Jízlivost času v třepotavém pohybu,

absurdita citu jež býval čistší než sníh.

Srdce prorostlé lží v každém svém záhybu,

poslední nelidsky ztrápený vzdych.

Jde to z nitra.

Tělesné hodiny odbily bolest.

Hlava co bývala chytrá,

nemůže rozumu nalézt.

Akord bídy zahraný s přesností.

Uvnitř je pusto a vše zmírá.

Světlá strana duše co teď bdí,

obličej v dlaních svírá...

Svýma ručkama mi zatlačil na záda a tak jsem se na něj ještě víc natiskl. Položil jsem se na bok a vmáčkl si ho do náruče.

,,Tomáši," zopakoval.

,,Ano?"

,,Myslíš že to co řekla... myslela vážně?" v očích mu stály slzy.

Věděl jsem že přijde chvíle kdy se zeptá.

,,Nevím. Huberte v tomhle si netroufám odhadovat. Zrovna s tvou mámou jsem počítal jako s tolerantní, uvědomělou ženou. Nemyslel jsem že se zasekne a bude jednat takhle."

Tím se nabízí trefné pořekadlo - nesuď knihu podle obalu. Potom jsem mu vysvětlil zítřejší plán. Mlčeli jsme a jen se dál na posteli objímali.

,,Zkus na chvilku vypnout, a spi." radil jsem, ačkoli sám jsem na její výstup nemohl zapomenout.

Hladil jsem ho ve vlasech, pouštěl si pramínky mezi prsty a těšil se z té dokonalé jemnosti. Když usnul, pohladil jsem mu víčka a s přáním snů bez nočních můr ho na ně políbil. O něco později se setmělo a já... se probudil až ráno.

Nádherně svítilo slunce. Pošimralo mi obličej jako by volalo: ,,Hola, ospalče! Začíná den!" Posadil jsem se a zaposlouchal do ticha domu. Přes zavřené dveře byl slyšet hukot vody a veselý psí štěkot. Vypadá to, že se Hubert zaměstnal, zatímco mě se zdály hlouposti nejhrubšího zrna. Zajímavý pocit - probudit se s tím, že jsem před chvílí nahý, natřený na zeleno letěl nad mořem...

Vrávoravě jsem se postavil, a mezitím co jsem utřel ospalky, jsem vpochodoval do kuchyně. Pátek žral cosi z misky, Hubert vařil a současně stíhal mýt použité nádobí.

,,Co to kutíš?" zeptal jsem se.

,,Večeři. Abychom tu něco měli až se vrátíme," řekl to s naprostým odhodláním, jako by to byl konečný verdikt, ať se při dnešním obědě semele co chce.

,,Jestli jí to bude vadit, nastěhuju se k tobě. Můžu?"

,,Dost pochybuju že to projde."

,,Nebuď pesimista. Já se tu snažím, přemlouvám se že to bude dobrý ať se stane cokoli a ty vyžbleptneš tohle," vypadal že se zase rozbrečí.

Nebyl slaboch, ale poslední dobou toho na něj bylo moc. Z toho by depčil i naprosto normální člověk.

Jak odtikával čas, přišlo nám že se blíží chvíle popravy. A když jsme přišli z procházky s naším pátým dnem v týdnu, byl čas akorát osušit psa a vyrazit na "návštěvu" ke Smíškovým. Celou cestu mě držel za ruku a nepustil mě ani před domem. Hubert se zhluboka nadechl a s výdechem stiskl domovní zvonek. Otevřít přišel Jakub.

,,Tak pojďte kluci."

,,Ještě jednou díky," řekl jsem mu a uznale ho poplácal po rameni.

,,Taky děkuju," vypadlo z Huberta.

Když jsme se vysvlékli s Jakubem v čele jsme se přišourali do jídelny. Milada s Majdou už tam čekaly jen na to, až se posadíme. Očekával jsem další hysterický záchvat, který stále nepřicházel. Tak jsem se rozhodl odstartovat další vzájemné trýznění duší.

,,Milado..." sotva jsem vyslovil její jméno, zdvihla ruku v gestu "seď a mlč". Párkrát jsem otevřel a zavřel pusu jako ryba která uvízla na suchu.

,,Chci aby bylo jasno," pronesla příkře.

Každé přítomné ucho bedlivě poslouchalo.

,,Vy dva se nebudete vídat. Hubert má ZÁKAZ se k tobě přibližovat. To je všechno." Mé blonďaté mládě mi pod stolem rozdrtilo ruku.

Ze zelených očí se mu vykutálely slzy velké snad jako golfové míčky. Chtěl jsem něco udělat, nebo říct, ale vlastně nebylo co. Nic bych nezmohl.

Co tu teda děláš? ptalo se mé vnitřní já.

Coby. Sedím a čekám až se ozve slovo APRÍL a všichni se usmějí s tím, že je to stupidní žert.

,,Kde je Anny?" zeptal se Hubert.

Co je mi po ní?!?! Říkal jsem si já.

,,Odjela, nechtěla se mísit do..." Jakub zvažoval jaké slovo použít ,,...rodinných problémů," dodal.

,,Aha. Mami, já tu nezůstanu," oznámil Hubert.

Milada opět vypadala že nemá daleko k chrlení ohně. Ta věta byla jako klacík, kterým neopatrné dítě šťouchlo do spícího draka.

,,Nemel nesmysly! Jsi moje dítě a zůstaneš doma!"

,,Ne!" odpověděl paličácky.

,,Zůstaneš!" procedila zrudlá baculka.

,,Jak mě donutíš?!"

,,Můžeme k tomu fiasku zavolat i policii že?!" pohrozila.

,,Nic jsem neprovedl," hájil jsem se.

Předchozí věta byla samozřejmě míněna mým směrem.

,,Nic?!? Byl normální! Kluk jako každý jiný! Tys zničil všechno, co jsem v něm vychovala!" ječela.

,,To není důvod!" prskal jsem.

,,Ne, není! Důvod je že ho šukáš, ty odporný, slizský prase!"

Zase zasazovala rány a přitom brečela. Ale proč to proboha dělá? Copak je mužská láska tolik nepochopitelná?

,,To jsi přehnala," ozval se Jakub a střelil očima k malé Majdě.

Plakala.

,,Proč se na brášku zlobíš mami?" ptala se a popotáhla.

,,Zlatíčko..." změnila tón ,,...udělal něco co se nesmí víš? Co není správné, ani normální."

,,Co provedl?" ptala se malá dál.

,,Má mě rád," vysvětlil jsem.

Zmatená holčička těkala očima mezi rodinou a mnou.

,,Já tě mám přece taky ráda a nikdo se na mě nezlobí!"

,,Majdinko, tady jde o něco jiného, tomu nemůžeš rozumět," houkla k ní máma.

Absolutně jí nedošlo, že to vyvolá další salvu otázek. NIKDY dítěti netvrďte, že něčemu nemůže rozumět. Za každou cenu vám bude chtít dokázat opak.

,,Řekněte mi to!"

Zkusil jsem to šetrně.

,,Majdi, víš jak se mají dva rádi? Muž a žena? Žijí spolu, nakonec se vezmou a mají spolu kopu dětí? Chodí to tak po celém světě že?"

Dívenka s pochopením odkývala.

,,A?" ptala se zvědavě.

,,Přesně tak se máme rádi mi s bráškou. Akorát nikdy nebudeme mít tu kopu dětí."

,,Ahááááá!" protáhla.

,,A to je nějakej problém?" dodala jako dospělá.

Pěkně tu atmosféru v místnosti rozsekla. Byli to čtyři proti jedné. Až na detail, že Milada je matka a naší většinu může převálcovat.

,,Vypadněte oba!" zasyčela.

,,Nechci vás tu vidět!" pak sklopila hlavu a víc se na nás nepodívala.

Část mé duše jásala že nás nic nerozdělí, ale druhá truchlila, že Hubertovi zničila klid a vztahy v rodině.

On ale vstal a s úsměvem si mě odvedl pryč. Teprve doma se mi naprosto sesypal a vydržel asi dvě hodiny v kuse usedavě plakat, než už nebylo co ronit a jeho zarudlé oči se zavřely ke spánku.

Tak. První zápas v ringu. Bilance: Částečný úspěch a smutné vítězství. Mnoho a mnoho ran na duších. A to jsme teprve začali. Snad máme to nejhorší zasebou.

Mezitím co spal jsem se byl projít a samozřejmě s sebou vzal náš ošklivý chlupatý kartáč. Krok za krokem jsem rázoval po okolí a promýšlel co dál. Těžko brát rozzuřenou matku vážně, ale samozřejmě jsem uvažoval nad možností, že budu mít své blonďaté rajče na starost. Bude to chtít drobné úpravy v domě. Sice předpokládám že budeme spát spolu, ale určitě bude potřebovat vlastní místnost. Na učení, na své věci. Aby tam byl doma. Takové uvažování mi nesmírně zvedlo náladu. Ačkoli pro něj to bude komplikované, vím že to zvládneme.

Vrátil jsem se domů a z lednice vylovil kastrol s jídlem, které Hubert ráno vařil. Začal jsem ho ohřívat a šel vzbudit to zelenooké neštěstí v mé posteli.

Trochu jsem s ním zatřásl a šeptal mu láskyplné nesmysly. Když rozlepil oči, díval se jako by mě viděl prvně.

,,Přísahám že už nebudu takhle brečet."

,,Já proti tomu nic nemám a víš že se říká, že emoce se mají projevovat? Není dobře to v sobě dusit."

,,Hele doktore Prášku, dej pokoj s psychologií. Mám celkem hlad," usmál jsem se.

Zase ten starý Hubert.

,,Ohřívám tu podivně vypadající věc co si kuchtil."

,,No dovol, co se ti na mém guláši nezdá?"

,,Celkem všechno. Pár z těch věcí v něm nelze identifikovat, Sherlocku."

,,Ani bych neřekl, Watsone, jen potřebujete silnější brýle."

,,Netřeba, svážu si motouzem dvě lupy, postačí to."

,,Dojdu pro ně," dokončil tu komedii a plavným krokem odešel do kuchyně. Byl jsem hned za ním.

Nakonec, ač nevypadal, byl ten guláš opravdu k jídlu a byl i dobrý. Nějak se to zvrhlo, aby se on nakonec nestaral o mě... No, alespoň vím, kdo tu bude vařit.

Ještě dva dny. Dva a pak mi zase odjede. Já mezitím budu umírat steskem až do léta.

Když odbíjela prvá hodina ranní, hupli jsme do postele a usnuli si v náručí.