Elegie pro ptáčata;kapitola druhá
13. 2. 2014
Na pokraji ticha
hebkými kroky
s kočičí elegancí
hýbe útlými boky
naostřený dnešní den...
Sasuke:
Osamělost. Ne hluboká, ale bezedná. Ať už má u sebe kohokoliv, ten pocit neodchází. Po tom co Naruto zemřel tu jako výměnou zůstala s ním. Dnes se mu zdál sen, a on byl v něm. Rozvrkočená blonďatá láska s velkýma modrýma očima. Nedělali nic, jen na proti sobě seděli v prázdnu, a jeden na druhého se usmíval. A když se Sasuke probudil, jen se zaposlouchal do zvuků domu aby věděl, že se k němu teď nikdo, mimozemšťana nevyjímaje, neblíží. Zhluboka se nadechl a pak si rukou přejel po žebrech. Stávalo se že ho bolela rána, která už se dávno uzdravila. Když to nadhodil Asumovi řekl mu, že to tak bývá, protože má ten bolestivý pocit spojený s něčím psychickým, čeho se nedokáže nebo nechce zbavit. Několikrát na něj naléhal s návštěvou psychologa ale Sasuke trval na tom, že se s tím musí srovnat sám. A hlavně se bál toho, že by kvůli uzdravování svého smýšlení musel začít ten krátký čas prožitý s Narutem nenávidět. A to by radši ulehl v hrobu vedle něj, než by tohle sám na sobě dopustil.
Bylo opravdu brzy ráno, a víkend. Věděl že dnes bude vypomáhat celý den, mezitím co se bude i trochu snažit věnovat Yuki. Mohl by to stíhat lépe, když jim teď pomáhá Gaara, který tu sice byl o všedních dnech tak polovičku toho času co on, ale už třetí víkend od toho co nastoupil slíbil, že tu bude v sobotu i neděli. Vlastně ho jinak vůbec neřešil. Nevšímal si ho, nezajímal ho. Žij, tedy spíš přežívej, a nech žít. Neměl důvod se s ním bavit jinak, než pracovně a byl vcelku rád, že si i Gaara hledí svého a na nic se nevyptává. A vlastně i kdyby se ptal, nejspíš by mu vůbec nic neřekl a nebo by ctil Narutovy milosrdné lži.
Ani Narutovi příbuzní už po těch pěti letech nechápali, že se ho stále tak pevně drží, že ze své strany nedokáže uvolnit tu nitku osudu, která je svázala. Možná to ale bylo tím že neměli ponětí, co všechno mezi nimi bylo. Kolik toho jeden druhému řekl, aby zachránil sám sebe. Pomalu si vzájemně léčili svá srdce, a když už to vypadalo nadějně, že možná i oni, malá opuštěná ptáčata doletí svému štěstí, rozerval tu iluzi jeden člověk, který jim to otevřené nebe nepřál. Vlastně ano - ale jen jednomu z nich a zdaleka ne z tak nadneseného hlediska...
Sasuke si připlácl ruce na obličej a nejen aby se probral ze snu který se mu stále omotával okolo rozumu, ale taky proto že měl strašnou chuť začít ze všech sil ječet. Vykřičet "to bolí!" a pak vydechnout, setřít vyhrklé slzy, nahodit úsměv a předstírat jak už je nad věcí. Secvakl zuby a z jeho hrdla neunikla ani hláska.
Kdyby teď zkusil namotat tu šňůrku osudu, co by bylo přivázané na jejím konci, když z ní byl Naruto násilím vyrván? Nechtěl to vědět. Pořád se držel toho že je tam on, ačkoliv už tak bolestivě nereálný. Byla to pouhá náhoda, co jim umožnila se setkat? Nebo má osud až tak propracovaný plán? Občas si přijde jako loutka, se kterou někdo hýbe jen aby se na ní neprášilo.
Tak takhle to je?
Stáhl ruce ze své tváře, a zadíval se proti stěně. Nějakou dobu se mu silné deprese vyhýbaly a hlavně proto, že měl velice omezené množství času na hlubší přemýšlení, ale teď, než bude muset jít dolů, teď, když tu nikdo není a nejspíš ani nepřijde, se ta nevypočitatelná mrcha opět ozvala. Připomněla mu období, kdy se poprvé setkali, tu usměvavou tvář za kterou se skrývalo neuvěřitelné množství křivd a bolestí. Je to zoufalé, tiše k němu promlouvá a říká; Proč se snažíš pokračovat ve vztahu s nikým? Na to ale bohužel nemá odpověď. Takových let odloučení a ta láska tu pořád zůstává.
Cítil jak se to v něm sevřelo a v ten moment věděl že se musí zvednout a začít se hýbat. I když ještě nemá službu, klidně se může převléct a jít hned teď dolů. Yuki už je určitě vzhůru a jak jí zná, bude si tam někde v koutku s něčím hrát... No, tak půjde za ní a chrmury ho zase na chvilku přejdou, ne? Trochu Yuki záviděl tu bezstarostnost, její život sotva začal, a tak se jí svět zdál být naprosto v pořádku. Přál by si to tak mít. Taky být tak klidný. Mít tu dětskou naději že ho uvidí. Zase. Znovu. Jednou... Třeba až se znovuzrodí. Možná se pak setkají. Závidí jí že je ve věku, kdy si teprve začíná uvědomovat konečnost smrti.
,,Naruto," ozvalo se podivně cizím hlasem.
Znělo to nemožně, jako ozvěna ve vzduchoprázdnu.
,,Na konci toho provázku... už není nic, viď?"
Cítil jak se mu do očí začínají drát slzy a tak došel ke dveřím pokoje, a zamkl se. Nechal je stéct a mezitím si zapnul v přehrávači tichou hudbu. Většinou mu buď pomohla dostat se z té černé mlhy a nebo ho na chvíli dokonale pohltila.
Šňůrka osudu je rozvázaná a na jejím druhém konci nikdo nestojí. A on by se tam měl už pro jednou přestat otáčet. Vzpomínky jsou krásná věc, ale nostalgie až tak nádherná není. Takže... jaké jsou vlastně důvody k pokračování v žití?
...
Když tady kromě pár vyjímek v podobě lidí kteří ho mají opravdu rádi není nikdo, kvůli komu by stálo za to, se tu se vší tou bolestí potýkat?
,,Vždyť kdybych zemřel, vůbec nic by se nezměnilo."
A to je v tomto rozpoložení opravdu nebezpečná myšlenka.
Ale i přes to, kdyby si měl vybrat mezi životem a smrtí, vybral by si život, i když má strašný strach z toho, co přinese budoucnost. Ale tak nějak má za to, že krutější už to nebude. Občas by si přál aby měl ve svém nitru malou schránku, kam může všechny tyhle pocity zamknout.
A kdyby si musel vybrat mezi úsměvem a slzami, vybral by si úsměv, nejen kvůli malé Yuki, ale aby se dokázal povznést nad každého, kdo by se mu ještě mohl pokusit ublížit.
Takže půjde, bude žít a bude se usmívat.
Zatímco on sedí v temném koutě, druhý si zakrývá oči rukama. Ta nekonečně volná, modrá obloha je pro ně až příliš zářivá.
Sabaku Gaara, jednadvacet let:
,,Dobrý ráno!" zahalekal sotva vešel.
Udivilo ho, že je nestřeženě otevřeno. Z kuchyně se ozvalo rozespalé; ,,Ah! Dobré, dobré!" a tak rudovlasý mladík poznal že teď se v lokálu nachází pouze on, a jeho zaměstnavatel. Očima prohlédl místnost ačkoliv mu bylo jasné, že na první hosty je ještě brzy, i kdyby sem chtěli zajít na snídani. Jenže potom zaostřil pod stůl. Ne, nezdá se mu to. Leží tam pastelky. Modrá, černá, šedivá... lehkými kroky došel blíž. Nadzvedl ubrus a díval se co za poklady tam ještě je, aby je mohl posbírat.
,,U vás se neklepe?" optalo se ho malé děvčátko, které si očividně pod stolem vybudovalo tajný úkryt.
,,Pardon," broukl, spustil ubrus, odkašlal si a zaklepal na desku stolu.
,,Dále," ozvalo se pověření.
Mladík se sklonil a po kolenou se vměstnal k holčičce.
,,Bydlíš pod stolem?"
,,Jo, někdy."
,,Kdy někdy?"
,,Když se zlobim na strejdu."
,,Na Sasukeho?"
,,Jo. Víc strejdů nemám."
,,Co ti provedl?"
,,Je zase zamknutej!" zavrčela a začala zuřivě vybarvovat předmět na obrázku.
,,Víš Yuki, asi potřebuje být sám. To tak někteří dospěláci mají," snažil se jí ukonejšit.
,,To je hloupý! Proč?"
,,To ti asi nedovedu vysvětlit. Co to kreslíš?"
,,Palici na Sasukeho."
,,To ale od tebe není hezký. Nenapadlo tě třeba, že je kvůli něčemu smutný? Na to rána palicí nepomůže."
Mrňavý mimozemšťan na něj pohlédl svýma velikýma očima. Zračila se tam špetka nedůvěry, ale taky spousta studu.
,,Až přijde, tak ho obejmi, to bude mnohem lepší, věř mi," usmál se na ní a pohladil jí po hlavě.
Pak se vysoukal ven, narovnal se a odešel se převléct na svou směnu. Sotva byl nachystaný, nakoukl do kuchyně, zdvořilostně ještě jednou pozdravil a začal s chystáním nádobí na snídaně.
Majitel podniku na chvíli vyšel z kuchyňky a v mžiku se vrátil zpátky.
,,Neviděl jsi Yuki? Kurenai nám jí tu zase nechala, má práci. Měl jsem jí pohlídat než se vzbudí Sasuke..."
,,Je v lokálu, trucuje pod stolem."
,,Aha, díky. Já nevím jak to Sasuke dělá, ale má na tu holku ohromný vliv. Přijde mi, že mě vůbec neposlouchá. Řekl jsem jí ať sedí vepředu u stolečku který jsem tu nechal udělat kvůli ní a ona si zase dělá co chce."
,,To víte, některý děti zkrátka slovy k židli nepřivážete. A u Yuki se tomu opravdu nedivím."
,,Jak to myslíš?"
,,Ale... Zaobírá se věcma co jiný děti vůbec nenapadají."
Gaarovi bylo trochu trapně, takhle otevřeně o tom mluvit, zvlášť když tuhle rodinu a jejich vztahy chápe tak krátce.
Ví že Hiruzen, Kurenai, Asuma, Konohamaru a Yuki jsou rodina. Ale Sasuke... Odkud se tu vzal? Yuki o něm mluví jako o strejdovi ale skutečný strýc to není, ani nemůže být. Je celkem ironie že jediné informace které o Sasukem má, jsou zrovna od té maličké. Nemá odvahu se ho na nic ptát, a nechce vyzvídat. Na place spolu prohodí pár slov, hulákají na sebe objednávky ale tím to hasne. Když to vezme do důsledku, tak nějak má povahy těchto lidí přečtené, kromě té Sasukeho. Nejdřív myslel, že je to jednoduše namyšlený floutek, než mu došlo že je jen a pouze odměřený a taky dost smutný. Že nestojí o to se nějak přátelit, a tak se mu nevtíral. Trochu ho to mrzí protože má dojem, že pod tou bariérou co si kolem sebe vystavěl, je to opravdu dobrý člověk.
,,Jsem tu!" zahalekal nezaměnitelný hlas a vzápětí s ním se v kuchyňce objevila Sasukeho hubená postava.
,,Ahoj," pozdravil svého rudovlasého spolupracovníka, aniž by mu věnoval pohled.
,,Hiruzene kde je Yuki?"
,,Hraje si prý pod stolem, říkal Gaara," a teprve v ten moment se na něj ty černočerné oči zpříma podívaly.
Na co se to mlčky ptají?
,,Byla trochu nabručená ale myslím že už je to dobrý," vysvětlil ale stále nespouštěl zrak z jeho obličeje.
Musel sám sobě přiznat, že má rád jeho tvář. Sasuke se mu vzhledově líbil už od začátku. Věděl ale že pokoušet se po tom všem o nějaký vztah, by byla jen opětovná pohroma, a zvlášť když vůbec netušil, co za trauma si s sebou vláčí Sasuke... Bylo mu jasné že se mu muselo stát něco, po čem se takhle uzavřel před světem, ale opravdu se bál byť jen hádat co.
Sasuke opustil kuchyňku, nejspíš mířil za tou maličkou, a tak stejně tiše jako on, se odebral dopředu, do lokálu. Opřel se o pult a pozorně sledoval co se bude odehrávat.
,,Yuki? Kde jsi?"
,,Tady ale ty sem nesmíš!" ozvalo se někde zezadu, z míst pod stoly.
Že by ignorovala nebo nepochopila to co jí řekl? Ne, na to je tohle děvčátko až příliš chytré. Zkoumavě pozoroval Sasukeho jak se naklání nad stolem, pod kterým mrňavou bytůstku tušil.
,,Yuki, ty se zlobíš?"
,,Ne ale kreslim ti dárek! Jdi pryč já tě pak zavolám!" doneslo se hlasitě až ke Gaarovým uším.
Sasuke se uchechtl, otočil, a opřel se o stůl. Když ale zaregistroval Gaarův zvídavý pohled, obličej se mu zase stáhl do toho odosobnělého výrazu.
Sice nad ním nepřestal přemýšlet ale pro dobro a zachování míru mezi všemi přítomnými - si šel pro jistotu po svém.
Víme, možná je tak trochu divný, ale to nevadí. Protože to jsi ty taky, jen krapet jiným způsobem...
Sasuke:
,,Hotovo! Můžeš!" vypískl mimozemšťan a ručkou nadzdvihl ubrus, aby na Sasukeho viděl.
,,Chvíli jsem se bál, že se mnou nemluvíš," řekl popravdě a sklonil se aby na dívenku viděl.
,,Chtěla jsem být uražená, strašně moc víš?"
,,Copak jsem provedl, hm?"
,,Zamykáš se a já pak k tobě nemůžu."
,,Yuki," vzdychl a hlavou mu prolétlo co by asi ta maličká řekla, kdyby ho ještě před půl hodinou viděla.
Vždyť se tam div nesložil aniž by kdokoliv cokoliv řekl. Stačil jen sen... A právě když cítil jak se znovu stahují mračna, holčička vylezla z pod stolu s papírem v ruce. Pečlivě si oprášila šaty a podívala se na svá, od podlahy otlačená kolena.
,,Dojdu si vzít polštářek," zhodnotila.
A pak se Sasukemu podívala do očí. Zamračila se a našpulila pusu. Vypadala úplně stejně jako její matka, když se chystá někoho poučovat. Všechno špatné se z čista jasna přehouplo za obzor, a černovlasý mladík se na ní od srdce usmál.
,,Tak co jsi mi to nakreslila?"
Yuki natáhla ručku a podala mu papír. Sasuke si ho zvedl k očím, ale než vůbec přešel k nějakým otázkám co že to tam vykouzlila, kolem stehna se mu omotaly malé ruce a holčička se s povzdychem přitulila.
,,Nechci abys byl smutnej."
,,Já vím. Děkuju. Hele, to na obrázku jsme my viď? Ty - tebe poznám i na kilometr... Konohamaru vypadá pěkně nabručeně. Tohle je určitě Asuma... namalovala jsi mu perfektní číro," zasmál se. ,,a Kurenai se zástěrou, jasně. Chtěla bys aby byla víc doma viď?"
,,Je teď pořád pryč. Stýská se mi."
,,Neboj, teď má moc a moc práce, ale brzy už se dočkáš a bude s tebou zase víc, slibuju."
Koukal na ten obrázek a v první chvíli to nepochopil. Vedle Kurenai je Hiruzen ale vedle něj, na té kresbě vedle vysoké, černovlasé postavy, vedle jeho samotného stojí ještě jeden, sedmý člověk - kdo to...?
,,Yuki kdo je tohle?"
,,Strejda Gaara."
,,Strejda? ... "
,,Jsou tam všichni které mám ráda a taky všichni co mají rádi tebe."
,,Yuki, proč si myslíš že by mě měl... strejda Gaara rád? Vždyť ho známe necelý měsíc."
,,Protože mi poradil. A taky mi řekl že tě nemám praštit palicí, i když jsem moc chtěla."
,,Vy jste si o mě povídali?"
,,Trochu. Jdu si pro ten polštářek a nakreslim ještě něco. Uděláš mi kakao?"
,,Jasně že jo. A ten obrázek vystavim v kuchyni na lednici, můžu?"
Děvče na okamžik zapřemýšlelo, pustilo se Sasukeho a proneslo dospělácky;
,,Když jinak nedáš..."
Je strašně znát, že ta holka roste mezi samýma dospělýma. Chtělo by to aby měla vyjmo školky aspoň jednoho stejně starého kamaráda...
Sasuke, s obrázkem v ruce přikráčel do kuchyně a za doprovodu dvou párů očí skutečně magnetkami připnul tu kresbu na lednici.
Tak Gaara o něm mluví?
,,Ty, Sasuke?" ozvalo se.
Skoro jako by tušil, že o něm teď nechtě přemýšlí.
,,Co, Gaaro?"
,,Nešel bys po práci na jedno, dvě...?"
Tolik míst a tolik cest, tolik duší a tolik tváří - co se zastaví, a zmizí. Jenže život jde dál.
Komentáře
Přehled komentářů
Lepší název to dostat nemohlo...je to nádherné, užívám každého slova a když je mi špatně, dokážu uvěřit že mi může být i mnohem hůř...
krásný dárek
(pani_Lucie, 14. 2. 2014 0:40)Neví jak to děláš a pátrat po tom nebudu, ale pokračování ptáčátek píšeš opravdu hodně moc dobře a si budu vychutnávat každý další kousek.
....
(Eisha, 13. 2. 2014 23:20)Chjo, nekouká z toho nic dobrého, že? Ale stejně si užívám každé slovo. Je to krásné pokračování úžasné série... Těším se na další díl. (Jinak medaile za rychlý přepis se uděluje Chroně :'3 )
Elegie...Nostalgie...Slzy....
(Suri-chan , 13. 2. 2014 22:41)Já nevím. Když už se rozbrečím i při tomhle, ráda bych věděla čím jsem byla nadopovaná když jsem dočetla Ptáčata. Už jenom ta myšlenka na to, že by Sasuke zabil... *příval slz* Původní Ptáčata i Elegie jsou... hodně emotivní povídky. Takových emotivních povídek kde se rozbrečím skoro při každém díle (nebo jenom díle pokud se jedná o jednorázovku) je velmi málo a musím se přiznat že většina je od tebe. :) Skláním se před tebou a netrpělivě očekávám další díl. :*
^_^
(seyana, 13. 2. 2014 22:34)Milá Chrono (čti:spisovatelský génie), ani zdaleka netušíš, jak moc jsi mě tímhle počinem potěšila. Nemám ráda jednorázovky a ani krátký kapitolovky. Zkrátka všechny postavy si zamiluju a s celým příběhem se ztotožním a než se naděju, je konec. Nicméně Ptáčata mi k srdci přirostla asi nejvíc a tohle je FUCKING AWESOME! Jen tak dál :))) Netrpělivě sem budu chodit každý den a vyhlížet další díl :)
Elegie...
(Kameko Kuroi, 15. 2. 2014 17:58)