,,Zessi, ráda tě vidím. Ale pro příště bych uvítala kdybys dorazil včas."

,,Tak o co jde?"

,,Přehodili to na tebe," smutně se usmála Toko.

,,Co konkrétně?"

,,Mou práci. Odedneška mu děláš osobní stráž ty."

Zadíval jsem se na chlapce s jiskrným úsměvem, který seděl na lavici nedaleko nás a krmil ptáky.

,,Proč by chtěl někdo zabít takového kluka? Vždyť se na něj podívej..."

,,Dívám. A vidím. Taky tomu nerozumím. Nejspíš ale ví něco, co by neměl," pak mě Toko poplácala po zádech a s přáním dostatku štěstí mi přenechala svůj dosavadní úkol.

,,Zdravím," začal jsem konverzaci a přisedl si.

,,Jsi už pátý. Pátý člověk v pořadí, co mě má hlídat. Docela mě začíná zajímat proč mi nikdy strážce nezůstane déle jak měsíc."

,,Třeba to jednou zjistíš... Mimochodem, já jsem Zess."

,,Já Yuki. Těší mě."

Ještě chvíli se procházel po parku a já se plížil jako stín za ním. Nakonec se vydal domů. Tam si sedl ke knize a četl dokud se nezačalo smrákat.

,,Zessi?"

,,Ano?"

,,Já jen... Ale nic."

,,Děje se něco?"

,,Chtěl bych je zase vidět. Děti ze sirotčince ve kterém jsem vyrůstal. Posouvalo mě to kupředu víš? Vědomí toho, že mě někdo potřebuje."

Netušil jsem, co mu na to říct.

Když jsem se probral jeho spisem, zjistil jsem, že byl pouze v nesprávný čas na nesprávném místě. Kvůli shodě náhod musel opustit to, co miloval a začít žít sám s lidmi, kteří si ho střídají jako ponožky.

,,Mám hlad. Asi něco uvařím."

,,Pomůžu ti," nabídl jsem se.

Chtěl jsem o něm vědět víc a to se podaří pouze pokud mu budu nablízku a získám si jeho důvěru.

,,Tak co to tu máme," rozevřel jsem lednici a zkontroloval obsah.

,,Yuki... Pokud se nechceš otrávit, asi ti budou muset stačit míchaná vajíčka. Nebo můžeme doběhnout na nákup."

,,Vajíčka stačí. Nikam se mi nechce."

,,Tak dobrá," odsouhlasil jsem mu to, vytáhl vejce z lednice, našel olej, sůl, pánev a pustil se do díla.

Yuki mě s mírným úsměvem na rtech pozoroval.

,,A abych nezapomněl... Luka. To je moje pravé jméno."

Chlapec vypadal že ho to nijak nezarazilo. Po chvíli se ale hlasem prosyceným vděkem ozvalo: ,,Cením si tvé důvěry."

Po jídle se Yuki usadil u televize a požádal mě, abych mu dělal společnost. Chvilku se zdráhal, ale nakonec mi opřel hlavu o rameno. Netrvalo dlouho, a usnul. Natáhl jsem se po dece, přikryl ho a hlavu mu položil na svá stehna. Chlapec spokojeně zamručel a spal dál. Když jsem cítil že je u mě a v bezpečí... Dovolil jsem si také na chvilku zdřímnout. Ta chvíle trvala celou noc. Vzbudilo mě až teprve to, jak se Yuki zvedl.

,,Dobré ráno," pozdravil jsem ho.

,,Dobré...Promiň... Asi jsem ti spal na klíně," zabreptal a jeho pokožka nabrala zdravě růžovou barvu.

,,Mě to nevadilo."

Chlapec, jako by nevěděl co si myslet se podrbal ve vlasech, a odkráčel pryč.

A čas běžel.

Ani jsem si nevšiml a uběhl nám měsíc. A také se přihlásil první problém.

,,Yuki! Zvoní mi telefon, vezmi to prosím!" houkl jsem ze sprchy.

Vylezl jsem, bleskově se osušil a v osušce omotané kolem boků jsem vběhl do obýváku. Yuki klečel na zemi, v ruce můj mobil a zíral před sebe.

,,Yuki?"

,,Oni mi tě seberou," oznámil prostě.

,,Jak seberou?"

,,Volal tvůj nadřízený. Mám vyřídit ať zavoláš, hodlá tě prý přiřadit k jinému... úkolu."

Hrklo ve mně. Stejně jako ostatní, i mě vyšachuje a Yuki zůstane znovu sám. Bude si muset opět zvykat na naprosto cizí osobu.

,,Ne. Zůstanu s tebou," řekl jsem pevně, ačkoli v té osušce to moc odvážně nevyznělo.

,,Vážně?"

,,Ano. Patřím k tobě. Zůstanu tu. Nezradím tě."

Chlapec se rozplakal, zvedl se a objal mě. Bylo mu úplně jedno že jsem z půli nahý. Potřeboval se jen někoho pevně držet. Uchránit vybudovanou jistotu. A tu měl teď ve mně.

Bylo to sice na dlouhé lokte, ale nakonec jsem Takashira přesvědčil, že zůstat s Yukim je v danou situaci to nejlepší... pro nás oba.

Pár dní bylo ve znamení klidu, než se vyklubal další průšvih. V půl třetí večer mě probudilo vyzvánění telefonu.

,,Zessi, okamžitě se spakujte a vypadněte z města! Oni už tuší, kde Yuki je!" nepříjemný mrazík mi olízl záda.

,,Jistě!" odpověděl jsem a zavěsil.

Zvedl jsem se a třemi skoky přistál u Yukiho postele.

,,Yuki vstávej!" zatřásl jsem s ním.

,,L-Luko? Co se děje?"

,,Vědí kde jsi. Musíme zmizet," velké, obětavé oči se najednou rozšířily zděšením.

Yuki se vyhrabal z pod peřiny a začal se překotně oblékat. Trvalo nám to sedm minut, než jsme seděli v autě a ujížděli z města.

,,Najdou nás?" ptal se poplašeně.

,,Teď už ne."

,,Kam jedeme?"

,,Musíme daleko. Cestou vyměníme auto. Nemůžu dopustit aby ti ublížili."

,,Proč ti na mně tolik záleží?"

,,Já...nevím," řekl jsem popravdě.

Nechápu co mě k němu tak táhne, co mě nutí ho za každou cenu chránit. I když...

Mohla by to být...?

Nesmysl.

Odjeli jsme až k moři, vypůjčili si auto na mou falešnou, služební průkazku a nejbližším trajektem se nechali dovézt na ostrov.

Podle pokynů budeme mít k dispozici menší domek, než se budeme muset znovu přesunout. Jak jsme zjistili, byla to spíš taková chajda, ale na měsíc nebo dva... to není tak zlé.

To soužití s Yukim mi začalo připomínat obyčejný život. A když jsem se jednoho dne vzbudil, uvědomil jsem si, že jsem šťastný. Ať pátrám v minulosti jak chci, ať vyvolávám tolik vzpomínek, kolik jen mohu, když přemýšlím o štěstí a lásce, vybaví se mi poslední měsíc a Yukiho usměvavý obličej. Jeho utrápené srdce, které i přes všechno, co se mu stalo, kolem sebe rozptyluje pocit spokojenosti v obrovském množství. A cokoli mě napadne, to by byl schopen udělat. Zosobněná obětavost, s nádechem sebedestrukce. O čemkoli co se týká mě by se byl schopen dohadovat až do poslední kapky krve. Miluje mě. A já jeho. Jen si to ještě nejsme schopní vzájemně říct.

Měsíce uplynuly jako voda v řece až se přehouply v rok.

A já cítil, že pokud by nás dva bylo schopno něco rozdělit, byla by to buď nenávist, nebo smrt. Před smrtí Yukiho chráním já. Před slečnou Nenávistí ho neuchrání nikdo a nic. A pokud vyjde najevo mé malé tajemství, mohla by ho ta vášnivá dáma pohltit.

,,Tohle je už snad sté místo kde budeme žít," načal Yuki zoufalým tónem. ,,Ale! Je tady krásně," doplnil shovívavě.

Stejně nás čeká úprk po zbytek života... Pokud si teda Takashiro se svou jednotkou Giou nepohne a ty parchanty nevypátrá.

Zaparkoval jsem u domku na kraji velmi malé vesničky. Yuki vystoupil, vytáhl své jediné zavazadlo a vzorně, jako obvykle, čekal až mu otevřu dveře do nového domova.

,,Je prostornější než vypadá," podotkl a shodil tašku z ramene.

Ani se nechystal něco vybalit. Jen si sedl do křesla a otevřel knihu, kterou četl v autě. Pokud vím, čte jí pořád dokola. Natáhl jsem se na gauč, zavřel oči a zaposlouchal se do ticha starého domu, doprovázeného občasným zavrzáním trámů a šustivým otočením listu v knize. Nastalo podezřelé ticho, po kterém následovalo zadunění. Vyděsilo mě to. Prudce jsem otevřel oči, v hlavě panika.

,,Yuki?!" posadil jsem se pohlédl do křesla.

Seděl v něm, hlavu na kolenou, rukama objímaje své nohy. Kniha ležela na zemi.

,,Yuki?" chlapec sebou trhl a podíval se na mě.

V očích mu stály slzy.

,,Co se děje?" v momentě jsem byl u něj.

,,Spal jsi? Promiň."

,,Za co se omlouváš?"

,,Za to že ti přidělávám starosti," smutně se mi zahleděl do očí a povzdychl si.

,,Yuki..."

Přišlo nevyhnutelné. A tak jsem to udělal. Pro sebe. Pro něj. Pro dámu jménem Nenávist.

Políbil jsem ho. Chlapec mi okamžitě obtočil ruce kolem krku a nechal se líbat. Když jsem se odtrhl, bodlo mě u srdce a vypadlo ze mně to, co jsem mu chtěl už tolikrát říct. A ke všemu... Musí to ven dřív, než bude to odmítnutí až příliš bolestivé.

,,Yuki... Poslouchej mě. Já... Patřil jsem k nim. K Duras. Ke grázlům co se tě pokoušejí zabít. Přidal jsem se ke Giou, abych se k tobě dostal. Ale dřív než se mi to podařilo... Něco se změnilo. A tys způsobil že je to nezvratné. Pochopím když už o mě nebudeš stát. Usiloval jsem ti o život, to se odpustit nedá. Ale věř že teď... Už bych tě nikdy nezradil."

,,Já to vím," odpověděl a znovu rozpoutal vír vášně, který vyvolal náš první polibek.

Nevěděl jsem jestli má na mysli že ví o tom všem, nebo jen o tom, že bych ho nezradil. Každopádně... na jeho pohledu na mě... se nic nezměnilo.

Týden po tom co jsem se Yukimu přiznal se ozval Takashiro. Všechny z té bandy pochytali. Uvědomil jsem si, že z toho ani nepociťuji radost.

,,Yuki, pochytali je. Jsi v bezpečí. Ode dnes můžeš jít kamkoli chceš. A mě už potřebovat nebudeš."

,,Luko..."

,,Nesnáším loučení. Prostě si sbalím a odejdu," otočil jsem se k odchodu do ložnice, abych posbíral pár svých věcí, ale k zádům se mi přimklo Yukiho křehké tělo.

,,Zůstaň semnou! Prosím!"

Otočil jsem si ho k sobě a vášnivě ho políbil.

Pokud mě chce... A dokud mě bude chtít... Dokud mě sám nepošle pryč...

Zůstanu s ním.

Ochráním ho.

A nikdy...

... ho nezradím.