2.12.2018 JINDŘICH

Vysoký hnědovlasý muž stál proti zrcadlu v malé koupelně a přísně si prohlížel tvář, která se na něj dívala. Mezitím mu myslí proplouvaly nejrůznější myšlenky, ale byly tak maličké, že je prostě nechával plynout s proudem. A pak ta poslední, přímo obrovská, jako by se chytila na háček, cukala sebou a tahala, dokud se muž nepřiměl ji vlastními slovy vylovit z hlubin mysli.
,,Pokud bychom mohli přetočit čas zpátky, kam až by to bylo?"
Těžko říct, jestli za to mohla jen ta věta, nebo už mu to sedělo delší dobu na rozumu, ale v tu chvíli bylo rozhodnuto. Usmál se na sebe a vyšel z koupelny do obýváku. Zamířil k prosklené vitríně, otevřel jí a sáhl po fotografii, která byla osaměle zastrčená za porcelánovým čajovým servisem. Zahleděl se na skupinu sedmi kluků, kteří se z ní na něj usmívali. Zvláště pak jeden z nich. Pamatoval si přesně, kdy jí pořídili. Bylo to na oslavě narozenin jejich malé víly. Seděli venku, na studeném obroubení pergoly, potom co odpálili ohňostroj, a Petra napadla skupinová fotka. Proč by ne? Právě proto seděl onen černovlasý mladík v levém kraji fotografie, dobíhal k partě od foťáku na stativu. Na pravé straně měl Ondru, který se se smíchem opíral o Hrdinovo rameno. Čtvrtý v řadě, Miki, vlasy obarvené na žvýkačkově růžovou, protože dva dny předtím prohrál sázku, a své dané slovo bral vždycky vážně. Hned vedle něj seděl jeho mladší bratr, kterého, kam až mu paměť sáhá, oslovovali jako Vendyho. Předposlední seděl on sám. Tehdy mu v zásadě říkali Jin. Měl kolem sebe omotanou barevnou šálu, kterou mu půjčil poslední chlapec z fotografie. Ten, který měl ruku lehce položenou na jeho rameni. Tehdy nejdůležitější osoba v jeho životě. Vilém Malý. Malá víla. Přepadl ho silně nostalgický a smutný pocit. Nepočítal-li sebe v zrcadle, tak nikoho z těch lidí, už dvanáct let neviděl. A důvod moc dobře zná. Může si za to sám. Ví, proč se to všechno rozpadlo, i když ti lidé byli jeho nejlepší přátelé. Možná byl prostě příliš mladý a nedospělý, na tak zásadní událost. Zvedl oči od fotografie, na okamžik se zamyslel a pak jí vystavil před čajové hrníčky. Zavřel vitrínu, došel do předsíně. Oblékl se do bundy, sebral z věšáku klíčky od auta a opustil byt.

*

27.10. 2005 VILÉM

V podkrovním pokoji klečel hubený, zrzavý mladík v pyžamu. Nehleděl na otlačená, bolavá kolena, prostě přerovnával stohy knih. Nebavil se, ani nečetl. Jen potřeboval něco dělat. Zaměstnat se, aby zkrátil neúměrně dlouhé čekání. Jednu z knih opět s povzdechem přidal na rychle se zvětšující hromadu, určenou k cestě za novými majiteli. Neměl v úmyslu na nich vydělávat, vlastně to ani nepotřeboval. Jen nechtěl, aby skončily v popelnici. To si žádná z nich nezaslouží, ať už je napsaná sebehůř. Vilém vzal do ruky další, jednu z těch s dětsky znějícím titulem a uculil se na ní. Ta zůstává, asi bude věčná. A taky se dá označit, jako Hrdinova bible. Kluk v pyžamu by se klidně vsadil, že by ho přerazil, kdyby mu tahle bichle okatě netrůnila v knihovně. Nedíval se na hodiny, a už notnou dobu se nijak nesnažil zjistit aktuální čas, takže když se konečně ozvalo dlouho očekávané řinčení domovního zvonku, oči mu zajiskřily, okamžitě vyskočil na nohy a odsprintoval z pokoje. Zabolelo ho v plicích, ale přesto se řítil dál, schody do přízemí bral po dvou, bolavé klouby protestovaly, ale co mu bylo po nich - a o vteřiny později už stál před vchodovými dveřmi. Aniž by si to uvědomil, urovnal si pyžamo a zhluboka se nadechl. Hned potom vzal za kliku.
Jen viděl Ondrův obličej, už se široce usmíval.
,,Jé, ahoj mami! Kde máš zbytek? Myslel jsem, že sem jako obvykle, naběhnete najednou," culil se na příchozího blonďáka a nedočkavě si ho prohlížel.
,,Jdu ti uvařit, Vílo, nebo se ztratíš bez funusu. A těch pět hladů dorazí prej kolem půl sedmý, aby ti to všechno sežrali," bylo mu odpovědí.
,,Díky," vydechl ten zrzavý v pyžamu a bylo na něm opravdu znatelně vidět, že ten vděk myslí upřímně.
Příchozí, na krátko ostříhaná, a téměř dvoumetrová osoba, položila velké nákupní tašky na zem a zavřela za sebou vchodové dveře. Vildu objala a lehce poplácala po zádech.
,,Už vypadáš daleko líp, ty zvíře. Měli jsme o tebe starost."
,,Taky už je mi líp. Testy vypadají dobře, a když mi pozejtří vyjde kontrola, tak mě snad můj veterinář vypustí zpátky do divočiny. Fakt už mě nebaví tu trčet zavřenej. Mám pocit, jako bych toho strašnou spoustu prošvihnul." zubil se zrzek.
,,Hele, to my doufáme taky, Vii. Bez tebe to není ono," odpovídal vysoký mladík, a oči měl poklidně upřené do Vilémovy tváře.
,,No tak pojď, Ójo, přece nebudeme postávat tady. V kuchyni ti aspoň udělám kafe," řekl Vilda a šel napřed. V kuchyni postavil na kávu, opřel se o myčku a sledoval přítele, jak ty velké nákupní tašky pokládá na linku, a následně z nich vytahuje různé druhy potravin. Víla by se styděl mu to říct nahlas, ale byl strašně vděčný, že je teď kvůli němu právě tady. Že si na něj udělal čas, ačkoliv toho sám má na bedrech tolik... Sledoval, jak se potraviny hromadí do komínků. Bylo toho jako pro regiment. Nebo jako pro pět sotva dospělých mladých mužů a dva puberťáky.
,,Co ti za to můžu dát?" vypadlo z Viléma opatrně. Odpověď už totiž znal předem.
,,Vůbec nic," usmál se Ondra.
,,To ale nejde!" podíval se na něj a dost zvážněl. 
Takový nákup není levný, ani když pracujete přímo u zdroje.
,,Nedržkuj," zasmál se dotyčný a na chvíli se taky opřel - o kredenc na nádobí, naproti Vildovi.
,,Ondřeji!!!"
Znali se už nějaký ten pátek, a proto nebylo víc, než plné znění Ondrova jména zapotřebí.
,,Fajn. Tak až se uzdravíš, někam si všichni vyrazíme, a ty za mě zatáhneš útratu. Spokojenej?" bylo mu lehce bručivou odpovědí.
,,To už zní líp," kývl a na chvíli se odmlčeli, přičemž dodělal Ondrovi tu kávu.
,,No a nějaký novinky nebudou? Jsem tu jako na pustým ostrově."
,,Asi jsi měl na mysli soukromou rezidenci na Bali, ne?" zasmál se Ondra, ale Vildův výraz moc pobaveně nevypadal. Ihned pochopil proč, a tak radši tu nejapnou větu kompletně zazdil - ,,Ale jo, nějaký novinky mám. Začnu klasikou. Doma je v rámci možností klid. Je to fakt hnusný, ale co není táta, tak se všechno lepší. Máma už vypadá dobrá... A... A Tonda se po tobě v jednom kuse ptá. To víš no, jsi její nejoblíbenější teta." Vilda se lehce pousmál nad tím, jakým způsobem mu sdělil poslední dvě věty. Na druhou stranu, nebylo mnoho vtipného na tom, že má Ondřejova maličká sestra po všech těch hříčkách se jmény, zmatek v rodech. A Ondra pokračoval - ,, Tóňa ale jinak celkem slušně prudí. Jsou jí teprve čtyři, ale už je drzá, jako lázeňská veverka. No a pokud jde o mě, žádná znatelná změna."
,,Kromě toho, že tě ostříhali, Zlatovlásko," pousmál se zrzek.
,,Už to muselo dolů," pokrčil rameny Ondra, odlepil se od kredence, upil ze své kávy a začal hledat nádobí na vaření.
,,Nemuselo, ale asi už jsi měl těch Hrdinových řečí o blonďaté ovci dost, viď?"
,,Přesně tak. A co se týká těch mých dalších pěti nepřítomných dětí, ty ti snad všechny novinky povypráví samy, až dorazí. Nerad bych jim kazil moment překvapení. Nejzásadnější důvod je ale ten, že nemám chuť se zase nechat Mikim šikanovat, že jsem máma kvočna, co všechno vyslepičí," zasmál se Ondřej.
,,Já jim neřeknu že to vím. Co třeba... Co Jin?" pokusil se, aby to neznělo tak nezdravě zaujatě. Selhal. Jeho přítel, který se zrovna nacházel v podřepu, se s hrncem a pánví v rukou napřímil a vědoucně se na něj usmál.
,,Zrovna jeho se zeptej sám, Vílo. Řekl bych, že to udělá radost vám oběma."
Klukovi v pyžamu se do tváří nahrnula horkost. Styděl se, a to velmi. Důvod byl totiž až neskutečně prostý. Nemusí to zmínit, či to nějak naznačit, a Ondra to už všechno prostě ví. Nebo vidí? Těžko soudit. Mámy toho ale na svých dětech vidí hodně, i když třeba úplně nechtějí. Co ale v tu chvíli věděl Vilém s neodvolatelnou jistotou, byl fakt, že své pocity Jinovi hned jen tak nevyklopí. Potřebuje svojí náhradní rodinu, když se ta pravá moc nestará. A důsledek sobeckého počínání se mu jevil jako fatální. 
Aby Vilda smazal trapnou chvilku, vyrukoval s nejvhodnější možnou otázkou.
,,Co vlastně bude k jídlu, mami?"
,,Guláš," zněla pobavená odpověď od Ondry, který právě začínal cibuli zbavovat slupek.
,,Maminko, já tě miluju! Gulášek!" sepjal Vilda teatrálně ruce, a blaženě se na něj usmál. ,,No, tak já se převlíknu z pyžama a pomůžu ti." Věděl, že když to nebude otázka, ale konstatování, tak nedostane negativní odpověď. Alespoň, co se týká té pomoci.
,,Převlíkat se kvůli tomu nemusíš."
,,Fajn, tak co mám dělat?"
,,Můžeš nakrájet tu cibuli, na," přisunul mu přítel prkénko s oloupanou dužinou.
,,To ale potřebuju výzbroj, moment," zahlásil Vilda, a doprovázen nechápavým výrazem a slovy; ,,Nůž máš tady!" se Ondrovi ztratil ze zorného pole. Když se po chvíli vrátil, měl na obličeji nasazené plavecké brýle.
,,Je to sice dlouho, co měly naposled tohle využití, ale funguje to!" obhájil Vilda své počínání, když si všiml, jak jeho přítel zápasí se smíchem a touhou, pronést nějakou sarkastickou poznámku.
Vilém si brýle na očích poupravil a pustil se do krájení cibule. Byl hotov sotva z půlky, když pohlédl na kolegu, který zpracovával maso, a nemohl si odpustit jednoduchou, zato ale pro něj zásadní otázku.
,,Jak to, že s tebou ta cibule nic nedělá?"
,,Cibule mě nedojímá od chvíle, co pracuju v kuchyni."
,,Takže v podstatě většinu života?"
,,Tak, tak," pousmál se vrchní kuchař.
Vilém dokrájel, sotva stihl odložit nůž, umýt ruce a přesunout si plavecké brýle na čelo, a domovní zvonek se dnes rozezněl podruhé.
,,Pane jo, jsou tu dost brzo," nadhodil Ondra a dodal, ,,No mazej, je to pro tebe."
Radost byla stejně prudká a opojná, jako prvně. Možná že i o ždibec větší, protože si byl víceméně jistý, koho teď za těmi dveřmi uvidí stát.

Přivítání bylo o poznání divočejší, snad kvůli povahám zúčastněných příchozích. Ondřej se z kuchyně přesunul do futer dveří, aby ten cirkus viděl na vlastní oči. Těšilo ho, jak se od chvíle co přišel, Vilda usmívá. 
,,Nastav pařátky, Vii!" zaznělo příkazem. Vendy, s kšiltovkou na hlavě a s jednou rukou kolem Vildových ramenou, se tradičně usmíval od ucha k uchu, a umírněný Petr podával zrzavému chlapci do náruče rozložitou krabici. V nastalé tlačenici se ale na Vildu střídavě věšeli všichni příchozí a ten měl tedy dost co dělat, aby tu darovanou krabici udržel v náručí.
,,Co to blbnete?" Smál se Vilém, ale ve skrytu duše věděl - nezapomněli.
,,Hezky to dones na stůl, a moc s tím nemávej," ozval se mi Miki.
,,Stačí, že to tady Macíkovi v autobusu málem upadlo," doplnil ještě Jin.
,,Pro tebe PAN Hrdina, teto Jindro. A přestaň to zveličovat," zašklebil se na něj poslední z příchozích, vysmátý brunet, se dvěma pihami na bradě. Tentýž dotyčný pak chňapl Viléma za ramena, a otočil ho do dveří kuchyně. V nich stál Ondra, a pobaveně celou tu scénu pozoroval.
,,Mami! Jak to, že nevaříš?" ozval se Hrdina dotčeně a ohrnul spodní ret.
,,Chystám se na to. Ještě jsme pořádně ani nezačali, jste tu o dost dřív, než jste mi hlásili."
,,Tak aspoň přiložíme ruce k dílu," pousmál se Jin, a protáhl se kolem Ondry do kuchyně.
Vilém se cítil šťastný. Spokojený. Lidé, na kterých mu na světě nejvíc záleží, se tu dnes všichni do jednoho, jen a pouze kvůli němu, sešli.
A bylo živo. Čas se rozhodl pro sprint. Nejen Vilda ho začal podezřívat, že to dělá výhradně v momentech bezbřehé spokojenosti. O dvě hodiny později, sedělo všech sedm kluků u kulatého stolu v rohu kuchyně, jedli guláš, který Ondra za jejich nevalné pomoci uvařil, ukusovali čerstvý chleba, mluvili a hlasitě se smáli. Hrdina vyprávěl a všichni zúčastnění chytali střídavě záchvaty smíchu. Vprostřed stolu stál bílý, lehce zdobený dost, s čokoládovou tabulkou, na níž byla precizně vyvedena číslice šestnáct. Vilém se culil, a slušelo mu to i v tom pyžamu a s plaveckými brýlemi na čele. Nevěděl o tom, ale byl tu někdo, kdo si toho všiml.
,,Pánové, dojedeno? Odpálíme ty rychlý špunty, a pak ohňostroj, ne?" ozval se nedočkavě, věkem Vildovi nejbližší, Vendy.
,,A no vidíš to! Nezmrzlo to?" staral se Petr a mířil do mrazáku pro dětský šampus, který tam Mikimu nakázal dát, jen co se po příchodu nahrnuli do kuchyně.
,,Jen abys věděl, jsme děsně zodpovědní dospěláci, a proto máš nealkoholický šáňo s taťkou šmoulou na etiketě," mrknul na Vildu Hrdina. Ať už se na to zrzek zatvářil jakkoliv, bruneta to přimělo ke smíchu.
,,Kecá," ozval se Jin a pokračoval; ,,Vzali bysme normální, ale měl jsem strach, že se ti to popere s práškama. Nechtěl jsem to riskovat," usmál se na něj, a po chvíli uhnul pohledem k Ondrovi, který už v kredenci štrachal, skleničky na přípitek.
,,Pomůžu ti!" houkl Jin, a v rozpacích se od Vildy vzdálil. 
Zrzka zahřálo u srdce, že na něj tak myslí. Tedy, popravdě to, že na něj tolik myslí zrovna Jin.

Sedmičlenná parta připila na Vildovo zdraví, a sotva odložili skleničky, Vendy už se hrnul k tašce s pyrotechnikou.
,,Huš, nevidíš tam tu značku?" odmávl ho naoko Petr a když postřehl Vendyho nevinný a nechápavý výraz, rozhodl se trochu pobavit na jeho účet.
,,Není to pro děti, víš?" Véna protočil oči až to luplo, a v rámci zachování si nějaké té důstojnosti odvětil; ,,Je to jen tvoje, dědo."
,,Přestaňte to soukromničit a dejte to sem," zabavil Miki předměty doličné a vylétl ven, dveřmi přes pergolu do zahrady. Hrdina mu okamžitě sekundoval s šibalským úsměvem a krabičkou sirek, kterou chrastil nad hlavou. Ondra, Petr a Vendy je s úsměvem následovali, ale poslední dvě osoby v místnosti, čítaje Jina a dnešního oslavence, se k pohybu neměly.
,,Už je ti líp?" zeptal se Jin, který na žádnou osobnější chvilku neměl v tom humbuku čas.
,,Jo, je to dobrý, už jsem o tom mluvil s Ójou, když mi vyjdou dobře testy, tak se to snad zase vrátí do zajetejch kolejí."
,,To slyším moc rád," srdečně se na zrzka usmíval ten hnědovlasý a nemohl z něj spustit oči, dokud dokonale rudý Vilém neuhnul pohledem jako první.
,,Hele... Vílo... Potřeboval bych s tebou něco probrat, až budeme někdy na chvilku sami," řekl mu náhle a Vilém, tak rychle jak od něj pohledem uhnul, ho na Jina zase upřel.
,,No já - " tu větu už nedokončil. Do místnosti vlítl Vendy v závěsu s Hrdinou, že už je všechno připraveno na ohňostroj, a hlavní postava dnešního dne tam chybí.
Vilda se usmál, nechal větu vymizet do ztracena a následoval kluky do zahrady. Jin se s posmutnělým povzdechem zvedl od stolu, a zamířil za nimi.

*