,,To je můj syn Hubert" představila mě hubenému mladíkovi s líbezným úsměvem.

Ačkoli se mozek bouřil a křičel; Nedělej to! Usmál jsem se na něj. Pak už jsem ho nespustil z očí. Oslňoval jsem ho jedním úsměvem za druhým, až jsem se divil že ještě neoslepl. Z vyzvídání jeho matky jsem se dozvěděl že je mu teprve šestnáct a studuje prestižní školu. Sám jsem se bál ho oslovit. Vím o sobě že když se mi někdo líbí, je to na mě sakra znát. Mám tu být až do prvního?! Kriste, ať se země rozestoupí a pohltí mě plameny pekla. Celý večer jsem ho svlíkal očima. Bylo to až trapně nabíledni. To jak se pohyboval, jak vrtěl boky, jak mu blonďaté vlásky hopsaly po zádech... Musel jsem se štípnout a přestat fantazírovat o různých scénářích kde Hubert vystupoval jako objekt mé touhy. V noci jsem nemohl spát. Ne kvůli tomu že nejsem doma. Bylo to proto, že dva metry ode mě ležel ten anděl a spokojeně spal. Prohlížel jsem si jeho obličej a nemohl se nabažit. Dost mě vyvedlo z míry když se jedno zelené oko otevřelo a provrtalo mě pohledem. Zrudl jsem jak ředkvička a převalil se na druhý bok. Když mi ani po další bezesné hodině nebylo dopřáno klidu, zvedl jsem se a došel na záchod zahrát si na honěnou. Když se mé tělo konečně uvolnilo z napětí, zalezl jsem zpátky do postele a během vteřinky usnul.

Vzhůru jsem byl první. Nechtělo se mi z voňavé vyhřáté peřiny a navíc jsem Huberta mohl beztrestně sledovat. Vzhůru působí jako sebejistý suverén ale takhle je vidět jak je ještě mladý a zranitelný. Chumel zlatých vlasů se zavrtěl a tím pohybem si shodil na zem peřinu. Nutkání ho přikrýt jsem zavrhl hned co mi zrak sklouzl na jeho pyžamové kalhoty.

,,Ježíší za co mě trestáš!" zaskučel jsem tiše když jsem si všiml že v rozkroku se mu tyčí stan.

Hubert se co chvíli vrtěl a já ho jako šmírák pozoroval. Ze spaní zamručel a na tmavě zelených spacích kalhotách se objevila mokrá skvrna. Chlapec mlaskl a levačkou se podrbal v tříslech. Druhou vjel do vlasů a otevřel oči. Na tváři ještě blažený úsměv z právě prožitého orgasmu. Pak se jeho pohled stočil vlevo. Nejdřív zbledl když viděl můj vytřeštěný výraz. Pak začal hodně rychle nabírat barvu a než se zvedl, červená mu zářila v obličeji jako světýlko na stromečku. Roztomilé. Zíral jsem mu na záda dokud se neztratil za dveřmi pokoje.

Přišel k nám Štědrý den. S rodinkou Smíškových + Lhota mi bylo celkem fajn. Hubertovo chování se změnilo rychleji než počasí v horách. Byl zamlklý a kdykoli se naše pohledy střetly, buď opustil místnost nebo dostal barvu přezrálých šípků. Hodně jsem se těšil na večer. Hubert na mě za celý den nepromluvil. Nevím proč, tohle je přece normální věc co se stává. Proč se za to má stydět? První slovo jsem od něj uslyšel večer u stromečku když jsme si rozdali dárky. Z knížky kterou jsem mu dal byl uvytržení. Očividně máme stejný zájem, fantasy příběhy.

,,Moc děkuju Tome!" rozzářila se mu očka jako dítěti a objal mě.

Cože? Zopakujte mi to! Nevěřím! Blonďatý andílek mě držel v náručí a z nadšení se ke mě tiskl. Pro mě to bylo jako poprava na elektrickém křesle. Tělem mi putovaly výboje, jeden za druhým a ona bestiální touha se hlásila o právo ukázat se světu. Musel jsem ho od sebe odlepit když mi začalo být těsno v kalhotech.

,,Nemáš za co" usmál jsem se.

,,Teď ty! Teď ty!" ukazovala na můj dárek Majda.

No proč ne. Divná děrovaná krabice která se klepe mi přišla krajně podezřelá.

,,Snad se nebudeš zlobit" řekla Mila s plešounem unisono.

Nedůvěřivě jsem stáhl vínovou stuhu, odklopil víko a ze dna na mě zíralo chlupaté cosi. Po bližším přezkoumání jsem zjistil že je to štěně. Rodinka byla napjatá očekáváním co já na to.

,,To je za trest nebo za odměnu?" otázal jsem se vážně ale dlouho mi to nevydrželo a začal jsem se smát. Holohlav, Milada, Mája a Hubert semnou.

,,Jaký dostane jméno?" sondovala hned Majda.

,,Nevím co se pro takový vypelichaný kartáč hodí," ušklíbl jsem se.

Hubert se té malé chlupaté prachovky zastal.

,,Náhodou, je to irský vlkodav. Sice bez papírů ale vořech to není."

Když jsem na něj mrknul, začal opět bez prodlení rudnout.

,,Co Evžen? ... Lovec žen?"

,,To bys mu neudělal!" chechtala se Mila.

,,Květoslav?"

,,Blbější bys neměl?"

Provokoval jsem ještě několik minut a čekal jestli někdo něco navrhne. Nestalo se.

,,Budu mu říkat Pátek" zazubil jsem se.

,,Jsem takovej novodobej Robinson, žiju sám... Tak budu mít za přítele Pátka" objasnil jsem.

Jméno bylo bez řečí přijato. Rozdali se i ostatní dárky a pak jsme si užívali večera. Můj druhý dárek obsahoval pytel krmení, obojek a vodítko. I když nerad, dokopal jsem se k tomu že vyrazím psisko vyvenčit.

,,Jde nějaká dobrá duše semnou?" ticho. Ani v nejmenším jsem odezvu nečekal.

,,Já" ozval se nesměle JEHO hlas. To situaci moc neulehčuje.

,,Fajn," zamručel jsem, připl obojek na psa a vyrazili jsme na náměstí.

Byla tma a cestu spoře osvětlovalo pár pouličních lamp. Vykročil jsem známou cestou směrem ke školce. Nahoru na kopec a za školkou po cestě k lesu. Hubert se šoural zamnou. Když jsem s kartáčem a svým stínem došel na stezku do lesa, dřepl jsem si na lavičku a vydechl. Hubert si kecnul vedle mě ale do řeči se neměl. Tak jsem, ne zrovna jemně začal.

,,Hele Huberte, za tamto se nemusíš stydět..." chlapec na mě vytřeštil oči.

Mlčel. No nic, pojmu to jako samomluvu.

,,V tvých letech se mi stávalo totéž. Není to nic za co by ses měl stydět. Dospíváš v muže a nevyhne se ti to, co to doprovází" začal jsem si připadat jako terapeut.

,,Když to bylo tak trapný!" kníklo mé blonďaté rajče.

,,To ti právě vysvětluju. Mě to trapný nepřišlo. Spíš zcela běžný."

,,Jenže mě se to stává pořád," začal se svěřovat.

Tou barvou musí svítit na dálku.

,,Dík. Fakt je každej tak nadrženej jako já?" skuhral Hubert.

,,To si piš," usmál jsem se.

Zvedli jsme se a pomalu vraceli dolů ke školce.

Hubert šel vedle mě a co chvíli zpomaloval. Když jsem si pak všiml že mi zmizel, otočil jsem se za sebe a zíral do tmy.

,,Banzááááááááááááái!" zařval blondýn a metal po mě jednu kouli za druhou.

Nejdřív jsem uhýbal ale pak jsem si vytvořil vlastní muniční sklad a krytý za stromem jsem rány oplácel.

,,Vzdávám se!" zajektal Hubert zubama.

Oba jsme byli promočení od hlavy k patě.

,,To se ještě uvidí!" s chechotem jsem ho srazil na zem.

Pátek se k nám přidal, kvičel jako sele, ale my se ohlíželi jen na sebe. Chvíli mě mučil on a strkal mi sníh za límec a chvíli jsem vedl já a oplácel mu stejnou měrou. Nakonec už nemohl a podruhé přiznal porážku. Ležel mokrý a rozklepaný podemnou, blonďaté vlasy rozcuchné a poházené okolo obličeje a po zemi. Zvedl ke mě prosebně zelené oči a ty jasně dávaly najevo; Myslím to vážně! Chtěl jsem se začít zvedat ale on mě předběhl. Jak se snažil vyprostit a narovnat, ocitl se jeho obličej přímo před mým.

,,Moc blízko," zašeptal jsem a dál nemyslel.

Sevřel jsem mu vlasy v zátylku a přitáhl si jeho ústa ke svým. To spojení rtů vysílalo neuvěřitelné množství informací do mého těla, srdce i duše. Nitro mi jásalo že se můj anděl nebrání. Když se jeho rty pootevřely, nevybíravě jsem se pozval dovnitř. Našel jsem jeho mrštný jazýček a pak jsme je oba proplétali mezi sebou tak divoce že se ještě dnes divím že na svém nemám uzel.

,,Huberte" vyslovil jsem jeho jméno, odtáhl obličej a otevřel oči.

Musel jsem vypadat jako psychopat s tím rozněžnělým výrazem. Jenže on ztuhnul. Rajče rychlostí kulového blesku vybledlo a vytřeštěně na mě zíralo. Z očního koutku mu sklouzla slza, pak se zvedl a utekl. Nechal mě tam vyjeveného sedět ve sněhu a já absolutně nestíhal. Co se děje?

Vždyť mě taky líbal! Popadl jsem Pátka pod křídlo a klusal k domu Smíškových. Je doma. To jsem zjistil podle bot.