Obrazy F.N.

Návštěva našich přátel v SSSR v Kurganské oblasti, dlouhá tam i zpět 8.000 km, trvající od 6. do 20. července 1986.

Trvala sice jen několik dní, ale byla pro nás únavná a velmi poučná. Ale nakonec jsme usoudili, že i když jsme dost viděli a zažili, že je těžké poznat skutečnou kvalitu života jiného národa, protože i když viditelné věci jsou zřejmé, přece jen člověk je na pochybách, kdo je kde spokojenější a šťastnější. Den před odjezdem jsem se nechal zlákat manželkou a jako ona jsem si máčel nohy v bazénu na dvoře. V noci jsem se pak potil a cítil jsem se nachlazený. Vzal jsem si acylpyrin, ale moc jsem nespal. Ráno jsem vstával s obavami, zda chřipka propukne naplno, ale byl jsem odhodlán i tak cestu podstoupit. 6. července 1986 je neděle. V 6,10 hodin jsme již otvírali dveře F. K. řidiči v JZD. Naložili jsme dva velké kufry a jednu velkou tašku do kufru auta a po rozloučení s Mařenkou, Dankou a babičkou nasedli do auta a dali s bohem našemu domovu. Přesně za 14 dní o této době se budeme vracet, ale bude tu vše zase, tak jak to opouštíme? Na autobusovém nádraží teď v neděli v ranní čas je málo lidí. Jsme zde asi půl hodiny před odjezdovou dobou a nasedá nás jen 5 lidí. V Hodoníně čekáme na další odjezd celou hodinu, procházíme se kolem čekárny, v čekárně je neútulně, ale aspoň vykonáme osobní potřebu. Zmiňuji se o tom záměrně, poněvadž v SSSR jsme si uvědomili, jak právě záchody jsou jedním z barometrů skutečné kultury národa, a jak vypovídají jednoznačně a nemohou nikoho oklamat. V SSSR se totiž tato potřeba vykonává na nádražích a na veřejných záchodech jako u nás na vojně na „čapacích“ záchodech, ale mnohde bez dveří anebo jen s malými nevysokými dveřmi od země zvýšenými. Ale co my víme, zda to nemá nějaká blahodárný vliv na sovětské lidi? Vzpomněl bych jedné příhody u nás v jedné továrně. Když nebylo možné dosáhnout čistoty na záchodech, nechal vedoucí pracovník vysadit dveře a kupodivu byly pak záchody čisté! Objevil se tam nápis: Tomaštík nám nevěří, proto serem bez dveří! Pokračujeme v cestování. Začíná se ukazovat, že bude pěkný letní den. Pozoruji krajinu. Zaujalo mě, že silnice je po obou stranách oplocena a plot tak s námi běží až po Bratislavu. V Bratislavě přes to, že jsou zde informační tabule zdánlivě dostatečné, z jistit z nich jakým spojem se dostaneme na letiště se nedovíme a proto se musíme vyptávat lidí. Nejsme však jen my bezradní. Přichází k nám starší paní s velkým kufrem a ptá se nás, zda také nejedeme na letiště. Je z Kyjova, je jí 67 let a jede rovněž do SSSR se zájezdem do Moskvy a do Leningradu a chce se v Moskvě zastavit u známých. Jak snadno rychle je možné získat informace o druhém člověku dostačující pro momentální orientaci. Běháme se zavazadly v podchodu u městské tržnice, než najdeme správný autobus. Pomáhám s kufrem i paní a stává se ze mně nosič zavazadel. Já i manželka jsem poprvé v životě na betonovém velkém letišti. Sedáme si do haly a odpočíváme a orientujme se. My poletíme v 14,30 hodin, paní o hodinu později. Rozhlas oznamuje, aby cestující do Moskvy letadlem ve 14,30 hod. se mají připravit k celní prohlídce. Tak a tím naše cesta do SSSR začíná. Je asi hodinu před odletem. Řadíme se do fronty, přichází na nás řada, dostáváme formuláře, které vyplňujeme. Zavazadla musíme všechna rozbalit a ukazovat jednotlivé věci. Také olejový obraz, můj výtvor, který vezu  jako dar musím vybalit, že se nejedná o žádné umělecké dílo a že může být vyvezeno (poplatek 25 Kčs). Je to obraz na plátně malovaný olejem chráněný tvrdou lepenkou a zabalený papírem a je s tím velká manipulace. Námět je pohled na stromy a sad v naší zahradě. Kufry se pak vážily, poněvadž na osobu se může vyvézt jen 20 kg, nadváha se platí. U sebe máme ještě příruční zavazadlo, já fotoaparát. Je to tu jako na prodejním bazaru. Hezké celnice se ve všem přehrabují, co tu máte, co tu je, vybalte, ukažte, dobře, dobře. Rychle zase vše uložit, kufry zamknout a ponechat společně s ostatními zavazadly. Pak projdeme ještě kontrolou přes signalizátor na zbraně a kovy a prohlídkou pasů a pozvání. A jsme v čekací hale. Sedáme si k oknu, abychom viděli na vlastní letiště, kde jsou připravena již dvě letadla, z nichž jedno je naše TU 134 se sovětskou posádkou asi pro 90 lidí. Po vyzvání se odebíráme na letištní plochu a nasedáme. Sedíme na pravé straně na křídle letadla u okénka. Před startem je zastavena ventilace a je nesnesitelné vedro, takže je to jako potná kůra. Teprve po startu se začíná teplota snižovat a postupně se ochlazuje. Od trupu letadla se stoupáním do výšky trup letadla silně se ochlazuje. Letíme ve výšce 10.000 km a venku je prý – 50°C. Pohled na slovenskou krajinu je velmi malebný. Je to zalesněný kopcovitý terén. I Vysoké Tatry jsou impozantní. Pak se objevuje polská krajina, která má málo lesů, jsou to převážně pole a to pole úzká jako u nás před kolektivizací. Dědin je vidět poměrně hodně. Krajina v SSSR je polovina lesů a polí, ale dědin velmi málo. Pak se objeví mraky a až do Moskvy nic nevidíme. Dostali jsme občerstvení, oběd, který nám přišel docela vhod, je to započteno v ceně letenky Bratislava – Moskva: 950 Kčs. Pokouším se fotografovat z letadla, ale jen jeden snímek se mně podařil. Mraky jsou jako nekonečné horstvo nebo nekonečná zasněžená pláň. Přistání je na letišti Šeremetěvo II. V Bratislavě jsme nastupovali do letadla po schůdcích, tady je přistaven tunel, kterým procházíme do letištní budovy. Najednou se mi vybavuje sen o tomto procházení tunelem, o procházení do haly letiště do přízemí, čekání na zavazadla. Bezpečně vím, že o této části cesty se mně zdálo a že jsem tu již ve snu byl. Konečně naše zavazadla vyjíždění na posuvném pásu. Tato letištní budova je velmi moderní. Mám dojem jako by v  ní byl zaklet italský vkus. Skla budovy jsou všechna kouřová a je tu takový podmračný dojem. Jak jsme poznali na zpáteční cestě, druhé letiště Šeremeťovo I. je určeno pro vnitrostátní dopravu a má nesmírně daleko k tomuto architektonickému skvostu. Posouváme si hodinky o dvě hodiny dopředu a čekáme opět na kontrolní proceduru. Kufry nám pouze rentgenují, stejně jako naše příruční zavazadla, ale obraz musím opět rozbalit a ukázat potvrzení o vývozu. Až radost našich pozyvatelů  nad tím obrazem mně vynahradila tuto manipulaci a neustálé vybalování a zabalování a neustálou opatrnost při přepravě. Oni v bytě neměli žádný obraz. U nich na zdích jsou jen koberce. Když jsme prošli touto kontrolou, zůstali jsme sami v tomto cizím světě, odkázáni nyní jen sami na sebe. Marně jsme si po dva roky podávali žádost na Čedok, aby nám zajistili jízdenky a nocleh v Moskvě pro tuto cestu. Vždy nám žádost nakonec Inturist vrátil buď pro výmluvu, že jsou kapacity vytíženy nebo služby tohoto druhu že neprovádí. Nakonec jsme si letenku sami zajistili do Moskvy a zpět a ostatní jsme ponechali náhodě, zda se nám podaří zajistit si sami nocleh i jízdenky na vlak do Kurganu, kde by nás měli hostitelé očekávat. V letištní budově v oddělení informací nám bylo řečeno, že jízdenky máme si jít kupovat na Petrovku v Moskvě v Inturistu v centru Moskvy. Vyšli jsme se zavazadly před budovu a chvíli jsme pozorovali dění kolem sebe. Pak jsme tak jako ostatní cestující stopli taxikáře, naložili zavazadla do kufru auta a udali adresu na Petrovku. Jeli jsme po ulici Leninově asi vzdálenost snad více než 30 km. Taxikář byl mladý chlapec, velmi ochotný a slušný. Když jsme dojeli na Petrovku, požádali jsme taxikáře, aby na nás počkal, že se pokusíme zakoupit jízdenky. Bylo asi 20,30 hod a zde se 21,30 hod zavírá. Bylo zde již prázdno a bylo vidět, že pracovnice končí. V oddělení vlaků i letenek nám bylo řečeno, že musíme přijít až zítra v 7 hodin anebo že můžeme zkusit štěstí se zakoupením jízdenky na Inturistu na nádraží Leningradském. Taxikář nás na toto nádraží ochotně zavezl, ale i tam nám bylo řečeno, že jedině až zítra. Proto nám nezbývalo než hledat nocleh. Měli jsme telefon od švagra na jeho známého pracovníka Sigmy Olomouc působícího zde v Moskvě, ale marně jsme toto číslo vytáčeli, nikdo telefon nezvedal. V prvním hotelu kde jsme se nechali opět zavézt jsme nepochodili, ale doporučili nám hotel Berlín. Ani tam nejprve nic údajně nemají volné, ale když jsme naléhavě prosili, nabídla nám recepční pokoj s přistýlkou za 17 rublů. Tím jsme měli protentokrát vyhráno. Vyndali jsme zavazadla z auta, poděkovali a zaplatili taxikáři, dali mu drobné dárky, brožku a propisku a vešli do hotelu. Recepční byla asi třicetiletá žena a říkala nám po zapsání do knihy návštěv, že ona sama je Polka a že její otec byl několikrát v ČSR. To bylo zřejmě důvodem, že k nám pojala soucit a díky tomu jsme nocleh dostali. Až později jsme si uvědomovali kolik nám na této cestě přálo  v tolika případech štěstí, ne-li dokonce ochrana boží a andělů strážných. Pikolo, dvoumetrový muž nám vzal zavazadla, dal do výtahu a zavezl do našeho pokoje. Byl to pokojík velmi čistý, vylepený tapetami s dubovým mořeným nábytkem, postelí, skříní, křesly, stolíkem, zrcadlem a umyvadlem. Za chvíli přišla pokojská a upravila nám přistýlku. Pod oknem dole do dvora hučí trvale ventilátor, je již asi 23 hodin, obloha je ještě modrá, chvíli nám tyto dvě věci vadí, ale nakonec plně unaveni usínáme.

x