Tak tohle jsou Stěžery
Obec Stěžery leží v nadmořské výšce 250 m a je vzdálena od Hradce Králové 3,5 km na západ.
Sdružuje Stěžery, Stěžírky, Charbuzice a Hřibsko.
Počet obyvatel našich obcí k 31. 12. 2008
Stěžery 1.251
Stěžírky 304
Charbuzice 23
Celkem: 1.732 občanů
Stěžírky jsou malebnou vesničkou vzálenou 7 km od města Hradce Králové. Leží v nadmořské výšce 265 m. Podle dochovaných pramenů vznikly v roce 1229 a jejich prvním majitelem byl opatovický klášter. Během několika desetiletí se změnil název Stěžerky na Stěžírky. Obec je v současné době zmodernizována, je zde kanalizace, veřejný vodovod a plynofikace.
K obci Stěžírky patří také osada Charbuzice, ve které je 7 domů.
Hřibsko - historické záznamy o Hřibsku jsou pozdního data. V roce 1523 patřilo Hradci Králové, pak změnilo majitele, v třicetileté václe vesnice zpustla. Roku 1662 koupil zpustošené Hřibsko hrabě Harrach, připojil ke statku stěžerskému, až do zrušení poddanství r. 1848. V současné době je v obci vybudován vodovod a probíhá plynofikace.
Po sametové revboluci 1989 místní starousedlíci a pan učitel Matějka ze Stěžer znemožnili prodej školy zahraničnímu incestorovi, který nabízel práci pro obyvatele.
KOSTEL A ŠKOLA
Dominantou obce je kostel sv. Marka, který byl v roce 1832 v empírovém slohu postaven na místě původního gotického, několikrát renovovaného kostelíka (první zmínka o dřevěném kostelíku sv. Marka je z r. 1350, z té doby je i záznam o zvonici a katolické faře). V roce 1981 - 1982 byla provedena generální oprava kostela, v roce 1999 oprava věžních hodin.
Vedle kostela je budova Základní školy. Školu navštěvují děti 1. - 4. ročníku.
V části obce - "Na Sídlišti" je vybudována krásná rozlehlá budova Mateřské školy, která slouží dětem nejen ze Stěžer.
HISTORICKÉ POZORUHODNOSTI VE STĚŽERÁCH
Naše obec má mnoho historických pozoruhodností o kterých ani nevíte, na které si dnešní člověk ani nevzpomene, které bezmyšlenkovitě každý den míjíte a naši předkové si na nich zakládali, myslíc si, že pro příští pokolení to budou výrazné připomínky a poučení z chyb, kterých se dopustili a varováním před opakováním chyb stejných. Dnes nám je však jasné, že člověk je tvor nepoučitelný a každou chybu si sám musí zopakovat.
"U VÁCLAVA" Konec 19.století znamenal pro obec postavení seriálu soch svatých. Budovali je nejvýznamnější a nejbohatší statkáři pro svoji spásu i jako ukázku svého majestátu.
Jedete-li od Hradce Králové a na křižovatce Na Růžku zabočíte vpravo do obce ihned po levé straně vidíte statek pana Suchánka čp.51, který v roce 1887 nechal před svým domem slavnostně posvětit sochu svatého Václava. Nápis hlásá: „Kníže náš, pros za nás u Boha“.
"U JÁNA" - O pár kroků dále v rohu zahrádky domu pana Loudy čp.73 dříve bydlel jeho děda pan Kučera Antonín cestář, který se staral o cestu ze Stěžer na státní do Prahy a dříve jeho otec truhlář, který opravdu dělal truhly, tedy rakve. Jejich zahrada sahala dříve až těsně k cestě a nebyl zde žádný chodník. Na rohu u cesty nechali roku 1864 Jan a Marie Kučerovi postavit sochu svatého Jána, kde nápis hlásá: „Ke cti a chvále Boží postaveno od Jana a Marie Kučerovi L.P.1864“. Po rekonstrukci hlavní cesty, byla prašná cesta v období krize 30. let, kdy hradecká Škodovka propouštěla dělníky, byla vydlážděna, socha pak byla přesunuta na dnešní místo.
Socha svatého Jána je správně sochou svatého Jana Nepomuckého.
TROJICE - Skoro uprostřed obce podél hlavní cesty stojí na chodníku socha svaté Trojice. Sochu nechal zbudovat statkář Josef Řehoř před svým statkem, později statkem Hrdličkových. Nápis hlásá :
"Ke cti a chvále Boží postaveno od Josefa Řehoře L.P.1863“.
ŘEHOŘ - Na tomto statku je do obvodové zdi zabudována pamětní deska spisovateli Františku Řehořovi, který se zde narodil a svůj život zasvětil osvětě mezi lidem Rusínů na Podkarpatské Ukrajině, kde bojoval proti analfabetismu a sám sepsal knihy, dnes uložené v Náprstkově muzeu. Nápis hlásá: „Zde se narodil František Řehoř, český spisovatel 10.května 1852“. Datum narození bylo vytesáno omylem špatně, když skutečné je 16.prosince 1857. Deska byla slavnostně odhalena 29.června 1902.
NÁHROBKY -Nejvíce památek je kolem kostela. Z bývalého hřbitova, který kole kostela byl jsou do obvodové zdi zasazeny náhrobní kameny bývalých majitelů Stěžer z období let 1586 - 1607.
MARIE - Na východní straně kostela pod lipami stojí socha Panenky Marie, které je zasvěcen i jeden z vedlejších oltářů v kostele. Socha byla opravena v roce 1991.
JAN NEPOMUCKÝ - Před vstupem do kostela na západní straně stojí velká socha
svatého Jana Nepomuckého. Též jemu je zasvěcen jeden z ved-lejších oltářu v kostele. Sochy svatého Jana Nepomuckého máme tedy v obci dvě.
Jak to vlastně s Janem bylo?
Koncem roku 1383 totiž zemřel vévoda Václav Lucemburský, nejmladší bratr Karla IV. Nezanechal potomky, takže dědictví se právoplatně ujal Václav IV. Mladý král se asi po roce vlády dostal do křížku s druhým mužem ve státě, mladým arcibiskupem Janem z Jenštějna. Nejprve osobní spor se postupně stal rozbuškou k explozi nahromaděných státních problémů. Jenštejn byl radikál. Podle jeho představ bylo zapotřebí rázně zařídit, aby se všichni věřící bezpodmínečně podřídili římskému papeži Urbanovi VI. V té době byl ještě druhý, samozvaný papež avignonský. Do té doby hýřivý život světáka Jenštejna se po těžké nemoci změnil v mravokárný život Jenštejna světce. Z poživačného preláta se stal asketa, který tvrdě trestal dílo ďáblovo. Dokonce dal králova bratrance, jako přívržence avignonského papeže, do církevní klatby. Král na odpověď nečekal dlouho. Za mlčenlivé blahosklonnosti nechal svého oblíbence pána Lobkovic budovat jez na Labi v místech kde Labe protéká arcibiskupskými polnostmi. Arcibiskup Jenštejn, nyní „ čerstvý světec“, přikázal svým zbrojnošům jez zbořit. A tak se stalo. Prý se v této šarvátce poprvé střílelo horkou zbraní, primitivní puškou. Od té doby se král a arcibiskup nenáviděli. Aby se zmenšila moc církve ve státě nařídil král zrušení kladrubského kláštera okamžitě po smrti stařičkého opata. Jenže jakmile opat skonal nechal Jenštejn okamžitě zvolit nového opata, kterého jeho generální vikář dr. Johánka z Pomuku ihned potvrdil jako nového kladrubského opata. To rozlítilo Václava IV. a nechal v záchvatu zuřivosti všechny klerikály pozatýkat. Jejich vojenské družiny je ochránily a tak se jim podařilo uprchnout z Prahy do Roudnice.
Někteří však byli chyceni a mučeni. Mezi nimi i Johánek z Pomuku, který jediný na mučidlech skonal. Jeho kolegové byli propuštěni po podepsání glejtu, že se s nimi dobře zacházelo. Mrtvý Pomuk byl svázán do kozelce a v noci 20.března 1393 shozen z Karlova mostu do Vltavy.
ERB - Při vstupu do kostela je nad dveřmí pískovcový erb hrabat z Harrachů, zakladatelů nového kostela.
KŘÍŽ -U jižní zdi kostela do ulice je postaven železný kříž v kamenném podstavci. Nápis hlásá :“Ejhle beránek Boží, který snímá hříchy světa“. Tento kříž dlouho putoval po obci až našel své místo u kostela. Hrabě Jan z Harrachů ho nechal zhotovit ve svých hutích v Janovicích na Moravě. Kříž byl vsazen roku 1881 na křižovatku cest do Hřibska a Těchlovic u dnešního hřiště. V roce 1908 byl slavnostně přenesen do obce na rozcestí k Chaloupkám, ale ještě téhož roku byl přestěhován ke kostelu.
ERB - Další připomínkou minulosti je erb bývalého majitele Stěžer z roku 1551 Šťastného Pravětického z Pravětic, který po rekonstrukci omítky na zámku byl vsazen do jeho obvodové zdi.
POMNÍK PADLÝM - Po první světové válce v letech 1914 - 1918 nemohly ani Stěžery zůstat pozadu a až
14.července 1929 by zbudován pomník padlým, který stojí před budovou obecního úřadu vedle školy a Obecní hospody. Po druhé světové válce 1939 - 1945 byla k soše připevněna skříňka s fotografiemi Josefa Lhotáka, který zemřel na tyfus v nacistickém koncentračním táboře v Terezíně a Rudolfa Jánského, který zahynul v koncentračním táboře Osvětim. Celý prostor byl oplocen a až do roku 1989 se každým rokem zde konaly lampionové oslavné průvody občanů s kladením květin a věnců. Oplocení bylo opraveno v roce 1998. V roce 2004 byl doplněn nápis o vyvražděnou rodinu Pacovských v koncentračním táboře Osvěčim.
MAREK - Poslední vcelkou sochou je socha svatého Marka, patrona našeho kostela, kde je mu též zasvěcen hlavní oltář.. Vždy první neděli po Markově svátku 25.dubna se ve Stěžerách slaví pouť.
Socha byla odhalena v roce 1908 a to za rozcestím k Hřibsku a Těchlovicím. Je obklopena starými kaštany a lípami. Toto místo poblíž sokolského hřiště je od svého zrodu navštěvováno mladými lidmi a generace se na kráse díla podepsaly. Socha nese nápis : Připravujte cesty páně - přímé čiňte cesty jeho, Evan.sv.Marka 1.kap.3.verš“.
Lípy Svobody - Po skončení 1.světové války v roce 1918 se lidé těšili, že již nikdy války nebudou.
Na oslavu míru a jako vzpomínku padlým byly i ve Stěžerách vysazeny 2 lípy Svobody a to před Národní školou. Velký průvod, pak proslovy, slavnostní kroje Sokolů, Hasičů, tak se 4.května 1919 vysadily lípy. Čas plynul došlo k různým úpravám cesty a chodníků a lípy začaly překážet. Stěžerští radní rozhodli jednu z lip přesadit k novému pomníku padlých.Tak se stalo 3. listopadu 1933. Doplňkem Lípy svobody se v listopadu 1935 stala kamenná kniha s nápisem: „Lípa svobody, 28.10.1918“.
Osudem druhé lípy svobody se stal rok 1936, kdy byla od školy přemístěna na chodník před vilu továrníka Šulce.
LÍPA SVOBODY 1968 -Ve Stěžerách však máme ještě další Lípu svobody. V bouřlivém roce 1968, kdy naše země byla okupována vojsky Varšavské smlouvy a kdy ve Stěžerách byla skupina polských vojáků samozřejmě protestovali naši občané tak, že se sešli a vysadili Lípu svobody. Dnes stojí ve dvoře nákupního střediska, kde v té době bylo volné prostranství, louka.
ŠVEHLOVA LÍPA - na náměstí v roce 1933 zde místní strana Republikánsko - zemědělská slavnostně vysadila Švehlovu lípu, jako připomínku významnému předsedovi vlády a předsedovi agrární strany. Kolem byl postaven metrový dřevěný plůtek. Zde se odehrávaly stěžerské poutě, stávaly tu kolotoče, houpačky a při tradičním kácení májů se zde kolem lípy a májky tancovalo. I Stěžery mají pomyslný střed, náměstí, náves, kde býval Velký rybník a dnes nákupní středisko.
HAVLOVA LÍPA - Přišlo další období vzruchu v našem státě a to rok 1989, kdy zanikl minulý režim komunistický, lidé si oddechli a pan učitel Matějka s kolektivem slavnostně vysadil Havlovu lípu.
která stojí před nákupním střediskem, jako upomínka na protagonistu společenských změn těchto let, pozdějšího presidenta Václava Havla.
VZPOMÍNKY
Starostové obce Stěžery 1873 - František Honc - rolník starostoval 5 let 1878 - Josef Schlogel - rolník 2 1880 - František Pilnáček - statkář 15 1895 - Josef Červinka - statkář 2 1897 - Josef Rykl - statkář 3 1900 - Karel Jouda - rolník 15 1915 - Josef Rykl - statkář 4 1919 - František Rejfek - strojník 2 1921 - Josef Rykl - statkář 2 1923 - Otakar Hrdlička - rolník 5 1928 - Václav Drahorád - trafikant 6 1934 - František Ulrich - rolník 0 1934 - Karel Záděra - šafář velkostatku 7 1941 - Václav Kučera - rolník 4 Předsedové MNV (Místní národní výbor) 1945 - Josef Ledvinka - dělník 0 1945 - František Dvořáček - zámečník 2 1947 - František Kašpar - poštovní revident 3 1950 - František Dvořáček - zámečník 4 1954 - František Kučera - truhlář 6 1960 - Josef Bečka - montér 4 1964 - Miroslav Klouček - kontrolor 5 1969 - Zdeněk Matějka - politický pracovník KSČ 1 1970 - Josef Plšek - SNB (Sbor národní bezpečnosti) 6 1976 - Miloslav Langr - úředník , Stěžírky 6 1982 - Jaroslav Benda - ředitel školy 1 1983 - Svatopluk Kněžour - automechanik Starostové obce Stěžery 1990 - Svatopluk Kněžour - automechanik 1994 - Svatopluk Kněžour 1998 - Svatopluk Kněžour 2002 - Svatopluk Kněžour 2006 - Svatopluk Kněžour 2009 26
Podivný rok 1968
Rok 1968 a „Pražské jaro“ zanechalo velké stopy v duši též stěžerských občanů. Je zajímavé, že většina v té době nepomýšlela na změnu politického režimu, ale všichni se radovali, že nemusí držet pusu, že mohou poslouchat cizí stanice, že nemusí žádat o souhlas KSČ, když chtějí na vysokou školu, že nebudou vyhazováni z práce za přátele na Západě, že mohou vycestovat do Vídně, nebo Londýna, podívat se do Alp. Protože se ale naši lidé koukli za západní hranice, zhrozili se vlastní úrovně a začali uvažovat : „Proč?“, museli zasáhnout naši bratři ze Sovětského svazu a ve Stěžerách kamarádi z Polska a pomocí tanků, kulometů a letadel nám vrátili socializmus. Táta mi správně hned na začátku obrodného procesu, kdy se mu místní stranický funkcionář přišel omluvit za únor 1948, kdy ho vyhodili z práce, říkal neblbni a nezakládej žádný Klub angažovaných nestraníků, proč věšíte letáky… Dokud bude sovětské Rusko a jeho zbraně, nemáme šanci. Měl pravdu. Proto se dnes divím: „Sovětské Rusko není, naše KSČM nemá za zády ruské a milicionářské zbraně, tak proč ještě jsou?“ Na rok 1968 a naši státní bezmocnost už jen vzpomínáme a naše děti už ani nevzpomínají. Vždy však když bylo zle, byli jsme si v obci blízcí a přátelé. Na památku těchto let byla vysazena „Lípa svobody -1968“. Najdete ji ve dvoře místního nákupního střediska u plotu, kde dříve byl zavezený rybník a volná plocha. OK
Únorové události 1948 ve Stěžerách podle kroniky obce
Pod vedením Komunistické strany Československa byla po slavném vítězství 25. února 1948 nastoupena s Klementem Gottwaldem nesmlouvavá cesta, která potírala všechny prvky starého pravičáctví v sociální demokracii i záblesky snah strany agrární. Z radosti nad únorovým vítězstvím komunistů nastoupili všichni občané Stěžer radostně na „Směnu vítězství“, kdy zadarmo pracovali, a tak projevovali radost nad cestou k socializmu. Pozadu nezůstaly ani stěžerské děti a provedly sběr železa, při kterém sebraly 481 kg na žáka. Velké pohoršení slušných občanů však způsobují mladí chlapci a děvčata, kterým se říká „Pásek“ a „Bedla“. Chlapci nosí vlasy až na krk a vyčesaného Emana, kostkovaná saka, úzké nohavice kalhot až tak, že dole mají zipy aby do nich vlezli. Ti chudší je dole mají na šněrování. Jejich saka dokonce nemají ramenní vycpávky a ramena jsou směšně skleslá. Děvčata nosí výstředně kostkované šaty, vlasy dlouhé, odbarvené, hlavně do rezata. Nikdo neví proč stále v rukou nosí barevné deštníky, když ani neprší, ani slunce nesvítí. Takto výstřední mládež je obhroublá ve výrazech, neumí se chovat k ženám, natož ke starším spoluobčanům. Někteří dokonce ani nepozdraví. Likéry pijí tito páskové jako vodu. Byly spatřeny i dívky, které kouřily jako staří dědkové. Odborníci tvrdí, že je to důsledek zběsilostí druhé světové války a nově se rodící ČSM (Československý svaz mládeže) se postará o nápravu těchto výstředníků.
OK
STĚŽERSKÁ POUŤ
Stěžer ská pouť se koná ve Stěžerách vždy první neděli po svátku svatého Marka, který je 25. dubna. Když hrabě Harrach dostavěl stěžerský kostel, nechal jej vysvětit právě jako kostel svatého Marka. Vyjímečně se stane, že na další neděli přijde 1. máj a pouť se slaví před svátkem Marka. Stěžerská pouť byla vždy slavná a sjížděli se k nám lidé z celého okolí i z Hradce Králové. Jak vypráví kronika, tak již koncem týdne do obce přijížděly různé atrakce, houpačky a kolotoče, které majitelé postavili na hráz Velkého rybníka ( dnes nákupní středisko a Junák). Kluci jim vydatně pomáhali, aby se zadarmo mohli zhoupnout, nebo když jednu jízdu tlačili velký kolotoč, tak se mohli svézt. Po sobotní velké tancovačce, která se opakovala i v neděli to vše vypuklo. Hlavní promenáda byla od kostela až Na Růžek, kde po obou stranách cesty stály boudy s atrakcemi cukrovinkami, perníkovými srdci, hračičkami, zlatíčky, prstýnky a někdy i s pomeranči. Po cestě, která dříve byla pouze písková a štěrková, se nenechalo mezi množstvím lidí ani projít. Auta cestu pomalu zaplnila až v letech 60. Do té doby byly procházky pouze středem ulice po cestě. Žebráků, nezaměstnaných, stařečků a babiček se zde sešlo velké množství. Obcházeli dům po domu, aby si vyprosili něco k jídlu. Každou chvíli přišel do domu šumař nebo i skupina s houslemi, harfou nebo flašinetem, někdy tak velkým, že ho táhl i koník. Hráli tak dlouho, dokud něco nedostali. Později tradici doplnily i velké zápasy v české házené na vysoké branky, později ve fotbalu mezi starou gardou a mladými.
Havelské posvícení ve Stěžerách
Bylo, nebylo. Kde dnes stojí Stěžery prostíraly se za dávných a dávných časů hluboké lesy ve kterých žilo volně spousty zvěře i ptactva a které vábily lovce z celého božího světa. Lákali je statní paroháči i silní štětináči. Jednoho podzimního dne v těchto místech lovil také sám kníže Oldřich. Když se hnal za statným jelenem oddělil se od své družiny a v hustých lesích zbloudil. Kůň i jezdec pozvolna umdlévali a noc se pomalu vkrádala do černého lesa. I družina Oldřichova byla znavena marným hledáním svého pána a nevědomky se vzdalovala svému pánovi do polabských vesnic. Unavený kníže bez cíle se loudal šeřícím se lesem až zabloudil na mýtinu, kde stála malá chaloupka a doutnal uhlířský milíř. Zde na kládě seděl hustým vousem a dlouhým vlasem zarostlý chlap u něhož se krčila drobná žena a usměvavý klučina. Jakmile uviděl uhlíř příchozího vstal a šel mu s úsměvem vstříc a uctivě ho vítal i když ho nikdy neviděl a neznal. “Buď vítán ctihodný pane, pokud v míru přicházíš.“ „Kdo jsi uhlíři a kde to jsem?“, ptal se kníže. „Jsem Havel Stěž a v těchto lesích těžím dřevo a pálím uhlí pro lidi celého kraje. Zde je moje žena Tera a synek Petr.“ Protože již byla tma zůstal kníže u Stěžů na noc a požádal Havla aby ho ráno vyvedl na vrch Pašát, kde se rozešel se svou družinou. Tera knížete pozvala do chaloupky, kde ho pohostila na rožni pečenou slípkou a sladkou medovinou od lesních včel. Dlouho do noci Oldřich poslouchal historky Stěžovy rodiny o jeho otci, dědovi a hrůzostrašné příběhy lesní. Nejstrašnější přízrak zde odjakživa byl bílý, nesmrtelný kanec, který zlé lidi nečekaně napadne a potrhá tak, že mnohdy zemrou.
Pak Havel uložil knížete na dřevěnou palandu potaženou kančí kůží a sám s rodinou ulehli u ohně na zemi.Časně ráno se kníže rozloučil s uhlířovou ženou Terkou a synem Petrem a v doprovodu Hynka se vydali na Pašát. Náhle se na Oldřichova koně vyřítil obrovský černý kanec a jeho bílé kly srazily koně na zem. Štětináč se hned sápal po knížeti. Hynek Stěž nezaváhal uchopil kance svými silnými pažemi a mrštil jím o nejbližší dub, až to celým lesem zadunělo. Vzápětí ještě kníže Oldřich proklál kancovo srdce oštěpem. Poté se obrátil na Hynka řka: „ Slyš Havle Stěži ! Víš koho jsi zachránil a koho jsi nechal přenocovat ve svém příbytku? Jsem kníže Oldřich, který celou tuto kotlinu až k Labi, dává tobě a tvým potomkům za dobro, které jsi mi způsobil k užívání. Prohlašuji tě za rytíře a svého přítele.“ Užaslý Hynek rozpačitě děkoval a pak vyvedl Oldřicha až na vrch Pašát, kde Oldřich zatroubil na lesní roh a po chvíli je nalezla zoufalá knížecí družina.
Uplynulo několik dní a k úžasu uhlíře přijela knížecí družina s několika rodinami, vykáceli velký kus lesa a postavili tvrz s věží. Již v příštím roce vypěstovali Stěžáci na mýtině první obilí a sám kníže Oldřich se ve stejný den 20. Října, kdy byl zachráněn uhlířem přijel podívat a pochválit úrodu a práci nových osadníků. Tyto oslavy se pak staly největším svátkem všech Stěžáků a vždy neděli po 20. říjnu každý správný Stěžák si připomíná slavné zachránění knížete Oldřicha a poděkuje za úrodu a dobrou práci, kterou jim sám kníže zde přidělil prvním posvěcením. Stěžákova tvrz se postupně obklopila novými domky sousedů, kterým se pod vedením Hynkova syna Petra dobře vedlo a rádi vzpomínali o posvícení na podivnou událost.
OK
Několik vzpomínek na nedávnou minulost školy a obce v Hřibsku
Při nedávné návštěvě syna v Hřibsku upoutal moji pozornost občasník „Stěžeráček“. Považuji za velmi prospěšné a pozoruhodné, že takový sborníček místních zpráv a informací v naší lokalitě vychází a všímá si nejen současného dění, ale i minulosti. Vhodnou formou uvádí v povědomí čtenářů význam míst, kde současní obyvatelé žijí a kde mají svůj domov.
Když jsem ve Stěžeráku č.3 objevil dokonce článeček o historii školní budovy v Hřibsku, kterou jsem jako malý chlapec navštěvoval, rozhodl jsem se vám napsat pár postřehů bývalého školáka a občana Hřibska.
Syn jako autor zmíněného článku uvedl, že příčinou pozdější devastace budovy školy, po ukončení její činnosti, bylo „vybydlení“ stavby obecními funkcionáři v minulých desetiletích, kteří tak získali bez vlastního výrazného přičinění velmi levné a na obecní poměry lukrativní bydlení. Též pozdější využití poničené budovy jako skladiště bylo již zoufalým činem.
Moje posouzení, proč přestala škola sloužit svému poslání, tedy výuce místních dětí, je jednodušší. Odpověď jednou větou je velmi prostá. V obci nebyly děti!
Avšak mnohem komplikovanější je odpověď na otázku, proč k tomu došlo. V době mého dětství nebyla škola také dětmi nikdy přeplněná. V roce 1946, kdy jsem posledním rokem školu navštěvoval nás zde bylo celkem 17 dětí. Výuka probíhala formou jednotřídní školy i když škola byla postavena jako dvojtřídní. Na tehdejší dobu byl velmi dobře vybavený školní kabinet učebními pomůckami. Druhou volnou třídu s úplným sokolským nářadím využívala škola i místní aktivní sokolská jednota. Budova školy měla také dva byty. V jednom žil pan řídící a ve druhém školník. Ke škole patřila velká zahrada, kterou pan řídící Fišer používal z části jako zeleninovou zahrádku pro svou potřebu, ale hlavně nás v ní učil znát různé druhy rostlin, květin, keřů a stromů. Zde jsme pozorovali ptáky, hraboše a hned za humny polní zvěř. Z dnešního pohledu se nabízí otázka, proč takový luxus provozovat školu v tak malé obci, která má dnes jen 110 obyvatel. Jenomže nedávná minulost Hřibska byla trochu jinačí. Obci a většině obyvatel se vedlo velmi dobře. Jak je možné že škola a obec Hřibsko tak dobře prosperovaly?
Ve zmíněném roce 1946 jsme se v nauce o vlasti učili mimo jiné o tom, že naše obec má 64 popisných čísel, a že v Hřibsku žije 265 stálých místních obyvatel.V obci byly vedle řady tzv. chalupníků tři velké zemědělské usedlosti, které kromě toho, že rodiny těchto hospodářů se staraly o své usedlosti samy, zaměstnávaly také stálé zemědělské dělníky s početnými rodinami, kterým poskytovaly i bydlení a celoroční zaměstnání. Například zemědělští dělníci pracující u pana Kadečky bydleli v tzv. pazderně a v přilehlé kolonii. Na pozemku bývalé prodejny „Jednota“ v Hřibsku stávaly tři domky, patřící ke Štěpánkovu hospodářství, kde bydlelo 5 rodin stálých zaměstnanců hospodářství. K bydlení zaměstnancům sloužil také domek proti škole, který pro bydlení po modernizaci slouží dodnes. Další dva domky jsou v areálu statku…Vedle trvalých zemědělských dělníků pracovalo u zmíněných sedláků ještě několik rodin, které v Hřibsku bydlely ve vlastních domcích.
Jinak bylo Hřibsko typickou kovozemědělskou vesnicí.Velký počet otců rodin pracoval v Hradci Králové ponejvíce v kuklenské Škodovce a mámy těchto rodin nacházely v obci v létě i v zimě sezónní zaměstnání při zemědělských pracích. V létě při jednocení řepy a čekanky a nejvíce při žních. Napodzim a v zimě byla práce při sušení čekanky v místní sušárně a chovu domácích zvířat. Práce v obci bylo tolik, že sem zajížděli každoročně sezónní dělníci z okolních obcí např. z Těchlovic, Hvozdnic, Libčan. Tradiční byli dělníci ze Slovenska.
Čekanka, z které se vyráběly kávové náhražky, sehrála v minulosti Hřibska velmi významnou úlohu. Původní majitel Štěpánkova statku byla bohatá rodina Loučných, která se zasloužila o vznik školy. Po tragických událostech svůj statek prodala. Jejich velká hrobka stále vévodí na libčanském hřbitově. Můj dědeček Antonín Štěpánek a později i můj otec provozoval vedle pěstování čekanky a sušárny v Hřibsku také výrobnu kávovinových náhražek. Tato výroba však v důsledku c.k. armádních objednávek v období první světové války vlivem obrovského rozvoje průmyslové výroby kávovinových náhražek v Kolíně, Pardubicích a v Prostějově nebyla v tak malém měřítku v Hřibsku udržitelná. Můj otec ji brzy nato ukončil, avšak Meltu, která tehdy v Čechách ovládla trh, známe od té doby dodnes. Průmyslová tradice, která v Hřibsku zapustila své kořeny, však pokračovala. Odbytiště na cukrovku se našlo v cukrovarech ve Smiřicích a ve Skřivanech a čekanku a řepu odebírala ve formě sušeného polotovaru továrna v Černožicích (pozdější Fruta).
Bez nadsázky lze říci, že už v době mezi světovými válkami patřilo tehdejší Štěpánkovo hospodářsví v Hřibsku k nejmodernějším zemědělským závodům té doby nejen ve Východních Čechách, ale i v celé Československé republice. Vedle kořenových plodin se zde pěstovaly všechny důležité obilniny včetně tehdy běžného prosa. Značné rozlohy byly zaměřeny i na řepku olejku. Tyto plodiny byly již tehdy obdělávány moderním farmářským způsobem. Od roku 1922 používal můj otec k hluboké orbě první traktor americké výroby „Cormick“ a ke kultivaci polností různé moderní kultivátory např. talířové brány v přímé součinnosti s běžnými branami, neboť tento silný zdroj tažné síly umožňoval jejich použití současně. Zvířata, která se jinde ještě stále používala k tažení nářadí, takový zápřah neutáhla.
V roce 1932 pořídil můj otec ještě druhý menší traktor rovněž americké výroby „CASE“, který byl určen pro lehčí polní práce jako pro strojní pletí cukrovky a čekanky a setbu obilí i ostatních plodin a později jako tahač strojů na vyorávání brambor, řepy, čekanky a také samovazače ,který u nás pravděpodobně pracoval při sklizni obilí a řepky jako jeden z prvních v okolí. Oba traktory byly vybaveny hnací řemenicí pro pohon důležitých soustav mlátičky, stohovacího zařízení, myčky a řezačky čekanky apod. Pomocí těchto traktorů, které nahradily z hlediska požáru nebezpečné parní lokomobily, bylo možné mlátit obilí přímo na poli a pomocí stohovacího zařízení, připojeného hned za mlátičku a poháněného současně s ní, stohovat slámu na místě do foukaného stohu. Vzrůstající produkce hospodářství a potřeba zajišťovat dopravu vyrobených čekankových a řepných polotovarů do Smiřic, Černožic a Skřivan byla krátce před II. světovou válkou podnětem k nákupu dalšího modernějšího traktoru „Lanz-Buldog“ a prvního valníku na pneumatikách.
Rozvoj podniku přerušila válka. Objednané udání spoluobčanů o zatajení zásob způsobilo, že hospodářství byla vnucena na tři roky německá okupační správa, jejíž pozornost moderní stav hospodářství nepochybně upoutal. Po skončení války pokračovala modernizace hospodářství dále a již v roce 1946 pracoval u nás v Hřibsku při sklizni obilí na zkoušku první americký obilní kombajn Massey Haris. K jeho nákupu a dalšímu využití však již v důsledku pozdějšího společensko-politického vývoje nedošlo. Dnes už jen velmi málo pamětníků ví, že vedle tří velkých zemědělských hospodářství pana Šafky, pana Kadečky a mého otce pana Ing. Jiřího Štěpánka byla v obci také strojírna pana Trousila, dlouholetého starosty obce, která byla na tehdejší dobu moderně vybavena několika soustruhy, frézami, hoblovkou a dalšími stroji a vyráběla přístroje na pražení kávy. Vedle toho sloužila potřebám oprav zemědělských strojů pro celé široké okolí.
Trvalou zaměstnanost a obživu dalším obyvatelům Hřibska poskytovaly ještě menší zemědělské usedlosti jako byla Noskova, Pluhařova, Ludvíkova, druhého pana Noska „Od školy“ a ještě další, které také příležitostně zaměstnávaly sezónní pomocníky..
O životaschopnosti obce svědčí také tehdejší dvě hospody a prodejna smíšeného zboží.
Pak přišel slavný rok 1948.
Společenský vývoj v té době byl určován vlivem nové nesmiřitelné ideologie, šířené radikální skupinou členů stranické organizace KSČ z kuklenské Škodovky, kteří v obci bydleli a s jejichž pomocí zde byla velmi rychle vybudována stranická buňka a ustavena nová obecní správa. Její zásluhou byli z obce odstraněny postupně buď přímo celé rodiny majitelů , hospodářů a zaměstnavatelů, nebo bylo zajištěno, aby jejich potomci nemohli v jejich práci a záměrech v obci pokračovat. Zbyli jen staří lidé. Hospodářský majetek převzal tehdy v souladu s rychlostí a s razancí té doby Státní statek, protože v roce 1948 nebylo ještě vůbec možné pomýšlet na založení JZD pozdějšího sovětského typu.
Státní statek se potom v Hřibsku tak jako i jinde žádoucímu rozvoji obce nevěnoval. Převzaté nemovitosti užíval bez potřebné údržby a modernizace tak, že sešlé a neudržované hospodářské objekty nakonec opustil a přemístil sídlo do Svobodných Dvorů. Logicky proto neměl zájem ani udržovat nebo modernizovat ubytovací kapacitu v obci a tak byly domky pro zaměstnance ponechány osudu a nakonec většinou zbourány. Tím také Státní statek úplně selhal jako zaměstnavatel lidí v obci.
Podobný osud potkal následně i školu, kterou její uživatelé „vybydlovali“ až do té doby, než si opatřili z touto cestou vzniklých úspor bydlení svoje vlastní. Pozůstatky po tomto devastujícím hospodaření socialistické éry byly předány v roce 1990 v zuboženém stavu zpět do péče někdejších majitelů nebo jejich dědicům v situaci a v prostředí, které kontinuitě potřebného zdravého vývoje obce zdaleka neodpovídá. Tak je tomu bohužel i se školou,kterou mohl v době jejího vzniku Hřibsku každý závidět. Stav, který v Hřibsku existoval před zánikem školy je potřeba popsat proto,aby bylo možno posoudit pravou příčinu zániku školy a celkového úpadku Hřibska, jako do té doby progresivní a zajímavé obce.
Právem se říká,že čas všechno zmírní a zhojí. Čas však sám od sebe nikdy nezjedná nápravu. K tomu je třeba velkého úsilí, odvahy a námahy. Dokonce bych ze zkušenosti řekl, že k obnově je třeba větší námahy a práce, než k budování něčeho zbrusu nového. Proto si vážím úsilí pana Kresla, pokračovatele na Šafkově hospodářství a pana Prouzy, který v Hřibsku provozuje výrobu ocelových konstrukcí a přeji oběma pánům hodně zdaru. Oni totiž dokazují, že zde stále ještě žijí lidé.
Bez potřeby připomínat věci, které jsou již dávno za námi, se mi však v mysli neustále objevuje a vrací otázka, kterou bych rád položil zmíněným radikálům, nositelům ideí a průkopníkům cest k lepším zítřkům z roku 1948. Můžete být na výsledky své práce v obci druhé poloviny 20. století, kde někteří z vás nebo vaši potomci dodnes ještě žijí, bez uzardění hrdí? Či se k nim ještě hrdě hlásíte?
P.S.
Na sklonku roku 2003 jsem byl na pravidelné schůzce klubu ROTARY v Hradci Králové, jehož mám čest být členem, představen panem ing. Janem Petrofem staršímu, devadesátiletému panu Steinskému, kterého jsem do té doby neznal a který mne sám vyhledal. Ano tušíte, že se jedná o pana Steinského, někdejšího významného východočeského průmyslníka a majitele známé budovy stejnojmenného paláce na Ulrichově náměstí v Hradci Králové, v němž dnes sídlí Československá obchodní banka. Pan Steinský žije od druhé světové války v Kanadě a byl majitelem četných textilních továren v Podkrkonoší, mimo jiné v Černožicích, Dvoře Králové a jinde. Dnes žije ze svých aktivit, které založil v cizině po svém odchodu z Československa. Předmětem zájmu pana Steinského bylo, zda jsem skutečně potomkem Štěpánkových ze Hřibska a když jsem ho ujistil, že tomu tak skutečně je, vyptával se zasvěceně na Hřibsko, na mé rodiče, na školu v Hřibsku, na hrobku Loučných v Libčanech a na mnoho dalších podrobností, které mne tak udivily, že jsem se zeptal, jak o těch věcech ví a proč se o ně zajímá.
A zde je vysvětlení hřibecké tragédie statkářů Loučných. K mému překvapení a úžasu mi pan Steinský sdělil, že on je adoptovaným synem Loučných ze Hřibska. Ti jej přijali za vlastního potom, co po smrti jejich jediného syna prodali všechno v Hřibsku, z výtěžku postavili v obci na jeho památku v roce 1907 školu a přesídlili do Černožic, kde pokračovali úspěšně i v novém prostředí a žili pro svého nového syna. Pan Steinský se do Čech vrátit nehodlá. Z části proto, že je ve svém věku v zahraničí dostatečně zabezpečen, ale i proto, že nepovažuje za reálné se zde věnovat svému někdejšímu totálně zdevastovanému majetku. Věci,o kterých jsme s panem Steinským mluvili byly pro mne úplně neznámé a domnívám se že se o nich nevědělo ani u nás doma. Nebo se o nich před námi dětmi nemluvilo. Ono je to také už bezmála sto let. Jeho názory podpořily však můj dřívější poznatek ze zahraničí, že bez necitlivého režimního zásahu po roce 1948 - 1989 žijí obce podobného typu ve světě úspěšně stále a že jejich hrdí občané a vlastníci se o sebe dovedou v souladu s pokrokem a rozvojem doby trvale postarat.
Setkání s panem Steinským bylo však pro mne velmi milé a vzácné a já se ve vší zdrženlivosti netajím potěšením z toho, že jsem jím považován za příslušníka a následovníka skupiny lidí, kteří významným způsobem přinášeli do naší obce a okolí rozvoj a pokrok před někdejším nástupem na cestu k světlým zítřkům a trochu snad i po něm…