,,Spirite, mohl bys mi podat N-240?"

Žádná odezva.

,,Tak Spirite!" houkl rozladěně.

Když se stále nic neozývalo, otočil se na kancelářské židli s kolečky místo nohou a nevesele se usmál.

,,Ty tu vlastně nejsi..."

Tři dny je to od chvíle, co Spirit odešel.

Od té doby se šedovlasý muž z laboratoře nehnul.

Vždycky byl s ním, nikdy ho nic nebezpečného nenechal dělat samotného. Sprit se bál. Moc se bál, že by ho ten výzkum pohltil. Teď ale nehovoříme o posedlosti prací. Jeho výzkum se zaobíral prokazováním existence pozitivních virů... až donedávna. Objevil totiž mikroorganismus, který označil jako Steinovo šílenství. Čistá forma čehosi, co dokáže člověka zlikvidovat po psychické stránce. Když to našel, věděl, že to bude vědecký průlom. Jenže od téhož okamžiku ho Sprit hlídal jako ostříž. Byl vlastně jeho omezovač. Stal se osobou, díky níž nepropadal depresím a úzkosti, které už jen zkoumání toho viru způsobovalo. Ale stejně...

Když s tím pracujete déle, příznaky šílenství se nakonec dostaví. Vidíte to, co jiní ne. Hlas v hlavě vám našeptává nemorální fantasie. A každý kdo toho nenechá, jednoduše zešílí.

,,Frankene, odpočineme si. Půjdeme ven na jídlo, projdeme se a pak to můžeš dokončit."

,,Teď ne, skoro to mám! Skoro!" rudovlasý muž protočil oči.

,,Počká to," řekl, čapl přítele za plášť a táhl ho na kolečkové židli přes místnost ke vchodu.

Nekompromisně mu poručil se převléct a o chvíli později se už oba vezli na povrch.

,,No podívej, jak krásně svítí slunce!" oznámil Spirit rozjařeně.

Franken Stein zamžoural na životodárnou hvězdu a stočil pohled na muže po svém boku. Byl rád, že ho vytáhl z té chmurné místnosti, která už se pomalu stávala jeho domovem. Mírným tempem se přesnuli do přilehlého parku a u stánku s občerstvením si koupili něco k jídlu. Stein zamířil na jednu z volných laviček, ale Spirit ho strhl ze směru chůze a za zápěstí ho vláčel ke stromu, aby se posadili na zem, do trávy.

,,Prozradíš mi účel tohoto cvičení?"

,,Žádnej to nemá, jen se tu líp vegetí," kecnul si do tureckého sedu a zavřel oči.

Jeho vlasy, rudé jako krev povlávaly ve větru. Stein na něj fascinovaně hleděl. Nechápal, kde se v člověku bere tolik radosti a chuti k životu. Spirit se nadechl suchého vzduchu, otevřel oči. Usmál se na šedovlasého přítele a začal si zouvat boty. Po nich následovaly i ponožky. Poté se usměvavý muž postavil a bosýma nohama se brodil trávou.

,,Zkus to taky," pokynul Frankenovi.

Ten, aniž by zapřemýšlel proč, to udělal. Za chvíli oba ťapkali po zemi okolo stromu a chodidly vnímali vyprahlou zem a každý kamínek.

Jako by se vrátili do časů, kdy byli dětmi.

Později se posadili, najedli a tlachali o všemožných hloupostech. Stein už se hodně dlouho necítil takhle spokojeně. Uvědomoval si, že ho jeho práce ubíjí. To jediné co ho drží v mezích normálního života, je jeho přítel a omezovač šílenství, Spirit.

Po dvou hodinách se vypravili zpět k laboratoři.

Sotva byli dole, nahrnul se Stein zpět ke stolu a zabral se do práce.

Spirit si nad tím jen zazoufal a odkráčel do nedaleké místnosti, pracovat na počítači.

Blížila se desátá hodina večerní, když Spirit znaveně odtrhl zrak od monitoru a promnul si bolavé oči. Zvedl se a přešel do Steinovy laboratoře. Ten zrovna rachtal věcmi v šupleti, jak cosi usilovně hledal.

,,Co postrádáš?"

,,Sklíčka, asi už žádná nemáme."

,,Ale máme, jsou ve skříňce, vlevo dole."

,,Ááá! Díky!" zajásal, když je našel.

,,Frankene, jdeme domů, je pozdě."

,,Pět minut!"

,,Znám tvých pět minut! Pravý počet minut dostanu, když těch pět znásobím třiceti! Ukliď tu a pojď!"

Franken Stein zvedl ukazovák aby naznačil, ať počká.

Spirit se tedy přesunul zpět ke své práci. Jednu výhodu to mělo. Alespoň dodělal tu statistiku pro šéfa. Opřel se pohodlně v židli, dal si ruce za hlavu, zhluboka se nadechl a vydechl. Postavil se, protáhl se a zamířil zkontrolovat kolegu.

,,Steine?"

,,Pst! Ne!"

,,Budu jen mluvit, vnímej mě!"

,,Jo, jo..."

,,Tohle nejde. Říkal jsi pět minut a podívej, kolik je!" rukou pokynul k hodinám, jejichž ručičky svorně ukazovaly na dvanáctku.

,,Ano! Jen bych možná mohl zkusit..."

,,Říkal jsi, že budeš vnímat!" zavrčel.

,,Já vnímám. Částečně."

,,Neměl's to brát. Líp ti bylo mezi žáky na univerzitě! Tady za chvíli shniješ! ...

A já s tebou," dodal ještě, když potrhlý vědec nepromluvil.

,,Fajn, samomluva. Jak ti mám dát najevo, že mi na tobě záleží, eh? ... Proč se namáhám! Ať řeknu cokoli, tobě to jde jedním uchem tam, a druhým ven. I kdybych ti tu vyznával lásku, s tebou to nehne." čekal, že tahle slova na něj zapůsobí, ale ne.

Muž v bílém plášti dál zarytě mlčel a zkoumal nový vzorek.

,,Haló?! Spirit-kun volá doktora Franken Steina!!! Příjem!!!" začal kysele ironizovat situaci a pusou předváděl zvuk vazbící vysílačky.

,,Že zrovna já miluju takovýho magora! ucedil a do očí se mu hnaly slzy vzteku.

Rychlým pohybem hlavy je zahnal, shodil ze sebe plášť a odešel z laboratoře. Nezapomněl za sebou parádně třísknout dveřmi.

,,Přesně takhle! N-450 a N-220 vypadají stejně, ačkoli je dělí několik týdnů od vzniku," vedl si Stein dál svou, aniž by si Spiritovy nepřítomnosti všiml.

Teprve následující den, ráno, když si potřeboval udělat pauzu, to postřehl.

,,Kam ten chlap šel?" zauvažoval.

Lovil v paměti jestli něco říkal, ale vůbec se nepamatoval.

,,Co to říkal?" bylo to pro něj jako zkoušet si vzpomenout na bzukot mouchy, která mu poletovala kolem hlavy.

Ačkoli se po pauze chtěl opět soustředit na práci, nedokázal to. Spirit mu seděl na vedení. Zapálil si cigaretu a s rukou ve vlasech se zkoušel bezúspěšně rozvzpomenout. Nakonec se rozhodl že to nechá být, a dá tomu čas.

Některé myšlenky jsou jako sýr. Potřebují uzrát... než jsou stravitelné.

Ani nevěděl kolik času uběhlo, než si znovu uvědomil Spiritovu nepřítomnost.

,,Spirite, mohl bys mi podat N-240?"

Žádná odezva.

,,Tak Spirite!...

... ty tu vlastně nejsi..." vydechl.

V ten okamžik, z ničehož nic, ozubené kolečko zapadlo do strojku a ten se rozhýbal. Někdo mu i vytrhl špunty z uší a on slyšel každičké slovo, které tu noc nešťastný Spirit pronesl.

,,Že zrovna já miluju takovýho magora!"

,,Já miluju magora."

,,Miluju magora."

,,Miluju..." rezonovalo mu v hlavě.

Rozdýchal tu situaci, zmateně procházel místností a nevěděl, co má udělat. Jediné co mu bylo naprosto jasné byl fakt, že mu, ač nechtě, hodně ublížil.

,,Lidé jsou důležitější než věda..." zašeptal.

,,Bez lidí by ani žádná nebyla. Spirit je důležitější. Spririt je... Čím pro mě je?"

,,Láskou," zašeptalo jeho vlastní srdce.

,,Má pravdu," přitakal rozum.

,,Možná jsem blázen... Ale srdce... má pravdu."

Svlékl plášť, vyběhl z labu k výtahu, zběsile mačkal tlačítko.

Dveře se rozevřely a kovová krabice ho pohltila.

Nervózně přešlapoval na místě. Byl rozhodnutý. Hned jak se otevřou dveře, poběží přímo ke Spiritovi domů.

Výtah s cinknutím oznámil požadované podlaží;

A Stein se hlava nehlava sápal ze dveří. Zastavil ho až prudký náraz do osoby, která srážku s ním neustála a skončila v sedě, na zemi.

,,Steine? Co to tu vyvádíš?" usmál se shovívavě rudovlasý muž.

,,Spirite?"

,,Nezdám se ti. Neboj. Co tu děláš?"

,,Hledám tě."

,,Ach...tak... Divím se, že sis mé nepřítomnosti vůbec všiml."

,,Proč ses rozhodl vrátit? Vím že se ještě zlobíš."

,,Jo, zlobím, ale chtěl jsem tě odtáhnout domů, byť by to mělo být na té kolečkové židli, kterou máš tak rád."

,,Proč?" vypadlo z něj tupě.

,,To tak lidé dělávají, když někoho milují. Chrání ho před sebou samým. A to i když se na něj zlobí."

Franken Stein se usmál a podal mu ruku, aby ho zdvihl ze země. Schválně do pohybu vložil víc síly a tak mu vyjukaný Spirit přistál na prsou.

,,Promiň," omlouval se rudovlásek a chvatně se sbíral z jeho hrudníku.

,,Zůstaň tak," zapředl Stein a rukama ho objal, aby mu neutekl.

,,Víš Spirite... Napadlo mě, že ten výzkum nechám plavat. Můžu to předat někomu jinému a vrátit se na univerzitu."

,,Tvoji žáci budou nadšení."

,,A ty nejsi?"

,,Ale jo... Akorát jsem ještě asi v šoku, ale ona se ta radost přihlásí... Neboj."

,,Když jsme tedy u těch šoků..." uculil se Stein a se značnou dychtivostí přimkl své rty k těm Spiritovým.

Franken ho chytal za vlasy, aby ho k sobě přitáhl ještě blíž. Spirit mu zatínal prsty do ramen a nechal se líbat.

Po čase, pro některé delším než věčnost, pro ně dva kratším, než mrknutí oka, Steinovy rty přestaly a oddělily se od těch Spiritových.

,,Jdeme domů?" nadhodil rudovlasý.

Hned na to mu kolem ramen přistála štíhlá ruka a jeho tělem pohnulo to druhé dopředu.

Odešli spolu.

A minulost nechali zmizet za sebou.