Minato se Sasukem jenom zaraženě zírali, jak do sebe Naruto hází obrovské množství jídla.
„Co na mě tak koukáte?“ zeptal se nepřátelsky, když odložil další talíř.
„To tohle všechno denně spořádáš a nepřibereš?“ nechápavě kroutil hlavou Minato.
„Hold mám dobrej metabolismus,“ zářivě se na ně usmál. Byla to pravda, vždycky mohl sníst, kolik chtěl, a nikdy nepřibral. Nebo to možná bylo tou jeho věčnou hyperaktivitou. Všechno jednoduše vyběhal. Minato si povzdechl a podíval se na hodiny.
„No, já budu muset jít,“ oznámil oboum chlapcům. „Zastavím se na recepci, takže si s účtem nedělejte hlavu. Sasuke, ty víš kde je ta pouť, že? Hlavně, prosim vás, nic nezbořte. Ty atrakce nejsou zrovna nejlevnější. Ale dobře se bavte. A hlavně choďte všude spolu a…“
„Tati, na přednášky o bezpečnosti a morálce jsme už dost staří, nemyslíš?“ líbezně se na něj usmála jeho dceruška. Minato si povzdechl.
„Jeden na takový věci není nikdy dost starej. V sedm na vás bude čekat auto před severním vchodem, dobře, Sasuke?“
„Jistě, za šest hodin u severního vstupu na pouť. Nebojte, Minato-san, dám na vaší dceru pozor, jako by byla moje vlastní.“
„Tvoje vlastní co?“ podezíravě se na něj podíval Naruto.
„Moje vlastní. Tečka,“ pousmál se na něj Uchiha.
„Dobře děti, já už musim jít. Mějte se hezky a užijte si to!“
„Nejsme děti!“ křikl za Minatem Naruto, ale to už starší blondýn neslyšel.
„No to opravdu nejsme,“ Sasuke jí přejel lačným pohledem. Naruto se pod tímto hladovým pohledem, který ho doslova svlíkal, nepříjemně otřásl.
„Co tak koukáš?“
„A od čeho mám oči?“
„Ať ti do nich žába skočí!“ odpověděl říkankou, kterou použil naposledy ve školce. „Pujdem?“ vstal a stáhl si sukni o něco níž. Už teď se proklínal, že na tuhle pouť kývl. Do hlavy si poznamenal, že už nikam nesmí vyrazit s Uchihou o samotě. Ty pohledy ho buď zabijou, nebo ho přimějou k vraždě.
„Prosím,“ nabídl mu rámě. Naruto si ho měřil nedůvěřivým pohledem. Nakonec se však do něj s povzdechem zavěsil.
Vypadaly jako skvělý pár. Sasuke v černých přiléhavých džínách a černé košili a Naruko v bledě modrých minišatech a botech na podpatku. Ne jeden člověk se za nimi otočil.
„Tak, kam první?“ ptal se Sasuke, jakmile zaplatil za vstup. Naruto se rozhlídl kolem.
„Támhle!“ s úsměvem rozhodně ukázal na jednu z atrakcí.
„Jsi si jistá? Já jenom že jsi před chvílí poobědvala a já bych tě nerad podpíral někde u zdi a držel ti vlasy z obličeje,“ řekl pochybovačně, když se zadíval na lavice, která různě rotovala, trhala sebou a občas nechala návštěvníky prostě viset vzhůru nohama.
„Snad se nebojíš, Sasuke-kun?“ protáhl Naruto líbezně, zamrkal na něj, vzal ho za ruku, rozesmál se a rozeběhl se k pokladně. „Dvakrát, prosím. Platí on.“
„Jseš si jistá?“ Sasukemu se to nelíbilo. Ne že by se bál. Uchihovi se přece nebojí. Ale nevypadalo to zrovna bezpečně. Sice byli připoutaní těsnými držáky tak, že se skoro nemohli hýbat, ale i tak z toho neměl dobrý pocit.
„Naprosto,“ sotva to s úsměvem řekl, lavice sebou škubla, strhla je dozadu a udělala první otočku. Sasukemu se zrychlil dech, ale Naruto vedle něj nadšeně ječel. On prostě miloval adrenalinový atrakce. Sasuke se snažil zhluboka dýchat, Naruto vedle něj vřískal, co mu hlasivky povolovali. Když se zastavili tak, že skoro přepadli dopředu, Sasuke se snažil zážitek vydýchat. Najednou mu však v obličeji přistálo pár kapek vody a dívka vedle něj se na něj smála. „No tak, Sasuke-kun! Vzmuž se!“ chtěl jí to vrátit, ale nedostal příležitost. Lavice sebou zase škubla a zase se roztočila.
„Pááááne jo, to bylo super!“ poskočil nadšeně Naruto, zatímco se Sasuke snažil na zemi zorientovat. „A teď…“
„Co kdybych teď vybral atrakci já?“ přerušil ho Sasuke. S úsměvem se na něj otočil.
„Ale copak, snad se nebojíš, Sasuke-kun?“
„Bát se? Jaks na to přišla?“ upřímně, ano, bál se co zase vymyslí. Ale jeho Uchihovská čest mu to nedovolila přiznat.
„Fajn. Tak půjdeme támhle!“ ukázala na atrakci, která se zdála být v pohodě. Kotva, obyčejná kotva, která momentálně stála na místě.
„Fajn, tak pojďme, ať stihneme tuhle jízdu,“ rozeběhli se a stihli dvě poslední místa.
„Vážně se nebojíš?“ ptal se Naruto, když je jistej chlap jistil.
„Ne, proč?“ ale brzo zjistil, proč by se měl bát. Kotva se houpala, což by nebylo nic tak strašnýho. Tam a zpátky, tam a zase zpátky. Jenomže pak se najednou přehoupla úplně, opsala tři sta šedesát stupňů. Naruto nadšeně řval a Sasuke lapal po dechu. Po několikátý takový otočce je dokonce úplně nahoře zastavili a oni zůstali viset hlavou dolů.
„Není to paráda?“ zakřičel na něj nadšeně Naruto. Není, odpověděl mu v duchu Sasuke. Ne že by to byl nějakej bůh ví jakej třasořiťka. To ne, jenom prostě neměl z rovna v lásce adrenalinové sporty.
„Fajn, tak tentokrát opravdu vybírám atrakci já,“ ozval se Sasuke, když se opět zorientovával na zemi. „Tak půjdeme třeba…“ chvilku se rozhlížel. Co vypadá bezpečně a při tom ho neshodí před tou blonďatou ďáblicí? „Půjdeme tam!“ ukázal do strašidelného hradu. On se strašidel nebál, Narutovi však na tváři přeběhl stín strachu. Hned ho však schoval za veselý výraz.
„Proč ne?“
Jak procházeli tmou, Naruto se ostražitě rozhlížel kolem. Kdykoliv na ně vyskočil nějaké strašidlo, i on trochu povyskočil, ale snažil se nedat to na sobě znát. Ale Sasuke ho s potutelným úsměvem pozoroval a všeho si všímal. Nepozorovaně se k němu sunul blíž a blíž a doufal, že při příštím objevení se strašidla se tak lekne, že doskočí přímo k němu. A taky se tak stalo.
„Uáááá!“ zakřičel, nadskočil a rukama objal první věc, co byla při ruce-tedy Sasukeho ruku.
„Ale copak, snad se nebojíme?“ usmál se arogantně Sasuke.
„Bát se? Pche, sem chtěla vyzkoušet, jaký máš reflexi,“ zalhal chabě a odstoupil od něj. Odvrátil tvář, protože i když tam byla tma, nechtěl riskovat, že uvidí jeho zrudlé tváře. „Tak jdem, ne?!“ rázně vykročil, ale jeho krok se čím dál tím víc zpomaloval, až zase byli na tom šnečím tempu.
„Nemusíme dojít až nakonec,“ nadhodil Sasuke.
„Pche, když se do něčeho dám dokončím to,“ usmál se na něj povýšeně, ale v tu chvíli se z leva vynořila další zakrvácená loutka a on vykvikl zděšením. Sasuke protočil očima.
„Pojď sem,“ přitáhl si jí k sobě, jednou rukou ji obejmul okolo pasu, druhou ho chytl za ruku a rozhodnými kroky se vydal dál. Naruto byl chvilku zaražený, ale brzo si to začal užívat. Jeho nával štěstí však tížilo vědomí, že Sasuke v něm vidí úžasnou Naruko, nikoli jeho samotného. O pár minut později už vešli na balkón ve tětím patře strašidelného domu. „Nebylo to tak těžký, co?“
„Pche, zvládla bych to sama!“ vytrhl se mu Naruto. V příští chvíli toho však zalitoval, protože si uvědomil, že tu cestu bude muset podniknout ještě jednou.
„A teď…“
„Teď vybírám já!“ přerušil Sasukeho Naruto. „A vůbec, dáma má vybírat, tak to nech na mě, OK?“
„Pokud se nezabijem…“
„Nejsem nezodpovědná!“ ale to už se rozhlížel po atrakcích kolem. „Tam!“ ukázal rozhodně. Sasuke protočil oči.
„Ty si prostě nemůžeš vyrat něco bezpečného, že?“
„Ne!“ usmál se Naruto a už vyrazil směr Horská dráha.
Oba si to odpoledne užili. Byli ještě, kromě Horské dráhy, na Centrifuze, na Chobotnici, Ruskym kole, několikrát na Autodromu, na Lochnesce, v Zrcadlový síni a na Labutích. S těma posledníma třema Naruto sice nesouhlasil, ale nemohl nic dělat. Ale nakonec musel uznat, že se všude opravdu vyblbli. Během dne Sasuke koupil Narutovi cukrovou vatu a nakonec jí z půlky spořádal sám, protože jí ji věčně kradl. Ani si nevšimli, jak ten čas hrozně letí.
„Už musíme jít,“ přerušil Narutovo hluboké zamyšlení Sasuke. „Jinak ti nesthnu vystělit růži a koupit nám los, jak jsi chtěla.“
„To už je tolik?“ protáhl Naruto. Vůbec se mu nelíbilo, jak ten čas letí. Vzájemné provokování se se Sasukem si zamiloval. Už teď ho mrzelo, že to jednou bude muset zkončit.
„Jo. A pojď!“ odtáhl ji ke střelnici. „Třikrát,“ kývl na prsatici u maringotky. Ta mu za peníce dala tři náboje a podala mu pušku. Naučeně nabil a vystřelil. Pokaždé trefil. Prsatice mu podala tři růže-rudou, modrou a žlutou. Sasuke je podal Narutovi,.
„Proč zrovna tyhle barvy?“
„Modrá jako tvé oči, žlutá jako tvé vlasy a červená jako znak vášně,“ osvětlil mu to s úsměvem.
„Ty první dvě beru, tu třetí si strč za klobouk,“ usmál se, vzal si první dvě růže a rozeběhl se napřed.
„Hej, počkej!“
Dál se zastavili u stánku s losy. Sasuke zaplatil a nechal Naruta, aby vytáhl papír. Ten ho podal Sasukemu a on ho rozbalil.
„Šedesát devět,“ oznámil majiteli číslo, ten se ohlídl a usmál se.
„Pán má štěstí,“ a do ruky mu vrazil obrovského metrového medvěda.
„Ty jsi moje štěstí,“ usmál se Sasuke na Naruta a podal mu ho.
„Jen počkej, abych od tebe neutekla,“ zakřenil se na něj, vzal si medvěda a zase šli dál.
„Výborně,“ usmál se na ně Minato, když nastoupili do limuzíny na domluveným místě a čase. „Tak jak jste si to užili?“
„Skvěle,“ usmál se na něj Naruto. „Ale Sasuke je příšerném partner pro poutě. Bojí se na samou lepší atrakci.“
„Nebojim se!“ odporoval Sasuke. „Jenom je zrovna nemiluju.“
„Jo, to šlo vidět. Pokaždé jsi byl úplně zelenej.“
„No jasně, a tys je vybírala právě proto, abys mě tak viděla, co?“
„No aby ne!“ mrkl na něj laškovně a rozesmál se, když po něm Sasuke hodil nepěkný pohled. Jedna věc je, když si ho dobírá, když jsou sami, druhá, když je s nima někdo další.
„Přestaň ho škádlit, Naruko! Přece nechceš, aby mu šla pára z uší!“ nepřátelsky se zadíval i na Minata.
„Tak na čí jste straně?“
„Eh,“ Minato sváděl boj. Naruko byla rodina, ale na druhou stranu, musel držet se silnějším pohlavím. „Na ničí,“ rozhodl se nakonec. Sasuke jenom něco zabručel.
„Páni, já mám hlad, že bych snědla koně! Co bude k večeři?“
„Neřikej mi že máš ještě hlad!“
„Nejedla jsem od oběda!“
„A že tam ses opravdu najedla!“
„Nech toho, Teme! A co, že mám zdravou chuť k jídlu?“
„Zdravá chuť k jídlu? To je spíš žravá. Nezvracíš pak někde?“
„Tyyy…!“
„Nechte toho! Oba dva!“ Minato se musel smát. Ale na druhou stranu-jak dlouho tohle věčné štěkání se vydrží?
o_O
(Angela, 15. 3. 2010 21:58)