Jsem rád, že se ze mě nestal kosmonaut. A to byla doba, kdy jsem po ničem jiném netoužil. Konec konců, v deseti letech to chtěl asi každý. Jenže jak jde čas, dětské sny odsouvá realita do spodních šuplíků a na vrchu převažuje to, co zbylo. Mnohdy toho není mnoho.

     Také jsem začal slevovat. Z kosmonauta se stal pilot stíhačky, z pilota námořník na zaoceánské lodi, z námořníka šofér kamionu… Mohl bych seznam úspěšných změn rozhodnutí natáhnout na dvě stránky, ale to není to, o čem jsem se rozepsal. Něco málo z toho všeho mi zůstalo. Touha cestovat a poznávat. Jezdit po světě, nebo jen tak od městečka k vesnici.  Někdy po svých, jindy autobusem, autem, vlakem, a když je jó svátek, tak i letadlem.

    Začalo to už ve škole. A řekněte sami, kdo by nemiloval školní výlety. Poznávali jsme krásy a zajímavosti, blízké i vzdálené.  A kolik legrace a jiných zážitků nám přinášely. I první cigaretu jsem vykouřil na školním výletě do Babiččina údolí. Viktorka by žasla, co se dělo u splavu za soumraku.  No, bylo toho hodně. Každý má jiné vzpomínky, ale troufám si tvrdit, že jedno máme z té doby společné. Řízek. Voňavý smažený řízek s měkkým chlebem a někdy i s okurkou.  Nejkrásnější cestovní zážitky mám spojené s vůní řízků.

     Jedl jsem řízek v Domažlicích, Budějovicích, Krumlově, v Olomouci, na prvním nádvoří Křivoklátu i v pražské Zoo. Dodnes si vybavím chuť polozmrzlého řízku na lavičce před kostelem v Norimberku. Slunce teprve vycházelo a lednový mráz štípal do tváří, ale nás hřálo mládí a radost z prvního výletu za západní hranici.

     Když jsme jeli s dětmi vlakem na Šumavu, byl řízek na stolku nejpozději v Rokycanech. Nebo v Krkonoších. Dovedete si představit túru na Labskou boudu bez řízku? Já tedy ne. Nejlíp chutná na vyhlídce u Labského dolu. A co teprve v Českém ráji.

     Pak přišlo období několika málo roků, kdy jsme si mohli dovolit vyrazit dál do světa. Tím ale období řízků skončilo. Do letadla se to jaksi nehodí a v hotelu je jídla dost. Až zase letos. Vydali jsme s manželkou do Paříže. Autobusem.  Mému nátlaku, aby usmažila na cestu řízky, podlehla až po dlouhém přesvědčování.

     „Řízky. Ty jsi se zbláznil. Kdo dneska dělá řízky na cestu. Budeme tam jediní burani s řízkama.“ oponovala.

„Bez řízku nikam nejedu,“ rezolutně jsem prohlásil, „to je jako když do jídla nedáš sůl. Nedá se jíst. Vzpomeň si na školní výlety.“

     A tak jsme vyrazili. Sotva autobus přejel hranice, začalo to mezi sedačkami šustit taškami a batohy a spolucestující tahali svačiny. Trochu jsem se nadzvedl, abych lépe viděl to, co už jsem cítil. Řízky. Jeden, druhý, pátý osmý. Měli je skoro všichni.

     „Vidíš,“ prohlásil jsem vítězoslavně, „školní léta zanechávají následky.“

Interiér autobusu naplnila omamná vůně kuřecích, krůtích i vepřových řízků, podbarvená závanem měkkého chleba, jemně kořeněná znojemskými okurkami. Zakousl jsem se spokojeně do svého řízku.  Vděčný osudu, že se ze mě nestal kosmonaut, protože na vesmírnou misi bych si řízek s chlebem vzít nemohl.