Cesta na sever 2012
Cesta na sever 2012
Opět mám zálusk na další koňské putování. Mám v hlavě plán, je brzké jaro, však on nadejde čas na tu správnou chvíli. Už se nemohu dočkat toho správného jara. Doma je spousta práce a přípravy na výjezd se daří. Poslední výjezd s kobylkami, nemohou vyrazit bez rozjezdu. Sportovec taky musí nejdříve moc a moc natrénovat před začátkem startu.
Přípravy jsou v plném tempu, mám vše nabaleno na voze, muž ještě kontroluje kola, všechny sváry, každý šroub. Je to jako před STK s autem.
28.4. Nastává den D. Muž brzy ráno jde krmit koníky, dostávají samé dobroty. Do vozu dávám jen kanystry s vodou a ještě nějaké drobnosti. Nebe je jako vymetené, bude teplo.
Jedeme Klůčankou, je to obtížnější cesta, ale ve stínu. V Dědově se musíme vydrápat do strmého kopce na Skály – Bischofstein.
Dále jedeme známou trasou podle Teplických skal loukami směr Janovice na farmu k Richterům. Již několikrát jsme spolu prohodili slovíčko o koních. Cestou potkáváme spousta lidí, cyklistů, turistů, mnoho z nich se ptá, kam jedeme. Sklízíme obdiv a náklonnost, přejí nám šťastnou cestu bez problémů. Když přijíždíme do Janovic, hned si všimnu nové kruhové ohrady, tak tady by mohly moje holky přenocovat. Jsme vítáni jako staré známé, koně okamžitě dávám do té ohrady. Dostávají kvalitní seno, dobrou vody a také něco na zoubek, to si vezou s sebou. Ráno se mi nějak nechce vstávat. Neponocovala jsem, ale Džán si nás hlídal velice důkladně. Každou chvíli přišla na návštěvu kobylka, kravka, nebo telátko, vedle se také ohlašoval hřebec. Džán všechny vyháněl, ta noc byla trochu divoká.
29.4. Ani nevím, v kolik hodin vyjíždíme, nemám hodinky, mobil mám vypnutý, vždyť na tom čase zase tolik nezáleží. V poklidu si z Janovic jedeme směr Poříčí u Trutnova, ale serpentýnama. Je to hodně prudké klesání, je malý provoz, řidiči jsou ohleduplní, nikdo nespěchá, netroubí. Když projíždím poslední zatáčku, opravdu si oddechnu, obě brzdy měly co dělat. Už abychom byli na místě, je velký vítr, v jeden moment na nás spadla velká modřínová větev. Mladá se hodně polekala, ale ustála to. Listí lítá po silnici v celých chuchvalcích, jako by byl podzim. Dokonce mi ulítl z vozu ešus, ve kterém mám pro psa vodu. Honem zastavit a honím ešus po silnici. Obličej mám spálený a ošlehaný, rty popraskané od větru. Trapem vyjedeme v Poříčí u elektrárny kolem kostelíku. To je překvapení, ale zase ne tak velké, děda mi říká, že poslouchal naše povídání na rádiu Čro Hradec Králové. Věděl, že mám plán se u nich zastavit. Kobylky jsou zatím v ohradě a na noc je dáme do stáje, mají krásné nové stáje.
30.4. Ráno před cestou vypucovat obě kobylky, zapřáhnout a zase jedeme dál směr Trutnov, Mladé buky, Hrádek. Trutnovem projíždíme bez problému, i když je velký provoz, nemáme potíže. Kobylky v klidu čekají, až se kolona aut dá do pohybu. Provoz brzdí popeláři. Kobylky znám, ale musím je obdivovat, jsou klidné, ale jak to jen jde, okamžitě uhneme na klidnější cestu. Směřujeme Peklíčkem na Vlčice. Peklíčko, kdo mohl takové jméno dát tomuto nádhernému koutu? Jsou tu chatičky s kvetoucími zahrádkami, vlní se tu potůček s čistou vodou. Několik menších rybníků, jeden za druhým. Pohoda a klid. Vjedu až do Vlčic a ptám se na pana Pechana staršího. "To musíte zase nazpět, na té křižovatce nahoru a tam v zatáčce to už uvidíte." Mám já to ale štěstí, pan Pechan nás předjíždí, zastavuje, podáváme si ruce. "Vy asi nevíte, že jedeme k Vám, že né?" „Tak pojeďte, jste vítáni“. Koníci jsou opět ustájeni, nakrmeni, máme se opravdu všichni dobře. Jdu se pěšky podívat na zříceninu Hrádek. Jsou to jen trosky, ale je to zajímavé, kde všude si stavěli obranné hrady. Taky se pozastavím u stavení našeho bývalého prezidenta p. Václava Havla.
U Pechanů mají mladou vlčačku, ta dává zabrat našemu Džánovi. To je trap, ta se jen mihne kolem nás, ale asi moc nehlídá, neslyšela jsem, že by někdy na někoho štěkla.
1.5. Máme 1. máje, měla bych být políbena, abych neuschla. Mám smůlu, nikdo není na blízku, kdo by mě políbil. Náš pes Džán mě každou chvíli oblízne, ale to asi neplatí. JÁ uschnu, hrůza.
Vždy, když se s někým potkáme, nebo někde přespíme, nechávám si do cestovního deníku něco napsat. Přečtěte si, co mi napsal pan Pechan, je v tom velká pravda a moudrost.
"Škoda, že ten Váš apartní kočár není dvoulůžkový.
Jinak bych přisedl aspoň na jedinou cestovní noc.
Když koně krokem jdou, času je moc.
Dalo by užití si krásných to chvil.
Teď trochu přibrzdím, co kdybych to, má milá,
kdybych to nepřežil.
Kdybych jel autem, těžko tě dohoním.
Jakou Ty lásku máš nádhernou – ke koním
Veď mě dál cesto má...."
Vladimír Pechan
Ještě mi přidal pohlednici, kde je jako KRAKONOŠ a na ní napsal toto:
"Když koně krajem jdou..něco tak krásného hned tak se nevidí.
Každý Ti popřeje, ale v duši Ti, má milá, lidé jen závidí.
Co by jsi jiného, má milá, čekala od lidí. Přesto jeď stále dál.
S touhou, pevnou vůli a skromností dojíti vytouženého cíle." V.P.
Co k tomu dodat????
U Pechanů je dobře, je vidět, že hospodaří s citem a láskou. Všechno má své místo, čisto, koně spokojení, jsou tu někteří na dožití. Několik koz, vystrkují na mě nožky na pozdrav. Pan Pechan cvičí zvířátka různým kouskům. Kozy dávají pac – tedy kopýtko. Hřebeček se točí na požádání na čihý, na hot, couve, jde do boku. Je to hezké podívání, ale já potřebuji koně do provozu, aby zvládli šrumec a nelekali se všeho. Dokonce jsme se domluvili, že jsme příbuzný, ale přes tátu hřebce. Mají tu dva rybníčky, plné sádky kaprů. Bylo mi tady dobře, no co, musíme dál.
Od p. Pechana jedeme do kopce a zase z kopce, tak jak to na těch horách je. Chtěla jsem do Jánských Lázní, je tam objížďka, práce na silnici. Rozhoduji se, zda jet na Rudník, dál k Vrchlabí a někde si poprosit o nocleh. To jsou tepla, koníci musí docela trpět, v Rudníku odpočíváme. V Lánově jsme posláni do JK No Limits. Máme štěstí na hodné lidi, kobylky jsou ustájeny, nakrmeny. Pokud bude i nadále takové teplo, asi si jeden den odpočneme. Mají tady postaveno TÝPÍ. Všude, kam přijedeme jsou psi, ještě štěstí, že ten náš vandrák se nepere. Všude chodí se mnou, co kdybych se mu ztratila? Kvetou trnky, třešně jsou obalené květy. Každý den je znát, jak jaro pospíchá, na každém stromě, na každé louce všechno kvete. Ptáčci si prozpěvují, je to nádhera. Jsem celý den, celou noc v přírodě. Ano, je to záviděníhodné a jsem takhle spokojená. Z tepla mám chrapot.(to nejsem moc ráda)
2. 5. Z Lánova bych chtěla vyjet, pokud možno, co nejdříve. Ráno už v 5 hodin dávám koně na kolík na pastvu, poté vyčistím a můžeme vyrazit. Šéfová JK na mě asi trochu pozapomněla, nevadí, za trest mi musí přeposlat k nám domů email. Jedeme směr Vrchlabí. Ve Vrchlabí si zajedu do koňských potřeb koupit holkám třásně (čabraky) proti mouchám, také chleba. Koně poslušně čekají před krámem, když vyjdu ven, mladá okamžitě ječí, až se všichni otáčí. Projíždíme nad Jílemnicí. Opět, tepla jako na Sahaře, musíme si odpočnout a po 3 hodinách pastvy opět jedeme dál. Provoz na silnici je dost velký, koníci to zvládají. Odbočujeme směr Podmoklí a uvidíme, kde se dá přenocovat. Za Peřimovem jsme posláni pár kilometrů dál na Ranč Kocanda - Mříčná. "Haló, je někdo doma?" „Ano, jsme vždycky doma,“ byla uvítací odpověď . Jsem spokojená, můžeme se na ranči chvíli zdržet. Jsem docela překvapená, co vše chovají. Mají lamy i s lamátkem, malé poníky, taky jsem tam viděla nějakou tůůze rohatou krávu (ne, to není kráva, to prý je volek) a moc skotských kravek, mladý velbloud je tady taky. Jen jsem k němu došla blíž, už si chystal slinu, raději se vzdálím, jistě to tahá až z paty, a samozřejmě psy.
Taky amazonský kanár vypiskuje, appaloosy, huculy, haflingové, frísáci, tinkeři atd. Nechci jim tam brouzdat a okukovat (očumovat). Vozí sem postižené pacienty na hipoterapii. Odpoledne si jdou nějaká děvčata zajezdit. Potřebuji chleba, musím do krámu. Kdybych věděla, jak daleko je obchod, vzala bych si kolo. Tak pěkně ťapi, ťapi, ťap. S majitelem trochu vypravujeme, mladá vyčíhne moment, pytel s krmením je venku a obě si pochutnávají. Co čert nechce, taky si smlsne na mém slunečníku.
3. 5. Co se mi ráno stalo, to by jeden nevymyslil. Dělám ranní hygienu a také si myji hlavu. Mám s sebou na vlasy vitamíny, tak si trochu vetřu. Tak divně to je cítit? Vždyť jsem si dala na vlasy desinfekci – ajatin. Opláchnu si hlavu, poté si chci nakrémovat obličej, však jsem zase hmátla po zubní pastě a natřela si obličej. To ještě není konec trápení. Je bouřkový čas, bouřka hlučí, ale neprší, padají jen velké kapky, pak zase slunce a zase trochu krápe a zase bouřka. Není mi dobře, ještě jsem takový stav u sebe nepoznala. Sedím ve stínu a snažím se trochu uklidnit. Je mi jako po alkoholu, (prisám Bohu, nic jsem nepila, ani nebrala) nebo po drogách. Tak blbnu, že jsem si vzala léky už i na zítra. Snad se ta bouřka někde vyblbne a dá pokoj. Pes se ode mě nehne, buď je pod vozem, nebo si skočí na kozlík, lehne si a hlídá. Poprosila jsem paní, zda tady můžu zůstat ještě o jeden den déle. Pro koně to bude taky dobře.
4. 5. Hned ráno mi majitel říká, že má přijet kovář. Okamžitě se domlouváme, aby se podíval kobylkám na kopýtka (nejsou okované). Můžu být spokojená, kopyta jsou pro tentokrát opět O. K. Musím se smát, majitel vede svého velblouda na pastvu. Naše kobylky se zvědavě dívaly, co to k nim jde? „ Naši koně by se z toho velblouda zbláznili a vaše nic moc, jen jsou zvědavé“. Celý zbytek dne odpočíváme, koníci se popásají, kousnou taky do krásného sena, dostanou dobrůtku. Pohoda na výletě. Jen tak se bavíme o mém cestování. "Neznáte nějakou ženskou, která by mohla jet se mnou?" „Jó, Amazonky už asi vymřely.“ Tak to jsem asi poslední Amazonka s koňským spřežením. No co, zítra vyrážíme dál.
5.5. Tato noc byla chladnější, než ty předešlé, není mi zima, stačí se natáhnout pro deku a je po problému. Ráno bez snídaně vyjíždíme vstříc novému dobrodružství. Mám v plánu se zastavit v Košťálové u jednoho známého koňáka p. Práška, který závodíl ve spřežení. Tady je kopcovitý terén asi jako u nás. V jednu chvíli je vidět na horských stráních fleky sněhu. Nádhera, nádhera, co k tomu dodat? Ještě jsem se nedostala do míst, která by nebyla malebně krásná. Města do toho nepočítám, ta nepreferuji. Tak jsme v Košťálové, jen sehnat pana Práška. Trochu se po městečku motáme, než se konečně trefíme, kam chceme. Starší pán není doma, hlavně, že je doma někdo. Mladý Prášek si okamžitě dá vše do souvislostí kdo jsme, táta ho informoval o kočovné bábě. Koně jsou obslouženi, trochu si ulevíme před sluníčkem a navečer jedeme dál. Pyšně mi ukazuje svůj pár lipicánů. Než sehnal koně, kteří můžou být v zápřahu na závody, tak prý najezdil 70000 km. A ještě k tomu koně, kteří by odpovídali jeho gustu, potřebě a obsahu peněženky.
Odpoledne opět vyjíždíme, malinko se po městečku motám, aspoň si lidé prohlídnou náš apartní koňský povoz z blízka. Zajisté to donesou Práškům, ten se nasměje, jak jsem tancovala po ulicích a hledala, kudy ven správným směrem. Tak a zase jsme na cestě. Před obcí Slaná si trochu odpočineme, napaseme a dostali jsme dobrou vodu do zásoby.
6.5. Slaná – Světlá. Je to kopcovitý kraj, koňské holky se snaží. Jedeme, jak to zrovna jde, nijak nespěcháme, vždyť tu je tak krásně. Začíná se zatahovat, asi zmokneme. Jen tak se poptávám na ustájení. Přece mám trochu štěstí, máme ohradu pro koně. Doslova lezeme po čtyřech do strmého kopce, že musím seskočit z vozu, aby kobylky ten kopec vyjely. Všechno je dnes nadoraz. Jen koně vypřáhnu, zavedeme do ohrady, dáme vodu, trochu sena a bouřka je tady. Koně se musí o sebe postarat sami, nedá se nic dělat, pokaždé není střecha nad hlavou. Já už jím ve voze, bouře a liják na sebe nadá dlouho čekat. Noc se přečkala, ráno jsou obě kobylky jako jedna koule bahna. Mám pomocnici na pucunk, bláto jde dolů i s chlupy. Nabídl se nám koňský doprovod, jedeme loukami, lesem a nakonec opět silnicí pod Kozákovem. Kdysi jsem tímto krajem chodila s ruksakem, ale je to už tak dávno, mnoho si z toho už nepamatuji.
Malá Skála, tady jsem opravdu prochodila skoro všechno. Jedeme prudkým kopcem do městečka, koníci toho mají dost. Tak kde se dnes vyspíme? Až dál za městečkem vidím koňskou ohradu, pokusíme se o štěstí. Koně tam jsou, ale nikdo nikde, co teď ? No co, vždycky jsme si poradili, tak si poradíme i dnes. Celé stavení obcházím, nikde místečko na zaparkování koníků. Ohrada veliká ale vše mají místní koně pro sebe. Nakonec je vážu k břízám, kde je jakoby ohrazení. Dostanou pytel sena, voda je z rybníčku, namočený oves. Co víc? Zalezu do vozu, a pokusím se usnout. Někdy v noci pes štěká, někdo přišel. "Haló, je tu někdo, volám." „Ano přišel jsem se podívat, co a kdo to tady je“. "My se jen vyspíme a ráno zase jedeme dál směr Ještěd." „Dobrá, vím o vás“. A byl zase klid až do rána.
7.5. Bez snídaně vyrážím, kobylky se někde napasou a já nasnídám. Potřebuji projet nad dálnicí směr Hodkovice. Podařilo se nám, co jsme potřebovali. Opět jedeme dál. U elektrárny se pokouším domluvit na nocování. Nepříjemný chlapík, tak jedeme dál. U Bohdánkova vidím ohradu s koňmi, máme štěstí na hodné lidičky. Můžeme si odpočnout na dvě noci.
Nabídnou nám vše, co potřebujeme. Já potřebuji pomoc jen pro koně a pokud to půjde, přeposlat moje zápisky do webu. Dokonce jsou tak ochotni, že našim koníkům upravili kopyta. Moc jím děkuji za pozornost, kterou nám prokazují. Ptala jsem se, že už nemám krmení pro psa. Ejhle, jsou tu čtyři konzervy pro mého Australáka, od dalších sousedů. DÍKY. Hned mu také vařím konzervu s rýží. Přijíždí také z Liberce můj bratr Pepík se ženou, nakoupili mi, co jsem potřebovala. Není jednoduché, stavět se spřežením ve městě u obchodů. Ve Vrchlabí jsem si to troufla a dopadlo to dobře. Kobylky stály jako panny, prohlížely si noviny ve stánku. Určitě se divily, co ta naše vláda zase vyvedla za koniny.
Výstup na Ještěd
9.5. Ráno dost brzy dávám koně na kolík se napást. Sama si vše musím nachystat, aby bylo vše po ruce. Rychlá snídaně a jedeme. Cestu mi důkladně popsal místní pan Rozko a ukázal na internetu, kde mám odbočit. Velice brzy se dostáváme z Bohdánkova zkratkami přes Světlou pod Ještědem k myslivně v Hořejších Pasekách. Už cestou se poptávám na ustájení, není zájem, nevadí. V bývalé hájovně nás s překvapením přijali a umožnili přenocovat pod širákem. Původně jsem chtěla jet s koníky až co možná nejvýš k Ještědu. Nikdy si člověk není jist, zda je to, nebo ono, správně. Dost mě zrazoval bratr se ženuškou, že to je na koně moc prudký. Byla jsem na Ještědu jistě už 3x, ale za mlada. To každý kopec je schůdný a nízký bez problému. Mladý muž v bývalé hájence mi vytiskl plánek, kudy tudy vede cestička.
10.5. Koně se ráno napásli, dostali obrok a hurá na zteč. Tentokrát to byl pro mě nářez. Koně jsem si vzala na ruku, na lonž a mašírovali jsme i se psem do kopce. Začátek byla pohoda, ale pak jsme museli dost příkrou cestou - necestou. Motorky, voda a sníh udělá z cesty koryto se samými kameny, kořeny. To je na mě tůze moc, jedna kobyla mě táhne, druhou zase táhnu já, takhle to jde na střídačku. V inkriminovanou chvíli si myslím, že vypustím duši. Ta rychlost, s jakou stoupáme, je pro mě smrtící. Cesta - necesta, samý kámen. Opět na asfaltku, trochu si odfouknu a jdeme dál, teď už trochu v klidu až na vrchol Ještědu.
Nevím, kolik je hodin, ale dost brzy, nikdo nikde. Jdeme zpět, potkáváme mladý pár. Prosím, zda mi napíšou do mého cestovního deníku, že jsem byla na Ještědu. "Chcete tam razítko?" "Samozřejmě." Okamžitě se na nás jdou podívat pracovníci restaurace. Je to pro ně zajímavost, takoví malí koně. Dostávám pozornost podniku- snídani. Dva rohlíky a párky s hořčicí. To je jakoby naschvál, rohlík mi padá na zem, Jiskra okamžitě hrábne hubou a rohlík je v ní. Ostatní si už hlídám a chvatně jím. Po rozloučení si tu kamenitou trasu zpět nemohu dovolit, to by byla má poslední cesta. Koně dolů jdou rychleji než já, jednoho bych zvládla, ale dva to je na mě moc. Musím jinudy, oklikou. Docházíme na Pláně pod Ještědem. Poradili, kudy nejblíž a dolů. Opět se trochu ztrácím, zvládáme to všichni. Jsem doslova udřená, mladá si chce vést svou, dokonce se pokoušela štípnout. DOSTALA. Asi se jí ten výlet moc nelíbí, ve voze to je jiná. Máma Jívka nic nenamítá a nechá se v klidu vést. Dokonce se dostáváme do polomu, musíme vše přeskákat, není vidět vlastní nohy, ani kam šlapeme, ještě že cestičku neztrácíme. Už skoro nad vsí si musím sednout, koně se pasou a já vydýchávám napětí. Od posledního úrazu, před dvěma roky, si dávám hodně pozor. Nevím, nevím, kde by mě hledali. Konečně docházíme až k vozu. Chvilku je nechám pást, já se musím celá krásnou horskou vodou umýt, jsem mokrá potem. Jen mám vše na voze, jedeme zpět směr Bohdánkov, kde jsme spali předešlou noc. Cestou ještě ve Světlé pod Ještědem nás staví starší chlapíci. Hned, co to je za koně, co to je za psa, kam, odkud jedeme atd. Dávám jim svůj deník na podpis. Podepsali se jako Tři filky, asi to jsou pěkní karbaníci, horší, jak pavlačové drbny. Kobylky, jako by věděly, že jedou do dobrých rukou, trapem ženou po silnici. A jsme opět tam, kde minulou noc. Budu dobře spát, unavená, spokojená, že se vše podařilo....
11. 5. Opět na cestě, ale tentokrát to je cesta domů. Brzy ráno dávám koně na pastvu, jsou napasené, napojené, vyčištěné, postrojené a já se ještě jednou loučím s mladou rodinkou. Kobylky si cválají ve svém tempu, je teplo, moc teplo. Musíme jet stejnou cestou, nedá se jinak, je to nejkratší trasa zpět a musím se dostat přes dálnici. Z Bohdánkova, Hodkovice, Radoňovice, Frýdštejn, směr Hrubý Rohozec. Kousek před Hrubým Rohozcem si děláme pauzu na pastvu a jídlo. Ve zdejším bývalém panském statku se informuji na možnost ustájení na několik hodin ve městě. Chci se podívat na zdejší zámek, možná jsem na něm byla za mlada, nevím? Jak je ten svět malý, mladý muž mi říká, že si kupovali poníka od indiánů z Končin u Pěkova. Vyptává se na naši cestu a fandí nám. Opět musím riskovat, kde jen ty koně nechám? Poptávám se, nakonec je nechávám u místních zahrádek. Nikdo nikde není, je tam kousek louky, vážu je u kůlu u plotu na lonž. Mladé Jiskře pro jistotu dávám ještě řemen na krk a jistím jí. Vůz je opodál zaparkován a pes u něj jako stráž. Prohlídku mám za sebou, zámek je pěkný, stále ještě státní majetek.
Honem zpět, vše je OK. Pes mě vesele vítá. Ještě to město projet, je pátek, odpolední dopravní špička, teploměr ukazuje 29,6°C. Vedro jako v tropech. Jak projíždím, všímám si synagogy se hřbitovem pod silnicí, ano, ten jsem si kdysi prohlížela, ano, to je hodně dávno. Ptám se party mladých, kudy na Lomnici, hned mi udávají směr. Co myslíte? Kam mě posílají? Samozřejmě, opačným směrem. Moc se veselí a smějí, když jedeme zpět (jsou to hlupáci). Ptám se motorkáře, kudy? Mávne rukou a jede pryč, nemá prý čas. Pomalu jedu do centra, snad se někde chytnu správně. Najíždím bokem na silnici, ukazuji mladé paní řidičce, aby zpomalila, a ptám se, kudy na Lomnici? Pošle mě správným směrem a ještě jede jako doprovod s varovnými světly přede mnou. Doslova nás vyvádí ven z tohoto města, zamává, popřeje dobrý dojezd a otáčí své auto zpět. Koně jsou mokří, jsou stále v poklusu, v takovém provozu to je pro koně i pro mě nervové vypětí. Slibuji jím dobré ustájení, ale kde? Nakonec se vše v dobré obrací, máme ustájení ve stáj „U Škodů“, Mírová pod Kozákovem. Okamžitě mám pro ně stáj i s krmením. Odpočíváme dvě noci, má přijít ošklivé počasí s kroupami a chladna. Chladno nám nevadí. Já jsem hlavně ráda, že mám koně v klidu a v noci ve stáji. Po takovém velkém teplu má být ochlazení až o 15°C. Najím se v klidu, dokonce si dávám i teplou sprchu, to je blaho. Muž doma si také oddychne, že jsme v pohodě a jistotě. Jedna koňská nadšenkyně mi vypravuje, když byla malá, že jezdili s poníky na vandry. Snad bylo čtvero spřežení, naložili vše do vlaku na Pardubice a odtud po kopytě vesničkami zpět domů. Cestou děti hrály divadlo, jak jinak než o vysvobození princezny. Měli prý našité kostýmy, všechno nastudováno a od místních starostů povoleno. Vybrali jsme si na vstupném na jídlo. Říkala, že doma nesměli nikam na krok a teď si dokonce troufli cestou i na diskotéku. Ráno o třetí hodině se prý celá rozveselená a uchechtaná banda vrátila. O páté se jelo dál, protože byla velká tepla a pro koně je lépe vyjet za chládku. Jindy zase pršelo, to pak vše sušili na loukách a po keřích. Kosu s sebou, když nebylo co dát koním, tak se někam jelo s plachtou a naseklo se. Co si užili legrace oproti dnešním dětem. Vše je asi o zkušenostech s koníky. Tady v jízdárně zvířata poklízel jeden pán, který je trochu postižený. Když byl mladý, prý ho zavřeli do sudu a pustili strání dolů. Jó, s někým si život umí zle pohrát. Bylo nám tady dobře.
13. 5. Odpočli jsme si dvě noci a ráno opět na cestu, směr Lomnice n. Popelkou, Stará Paka. V Mírové mi říkali, že u Paky by měla být jedna stáj, tam bychom mohli přenocovat. Jak tak jedeme, lidé mávají, smějí se, děti se chtějí svést. Opět někde cestou, parta chlapů prská do flašky: „Jé, hele, já pojedu s koňma na dovolenou.“ Jo, ono se řekne, to je krásná dovolená, ALE je to také hodně starostí, povinností, zodpovědnosti. Opravdu dojíždíme do té stáje ve Staré Pace. První, co slyším je: „Ta by mohla naučit naše koně do vozu“. Zvědavě se na nás dívají, co asi chceme? Mají tady samé fjordské koně, jsou to menší koníci pro děti pod sedlo, tito koně jsou klidní, vytrvalí. Snad jich tu mají kolem 40 kusů. Vidím také několik hříbátek, které jsou několik dní stará. No co, to je prostě nádhera. Kolem pobíhají kamerunské kozy s kozlem a náš pes si s nimi hraje na honěnou. To se nedá popsat, to se musí vidět. Máme to ale štěstí, opět koně i s vozem v ohradě, seno, voda. Já si řeknu aspoň o kbelík teplé vody a celá se myji. Jak málo stačí ke štěstí a spokojenosti. Šéfová je míšenka, asi v Česku vyrostla. Zajdu si na jídlo, nějak nemám náladu si něco uklohnit. Mladý muž mě ochotně obslouží ve své nové restauraci. Dám si k jídlu jedno orosené a končím s dnešním dnem. Spí se dobře, všude klid, naši koně si také polehávají.
14. 5. Ráno po snídani se loučíme a opět na silnici. Čas od času si nás někdo vyfotí, poptá se po důvodu této cesty, popřeje štěstí. Jedeme kolem hradu Pecka, tak se podívám na hrad. Ještě před náměstím se ptám dvou chlapíků, zda v té jejich zahradě mohu nechat asi na dvě hodiny své koně. Ano, koně tu mohou zůstat. Pak si nějak uvědomuji, že to je asi farní zahrada. Představuje se mi polský pan farář, povídáme si o tom mém cestování, zajímá ho tento způsob cestování. Jdu na hrad, mám smůlu, vždyť je pondělí a památky mají zavřeno, aspoň si něco uvařím k jídlu. Chcete vědět, co se asi tak jí po cestě? Ráno chleba se sýrem, káva s mlékem, oběd, až když je možnost napasení koní. Polévka hustá jako rejto – ovesné vločky, naložené houby, česnek, cibule, nudle, vejce, k tomu káva s mlékem. Jindy si uvařím kolínka s nějakou konzervou, nebo rýži s něčím. Také si koupím kousek masa, pokrájím na kousky s cibulí a něco k tomu. Večer, to jsem tak unavená, že nemám na jídlo ani pomyšlení. Asi se držím hesla, ráno jíst jako dřevorubec, v poledne se rozděl s kamarádem a večeři nech nepříteli. Kamaráda nemám, tak to sním sama, večer žádný nepřítel není, raději jdu spát. Jedeme dál směr Dvůr Králové. Snad se dostaneme k dobrému přenocování? Á, vidím koňské ohrady, asi budeme mít štěstí na nocování. Máme štěstí, šéf chce jen zdravotní průkazy a máme vystaráno. Little First Ranch (nevím, proč dávají anglické pojmenování, vždyť jsme v Česku) v Horní Brusnici je pro tuto noc naše útočiště. Holčina, která tu pracuje jako stájník, si nás prý pamatuje, jak jsme objížděli naší Republiku před pěti lety. Já si jí tedy nepamatuji, není možná si každého pamatovat. Koníci se celou noc mohli v klidu pást, já spát. Ne, ne, nemohla jsem spát, asi jsem přetažená, bolí mě nohy. Kolem je mnoho srnčího, nemají z nás obavy a v klidu se pasou.
15. 5. Ráno po pokecu je nutné se opět rozjet, směr Hvězda u Jaroměře. Mám tam svého starého známého, má taky koně, jen trochu větší, huculské koně. Při dojezdu k němu se trochu zamotávám na cestě, ale konečně jsem u něj. Vítáme se, ale má spousta práce, nechává si ve starém stylu postavit stodolu. Snažím se mu v ničem nepřekážet, hlavně, že koně mám ve výběhu. Jsem překvapená, jakou nádhernou stodolu staví zcela z gruntu. Vedle u souseda zase staví z pískovcového kamene podpůrné sloupy a základy pro novou stodolu. Obě party jsou mladí muži, pracovití a hlavně šikovní. JAK JSOU NAŠE ČESKÉ RUČIČKY ŠIKOVNÉ.
Zůstáváme tady na dvě noci, koně i já si musíme odpočnout. Vždy, když vidím, že stará kobyla začíná svěšovat hlavu, je to pro mě výzva k delšímu odpočinku. Ale já jsem vždy víc a dřív unavená, než ti koně. Proto ti kočovní cikáni několik dní cestovali a pak na čas založili tábořiště a odpočívali po svém. Dnešní jejich pra, pra, pra děti už mají jiný život....Kamarád Ráca má nově vystavěnou saunu, v duchu jsem si přála jít do sauny, mé přání se vyplnilo. Je zatopeno, sauna vyhřátá, voda v potoce přehrazená. Kdysi jsem byla v sauně, ale to je tak dávno, že už to není pravda. Protože nevím, co to se mnou udělá, tak se potím jen třikrát. Je to opravdu nádhera, mé unavené tělíčko je vypocené, vydrhnuté rýžákem, v potoce ochlazené. Jde se do spacáku spát. V noci něco, nebo někdo vyrušil koně. Mladá běhá po ohradě, okamžitě lezu z vozu. Nic a nikdo, jdu zase spát. Nevím, za jak dlouho, opět jsou koně v neklidu. Opět lezu z vozu, nikoho nevidím, je to trhané spaní, je mi zima, protože vždy prochladnu. Až ráno mi Ráca říká, že mu volal kamarád a sháněl ovce. Tak to bylo ono, co v noci rušilo koně a proto pes neštěkal.
17. 5. Tak zase na cestě. Mám v plánu zajet k bývalému majiteli mé kobylky Jívky Václavu Dohnalovi do Vestce. Zvědavě pozoruji, zda Jívka pozná cestu k bývalému „domů“. Ne, nepoznává, jak by taky mohla, když s ní vandruji cestou necestou už osm let. Ptám se, zda jsou kobylky O. K. Samozřejmě, že jsou, však jim nic není, kopyta jsou v pořádku a to se jede celou cestu naboso. „Prosím tě, vždyť ty s nimi budeš jezdit ještě za 20 let“!!! Mladá Jiskra je netrpělivá, už chce jet. Tak ahoj a jedeme směr DOMŮ. Už vím, že musím někde přespat, nedá se to dojet najednou. Asi zůstanu v Červeném Kostelci, maximálně dojedu do Zbečníka. Červený Kostelec se táhne, musíme se poptat po noclehu. Á, vidím ohrady pro ovečky, to by pro mé drobečky mohlo stačit. Volám, že potřebujeme ustájit koně na jednu noc. Hospodář, když volám, drží v ruce prkno, v momentě prkno padá na zem, on běží domů, za chvilku jde ke mně holčina. „Ano, vezmu vás, ale do ohrady.“ Samozřejmě, to nám stačí. Nasměruje nás do bývalého kravína. Máme vše, co potřebujeme, ještě poprosím o vodu na zítra. Vypravuji, jak cestujeme.... Mám návštěvu, malí kluci. Jeden je hodně zvědavý, na vše se vyptává, vše ho zajímá, takový povoz se nevidí každý den. Mám také vnučky, tak mi kluci nevadí, trošičku si z nich utahuji. Něco povečeřím, uvařím si čaj, taky si ho nechtěně vyliji a vařím znovu. Při tom pozoruji poštolky, které mají na topolu hnízdo, jak si pohrávají v letu a štěbetají. Tentokrát spím dobře, tak se zachumlám, že mi nevadí ani mráz.
18. 5. Ráno je všechno šedivé mrazem, nechce se mi vstávat, na půl oka kouknu na mobil, osm hodin, musím vstát. Voda je připravená, dokonce i se svačinou, koně v klidu. Už jsem si dělala chutě na míchaná domácí vajíčka, svačinka počká, vajíčka ne. Mám dobrou náladu, dobrou snídani, blížím se domů, co víc si přát. Jedeme, kobylky v poklusu, už se opravdu těším. V Polici n. Metují jsou mezinárodní závody koňských spřežení, jen tak se projedu areálem a trochu se pochlubím svým spřežením. Prohodím pár slov s jednou Němkou o mém cestování. Jak spolu mluvíme, pomalu se přidávají k nám lidé a poslouchají. A teď už opravdu domů, domů... Právě zvoní v Pěkově na kapličce poledne, když projíždíme okolo. Ve chvilce jsme konečně doma, muž nás očekává. Kobylky jsou odstrojené do naha, pustíme je na louku. Tak holky, teď máte na pár dní pokoj. Naše cestování je ukončeno. Hlavně, že jsme všichni zdraví a v pořádku doma.
Mám v sobě tolik emocí, že můj muž musí být z toho všeho vedle. Vypravuji své zážitky z cesty a znova vše také prožívám. Musím podotknout, že koní je opravdu hodně, ještě před pěti lety byl zázrak, když se dalo projet od jedné stáje ke druhé. Ne všichni majitelé koní jsou jedničky, viděla jsem koně se schvácenými kopyty, že se nemohl ani postavit. Prý ji zachránili od jatek, kdo mohl takhle nechat zubožit tohle stvoření? Je to pěkná malá pony kobylka s krásnou ušlechtilou hlavou, bílá jako naše Jívka, taky jsem si myslela, copak už leží? Ve stáji se jí snaží pomoci, výsledek nemusí být 100%, snaha a vůle je. Lidé se ke mně chovali velice dobře, slušně a vstřícně. Opět jsem se snažila jím nevstupovat do soukromí, pro mě bylo důležité ustájení koní. Přírodu máme NÁDHERNOU, lidé, buďme k ní rozumní. Všude, kudy jsme projížděli, každá vesnička, město, polní plodiny, lesy, vše mělo svou charakteristickou nádhernou vůni. Každý kout voněl, byl cítit jinak. Když jsem před osmi lety začínala řídit tu mojí kobylku, má výbava pro koně byla nuzná. Tentokrát jsem měla sebou velkou koňskou výbavu, pro každou příležitost, nedej bóže nehodu. Musí se stále něco doplňovat, vylepšovat. Jak bych chtěla tuto moji cestu za dobrodružstvím posoudit? Koně jsou v pořádku, vykoupali jsme je a smyli ten prach z cest.
Všechny fotografie jsou ke slédnutí zde: http://hofina31.rajce.idnes.cz/Cesta_na_sever-_jaro_2012/