Bylo brzké sobotní odpoledne a on seděl doma, ve slunečním bytě, sám. Anděl měl závazky jinde, takže místo společně stráveného víkendu se okusoval nudou a doufal, že slunce dorazí domů brzy. Ale vzhledem k tomu, že šel trénovat na jakési vystoupení s Nejim, to neviděl nikterak růžově. Uvažoval, že by zavolal jí, ačkoliv ani v nejdivočejších představách nedoufal, že by řekla; jistě, ano, mám čas, ráda tě uvidím. Od okamžiku kdy vstal, stihl poklidit, umýt nádobí, utřít prach. Vydrhnul koupelnu, vytřel podlahy a vyleštil okna. Zrovna když se zaobíral tím, co by ještě mohl, aby se tu skutečně z nudy neohlodal na kost, někdo zazvonil na domovní zvonek. Došel otevřít. Na příchozího zůstal jen nevěřícně zírat. Nevěděl, co by řekl. A nejspíš v tom nebyl sám. Přesto nakonec, v rámci dobrého vychování, pozdravil.
,,Zdravím," ledověji to nešlo, přidat trochu na intenzitě, jistě by se mu na srdci vytvořila jinovatka.
,,I já. Není doma, že?"
,,Ne. Není."
Věta; Nechceš tu na něj počkat? mu nešla přes rty. Kdyby se tu zjevil kdokoliv, třeba i sám kníže pekel, dovnitř by ho pustil. Ale tohohle rudovlasého chlapa s obsesí na jeho přítele, vážně pouštět dál nechtěl. A stejně jako ALE, i JENŽE má více tváří. Mlčeli a vzájemně se měřili nepřívětivými pohledy. V ten nestřežený okamžik, na něj zavolal dívčí hlas. Otočil se, a byl vcelku neočekávaně objat. Výhled na svého rivala mu skryly prameny tmavě modrých vlasů. 
,,A-ahoj, Hinato," vypravil ze sebe.
,,Ahoj Sasuke," usmála se svým nečitelným úsměvem dámy z obrazu.
,,Smíme dál?"
On ne. ,,Jistě že." Měl ohromné nutkání se zeptat; Co tu děláte? Proč taková přepadovka? Ty jsi tu samozřejmě kdykoliv a s láskou vítaná, ale kde se tady bereš, ruku v ruce s tím rudovlasým tumorem? Odvedl je do bytu, zavřel za nimi dveře a položil celkem šalamounskou verzi svých vnitřních otázek.
,,Čemu vděčím za tu náhlou návštěvu?"
,,Něco pro tebe mám," pozdvihla tašku v ruce a pokračovala. ,,Čerstvá káva. Maminka jí dostala spoustu, ale moc tomu neholduje a od Naruta vím, že kdyby se káva dala píchnout do žíly, nebo šňupnout, byl bys těžce závislý. A tak jsem mu volala a říkal, že sedí u Nejiho, ale že ty prý jsi doma, tak ať se s tím klidně zastavím."
,,Aha?" položil za to citoslovce otazník a lehce pohodil hlavou ke Gaarovi, který už se naprosto bez zájmu odšoural do obýváku. Asi to pro něj nebyl úplně příjemný pocit. Tuplovaně, když je tu nechtěný.
,,Potkali jsme se. Když jsem mu řekla že jdu k vám domů, ani mě nenechal domluvit a spustil, že musí jít rozhodně taky."
Odkýval jí to. A pak s veškerou vděčností poděkoval za tu kávu. Děvče přešlo do kuchyně, a automaticky postavilo vodu. Pak k němu naprosto zděšeně obrátilo pohled.
,,Promiň, já... vím že jsi tu teď doma... ale za tu dobu co jsem chodím jsem si zvykla... no-"
,,Já vím. To je v pořádku. Jsi zvyklá chovat se tu jako doma, a klidně v tom pokračuj. Od tebe mě tohle vůbec netrápí," Horší by to bylo v Gaarově případě.
Trochu jí zrudly tváře. Aby jí pomohl tu v jejích očích trapnou chvilku překonat, pousmál se a řekl;
,,Uděláš kávu i mě, viď?" celá zrudlá kývala hlavou v souhlas. Potom pomalu odešel do obýváku.
Gaara seděl na válendě a hypnotizoval noční stolek. Nejdříve netušil, na co zírá, ani nad čím přemýšlí. Když se podíval tímtéž směrem, dovtípil se. Ví, že ho Gaara musí naprosto nenávidět. Stejně tak, jako on nemá rád jeho, ale to pouze z toho důvodu, že se mu systematicky pokouší Naruta odloudit. Asi by se měl zachovat rozumně. Pokud možno, dospěle. Tak tedy pro tentokrát. Sebral z nočního stolku zapadlou, zapomenutou lubrikační mast, vrátil jí do vyřezávané krabičky, kam jí s Narutem dávají, a ani slovem svou činnost nekomentoval. Když měl dokonáno, pronesl strohou větu; ,,Dáš si kávu, Gaaro?"
Ty divoké oči, které po něm šlehly, mluvily. Od žádného živého tvora necítil ke své osobě tolik nenávisti. Byl to zvláštní pocit. Nemluvě o tom, že ho to svým způsobem i mrzelo.
,,Dám. Dík." A rudovlasý vrátil pohled na stolek.
V žádné konverzaci pro jistotu nepokračoval, ani to neměl v úmyslu. Vrátil se za Hinatou, a poprosil jí o kávu i pro Gaaru. Odkývala mu to s jasnou samozřejmostí. Kdyby tu byla jen ona, tak rád by si popovídal, obzvlášť o tom, jak se mu začala honit hlavou budoucnost s jeho soukromým létem, ale v momentálním složení přítomných osob si spíš přál, aby se Naruto nějakým zázrakem brzy vrátil.
S uvařenou kávou a hromádkou sušenek se přemístili do obývací místnosti. Gaara si nechal svůj hrnek podat na válendu. Uvažoval čím to, že tak paličatě obsadil zrovna tohle místo. Konverzace dosti vázla. Nikdy nebyl dobrý řečník, pokud nešlo o práci, Gaara umanutě mlčel a pár Hinatiných pokusů o konverzaci vždy zamrzlo na mrtvém bodě. Ale vsadil by cokoliv, že kdyby tu bylo to vlídné, medové léto, všichni by si povídali jako staří přátelé ze základní školy.
,,Naruto se mi pochlubil, že jsi bez úhony zvládl panákovanou od jeho tatínka," usmála se.
,,To mi dost nadržuje. Nechal jsem se opít. Ne příliš, ale docela dost." O citových výlevech kterých se v tomto stavu dopustil, nemluvě.
,,A svěřil se ti vůbec, že jeho táta takhle pije výhradně s lidmi, kteří se mu líbí?"
,,Něco takového mi naznačil, ano."
Hinata se na něj zářivě usmála, což se příliš často nestávalo. Bylo na ní znát, že by toho chtěla říct daleko víc, ale zjevně nechtěla ranit Gaaru. Když bylo zase okamžik ticho, rozhodl se to vzít z úplně jiného soudku. Věděl, že je tohle téma také delikátní, ale z trochu jiného úhlu.
,,A jak ti to jde s Nejim? Naruto se mi minule zmínil, že to máte složité."
Do této chvíle netušil, že má tohle modrovlasé děvče i výraz absolutného štěstí, a spokojenosti.
,,Vyznal se mi jeden kamarád."
,,Aby ne, vždyť jsi úžasný člověk. A krásný k tomu. Ale jak to spolu souvisí?" ptal se trochu zaraženě.
,,Ono totiž vyšlo najevo, že Nejimu není úplně jedno, že bych mohla chodit s někým jiným."
,,To je celkem pokrok," zhodnotil.
,,Je pravda, že od té chvíle je z jeho strany zase ticho, ale udělalo mi to ohromnou radost, víš?"
Nečekal to, a Hinata zjevně taky ne, ale do hovoru se vložil Gaara.
,,Neji je úplně normální sobec. Chce tě pro sebe, ale nedokáže se pochlapit, aby to vážně udělal. Strašně mě s tím rozčiluje."
Reagoval, aniž by uvažoval, že to je na Gaarovy věty.
,,Myslím že kus sobce v sobě máme všichni. A obzvlášť pak, když se jedná o milovaného člověka."
Jejich oči se znovu setkaly. A kupodivu, tentokrát necítil tu prudkou a sžíravou nenávist.
,,Já to vím. Ale pořád je to lepší, než když tvrdil, že ke mně nic necítí," šeptla dívka.
Gaara upil ze svého hrnku, a znovu spustil; ,, Možná mu to konečně otevřelo oči."
,,Nezbývá, než doufat," řekl s ním pak unisono. Nevěděl, jestli to byl náhlý blud, či výmysl fantasie. Ale vážně se mu teď zdálo, že se ten rudovlasý mladý muž pousmál.
Dobře si byl vědom toho, že pokud by se s Gaarou seznámil za jiných okolností, byla by to osoba, se kterou by mu jakékoliv rozhovory nedělaly rozpaky. Možná i proto že shledal, že mají některé povahové rysy dosti podobné.
Když Gaara dopil svou kávu, zkonstatoval, že se dnes zjevně s Narutem neuvidí, a tak už radši půjde. Nebylo co k tomu dodávat. Rudovlasý se objal a rozloučil s Hinatou, a Sasukemu Uchihovi nezbylo, než zahrát tichého majordoma, když ho vyprovázel ke dveřím.
,,Pojď se mnou, kdyby bylo u vchodu zamčeno." Tichý a pevný rozkaz, bez zjevného důvodu k neuposlechnutí. Když se dveře bytu za tou nesourodou dvojicí zaklaply, čekal proslov. Vlastně by se asi hodně divil, kdyby si jeho rudovlasý rival neodpustil alespoň malou jízlivou poznámku.
,,Vím, že je s tebou Naruto šťastný, takže se vám do toho přestanu plést."
,,To tě ctí. Děkuji," co víc k tomu dodávat. Neměl sebemenší chuť zahájit rozbroj v žabomyší válce.
,,Abys mě správně pochopil, úředníku, já ti tu neříkám, že se ho vzdávám. Jen vím, že pro teď nemá cenu se o něco pokoušet. Ale jedinkrát škobrtneš, jednou mi ten kluk řekne, že je kvůli tobě nešťastný a garantuju ti, že se chopím šance."
,,Děkuji ti za varování." Řekl to chladně. Necítil vztek, dotčení, či jakoukoliv formu nevole, ne. Byl to fakt, jasný a prostý, a taky ho tak bral. Zamčeno nebylo a tudíž se za Gaarou velice rychle zavřely dveře, s jeho strohým; ,,Tak čau." Ani mu na to nestihl odpovědět. Do bytu se vracel poklidně. V hlavě to měl srovnané ještě před tím, než mu to Gaara tak nevybíravě oznámil.
,,Dostal jsi kázání?" ptala se bezelstně Hinata, na tváři lehký úsměv. Dnes opravdu působila veseleji, než kdy dřív.
,,Spíš varování, se kterým už ale dlouhodobě počítám," odpověděl smířlivě.
Přisedl si zpátky ke stolu, a v tu chvíli začala dívka opravdu otevřeně mluvit. Byla ráda, že takhle posouvají svůj vztah. Bylo znát, že jí činí šťastnou, že je jeho slunce šťastné. A možná proto tak rychle opadaly zábrany. Zřejmě to byl poslední impulz pro to, aby se jí nepokrytě zeptal.
,,Promiň že tě přerušuji, ale už nějakou dobu mi to straší v hlavě, a ty jsi jediná osoba, se kterou se v tomto směru můžu poradit."
,,To zní jako úvod do dramatu," pousmála se a dodala; ,,Povídej."
,,Potřeboval bych učinit jisté gesto. A strašně se bojím, že to bude vypadat zoufale, sobecky a kýčovitě."
,,Asi už mám tušení, o co jde," pronesla tiše, ale oči jí zářily zadržovaným nadšením.

Po tom, co Hinata také odešla domů, bloumal pokojem, z gramopřehrávače se ozývalo;
,,Ale já tu budu pro tebe, až se svět zhroutí, zhroutí... zhroutí samou láskou..." a on sbíral odvahu k telefonickému rozhovoru. Zatím o nic nejde. ZATÍM. Tak přeci... ztlumil hudbu a vytočil číslo. Přišlo mu, že vyzvání neúměrně dlouho. Konečně to osoba na druhé straně linky zvedla.
,,Ahoj mami," pronesl kajícně.
,,Oh, ozval jsi se úplně sám. Stalo se něco?"
,,Ne tak docela."
,,Jak to myslíš? Jestli jsi v nějakém průšvihu zlato, tak-"
,,Mami, už nejsem kluk na střední," pousmál se těm jejím věčným obavám, ,,jen bych si s tebou potřeboval o něčem promluvit. Můžu se stavit u vás?"
,,Proč se ptáš? Víš že můžeš kdykoliv."
,,I kdybych přijel teď?"
,,Samozřejmě."
,,Otec je v práci, předpokládám?"
,,Ano, je. Sasuke, co se děje?"
,,Já ti to povím. Za hodinu jsem tam," ukončil hovor, vypnul gramopřehrávač, vzal si klíčky od auta, skočil do bot a v tu ránu byl na cestě.

Cítil se nervózní, i když mířil k domu své vlastní matky. Rozhodl se, že je načase přestat cokoliv zamlžovat. Řekne jí to. Že žije s mužem. Že ho miluje. A že už mají nakročeno dál, než by se mohlo zdát. Když parkoval na ulici, v blízkosti vysokého paneláku, zmocňovala se ho iracionální panika. I když si neustále omílal, že tenhle rozhovor na konečném výsledku absolutně nic nezmění. To rozhodnutí už učinil a je jedno, jestli dostane souhlasné požehnání. Na druhou stranu, by ho slyšel rád. Dole u vchodu si tradičně odemkl a přešel vestibulem okolo poštovních kaslíků, až k výtahu. Pokaždé, když se sem vracel žasl, že ho ještě nevyměnili. Nebo alespoň nevybavili druhými, bezpečnostními dveřmi. Vidět to norma EU, padla by do mdlob. Nastoupil, nechal dovřít železné dveře a zmáčkl šesté patro. Pak jen sledoval, jak se před ním míhají dveře jednotlivých podlaží s čísly a mezipatra. Vybavila se mu náhlá vzpomínka, jak jako dítě o díru pode dveřmi u třetího patra zlomil deštník. A i to, jak mu výtahovou šachtou propadl oblíbený přívěšek a týdny sbíral odvahu poprosit paní správcovou, aby mu ho odtamtud vytáhla, protože se sídlištěm nesla legenda, že ta kulatá bába žere děti. S hořčicí a křenem. Až teprve jako dospělý se dozvěděl, že to byla jen zahořklá a nešťastná žena, protože nemohla mít vlastní dítě. Vystoupil z výtahu a přešel k bytu přímo naproti. Klíče má, ale ze slušnosti zvoní. Konkrétně od chvíle, co se odsud odstěhoval. Netrvalo dlouho, a matka mu otevřela.
,,Ahoj. Tak co se děje? Už mě nenapínej," ptala se nervózně a zvědavě zároveň.
Zul si boty a chytil jí za ramena. 
,,Můžu tě ještě o něco poprosit, než to na tebe vychrlím?"
,,Samozřejmě," usmála se unaveně.
,,Všechno co řeknu, ber prosím na smrt vážně." Pak jí pustil a zamířil z předsíně chodbičkou do obývacího pokoje. Cítil, že je mu matka v patách.
,,Dáš si kávu, Sasuke?"
,,Ne, díky. Sedni si."
Na tváři jeho matky se objevil vyděšený, zmatený výraz. A to jen odmítl kávu.
,,Tak tohle je vážné," zhodnotila a usadila se. Propalovala ho pohledem a netrpělivě čekala, až začne.
,,Mami, mám někoho, koho miluji, myslím to s ním vážně a počítám s ním do budoucna."
,,To ráda slyším. Už jsem si myslela, že jde o nějaký malér. Jestli jí máš rád a jsi s ní šťastný, není v tom žádný problém, ne?"
,,O to nejde."
Žena se uvědoměle zasmála.
,,Chceš si to děvče vzít, mám pravdu? A rád bys slyšel, co my s tátou na to, i když nás ze svého života vynecháváš."
,,Tak nějak."
Ona se široce usmívala a jemu se potily dlaně. Nevěděl jak pokračovat. Chtěl to říci pomalu, v klidu, neměl v úmyslu jí způsobit nějakou citovou újmu, chtěl aby to bylo poklidné, jako pustit rybičku ze sáčku do akvária, ale-
,,Mami, člověk, do kterého jsem se zamiloval, je muž. Žiji s ním a ano, pokud bude chtít, vezmu si ho. Na svého životního partnera jsem čekal přes třiatřicet let. A teď je tady." A nebo tam tu rybku chrstne a uvidí, jestli to přežije.
Žena zalapala po dechu. Teď už jen čekal na reakci. Když to vypadalo, že ve slovech žádná nepřijde, mluvil tiše dál.
,,Je to strašně hodný člověk. Ten nejlepší, kterého jsem v životě potkal. Začali jsme jako cizinci a souhrou několika náhod, se z nás stali známí. Potom jsme byli dlouhou dobu jen přátelé. A pak... jsem se do něj prostě zamiloval. Zůstane součástí mého života, ať řekneš cokoliv, takže si neber servítky. Jen jsem si říkal, že by bylo nefér, kdyby o tom má vlastní máma nic nevěděla. A naprosto upřímně - byl bych šťastný, kdybys to dokázala přijmout."
,,Přiveď ho." Řekla to tak tiše, že si nebyl jist, že správně rozumí.
,,Prosím?" naklonil se k ní blíž.
,,Přiveď mi ho ukázat," usmála se.
Čekal ledasco. Ale laskavý, vlídný úsměv s ostnem bolesti a pozvánku? To vážně ne.
,,Díky. Ale co otec?"
,,Pokusím se ho zpracovat."
,,To ti budu vděčný. Nemám odvahu mu to říct do očí. I na tebe jsem jí nějakou chvíli musel sbírat."
,,Obávám se, že s tvým otcem to opravdu nebude jednoduché. Znáš jeho radikální názory."
,,Znám." Proč myslíš, že jsem odsud tak brzy odešel.

Domů se vracel se smíšenými pocity. Byl vděčný, že to matka bez zjevných poznámek přijala, ale víceméně tušil, že otec bude mít úplně opačnou reakci. Inu, co na tom. Svět to z osy nevychýlí a rohlíky levnější nebudou. Parkoval nedaleko domu, postřehl, že se tam nesvítí. Naruto se očividně ještě nevrátil. Trochu ho to mrzelo, ale ne že by se tím trápil. Vstupoval do potemnělého bytu, ani nerozsvěcel, zul se, umyl ruce, převlékl se. Došel si postavit na kávu. O pár minut později už usedal ke stolu, nasával vůni čerstvě pražené kávy, hlavu podepřenou rukama a uvažoval nad Hinatinými slovy. Dala mu pár věcných, praktických rad, ale ani slovem nevyvrátila to, co napadlo jeho samotného. Asi by se měl hodně rychle rozhodnout o způsobu provedení. Protože ve chvíli, kdy to uvede do důsledku, veškeré obavy a napětí opadnou.
Natolik se zaobíral myšlenkami k provedení svých činů, že sotva postřehl klíče v zámku. Blonďaté slunce prošlo dveřmi a zvesela zahalekalo; ,,Jsem doma!" a pak nakouklo do místnosti.
,,Ahoj," pozdravil ho a usmál se na něj.
,,Co tu sedíš tak potmě?" zasmál se okatý andělíček, rozsvítil stolní lampu a opět zmizel v předsíni. Bylo odtamtud slyšet jen šustění tašky a klapnutí zutých bot. Potom slunce v lidské podobě přiběhlo přímo k němu a vlídně ho objalo.
,,Promiň, že jsem se tak zdržel."
,,To nic," zamumlal mu u krku a pak ho na něj lehce líbl.
,,Dáš mi pusu?" zeptal se pak.
Laskavé modro ani na vteřinu nezaváhalo. Vychutnal si vítací polibek a když od něj kluk odtáhl obličej, spustil.
,,Dnes jsem o nás řekl své matce," snažil se působit vyrovnaně. Ne že by to rozechvělému nitru nějak pomohlo.
,,Jak to vzala?" nadhodilo dítko opatrně, jako by tušilo, že za tím bude něco víc.
,,Myslím, že v rámci očekávání velmi dobře. Říkala, ať se příště zastavím s tebou." Blonďatý se široce, upřímně usmíval. Jak také jinak, v jeho případě.
,,To ale není úplně všechno, že?"
Ne. Ne, není. Jenže na něco takového potřebuji vhodnější chvíli. ,,S otcem to tak jednoduše nepůjde."
,,Nelámej si s tím hlavu," pohladil ho anděl ve vlasech a znovu ho políbil.