„Proč stavíte?“ ptal se Kakashi o půl hodiny později řidiče, když odbočovali k pumpě. Ten se po něm nehezky podíval.
„Tohle bude chtít pořádnou dávku kafe,“ oznámil mu prostě a byl první, kdo opustil autobus. A Naruto byl hned druhý. Sasuke toho hned využil a ukořistil si místo u okna.
„Kde si myslíš, že jsi?“ stoupl si nad něj lehce naštvaný Naruto. Zvedl obočí.
„Na místě?“
„Jo, ale na mym!“
„A co na tom záleží, jestli BYLO tvoje?! Teď je moje,“ odpověděl prostě a vrátil se ke knížce. Naruto se ještě víc zamračil.
„Okamžitě se vrať na svoje místo, nebo…“
„Nebo co?“ vyhrkl Sasuke a vytyčil se nad ním. Ono deset centimetrů navíc není zrovna na škodu. „Budeš na mě žalovat?!“
„Obávám se, že to nebude nutné, pane Uchiho,“ přerušil jejich hádku v počátcích Kakashi. „Jelikož sedím jenom chodbu naproti, slyším to i bez donášení. A Naruto, ty z toho nedělej takovou vědu.“
„Nedělej vědu?!“ zamračil se Naruto. „OK. Můžu si sednout dozadu, sensei?“
„Máš k tomu nějakej závažném důvod?“
„Nehodlám sedět vedle toho egoistického ignoranta,“ vysvětlil mu klidně.
„Zamítá se. Sedni si a buď zticha,“ Naruto se tedy nabručeně posadil.
Asi o dvě hodiny později dojeli na místo. Nutno podotknout, že úplně první, kdo se vyhrnul z autobusu, byl opět řidič. Doslova z autobusu utekl. Nebylo se co divit. Naruto se Sasukem se stihli navzájem asi šestkrát porafat a div že se v tom malém prostoru nepoprali. Kakashi byl tak pohotovej, že stihl tlačítkem zavřít dveře dřív, než stihl odejít kdokoliv další.
„Tak poslouchejte přece chvíli, děcka!“ tentokrát se ani nenamáhal s mikrofonem, ale i tak ho důkladně slyšeli i úplně vzadu. Co teprve ti dva vepředu! „Jelikož nemám nejmenší náladu poslouchat vaše stížnosti na pokoje, rozdělíme je hned teď. Všechny jsou po dvouch, takže to nebude problém,“ rozdělil je převážně tak, jak spolu seděli. Takže Sasuke s Narutem měli být spolu.
„To snad nemyslíte vážně!“ reagovali na to oba. Kakashi se na ně zamračil.
„Myslim to smrtelně vážně. A pokud bude jenom jedna jediná stížnost na vás dva, zamknu vás v tom vašem pokoji. Ale ještě před tím zabedním okna, abyste nemohli nikam utéct,“ tato výhružka na ně pro danou chvíli zabrala. Upozorňuju, pro danou chvíli.
„Kam si myslíš, že si ty věci dáváš?“
„K sobě na postel.“
„Tak to zapomeň, ta postel je moje!“
„Jo? A od kdy, prosim tě?!“
„Od teď.“
„Zapomeň.“
Kluci, kteří měli pokoj vedle, se ušklíbli.
„To jsou moje šuplíky!“
„A to řekl kdo?“
„Já!“
„Zapomeň!“
Tentokrát už protočili očima.
„Kolik si myslíš, že si těch ramínek bereš?“
„Tolik, kolik potřebuju.“
„Ale na mě takhle nevyzbyde ani jedno.“
„A co já s tím?“
„Dej mi aspoň jedno!“
„Zapomeň!“
„Zapomeň, zapomeň! Když ti dojdou argumenty, řekneš Zapomeň! Umíš i něco jiného?“
„Kakashi-sensei!!!“ ozvalo se dvojhlasý zavytí z vedlejšího pokoje.
Nakonec Sasuke s Narutem skončili naproti pokoje Kakashiho.
Hned po vybalení se měli dostavit do jídelny na oběd. Sasuke s Narutem kvůli nečekanému stěhování přišli až jako poslední. Pátrali očima po celé jídelně. Byli zde dvě volná místa, a to hned vedle sebe. Sasuke se tam vydal. Naruto zaklel a očima pátral dál. Nakonec zjistil, že volný místo je opravdu jenom vedle Sasukeho. A u stolu Kakashiho. Jindy by nic takovýho neudělal, ale neměl na vybranou.
„Můžu si přisednout?“ Kakashi překvapeně vzhlédl.
„Nečekal bych, že některý z mých žáků dá přednost mě před svými vrstevníky.“
„Nemám na vybranou,“ pokrčil rameny blonďák. „Jediný jiný volný místo je vedle Uchihy.“
„A ty vedle něho odmítáš z principu sedět,“ povzdychl si Kakashi. Naruto se zamračil.
„Jak to myslíte, z principu?“ Kakashi si odfrkl.
„Řekni mi jeden jedinej důvod, proč ho nesnášíš,“ Naruta tato otázka zaskočila.
„No… je to aristokratickém spratek. A…“
„A? Je chytrej, hezkej, když na to přijde i milej…“
„Milej? O co vám vůbec jde?“ Kakashi se na něj vážně zadíval. Nakonec mávl rukou.
„Tak mě poslouchejte!“ promluvil Kakashi k nastoupené třídě v půlce svahu. „Teď sjedete tenhle kopec. Já vám řeknu, do jakého družstva patříte. Rozdělím vás do dvou družstev. Jedno bude lyžovat úplně samo. To druhé více méně taky, ale vždy budu někde poblíž. Je vám to jasný?“
„Jasný,“ ozvalo se otráveně.
„Fajn, tak začneme,“ většina lidí se prolyžovala do prvního družstva. A pak tu byli případy, které skončili v druhém družstvu. Ovšem zdálo se, že místo umění lyžování je Kakashi řadí podle „problematičnosti“. Ti, u kterých hrozilo, že by se mohli zdejchnout někam mimo sjezdovky, se dostali do druhého družstva. Naruta nijak nepřekvapilo, že se tam dostal i on a to i přes to, že svah sjel ukázkově. Ovšem doslova ho šokovalo, že se tam dostal i Uchiha.
Následující dny byli rájem prváků. Ráno vstávali na devátou, rychle do sebe něco hodili, do poledne lyžovali, nastal oběd, hodina pauzy, kdy lítali po pokojích, odpoledne opět na sjezdovkách, večeře a po ní pouštění celovečerních filmů. Sice na těch filmech nikdy nebyli všichni, ale Kakashi to neřešil. Většinou se i on někdy uprostřed filmu zdechnul. Hned po prvním večeru kolovali fámy, že s někým vrká po telefonu.
Jelikož se trávilo mimo pokoj tolik času, Naruto se v něm zdržoval jen přes noc. O poledních pauzách ho ovládl Uchiha a on se raději zdekoval na pokoj ke klukům.
I přes veškeré počáteční potíže se zdál tento výlet, dá-li se to tak nazvat, ideálním.
„Neviděl někdo můj mobil?“ jednou večer chodil Kakashi od stolu ke stolu a ptal se na svůj ztracenej mobil. Odpověď však byla vždycky stejná.
„Ne.“
„A nevypadl vám z kapsy, když jste najel mezi ty stromy?“ napadlo Arisu. Kakashi si povzdechl.
Ten den zazvonil na konci filmu Narutovi telefon. V rychlosti vystřelil z místnosti.
„Haló?“
„Naruto? Je něco s Kakashim? Už hodinu se mu nemůžu dovolat. Stalo se mu něco?“ ozval se v mobilu Minatův rozrušený hlas.
„Ne, klid! Je úplně v pořádku,“ uklidnil ho Naruto. Teprve v tu chvíli mu docvaklo, co to znamená. „COŽE?“ vykřikl, až se lidi v místnosti otočili za tím zvukem. „To mi jako chceš říct, že to TY seš ten, kdo denně s Kakashim-senseiem denně vrká po telefonu?!“
„No…Naruto… víš, já…“ zakoktal se Minato. „Promluvíme si o tom později,“ jenom to dořekl a típnul mu to.
„Předpokládám,že tohle nebyl nejleší způsob, jak by ses to měl dozvědět,“ povzdechl si za ním Kakashi. Prkenně se otočil.
„Co? Že můj táta chodí s mým třídním? Neexistuje žádný dobrý způsob, jak bych se TOHLE mohl dozvědět,“ Kakashi si ho přeměřil zkoumavým pohledem.
„Co tě vlastně štve? Že jsem chlap, nebo že jsem tvůj třídní?“ Naruta překvapilo, že na tuto otázku nemusí hledat odpověď.
„Že jste můj třídní,“ odpověděl ihned. Kakashi se pousmál. „Takže, jak dlouho?“ odhodlal se zeptat na něco, o čem se obával, že ani vědět nechce.
„Tří roky,“ odpověděl mu upřímně Kakashi.
„Tři roky?“ vyhrkl překvapeně Naruto. „Jak to, že jsem si ničeho nevšiml?“ Kakashi se poněkud provinile usmál.
„No, tvůj táta někdy „jel na pracovní cestu“,“ naznačil uvozovky. Naruto se ještě víc zamračil. Pak si povzdechl.
„No řekl bych, že s tím asi nic neudělám. Ale… jak jste se potkali?“ Kakashi se rozesmál.
„Vlastně se známe už nějakých deset let. Táta pořádal nějakou večeři a já jsem musel být při tom. Tenkrát jsem se potkal s tvými rodiči. Oba mi byli hned sympatičtí. Po smrti tvý mámi byl tvůj táta strašně zdrcený. Začali jsme spolu trávit víc času a stali se z nás dobří přátelé. Ale pak…“ mávnul rukou, jako by ten pohyb vše vysvětloval.
Awww
(Bastett, 28. 12. 2010 19:55)