Rétor Ludvík Kadeřík vypadal jako by byl složen ze dvou lidí, z toho hubeného měl nohy a z tlustého pak horní část těla i masito hlavu připomínající některým Ludvíkovým příbuzným hlavu vepřovou.

Hovořil velice pohnutě, avšak pohnut nebyl, stejně jako nebyla pohnuta většina přítomných pozůstalých po Alexandru Kadeříkovi, manželovi, otci, dědovi, bratranci, tchánovi, strýci a synovci, t.č. v rakvi, nutno podotknout, že v krásné rakvi, jíž rovněž čekala cesta poslední.

Mohutný rétor, syn zesnulého, se nadechl a do svých plic nasál podivnou vůni těch ponurých míst, aby řeč ta se pak zdála ještě dojemnější: „... a tím se loučíme se svým drahým, nechť odpočívá v pokoji“.

Ozvala se hudba i vysoký ženský hlas bývalého operního křoví Heleny Nosálkové, kamarádky zesnulého a rakev začala pomalu opouštět kosatce, černé růže, karafiáty, celou tu umělou smuteční zahradu.

„Tak a teď si Máňo dáme konečně gáblík“, zašeptal Míra Kadeřík- Bratranec a střelmistr v lomu, který ale šeptat moc neuměl, a tak ho několik příbuzných probodlo pohledem, ačkoli jim mluvil z duše.

Pohřební hostina se konala v jednom pražském penzionu ( to kvůli ubytování, většina byla přespolních) nedaleko smuteční síně a protáhla se až do pozdních večerních hodin. Nebýt únavy pozůstalé manželky Evy, snad by se ani nevymkla ze zažitých představ o smutečních hostinách.

„Jdu si lehnout a děti půjdou taky,“ řkouc Eva rozhodně a odkráčela na svůj pokoj popoháněje před sebou tři vzpouzející se tvorečky.

U stolu v tu chvíli zůstalo tucet hostů, všichni v přízni, až na pěvkyni Helenu Nosálkovou.

Ludvíka, který před půlhodinou dojedl vepřové koleno, začala honit mlsná, a tak se s umaštěným nožem natáhl ke své ženě Ivě, sedící vedle něj, aby jí obratným bodnutím uzmul z talíře karbanátek. Iva, která se bavila se švagrovou, ale periferně ten pohyb zahlédla a jaksi instinktivně zakryla karbanátek rukou. Že to bylo krajně neopatrné zjistila v příští vteřině, kdy jí hladový Ludvíkův nůž projel kůží.

Vykřikla tak strašlivě, až smuteční hosté nadskočili.

„Co děláš, hovado“, obořil se na Ludvíka jeho bratranec Marek, trpící neustálou potřebou vyhledávat spory, což mu vyneslo podmínku.

„Kdo je u tebe hovado, hovado“ zbrunátněl Ludvík, zatímco manželčina krev se se mísila s lahodnou směsicí mletého vepřového a hovězího masa, strouhanky, vajec, česneku, cibule, majoránky, pepře a soli.

„Ty seš hovado a hlava vepřová“, nedal se Marek, “ty snad ani nejsi náš, kdoví z jakýho komediantskýho vozu jsi vypadl.“

Co tím Marek myslel, bylo nabíledni, šuškalo se, že se kdysi Ludvíkova matka spustila s nějakým artistou. Pravda byla taková, že se do něj zamilovala, a že krev tohoto varietního umělce se skutečně nacházela u smutečního stolu, ale kolovala nikoli v Ludvíkovi, ale právě Markovi, jehož matka nikdy nešla daleko od něžných slov k činům.

„Zato ty jsi celej otec,“ vykřikl Ludvík a myslel tím svého otce, o kterém se zase vyprávělo, že se spustil se svou švagrovou a Ludvík tomu věřil a nemohl přenést přes srdce, že otec zradil mámu, a ta se pak spustila s tím artistou.

Oba muži se proti sobě výhružně postavili, tři sta kilo živé váhy hrozilo strašlivou srážkou. V tu chvíli se probral praotec rodu Leopold, kterému bylo asi devadesát a pravil:

„Ve jménu památek toho nechte, pacholci,“ a zase usnul.

A tak zatímco v této části stolu spor hasnul, na protější straně stolu si již připravovala další polínku neteř Miluš.

„Vo mrtvejch jen dobře, že měl nebožtík rád ženský, to víme, ale mě nepomohl, když jsem to nejvíc potřebovala. Pitomejch sto tisíc, co to pro něj bylo? Když jsem chtěla půjčit na svůj masážní salón, chtěl po mě nekřesťanskej úrok.“

Takto označeným úrokem ovšem myslila jakýkoli úrok vyšší než nula, tedy i strýcem požadovaný nízký úrok pět procent, avšak již neřekla, že jí již předtím věnoval na auto čtyřicet tisíc.

„To je neslýchaný. Úrok. Jak nějakej lichvář,“ hudroval s plnou pusou její manžel, pracující v úvěrové firmě, který se právě pokoušel do svého přecpaného panděra dostat jeětě věneček s rakvičkou.

To teda jo, pokyvovali hlavami příbuzní žerouce.

„A mně nepomohl v nemoci,“ vykřikl bratranec Hynek Kadeřík náhle, a myslel tím svou prosbu o lahvinku rumu, když před léty pobýval v protialkoholní léčebně.

Nanba, křieli příbuzní.

„Mě hnal, když jsem chtěl jezdit přes jeho louku,“ kňučel synovec Petr, který tak nedostal šanci zničit strýcovu louku terénní motorkou.

Krkoun a nelida, hudrovali pokrevní kolemsedídí.

„A prachy rozdával spratkům,“ opět řvala lakomá Miluš, neboť Alexandr rozdal většinu svých peněz do dětských domovů.

Pedofil, křičeli příbuzní.

Tu povstala velmi pobledlá, ale statečná operní pěvkyně Helena Nosálková a pravila rozhodným a zvučným hlasem: „ Já znám Sašu Kadeříka jako zásadového člověka.“

Stála tam sama v krásné póze jako v nějaké antické tragédii.

Příbuzné ale ten čistý tón nevyvedl z míry, a sotvaže ji zamkli do sklepa, pokračovali dál ve svých útocích.

Obvinění létala vzduchem jako karty mariáše a každý se chtěl vytáhnout nějakou křivdou, přebít ty ostatní. Příbuzní po každém novém obvinění hučeli stále víc a ve vzduchu bylo cítit elektrizující napětí jako před přicházející bouřkou.

Tu náhle povstal vysoký a šlachovitý synovec Vilém, který ještě nepromluvil a všichni zmlkli, neboť tušili, že uslyší obinění ze všech nejstrašnější. Vilém se zadíval velice dramaticky kolem, známé tváře se mu zdály rozmazané, celý sál i se zkoprnělým majitelem penzionu s mu zdál rozmazaný, po ztuhlém čele mu stékal chladný pot a místnost se dala do otáčivého pohybu, musel se chytnout stolu, neboť v něm naplno pracovalo jedenáct dvanáctek, každá proložená fernetem, či vodkou.

Konečně se zhluboka nadechl a pravil:

„A mě, mě zabil.“

Nato se zřítil k zemi.

Příbuzní ztichli a do hrobového ticha vykřikla Vilémova hysterická žena: „ Je to vrah, Alexandr je prachsprostej vrah, zabil mi Viléma.“

„Takovej nemůže zůstat na hřbitově, je to ostuda celý naší slušný rodiny,“ probral se opět stařešina Leopold.

„Vykopat, vykopat, vykopat, vykopat,“ skandovali příbuzní.

Tlustý Ludvík narychlo zhltl karbanátek prosáklý krví své manželky a ujal se role vůdce.

Obrátil se k vyděšenému majiteli penzionu a výhružně pravil: „ Kde máš motyku?“

Ten ale i přes svůj strach nechtěl spolupracovat, a tak ho zamkli k pěvkyni do sklepa.

„Vykopat, vykopat, vykopat, vykopat,“ křičeli pak smuteční hosté, protože bojový pokřik stmeluje a dodává odvahy.

„Počkat,“ vykřikl bratranec Míra náhle, „ my ho nemůžeme vykopat, vždyť měl kremaci.“

Vůdce se na chvíli zarazil a pak zcela jasně identifikoval v Mírovi nového nepřítele, ukázal na něj prstem a přísně pravil: „ Do sklepa.“

Ostatní míru obstoupili a začli jej postrkávat ke sklepu, přičemž volali: „ Do sklepa, do sklepa, do sklepa, do sklepa,“

Tu se rozevřely dveře vedoucí k pokojům, a v nich stanula zesnulého manželka Eva.

„Co se děje, proč tolik křičíte, probudíte děti.“

Eva tam stála v bílé noční košili a za ní prosvítala z chodby záře několika stowatových žárovek. Rozpuštěné  bílé vlasy jí splývaly na ramena jako vodopád. Vypadala skoro jako anděl.

Nastalo ticho, takové ticho, že se probral i Vilém a vězni ve sklepě přestali bušit do dveří.

Stála tam a nehýbala se a příbuzní si pomysleli, jak strašně nebezpečné bylo žít s tím netvorem a náhle je přemohl jakýsi zvláštní druh soucitu s tou ženou, které manželovy zločiny jistě zůstaly utajeny. Oni jí o nich přece neřeknou, jen když si na ní spolu vzpomenou, budou si mezi sebou myslet nahlas svoje.

Bojovná nálada je počala opouštět, divé oči se klidnily, ruce zaťaté v pěst se povolily a pomalu se začaly napřimovat i jejich shrbené a naježené nenávistné hřbety.

Upocený Ludvík pak klidným hlasem pravil:

„Maminko, běž si lehnout, my už taky půjdeme.“

„Tak tu po sobě trochu ukliďte,“ řekla mírně a vrátila se do horního patra.