Zrovna se snažil opravit neodtékající dřez v kuchyni, v jedné ruce rozpadající se součástky, ve druhé něco, co připomínalo zahnívající půlku citrónu, který zjevně vklouzl do odtokového kolena, pohodlně se tam usadil, a kdyby byla trocha vůle, snad by byl schopen i zapustit kořeny. A přesně v tento vytříbený moment, za ním do kuchyně vběhl jeho blonďatý anděl, v každé ruce zjevně těžkou tašku, usmál se a pronesl;
,,Tak jsem doma."
,,Pomohl bych ti, ale jsem tak trochu... zaneprázdněn," podotkl, a sotva to dořekl, těsně ho minula sprška zbytkové vody, co se vyvalila do kbelíku, který tam prozíravě postavil.
,,To vůbec nevadí. Děkuju za to, že se to snažíš spravit. Zlobí to už hodně dlouho."
,,Možná by nezlobilo, kdyby se tu někdo nepokoušel založit citrusovou plantáž," zkonstatoval, jelikož se mu povedlo vyšťourat další postarší kus citrónu.
Soustředil se na práci, takže ani nepostřehl Narutův omluvný výraz. Dostával se do fáze posledního čištění, konečně to vypadalo, že tam žádný citronovník neporoste, a když chtěl v závěru přimontovat odtokový kloub zpátky na své místo, zaslechl se vší opatrností pronesenou větu.
,,Mimochodem, jsme zítra pozvaní k našim na oběd."
Zamrzl v pohybu. První se, k úlevě obou zúčastněných, z toho lehkého nervového kómatu probrala ústa.
,,Já... jsem si myslel, že ti vztah s muži neschvalují."
Ne že by mu to někdy řekl přesně v tomto znění, ale z jedné z konverzací staršího data, to tak pochopil.
,,To, že se s tím ani jeden z nich ještě úplně nevyrovnal ale neznamená, že nechtějí poznat člověka, se kterým žiju."
Držel v ruce hasák, druhou podpíral nedotažený odtok. Pak to vzdal a obojí pro jistotu pustil.
,,Je to jen pozvání, Sasuke. Ne povinnost. Jestli se na to necítíš, nemusíme tam jít," pronesl modrooký, a shovívavě se na něj usmál.
Co naplat. Děsilo ho to. A víc než to. Jak asi bude rodičům svého partnera vysvětlovat, co je zač, a proč zrovna jejich dítě? Upřímně, příliš mnoho zkušeností s tím neměl, a to ani ve svém věku. Ty které by se daly započítat, byly vesměs dost nepříjemné a to se navíc jednalo o klasicky zajetý stereotyp vztahu, čili muž a žena. Nebyl si jistý, jak by reagovali, kdyby se dozvěděli, že ani není gay. Určitě by se báli, že si s jejich synem jenom pohrává. Určitě by -
,,Sasuke?"
Pak si uvědomil, že zjevně duchem opustil prostor.
,,Ano? Já jsem... Promiň. Trochu jsem se nad tím zamyslel."
,,Můžu zavolat a říct, že nepřijdeme," anděl mluvil tiše. Konejšivě. Jenže alespoň v tomhle ohledu, už musí prostě dospět.
,,Ne. Ne, půjdeme."
Nečekal, že se kluk radostí tolik rozzáří. Vrátil se k nedokončené práci a blonďaté dítko se neslyšně vytratilo z místnosti. Když se znovu soustředil, měl to zašroubované za okamžik. Hlava ale nepřestávala tvořit děsivé scénáře. Nejlepší pro tu chvíli bylo, se zaměstnat a začít uvažovat nad něčím úplně jiným.
,,Co jsi to přinesl?" nadhodil, a zkoumal dvě tašky na pultu, u dřezu.
,,Táta byl na služební cestě, takže nám přivezl suvenýry, jak by řekl," ozývalo se hlasitě z obýváku, a do toho vrzla skříň. Naruto se zřejmě převlékal. Když se blonďatý vrátil do kuchyně, začal z tašek tahat různorodé předměty. Jak ty užitkové, tak ty naprosto zbytečné. Vzal do rukou jednu z krabic, očividně se sušenkami a zahleděl se na německý nápis.
,,Pracovní cesta do Německa?"
,,Ano, Drážďany. Táta tvrdí, že kromě slev tam nic zajímavého nemají," pousmál se anděl.
,,To je zvláštní, vždyť se tam pořádají takové ty poznatkové zájezdy, jako třeba do Vídně, ne?"
,,Asi ano. Já si spíš myslím, že když je tam tolikrát do roka, tak se mu to časem omrzelo."
,,Můžu se zeptat, co vlastně táta dělá?" V ten okamžik si uvědomil, že nejen že nezná plně ani Naruta, ale že absolutně nic neví o nejbližších lidech, kteří patří do jeho života.
,,Když to řeknu aby to znělo hezky, tak referenta cestovní agentury."
,,A nehezky?" pousmál se, tu krabici německých sušenek stále v ruce. Naruto mu jí vzal, otevřel, a nabídl mu. S díky si vzal.
,,Nehezky? Děvečka pro všechno. Od pořádání zájezdů, přes administrativu, až po shánění nejlevnějších a nejspolehlivějších automechaniků."
,,A tvoje maminka?"
,,Žena v domácnosti. Ne že by jí táta zakazoval pracovat, ale pořád tvrdí, že nemá cenu aby se někde dřela, když vydělá dost pro ně pro oba."
,,To je od něj opravdu mužné, abych tak řekl."
,,Babička říká chlapsky ješitné," kluk se zasmál. On taky. Ta sušenka byla moc dobrá. A zítřejší návštěva Narutových rodičů se zdála být o něco méně děsivá.
,,A co vaši? Jestli ti teda nevadí, že se ptám?" ozvalo se opatrným tónem. Anděl si ho trochu prohlédl a pak začal "suvenýry" ukládat na správná místa v kuchyni.
,,Máma dělá v kavárně a otec v podstatě totéž, co já. Moc se nevídáme. Ale to je spíš chyba z mé strany, ne z jejich."
,,Ptají se na věci, na které nerad odpovídáš."
,,Přesně tak."
Věděl že to nahlas říkat nemusí, a Naruto se na to nezeptal. Jeden i druhý totiž moc dobře věděli, že absolutně nemá v úmyslu ho rodičům představit. Alespoň prozatím. Snad jen, pokud by se ho zmocnilo náhlé hrdinské odhodlání.

Když byli v neděli dopoledne na cestě , byl velice nervózní. Většinu cesty mlčel, protože jinak by se pravděpodobně po sto padesáté zeptal, jestli je lahev pro otce, a bonboniéra s květinou pro matku, dostatečný uvítací dar. Anděl ho se zvláštním úsměvem ve tváři navigoval po správné cestě. Nebylo to nijak daleko. Na druhou stranu mu připadalo, že se nestihl dostatečně obrnit a už stál přímo před domem, kde jeho soukromé léto strávilo dětství.
Anděl už chtěl zvonit, když z něj vypadlo zděšené; ,,Počkej!!" a stáhl mu ruku ze zvonku. Sám nevěděl proč to vlastně udělal. V jedné ruce tašku s lahví, bonboniérou a květinou, ve druhé Narutovu ruku, stál a netušil, co chtěl udělat nebo říct, otevíral a zavíral ústa jako ryba na souši, oči vytřeštěné a kluk se na něj usmíval.
,,Neboj se. To bude dobré. Budeš se jim líbit. Moc ti to sluší," pronášel tiše a on mezitím cítil, jak ho hebce omotává a obtáčí klid. Květinové dítko ho hluboce políbilo a pak se na něj usmálo. Pár vteřin na to, už zvonilo na domovní zvonek.

Přivítat je přišla Narutova matka. Usmívala se, zdravila a přesto vypadala poněkud přísně. Když vkročil do domu, a dveře jámy lvové se za nimi zavřely, Naruto pronesl velice formální věty;
,,Sasuke, tohle je moje máma, Uzumaki Kushina. Mami, tohle je Sasuke Uchiha. Můj přítel."
Podával jí ruku. Na ženu má velmi silný stisk, pomyslel si. A cítil se šedobíle. Možná za to mohlo to slovo "přítel", použité ve správném kontextu. Podával jí květiny a bonboniéru. Záhy pochopil, po kom má jeho slunce tak upřímný, a výmluvný úsměv. 
,,Tak pojďte dál," zvala je žena. Naruto na něj jen spiklenecky mrkl.
,,Táta dorazí?"
,,Ještě šel něco koupit. Tvrdil, že dochází maggi, ale v lednici je ho ještě půlka. Takže tuším, že spíš než z potřeby, to bylo z rozčilení," pronesla a sama se dost nervózně zasmála.
Udělala jim výbornou kávu, a usadila je v obýváku. Nejspíš jí připadalo, že jsou proti ní v přesile, protože se při první příležitosti vytratila do kuchyně s výmluvou, že když tu husu v troubě nebude hlídat, tak jí určitě připálí.
,,Vítej na hradě mého dětství," pousmál se Naruto, když osaměli.
,,Je to tu moc hezké."
,,Aby ne. Myslím že nemine den, aby tu máma neuklízela. Musím ti pak ukázat svůj starý pokoj," culil se.
,,Budu rád. Naruto, vím že je to nevhodné, ale vážně bych si rád dal skleničku něčeho ostřejšího. A nemyslím tím perlivou vodu."
,,Chceš to riskovat? Protože jak znám svého tátu, až přijde, pokusí se do tebe nalít všechno, co teče."
,,Já tomu moc nedám, to víš, ale teď by mi jedna vážně bodla. Jsem regulérně vyděšený."
,,Pro něco ti dojdu," usmál se kluk a zlehka ho políbil na tvář. Míjel ve dveřích svou matku. Ne že by je přišla kontrolovat, jen zřejmě znovu sebrala odvahu se na chvíli připojit.
,,Šel mi pro pití," přiznal s lehce trpitelským výrazem. 
Netušil, o čem by si s ní měl povídat. Jen vzpomínka na polibek přede dveřmi mu v její přítomnosti zbarvila uši do ruda. A to si minimálně patnáct let myslel, že je dospělý. Jak pošetilé. Sedla si hned vedle něj, ohlédla se, a potom mu upnula pohled do tváře. Okamžik na to spustila. Vykala mu. Bylo to zvláštní.
,,Podívejte, Sasuke, asi dnes nebude moc příležitostí kdy bych s vámi mohla mluvit osamotě, takže vyložím karty na stůl hned teď." 
Zatnul ruce v pěst. V první chvíli si byl opravdu jistý, že ho sepsuje jako malého, nezodpovědného kluka.
,,Naruto o vás moc hezky mluví. Vlastně s námi poslední dobou nemluví skoro vůbec o nikom jiném. Vím že ho máte přinejmenším rád. Tedy, on si to myslí určitě. Jen jsem vám chtěla říct, že je dost naivní. Ale to už asi víte. Zkrátka, mám o něj starost.Co se mužů týká, prošel si několika ošklivými zážitky. Nerada bych, aby se to opakovalo."
Když svůj projev dokončila, přišlo mu, že se mu očima provrtává až na dno duše. Nevěděl co by měl odpovědět. Ale pravda by měla být dostačující.
,,Já vašeho syna miluji. A nikdy mu úmyslně neublížím."
Snad viděla že to myslí vážně, snad v to jenom doufala. To ví jen pan Prvotní. Každopádně se na něj usmála. Znal ten úsměv. Už dávno věděl, kam se řadí, i kdyby už dál jen mlčela.
,,Děkuji vám."
Poté byla krátká chvíle trapného ticha. Než náhle, jako by chtěla zmírnit vážnost předchozí konverzace, žena vyhrkla; ,,Jak jste se vlastně vy dva doopravdy seznámili? Jestli vám tedy nevadí, že se tak vyptávám? Naruto to totiž vypráví jako legendární román," zasmála se.
Začal jí to bez obalu vyprávět. Jen vynechal jí, černou barvu a hromadu nejistoty, kterou nechal Naruta projít, než se odhodlal vše do důsledku přijmout. Anděl se k nim mezitím připojil, podal mu sklenici s černou limonádou, kterou identifikoval jako vzdálenou příbuznou Coca-Coly, a spiklenecké mrknutí jeho anděla ho ujistilo, že obsahuje minimálně štamprli na nervy. Když trochu upil, poznal, že tomu tak skutečně je. Sám se divil, že mu rozhovor s Narutovou matkou tak dobře jde. A že už se cítí i vcelku klidný. Nejspíš to nebylo ani tak tou kapkou alkoholu, jako spíš zjištěním, že jí pravděpodobně nikdy nevadilo, že si Naruto vodí domů muže, jako spíš fakt, jací muži to byli. Sám o sobě hovořil dost otevřeně, ač to bylo s podivem. Nerad o sobě mluvil, a bývalo zvykem, že mu opravdu vadilo, když se ho lidé vyptávali na osobní záležitosti. V tomhle případě to ale asi vnímal trochu jinak. Netvrdil by, že se tu pokouší dělat dobrý dojem. Ale mít na okraji vědomí fakt, že ho jako Narutova partnera někdo respektuje, nebyl úplně špatný pocit. A v ten moment, kdy to všechno vypadalo na dobré cestě a měl pocit neurčité náležitosti, přišel Narutův otec. Pozdravil všechny přítomné, jemu se představil a podali si ruku. Ihned Narutovu otci vnutil lahev, kterou mu přinesl. Doufal že vybral dobře. A i přes to že se ten muž usmíval, mu připadalo, že atmosféra znatelně zhoustla.
,,Půjdu nám nandat ten oběd. A ty mi půjdeš pomoct, že, Minato?" oznámila paní Uzumaki a vrhla na manžela velmi výmluvný pohled. Sebral se, a beze slova odešel s ní.
,,Asi bych tě měl uvést do dění, že?" ptal se blonďatý.
,,To bys byl velmi laskav," oprostil pohled od zavřených dveří do kuchyně, kam očima ten pár sledoval, a upnul jej na svého přítele. 
,,Mámě se zjevně líbíš, takže nechce, aby tě táta děsil."
,,Jak to myslíš?"
,,Nedělá to naschvál. Tedy... pevně v to doufám. Ale pouští hrůzu. Zatím na každého, koho jsem sem kdy přivedl. A to včetně mých přátel."
,,Bez výjimky?"
,,Jediná výjimka byla Hinata. A to jenom proto, že tajně doufal, že spolu budeme chodit. No a pak jsem si převedl prvního přítele. Muselo to pro něj být hodně těžké. Nikdy mi kvůli tomu ale neřekl jediné křivé slovo. To si vždycky nechal až na chvíli, kdy jsem se s tím dotyčným rozešel."
,,Vidíš. O tomhle jsme spolu nikdy nemluvili," řekl popravdě. Sám to v sobě měl tak nastavené. Bral to tak, že ze slušnosti je vhodné předstírat, že žádní předchozí partneři nebyli. A rozhodně neměl chuť o něčem takovém hovořit. Ať už v dobrém, nebo špatném. Jenže další soukromé rozhovory, ať už by se týkaly čehokoliv, museli nechat na později. Matka jeho slunečního dítka nakráčela z kuchyně přímo k nim, a pokynula, aby se přemístili do jídelny.
 

Mohl-li tak usoudit, oběd proběhl v celkem tradičním duchu. Nejvíc otázek, přesně jak očekával, bylo od Narutova otce. Zajímalo ho, čím se živí, a když o tom začal, padaly v podstatě dotazy pouze na toto téma. Netušil, jestli si otazníky ohledně jejich vztahu zodpověděl sám, či mu je nastínila jeho žena, nebo to prostě jenom ignoroval. Po jídle se přesunuli zpět do obýváku, a dle Narutova varování, mu byla vnucena první sklenička. Druhá byla na zdraví. Ta třetí - na ně dva. Cítil se vcelku příjemně. A co hlavně, přes všechny obavy mu nepřipadalo, že by tu byl nevítaný, nebo vnímaný jako vetřelec. Čtvrtá sklenice byla na kuráž. Pak ho Naruto odvedl z dosahu svého otce a ukázal mu svůj starý dětský pokojík. Ty schody nahoru se mu šlapaly těžko. Cítil, že má v hlavě. Ne proto, že v poslední době nepil, spíš díky tomu, že ho pan Uzumaki poctil velmi kvalitním pitivem. Anděl za nimi tiše zavřel dveře, chytil ho za ramena a navigoval na postel.
,,Posaď se."
Poslechl ho jako pes. ,,Víš že můžeš říct tátovi NE, viď?"
,,Bylo by to nezdvořilé."
,,Vůbec ne. Pokud ho včas nezastavíš, opije nejen sebe, i tebe."
,,Dobře. Pokud by to na mě bylo příliš, odmítnu."
,,To rád slyším," zaculil se blonďatý.
,,Asi bychom se měli pomalu vrátit, ne?"
,,Máš strach, že by si mohli říkat, co tu spolu provádíme?"
,,Možná?"
,,Tvé katastrofické úvahy se zjevně nemění za žádných okolností."
,,Nikdy jsem nedokázal úplně vypnout. Ani opilý."
Anděl nepromluvil, jen přišel na dosah, pohladil ho po vlasech. A nechal se obejmout. S obličejem zabořeným v andělovu břichu zabručel, a pak se zhluboka nadechl, seč mu to ta příjem vzduchu omezující poloha dovolovala.
,,Musím se tě na něco zeptat," vyhrkl pak.
,,Povídej," řeklo sluneční dítko a stále ho hladilo ve vlasech.
,,Kolikrát už jsi se zklamal?" okamžik bylo ticho, jeho slunci nejspíš nebylo úplně jasné, kam tou otázkou míří.
,,V lásce?" zeptal se pak. Zakýval.
,,Třikrát. Což je myslím víc, než dost."
,,Jak moc?" Mluvil mu dál u pasu. Momentálně se mu nechtěl dívat do očí. Jen by to rád slyšel a pak předstíral hlubokou, dospěle vypadající vyrovnanost.
,,První láska je vždycky prudká, a málo koho to nesežehne, ale tu už jsem dávno nechal za sebou. Podruhé to mělo rychlý spád, a tím pádem i konec. A o třetí muži v mém životě asi nebudu schopen říci nic lichotivého. S odstupem času mi dochází, že mě vlastně využíval. Samozřejmě že já si to tehdy uvědomil až jako úplně poslední. Všichni okolo to věděli, a co hlavně, viděli. A co ty?" ptal se bez okolků, skoro to zavánělo zneužitím situace a jeho rozpoložení, ale neměl mu to za zlé.  Právě naopak. Sám ani nerozuměl tomu, proč cítí vděk. Možná proto, že sám od sebe a s čistou hlavou, by to neřekl.
,,Neměl jsem to, co by se dalo nazývat vyloženě vážným vztahem. Ano, měl jsem pár známostí, ale nikdy to dlouho nevydrželo. Skutečně hluboce zamilovaný, jsem byl ve svém životě pouze dvakrát. Poprvé do ní. Ale to ty moc dobře víš," odmlčel se. Ticho v místnosti bylo za okamžik naprosto nesnesitelné. A tak pokračoval, i když věděl, že to jeho květinové dítko ví.
,,A potom jsem se zamiloval do tebe."
Anděl ho ani na okamžik nepřestal hladit. Cítil jeho vlídnost až do morku kostí.
,,Vážně bychom měli jít zpátky," řekl a vstal. Podíval se mu do očí. Dostal polibek. Pak ho vzal blonďatý za ruku a bezpečně ho po schodech dovedl zpátky dolů, do obýváku.

Zůstali ještě nějakou dobu, a mluvili. Když okolo třetí odpoledne odcházeli, loučil se s andělovými rodiči s velice dobrým pocitem. Když šlapali k autu, cítil, jak se s ním houpe svět. Ne že by se Narutovu otci opravdu povedlo ho úplně opít, ale zjevně se dostal na dobrou cestu. Blonďaté dítko ho chytlo za paži, a nemělo ani slovo výčitky. Sáhl si do kapsy, a odevzdaně mu podával klíče, aniž by o to blonďatý musel žádat. Došel se usadit na sedadlo spolujezdce. Vnímal, jak ho motorika zrazuje a věděl, že teď by měl pro jistotu úplně mlčet. To odhodlání mu ale vydrželo jenom tak dlouho, dokud se nerozjeli k domovu.

,,Ty vůbec nepiješ," zkonstatoval a odkašlal si.
,,Nechutná mi to. Táta mě moc dobře zná, takže už mi to ani nenabízí."
,,Vážně mám občas pocit, že se do dnešní doby nehodíš."
,,Hinata mi říkala něco podobného."
,,Hinata je moc dobrý člověk. Zastaví se zase u nás? Rád bych jí viděl."
,,Myslím, že to má teď dost složité. S Nejim. Její myšlenky jsou někde úplně jinde, než u návštěv, ale když jí uvidím, vyřídím, co jsi mi říkal."
Upřeně se na svého anděla podíval.Ten úsměv skrýval osten smutku. A byl to schopen vnímat i přes svůj podnapilý stav. Pohodlně se opřel a zavřel oči. Doufal už jen v poklidnou cestu domů. Věděl, že teď by byl schopen mluvit o mnoha věcech, což ale absolutně neměl v úmyslu. Léto na místě řidiče ale umí číst dokonale mezi řádky.
,,Je ti dobře?" nadhodil blonďatý najednou, a možná jen proto, aby udržel konverzaci. Velmi dobře zaregistroval zvýšenou sdílnost. Sasuke věděl, že si za to může sám, díky otázce, kterou položil v tom dětském pokoji.
,,Ne. A jestli se ptáš, zda je to kvůli alkoholu který jsem vypil, tak není."
,,Tak vyklop, co tě trápí."
,,Nevím kde, a čím začít." A také tě miluji a nechci tě ranit, dodal si pro sebe. Opřel si lokty o kolena a vložil si hlavu do dlaní. Žádné scény, žádná dramata, žádné srdceryvné výlevy. Ne. Nebudou velká romantická gesta, ani slova. Ne teď, ne tady, ne takhle.
,,Co kdybychom to nechali na později?" Moc dobře si totiž uvědomoval, že by mohl některých slov litovat. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu.
,,Mně naopak připadá, že teď je naprosto vhodná chvíle. Nemáš mi kam utéct, leda by sis vyskočil a jsi teď bezbranně přímočarý."
Nikdy ho neslyšel mluvit tímhle způsobem. Sice se usmál rty, ale jeho oči vypadaly na smrt vážné. Věděl, že pokud nezačne předstírat kóma nebo smrt, nejspíš se pár osobním odhalením nevyhne.
,,Dobrá. Pokud o to stojíš, ptej se mě na co jen chceš. Sám od sebe s ničím vážným začínat nebudu. A dobře si pamatuj, že jsi to chtěl slyšet. Předem varuji, že pozdější reklamaci svých slov nepřijímám. A jsem dost opilý."
,,Ale ne příliš. Kdyby to tak bylo, neptal bych se. Jen si troufám tvrdit, že ti opadaly zábrany.  A pamatovat si to budu," podotkl anděl.
Modlil se, aby už byli doma. Jenže byli sotva na půli cesty. A pak se ho Naruto zeptal. Pěkně hned za čerstva, na jednu z nejpalčivějších otázek, kterou snad milionkrát položil sám sobě.
,,Vadí ti, že se vdává?"
Nemusel se ptát, koho tím myslí. V tom měli oba naprosto jasno.
,,Ano. Vadí," chtěl to utnout dvěma slovy. Ale alkohol v jeho krevním oběhu byl jiného názoru. Proklatě.
,,Ne kvůli sobě. Jen toho chlapa nejspíš nenávidím."
,,To je přirozené," odpovídal blonďatý za volantem trpělivě.
Zauvažoval. A pak se rozhodl. Naruto bude jediný člověk, kterému tohle kdy řekne.
,,Byla moje. Celé ty dlouhé roky. Nikdo jiný, jen my dva, náš vlastní svět, nehledě na vesmír, myšlenky, gesta, každé jednotlivé slovo. Nevím o nikom, koho bych znal lépe, než jí, tebe nevyjímaje. Odpusť že to říkám... Nejdřív jsem jí prostě jen potřeboval. Žil jsem jen díky ní. A potom, když jsem se zamiloval, vlastně, když jsem si tu lásku uvědomil, jsem začal žít pro ní. Hned potom, přišel ON. Všechno zničil, všechno vzal. Zůstal jsem stát sám, vprostřed černé, hluboké jámy. Div se potom, že ho za to nenávidím. Vím že není na vině jen on sám. Ale potřeboval jsem to celé na někoho hodit. Milovanou osobu si idealizuješ, ať chceš, nebo ne. Jako já svou Elišku. Když jsi mě prvně potkal, byl jsem jen zoufalá, lidská troska. Můžeš mi prosím tě vysvětlit, jak tě tehdy vůbec napadlo, že se se mnou dáš do řeči?!" Poslední věta neměla útočný podtón. Jen zněla zatraceně frustrovaně.
,,Poprvé, když jsem si tě všiml, jsi seděl u Dragouna nad šálkem kávy. Tvářil ses strašně smutně, a já uvažoval, proč asi. A pak už jsem se na tebe dívat nepřestal. Dalo by se říct, že jsem se zamiloval jako puberťák. Prudce a rychle. Chtěl jsem se k tobě dostat blíž, nějak ti pomoct. I kdybychom neměli být víc, než jen přáteli. Jsem moc šťastný, že jsme se dostali až sem," bytost po jeho boku se usmívala.
Stejně jako on sám, i Naruto mluvil zcela upřímně, a bez zábran. Jenže u něj to nebylo nic neobvyklého.
,,Víš co mě moc mrzí?" nadhodil Sasuke a lehce si povzdychl.
,,Budu rád, když mi to povíš," řekl měkce kluk.
,,Že mi to tak dlouho trvalo. A že jsem ti ubližoval. Jak vidno jsem s tím ještě neskončil, takže bych neměl mluvit v minulém čase, vím. Vůbec ti to neulehčuji, viď? Ale jsem strašně rád, že mě i přes to všechno miluješ. Strašně mě děsí představy, co by bylo, kdybys mě přestal mít rád."
Dítko neodpovídalo. Buď nevědělo, co by na to mělo říct, nebo si komentář ponechalo pro sebe.
O chvíli později už parkovali v ulici Marie Cibulkové. Neměl problém vystoupit, ani dojít domů. Nedalo se sice tvrdit, že by vystřízlivěl, ale svět už se alespoň nehoupal.

,,Sasuke, dáš si kávu, viď?" ptalo se to blonďaté, když se za nimi zavřely dveře od bytu.
,,Moc rád," zhodnotil a nasměroval své kroky ke kulatému stolu v obývací místnosti. Svým způsobem byl rád, že mu to pověděl. Cítil jak z něj spadlo břemeno. A měl pocit, že až se dočká nějaké formy odpovědi, jedny dveře s otazníkem se nadobro uzavřou.
Květinové dítko mu doneslo kávu a sobě čaj. Sáhlo po černé, a pohodlně se usadilo. Chvíli jen tiše hladilo prsty její struny.
,,Nevadí to? Nebolí tě hlava?" ptalo se opatrně.
,,Na obě dvě otázky - ne. Hraj prosím."
 

Tak nějak tušil, proč vybral ze všech zrovna tuhle. Možná proto, že v ní byla odpověď. Možná, že byla důkazem, že to celé chápe. Všechno to, co mu o ní a o sobě pověděl.
,,Řeknu ti, proč nechci vědět, kde jsi, jde o jeden žert a umírám touhou ti ho říct. Jako tiché dítě co se dívá do hlavně, nevydá ani hlásku aby se neprozradilo. Tak jako já se nechtěl prozradit tobě, má nejmilovanější. Nejsem to, co ve tvém životě chybí, nikdy nebudu dílek skládačky, který by zapadl do tvé. Říká se, že Bůh ti sesílá těžkosti jen proto, aby viděl, jestli to ustojíš, nebo podlehneš ďáblu a vzdáš se tak toho, co nejvíce miluješ.
Ale to si nikdo nezaslouží.
Když jsem tě uviděl poprvé, věděl jsem, že to nebude naposledy. Nejsem ani z půlky tím, kým bych chtěl pro tebe být. Tolik se zlobím a nemyslím, že to někdy přejde. Byl jsem pro tebe jenom špatnou zprávou, a to jsem nikdy neměl v úmyslu tě ranit," když dozpíval, ještě tiše brnkal melodii. Potom promluvil.
,,Rozumím tomu. Když odešla, připadalo ti, jako by najednou umřela celá tvá budoucnost."
,,Ano," přikývl rozechvěle.
,,Ale daleko spíš... jako bys umřel ty sám," pronesl anděl šeptem.
A dveře se zavřely.
Zprudka se zvedl ze židle, na které u stolu seděl, káva se rozlila, ale to mu bylo jedno, došel k němu, sebral mu kytaru a položil jí na válendu. Chytil ho za ruku, a vytáhl na nohy. Pevně ho objal. Držel se ho jako záchranného kruhu, a objímal ho ještě po dlouhou dobu. Dost naivně si myslel, že hořké slzy toho dospělého muže, za jakého se považoval, nikdy nikdo neuvidí.