Obrazy F.N.

„Už je po kmucháčkoch!“

Antoníne, příteli, a muži policejní!

Proč jste upomínku poslat neváhal

žalobnou, z advokátů města?

Ach, jaký zármutek a jaký žal,

vždyť vy ani netušíte,

jakou jste to velkou ránu dal

srdci mému!

Vyť pravíte, že na tom vinu žádnou nenesete,

(a věřím vám, že vás to nyní hněte),

to, že jenom žínka vaše milá

u muže paragrafů na stížeň si byla,

a nám zde překvapení připravila.

Ach, chápu docela, ó, chápu, vím,

když jeden v revíru si cizím zapytlačí,

a na manželku tu bližního svého,

který doma velmi zřídka bývá,

milostné pletky tuze umně líčí,

a při tom přistižen je manželkou svou milou.

že u ní má pak zavroubené,

a mlčet musí,

ó, neříkejte, že né!,

neb vážnost jeho manželská je v kusy

roztříštěná!

A potom jeho milá žena,

je v domě velkou paní,

 a on jest pod pantoflem,

ba docela, že pod pantoflem je doma?

Ó, chápu, chápu všecko,

však bolest moje nesmírná je velká,

tu nezhojí celého žití délka,

 ni úsměvy sladké, medové,

ne roztaje moje srdce ledové.

A „s kmucháčkama,“ konec jesti!

-----------------------------------

„Habešané“

Do „Habeše“ nepojedu,

v Budašínské končiny,

třeba že tam randívají

roztomilé dívčiny.

Půjdu raděj na Cerony,

to je dobré znamení,

u Chajdů dnes ukončí se

v ceny slavné koulení.

První cenu vyhrál Válek,

byloť to tučné prase.

Pozdrav Pán Bůh, ať též jednou

dobře na světě má se.

Nechoď děvče do „Habeše,“

špatně se to vyplácí, matička se dověděla

a je již po legraci.

(Nová národní, zpívá se známou notou)

---------------------------------------

Naše dci milená taky v“Habeši“ byla, což by nebylo nikterak nikoli zlé, hůře však, že zapomněla na strejčka Navrátila, což jestiť provinění veliké velmi.

Míjelo odpoledne, přišel večer, slunce se k západu klonilo a dcerušky nebylo tuto. Klekání zvonili, lidé se modlili, a „kde jsi, dcero má, duše zlobivá?,“ volala máť její starostlivá velmi.

Dceruška nešla a nešla, a byl večer již „a večer byl a měsíc na obloze stál, a větrů kvil s šedinou matky si hrál.“ A lidé složili údy své umdlené do loží svých tvrdých a byla noc byla hluboká, měsíček svítil s vysoka a mraky po obloze rozprostřely se, blesky na obzoru křižovaly se a dci milené nebylo.

„Kde jsi dcero má, dcero nezdárná?,“ zalkala máť její ubohá, starostlivá. „Já nemohu spáti, já musím jíti a ji hledati ve světě širém, dalekém na Ceronech u Chajdů v hoštěnici pivovárné.“ U Chajdů v Ceronech muzika hrála, u šenku pod oknem máť její stála, zoufalým pohledem kol sebe zřela, však dceru zbloudilou, dcerušku ztracenou, nikde neviděla.

V zoufalství nesmírném pod kaštan usedla, v černou tmu zahalená, bradu tisknouc na kolena, a pěstí v spánky zatínajíc, na dcerku nezdárnou čekala. Čas běžel, šly minuty, hodiny za nimi. Bilo jedenáct, půl a uhodila půlnoc. Na návsi mrtvé ticho panovalo, jen sýček na věži strašidelně zahoukal a do temné noci těžkými mraky zahalené, šlehala blýskavice. A matka čekala schoulená do sebe.

Konečně shůry od Hoštěnice pivovárné dva stíny se šinou blíž a blíž, do sebe zavěšeni, do sebe zahleděni, přicházejí milenci dva, zastavují se nedaleko, nastává zápas obětí a mlasknutí (jako když se facky rozdávají nebo hubičky lípnou?) a – „Fáno!“ ostrý výkřik prořízne ticho noci. Leknutím jeden stín se odpoutává a ubíhá pospěšmo krokem jarým k Houštěnici a k Traplicím, a děvice milá v rozpacích stydlivě a provinile přistupuje k postavě čekající. „Vy, mami?“ „Ano, já, dceruško!“ „Ale proč?? Vždyť já se neztratím!“

„Proč? Ty tážeš se proč? Neztratíš se! Ano, ale ztrácejí se za takových nocí horkých a šalebných věci, které se jen jednou ztratí, ale nikdy více nenaleznou již! Chápeš, dcero moje, chápeš? Jen jednu dceru mám, toulavou a neposlušnou a ta mně v klidu spát nedá (oh, hlavičko moje šedá a bolavá!) „Bože, mami, vy jste naivní!“ „Tak, tak, tož matka utrápená a starostlivá pro dceru zbloudilou je naivní! Ó, počkej, mně budeš hrabat, až mne tu nebude! Jak je ten svět zkažený! Ale jak pravím: Oheň na něj, oheň a síra, síra –„ „Tak, tak matko, sýra, sýra, neškodilo by, ale aby byl hodně starej,“zabručel jakýsi mazavka s porozuměním, který se potácel vedle.

A muž natrunčený, vypustiv tato slova rouhavá z úst svých bezbožných, zarazil její kázání mravoučné, neb dci se rozpustile smála a mátu její ztuhla v kámen jako Nioba trpící. A konec, jaký byl konec dobrodružství Habešanského, to nevím již, neboť jej pohltila tma noci černá. Malé naučení: Nechoďte do Habeše, je to někdy nebezpečné. Neboť vězte, že společnost lidí mladých do Habeše jdoucí, potkala muže tmavého v roucho černé oděného, který podivné nástroje a zbraně na rameni statném nesl. (Lidová fáma praví, že to byl kominík!)

A jeden mladec hlubokou poklonu muži černému učiniv, otázal se velmi uctivě: „Který jste Ras?“ Leč muž černý nepochopiv úcty a poklony sobě vydané, obořil se naň nástrojem svým podivným, kterýž pometlo slove, a způsobil mu velmi těžká černá zranění na tváři a hlavě jeho podroušené. Nepochopil rozdíl mezi: Ras a zas. (Rasové, jak známo jsou náčelníci kmenů v Habeši, a Něgušovi vojevůdcové.) A proto mladí lidé pozor! Nebezpečno velmi v Habeši je dlíti!

----------------------------------