Jak jsme hlídali Majdalenku :-)
Minulý týden mi zavolala Gabča, že by se jim šiklo hlídání a tak jsem kývla (už dřív jsem jí nabízela, že kdyby někdy potřebovali, máme dost velký byt a jeden koník v posteli navíc se vždycky ztratí ). A tak nám Majdu Gabča přivezla v úterý večer po Smečce. Říkala sice, že už je vyvenčená a může jít rovnou spát. Ale nakonec jsem neodolala a na "vyčůrat před spaním" jsem vzala oba. Bylo to vcelku vtipné i poučné. Například jsem si zkusila, jaký to je, když jeden pes má pocit, že jdem špatným směrem a druhej je vůdcem tůry. Takže jsem po chvíli skončila se zkříženýma rukama a každej pes byl zašprajclej na jinou stranu. Nakonec jsem usoudila, že Majda se musí podřídit, protože Dantova potřeba hromádkovat byla prostě akutnější. Když bylo dokonáno, vyřešila jsem to jednoduše, oba koníky jsem zapnula na jedno vodítko, každýho na jeden konec, a šli jsme. Bylo to o moc pohodlnější.
Měla jsem jen jednu velkou obavu z hlídání, a to, aby se Majdě moc nestýskalo. Gabča mě ujistila, že toho jedinýho se teda rozhodně nebojí a tak jsem se dál netrápila. Byl to fakt. Majdě se stýskalo první půl hodinu a to navíc nejspíš proto, že musela jít ještě na večerní venčení (navíc s košíkem, kterej nesnáší), na který se jí hrozně nechtělo.
Nakonec se naše soužití ukázalo jako hrozně poučný a vzdělávací.
Prvním vzdělávacím bodem (pro Danta) bylo, že nemá Máju čmuchtit. Zkusil to, tak dostal vynadáno a byl klid (to mi velmi bodlo, protože jsem to nemusela řešit já).
Dalším Mojovým poznatkem bylo, že úchylačit na Majdině dece, se taky nevyplácí. A stejně tak není radno chtít projít dveřmi jako první.
Když Majda srovnala Momouška do latě, jak se sluší a patří, mohl nastat klid a mír. Dante si vážil toho, že mu říkám, co má dělat a má tam volný průchod a navíc asi i ocenil, že ho moji rodiní příšlušníci otravovali méně, než obvykle. Měli všichni spadeno na Majdu, takže dostala chudák záhul na "ťutínkování a ňunínkování" ona. Ale zvládla to statečně.
Pro mě to byla škola taky veliká. Vyzkoušela jsem si, jaký to je, mít dva pejsky a jak to správně řešit, když jeden je hierarchicky výrazně vejš a není to Momo. Na druhou stranu jsem si taky zkusila, že podpoří-li se ten výš postavený, pomůže s výchovou toho pod sebou. Musím říct, že Dante nebyl nikdy poslušnější a přítulnější, než když jsme měli tuhle milou dívčí návštěvu.
Měla jsem ještě jednu malou obavu...pamatuju si, že když jsme si přivezli Momo, měl velkej problém s hlukem paneláku. I v noci občas někdo chodí po chodbě (noční, ranní a tak) a tak Dante řešil každej zvuk, co se jen mihnul kolem. Říkala jsem si, že i pro Majdu by to mohl být problém. Naštěstí se ukázalo, že se nebylo bůbec čeho bát. Majda je salámista a jen tak něco ji nerozhodí. V noci se pozdvihla 3x, z toho 2x ji vzbudil Dante, když se rovnal pod mou hlavou a otřepával se, a jednou ji probudily mlátící se andulky, co mám v pokoji. A to je rachot, když začnou, takže to probudí všechny, kdo nejsou zvyklí. Vzato kolem a kolem, noc dopadla nad moje očekávání. Vyspala jsem se dobře, Majda myslím taky a Dante (napáskoval se mi pod hlavu jako polštář, aby ho Majda nevyhnala) vypadal taky odpočatě.
Ráno jsme vzali venčení zvlášť a první šel ven Dante, protože jí 2x denně a Májenka by mu to asi nenechala, takže se nasnídal, když jsem pak vzala ven ji.
Hrozně jsem si užívala to, že pejsky, co jsme potkali, jsme mohli i pozdravit z blízka, protože Danťák je chce normálně zabíjet už na 50m. Paráda veliká.
No, pak jsme se půl dne sprostě váleli a polehávali. A změnilo se to až odpoledne, kdy jsme vyrazili ven s Jitkou a milovníkem Bagheerou. Plán byl do puntíku splněn. Dante kopal myši a Bagýsek a Majdou si poběhali, poškádlili se a aspoň trošku snad unavili. Bagýsek je prostě úžasnej, když se snaží Majdu přimět ke hře.
Na prochajdě nás doprovodila moje ségra. Dva koníky s Bagýskem dohromady jsem si nelajskla. Takže jsem poprosila ji. A ona, okouzlena Majdinou beruškovitostí, samozřejmě řekla, že jo a ráda (no, spíš si o to už večer sama poprosila).
Prochajda byla moc fajn, počasí bylo krásný a psíci milí. Ani se nepokusili rvát. Bezva odpoledne. Takže: Jitko a Bagýsku, moc děkujeme za milou společnost.
Po prochajdě jsme spáchali oddělené krmení v různých místnostech, abychom předešli nepříjemnostem a všechno dopadlo akorát. Psíci ulehli na gauč, každej se na mě natlačil z jedný strany a odpočívali.
Večer volala Gabča, že už se blížej a když jsem říkala Majdě: "vstáváme, panička je tady." asi moc nevěděla, co jí to říkám a proč ji zvedám, když se teď uvelebila.
Každopádně, ve chvíli, kdy jsme vylezly před vchod a zmerčila paničku, hnedle pochopila a radosti bylo na 3 pytle a 2 kolečka.
Majděnka se vrátila do domečku ke své milé smečce a teď (typla bych si) nejspíš vyspává tu tunu pozornosti, co u nás doma slízla.
Mám ještě jeden zážitek. Dostala jsem k narozeninám od Jitky moudrou knížku o konejšivých signálech a musím říct, že během Majdiny návštěvy jsem jich kupu viděla v reálu. Bylo to moc zajímavý... Dante byl jako otevřená kniha všech těch signálů, byl krásně čitelnej a bylo úžasně vidět, jak mi věří, když jsem ho poslala někam, kde mohl dostat čouda, šel tam a konejšil a konejšil.
Takže děkujeme taky Gabče, že nám Majdu svěřila (bylo to moc poučné a fajn) a doufáme, že to nebylo naposledy.
Fotky opět na: johanna-magdalena.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_hlidali_Majdalenku/