Elegie pro ptáčata;kapitola první
Jako by byla nápěv
nápěv starých písní
symfonie srdce - ač tak není brána
je poslední rána.
(Z milosti)
Jako by byla nápěv
nápěv co teskně vyzní
tóny truchlivé melodie
bolestné ptačí elegie.
(Vyvržené z nitra lítosti)
Dvaadvacetiletý Uchiha Sasuke:
A tak čas plynul jako voda v řece a z jeho života se stalo jen pouhé dlouhé umírání.
Den jako každý jiný, takový, jako stovky dní před ním kdy si člověk říká, proč má vlastně vstávat z postele. Bude to mít vůbec nějaký smysl? Než ho napadl alespoň ten první, stále se nacházel někde mezi snem a probuzením. Nějak se mu nechce. Nějak se mu poslední dobou nechce vůbec nic. Momentálně totiž svůj život žije jen kvůli jedinému člověku, který už je ale pět let po smrti. A vlastně - pak ještě pro toho mimozemšťana. Děti ještě nejsou lidi. Díky bohu za to.
,,Sasukéééééééééé!" dveře se rozlétly a tak se mladý muž posadil - tedy spíš se vymrštil jako čertík z krabičky.
,,Jo?" optal se a nepřítomně se zahleděl na příchozí bytost.
,,Už nespíš? Super! Uděláš mi copánky? Táta to moc neumí, ani když se snaží."
,,Jasný Yuki."
Holčička přicupitala k boku postele a následně sebou plácla do Sasukeho peřin.
,,Takhle to asi nepůjde, nemyslíš?" zabručel.
Jiného by to nejspíš odradilo od jakékoliv konverzace nebo pokusů se mu vetřít do přízně. Jiného, každého, kdo ho nezná.
,,Já vim, na. Ty s tou bambulkou nahoru jo?" děvčátko mu do ruky vložilo změť gumiček a natočilo se k němu zády.
,,A co třeba hřeben?"
,,Tak ten jsem nevzala."
,,Tak tu počkej, skočím pro něj."
Namáhavě se zvedl a vyšel ze svého pokoje. Zamířil do téměř protilehlé koupelny.
Stačilo tam jen vkročit, aby se mu vybavil. To to moc dlouho dneska netrvalo... Tenkrát přeci... Tenkrát ho tu sbíral z podlahy, když byl po tom útoku svého otce zraněný. Nevědomky si pohladil bok a chvíli zůstal stát jako by zapomněl, co tu vlastně hledá. Ale potom...
,,Teď ne. Teď vážně ne," šeptal. ,,Promiň Naruto, ale Yuki... teď potřebuje uplést copánky."
Sáhl po hřebenu a nechal si tváří přeběhnout ten bolestivý výraz. Věděl že mu musí dát prostor aby se uklidnil a pak - úsměv. Dlouho mu trvalo než se ho naučil tak, jako ho uměl Naruto. Zpátky do svého pokoje vešel usměvavý, a v očích malého mimozemšťana šťastný.
,,Mám," mávl s ním nad hlavou.
Dívence zazářily oči.
,,A víš co máš ty?" zeptal se, a začal se smát.
,,Coooo?"
,,Nudli jako námořnický lano."
,,Nooooo... To by mě teda zajímalo, kde se tam vzala?"
,,Já bych věděl. Máš kapesník?"
,,Asi ne."
,,Budeš se ještě převlíkat než tě táta odvede do školky?"
,,Jo, tohle je vršek od pyžama."
,,Super. Já to hned nepoznal... všecko to máš takový... barevný. No, tak máš povoleno utřít si to do rukávu. Budu dělat že jsem to neviděl a mámě s tátou ani muk, jasný?"
,,Jasný, strejdo Sasuke!" vypískla holčička nadšeně a už si unudlený nos utírala do pyžamového rukávu.
,,Ale víš že je to nechutný, viď?"
,,Jó, vím že se to nedělá."
Sasuke se posadil na posteli za ní a začal jí rozčesávat vlasy. Za těch pět let už v tom měl slušnou praxi. Pak si její vlásky rozdělil na dvě poloviny, zagumičkoval jí culíky, podle instrukcí gumičkami s bambulkou a začal plést první copánek. Hotovo měl za chvíli, ale když zavazoval konec copánku zaslechl dusot na schodech a do pokoje mu vlétl Asuma.
,,Je tu Yuki?"
,,Je. Kde by byla?" zamručel černovlasý.
,,To mi nemůžeš říct, že jdeš za Sasukem?!" obořil se na ní otec.
,,Mohla. Ale věděla jsem že mě určitě najdeš," nedala se malá.
Sasuke měl co dělat, aby udržel vážný výraz. Yuki už se s tím nechtěným stíráním lidí nejspíš prostě narodila.
,,Tak jdem, nebo to zase nestihnu! Vždyť se ještě musíš převlíknout..." povzdychl si, chňapnul po holčičce a vzal jí do náruče.
,,Ale já ještě nemám druhej copánek! Sasuke to nestihnul! Tatííí!!!"
,,Takhle je to taky dobrý, Yuki. Jsi učesaná - neučesaná, jako ta princezna z pohádky."
Dívčí oči si ho chvíli nedůvěřivě přeměřovaly, ale pak se usmály jak ony, tak i její rty.
,,Dobře. Budu se tím všude chlubit!"
,,Sasuke počítám s tím že jí dneska vyzvedneš, jako obvykle, jo?"
,,Samozřejmě. Palte už. Čus," mávl na dvojici a nechal je odejít.
,,Ahoj Sasukéééé! A děkujůůůůů!" slyšel ještě dívčí halekání z chodby.
Byl rád že mezi nimi tohle malé stvoření je. Věděl že by se zachoval velice nevděčně, ale nebýt Yuki a toho že pracuje tady dole v té malé restauraci, nejspíš už by odsud odešel. To doma co tu začínal cítit bylo pevně spjaté s osobou, která už tu není.
Yuki ho vzbudila brzy. Měl ještě dost času, než mu začne směna dole v restauraci, ale nevěděl, co s ním. Když nepočítal poslech hudby, vynucenou komunikaci s lidmi a svého mimozemšťana, vlastně neměl nic, čím ho zaplnit. Neměl žádné zájmy. Na hřbitov za Narutem chodíval každý víkend a sám si dobře uvědomoval že už jen to je pro psychiku člověka nepříliš zdravé. Zakázal si chodit tam kdykoliv neví, co by. Protože by tam nejspíš pak vysedával denně.
A tak když už ten čas měl, a potřeboval ho vyčerpat bez toho, aby si pokládal filosofické a existencialistické otázky, narazil si do uší sluchátka a šel se projít. Prostě jen tak. Vnímal jenom to okolí, a hudbu která mu pulsovala v uších. A pak se vrátil, převlékl a šel pracovat. A přesně tak tomu bylo i dnes.
Když vklouzl nachystaný na práci do kuchyně, Hiruzen ohříval dnešní první várku omáčky.
,,Tak kam dneska?" zeptal se.
,,Nevadí když budeš mezi hosty? Jsem dneska nějaký unavený."
,,V pohodě. Neříkal jsem ti už ať se podíváš po dalším zaměstnanci? Potřebovali bychom jedny šikovné ruce navíc. Pěkně se to tu rozrostlo. Tedy myslím klientelu. Neříkej mi, že bys člověka navíc nezaplatil."
,,Popravdě už někoho mám."
,,No super!"
,,Uvědomil jsem si že to nezvládáme, co už Kurenai nemá čas mi tu obden vypomáhat..."
,,To víš, všechny ty rekvalifikační kurzy, snad sis nemyslel, že z ní bude žena v domácnosti?" uchechtl se.
Za ty roky měl Kurenainu povahu přečtenou odshora dolů. No, však Yuki je celá po ní.
,,To víš že ne. Jen jsem se trochu obával toho, vzít si sem úplně cizího člověka. Ale tenhle chlapík mi připadá fajn."
,,Chlapík? Nechceš mi říct, že jsi do party přibral druhýho důchodce - nic ve zlym."
Hiruzen se hlasitě zasmál.
,,Ne, přeci vím o čem tahle práce je. Sám mám občas co dělat to zvládat. Říkám chlapík, ale ve skutečnosti je to tak stejně starý kluk, jako ty."
,,Já ti dám kluk," zabručel.
,,A copak nejsi? Je ti jen dvaadvacet."
,,Já vím. Ale za posledních pět let mi připadá, že jsem strašně zestárnul."
,,Ve své hlavě určitě. Občas máš uvažování jako ovčí babička."
,,To fakt dík. Hele, jdeme makat. To jídlo se samo neroznese. A mimochodem, kdypak nastoupí naše nová pracovní síla?"
,,Už zítra."
,,Super, tak díky že jsi mi to řekl s tak obrovským předstihem," uchechtl se.
,,Neptal ses. Jo a ještě maličkost, ten kluk si dodělává školu, takže tady nebude mít práci na plný úvazek, jako ty. Tak s tím počítej."
,,Fajn. Student? No doufám že to nebude takovej ten přechytralej, naučenej inteligent."
,,Myslím že ne. Tak dneska první objednávka, tyhle tři polívky na sedmičku."
,,Jasný šéfe. Jo, kdo má dneska roznášky když tu krom nás nikdo není? Já?"
,,Ne, Konohamaru slíbil že se tu o obědové přestávce staví, a vezme to. Ale mám z toho výčitky svědomí. Místo toho aby ten kluk sám jedl sem přijde roznášet jídlo."
,,Hele upřímně, puberťák v jeho věku daleko víc ocení, že mu děda dá za pomoc nějaký prachy, než aby seděl ve škole a obědval. Tak si s tím nedělej vrásky."
Hiruzen po něm ještě hodil úsměvem a pak Sasuke i s jídlem v rukou zamířil do lokálu. Jakmile spadnul do toho pracovního procesu, vůbec neměl čas nad ničím přemýšlet. Proto to dělal tak rád. Měl pocit že je tu alespoň užitečný, když už nic jiného a býval po práci tak utahaný, že neměl na úvahy typu Nietzsche mozkové buňky.
Když o půl páté končil, měl toho tak akorát. Došel se převléknout z pracovního do svého čistého oblečení a vydal se do školky pro malou Yuki. Už je to dva roky co sem nastoupila a vyzvedávat jí odpoledne málokdy chodí někdo jiný, než on. A přesto si na všechny ty tázavé a dráždivé pohledy ještě nezvykl. S žádnou z těch maminek které tu potkával se krom zdvořilostního pozdravu nebavil, takže se naprosto přirozeně rozšířily drby a fámy typu: Fíha, to je jeho dcera? To jí měl tak v patnácti, ne? Nebo věty jako: Kolik mu tak asi je? Hele počkej, vždyť mu ta maličká říká jménem, tak to asi nebude její otec...? Brácha? Teda, ale je k sežrání, co? ....
Když se octl ve školičce došel ke třídě ve které Yuki je, zaklepal a otevřel si.
,,Dobrý den, jdu si pro Yuki."
,,Yuki?"
Aha, tohle je nějaká jiná učitelka...
,,Yuki Sarutobi."
,,A vy jste?"
,,Uchiha Sasuke. Jsem její strejda... v podstatě. Ale jsem v těch papírech na vyzvedávání napsanej."
,,Dobrá," usmála se na něj. ,,Yuki?" zavolala a odešla mu z dohledu, pravděpodobně do zadní části herny.
Snad jen o pár vteřin později se vyřítila pidikopie Kurenai a přiběhla přímo k němu. Sasuke se sklonil, chňapl jí do náruče a nechal si dát pusu na tvář. Hned potom nasadil úsměv, který je věnovaný jen a pouze jí. Učitelce muselo být hned jasné, že k němu malá patří. Tak se jen znovu usmála a řekla:
,,Je to moc šikovná holka. A chytrá. Má tu před sebou ještě rok a už perfektně zvládá práce pro předškoláky."
,,Jo to ona je. Tak děkujeme, nashledanou."
,,Hezký zbytek dne, nashledanou. Ahoj Yuki!"
,,Ahoj!" houkla ještě holčička Sasukemu přes rameno.
Ten zavřel dveře a položil jí na zem.
,,Tak šup. Oblíkej se."
,,Půjdeme na hřiště?"
,,Můžem, jestli chceš."
,,Jupí!!!" vypískla a začala se oblékat.
Domů dorazili až na sedmou, rovnou na večeři. Cestou vymetli tři hřiště a Yuki jednu louži, takže byla špinavá až za ušima. Ne že by to někoho z těch dvou trápilo.
Jen vešli hlavními dveřmi do lokálu, pro dnešek už zavřené restaurace, spustil Sasuke hlasitě:
,,Tak jsem cestou potkal pašíka bahňáka, a vzal jsem ho k nám na večeři, nevadí? Prý mu bude stačit jen malý korýtko."
Yuki nafoukla tváře a šťouchla Sasukeho do nohy, aby si z ní neutahoval.
,,Aha, a kde jsi zapomněl Yuki?" ozval se z kuchyňky Kurenain veselý hlas a následně se vynořila i celá její postava.
,,No, pěkné prasátko nám vedeš."
Děvčátko jen sklopilo hlavu.
,,Ty už jsi tu zase zapřažená!?" nedalo to Sasukemu.
,,Ne, nabídla jsem se sama když jsem dorazila. Vařím guláš na zítřek a něco k dnešní večeři. Budeš jíst s námi?"
,,Mami...?"
,,Asi ne, díky. Mám ti to čuňátko dojít převlíct?"
Yuki začala natahovat.
,,Vidíš. Já ti to říkal že tě máma ani nepozná," dosadil si, malé se spustila nudle a oči se jí slaně zaleskly.
,,Yuki to víš že jsem tě poznala," natáhla k ní máma ruce a objala jí, špinavá nešpinavá.
,,Dojdu jí převléknout sama. Dohlídneš zatím ať se to nespálí?"
,,Jasný," mávl rukou a šel hlídat hrnce.
Když se Kurenai s Yuki vrátila dolů, jenom se rozloučil, došel se umýt, a zalezl si k sobě do pokoje. Poslouchal hudbu a usnul celkem brzy.
Následující den by býval proběhl celkem obdobně, pokud by nemusel být v restauraci zcela vyjímečně už od rána. Hiruzen na tom trval, že když tu Sasuke pořád tak dře, měl by také napoprvé přivítat novou pomoc společně s ním.
Nějaké tendence k tomu být zvědavý už dávno ztratil. Nic moc ho nezajímalo od doby, co pohřbil člověka, který pro něj byl vším. Prostě tu seděl, nepřítomně civěl před sebe a čekal. Ano, posledních pět let stále jen čeká, ale kdo ví na co?
,,A, už jde," oznámil Hiruzen a postavil se aby mu došel naproti.
Sasuke vzhlédl. Chtěl jenom aby to byl chytrý člověk, na pitomce opravdu neměl náladu a zvlášť, když ho bude nejspíš vídat denně. Nic víc si nepřál - alespoň do té doby.
Pak ten kluk prošel dveřmi. Tehdy neměl ani tušení, že právě ON odstartuje další sadu temných a bolestivých dnů.
Vstal aby se také představil. Sasukemu připadal už na pohled zvláštní a tak nějak věděl, že se s ním život nejspíš vůbec nemazlil.
,,...-a tohle je tvůj prozatím jediný kolega, Sasuke," pokynul k němu Hiruzen.
Mladý muž udělal pár kroků k němu, a napřáhl ruku, aby si s ním v přátelském seznamovacím gestu potřásl. Ta hubená ruka, ty zvláštní zelené oči... Tam stojí, aniž by to věděl, nový začátek.
A úsměv, úsměv za kterým se skrývá velmi mnoho pohřbeného a nevyřčeného.
,,Ahoj. Já jsem Gaara."
,,Víš, v podstatě pěstuješ smutek jako rostlinu ve skleníku."
Komentáře
Přehled komentářů
Opět budu brečet.
Slzy mi potečou i tady...
(Kameko Kuroi, 10. 2. 2014 21:48)Já nevím jak to děláš, já nejsem člověk co by plakal, ale ty to umíš vyvolat. Je to úžasně smutné. A hrozně se mi líbí jak tam všude máš ty útržky, je mi ctí komentovat tyto články. Jsi jako bůh...bez nadsázky.
Slzy mi potečou i tady...
(Kameko Kuroi, 10. 2. 2014 21:48)Já nevím jak to děláš, já nejsem člověk co by plakal, ale ty to umíš vyvolat. Je to úžasně smutné. A hrozně se mi líbí jak tam všude máš ty útržky, je mi ctí komentovat tyto články. Jsi jako bůh...bez nadsázky.
omlouvám se
(Katana, 10. 2. 2014 13:05)já..nemůžu..omlouvám se...nemůžu to číst, příliš smutku a nostalgie z předchozích časů v povídce..ach ten Naruto...vrátím se až se srovnám..
obdiv a údiv
(pani_lucie, 10. 2. 2014 0:34)mimozemšťan toho mám taky:D a temné a bolestivé dny před náma moc, moc těším "štěněcí očí"
...
(Eisha, 9. 2. 2014 23:58)Z tohohle asi nevzejde nic dobrého... Zase jsem celý díl obrečela a tak nějak čekala právě Gaaru, jednu z mých nejoblíbenějších postav vůbec... Jdu brečet do polštáře. Ale těším se na další díl, ptáčata (tedy... i elegie) se mi zarývají hlouběji a hlouběji pod kůži.
ok, je Ti odpustené
(IQY, 9. 2. 2014 22:42)
k poslednej kapitole Ptáčat som Ti napísala "zlostný koment"
po dnešnom diely skláňam hlavu k zemi, vravím sorry a teším sa - fakt sa teším, ale sa aj trošku obávam - do hry vstupuje nový člen a s ním vkročil do reštiky tieň minulosti - snáď to Sasuke zvládne :)))
tak nás nechaj dlho čakať, už naťahujeme krky v očakávaní deja :))
Ďakujem :'3
(Suri-chan , 9. 2. 2014 22:09)Ďakujem za pokračovanie Ptáčat, za to že si mi zase zlepšila večer aj keď potom budem určite revať ako malé dieťa (Akoby som nerevala už teraz -_-). Yuki je sladká, taký miláčik. :3 Strašne sa teším na ďalšie diely. *w*
Udiveny a zamilovaný nováček ;-)
(Nashi, 9. 2. 2014 20:45)Tak jsem před třemi dny objevila tento blog a zamilovala se ;-) i když páry Narusasu/ Itasasu/ Itanaru/ Sasugaara a pod. moc nevyhledavam Tvoje povídky jsem si opravdu oblibila... občas se ztotožňuju z postavami a občas brečim jsi talent... piš dál ;-)
Paráda
(Karin, 28. 2. 2019 13:42)