Rukopisy paní Libuše dostávám bohužel jen málokdy, zato mě ale mnohdy překvapí. Jak mě překvapí, zda příjemně, nebo naopak, to nehodlám nyní rozebírat, vždy se ale jedná především o autorskou osobitost, svéráznost, jedinečnost, nikdy fádnost. Některé autorčiny rukopisy mě naopak už nepřekvapí, zejména až poněkud drsnou ironií a sarkasmem (tím mne vždy potěší). Tentokrát mě paní Libuše  však překvapila (a potěšila) pravým opakem: nevídaně jemným, decentním, přímo citlivým a ohleduplným syžetem, a také věcností a střízlivostí příběhu, což se nevylučuje. Pokud je v textu vůbec nějaký humor, ironie a sarkasmus, pak až v bůhvíkolikátém plánu. Zato je příběh na počátku a na konci rámován nevtíravou, cudnou poezií. Po všem, co jsem tu už řekl,  asi nemusím dodávat, že paní Libuše napsala dobrou, zdařilou povídku na pomezí patrně (fiktivní?) reportáže, a to i v jazyce a stylu.

      Příběh představuje seriálový pořad České televize Pošta pro tebe, zorganizovaný a založený na setkání lidí, kteří kdysi měli nějaký emocionální  vztah, a dlouhá léta se neviděli. Především je však pořad založen na senzaci a senzačnosti. V tomto ohledu si jindy seriózní, korektní Česká televize ničím nezadá soukromými, komerčními televizemi, bezvýhradně, bezostyšně a bezskrupulózně zaměřenými  na zisk jako nejvyšší hodnotu všeho, a jediným zákonem je jim divácká sledovanost, a té jsou podřízeny mimo jiné televizní programy. Nejúčinnější jsou pak ty, které nejlépe působí, ba přímo útočí, na  podprahové vrstvy divákova vědomí a emocí. To je základní a přísně dodržovaný společný jmenovatel pořadů největších komerčních televizí. V pořadu České televize Pošta pro tebe se uplatňuje sice jen jeden druh emocí, téměř vkusný, téměř nevinný, téměř  etický,  ale  nic  naplat,  podprahový  princip  se  tu  utajit nedá.                                     

V tomto  případě  se  jedná  o emoce,  jako  je  sentiment,  rozechvění,

lítost, pohnutí.  Jindy a jinde se ovšem bude jednat o jiné podprahové

záležitosti televizních diváků, o jejich zálibě hraničící se závislostí – v televizních pořadech všeho druhu sledovat nejraději zločiny, vraždy, krutosti, neštěstí, bolest, ale také bohatství, přepych, sex, a pak závist, komplexy,  nenávist atd., atd.

      Paní Libuše to vše dobře ví, a z textu je proto patrno, jak úzkostlivě se vyhýbá  i jen  náznaku senzačnosti. Její příběh, jak už jsem řekl, je věcný a střízlivý, a současně velmi křehký, a co je podstatné, pod tenkou syžetovou vrstvou přitom  tušíme lidské city a pocity, životní všední i nevšední příběhy a události, peripetie, naděje i zklamání, úspěchy i neúspěchy. Známe to i my sami, naši přátelé a lidé v našem okolí, proto si také umíme představit příběh o Ruském kole. K tomu je ale zapotřebí – jak říká Josef Škvorecký –  bílé magie literární tvorby, aby se  tohle vše  zažehlo, inspirovalo a vyvolalo v naší paměti a fantazii. A tuto magii musí autor či autorka ovládat.  Jako autoři si ale nedělejme iluze, že se nám to pokaždé povede. Vzpomeňte na husu Jakuba Arbesa, která se u Arbesů pekla, když autor dostal nápad.  Nu, paní Libuše by si tu husu tentokrát zasloužila.

      Na vavříny ale ještě chvíli počkejme. Nedostatek v povídce Ruské kolo je pouze jeden, avšak důležitý. V povídce je decentně naznačeno, že hledaný muž je homosexuál: „Váš pořad znám, ale musím se zeptat partnera…“  To nám však autorka prozradí příliš brzo. Říkáme tomu předčasná pointa a v závěru povídky pak text jako pointa už nepůsobí. Autorka tím v kompozici přišla o  účinnou gradaci.  Žádný problém to ovšem není, zjištění o mužově sexuální orientaci stačí z dnešních  dvou třetin textu přesunout na jeho konec. A povídka bude mít pointu jako břitva!

      Jak vím, paní autorka se k zlektorovaným textům většinou nechce vracet a raději napíše povídku novou. Takových autorů, a hovořím o autorech talentovaných, jsem v mém profesním životě znal nemálo, a přesvědčit se většinou nenechali. Byla to jejich volba, redaktor s tím nic nenadělal. Protože však měli talent,  čas od času se jim povedlo text zasáhnout přímo do černého. Byly to krásné povídky a rád jsem je publikoval. Tím spíše jsem litoval, že takových povídek mohlo být daleko víc, jejich  nadějná tvůrčí úprava ležela ladem.

       Nad případem povídky Ruské kolo ale nehodlám jen tak mávnout rukou a s povzdechem pokrčit rameny. Mimo jiné proto, že text nevyžaduje  téměř žádné  nároky na autorskou úpravu  neboli apretaci,

vlastně jen jednu jedinou. Proto paní autorku  prosím, žádám, naléhám a zapřísahám, aby svou povídku dotáhla k žádoucí dokonalosti. A tu si zaslouží ona, povídka i my. Paní Libuši Šnoblové srdečně gratuluji!