Stál jsem na nástupišti a vyhlížel rychlík, který měl každou chvíli dorazit. Už jsem se nemohl dočkat. Před čtrnácti dny se nechal ostříhat, odmítl mi poslat fotku, nebo i jen naznačit jak vypadá. Bylo mi to hrozně líto. Dlouhé blonďaté vlasy k němu patří stejně, jako Křemílek k Vochomůrkovi.

Když se do kolejiště přiřítil dlouhý vlak, vyhlížel jsem jeho starou podobu, ačkoli jsem věděl že musí vypadat jinak.

,,Tome!" otočil jsem se za hlasem.

Oddychl jsem si, zářivě se usmál a nechal ho vběhnout do své náruče. Tak. A jsem zase celý. Nic mi nechybí. Přivoněl jsem si k těm kraťoučkým, rozježeným vlasům a rozhostil se ve mě klid.

,,Konečně jsi doma."

Mručel, tiskl se ke mě a obličej mi otíral o triko.

,,Vypadáš jako oškubaný kuře," vystřelil jsem si z něj.

Zelené oči se upřely do mých, a jejich majitel s tichým smíchem pronesl:

,,Ty máš co říkat, ty jednorukej bandito!"

Oba jsme se začali smát. Pamatuji si ten nezastavitelný výřez co měl, když jsem mu po telefonu vyprávěl, kterak jsem přišel ke zlomené ruce...

Je to měsíc zpátky co jsme vyrazili s Jakubem na kole. Jak jsem ho za dobu co byla má láska pryč poznával, stali se z nás skuteční přátelé. Chlap se kterým jsem chtěl kdysi vytřít podlahu, mě neskutečně podržel a podporoval v tom, co je podle něj správné. A to je já, a Hubert. Miladě to nejspíš vadilo, samozřejmě, ale nic proti tomu nenamítala. Radši dělala že neexistuju. Možná, že to tak je lepší. Projeli jsme se, a cestou zpátky to vzali skrz jedno větší městečko. Měli tam v obchodě akci, přesnídávky za čtyři koruny. Vím jak je Hubert miluje, tak jsem jich vzal pořádnou hromadu. Narval jsem to horko těžko do batohu a s Kubou jsme jeli zpátky do Dvorce. Pak přišla chybka - spíš můj inteligentní nápad vzít to zkratkou přes polní cestu, z které se napojíme na silnici co vede k nám. Natřásali jsme se jako sulc, pekelně z toho brněly ruce. Pak se polní cesta změnila v silničku a já si oddychl že je to zamnou. Bohužel, až příliš brzy.

,,Tomáši bacha!" zařval Jakub.

Z nevysvětlitelného důvodu se řítil k boku mého kola.

,,Zahni!" ječel jsem já.

Pozdě.

Ozvala se rána, železo o sebe zaskřípalo a Jakubovo kolo mě vyhodilo přes vlastní řídítka. Udělal jsem pravotočivé salto, minimálně se třemi vruty, za které by se nestyděl ani Aleš Valenta. Zabrzdil jsem rukou, dostal facku od silnice, a přetočil se několikrát přes batoh. Naprosto luxusní držkopád, jen tak mezi námi. Jakub zahučel do příkopu, takže ho, narozdíl ode mě, zbrzdila tráva. Ležel jsem a čuměl na bledě modrou oblohu a klidně plující mraky.

,,Žiješ?" zahuhlal potlučený Kuba, který se sápal ke mně.

,,Co myslíš? Mám pocit jako by se po mně proběhlo slůně," ale nedalo mi to, a chytl jsem výtlem.

,,Alespoň že ta silniční masáž byla zdarma," teď se smál i on.

Pomohl mi se posadit a držel se za odřené čelo.

,,Nemám oči. Někde mi musely vypadnout."

,,Mně stále držej uvnitř hlavy, ačkoli jsem je taky kulil údivem, že jsem jakž-takž v celku."

,,Blbče, brejle hledám!"

,,To nebudou jediný škody. Zajímá mě jak jsou na tom přesnídávky."

Stáhl jsem batoh a kontroloval obsah. Tohle bylo nemožný. Nejspíš chyba v Matrixu. Světe div se, nerozbila se ani jediná...

Zato se ozval ztrápený vzdych, když Jakub našel brýle. Byly ohnuté směrem nahoru, ale to jejich majitel zručně srovnal. S prasklým sklem se ale nic dělat nedalo. Nasadil si je, aby alespoň trochu viděl.

,,Vypadáš jako bys dostal přes držku," chechtal jsem se.

,,A ty snad ne? Na tváři máš opravdu brutální silniční lišej."

Sáhl jsem si na levou polovinu obličeje a s cuknutím ruku stáhl. Vyvolaný adrenalin a šok nejspíš chvilkově potlačili bolest. Začala se mi ozývat pulsující bolest v ruce.

,,Chlapi jste v cajku?" ptal se z nejbližšího okna místní domorodec.

,,Ale jo," pronesl jsem hrdinsky a postavil se. Oba jsme zvedli kola a zjišťovali příčinu nehody, na kterou jsme přišli v zápětí. Po drncačce na polní cestě Kubovo sedlo povolilo, při nájezdu na silnici se smýklo na stranu, a jak neudržel balanc, sjel až ke mně, dokud nenarazil. Zbytek už je historie.

Nahodil jsem batoh a ta ruka se ozývala se stále pichlavější bolestí. Tlačili jsme kola domů. Při vjezdu do vesnice nás potkaly dvě starší dámy, a nabízely nám svou první pomoc.

,,Pojďte, můžete se u nás ošetřit!" povídala jedna starostlivě.

,,My to zvládnem, už to máme kousek, děkujeme."

Zastavili jsme před domem Smíškových.

,,Hele Jakube, je mi to blbý, ale vzal bys mě do nemocnice? Asi s tím něco mám," kývl jsem k ruce.

,,Jistě. Necháme tu kola a vezmu si náhradní brýle."

Cinkl zvonek a ve dveřích se ukázala Milada.

Nečitelný výraz se změnil ve zděšený.

,,Snad jste se nepoprali?!"

,,Ne Mili, jen drobný silniční střet."

,,Vy dva jste vymyšlení..." zahuhlala a vplula zpět do domu.

Jakub se vytratil za ní.

,,Tomáši, zůstaneš tam stát nebo půjdeš dovnitř?" zavrčelo na mě z útrob domu.

Nesměle jsem se vydal do jámy lvové.

,,Sedni!" počastovala mě jednoduchým rozkazem.

V první chvíli jsem chtěl štěknout, ale abych zbytečně nedráždil kobru bosou nohou, mlčel jsem a požadavek vykonal. Milada mi beze slov ošetřila odřeniny a když se ukázal převlečený Jakub s jinými brýlemi, vzala si ho taky do parády. Potom nás vyprovodila ven.

,,Milado děkuju já..."

,,Mlč a běž." prskla, a zabouchla dveře.

Smiřovací pokus nevyšel.

Jakub mě odvezl do špitálu, kde mi ruku zavřeli do sexy bělostného futrálu, a bylo...

,,Tome," zamumlal a pořád se ke mě tulil.

Přestal jsem uvažovat nad zbytečnostmi a začal se mu plně věnovat. Vzal jsem mu zdravou rukou tvář do dlaně a Hubert se mi o ní vděčně opřel. Zavřel oči a nechal se pomalým tlakem přitáhnout k mému obličeji. Olízl jsem si rty a neustále krátil vzdálenost mezi námi. Připadalo mi to jako kilometry cesty, než se naše ústa setkala a nežně zatřepotala jedna o druhá, jako by se mezi nimi prosmýklo prachové pírko. Když mi jeho ruka sevřela vlasy v zátylku, náš polibek se rozechvěl, získal na intenzitě. Dotyk jazyků a tak důvěrně známá chuť jeho úst. Probíhající čas mě míjel. Nebylo nic. Jen Hubert a Hubert a Hubert...

Stále znovu se nadechoval nosem, stejně jako já, aby nemusel tu příjemnou chvilku ukončit. Jenže ono stát na perónu a nevnímat narážky není tak snadné, ačkoli je člověk už celkem zocelený. Odtrhl jsem ho od sebe a přivinul si ho zpět k hrudníku.

,,Půjdeme?" zeptal se.

S úsměvem jsem kývl a nechal ho od sebe odstoupit.

,,Co Pátek?" ptal se.

,,Je v pohodě. Neuvěříš, ale on snad pořád ještě roste. Mám dojem, že mi místo štěňátka někdo podstrčil hříbátko."

Ozval se veselý smích.

,,Až tak?"

,,No minimálně poník to bude."

Za neustálého tlachání jsme se dopravili domů.

Oba se už nemůžeme dočkat naplánovaných prázdnin. Zítra si sbalíme, a pozítří vyrážíme na téměř dvouměsíční dobrodružství. Říká se přeci, že společná cesta tuží vztah, tak proč to nevyzkoušet i v našem případě?

Můj zvrácený nápad lézt po horách byl Hubertem schválen za podmínky, že se dostaneme i na vodu a sjedeme nějakou řeku.

Když sebevražda, tak dokonalá.

Myslím, že se vážně máme na co těšit.

,,Mluvil jsi s mámou?" napadlo mě, a tak jsem se zeptal.

,,Ne," pronesl tónem, se kterým toto téma považoval za uzavřené.

Tak jsem dál nevyzvídal.

Upíchli jsme se u televize, najedli se a zbytkem dne se proflákali.

Večer na moje mládě přišla touha, a tak jsme se několikrát pomilovali. Celý blažený jsem po tom náročném výkonu usínal. Osvobozující pocit celistvosti, který jsem s jeho přítomností pociťoval, ve mně rostl, a rostl. Zdály se mi zvláštní, zmatené sny. Ale když jsem se ráno neprobudil sám, stihl jsem většinu vjemů zapomenout.

S pokřikem:

,,Začínají prázdniny!!" vyletěl blonďatý blesk z rozdováděné postele přímo do koupelny.

Z té se deset minut ozývalo hvízdání, než s ručníkem okolo ramen přišel zpátky.

,,Vstaň lenochu! Musíme balit!" zářil a choval se jako nedočkavé děcko, které jede prvně k moři.

Nakonec jsem se nechal vytáhnout, umyl se, společně jsme se nasnídali a pustili se do seznamu věcí, které budou s sebou potřeba...