Kromě občasný rozhovorů s Itachim, abychom si upřesnili všechna fakta, náš život sklouzl do normálu. Z čehož byl Naruto opravdu nadšený. Hned po škole si dělal úkoly, pravidelně se připravoval do školy, večer jsme si sedli k televizi a zkoukli spolu nějaký film. Tam se k nám často připojoval i Itachi.
Naruto sice druhý týden musel zvládat různý otázky typu „Tak tentokrát jseš ve škole hned dva týdny za sebou, jo?“, ale zvládal to skvěle.
Občas nás navštívila i policie, ale to proběhlo během pár minut. Překvapilo mě, že Naruto nikdy nebyl předvolán k nim, ale pak jsem si všiml, že Itachi děkuje jakýmusi policistovi, takže mi bylo jasný, že za to vděčí jemu.
Děsil jsem se prvního soudu. Ten sice měl být až za několik týdnů, ale kvapem se blížil.
„Tímto zahajuji první sezení ve věci domácího násilí na nezletilém,“ soudce klepl kladívkem a všichni se posadili. Nemohl jsem sedět u Naruta a Itachiho, ale seděl jsem hned za nimi. „Soud předvolává prvního obžalovaného, Montaro Sakamota, aby předstoupil,“ z druhé strany vstal Narutův otec a přešel do jemu nyní vyhrazeného místa.
„Přísahám, že budu mluvit pravdu a nic než pravdu,“ odpřísáhnul a pak se tázavě podíval na soudce.
„Nyní poprosím právního zástupce poškozeného k pokládání otázek.“
„Děkuji,“ Itachi vstal a přešel do volného prostoru. „Je pravda, že ste si vzali Naruta Uzumakiho do adoptivní péče před téměř patnácti lety, tedy když mu byli tři roky?“
„Ano, je to pravda,“ přikývl a já se na svého bratra překvapeně podíval. Od kud to ví?
„Je pravda, že chodil na třetí základní školu tady v Konoze a pak přestoupil na všeobecné gymnáziu, což jsou už tři roky?“
„Ano, to je pravda.“
„Námitka,“ ozvalo se z druhé strany. „Tohle se nijak netýká problému, který zde máme dneska vyřešit.“
„Souhlasim. Co nám k tomu můžete říct, pane Uchiho?“
„Všechno souvisí se vším, pane soudce,“ pousmál se bratr. Soudce jenom přikývl.
„Námitka se zamítá,“ vím, že tento soudce už párkrát soudil případ, který Itachi obhajoval. Asi je naučenej na Itachiho způsoby.
„Je pravda, že tenkrát v dětském domově byla jistá dvojčata? Jedna dívka a jeden chlapec?“ Narutův otec značně pobledl.
„A-ano,“ úkosem jsem pohlédl na jeho advokáta. Ten se tvářil nechápavě. Jak to jen Itachi dělal, že vždycky přišel na všechno, na co se vůbec přijít dalo?
„Je pravda, že váš pravý syn chtěl sestřičku, přesněji tu jednu z dvojčat?“
„Ano.“
„Námitka,“ ozval se opět druhý advokát, tentokrát však ani vzdáleně ne tak sebejistě jako před tím. „Otázka nemá nic společného s případem,“ soudce se otočil na Itachiho. Ten se na něj usmál úsměvem typu ten-malý-se-musí-ještě-hodně-učit. Což bylo trochu komické, vzhledem k tomu, že ten právník byl asi o dvacet let starší než Itachi.
„Zamítá se.“
„No… totiž… a-ano, to je pravda,“ Narutův otec se zdál být nejistý.
„A víte o tom, že ta dívka byla adoptována vaší sestřenicí a před tři čtvrtě rokem se oběsila?“ Narutův otec zbledl na úroveň mrtvoly.
„Námitka,“ opět se ozval druhý právník. „Otázka nemá nic společného s případem,“ tentokrát se soudce ani nepodíval na Itachiho.
„Zamítá se.“
„Já… no… totiž…“
„Přísahal jste, že budete mluvit pravdu,“ připomněl mu jemně bratr.
„Ehm,… no… ano, vím to,“ přiznal velmi tiše. Itachi se pousmál.
„Tím jsem skončil,“ oznámil soudci a zase si sedl. Většina lidí se na něj nechápavě dívala.
Koukal jsem se do zrcadla na záchodech.
Vůbec, ale opravdu vůbec nic jsem nechápal.
Sklonil jsem hlavu a zavřel oči. Vrzly dveře, ale nevnímal jsem to. Ovšem ruce okolo svého pasu jsem už vnímat musel.
Otevřel jsem oči, ale to už jsem stál zády ke stěně, u který mě držel můj starší bratr. Dech se mi samovolně zrychlil.
„Máš fakt dokonalého advokáta, bráško,“ zašeptal mi do ucha, načež mi ho olízl. Nechutí mi přejel mráz po zádech. „Otce fakt dobře dostal, ale mě nedostane. Až tohle celý skončí, najdu si tě, niichan. Najdu si tě a pomstím se,“ drtivě uzavřel mé rty v polibku a byl ten-tam. Já tam zůstal stát se zrychleně bušícím srdcem a rozléhajícím se strachem.
Když se Naruto vrátil ze záchodů, byl značně rozrušený. Viděl jsem to, ale raději jsem to nechal být.
Jelikož bylo už po prvním sezení, rozhodlo se, že rovnou pojedeme domů. Další sezení bylo stanoveno na další týden.
Itachi nás vyhodil před domem s tím, že si musí ještě něco zařídit. Nic jsme nenamítali a vešli jsme dovnitř. K Narutovi jsem se otočil zády jen na chvilku, abych za náma zavřel vchodové dveře. Ale když jsem se otočil zpátky, seděl úplně zdrcený na zemi a vzlykal.
„Naruto!“ zašeptal jsem vyděšeně. Klekl jsem si k němu a chvíli na něj koukal. Pak už jsem to nevydržel a přitáhl si ho do náruče. Jemně jsem se s ním pohupoval.
„Já už nemůžu, Sasuke. Já už to nevydržím!“ vzlykal mi do trika. Já ho pomalu hladil po zádech. „Tam na záchod přišel Kenichi a řekl mi…“ následoval další výbuch vzlyků, „řekl mi, že si mě najde. Že si mě najde a pomstí se mi,“ zamračil jsem se.
Bylo mi jasný, že to musí říct Itachim. Ale stejně jasný mi bylo, že Naruto mu už nic jiného neřekne. Takovýhle výhružky na něj platí.
Další den ráno jsme se s Narutem mlčky připravili do školy. Až u vchodových dveří nás Itachi zadržel.
„Nejspíš byste o tom měli vědět,“ řekl akorát a před nás strčil noviny. Na přední stránce byl usměvavý obličej Naruta z naší hromadný fotky ve škole a k tomu obrovský titulek: Domácí násilí! Jak to někdo může dělat takovýmu klukovi?!
Naruto na to šokovaně zíral s pusou dokořán. Já jsem si od Itachiho vzal výtisk a projel jsem očima související článek. Svým způsobem jsem to čekal. Itachi si často vzal jako pomoc tisk.
„Kdo…?“ zašeptal Naruto zlomeně. Itachi se lehce zamračil.
„Já, Naruto,“ odpověděl mu. Naruto se na něj ublíženě zadíval. „Věř mi, udělal jsem dobře. Líp je o tom informovat teď a přesně tak, jak se to stalo, než aby to oni potom udělali za nás a překroutili si fakta,“ bylo vidět, že o tom Naruto přemýšlí.
„´Známý advokát Uchiha Itachi opět vnesl do soudní síně chaos. Otázky na vzdálenou příbuznou poškozeného nikdo nechápal.´ Informace z první ruky, že?“ zavřel jsem výtisk a podal ho zpátky Itachim. „Tak tohle sis musel včera večer tak neodkladně zařídit,“ Naruto se dál tvářil zrazeně. Itachi si povzdychl.
„Šéfredaktor je jeden můj bývalý klient,“ vysvětlil nám oběma. „Naruto, omlouvám se, ale nedovolím, aby ti víc ublížili. A na to potřebuju i tisk,“ všiml jsem si, že při první větě se nedívá na něj, ale hází významný pohledy na mě.
Když přijdeme do školy, každý se za námi otáčí a směje se. Vím to a Naruto to očividně ví taky, protože se značně ošívá.
Když přijdeme do šatny, postává tam už ta Sakuřina parta, ale je ochuzená o jednu členku.
„Páni, Naruto, krásná fotka v novinách,“ zašklebila se na něj ta růžovlasá čůza. „Vlastně, celý ten článek je krásný,“ všichni se rozesmáli. Naruto svůj pohled směřoval na zem.
„Jasně. Na něco přece ty svý sebevražedný sklony svýst musíš, že?“ zašklebil se na něj i Lee a přitáhl si Sakuru k sobě za pas. Narutovi tváře nabraly sytě růžovou barvu. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo.
„No, aspoň teď víme, co za psychopata a fantastu máme ve třídě,“ opět se rozesmála Sakura a všichni se smíchem vyšli z šatny. Nechápal jsem je. Co je to za lidi, když si z takovýhle věcí dělají srandu?
Mezi náma dvěma se rozhostilo ticho. Naruto přešel k věšáku a pověsil si na něj bundu.
„Omlouvám se,“ řekl jsem nakonec. Překvapeně se na mě otočil. „Omlouvám se. Měl jsem se tě zastat. A hlavně jsem neměl Itachim dovolit, aby tam jezdil,“ chvilku nad mými slovy přemýšlel, ale pak zakroutil hlavou.
„Vy oba děláte co můžete, abyste mi pomohli. A já při tom ani nedokážu snýst nějaký blbý vtipy,“ povzdechl si těžce. Nejraději bych ho objal, utěšil. A doma bych si na to možná i troufl, ale tady rozhodně ne.
„Nikdo nenese dobře vtipy svých spolužáků.“
,,,
(keishatko, 16. 11. 2010 4:36)