětluje“?i profesorka McGonagallová, kde můžu udělat chybu?! Já bych věděla J, to jsme dvě☺Provedu vše podle příkazů a vykřiknu: Děravý kotel!“ a horní závorku napíšu až teď, abych zmátla nepřítele, takže to vypadá, že tohle všechno říká McGonagallová. A za dvojtečkou udělám mezeru…záměrně to opravuji, cítím se pak lépe. V tu chvíli se začnu točit a točit, tak raději zavřu oči, nechtěla bych, aby moje výtečná snídaně vylétla ven, že. To nikdo z nás. Travička je sice hezká, ale... Asi po deseti sekundách vpadnu do nějaké hospody. To se mi taky občas stává, Kam jsem se to proboha dostala?!´zděsím se. Klídek, tady máš pivo a tady pro mě něco tvrdšího…S hlasitým PRÁSK se profesorka objeví vedle mě. Já asi brzo prásknu do bot. Chytej, tady máš bič... Vyjdeme na špinavý dvorek a hůlkou zaťuká na nějakou cihlovou zeď. Ta se, k mému údivu, začne odsunovat, asi už si mě všimla a chce taky prásknout do bot, až se vytvoří vchod do Příčné ulice, jak se dozvím z cedule u vstupu, kterou mi profesorka přečetla bez uvozovek na konci, aby nepřítele zmátla ještě víc. Nepřátelé jsou zmateni už od začátku, dobrovolně vyvěšují bílou vlajku a také práskají do bot. Klídek, tolik bičů nemám!
„ Nejdříve zajdeme pro naši měnu,“ prohodí mě bankou. A skutečně, vstoupíme do jakési Gringottovy banky (ono je to tam totiž všechno jakési takési nějaké a takové) a tam McGonagallka řekne číslo nějakého jakéhosi takéhosi trezoru, myslím že znělo podobně jako 666…… nenápadně si přiděluji lehce zapamatovatelné číslo...hele!!! Helám, ale bohužel, Catktus mi prodala vietnamské oči Já mám číslo trezoru stejný jako ďáblovo číslooo!!Já četla, že je to teď 616. A já zas, že je to 333 a 999 a 777... zbytek telefonního seznamu vynechávám... Tak to je hustýýý, že jo, no jo, taky si myslím, nic, zpátky k realitě. ne, počkej, běž zpátky, prosím! Lucifer má pro tebe dárek! To je nějaký nový program v Matrixu? Spíš další kaktusovina…
Dojdeme k nějakému malému vozíku, který řídí skřet, alespoň myslím, takhle jsem si skřeta vždycky představovala, když jsem četla Pána Prstenů od Tolkiena, mého celkem oblíbence. Tohle bylo vyčerpávající…i když představy většinou dopadnou mnohem lépe než skutečnost… teď jsem si vzpomněla na tu věc s tunelováním Gringottovy banky třemi dělníky – především jak se tam jeden skřet rozmázl o stěnu☺
Uff, připadám si jak na horské dráze, jedeme pěkně velkou rychlostí dolů, doprava,doleva, rovnou a s kopce, nahoru, doleva a zase doleva a……zeď… už to ani nestačím vnímat, to se nedivím. Jenom se držim , abych svojí snídani (dnes už po druhé, čím to je?!?) Netušim, asi už to začalo při narození…nevrátila na povrch zemský. Pod Kytičky by to nešlo? Ne, protože Orlando je jen jeden. Tak pod Kytičku… To už je lepší, ale mě se pořád nechce hledat tu lopatu...
Konečně zastavíme, sice trošku prudce, až málem hodím držku přes okraj vozíku…škoda, že jen málem. Protější stěna bude dál osamělá. Skřet otevře trezor takovým fakt miniklíčkem, hups, kanál…smůla, jsi na mizině a já uvidím mé bohatství. Ale ne… Ale jo, a o co, že brzo tam nic nezbude... skřeti mají rádi zlato. Tuneláři taky…Je tam hrozně moc zlata, stříbra a bronzu…z doby zlaté, stříbrné a bronzové…a hned vedle je pár kostí z doby kamenné…a kus něčeho, co připomíná dinosaura.
„ No teda……“ vydechnu naposled, na nic víc nejsem schopná, umřela jsem. Dinosaurus je přejmenován na Kaktusaura… zalévat, nerosit...
„ To jste zdědila po své babičce, ta také byla čarodějka. Leží hned ve vedlejším trezoru“ vysvětlí profesorka. Tak ta taky…? Babička Vilda byla z matčiny strany, měla jsem jí moc ráda, dokud neumřela na rakovinu. Kecala…Tak proto, když jsem přišla moc brzo domů a viděla kotlík a nějaké bylinky, mi říkala, že je to na okrasu…já si říkala, proč jen jsem tak blbá, to je vážně záhada... že je to nějaké divné, hlavně když v tom kotlíku byli nějaké nakrájené výhonky, nebo že by nožičky?!? Nožičky tvojí kočičky… tolik k otázce Daleovy nepřítomnosti.
„ Jakto, že ne moje rodiče? Jakto, že jsou rodiče jsou….“ No prostě jsou, tak to pochop…kdyby nebyly, svět by byl ušetřen tvojí přítomností, ale bohužel…jsou. Je to ale sou... sou... soužení, že...
„…mudlové,“ napoví mi s úsměvem. Aha., Áha, Áhá! takže nekouzelníci jsou..mudlové..Tak to je good, to se mi líbí..´Co je na tom tak super, to mi pověz pomyslím si (na tomhle taky není nic vtipného) ale to už vnímám (tohle už je smutný) McGanagallovou, která se mi to snaží vysvětlit: (marně) Ne, nechte mě, já nejsem blázen, já se jen směju...
„V některých generacích to jednoduše nevyjde. Naneštěstí v tvé ano. A co v ní vyšlo, prosím tě? Blbost…a kaktus. Btw. dneska jsem si koupila další kaktus, jmenuje se Davy a je to fakt borec... A protože nejsou čarodějové, tak na to zlato nemají právo.“ hm…myslela jsem si, nejsi sama že to bude trošku delší..Vezme poměrně malou částku do koženého váčku a znovu …zeď…(už néééé..! Ale ano, zdi jsou tu hodně osamělé) absolvujeme zběsilou jízdu vražedným vozíkem, tomu skřetovi snad ruplo v bedně, Jo, musel volat elektrikáře a nestihl Matrix na Primě! jinak to nevidím, jinak to nebude… a lepší už taky ne. žasnu, že ji na ten vozík vzal.
Když konečně dojedeme, skřet se ukloní a popřeje nám hezký den na záchodě a odchází s projímadlem prosíravě ukrytým v... no, to si domyslete.
„ Tobě taky, Gimly.“ ucedím mezi zuby a jen se na mě podíval. V tu chvíli se usmívám jak sluníčko a v téhle „ křeči“ vyjdu i za zástupkyní ředitele ven z banky. To museli mít lidi šok… Mě hospitalizovali už dřív, já to naštěstí neviděla. Vyšla jsem totiž ven v „křeči“ smíchy.
„Dejte mi seznam, koupím vám věci, které potřebujete. Peníze mi dáte potom. Nebo víte co, radši mě pozvěte na Gambáče. Jen si běžte koupit hábity k Madame Malkinové, to je támhle ta kadibudka, co se tváří, že stojí ten obchod,“ řekne mi a ukáže na obchod s velkou cedulí Madame Malkinová /hábity pro každou příležitost. „Co pohřby? Ty taky vedete?“„ a hůlku vám opatří Pan Ollivander. To je ta kadibudka hned vedle, co už se netváří nijak ten tmavý obchod vedle. A ještě něco,“ zastaví mě, když chci jít. „Ty zlaté mince jsou galeony, stříbrné srpce a bronzové svrčky. To aby jste to nepopletla, až budete chtít někde někoho podplatit. Sejdeme se ve tři hodiny u zmrzlinářství Floreana Fortescuea. Bude tam pořádná slezina... pár budoucích Smrtijedů a podobně... Zatím naschle.“ a odešla. Já také odcházím…
Hmm, co mám teď dělat? Kup si pytel na hlavu. Jako první e rozhodnu jít pod kytičky k Orlandovi, ať tam chudák není tak sám jako ty stěny v bance. Madame Malkinové. Ze seznamu si nepamatuju, kolik mám mít těch hábitů a podobných věciček, jako třeba hnojivo, rašelinu a studnu – tequilovník je taky jen rostlina, není to kaktus...pořád ti říkám, že je to kaktus… ne, je to Agave! A nehádej se, mladší mají pravdu! snad to tam Malkinová bude vědět, určitě nejsem sama, kdo si kupuje nové hábity… skvělý postřeh! Možná bys to mohla zkusit na chytače, až se dostaneš do Nebáku. Nepochybně budeš nejlepší na celé škole.
S tichým cinknutím vejdu do krámku a Cink! hned se mě ujme mladá holka (chcete mě? NE a přestaň mi telepaticky brát moje hlášky, tohle už mám i v F3☺) promiň…to ta intuice, může jí být tak kolem devatenácti set. „ Ahoj, co si přeješ? Já.. vim že asi hábity, ale… radši se ptám... co kdybys náhodou chtěla počítač? pro jakou příležitost? Nebo chceš něco jinýho…já…“
Přerušim její žvatlání, je tu nová, dost je to na ní vědět, absolutno…je trošku nervózní..:) to má z toho, že tě potkala, já bych se bála taky... vzpomeneme si na události pod dubem, že...
„ Jedu poprvé do Bradavic, potřebuji kompletní vybavení pro údržbu tequilovníku…ale já nevim co všechno, dala jsem jedný učitelce ten seznam a nějak si to nepama-“ Teda, ani domluvit ji nenechá…a zrovna to bylo tak napínavé…
„ Ach tady jsi Lenny, hledám tě všude možně..pan Quentin potřebuje došít hábit, mohla bys tam zajít? Děkuji,“ To k nám přikvačila kvačžena středního kvačvěku, s metrem kolem kvačkrku, končícím v zásuvce. A kilem banánů v kapse. Ale teď už se otočila na mě. „ Omlouvám se za ní, moc na kontakty s lidmi není, vůbec nechápu, co tady vlastně dělá, ale ruce-ty má zlaté,“ pokývá hlavou. To musí mít pěkně vytahaná ramena.
„ Jsem Kvačer Donald Madame Malkinová, majitelka obchodu, co byste si přála?“ Tunel… na konci se světýlkem a nápisem WELCOME!
„ Dobrý den, poprvé jedu do Bradavic a …už to opakuji nejmíň potřetí, tak si to laskavě zapamatujte!“
„ Á, takže černé dlouhé hábity, čapka, hnojivo…“ mumlá si pro sebe a už mě začne měřit- ne! Metr mě sám od sebe škrtí…nemůžu dýchat… a zásuvka je daleko... měří a za pár chvil mám tři velké hlavy tašky nebité to jsou ty nové metody výchovy, ale když tašku jsem tam praštíte, ono jí to nic neudělá čapkami, rukavicemi a hábity… dá se rukavice nasadit na hlavu? Zkoušela jsem to a nedoporučuji☺Poslušně zaplatím a můžu jít pro hůlku. Konečně!! Ta hlína u tequilovníku už potřebuje prokypřit.
Asi za pět minut najdu obchod, který je přesně na rohu Příčné a Obrtlé ulice. Tajemno…to je jak z amerického filmu… tím chceš říct, že je to tlusté? Hmm…Když vejdu, ozve se cinkání malého vánočního zvonečku a zakrákání dědy Mráze, který si zapomněl koupit Strepsils: „máme hosta, máme hosta!“. Otočím se po zvuku a spatřím soba s hrnkem horkého sněhu (neví někdo, co sobové pijou, když jsou nachlazení?) malý zvoneček nad dveřmi, který má místo srdce miniaturní mosaznou hůlku. Což vysvětluje to krákání…
„Dobré odpoledne, Jdete si pro novou hůlku, že? Ještě jsem vás tu neviděl, ale možná to bude tou tmou kolem, pamatuji si všechny zákazníky, kterým jsem prodal hůlku. A tebe bych si pamatoval až moc dobře…takové exponáty se tu jen tak nevidí.“ ozve se vedle mě hlas. Je to starý pán s šedými vlasy zježenými hrůzou. „ Jmenuji se pan Ollivander Hezké jméno, škoda, že já se nejmenuji pán, a jsem majitelem tohohle obchodu, pojďte za mnou,“ vyzve mně. Poslušně ho následuju až zajdeme k nějakému dřevěnému pultu, na kterém se válí krejčovský metr. néé, už zase?!? Další hlava… a ruplá bedna... elektrikáři dneska mají svůj den, zato Matrix ne, chudáček...
Jo, pan Ollivander mi začne brát míry. Chce to poslat do Brava do rubriky „Horory“. Co s tim tady všichni mají? No co asi…Poté, co dokončí svou práci, vyndá z početných přihrádek kolem asi pět krabiček, zelená kos, modré strom… Strom...? Ten s kmenem, větvemi, lístky a kytičkami? Tak toho znám. Jmenuje se Dub. ve kterých jsem, po otevření, poznala hůlky. Ty brďo… můžete si vybrat: každá hůlka kypří trošku jinak...
„ Zkuste ji,“ podá mi jednu. Nic se nestalo. No jasně, já si totiž zapomněla vzít s sebou květináč, takže nemůžu to kypření zkusit. A s dalšími třemi taky nic. Už si začínám říkat, že asi fakt nejsem čarodějka, když… Až poslední, když ji sevřu v roztřesených prstech, ucítím náhlé teplo a z jejího hrotu vytryskne pár zlatých hvězdiček. „Jejda…omlouvám se, já fakt nemířila na vaše oko…“ Haló? Elektrikáři?
„ Skvělé, na tuhle jsme čekali. Tahle hůlka si vás vybrala.“ Usměju se na něj a zaplatím určitou sumu. Poté vyjdu a co teď? Teď si dáme Deli a zase zajdeme… za Orlim? Za Kytičkou…Mám ještě dvě hodiny času, než dojdu až na konec kabelu, tak se rozhodnu podívat se po ostatních obchůdkách téhle skvělé Obrtlé ulice. A seš jasná….