,,Musí to tu přeci být..."

 

Pátrání po cukrárně bylo v plném proudu. Naruto byl naoko vážný a Sasuke měl na tváři zase ten široký, a možná i trochu nepřítomný úsměv. Všechno bylo zdánlivě jasné, pochyby se rozestoupily. Bylo to jako najít za mraky zaslíbenou zemi. Prostý časový úsek odpovídající začátkům opravdové, osudové lásky.

 Dokud...

 

,,Sasuke?!" ozvalo se jim v zádech.

Sasuke strnul, ale místo toho aby Naruta pustil, stiskl jeho ruku ještě pevněji. Pravděpodobně to nebylo prázdné gesto, zavánělo to uvědomělostí a odhodláním, protože ten krásný úsměv, který měl Sasuke až doteď na tváři naprosto vyprchal a nahradila ho kamenná, emocemi nedotčená tvář. Obrátil se k osobě která ho oslovila, Naruta stále držíc za ruku.

 

,,Jsi to ty!"

,,Suigetsu..." pronesl Uchiha jméno příchozího muže.

,,No teda já zírám! Nikdo nemluvil o tom že jsi zadanej! Jak dlouho už-"

,,Naruto? Můžeš nám dojít pro tu zmrzlinu? Řekl bych že je to támhle. Jen to tu vyřídím a přijdu za tebou, ano?"

Blonďatý zmateně kývl, pustil Uchihovu ruku a otočil své kroky směrem který mu ukázal.

 

Odkud ho Sasuke zná? Opakovalo se s otravnou vytrvalostí v blonďaté hlavince.

 

Narutovi taky pohasl úsměv. Chtěl se ho pak zeptat, ale obával se, že to bude znít příliš vlezle a žárlivě... Jenže, vždyť přeci nejsou milenci v PRAVÉM slova smyslu... a nebo ano? 

Sasuke měl pravdu, v zastrčené uličce opravdu byla malá cukrárna, se sluníčkem vyšisovaným nápisem. Venku stál oprýskaný stoleček se slunečníkem, a několik židlí, také poněkud zašlých. Ta opotřebovanost ale nebyla zanedbáním, spíše láskyplným velmi častým používáním, a pravděpodobně byla i trochou sentimentu, který majitelům nechtěl dovolit koupit nové.

 

,,Dobrý den," pronesl blonďatý zdvořile hned po cinknutí zvonečku nade dveřmi, který veselým tónem oznamoval, že právě vstoupil zákazník.

,,Ah, vítejte," usmála se na něj starší paní.

,,Copak si dáte mladíku?"

,,Já... Promiňte, ještě nevím," oplatil jí úsměv a shýbnul se k vitríně se zmrzlinou, aby si mohl vybrat.

 

Nespěchal. Přemítal a vybíral pomalu. Uvědomoval si, že ho Sasuke poslal napřed aby měl na ten rozhovor soukromí, takže by neměl nikam chvátat. 

Chvíli se ještě díval skrz sklo než mu došlo že vlastně vůbec netuší, jako příchuť má Sasuke rád. Že by vzal citrónovou? No... Tak asi tu...

 

Opět cinknul zákaznický zvonek, Narutovi na ramena dopadly široké dlaně a u ucha se mu ozvalo:

,,Já si dám dva kopečky citrónové."

,,Zrovna jsem tu dumal nad tím, jaká by ti mohla chutnat."

Naruto tedy vzal oč Sasuke požádal, sobě kombo jahodové a šmoulové. Naruto zaplatil, poděkoval a ještě jednou se na tu milou paní usmál. Jednou by si přál, být v pokročilém věku takhle vyrovnaný a vlídný, i když třeba bude stát za pultem a prodávat cukrovinky...

 

Když oba mladíci vylezli z cukrárny, na Naruta začala útočit logika.

,,Ty... Sasuke?"

,,Byl to můj bývalý."

,,He?"

Kdyby byla ta zmije Žárlivá živá, určitě by i vyplázla jazyk, aby bylo vidět, jak ho má zrovna na háku.

,,Skončilo to... už před nějakým časem. Měli jsme od našeho vztahu oba úplně jiná očekávání."

,,Aha. Jo tak... No... A?"

,,Chceš vědět co mi chtěl, viď?"

,,Když mi to budeš chtít říct... Jo. Chci. Promiň že jsem tak vlezlej."

,,Myslím že vůbec nic. Nečekal mě tu a zarazilo ho že mě vidí. A taky se moc divil, že jsem si našel přítele, se kterým se na veřejnosti vodíme za ruce."

,,Aha. Děkuju ti za upřímnost."

,,Pro tebe cokoliv, kdykoliv. Miluju tě. Vždyť to víš."

Naruto neodpověděl. Jen lehce zrůžověl a přikládal to faktu, že není příliš zvyklý na komplimenty.

 

Pak se oba mladíci procházeli po náměstí, nakukovali do výloh, povídali si a smáli se. A když odbila jedenáctá, přesunuli se pomalu k budově, ze které se dá sejít do místních podzemních chodeb. K jejich překvapení v okolí nikdo nestál, a pak dokonce ani u pokladny, tak si oba v duchu mnuli ruce, že půjdou s průvodcem jen ve dvou. Koupili si lístky a pak už jen čekali, až se jich někdo ujme. Přišla mladá, pohledná dívka, uvítala je, pronesla pár slov do úvodu a zavedla je ke sklepení. Sešli několik schodů a ocitli se ve sklepní místnosti, odkud měla jejich "dobrodružná výprava" začít. V rámci bezpečnosti dostali ještě několik pokynů a nařízení, ať se obléknou do připravených holínek, jakéhosi pláště, a stavařské helmy. Když byli oba hotovi... Byl to více než směšný pohled.

 

,,Už jen krumpáč, a můžeš na šichtu, Šmudlo," rozesmál se Sasuke.

,,Ty nevypadáš o nic líp, Rejpale," oplatil mu blonďatý, a poté už jen došli ke slečně, která se také vymódila do hornického, a bylo znát, že jsou nachystáni.

 

,,Dobrá, teď sejdeme dolů, do chodeb. Pravděpodobnost že byste se ztratili je malá, ale pro jistotu si pořád hlídejte moje záda," usmála se, odemkla starým, masivním klíčem rozvrzané dveře a začala scházet dolů, chlapci hned v jejích patách. Pachtili se chodbami přikrčení jako partyzáni a poslouchali výklad té trénované mladé slečny o tom, proč tu vlastně byly takové chodby vybudovány a zaslechli i nemalé množství letopočtů a dějepisných informací, pro co všechno sloužily.

 

Naruto tím byl lehce ohromen, na takovém, ani podobném místě dosud nebyl. Není tedy divu, že v tom zaujetí přehlédl výčnělek skály nad svou hlavou. Helma mu o něj cinkla, hlavě se nic nestalo, ale jak ten náraz nečekal, rovnováha si s nastalou situací nedokázala poradit. Jenže Sasuke šel těsně za ním, takže ho v tom pádu, podtržmo na znak, zachytil.

 

,,Kam ses to chystal?" smál se mu.

Naruto se na něj otočil, v ústech jedovatou poznámku, ale pak si to rozmyslel. Přeci jen ho chytnul a hlavně - i po tom všem co se mezi nimi stalo a co si řekli, by měl zachovat určité dekorum.

,,Nikam. Díky," odpověděl a posbíral se ze Sasukeho náruče.

,,Jste v pořádku?" ozvala se průvodkyně pár metrů před nimi.

,,Ano, ale mému příteli se nejspíš zalíbila možnost, prohlédnout si to tu vleže!" houkl Sasuke.

Bylo slyšet, jak děvče rychle zadusilo smích.

Naruto jen zavrtěl hlavou, a pokračoval v cestě. 

 

,,Ty se zlobíš?" šeptl Uchiha tak, aby to slyšel jen člověk, kterému byla slova určena. Všiml si totiž že čím dál v chodbách jsou, tím je Naruto mlčenlivější a kdyby se mu podíval do tváře, viděl by i ten chmurný výraz.

,,Vůbec ne, jak jsi na to přišel?"

,,Tak tě něco trápí?"

,,Mělo by snad?"

,,Mlčíš. To moc často neděláš."

Naruto zabručel něco, čemu Sasuke nerozuměl, ale nějak se mu vůbec nechtělo na to ptát.

 

Ano, mlčel, protože ti dotěrové v jeho hlavě o překot ječeli co má nebo nemá dělat, kdy přesně, a samozřejmě mu to každý zdůvodňoval.

 

,,Právě budeme ve středu, je tu odbočka. stojí tam stará nepoužívaná studna, dneska už je na náměstí jen zdobený poklop... Chcete se tam podívat?"

,,Moc rádi!" vyhrkl Sasuke aniž by se Naruta ptal. Ta myšlenka koukat nahoru ze dna studny ho příjemně zamrazila.

Děvče mládencům pokynulo ať vlezou dovnitř, zastavilo se za nimi a vyprávělo historii která místo provázela.

,,Teď se vrátím na trasu, až se pokocháte, vraťte se ke mně, pánové."

A oba mladíci v kruhovém, lehce klaustrofobickém místě osaměli.

Naruto zvrátil hlavu vzhůru a sledoval světlo, které pronikalo dovnitř dírami v poklopu.

 

,,Naruto?"

No ano, možná se u toho tvářil trochu vyšinutě...

,,Hm?"

,,Jsi v pořádku?"

,,Ale jo. Jen mi to trochu připomíná můj život," řekl a uchechtl se.

,,Tohle? V čem přesně?" na Sasukeho hlase bylo znát, že ho ta představa trochu zděsila.

,,Že lidi kteří mě míjí, i ti co si myslí že mě znají, vůbec neví že jsem až tady dole, na tom dně."

,,Naruto, děsíš mě."

,,Je to fascinující. Celej můj život načrtnutej zrovna tady. Na těhle zdech."

,,Jdeme ven."

,,Já nedepčim Sasuke. Nech mě dokončit myšlenku jo?"

,,No... dobře..."

,,Tam nahoře je tolik místa a tolik cest, ale já jsem prostě tady. Nikam nepatřím. Maximálně tak sem. Míjí mě takovejch lidí ale mám ty tváře rozmazaný dřív, než si je vůbec stihnu zapamatovat. Do detailu si jich pamatuju jenom pár... Jsem ve tmě, protože to světlo z lidí kolem, mě bolí. Upřímně řečeno, proto jsem se nikdy nevázal. Protože lidi přichází a odchází a já s tím pak musím žít, a to právě neumím. Nikdy mi nic nezůstane víš? Jen polámaný sny."

 

,,Proto je tak těžký to říct?" šeptl Sasuke.

,,Myslíš ty slova co někomu říkáme, když ho máme víc než jen rádi?"

Narutovi bylo jasné, že to Sasukemu vrtá hlavou. Vždyť mu to Uchiha od včera řekl už několikrát a jeho reakce byla pokaždé stejná - radost, překvapení, uzardění, ale stejnými slovy mu na to neodpověděl. Řekl věci jako; Já tě nejspíš mám opravdu hodně rád... asi... nebo větu typu; No já taky, asi, děkuju... a podobně...

,,Ano."

,,Jo. Přesně proto je to tak těžký. Když to řeknu, tak už to nevrátím zpátky a až se ti omrzím a odkopneš mě, budu to zase já, kdo to bude muset přechodit."

,,Nevidím nejmenší důvod, abych tě nechal odejít."

,,Sasuke, najdeš ho. Dřív nebo později ano a pak-"

,,Přestaň!" zasyčel tiše. 

,,Dost těžko se to poslouchá, co?"

,,O to nejde! Naruto, miluju tě! A jasně že nemůžu vědět co se stane za pár dní, měsíců, nebo let! Nevím ani co se stane za pět minut! Ale věř že do budoucna opravdu nemám v úmyslu tě opustit a nechat v nějaký takovýhle..." rozhodil rukama.

 

Začínal být zoufalý, měl to být veselý výlet, i to tak zpočátku vypadalo, ale Naruto jako by se emočně obrátil úplně naruby. Najednou tu stál někdo, kdy by nejradši všechno zahodil jen proto, aby se vyhnul pozdější bolesti, u které ani není jisté, že přijde...

 

...

 

,,Miluju tě Sasuke. Ale jestli mi někdy řekneš, že ty mě ne, nikdy ti to neodpustím."

Sasuke se usmál. Je to vyznání? Jen doufal... že ano...

,,Nestane se to."

,,To bych ti radil. Vím že to nejde, ale chci ze života smazat svý chyby, a začít znova a pořádně. A vím že s tebou to půjde, když mě podržíš. Teda spíš... Když mě budeš chytat tak, jako před chvilkou."

,,Spolehni se."

Naruto k němu přistoupil a objal ho. 

,,A teď všechno to hnusný zapomeneme tady jo?"

,,Souhlasím."

 

Sasuke vzal Naruta za ruku, a úzkou uličkou ho vedl ven, zpátky na cestu chodbičkami.

Děvče se tak nějak smutně usmívalo. Bylo pravděpodobné, že je slyšela, ale očividně se snažila být profesionální a nedávat to znát. Prošli ještě zbytkem chodeb a začali se pomalu vracet ke vchodu. Čím blíž byli, tím byla Narutova nálada lepší, a úsměv upřímnější. A když se dostali na denní světlo, převlékli se, slečně za ochotu a skvělou práci poděkovali a vyrazili zpátky na náměstí, vypadalo to, že Naruto udělal přesně to, co řekl - ,,A teď všechno to hnusný zapomeneme tady jo?"

Nechal to tam. A věděl že dokud bude se Sasukem, tak to tam všechno zůstane tiše a klidně ležet.