s vděkem za šikovné ruce.

Měsíce noc za nocí ubývá,

až jednou dočká se konce.

Vyřezávám píšťaličku vrbovou,

mozoly na rukou pějí mou práci.

Bez světla, s temnotou nad hlavou

a hudbou jíž jsou noční ptáci.

Život je jako zvuk dřevěných píšťal.

Když do nich nefoukáš, nevyjde nic.

Vyzní do ztracena než bych se nadál,

zoufale přeji si živote víc...

Sedím za stolem a své myšlenky zvracím na papír. Nikdy jsem to nedělal, ale teď mám potřebu si v sobě všechno utřídit. Jsem totiž zmatený. Asi bych to měl vzít od začátku - protože to, že to píšu znamená, že chci aby to někdo četl. A základem dobrého textu je jeho srozumitelnost. Nejprve tedy trocha sebelítosti... Narodil jsem se osm měsíců poté, co jsem byl počat. Ne obyčejné, šťastné ženě a těšícímu se otci, ale feťačce, která neměla ani páru o tom, kdo jí zbouchnul. Moje štěstí tkvělo v tom, že se mě ujala její maminka. Té jsem dnes vděčný za celkem normální dětství. A to nebylo naposledy co při mně štěstěna stála. Všichni se tomu divili, protože ona během těhotenství s drogami nepřestala, a tak se předpokládalo, že se narodí postižené, nebo drogově závislé dítě. Jenže jsem se narodil já. Sasuke. Je několik následků, které na mně chování té ženy zanechalo. Mám problémy s ledvinami, a jsem neustále pod kontrolou lékařů. A to můžu být rád, že to není horší. Jako malé dítě jsem byl nezvladatelně hyperaktivní, ale to s věkem vyprchalo.

Dnes je mi sedmnáct a dotkla se mě další rána osudu. Zajímalo by mě, co jsem v minulém životě provedl tak strašného, že jsem za to teď tolik trestán. Nedávno jsem se totiž poprvé zamiloval. Ano. Poprvé, a do chlapce. Kdykoli se o něm zmíním byť jen ve vzpomínkách, dokonale se mi vybaví každý rys jeho obličeje. Nemyslete si, nejsem srab a o svých citech jsem mu řekl. Odpověděl mi, že je mu to líto, ale že to necítí stejně. Že se nerad přetvařuje. Že mě sice má rád, ale jako kamaráda nebo příbuzného. Žádná přitažlivost nebo láska.

Jistě osude, jen si do mě klidně kopej dál.

Tak.

A teď se konečně dostávám k jádru problému, který se ze sebe snažím vysypat. Vrtá mi to hlavou jako obří hlučná sbíječka.

Před pár dny jsem Naruta - toho "mého", potkal v nemocnici. Když mě viděl, zhrozil se a v rychlosti odchvátal pryč. Co mohl dělat zrovna tady? Já sem chodím na terapii kvůli tomu, o čem jsem psal už prve - možné závislosti na drogách, která se u mě, bože díky, neprojevila. Ale stejně mě mají pořád pod dohledem. Musím, musím se ho na to zeptat. Co když je na tom jako já? Akorát že o něm se to neví? Co když možná právě proto se mě straní? Pohledy kterými mě vždy přišpendlí k židli by směly mluvit za sebe, kdyby jim to umožnil. Moc dobře ví, jak si je vysvětluji já. Dobrá, končím zpověď a házím tuhle snůšku žvástů do koše. Až totiž skončí hodina, vytáhnu z něj o co jde.

,,Naruto?"

,,Copak Sasu?"

,,Potřebuju s tebou hodit řeč, pojď," chytl jsem ho za ruku a odtáhl chodbou ke skladu.

Tam u těch dveří, jsem to na něj vybalil.

,,Co jsi dělal v nemocnici?"

Sklopil svůj modrý blankyt a začal ze sebe vykoktávat důvod. Bylo mu jasné, že nemá šanci mi lhát. Viděl jsem ho.

,,Já...Já...Chodím tam jednou týdně... Na...Na..." polkl.

,,Na co?"

,,Na terapii."

,,Proč?" neuměl jsem si představit, jaký problém může tak překrásná bytost řešit, a úspěšně skrývat.

,,Protidrogovka," plácnul a otočil se zády.

Uši mu hořely studem a očividně nebyl schopen se tomu (a hlavně mně), postavit čelem.

,,Co máš TY společnýho s drogama?!" zhrozil jsem se.

Čekal jsem srdceryvný příběh podobný tomu mému, ale nestalo se.

,,Půl roku jsem v tom lítal, ale teď jsem čistej."

Nedostávalo se mi slov.

,,Víš, nebudu se ti tu ospravedlňovat, byla to hovadina. Druhá největší v mým životě."

,,A ta první?" vypadlo ze mě šeptem.

,,Horší bylo jen to, že jsem ti lhal."

Pak se kolem mě prosmýkl a zmizel mi na schodech vedoucích do přízemí.

Tak.

Tentokrát sedím doma a pro změnu se zase lituju. Další zbytečně popsaný papír. Měl bych se řídit tím "šetřme naše lesy" a radši to nepsat. Jenže hlava si to neumí přebrat. Ta Narutova věta mě vykolejila a nabourala mou pečlivě sestavenou rovnováhu. Lhal. Jenže v čem? Hrozně bych si přál, aby to bylo v tom... Však víme ne? Moc bych ho chtěl. Hýčkal bych si ho.

Jak z něj mám nenásilně vymámit o co šlo? Jde to vůbec? Další možnost co mě napadá, je Sakura. Možná by trochu šarmu stačilo na to, abych to z jeho nejlepší kamarádky vytáhl, ale uchýlit se do takové krajnosti... Chce se mi vůbec? Ale jo. Musím to udělat. Potřebuju ho.

Následující den mě Naruto vraždil pohledem, když jsem zval vysmátou Sakuru na rande. Sešli jsme se večer v restauraci.

,,Sakuro, hele-"

,,Já jsem tak šťastná že jsi mě pozval! Jsem do tebe-"

,,Mlč, mlč! Hlavně to neříkej. Tohle totiž není jak si myslíš."

Celá posmutněla a zeptala se:

,,Tak o co jde?"

,,O Naruta."

,,Aha."

,,Promiň, mrzí mě, že jsem to udělal takhle a zahrával si s tvými city, ale musím se tě na něco důležitého zeptat."

,,Povídej," otřela slzy a usmála se.

,,Co je s Narutem? Vím že bral drogy a myslím si, že mě miluje. Ale jsem zmatený z toho jak říkal, že o mě nestojí."

,,Takže víš sotva půlku."

,,Prosím! Pověz mi to!"

,,Nevím jestli smím. Je to jeho problém, musí se s tím poprat a jednou třeba..."

,,No tak, Sakuro! Miluju ho a trápím se kvůli němu. Ale klidně se budu trápit ještě víc, jen mi prosím řekni, proč mě nechce!"

,,On se bojí že je nemocný."

Zalapal jsem po vzduchu, ale nenašel jsem hlas pro odpověď.

,,Čeká jak dopadnou testy, víš? A nechtěl si s nikým nic začínat, dokud nebude vědět, na čem je. Může mít žloutenku, nebo nedej bože HIV. Svěřil se mi že to udělal jen jednou. Jen jedinkrát si půjčil jehlu. Když mu došlo, jaké následky to může mít, začal se léčit. Zrovna nedávno mu ty testy dělali... A on... Do té doby s ním nehneš. Ale hlavně Sasuke, hlavně mu prosím nic nevyčítej."

Po tomhle rozhovoru jsem se jako ve snách dovlekl domů, vzal tužku a psal a psal, všechno co mě trápilo.

Proč se to děje? Ta ironie života mě začíná zmáhat. To mi v sedmnácti přijde dost brzy. Nechtěl jsem, ale stejně mi na mysl vytanula možnost, že by zemřel. Že by odešel, aniž bych mu byl blíž, než jako kamarád.

Naruto,

Naruto,

Naruto.

Jediný na koho myslím.

Zítra musím na další terapii a doktor mi slíbil, že od této bude stačit, když budu docházet jednou měsíčně. Chtěl bych ho tam potkat. Chytit ho za ruku a plácat nesmysly o tom, že to bude dobré. Už tolikrát při mně stálo štěstí... A určitě si ho zasloužím, ještě alespoň jednou.

Následující ráno jsem se oblékl, a jako obvykle šel místo do školy, směr nemocnice. Vyplazil jsem se po schodech až do pátého patra. Nechtělo se mi čekat na výtah, který je zhruba stejně rychlý jako je pružný náš právní systém. Nahoře jsem měl pocit, že plivu plíce, a tak jsem se svalil na první lavičku. Přejel jsem očima chodbu. Samé známé tváře a... Naruto?!

Seděl tam, obličej v dlaních a i na tu dálku bylo znát, že se chvěje. Zvedl jsem se, přešel k němu a objal ho. Aniž by se na mě podíval, rukama mi sevřel mikinu na zádech a chvění přešlo ve vzlyky. Obával jsem se nejhoršího. Kvůli žloutence by nikdo takhle nebrečel.

,,Naruto," hladil jsem ho ve vlasech.

,,Copak je? Co ti řekli?"

Věděl, že o tom vím.

,,Já...Já nevím. Oni... Dali mi tohle," vybreptal a ukázal na žlutou obálku.

Stoprocentně výsledky testů. Takže to nejhorší ještě nepřišlo.

,,Jsem idiot, takovej idiot Sasuke!" brečel až mi to rvalo srdce.

Udělal jsem to jediné, co v danou chvíli mohlo pomoci nám oběma.

Políbil jsem ho.

Vyšel mi vstříc a stále mi křečovitě zatínal prsty do zad. Sáhl jsem za něj pro obálku, odlepil se a začal se rychle dobývat dovnitř.

,,Ne, nekaž to, ještě alespoň chvíli..."

Vytáhl jsem papíry páchnoucí tiskařskou černí, vzal jeho hlavu za šíji a položil si jí na rameno.

,,Ničeho se neboj," sundal jsem ruku z jeho krku a oběma, roztřesenýma, probíral papíry.

Srdce mi splašeně tlouklo a v duchu jsem pořád žádal - NAPOSLEDY. Štěstí do třetice. Prosím!

,,Naruto..." hlas se mi chvěl, zpočátku jsem nevěděl jak reagovat.

,,Tak co? Jak to semnou vypadá?" řekl a zdál se být mnohem smířenější, než před chvílí.

Tiskl se ke mně a nevypadal, že by se chtěl pustit.

Můj dech se zklidnil, tep zpomalil a rozlilo se mnou blažené teplo.

,,Je to všechno negativní. Jsi v pořádku."

Položil jsem papíry zpět na lavici a rozdrtil ho v náručí. Nechal se objímat a po tvářích mu tekly slzy.

,,Musím se na to podívat," zašeptal.

Když se ujistil že je to všechno pravda, řekl mi, že si nikdy života nevážil víc, než teď. A nikdy nebyl radši, že svůj život má.

Tu noc jsem ležel v posteli a myslel na něj. Hrál jsem si v hlavě na Popelku a přebíral myšlenky. Ještě to odpoledne jsme se byli projít a vyříkali si, jak to vlastně mezi námi je a začali spolu chodit.

Víte, láska je bláznivý cit, bez logiky, bez uvažování. Dokud je jednostranná, každý si zachová racionalitu. Ale když jste na lásku dva, oba zešílíte. To bláznovství v sobě živíte každým slovem, každým dotykem, každým pohledem z očí do očí. Teprve teď se cítím správně zamilovaný. Ale dojít k tomu, stálo značné úsilí a mnoho trápení. Život je, jaký je, a stojí za to o něj bojovat. Napadá mě spousta vět, kterými to vyjádřit, ale ne dost výstižných.

Právě teď má moje existence smysl.

A má smysl všechno, čím jsem prošel.

K tomuto závěru dojdete jen v nejhlubších myšlenkách.

Proč?

Pro lásku.

Jak?

Všelijak.

Kdy?

Až přijde čas.

Já a Naruto. To je správná myšlenka.

A pak, po tom všem hloubání, jsem usnul.