HIMALÁJE 2008
Trek kolem Annapuren
Annapurna v překladu znamená Bohyně úrody(blahobytu)
Tak a je to tady.Právě jsem sehnal finance,tedy ušetřil na cestu do Himalájí.Jedu na trek kolem Annapúren.Spojil jsem se s cestovkou Livingstone z Brna a jedem s jejím vedoucím Rudou Švaříčkem,což je velký cestovatel,který toho má již hodně za sebou. Mělo by nás být asi osm.Ideální počet.Začíná to dobře,když průvodce nám bude dělat sám Ruda.Zaplatil jsem zálohy a už se začal těšit na expedici.Čtrnáct dní před odjezdem nám byl upřesněn sraz na letišti.Přemýšlel jsem co si vzít sebou.Půjdem až do výšky 5416 metrů nad mořem a tak to bude docela zabýračka.Nechtěl jsem mít moc těžký batoh a tak jsem postupně vyřazoval vše nedůležité a bral jen nezbytné věci.Dostal jsem se na váhu 14,5 kg a z toho byly dvě kila bonbonů a tužek pro nepálské děti.Až je rozdám zas to bude lehčí.Vše minimalizuji a taktika je čím výše,tím větší zima,tím více oblečen,tím lehčí batoh a na poslední výstup do sedla bych měl mít v batohu jen spacák a sandály.Sám na sebe jsem hrdý jak jsem to vše dobře vymyslel.Sice trochu červíček hlodá,když do Tater jedu na čtyři dny a batoh váží 20 kg.Ale věřím svým zkušenostem a v Tatrách není tak řídký vzduch,tam se to dá nosit.
Přišel den „D“.Otec mě veze v noci na letiště.Poprvé se setkávám se svými novými parťáky. Vypadají sympaticky jen mě děsí,že každý má dva batohy.Ty asi budou mít pěknou fyzičku,když se vydali s takovou bagáží. Pomalu sonduji jak si to představují,že se budou s těmi bágly pohybovat.Co se dozvídám mě docela šokuje.Prý budeme mít nosiče.Tak určitě mě nikdo nic neřekl i když jsem s lidmi z cestovky mluvil aspoň třikrát a ani cenově by mi to neodpovídalo.Však uvidíme,ale jinak jsem si toho mohl vzít asi víc.
Pomalu se seznamujeme,zástupce cestovky nám předal letenky a satelitní telefon a mi čekáme na odbavení.Batoh si obaluji folií ,když teď dělají kvůli teroristům takový kontroly. Z Paříže letíme s Gulfairem,což jsou Arabové. Tam to bude možná ještě horší..Kontrolou procházím v pohodě a už si to kráčím k letadlu.Místenku mám na druhou stranu než jsou Alpy,ale ještě je tma tak stejně nebude nic vidět,tak toho nelituji. V Paříži jsme za dvě hoďky Let proběhl v pohodě a už si to šineme po Pařížském letišti a hledáme správný terminál.Letiště je to tedy velký.Jezdí tu i něco na způsob metra a další dopravní prostředky.Hledáme na tabulích Gates 34 a musím říci,že to mají frantíci pěkně značený,že člověk i když je tu poprvé nezabloudí.Jedeme i vláčkem a konečně stojíme u přepážky Gulfairu. Dostáváme palubenky až do poslední řady.Při odbavení po mě něco požadují..Mám něco vyndat.Moc mu nerozumím.Á ukazuje na svačinu.No to je řízek,šnitl,steak valím na něj všechny podoby názvu řízek co umím.Musím to rozbalit.Konečně na něj vykoukne řízek mezi dvěma chleby.Začne se smát a říká hamburger a i já se usmívám a že mě to hned nenapadlo,že u nás hamburgery děláme od nepaměti.Sedím s Petrem vlevo u okna, holky vpravo a zbytek uprostřed.Je nás tedy osm.Start proběhl v pohodě a už nabíráme výšku.Při letu se pomalu seznamujeme,někdo pospává a tak hezky plyne čas.Já se zabývám obrazovkou před sebou a pozoruji kde se právě nacházíme.Jen mi nejde pořád na rozum kam ukazuje ta šipka.Tak začnu vyzvídat.“To je asi sever“míní někdo.“To by byl sever někde na jihu“oponuji a konečně nám dá Kristián rozřešení.To ukazuje kde je Mekka.No jo.Vždyť letíme s Araby..Jen ať se nezačnou modlit k Alláhovi,ale řídí letadlo,vtipkujeme a blížíme se k Bahrainu,kde přesedáme.Z okna jsou krásně vidět umělé ostrovy ve tvaru palem.Je to zvláštní a asi bych řekl trochu kýčovité.Obrazovku si přepínám do režimu pohled z pilotní kabiny,abych zažil,jaký pohled mají piloti ,když přistávají.A je to tady.Už vidím navádějící světla.Pomalu se k nim blížíme.Zajímavý pohled.Vžil jsem se do role pilota. Vidím i navádějící čáru na letištní ploše.Ale letíme křivě.To nám nemůže vyjít a s napětím čekám až se dotkneme podvozkem země a podvědomě se zapírám do podložky na nohy a brzdím.Držák povoluje,asi tu už brzdil někdo přede mnou. Letadlo mezitím lehce dosedne a už roluje po letištní ploše na stojánku.To byla fuška.Příště to radši nechám na pilotech.V Bahrainu máme čas asi pět hodin a tak bloumáme po letišti..Právě tu probíhá Velká cena F1 a je tu docela rušno.Čas letí docela dobře a ještě nám pomůže časový posun.Pohoda.
Přiblížil se čas našeho odletu.Na tabuli svítí číslo našeho Gatesu a jdeme se odbavit.Snad naše bágly odbaví taky někde,aby nelítali po celém světě.Je to Paříž ,Bahrain a nakonec Kathmandu a to se může ledacos potratit.Už se uvelebujeme v letadle stejného typu akorát vypadá trochu staršího data.Letušky jsou na nás milý a my rolujeme na start.Motory nabírají obrátky a se stoupající rychlostí letadlo začíná jen ševelit a my se odlepily od letištní plochy.Směr Nepál a Himaláje
Přistání je v pohodě a my vystupujem na letištní plochu v Kathmandu.Je hezky,jen mlžný opar skrývá vysněné Himaláje za závoj.Asi nechtějí ukázat svojí krásu najednou.Vyřizujeme vstupní formality,platíme vízum a konečně si jdeme pro bagáž.A už nám jedou.Teda jenom některým.Kristiánovi zatím nic.Domlouvá se s nepálskými úředníky a my jdeme ven,kde už je hezký mumraj a hledáme Rudu .Už nás očekává a po přivítání jde pomoc Kristiánovi vyřídit reklamaci batožiny.My se rozhlížíme před letištěm a zraky jsou upřeny k vrcholkům hor,které jen tušíme v dáli.A jsme zase všichni po hromadě akorát Kristián je bez báglu,prý dorazí zítra a tak se odjíždíme ubytovat do Thamelu. Je tady ten správný asijský ruch, který k těmto částem světa patří.Na první pohled to působí jako chaos,ale má to určitý pravidla a není v tom žádný stres.Musíme si přivyknout i na časový posun,zatím nás bolí jenom hlava. V hotýlku se ubytujeme a přivykáme asijskému tempu.Na všechno je čas a všechno se udělá.Bydlím s Lubošem a Tomášem.Jdu hned do sprchy.Po té cestě je to skvělý života budič.Až na večer máme schůzku s Rudou a tak různě odpočíváme a prostě každý si dělá co chce.
Na schůzce se dozvídáme program na následující dny.Budeme čekat na bágly co nedorazily a mezitím poznávat krásy Kathmandu.Jo docela dobrý.Určitě nám to přijde vhod a mezitím si přivykneme i časovému posunu.No vstávat v jednu hodinu v noci a chodit spát ve čtyři odpoledne(na náš čas doma) co si budeme povídat se člověku fakt nechce.Trochu mě pobolívá hlava a nějak se to se mnou i houpe.Odpočinek jen prospěje.Courám se jenom kolem hotýlku,abych trefil i na zpět.Je to jako v Bangkoku.Taky prostě čtvrť kam po příjezdu zamíří turisti.V Bangkoku je to Kohsanruth a zde Thámel.Tady ale jsou veskrze horolezci a trekaři.Je zde i známá hospůdka Doodl Rum kde se po úspěšných expedicích slaví výstupy a zanechávají i stopy yettiho s nápisy expedic a trekových akcí.Doufám,že k nim přibude za měsíc i ta naše.Moje překvapení je,že je to 50metrů od našeho hotýlku.Pak je tu i hospůdka Tom a Jery.Všechno to znám z knížek a teď jsem tady,kde byli slavní horolezci jak československý tak světoví.Namátkou třeba Rakoncaj,Jaroš, Šmíd,Caban a ze světových Habeler,Messner,Herzog atd.Taky je tu slavná ulice hipíků Freak Street,kam se zajdu podívat a pak čtvrti s památkami a stúpami.Jsou to místa s velkým mystickým nábojem.Stále se to se mnou houpe a nemůžu usnout a tak si od Kristiána,který je doktorem naší expedice,vezmu prášek na spaní,ale jen ho spolknu, rozhodne se,že jdeme do Rum Doodlu.Prášek neprášek jsem vyrazil.Atmosféra hospůdky mě vzala a tak si objednávám místní pivo s příznačným názvem Everest a nasávám pohodu při prohlížení stop yettiho,kterých je zde víc jak dost.Připojují se k nám ještě Michala s Jirkou.Dáváme si večeři ,dost dobrou ,pivíčko a mě začínají těžknout nohy . Vzpomněl jsem si na prášek,ale už je pozdě.Probouzím se do nového dne,ale konec včerejšího večera mám jen v mlze.Kombinaci prášku na spaní a pivíčka fakt nedoporučuji,ale zase jsem se dobře vyspal.
Dnes jedeme do Patanu,což je dnes součást aglomerace Kathmandu,ale dříve to bývala metropole samostatného království.Jmenovalo se to Latipur(Město krásy)a jemu do dnes věrné.Jedeme přes letiště,kdyby náhodou přiletěli bágly.No nepřiletěli.Prý zítra.Doufám,že těch zítřků nebude víc.Kristián je v obdivuhodném klídku.Odjíždíme směr Patan.Je to nejstarší město v Kathmandské kotlině a patanské náměstí Durbar Square. Jsou zde překrásné chrámy,což jsou stavby ve tvaru pagod zasvěcené různým bohům, krásně vyřezávané výjevy na trámech a mnoho soch a dřevořezeb.Pomalu a jistě ochutnávám místní stravu.Musím říci,že mě chutná i když někdy nevím,ani co jím.Za vstup na náměstí platíme 200NRs.Lidé jsou oděni v pestrých šatech a nepálské dívky a ženy stále nabízejí korále a přívěsky.Prostě to tu žije svým životem.Na určeném místě jsme se všichni scházíme ,nikdo se neztratil a vyrážíme do jedné z největších stúp na světě Boudhanáthu. Je zajímavé,že z rušné ulice Kathmandu projdete uličkou ke stúpě,kde je najednou naprosté ticho. Slyším jen modlitební mlýnky,které jsou kolem dokola celé stúpy. Posvátně obcházím stúpu a je mi divné proč jdou všichni proti mně.Rozřešení přichází vzápětí. Levá ruka je nečistá a ti kteří si něco přejí roztáčejí mlýnky po směru hodinových ručiček pravou rukou a tak všichni chodí kolem stúpy stejným směrem. Už jsem zase chytřejší. Přidávám se do proudu. Teď jen nechat působit moje modlitby. Stúpa je krásně bílá,celá září a na vrchu jsou Buddhovy oči,které koukají do všech stran. Ve vánku se třepetají modlitební praporky a hýří to tu barvami až oči přecházejí.Pro někoho by to mohlo působit jako nepořádek,ale má to svůj smysl.Den krásně ubíhá a my se pomalu suneme ke svému hotelu.Doprava je tu hustá,tak ať máme klídek.V hotelu si dáváme večeři.Objednávám si jačí steak,velmi chutný a po večeři se vydávám po okolí Thámelu.Je tu spousta krámků jak s horolezeckou výstrojí tak trekovou.Nevím jak to bude s kvalitou,ale ceny jsou víc jak lákavé.Ale já všechno mám tak se porozhlížím po místních krámcích se suvenýry.Opět ochutnávám místní kuchyni,zajdu i do tibetské podniku na jačí čaj,který jsem toužil ochutnat.No pil jsem už i lepší věci,ale je zvláštní.Slaný,mastný, no pravý čaj to tedy není,ale je určitě hodně výživný což v horách potřebují.Už se začíná stmívat a tak se přibližuji k hotýlku,neboť tma přichází rychle a pouliční osvětlení tu není a to bych taky nemusel trefit vůbec.Večerní pohodička,sprška,nohy na horu a probíráme zážitky.Já už bych nejradši vyrazil,města si ještě užiju víc jak dost.
Ráno se Ruda přiřítí s Kristiánovým báglem a permity na trek.Je to super v poledne odjíždíme do Besi Saharu,kde by měl být začátek treku.Balíme bágly co jsme vykramařily a v poledne nakládáme do moderního minivanu.Setkáváme se poprvé se svými nosiči.Je to dobrý,že jsou tu agentury,které vám zajistí nosiče.Funguje to tak,že jim vysvětlíte kudy chcete jít a kolik bude cesta trvat dní.Příchodem do zvolené vesnice jeho práce končí a objeví se až ráno ve sjednanou hodinu.Ubytování a stravu si obstarává sám.Až tady mi došlo,že to není výraz slabosti najmout si nosiče.Místo shrbených zad a očí upřených na kameny na cestě se mi ramena pěkně narovnají a víc si užiji pohledů na tu krásu kolem.A taky vlastně dám práci a tím zajistím nosičům živobytí a na konci treku budeme kamarádi.
Vše naloženo a my se vymotáváme z Kathmándu na Prithwi Highway směr Pokhara ze které pak uhneme na Besi Sahar.Po cestě zastavujeme v nepálský vesničkách a tak nasáváme atmosféru i mimo turisticky navštěvovaná místa.Jsou to vždy serpentiny nahoru na hřeben pohoří a zase zpátky k řece Marsyangdi.Zastavíme se i v poutním městečku Bandipur.Příkré stráně do údolí lemují terasovitá políčka.Byla to dřina takhle vybudovat políčka a je to dílo generací.Žádná mechanizace,prostě lopota a lidi pořád usměvaví.Ještě zkusíme zajet do Manakamana.Je to poutní místo vysoko na hřebenu nad soutokem Trisuli a Marsyangdi.Chrám splněných přání.Sice se mi jedno již splnilo tím,že uvidím Himaláje,ale není nad to si to pojistit.Bohužel nejezdí lanovka a tak se musíme spolehnout jen na Buddhu.
V podvečer dojíždíme do Besi Saharu a domluvíme se,že ještě popojedem až do Bhul Bhule. Najímáme si džípy a vyrážíme .Je to tu dost rozkopaný a jsou tu hrozný výmoly. Na vojně jsem sloužil u tankistů,ale oproti této jízdě, to byla procházka růžovým sadem.Konečně dorážíme do vesničky naklepaný jako řízci.Sotva že z džípů vylezáme.Seženeme si ubytování a hurá do hajan.Jsme asi 850 metrů nad mořem a tak začíná náš trek.
První den treku Bhul Bhule 850 m.n.m.-Bahundanda 1300m.n.m.
Ráno si dávám k jídlu thupku,což je hustá nudlová polévka, batoh předávám nosiči.Beru si jen malý,kameru,foťák,propisky,bonbony pro děti a hroznový cukr.Co kdyby náhodou a mapu abych se neztratil.Náš cíl Bahundanda.Přes řeku vedou visuté mosty. Člověk je v prostoru ale zatím pod námi není taková hlubina.Musíme jim prostě věřit.Procházíme prvními vesničkami a po vyšlapané stezce kráčíme vstříc novým zážitkům.Cesta se zakusuje do úbočí a pomalu nabíráme výšku.V nejstrmějším úseku jsem narazil na opice.Co tady dělají nad takovou hlubinou ví jen oni sami.Těsně před Bahundandou nás čeká příkré stoupání.Škrábu se vzhůru.Přicházíme do malebné vesničky.Ubytujem se v malém hotýlku.Vyndám jen spacák a jdu na obhlídku okolí.Ještě vylezu asi dvě stě výškových metrů nad vesničku.Pohled je to dokonalý.Zhlížím do údolí řeky ,která se z té výšky jeví jako potok.Nemůžu se nabažit toho pohledu a jen nerad se obracím a sestupuji do vesničky, kterou si chci projít.Rozdávám nějaký bonbon a propisku,zase bágl bude mít Pema(můj nosič) o něco lehčí.Vesnička leží ve výšce 1300 metrů nad mořem.Tedy asi jako Klínovec.Počasí je zatím suprové.Stále svítí sluníčko a ani vítr nefouká.Je to pořád na kraťasy a tričko z krátkými rukávy.Večeřím momo,což jsou plněné těstovinové taštičky původně z Tibetu.Jsou plněni různou směsí od tuňáku až po nějakou zeleninu.Je to chutné a nebo mám takový hlad,ale rychle to mizí ve mně.Po večeři sedíme ještě venku a hrajeme kostky.Zítra půjdem do Chamje,což je asi jen o sto výškových metrů výš,ale cesta se houpe nahoru dolů a tak určitě nachodíme do kopce o něco víc.
Druhý den treku Bahundanda 1300m.n.m.-Chamje 1410 m.n.m.
Probouzím se do krásného rána za zpěvu ptáků.Snídám pankace což jsou placky s banány.Je to chutné,vypiji litr čaje a vyrážím.Cesta prudce klesá k řece mezi terasovými políčky.Jako to tady mohli vybudovat ví snad jen Bůh,pardon Buddha.Asi k tomu je zapotřebí velká trpělivost.No a už jsem u řeky.Co jsem včera vyšlapal jsem zase ztratil a už vidím jak se cestička před námi klikatí a zvedá vzhůru.Tak tedy nahoru a dolů,tak jak to má být.Procházím malými vesničkami,ale lidé jsou na políčkách a tak to vypadá trochu opuštěně.Jen sem tam děti vykukují zvědavě z kamenných domečků.Určitě jsou na turisty zvyklé,neboť trek kolem Annapuren je vyhlášený .Zatím mám štěstí,že se jim nějakým zázrakem vyhýbám (turistům) a celý den si šlapu sám.Údolí se rozšiřuje a začíná tu stavební ruch a nepálci budou mít brzo novou silnici. Je tu i těžká technika a tak ani nevím,jak jí sem dostali.Brouzdám se v prachu až po kotníky a pomalu se rozhlížím kolem.Políček je tu spousta i sloupy pro elektrický proud se tu připravují.Pokrok je pokrok.Zatím si tedy připadám jak na staveništi než v krásných Himalájích.Cesta se prudce zvedá a údolí se mění v úzký kaňon.V tom jemném prachu se tedy stoupá.Přicházím ke skále,která se tyčí vysoko nad řekou.Tak tady mají stavitelé asi pěkný oříšek.Je vidět,že používají trhavinu a snaží se to prostřílet.Asi se to i sesunulo.Hlavně,že dneska tu je klid a tak jdu obezřetně vpřed.Začíná se to zužovat a stále stoupáme.V zadu slyším zvonce a už mě dochází karavana mulů.Jsou nazdobeny a zvonce k tomu dodávají atmosféru,že zapomínám na prach a vyrážím s nimy.Je to pořád užší a před námi se otvírá krásný pohled na řeku,která je hluboko pod námi. Kochám se pohledem,karavana už je za skalou a teď je řada na mě.Je to užší a užší.Podvědomě se tisknu ke skále.Doufám,že proti mně nikdo nepůjde,to bych snad musel couvat jak je to úzké.Tady bych se ani neotočil.Pomalu se začínám rosit a přemýšlím jestli to nejde obejít.No nejde.Kdybych aspoň viděl co je za zatáčkou,třeba bych se uklidnil. Jako turistická cesta mě to tedy nepřipadá.Čelem ke skále se sunu dál.Už jsem na hraně a vidím,že cesta se opět začíná rozšiřovat.Divím se jak tady ta karavana může projít a v tom zahlédnu bílou kostru muly.Takže asi všichni neprojdou.Hlavně,že jsem prošel já.Kaňon se začíná rozšiřovat a s tím i hlubina pod námi vzdalovat.Znovu začínáme stoupat do vesničky Jagat.Působí tak trochu středověkým dojmem. Za vesnicí začíná les a skála zastavila stavebníky a my jsme opět v krásné přírodě. Cesta vede podél řeky.Jdu po strmých úbočích,kudy se valí spousty vodopádů a vodopádků. Čekám až mě dojdou parťáci a ubytujeme se přímo v lodžii,která je před jedním z největších vodopádů.Je to tu krásné.Romantika jak z kýčovitého filmu,ale je to skutečnost.V břiše mi to začíná nějak bublat.Doufám,že je to následek přechodu nad tou soutěskou a nebude to nic horšího.Nechtěl bych chytit nějaký průjem.K večeři si dávám Dhalt-bhat,což je tradiční nepálské jídlo,které se skládá z rýže,čočkové omáčky a zeleninou jak nakládanou tak čerstvou.Dobrý na tom je,že vám pořád přidávají dokuď neřeknete dost.Lodžie je na takové úrovni,že není třeba vybalovat ani spacáky.Tak to tu je čisté.V noci mě probouzí bolest břicha.A je to tady.Doufám,že to je jenom příhoda.Ještě jdu párkrát.Noc se rozdrobila skoro do pravidelného odbíhání.Cpu se černým uhlím,ale výsledek žádný.
Třetí den treku Chamje1410m.n.m.-Bagarchap 2160 m.n.m.
Ráno snídám opět jen placku a hlavně piji hodně čaje.Vyrazím jako první,neboť dnes nás čeká asi sedm set výškových metrů a tak ať mám klídek.Cpu do sebe čokoládu,uhlí a doufám,že to pomůže.Cesta vede krásnými jehličnatými lesy s piniemi.Stoupáme stále vzhůru až do vesnice Tal,která je postavena v příjemné rovině.Příjemná změna po tom neustálém stoupání.Kousek za vesničkou je velký vodopád.Do Bagarchapu už je to jen kousek.Leží ve výšce 2160 m. n. m.Už na nás začínají i vykukovat první zasněžení velikáni.Je to jak masív Annapúren,tak v dáli osmitisícovka Manaslu. Těsně před příchodem se obloha zatahuje a začíná pršet.Vybaluji pláštěnku a než se do ní zabalím přestává.Prostě jen malá přeháňka.Průjem se trochu zhoršuje a tak jdu za Kristiánem pro nějaké léky.Dostávám nějaké prášky a kapky.V noci lítám jako blázen.Jako kdyby měli zcela opačný výsledek.Zase to ale mělo výhodu,že jsem nezaspal ranní východ slunce,které osvítilo masív Annapúren,který vypadal jako když hoří.Prostě krása a ještě jsem se seznámil z klukem,který se na Annapúrnu chystá.Popřál jsem mu mnoho štěstí a odporoučel se na onu komůrku.
Čtvrtý den treku Bagarchap 2160m.n.m.-Chame 2710m.n.m.
Probouzíme se opět do krásného dne.Počasí nám zatím přeje.Posnídám Thupku.Je to hustá nudlová polívka a zaliji organismus litrem čaje a vyrážím.Začínám mít obavy,aby mě průjem nevysílil.Nakoupím si hodně vody ,abych se nedehydratoval a snad se to pomalu bude lepšit.Ještě nejsme nijak vysoko a cesta vede borovicovým lesem tak je to pohoda.
Skrz stromy lze spatřit Annapurnu II,která je vysoká 7937m.V malé vesničce Lattemrang rozdávám dětem pár propisek.Ihned je zkoušejí na ruce jestli píšou.Dětičky na mastné ruce toho moc nenapíšete.Dívají se na mě vyčítavě,že pen nepíše a chtějí je vyměnit.Reklamace se přijímá a tak jim dávám jiné a radši na papíru ukážu,že píšou.Jejich očka září štěstím a tak jim přidám pytlík bonbonů.Z bonbony jsem vůbec neměl šťastnou ruku.Dal mi je kolega z práce a veskrze to byli samí gumový medvídci a jiné z želé a tak jsme byli vždycky všichni zapatlaní až za ušima.Ještě že tu nejsou vosy.V každé vesničce jsou krámky kde lze opravdu koupit vše.Jsou tady na nás připraveny víc jak dobře.Sem tam už z dálky slyším zvonce karavan a tak se těším až mě doženou a kochám se jak jsou vyzdobení.Tak takhle tu funguje logistika.Oblohu máme stále jak vymetenou a jen na vrcholech hor se tvoří takové závoje,jako když mají vršky čepice.Dnes my břicho dává trochu pokoj a tak si myslím,že je to na ústupu.V každé vesnici narazíte na řadu modlitebních mlýnků kde se cesta rozdvojí a kdo jde nahoru jde zprava a kdo dolů z leva a roztáčí mlýnky pravou rukou a mlýnky vylozují specifický zvuk.Ve větru se třepetají modlitební praporky a modlitby odfukuje k bohům,kteří sídlí vysoko v horách. Není snad jednodušší způsob, jak poslat modlitbu pro ostatní bytosti, než po větru díky modlitebním praporkům. Modlitební praporky dokáží pomocí větru zharmonizovat prostředí, přinesou pocit štěstí všem kolem.Skládají se ze základních pěti barev, a jak jdou za sebou je velmi důležité: MODRÁ - představuje nebe,BÍLÁ - představuje oblaka,ČERVENÁ - představuje oheň,ZELENÁ - představuje vodu,ŽLUTÁ - představuje Zemi.
K večeru přicházím do Chame kde dnes spíme.K večeři si dám Banana pankace hodně čaje a jdu spát.Probouzí mě kruté bolesti břicha a tak až do rána běhám.No nevím jak bude dál,ale cítím že mě odcházejí síly.Třetí noc jsem se nevyspal a dnes přelezem třítisícovou hranici.Jak jsem rád,že máme nosiče.
Snažím se posnídat něco suchého a hodně čokolády.Dávám si skoro dva litry čaje a vyrážím.Hned za vesnicí přecházíme most.Zajímavé,že čím je člověk výš tím jsou mosty chatrnější.Stále je zde docela bujná vegetace.Borovicové lesy nás obklopují a počasí stále přeje.Pořád je to na krátké kalhoty a krátké tričko.Jen večery jsou již studené.Před námi se tyčí vertikální kamenná stěna Paugda Danda,vysoká přes 1500metrů.Zastavíme se na oběd v krásné dřevěné restauraci,která mi trochu připomíná Alpy.Moc se sem nehodí,ale výhled je impozantní na skalní stěnu.Dám si kuřecí nudlovou polévku a pomalu se zvedám k odchodu.Čeká nás ještě jedno překvapení.Přicházím k místu kde cestě v cestě stojí skála.Přesto zde Nepálci vykutali ve skále drážku kterou lze projít.Sto metrů pod sebou máte řeku Marsyangdi a nad sebou skalní stěnu kde vrcholu nelze dohlednou.Přitisknu se ke skále a krok za krokem ukrajuji z této zkoušky odvahy.Pomalu se blížím ke konci. Je vidět,že nosiči nemají vůbec žádné obavy z výšek.Přicházím do malebné vesničky Dhukure Pokhari,postavená z kamenů bez použití spojovacího materiálu,ale škvíry jsou ucpané kvůli šetření teplem.Ploché střechy slouží k sušení obilí a proti větru je chráněné uskladněným dřevem,které tvoří takovou zídku kolem dokola.Celé otevřené údolí působí působivě a už není kam pospíchat protože Pisang je již blízko.Toulám se a načerpávám sílu z horského vzduchu.Nebe bez mráčků.Modlitby asi zabrali,až na ten průjem.Vyhlížím modlitební mlýnky abych si zatočil a on přešel.Možná to vyjde a cpu se čokoládou.Himaláje mě lečí po všech stránkách. Cítím se velmi dobře i když některé úseky cesty jsou fyzicky náročné.Okolní krása rychle dá zapomenout na funění do kopců.Pomalu docházím do Pisangu.Ubytováváme se a místní obyvatelé mají dnes asi sportovní den.Muži střílejí luky do terčů,zpívají a tančí a jejich ženy se smějí a tak jsme se mezi ně přimísily a bylo nám fajn.Místní lidé mají pořád úsměv na tváři i když život je tady dost těžký.Jsou prostě v pohodě a berou vše jak to život přináší.Jak zachází slunce prudce se ochlazuje.Zatím to spraví jen fleesová bunda.Na počasí máme fakt štěstí.Jen aby vydrželo ještě pár dní než přejdem sedlo Thorung – La.
Šestý den treku Pisang 3250m.n.m.-Manang 3540m.n.m.
Ráno vypadá vše dobře. Celou noc jsem spal a cítím se dobře.Mlýnky mají magickou moc.Svítí sluníčko ,obloha bez mráčků, slabý vánek,jen aby to nebyl klid před bouří.Sám sebe okřikuji a zaháním negativistické myšlenky.Vyrážím v kraťasech a se slabou fleeskou.Sluníčko jsem trochu podcenil a spálil si lýtko.Žádná tragedie,jen to trochu pálí a tak jsem použil faktor ani nevím jaký,ale určitě vysoký.Vysoký hory,vysoký faktor.Borovice pomalu řídnou a je tu jen pár keřů.Příroda tu již působí skromným dojmem.Políčka jsou pěkně upravená a lidé již od brzkých hodin na nich pracují.Naskýtají se nám neuvěřitelné pohledy do údolí ,nad kterým se tyčí velikáni v bílém hávu.Řeka Marsyangdi má krásnou modrou barvu,borovicové lesy září zelení a nad tím hory všech hor a modré nebe.Tak takhle to vidí asi ptáci.Otáčím se a začínám zdolávat další výškové metry.Přicházím do vesničky Braga,která je postavena v tibetském stylu.Okolí působí zvláštně,skály díky počasí jsou vymodelovány do neuvěřitelných tvarů.Je zde starobylý klášter s krásnou barevnou výzdobou.Malby jsou až neuvěřitelné a barvy svítí i v příšeří kláštera.Ani se my nechce tak kouzelnou vesnici opouštět,ale čas se již nachýlil.Do Manangu procházíme podél dlouhé řady modlitebních kamenů.Zde žijí jedni z nejbohatších lidí na tomto území.Vesnice je elektrifikována,je zde internet a v případě zdravotních potíží můžeme navštívit Himalayan Rescue Association,které denně pořádá přednášky týkající se horské nemoci.Nás se to,ale netýká,neboť se docela dobře aklimatizujeme pomalým nabíráním výškových metrů.V Manangu lze najmout jak nosiče tak koně,kdyby někomu docházeli síly.Zde spousta trekařů zůstává celý den a dělají výlety po okolí.Je to způsob aklimatizace.Večer se dohodneme,že půjdem dál k jezeru Tilicho Lake,které je jedno z nejvýše položených na světě se svými 5100 m.n.m.Jdeme brzo spát,neboť ráno nás čeká výstup nad čtyřtísícovou hranici ,kde chceme v lodžii Tilicho Peak přespat.
Probouzíme se opět do krásného rána.Je až neskutečné jak nám počasí přeje.Zatím můžeme jít opět na lehko,jen do batohu si přibaluji bundu,neboť s přibývající výškou bude asi i větší vítr.Jdeme cestou,která odbočuje z hlavní trasy kolem Annapuren,vede přes jezero Tilicho Lake,přes průsmyk Mesokantu La ve vyšce 5099 m.n.m.až do Jomsomu.Cesta vede po úbočích již holých hor a strmě se zvedá vzhůru.Pociťujeme první příznaky vzduchu chudšího na kyslík.Funíme do vršků,zatímco nosiči s námi vesele laškují a vůbec nepociťují žadný problém s dýcháním i když nesou naše batohy.Nad námi se tyčí sedmitisícový velikáni.
Sem tam zavane trochu silnější poryv větru a zvedne oblak prachu.Lapání po dechu je potom o to intenzivnější.Udržuji si stálé tempo.Což je,že jdu pomalu a kochám se okolní krásou.Parťáci se rozhodli,že zkusí dát jezero, tak do toho šlápli a rychle se vzdalují. Osaměl jsem,nic mě neruší a užívám si samoty,kterou umocňuje příroda Himaláje.I ve Vysokých Tatrách,když je člověk sám si uvědomí jak je malý vůči přírodě,natož před těmito velikány a s pokorou ukusuji další metry.V dálce vidím kamennou stavbu a to bude asi místo našeho odpočinku.Pomalu docházím,ubytovávám se.Něco pojím a rozhodnu se,že ještě vystoupám nějaký ten výškový metr ať se my lépe spí.Stezka tu je vyšlapaná,ale je čím dál užší a zařezává se do úbočí hor,které jsou čím dál strmější.Kdyby člověk uklouzl asi by měl co dělat se zastavit.Funím s to stále vzhůru k horizontu kde se cesta láme a padá prudce dolů,aby na druhé straně zase šplhala vzhůru.Na to fakt dneska nemám již náladu a vracím se do lodžie.Se soumrakem se vrací i zbytek expedice s tím,že jezera se jim nepodařilo do sáhnou,protože se dali jinou stezkou a ztratili drahocenný čas a nechtěli se toulat po nocích za svitu čelových lamp.Průjem, jak to vypadá,jak přišel tak odešel.Z toho mám nesmírnou radost,neboť teď již budu potřebovat všechny síly na pochod.Večer hrajeme maríášek při pošmourném světlu svíček.Už se ochlazuje a tak se zahříváme horkým čajem a navlékáme první teplejší kusy oděvů.Zima začíná vítězit a tak zalézáme do spacáků a já brzo usínám.
Ráno se probouzím a mám jinovatku na spacáku.Je pěkná zima a vůbec se mi nechce vylézat.Sluníčka se asi taky jen tak nedočkáme,protože jsme na západní straně hory.Pomalu se sunu ven a jsem překvapen,jak jsem se krásně vyspal tak vysoko.V Alpách jsem toho moc nenaspal,ale asi jsem si zvykl.Dnes nás čeká sestup k řece Marsyangdi kousek za Manangem a pak zase prudce nahoru až do Yak Kharky.Piji hodně čaje achych se zavodnil.Nechci nic nechat náhodě.Pomalu balím bágl,který předávám nosiči a vyrážím.Cesta je zmrzlá a na kamenech je jinovatka,tak musíme jít opatrně abychom neuklouzly.Nebe je opět bez mráčku.Jen dojít na druhou stranu kopce,kde se do nás opře sluníčko.Vykračuji si a pozoruji krásu probouzejícího dne.Procházíme vesničkou,která působí opuštěně.Ani živáčka jsem nepotkal.Kde jsou místní lidé je mi záhadou.Pomalu stoupáme k horizontu.Jsem na vrcholu hřebene a koukám do údolí řeky,která je hluboko pod námi a protější strana se zase prudce zvedá.Tedy jak na houpačce.Dolů a zas nahoru.Strmím svahem jsem se jal sestupovat..Dolů to je v pohodě.Dostávají zabrat kolena,aledrží.Sluníčko má sílu a svršky letí dolů.Je bezvětří a přes řeku,která se změnila již v potok vede dřevěný můstek.Sluníčko a průzračná voda zve ke koupání.Nenechám se dlouho pobízet a už se svlékám do naha a vrhám se do průzračné vody.Srdce se my zastavilo,jak je ta voda ledová.Je to ale balzám na tělo.Znovu a znovu se ponořuji,abych poté mohl rozmrzat na kamenech.Po studené koupeli mám pocit jako by my někdo do žil nalil spoustu energie a cítím se neskutečně čistě..Dochází mě zbytek výpravy.Nikoho jsem již nezlákal pro koupel a tak se oblékám a vyrážím za nimi.Cesta se strmě zvedá a opět začínáme nabírat výšku.Nová energie brzo vyprchává a už zas funím jako sentinel a hrabu se vzhůru.Po zdolání příkrého stoupání přicházíme na plato,kde si uděláme oběd v trávě,Všem nám náramně chutná a proložíme to i dobře vyuzenou klobáskou.Po cestě je spousta modlitebních kamenů zvané mani.Při té dřině nosičů co tu přes den potkávám se ani nedivím,že obracejí svojí mysl k božstvům.Zkoušel jsem zvednou jejich náklad a nebyl jsem schopen ho ani nadzvednout,natož s ním jít.Nosiči i s tím nákladem se pohybují rychleji nežli my jen tak nalehko. Do Yak Kharky je již jen co by kamenem dohodil a tak pomalu ukrajujeme poslední metry.Spíme v lodžiích,což jsou takové malé kamenné hotýlky.S přibývající výškou jsou skromnější a spí se ve vlastních spacácích.V místnosti,kde se sedí a jí se topí způsobem kamínek pod stolem.Je to účinné,ale člověk si musí dávat pozor,aby se mu naše umělohmotné oblečení trochu nezpeklo Večery jsou tu již dost chladné a tak sedáváme nad kamínky a někdo píše deník,jiný prohlíží mapy a někdo jen tak bloumá ve svých myšlenkách.Většinou se dáme do mariáše a přitom pijeme litry čaje,který malinko ochutíme domácí slivovičkou.Byl to dobrý nápad,že jsme včera spali tak vysoko,protože červené krvinky se nám krásně množí a my se dobře aklimatizujeme.Ruda je velmi zkušený cestovatel.Všichni se cítíme dobře.
Ráno je opět krásné.Je sice zima,ale moc to nefouká a na sluníčku to jde.Dnes jdeme do Thorung Phedi což je poslední lodžie před dnem „D“ což je výstup do sedla Thorung La. Jdeme po východním břehu řeky a sluníčko už vystoupalo a tak nás příjemně zahřívá.Cesta pomalu stoupá.Příroda je zde již drsná.Jen samá suť a jen pár trsů vysokohorské trávy.Údolí se zužuje a tak se nám naskýtají krásné pohledy.Jsme již docela vysoko,ale nad námi se pořád
tyčí hory vyšší než Tatry.Cesta vede přes řeku visutý most.Je poměrně dlouhý a dost vysoko nad řekou.Jdu sám a tak se dám do ukrajování prvních metrů .Most se mírně pohupuje ve větru.Zdáli slyším zvonce .Asi mě dochází karavana mulů nebo jaků napadne mě a tak se ohlížím,jestli nemám přidat do kroku.Nic za sebou nevidím,ale najednou zvonce slyším zřetelněji a most se začal houpat jako kdybych byl na Matějské pouti.Karavana míří proti mně.Teď nevím jestli mám běžet zpátky a nebo zůstat stát a čekat jak to dopadne.Most je úzký a mačkat se tu s jaky nad padesátimetrovou hlubinou bude asi zážitek.Chytám se lana a dělám místo jakům,kteří jdou jak buldozer.Pomalu, ale zato pořád.Snad mě vidí napadá mě a lituji,že jsem nezvolil ústup.Most se houpe a jen doufám,že majitel karavany ví co dělá a že to most vydrží.V křeči jsem přikován k lanu,když mě míjí poslední jak.Aspoň,že na sobě nemají žádný náklad.To bych si je prohlížel teď už ze zdola.Poslední jde průvodce a řehtá se jak jsem vyděšenej.Jo ti Népálci jsou pořád vysmátí.Ještě chvíli počkám až se most uklidní a konečně se dostanu na druhou stranu.No to byla dřina.Cesta vede již jen po vyprahlé zemi.Do Thorung Phedi docházíme brzo a tak se vydávám ještě do high-campu,což je hodinová tůra.Jsou zde dvě kamenné lodžie standartního vybavení.Pomalu sestupuji a rozhlížím se po okolních skalách.Fixuji si do paměti cestu,protože ráno půjdu za tmy s čelovkou, tak abych nezabloudil.Večer popíjím čaj,spíše se zalejvám,abych se nedehydroval.Už je pěkný mráz a ráno to bude určitě podstatně horší,neboť obloha je jasná.Připravuji si věci,abych nechal nic náhodě a nebudil kluky,kteří stávají později.Zítřejší den je nejnáročnější a i nejkrásnější z treku.Čeká nás skoro tisíc výškových metrů stoupání do sedla a pak prudké klesání o 1700 metrů dolů. Nařizuji si budík na čtvrtou ranní a vzápětí usínám.
Desátý den treku Thorung Phedi 4450m. n.m.-sedlo Thorung La 5416m.n.m.
Muktinath 3800 m.n.m.
Budík zvoní a potmě na sebe navlékám vše co mám.Jsem jak cibule.Vrstvím na sebe oblečení jedno na druhé.Čím větší zima,tím víc vrstev.Jak jsem předpokládal v batohu zbyl jen spacák a sandály.Dolívám si vodu a pomalu vyrážím.Je tma a jen hvězdy mi svítí na cestu.Všude je klid a tak začínám ukrajovat první metry.Slyším pouze svůj dech a tep srdce,který se začíná zrychlovat.Je úkrutný mráz.Ještě,že nefouká vítr.Pomalu stoupám a jen pod nohami mi křupou krystalky ledu.Přicházím do high –campu.Všude je klid a tak pokračuji dál.Až sem jsem cestu znal,ale teď to bude náročnější.Jdu podél skal, kde jsou jen kameny tak se mi cesta ztratila.Pořád stoupám a dostávám se do úžlabiny,která se prudce zvedá.Trochu zapochybuji,jestli nejdu špatně.Spoléhám na svůj instinkt a funím nahoru.Konečně překonávám skalní práh a ohlížím se dolů.Dole vidím rej čelovek jak stoupají vzhůru.Jsem rád,že jsem se vydal sám a můžu si tu krásu vychutnat.Moje samota umocňuje ještě více ten krásný zážitek.Chci se napít,ale voda je zmrzlá.Mráz je pořádný,ale již na vrcholech hor se odráží první paprsky slunce.Je to nepopsatelná krása.Stoupám stále vzhůru,lapám po dechu a při přestávkách se rozhlížím kolem.Jaké asi mají pocity horolezci,když jsou pod vrcholy osmitisícovek,tak daleko od pomoci a zuří třeba vichřice.Musí to být krásné i děsivé zároveň.Slyším za sebou kroky.Došel mě nějaký Nepálec,který stoupá jako kamzík a rychle se my vzdaluje.Teď mám jistotu,že jdu správně.Cestou přibývají sněhová pole.Teď jen neuklouznout,abych si tu nezasáňkoval po nejdelší dráze,kterou jsem kdy viděl.Přecházím skalní žleby.Je to prudce dolů a hned zase prudce nahoru.Blížím se k horizontu.Snad už je to vrchol sedla.Jak jsem bláhový.Přede mnou se rozprostírá plato s mírným stoupáním,ale s koncem v nedohlednu.Dotkly se mě první paprsky slunce.Sněhu přibývá a světlo začíná bodat do očí.Už se my dýchá stále hůř a tak přestávky na odpočinek jsou stále delší.Však není kam spěchat.Děkuji bohům,že máme stále krásné počasí.Voda už taky pomalu rozmrzá.Začínám se potit a tak svlékám bundu.Docházejí mě první souputníci.Naši to zatím nejsou.Skláním hlavu a zakusuji se do dalších metrů.A přichází další horizont.Že by?Zase nic a tak už neočekávám za horizonty nic než dřinu a v tu chvíli to přichází.Vystupuji na rovinu,kde je kamenná mohyla obalena spousty modlitebními praporky a za ní se cesta svažuje dolů.5416 m.n.m.V devět hodin Nepálského času. Můj osobní Everest.Je tu kamenný domeček,kde se může člověk občerstvit.Jo i Nepálci jsou podnikavý.Čaj my vaří kamzík,který mě předběhl.No jestli takhle dochází do práce každý den,tak tě Bůh.Usrkávám čaj a vyhlížím zbytek naší expedice.Už přicházejí.Kromě Petra s Jirkou jsou tu všici.V sedle to fouká a do nás se dává zima..Jirka s Petrem už jsou tady taky a máme radost,že jsme to daly. Navlékáme na sebe co máme a vydáváme se na cestu do údolí.Teď sestoupíme o 1700 výškových metrů dolů To se nám bude dýchat.Pod námi se rozprostírá údolí řeky Kali Gandaki a v dálce jsou vidět obrysy krásné osamělé osmitisícovky Dhaulagiri(8176 m).Ještě,že mám dobré kolena a tak letím dolů bez problémů.I vítr ze ztrátou výšky ustává.Je krásně modro a naše propocená trika osychají.Jdeme po úzké cestičce nad hlubokými srázy.Už se objevuje i první travička.Zastavuje se přímo pod kopcem a čekáme až se sejdem.Dáváme si na oslavu místní pivo a doplňujeme tekutiny.Najednou mizí i pocity únavy.No vždyť je tu tolik kyslíku,že naše těla jen pomlaskávají.Konečně jsme pohromadě a vydáváme se do Muktinathu,což je poutní místo pro hinduisty i buddhisti a je odvozen od posvátného plamene a vyvěrajících pramenů.Po cestě se dohodneme,že si uděláme v Ranipauwe oddychový den,což je deset minut chůze od chrámu Muktinathu a prohlídku poutního místa necháváme na zítra.Ubytujeme se v Lodgii Bob Marley,kterou provozuje vzorně oblečený transvestita a je vyhlášená dobrou kuchyní.Až sem je již možno vyjet autem,proto to tu vypadá hodně civilizovaně.Dáváme si sprchu něco ke snědku a pak s Rudou a Tomášem jdeme do místní nálevny dáli se to tak říci a besedujemes domácími a popíjíme jejich pálenku.Je to zajímavé pozorovat jejich kulturu bez toho ,aby se podřizovala turistům.Jsou velmi vstřícní a hostí nás.Pálenka má pro mě nepopsatelnou chuť.Sedíme na hliněné podlaze a posloucháme jak řeší místní problémy.Pozdě v noci se vrácíme do lodgie.
Jedenáctý den treku-Odpočinkový den Ranipauwa 3800m.n.m.
Ráno se probouzíme opět do krásného dne.Každý si děláme to co chce.Je tu možnost si i nechat vyprat prádlo, což někdo z nás využívá.Sedím na střeše Lodgie a snídám při pohledu na okolní velikány a šťastně odpočívám.Nohy mě otekly jako konve,ale to je jen přechodný jev než si to organismus schroupne a dá se dohromady.Jinak se tím velmi dobře. Po snídani se jdu se podívat do Muktinathu
Dnes mají hinduisti svátek a tak přilétají ti bohatí helikoptérou z Pokhary,aby se omyli v ledovém prameni u pagodovitého chrámu Višnu Mandiry,který stojí v topolové zahradě a je obklopen 108 vodovodními chrliči ve tvaru kravské hlavy.Ve
svatyni Jwala Mai hoří výron zemního plynu. Všude posedávají svatí muži „sádhu“.Jejich asketické postavy jsou polonahé i když tu bývá často větrno.Je zajímavý pozorovat ruch,který tu probíhá v den svátku.Zdáli je slyšet motor vrtulníku,který vzápětí přistane kousek od chrámu.Z jeho útrob se vyvalí dav věřících,který úprkem valí do chrámu kde se v rychlém tempu omyjí pod 108 chrliči,pak skloní k plamenu trvalého ohně a už opět běží k helikoptéře,aby odletěli.Celá procedura netrvá déle než půl hodiny.I tak se dá pojímat víra.Den krásně ubíhá a my lelkujeme po okolí.Pod námi je vidět starobylá vesnička Jharkot,která stojí na skalním ostrohu nad říčkou Jhong Kholy.Nohy ještě jsou trochu cítit z toho prudkého klesání.Jsou zde vidět i bikeři a i pár odvážlivců co jdou okolo Annapuren z této strany.Je dost risk, neboť člověk se až tak dobře neaklimatizuje a stoupání 1700 metrů dá pak pořádně zabrat.Večeříme na střeše lodgie a pozorujeme západ slunce,který maluje velmi pestrou paletou barev po okolních štítech.
Dvanáctý den treku Muktinath 3800m.n.m.-Old Jomson 2680m.n.m.
Po velmi vydatném spánku a vynikající snídani se vydávám na cestu Do Jomsonu.Jdeme po vyprahlé stezce do starobylé vesničky Jharkot.Je jaro a tak se už zde trochu zelená travička a začínají pučet broskvoně,z kterých si Nepálci lisují olej.Pěšina vede vysoko nad řekou Jhong Khola a pak se stáčí a svah se zmírňuje.Jsou tu i první stromy.Za vesnicí se cesta dělí do Kagbeni a Jomsonu.Volím delší variantu přes Kagbeni,které leží na soutoku řeky Jhong Kholy a Kali Gandaki.Pěšina strmě padá dolů ke korytu řeky.Z výše jsou již vidět krásně zelená políčka.Krajina má prašný pouštní charakter,kdy obnažené svahy ostře kontrastují s modrou oblohou a zelenými oázami vegetace.Kagbeni je vstupní branou do království Mustang,Kam permit stojí 700 dolarů.Mám štěstí,neboť právě probíhá místní svatba a domorodci jsou oblečeni do tradičních, krásně zdobených oděvů.V celé vesničce jsou zajímavá zákoutí.Docházím k bráně do Mustangu,kterou hlídají vojáci.Zde pro nás končí cesta na sever.Jsme u širokého koryta řeky Kali Gandaki,kterým protéká nyní málo vody. Rozhodli jsme se,že půjdem korytem řeky ,neboť fouká velmi silný vítr,zvedá oblaka prachu a písku,který zalézá všude.Chráním se šátkem a některé poryvy se mnou tak mávají,že se sotva držím na nohou.Jestli to takhle bude foukat až do Jomsonu,tak to dostaneme pěkně zabrat.Jdeme spíše z kopce,ale díky větru mi připadá,že couvám.Proč to nemůže Foukat do zad?Prodíráme se vpřed opuštěni v širokém korytě řeky,kde zakopáváme o ohlazené valouny a není se kam schovat před prudkým větrem.V průvodci varovali,že jsou zde silné větry,ale tohle jsem si nedokázal představit.Konečně se dostáváme do lepších větrných podmínek a náš postup se zrychlil.Na dohled máme městečko Jomsom .Je vidět,že je již dobře zásoben.Je tu letiště a hlavně přestal foukat vítr.Jak jsme se od místních obyvatel dozvěděli tak se vítr pravidelně zvedá po obědě a po čtvrté hodině se utiší.Musíme tomu věřit a až půjdeme příště, tak buď ráno nebo večer.No je vidět jaký tu je komfort.Máme pokoj i s vanou.No to je luxus.Taky je tu sauna,kterou si někteří z nás objednávají na ráno.Večer bych jí dal,ale ráno bych byl po ní vláčný celý den.Okolí je krásné a nás obklopují sedmitisícové štíty Nilgiri,na kterých opět slunce rozehrává svá barevná šou .Za tmy se jdeme pobavit do místního baru.Při ochutnávání místních pálenek a popíjení nepálských piv hrajeme pool a vesele se bavíme do pozdních nočních hodin.
Ráno poznávám,že jsme se bavily přes příliš a těm co jdou do sauny nezávidím.Pomalu bálím bágl a vyrážím.Dnes je to krátká túra,asi jen patnáct kilometrů a tak není důvod k brzkému odchodu.Cesta je už dost široká a tak nás sem tam předjede i nějaký automobil,který zvíří oblak prachu,aby zase zmizel.Už se to tady zelená a jsou tu i sady jabloní a broskvoní.Začínají jít do květu a tak příroda hraje barvami,které na nás působí čarokrásně po dnech pohledů na vyprahlou zem.Začínají i první borovicové lesy.Škoda jen toho všudy přítomného prachu.Počasí až na ten vítr je stále překrásné.Přicházím do vesničky Marpha.Je to vesnička,kde pěstují na místní poměry mnoho jablk.Dávám si k obědu jablečnou omeletu a zapíjím to místním moštem.Je to moc dobré a prohlížím si místní architekturu a nad námi se tyčí Dhaulagiri /8167 m/.Jsem šťasten,že mám tak počasí vyšlo.Byla by škoda přijít o tyto čarokrásné pohledy.Jsem asi v půlce trasy dnešního dne.Za dvě hodinky pomalého tempa docházím do Tukuche kde se ubytujeme v hotelu Yak.Tato vesnička má krásná zákoutí,kde na domech jsou vyřezávané okenice,dveřní zárubně a domy jsou nabíleny.Působí to velmi upraveně.Místní lidé jsou usměvaví a nám nic neschází.
Ráno,ač se nechci opakovat,je opět krásně.Po včerejší zkušenosti s prašnými cestami volíme s Petrem chůzi korytem řeky.Někteří domorodci tudy chodí s karavanami mulů,tak je to asi dobrý.Někde se řeka dělí na více pramenů,ale vždy je přes ní nějaký můstek.Jenom se divím,že je to koryto tak široké a teče tu tak málo vody. Asi tady nikdy nebude vysoký průtok,neboť v korytě řeky je vystavena kamenná vesnička a určitě jí nestaví každý rok.
Karavany jsou náramně vyzdobeny a stále zatím převládají nad automobily. Asi jsou levnější.Škoda,že se to jednou obrátí.Břehy řeky připomínají skoro kanadskou přírodu.Jsou zde husté borovicové lesy a nad ni my se tyčí vysoké hory.Cesta náramně ubíhá a i po větru není ani památky.Až teď si uvědomuji,že jdeme relativně nejhlubším údolím světa.Údolí ve výšce asi 2000m.n.m.je obklopeno z jedné strany masívem Annapuren a z druhé strany tyčící se Dhaulagiri a vzdálenost těchto dvou vrcholů je asi 35 kilometrů.Jdeme po proudu stále v korytu mezi různě velkými prameny řeky.Sem tam přebrodíme sem a pak zase zpátky.Petr nakonec uhýbá na pravý břeh,kde se stezka prudce zvedá.Levá strana se taky zvedá ,takže usuzuji,že koryto se bude sužovat a proud bude větší.Má intuice mě neklame.Vidím most a mě zbývá volba buď se vrátit nebo brodit po pás v prudkém toku.Budu brodit rozhodnu se.Snad neuklouznu.Bojím se o kameru a foťák.Voda je ledová,ale některé prameny mám již za sebou.Z mostu na mě Nepálské děti pokřikují ať se vrátím.Trochu znejistím,ale přirozená lenost mě pobízí vpřed.Konečně jsem na druhé straně toku a s myšlenkou jak mi to hezky vyšlo.Bohužel za zatáčkou se všechny prameny s tekly v jediný,který není sice moc široký,ale o to prudčeji teče.Není úniku a já se musím vracet.Takže jsem vyběhl sám se sebou.
Po ubytování se všichni sejdeme a za zvuků místních hudebních nástrojů pořádáme diskotéku.Naši nosiči se umí neuvěřitelně bavit a je z nich cítit radost ze života.Bavíme se do pozdních nočních hodin.
Patnáctý den treku Ghasa 2015m.n.m.-Tatopani 1190m.n.m.
Dnes máme před sebou předposlední den treku.Cesta vede stále podél řeky
Za vesnicí Kopchepani závěsným mostem přecházíme na druhou stranu.Most stavěly Francouzi a nějak se jim nepovedl.Přesto,že je vysoko nad řekou,lana která tvoří nosnou konstrukci a suplují zábradlí jsou od sebe tak vzdálena,že zábradlí neexistuje.Člověk jde nad padesátimetrovou hlubinou bez možnosti se přidržet.Ač jsem zde přešel spousty mostů a zvykl si na hlubiny pod sebou,zde nemám vůbec dobrý pocit a jsem rád,že to mám za sebou. Dále cesta tady vede nejužším a nejpříkřejším údolím.Přesto se zde snaží udělat silnici a za pomoci trhavin se prokousávájí skrz skálu.Každou chvíli hrozí nějaký sesuv a tak jsme opět rádi když tento úsek je za námi.Procházíme i malým tunelem,který je vytesán ve skále a už se blížíme k vesnici Tatopani,která je již velmi živá a je tu spousta krámků se suvenýry.
Objevil jsem poštu a tak hned posílám domů pár pohledů.Doufám,že dojdou.Vesnička je připravena na trekaře a my máme krásné ubytování na skalním ostrohu pod kterým protéká řeka.Hned u řeky jsou betonové bazénky s horkou vodou,která zde vyvěrá..Jak se dozvídám, Tatopani znamená v nepálštině horká voda,takže vesnice dostala název podle těchto pramenů.Scházíme po schodech vytesaných ve skále a hned se naložíme do bazénků.Tělo se krásně prohřívá a je to báječný relax..Snad všichni trekaři co jsou ve vesnici se čvachtají.Do řeky se schladit je to jen pár kroků.Konečně jsem se nabažil a jdu po schodech vzhůru příjemně unaven z horké vody.Slastný pocit umocňuje procházka zahradou kde kvetou ibišky.
Před setměním se courám vesničkou a obdivuji některá místní řemesla.Pozoruji jak se vyrábí z bambusu pásy z kterých se poté pletou nůše.Nepálští děti prohání něco na způsob naší káči smějí se a při pohledu do očí mají hluboký výraz.
Večer opět probíhá již zmíněný večer při nepálské muzice.Naši nosič jsou asi taky rádi,že si vydělali a zítra budou mít výplatu.Bujaré veselí probíhá opět do nočních hodin.
Šestnáctý den treku Tatopani 1190m.n.m.-Beni 925m.n.m.
Snídáme a naposledy zvažujeme,zda nepůjdem ještě na vyhlídkový kopec Poon Hill 3210m vysoký,kde jsou krásná panoramata himalájských velikánů.Je to ještě dvou denní pochod.Nakonec se rozhodujeme pro Beni a pomalu se vydáváme na poslední část treku. Přes závěsný most jsme překročily Kali Kandaki a dál i říčku Ghan Khola.Jdeme po stezce,která vede do Ghorepani.Dlouhý úsek skalnatého schodiště vede nad zpěněnou řekou.Cesta je vytesána do skal.U vesnice Tiplayn znovu překračujeme řeku a ve strmých stěnách údolí se střídají prudké výstupy se strmými sestupy.Jak na houpačce.Cesta se stále rozšiřuje a již to není takový ráj.Přesto i zde převládají nosiči s velkými břemeny. Cesta začíná být velmi prašná.Docházíme k Beni což je již město.Čas je velmi dobrý a tak se rozhodneme absolvovat cestu místní autobusovou dopravou.Autobus značky Tata krásně vyzdobený,ale ne v moc dobrém technickém stavu,nás odváží do Pokhary.Je to zážitek jak tu řidiči manévrují při vyhýbání nad srázy řeky. V Pokhaře uspořádáme večírek na rozloučenou s našimi nosiči,který probíhá v přátelské atmosféře.Veselíme se do noci,neboť to byl závěr našeho treku kolem Annapuren. Zítra odjíždíme na třídenní raft po řece Trisuli a celkem nás ještě čeká týden v Nepálu.