Seděl na poradě. Trpěl. Opětovné nesmyslné dohady a předpoklady pár vteřin před bitvou. Samozřejmě že to potom všechno bude jinak. Na druhou stranu to potírá jakékoliv pochybení z vedení. Já za to nemůžu, to vy všichni. Vůbec by se téhle verzi nakonec nedivil.
,,Takže srozuměni všichni? Každý ví co je jeho úkol? Než půjdete domů pánové, chci to na stole."
Skupinka mužů se soucitně podívala po jediné ženě v jejich kolektivu (neberou-li se v potaz sekretářky). Je tu nová. Teprve krátce přes měsíc, už má výsledky lepší jak polovina zdejšího mužského osazenstva a přesto to oslovení "pánové." Nadřízenému to došlo. Pozdě, ale přece.
,,Ah, pardon slečno. Takže pánové a dámo."
,,To je v pořádku. Já jsem zvyklej," zasmála se veselá blondýnka a lehce tím povolila upjatou atmosféru.
 

Vracel se do své kanceláře, uvažoval ze které strany se na to vrhne. Dnes tu nemůže být přesčas. Má domluveného něco důležitého. Sotva zavřel, už se ozývalo klepání. Vsadil se v hlavě sám se sebou, který z jeho kolegů to bude - a vyhrál by.
,,Sasuke, zachraň mě. Vůbec jsem to nepochopil."
,,Proč jsi to neřekl?"
,,Nechtěl jsem bejt za tupce."
,,Před kým? Přede mnou ti to nedělá problém, zdá se."
,,Však víš, před tou naší novou kočkou."
,,O žádném zvířeti nevím."
,,Tohle děláš naschvál. Tak pomůžeš mi?"
,,Nezlob se ale obrať se na někoho jiného. Mám spoustu práce s tím co šéf naložil mě. A musím odsud úderem šesté zmizet."
,,Máš rande?"
,,Ne."
,,Tak kam letíš?"
,,Po tom ti vůbec nic není, viď."
,,No, to ne. Jen jsem to odhadoval. Nemáš kolem sebe ten vražedně depresivní oblak, co tě většinu času doprovází."
,,Kdybys tak ty úvahy využil k práci. A vůbec, když máš zájem o náš nový kolektivní přírůstek, proč nejdeš o pomoc poprosit jí?"
,,A jo, to bych mohl."
,,Tak šťastné pořízení," popřál a za loket ho vyvedl z kanceláře.
Usedl za pracovní stůl, očima sjel pro jistotu datum v kalendáři - osmnáctého února. Datum je zakroužkované červeným lihovým fixem. A i kdyby nebylo, stejně si ho dokonale pamatuje. Má dnes narozeniny. Pozvala ho, ač to nečekal. Pořádá trochu větší oslavu. Přátelé, kamarádi, známí a známí známých. Řekla mu ať si s sebou někoho přivede. Nejprve nechtěl. Vůbec, ani co by se za nehet vešlo. Pak se na to podíval s odstupem. Uvědomil si jak si maluje že se mu bude věnovat, budou si povídat a sdílet příjemné chvíle - jenže při počtu lidí, jaký tam nejspíš bude, je tato varianta zhola nemožná. A tak nějak tušil že už jen přítomnost onoho jejího by mu mohla v nitru vychlístnout kýbl hustě černé. Takže poprosil Naruta.  Nevysvětloval mu situaci. O koho jde, proč, ani jak hluboký k ní má vztah. Jen řekl že je zvaný na oslavu, na které skutečně netouží být. Tedy učesaně řečeno, netouží být sám. Andělíček neváhal a svou účast mu ihned přislíbil. Možná si za jeho úmysly přečetl o co skutečně jde. A možná taky ne.
Vytahal složky, rozložil je po zemi, protože na stole už prostě nebylo místo, a dřel. Úmorně, bez přestávky, nemohl se zastavit. Ani kávu si nedovolil. Byl však hotový ještě půl hodiny před plánovaným odchodem. Kupku papírů donesl nadřízenému na stůl a ten na něj šokovaně zíral.
,,Je vám dobře?"
,,Nikdy mi nebylo líp."
,,Vážně? Díval jste se na sebe v poslední době?"
,,Ne, psal jsem abych to stihl včas."
,,Nemít vás tu, byli bychom věčně ve skluzu. Děkuji pane Uchiho."
O tom že to nedělal pro prestiž firmy však pomlčel.
,,Rádo se stalo. Doufám že je to vše, dnes potřebuji odejít včas."
,,Zatím určitě. Jen bych měl malou prosbu."
Už dopředu v tom cítil nepříjemnosti a nechtěné závazky. ,,Jakou?"
,,Zkontroloval byste prosím pana Inuzuku? Mám menší obavy že tak docela nepochopil co jsem zamýšlel."
,,S tím si nedělejte starosti. Už jsem ho poslal za slečnou Temari."
,,Připomeňte mi že vám mám zvednout plat."
,,To není potřeba ale děkuji. Pomalu půjdu, takže zatím na shledanou."
,,Na shledanou pane Uchiho. Děkuji."
Tak vrchní otrokář děkuje a umí být občas i lidskou bytostí. To jsou ale události.

Ujížděl předepsanou rychlostí směrem k ospale šedivému domu v ulici Marie Cibulkové. Byli domluvení že ho v půl sedmé vyzvedne, aby měli čas na tu její slávu dojet, aniž by se museli nějak výrazně honit. Zvonil a kulatým průhledem s mřížemi vyhlížel, jak mu půjde otevřít. Slušelo mu to. A taky mu to řekl.
,,Vypadáš moc hezky." 
,,Ať už to myslíš jakkoliv, děkuju," smálo se to zvonivě.
,,Myslím to tak, že ti to velice sluší." Hodnotil bílou košili s límečkem, svetr na knoflíčky a hnědé kalhoty. V ruce růži. Vlastně to bylo zcela obyčejné, lehce svátečnější než obvykle, ale hezké. Skutečně hezké.
,,Jedeme rovnou, nebo jdeš na chvíli dál?"
,,Jen bych s dovolením použil tvé zrcadlo. Šéf mě upozornil, že bych se měl zkontrolovat."
Andělíček vyprskl smíchy. ,,Zřejmě myslel poupravit ten vzhled šíleného vědce. Ale mě se tak líbíš, takže jsem to nekomentoval."
,,Šílený? Já?"
,,Vizuálně. Jestli stačí když tě upravím já, můžeme pak rovnou vyrazit. Už jsem zamkl."
S veškerou důvěrou ke slunci chovanou, sklopil hlavu. Horké ruce mu začaly upravovat, uhlazovat a pročesávat vlasy. Uvažoval kam dal růži. Nejspíš do úst.
,,To by bylo. Myslím že můžeme."
,,Dobře. A děkuji." Chytil ho za ruku, a vedl ho přímo k autu.

Nikam nepospíchal, jel opatrně. Přeci jen, vezl vzácný náklad. Když vystupovali, andělíček se rozklepal.
,,Je ti zima? Měl sis vzít kabát."
,,To je jen jak jsem teď vylezl z auta, navíc hned jdeme zase dovnitř, pro kabát nebyl důvod." usmívalo se to a současně cvakalo zuby.
I na tu chvíli by mu půjčil svůj, ovšem, kdyby neuvažoval úplně stejně a nejel jen v obleku. Zazvonil dole, nikdo se neobtěžoval promluvit, někdo kdo šel nejspíš náhodou kolem jen stiskl tlačítko bzučáku, aby vpustil příchozí hosty dovnitř. Oprýskaným, rozvrzaným, starým výtahem až do střešního patra. Byl lehce nervózní. Ne, ne kvůli ní, ani kvůli tomu kam svého anděla strážného zatáhl, ani pro situaci do které se nevědomky dostal. Opět přímá konfrontace. Už je to hodně dlouho, co na něj ten její naposledy promluvil. Jenže tehdy to byl tak přátelský tón, až se mu z toho chtělo řvát; ona je moje! Trochu zahladil oblek, zdál se mu pomačkaný. Modré oči se dívaly někam hluboko. Moc dobře tomu rozuměly. Že jde o někoho výjimečného. Že to není nějaká párty z povinnosti, nejde o známého. To nebeské modro si bylo víceméně jisté. Viděl to tam. A i když se upřímně, přívětivě a láskyplně smálo, věděl že to musí bolet. A možná víc než to.
,,Děkuji že jsi tu dnes se mnou."
,,Není zač. Já rád," culil se.
Zazvonil na dveře u bytu, vpustila je dovnitř nějaká z jejích kamarádek, vlastně jí neznal ani od pohledu. Sotva vešel, bylo mu stísněně a nepříjemně. Je tady ale přeci kvůli ní. Měl by jí dát dárek, popřát, chvíli pobýt a pak zase jít. Jít tam kam ho táhne vítr vlastní duše. Tam, kde je černá jenom kytara. Rychlý pohled do jeho očí. A i on se díval na něj. Chtěl něco říct ale zapomněl slova. Odvrátil pohled aby začal hledat jí. Stačilo jí vidět. Ani nekoukala jeho směrem, a přesto. I tak jí citelně vnímal. 
,,Sasuke? Můžeš na moment?" On. Tamten. Ten chlap na jeho místě. Vymodleném.
,,Promiň Naruto, vyřídím to a hned se ti budu věnovat." Cítil vinu že ho nechává napospas ve zcela cizím prostředí. Velkou.
,,Já si poradím, nespěchej." Slunce vztáhlo paprsek. Prostě mu jednoduše strčilo vlasy za ucho. A bylo horko v pravém poledni.
,,Promiň," šeptl a už kráčel k muži, se kterým si ze všech lidí na planetě přál mluvit nejméně. Čekal výčitky, možná nadávky. Posledně když jí přivezl, tvářil se na něj z toho okna tak, že kdyby pohledem metal blesky, už dávno by shořel na popel.
,,Děkuju za posledně."
,,Prosím?"
,,Trochu jsme se chytli. Byla to moje chyba. Znovu už jí neudělám."
Aha, poučil se. Nechce aby za mnou běhala.
,,To bych ti radil. Nejsi jediný člověk, který by jí měl rád pro sebe." Nechtěl být jízlivý, lítostivý, protivný - ale v tu chvíli byl vším a naráz. 
,,Nenechám ti jí Sasuke. Mysli na to."
,,To ani nemusíš. Vím že je s tebou šťastná. Já jsem jenom kamarád." usmál se. Nikdy to neuměl a zvlášť ne pokud se jednalo o ní. Jen nechtěl aby viděl, jak moc to ještě bolí.
,,Pokud to tak zůstane, nic proti tobě nemám." 
,,Když dovolíš, někoho jsem si s sebou přivedl. Nechci ho nechat čekat," otočil se zády a šel. Bylo jedno kam, jí ani Naruta neviděl, jen potřeboval z jeho dosahu. Ten chlap, on - je černá sama o sobě. Ta nejtemnější. Pro něj rozhodně. Potom je uviděl. Přímo naproti sobě. Její překrásný, rozesmátý obličej. Vůni života, začátku. A proti ní, oslnivé sluneční dítko. Jaro, a léto. Viděl ten přelom. V ten okamžik to pochopil. Uvědomil si že jaro jednou muselo skončit. Muselo, aby mohlo přijít léto. Stál tam a díval se. Nebyl schopen pohybu. Než se na něj oba současně podívali. Došel k nim, v tu chvíli naprosto omámen. Popřál jí všechno nejlepší k narozeninám a políbil jí na tvář. Naposledy. Dal jí dárek který přinesl. V ruce už držela růži, kterou jí dal Naruto. Nikdy o ní nemluvil. Přesto si jí tu v tom davu lidí našel a dal se do řeči právě s ní. Kolik toho ještě ví, aniž by mu to kdo pověděl?
,,Půjdu za holkama, bavte se kluci, ano?" smála se na ně. A vskutku, i oni na ní.
 

Když odešla, chytil své léto za rukáv. Odtáhl si ho stranou, k rohu, kde na ně dohlédlo co nejméně lidí. Díval se do modrých očí a v hlavě odpusť, prosím, nezlob se na mě... A věděl, že musí. Pomalu přiložil své rty k těm andělovým. A tentokrát na nich zůstal. Na chvíli se přimkl, cítil jak jsou měkké, hebké, nechápal kde se tam vzala ta vůně vlašských oříšků. Je to chyba? Není to chyba? Živote pověz... Jazykem pohladil vstup do jeho úst. Bylo to jako zaklepat na bránu. Potom to šlo samo. Líbal ho. Vášnivě, vroucně, naprosto tomu propadl. Ani si nestačil uvědomit, že je to kluk.  Odtahoval od něj zrudlou tvář, okaté modro se dívalo nevěřícně a blaženě. A snad ještě víc zrudle, než on sám. Kolem nich bylo ticho. Náhodní přihlížející zůstali strnule zírat. Snad jako by provedli něco neodpustitelného. I když Sasuke Uchiha to ze své strany tak také vnímal. Jenže nezůstalo jen u lidí které neznal, a oni je. Viděl to člověk, který neměl. Ten šokovaný výraz už mu na věky uvízne v paměti. 
,,No a co?!" vyjekl, chytil ho za ruku a rychle dodal; ,,Skvělá párty, promiň, ale my už půjdeme," prosmýkl se kolem ní. Poprvé za tu dobu co jí znal, ta vůně nebyla tak silná. Chuť vlašských ořechů cítil daleko intenzivněji.