64 - Z sešit - Paměti
Z sešit
Paměti.
Některé připomínky, popř. opravy:
Tomáš Vranka, první muž macechy našeho otce byl bratr stařečka Vranky z čísla prvního. Otec jejich jako vdovec, oženil se (vzal si) panimámu z hospody, vdovu po Rölichovi hostinském. Když ovdověla podruhé, vzala si Býčka Fr., pantátu.
V čísle druhém hospodařil jistý Škrabal Šim., bratr Vencla Škrabala a Heleny, macechy našeho otce.
Zůstaly po něm dvě dcery, sirotci, jedna se utopila. druhá se vdala do Huštěnovic, za Bazalu, místo bylo dlouho v nájmu, pak ho koupil Fabiš Janeček (Tonků z Kouta)
Na čísle třetím sídlil rod Maňásků. Odtud vyšel Pavel Maňásek, otec Francka, Jana atd., hospodařil na Ceronech, tam co jest Frant. Maňásek nyní. Pavlova manželka byla z Kněžpole, Bajajova. Druhý byl Frant. Maňásek, oženil se do Huštěnovic, po něm byla dcera, vdávala se za Rybku, bratra Fr. Rybky. Po tomto Rybkovi všude hořelo (kam se přestěhoval, všude vyhořela stodola) Jejich dcera Johana, vdala se za Frantu Inocencovic, (Čevelu). Třetí bratr Šimon Maňásek hospodařil na rodném třetím čísle. Po něm zůstala dcera Františka, která se provdala za Fr. Bureše ze Spytinova, hospodařili spolu na tom třetím čísle. Vdova po Šim. Maňáskovi si vzala Čevelu z Ceron a z toho manželství byly tři dcery: 1) Helena provd. za Vincka Čevelu, 2) Františka provd. za Fr. Snopka z č. 12, 3) Maruša, provd. za Ign. Bartošíka.
Sestry Mańásků: Františka, matka našeho otce, Petruša, provd. Škrabalová na Záhumení (kmotřenka Škrabálková.
Číslo čtvrté bylo Býčkovo. Vdova po tom Býčkovi tam hospodařila s dcerou, kterou si vzal potom Fr. Gabriel. Matka Býčková byla z Huštěnovic Habáňova. (Říkalo se tam obecně u Mikulků)
Grunt Čevelů byl v čís. šestém, teď je tam Kučera.
Na čísle sedmém (na gruntě) sídlil rod Bičáňů (těch co projedli grunt na samých morákoch). Bičáňovi měnili s Kadlcovýma v čísle 77, ale nepomohlo, přišli o majetek obojí.
Číslo jedenáct byl grunt Čevelíčků. Dědic a poslední potomek Fabiš Čevelíčků se spustil, propil majetek, nakonec zapálil tetičce Byrýščeně stodůlku a umřel na Mírově. (Přísloví: chodíš jako Fabiš-Čevelíčků)
Na čísle dvanáctém byl rod Třeťáků. Bezdětní manželé hospodařili, vzali si za schovanku Čevelovu dceru z čísla 6 a ta se provdala za Brn. Snopka z Kudlovic. Synové: Franta, Bernát, Vincek.
Čechmánků grunt byl v čísle třináctém.
Číslo 62 byl svého času čtvrtlán, patřil Býčkovi, „Římanovi.“ Býček-Říman je prodal a přestěhoval se na Záhumení do čísla 139. Neudržel, potratil vše. Po druhé se oženil a vzal si vdovu po Rozumkovi, policajtovi, Rozárku. (Po něm byli synové Francek a Ignác „Římanovi.“ Starý sloužíval u sedláků, posledně u Šumíčků v Kudlovicích. Nakonec, jsa již stár, oběsil se v horách.
Byl jsem vyzván, abych psal rodinnou neb obecní kroniku. Bohužel, na to je již pozdě, nyní pozdě. Těch trochu znalostí a vědomostí o zdejších poměrech, které ještě žijí v mé paměti, to je příliš málo, a ti, z jejichž vědomostí a paměti jsem kdysi čerpal, a jejich vyprávění rád naslouchal, již nežijí.
Nebude to tedy kronika, jen snůška pamětí, událostí a neurčitých dat, neověřených.
Josef Varmuža.
Poznámka: Tento začátek není docela přesně správný. Vysvětlení a opravu najdeš uvnitř pod titulem: „Poznámka k začátku!“
Možná, že takových nedokonalostí bude více, když jsem to bral tak jen z doslechu.
-----------------------------------------------------------------
Můj otec Antonín Varmuža a jeho rod pocházel z č. 76 v Babicích. Tam se narodil on a jeho dva bratři, František a Josef. Otec jeho (můj dědeček) se jmenoval František a pradědeček Antonín. Když měl někdy náš otec „špičku,“ pronášel: „Hleď můj děd se jmenoval taky Antonín!“ Na tom jménu si tuze zakládal.
Tenhle statek, čili podsedek nebyl vždycky v rukou rodu Varmužovic. Podle vyprávění našeho otce, sídlila tam rodina jiná. Jak se jmenovali, teď nevím, zatím. Jmenovali se podle Vinc. Lukáše Nohavčíkovi. Měli prý syna, který se nevydařil, dal se na špatné cesty a sešel úplně.
A proto ti hospodáři stárnoucí a osamělí, vzali si k sobě schovance, našeho prapraděda. Z kterého rodu Varmužů pocházel nevím. Zdá se, že byl sám a sirotek. – viz opravu uvnitř –
V Babicích jest několik rodin Varmužů, které příbuzenské svazky již nepoutají, ale kdysi zajisté, že to byl rod jeden, od jednoho praotce.
Ve dvoře na Ceronech jest Varmuža, jehož otci říkali „máselko.“ Druhý byl Bartek Varmuža, na Zbězích, jsou po něm dva synové: Josef číšník a František mlynář. Pak byl v Chaloukách taky Varmuža, říkali mu „Garažija,“ to už je dávno. Jejich dcera Anežka „Garažijova“ byla asi vrstevnicí stařenky Hanákové, a provdala se za Ignáce Čevelu, který býval dlouhá léta (až do své smrti) naším sousedem v čísle 63. Rovněž i jeho synové. Ale podotýkám znovu, že všichni tito Varmužové nebyli z přízně.
Více o tom rodě Varmužů nevím. Je toho tedy hrozně málo. A zdá se, že ani náš otec toho neví o mnoho více. Musím se ho zeptat.
Staříček Fr. Varmuža byl vojákem a odbyl si sedm let vojenské služby v Itálii. Za celou tu dobu neměl příležitost podívat se domů, což v tehdejší době a (za) při těch dopravních prostředcích ani jinak možno nebylo. Tehdy mohli říci vojáci „vojna jako řemen,“ zvláště, když před tím se sloužilo čtrnáct let v jedné čáře.
Tam prý v jedné bitvě, když je Talijáni v jedné bitvě řádně prohnali, zapadl dědeček Varmuža s kamarádem do kukuřice a čekali, až se bouře přežene, pak na sebe volali: „Varmužo, ještě dýcháš?“ „Á, ještě, chvála bohu!“ Do zajetí se nedostali, dobře to dopadlo.
Nu, pak se z vojny vrátil a ujal se hospodářství. Hospodář byl dobrý, zkušený a chytrý taky. Byl tak starostou (pudmistrem) a vojenská léta mu byla dobrou školou, uměl slušně německy, (italsky ovšem taky), byl světem protřelý, a to všecko mu při „pudmistrování“ znamenitě prospělo.
Být starostou v této době, nebylo zajisté těžko. To mohl býti i analfabet, jen když byl „za sebe,“ byl sedlákem. Podruha, ani chalupníka starostou neudělali, to by bylo pod jejich ctí. Taky se všecko neměřilo na zlatých vážkách, zlatka sem, zlatka tam, a co se propilo při sezení obecní rady a slavného výboru, patřilo k věci a rozumělo se samo sebou. Náš staříček Hanák byl obecním hospodářem – nyní pokladníkem – a vůbec neuměl psát, tak, tak, že napsal s bídou kurentkou Anton Hanak.
Když byl zvolen, a sousedé se ho ptali, jak povede účty, když neumí psát: „A však to, pane, kdosi napíše, matinka umí dobře psát.“
Když bylo našemu otci šest let, tak dědeček ovdověl. Jeho první žena byla Maňáskova z čísla, tuším třetího. Její sestra byla tetička Škrabálkova na Záhumení (Škrabal, ale obecně se jim říkalo „Škrabálek“).
Pak byl bratr Pavel Maňásek, otec Jana M. Záhumenského, Františka M. Ceronského a Ferdy M. v Mistřicích, a Františky Snopkové, manželky Bernarda Snopka. Tetička Buršová byla dcerou po druhém bratru Maňáskovi.
Dědeček V. měl s první manželkou tři syny: Františka, Josefa a Antonína. Pak se oženil znovu a vzal si vdovu po Tomáši Vrankovi, - Tomáš Vranka, první muž macechy našeho otce byl bratr stařečka Vranky z čísla prvního. Otec jejich jako vdovec, oženil se (vzal si) panimámu z hospody, vdovu po Rölichovi hostinském. Když ovdověla podruhé, vzala si Býčka Fr., pantátu. - která měla dva synky: Františka a Josefa. Byli tedy v domě dva Frantové a dva Pepkové. Byli to takoví, jak se říkalo: „vypůjčení bratři.“ Babička (otcova matka) umřela nějak brzy po vánocích a dědeček se ženil ještě v ten masopust, dlouhý smutek tedy nedržel.
Na svatbě bylo tehdy pět družbů (mládenců), totiž ti synkové, šli vpředu před svatbou a výskali, jen což.
Z druhého manželství se narodila dcera Marie, která se provdala za Cyrila Formánka (tetička Formánková). Jmenovat potomky (syny, dcery) všech těchto bratrů a bratránků bylo by, myslím zbytečno. Ti včilku ještě žijí, a byla by jich dlouhá řada.
Když umřel stařeček Varmuža (František) o sedm a padesáti letech, byl strýc František již ženat, a ujal se statku č. 76. Dědeček mezi tím koupil č. jedenácté, jen stavení s nějakým kouskem pole. Toto stavení dostala věnem tetička Formánková.
Strýc Josef zatím vystudoval hospodářskou školu v Přerově, dříve studoval německou přípravku a nižší utrakvistické gymnasium v Uh. Hradišti. Poté byl hosp. úředníkem, správcem a ředitelem velkostatku u hrabat Šternberků v Čechách. Po 50 roce svého věku byl administrátorem Hlávkových nadací v Praze. Byl a zůstal bezdětným.
Náš otec po dědečkově smrti sloužil za čeledína. Myslím, že ani nemusel, ale říkával, že ho macecha neměla ráda, že prý ho nemohla vystát, a proto raději odešel z domu.
Inu, ani by nebylo divu, měla vlastní děti a vlastní je vždycky přednější, než cizí.
Jiní zase říkali, že náš táta byl příliš tvrdohlavý a zarputilý, trucovitý, říká se.
Nechci ho pomlouvat, ale byl-li vždycky takový, jak já ho poznal, pak není divu.
Tak tedy sloužil nejdříve u bratra Františka, pak u Burýška a zase u bratra. A nikdy a nikde nebyl spokojen.
Říkával, že nikdy v životě neměl štěstí. „Nejdříve jsem měl macechu, pak jsem musel sloužit a pak jsem se přiženil k Hanákovům.“
Proč ty Hanáky nenáviděl tolik? Nikdy je neměl rád.
Jaký byl staříček Varmuža? (František) Podle všeho to byl veselý, dobromyslný člověk. Měl rád žert a šprým. Švandu nikdy nezkazil. V mládí byl pilným, pracovitým hospodářem, ale když dorostl strýc František, chápal se sám práce a pomalu přebíral do rukou i řízení hospodářství, a dědeček spokojil se jen takovým povrchním dozorem. Většinu času trávíval v hostinci. Tak ostatně žili všichni tehdejší hospodáři. Jméno hospodář se dalo spíše odvodit od hospody, než od hospodářství.
Aby docela nezaháleli, kouleli kuželky. Tehdejší hospodáři skutečně nic nedělali. Taky nemuseli. Každý větší sedlák si držel dva páry koní, k nim měl dva čeledíny, nádeníků měl houf a takřka zadarmo. Jen za to najezení. Jedlíků bylo ovšem mnoho. Hospodyně živila ne jen nádeníky a podruhy, ale i jejich celou rodinu, všechny děti. Každý den se topilo v peci kvůli vdolkům. A těch pecnů chleba co bylo. Hospodyně se taky napracovala mnoho, taky bylo mnoho starostí.
Hospodáři se měli dobře. Ale při tom dobrém živobytí a nic nedělání, vysedávání v hospodě a v hojném pití a právě proto umírali hospodáři celkem mladí. Bylo jich dost, co nesestárli. Bartošík kupř. Janeček, Hráček, Burýšek, Snopek, Flor. Maňásek, Kučera, Škrabal aj. Hřbitov je taky dobré bydlo. Takoví byli staří hospodáři.
Někteří naopak dožili se stáří velmi vysokého. Kupř. Hastík Fabián z čísla 62. Ten zemřel vestám 93 let. Vždycky byl zdráv a dýmka mu v ústech nevyhasla. Vlasy měl až do posledku tmavé. Tohle kouření dýmky u lidí dlouho žijících poráží theorii o škodlivosti kouření. Dýmka ovšem není cigareta.
Jaká byla stařenka Varmužová, to nemohu říci. Prý stařeček na ni nebyl dobrý (to zase říkal staříček Hanák). Jistě byla dobrá hospodyně, starostlivá, pečlivá, jako její sestra Patruša (Petromila) Škrabalová.
Staříček Varmuža (František) byl prý trochu záletný. (Říkávala mu: „Jdi za Gabrielkou.“ Byla ta Gabrielka ze statku z Kudlovic, ale věno, nula!). Měl si tu Gabrielku brát, ale že byla chudá, tak ji nechal.
Starému Gabrielovi to nevadilo, měl Grunt, reální hostinec na Ceronech a spoustu svobodného pole. Gabriel říkal, že za ženino věno si koupil flintu. Gabriel, největší sedlák v Babicích.
Strýc Frant. Varmuža měl od svého bujného mládí na sobě pořádný vroubek. Byl příliš bujný, chytal se špatné společnosti a nehodných kamarádů. Když mu bylo šestnáct, zúčastnil se rvačky ve Spytihněvi a při té uřízl jistému Matěji Zlámalovi uši (ne docela, uši se přišily a zahojily.) Za tento legrační kousek dostal šest nebo osm neděl v krajské věznici v Hradišti.
Po tomhle maléru se dal na cestu ctnosti. Našel si vzorné kamarády, držel se v nejlepším pořádku a nebylo vůbec přes něj. Byl to zkrátka vzorný pacholek, autorita u všech tehdejších mládenců, na svatbu na slovo vzatým a vzácný.
O nějakou tu rvačku ovšem nebylo, ale to bývalo, bylo a bude.
Dovedete si představit slováckou muziku bez rvačky?
Příklad: Milota Zd., Polák, autor „Vznešenosti přírody,“ prostý venkovský kantor, šel na vojnu a stal se generálmajorem a psal se Mathyas Pollak. (bude moto asi správné ) (?)
Náš otec (Antonín Varmuža) se narodil 27. srpna 1865. (Rok je správný, za měsíc a den neručím.) Bratr Josef byl o rok starší, František byl starší o osm let! Byl, byli. Otec ještě žije, bratří umřeli oba, Frant roku 1933, Josef roku 1936. Bylo-li našemu otci, když staříček Varmuža umřel 17 let a staříčkovi 56 let, tak podlé toho se staříček narodili roku 1826.
Ale opakuji znovu: data jsou nejistá, moji zpravodajové se mohli mýlit a já přeslechnout. Neomylná je pouze matrika a ta poví úplnou pravdu. (Snad měl náš otec 17 let a staříček při své smrti 56 let, ale rok sem, tam, to mnoho neznamená. Tak nějak to bylo).
Stařeček Varmuža (František) byl již dávno ženat a starostou, když přišel nějaký voják (z Babic) na dovolenou. Šel k stařeč. Varmužovi, a hlásil, že „hejtman Hájek vás pozdravuje.“ „Jak je možné, což už je hejtmanem?“ divil se. Ten Hájek byl na vojně jako dobrý kamarád, tehdy ještě prostý. V těch dobách se mohl stát důstojníkem prostý voják, bez odborných studií.
Rod Hanáků.
Naše máti byla dcerou Antonína a Františky Hanákových, jimž patřil statek (podsedek) čís. 64 v Babicích. Statek č. 64 byl tedy Hanáků. Ale ne vždycky. Podle místního podání patřil kdysi Hanákům grunt č. 68, který drží nyní rod Bartošíků. Bartošíci pak sídlili na čísle 64. To bylo dávno, za nejtvrdší roboty, když po neblahých válkách zůstal na gruntě č. 68 pouze starý hospodář osiřelý, jediný dospělý. Tehdy statky neměly té ceny co dnes, pouze ten za něco stál, kde bylo hojně pracovitých rukou, aby stačily na tu dřinu, robotu na panském, a na vlastním. A poněvadž ten osamělý stařík přirozeně na to nestačil, tu se svolením vrchnosti měnil. Bartošíci šli na grunt č. 68, Hanáci na podsedek č. 64. Tak se Hanáků rod ochudil dobrovolně. Ovšem, tehdy se na to hledělo trochu jinak, než dnes. Tuhle tu záměnu provedl děd mého praděda, tedy v době od nás tuze vzdálené. Kolik již je to pokolení a kdy to mohlo být? Hádám, že asi za pruských válek s Bedřichem Velikým.
Otec našeho dědečka Ant. Hanáka slul Bernard Hanák. Jeho manželka byla z rodu Lukášova (Lukáš), který sídlil na čísle desátém (nyní je tam Vranka). Když se náš dědeček ženil, tu byl pradědeček Bernard již dosti stár, hotový dědeček.
Narodil se totiž, (prý) roku 1804 – nejisto, neznámo, asi později o nějaký rok! Prababička byla ovšem mladší, ale možná, že snad ano, ale o jejích datech, stáří, nevím nic.
Praděd Bernard měl pět dětí. Nejstarší byl syn Pavel, pak dcera Františka, náš děd Antonín, dcera Klára a nejmladší syn Janek. Janek zemřel na záškrt jako výrostek. Klára se provdala za Janka Čevelu z rodu Vařachů na Ceronech. Těch bratří Čevelů-Vařachů bylo mnoho velmi, a proto tak zalidnili Cerony. Ten domek co je teď Němeček, stavěli oni, když se vzali za sebe. Jejich děti: Terezie, která si vzala Němečka Jana z Huštěnovic a František – Francek Klářin. Tan odjel svobodný do Ameriky a tam zanikl, zemřel. Nezůstala po něm nejmenší památka, žádný odkaz. Druhá dcera Františka Hanákova vdala se za Čevelu na Zbězích příjmím Macháč. Po nich byly děti: Antoš a Bětka (Alžběta) Antoš se oženil do Kudlovic, Bětka si vzala Rozumka Jožku (Srkala)
Podle ustálených řádů a nepsaných zákonů měl nastoupit vládu na statku č. 64 nejstarší syn Pavel. Ale Pavlíček se nezachoval dobře, neposlouchal, špatně pracoval a oblíbil si takovou dívčici, která nebyla pro hospodářství, byla nehospodárná a měla hedvábné ruce. Byla to Hrančíkova dcera ze Dvora Ceronech. Josefa Hrančíkova. Tito Hrančíci pochodili z podsedku č. 80, teď tam sedí Rybka. Koupil ho od Hrančíků stařeček Skapálek pro nejstaršího syna Martina (Byl to stař. Ant. Hanáka vrstevník a nejmilejší kamarád) Umřel mlád, svoboden. Pak ten statek (to stavení) dostal mladší brate Jan Skapálek, veselý nedobrota a zloděj před Hospodinem. Seděl taky na Mírově 13 měs.
K věci: Poněvadž Pavel Hanák byl něco, čemu se říká nezdárný syn, tak ten rodný statek nedostal. Dostal jej mladší syn Antoš, otec Bernard jej zplnoletil o 21 letech.
Strýc Pavel si vzal tu Josefu Hrančíkovu, ale nehned. Měli spolu dítě napřed (Josefa později Vojtková!) teti Josefa se šla učit bábou a provozovala pak tu živnost babickou.
Pavel Hanák bydlel na prostřed dědiny (vedle školy) v čísle 61, což býval obecní kvartýr druhdy. Bydlíval tam někdy obecní pastýř, a když leželi vojáci na vesnicích u sedláků (dragouni), tedy některý poddůstojník.
Ten obecní kvartýr se rozdělil a koupili ho (losem se dělili) Šimon Rozumek a Pavel Hanák. Rozumek měl tu část severní, Pavel druhou, obrácenou k našemu.
Děti Pavla Hanáka: Pavel je usazen ve Vídni, železn. penzista.
František oženil se do Mistřic, padl za světové války.
Josefa vzala si Vojtka z Přerova, byli bezdětní.
Františka provdala se za Fr. Bednaříka ze Zběhů, nynějšího trafikanta. Osm dětí měli. Druhý syn Bednaříků Antonín bydlí u nás ve vejminku.
Praděd Bernard H. měl několik bratří. Jeden byl ve St. Městě, silák, velký. Druhý bydlel v Babicích, napřed v Chaloupkách, x (asi tam, kde je nyní Antoš Haša. Hašovi to byla taky přízeň, stařenka Haška byla stař. Hanáka sestřenice. Stař. Han. ty jejich chlapce nosili ke křtu) později ve Dvoře na Ceronech. Po starom Hanákovi byla (tuším že vnučka) provdaná Střelcová! Střelec hlídal ve Spytihněvi na Otáhalovém, pak v Babicích na přejezdu k Sušicím. Ta Střelcová byla jednou u nás a hlásila se jako příbuzná.
Po něm byl syn Josef Hanák, bydlel na Zběhoch, umřel letos 1941 ve vys. stáří.
Děti Josefa Hanáka: Terezie, provdaná Huťkova (kmotřenka a vrstevnice mé sestry Josefy Abrhámové). Antonín, padl, vlastně byl zastřelen při okupaci Slovenska, pro nějaký delikt hromadný, los padl na dva. Snad byl nevinen! Z toho se jeho matka Hanáčka pošetila a byla nemocná a pomatená až do své smrti, což trvalo hezkých pár let. Sestra tohoto Josefa Hanáka: Marie (Maruša) provd. Šnajdrová, kamarádka naší matky, jen o dvě léta starší (ač jí byla tetičkou). Staříček Antoš Hanák se narodil r. 1844. Pamatoval se ještě, již když v r. 1849 se chytali na Košůta (Košůt ovšem nepřišel tak daleko). A ženil se r. 1866 v masopustě. Starší Pavel byl zatím ještě svoboden. Pavel vojančil ještě proti Prusům v r. 1966. Staříček byl na „fořponě“ (zajišťování dopravy vlastním povozem pro vojáky)
Stařenka Františka Hanáková byla dcerou Traplického mlynáře Šimoníka a její matka byla dcerou starého Laholíka. (Lahola!) na Ceronech v č. 4. To bylo, tuším, to číslo, na kterém bydlel později nějaký Petržela a jehož schovanku si vzal Abrhám z Jarošova, dědeček našich synovců Abrhamových atd.
Stařenka F. H. měla sestru Josefu a bratra Josefa. Bratr zemřel mlád, onemocněl na vojně. Josefa se vdala do Nedachlebic na grunt k Šafránkům. Z toho manželství byly tři děti: syn Francek, dědic gruntu a dvě dcery: Josefa provdala se za Jabóra z Drslavic. (Jabórovi se později přestěhovali do Nedachlebic) Stáza provdaná za Čechmánka v Bílovicích. Stařenka naší stařenky, žena toho Laholíka pocházela asi z rodu Janečků č. 75, protože Cablíčce měla naše stařenka říkat tetičko. Mlynář Šimoník ovdověl, zůstali tři sirotci. Oženil se znovu, vzal si ženu z rodu hrnčířů v Jalubí, starou panu, aby prý nebylo dětí a opravdu jich nebylo. Jen osm!
Neznám je všechny ani podle jména. Nejstarší Francek, mlynář, ale mlýn neudržel. Pak Julius, hajný na Bukačové (tam co se zjevila ta Panna Maria!), Cyprián asi ještě žije. Terezie bydlela v Rybárnách, posluhovala v Hradišti. Florka prov. za Hanáka v Traplicích, (ale ten Hanák je cizí, není z rodiny našich Hanáků.) Stařeček Lahola na Ceronech (můj pra – pra staříček) měl ještě syna. Ale ten byl povedený. Velký nedobrota, výtržník, rváč a proklnutý člověk. Naše stařenka se ho bála co živého ohně. Stařenka naše, totiž bydlela většinou a dospělejší docela u staříčků Laholů na Ceronech. Tak ten její strýc nedobrota byl strašný člověk. Téměř každou neděli roztrhal ve rvačce vyšívanou slováckou košili. Stařenka, jako jeho matka, nestačila chystat a jednat košile pro něho. Jedna vyšívačka vyšívala jen pro něho.
Když se setkal se starým Aleksou (to byl otec Jos. A Frant. Hastíka – Aleksy – Kabely – tak se jim říkalo, který byl jeho osobním nepřítelem- ku př. jeli z oračky, tak se mlátili na zabití otkami (škrabky na čištění pluhu od hlíny). Však že z těch rvaček byl chromý, pajdavý. O tomhle tom strýci vyprávěla tolik historek povedených i nepovedených, že by jich byl pěkný špalíček. Když ho měla potkat někde cestou (třebas měla někam jet), to mu vyhýbala velkým obloukem přes pole a on jí hrozil bičem a někdy ji třebas i prohnal. Jindy se s ní vadil, proč se mu vyhýbá, že ho nemá ráda a ona, inu, bála se ho.
Staříčka otce okrádal (dělal thoře!). Kupř. v neděli staří odešli do kostela a on přišel s kamarádem, taky takovým, vlomili se do komory a nabrali obilí. Naše stařenka mu říkala: „Počkej, strýcu, já na tebe poví!“ „Opovaž se, já bych tě zabil“ tu máš, hodil jí čtverku, „a mlč!“ A když to žalovala pra stařence, tak jí kázala mlčet před staříčkem, aby se nezlobil. Přes to všecko, přece ho měla toho nezdaru ráda. Proč mají matky syny i nepodařené raději, než dcery? Proč? Vzal si děvče z Jarošova, takovou mladičkou dívku, že ho chtěla, takového zbojníka! Měli čtyři potomky: Jana (to byl otec babických laholů i Vincence, co si vzal moji sestru Františku! Josefa, bydlil v Huštěnovicích, vzal si dceru Fab. Hastíka z č. 62. Frantu, to byl takový hlupáček, ani se neoženil, kdysi frajer, ale velký karbaník, celý majetek prohrál v kartách. Nakonec žil jako pobuda a umřel kdesi v plevníku. Ještě byla dcera Majdalénka, vzala si Bláhu ze Včelar, sedláka, ale přišli brzy na mizinu. Bláha sloužíval v Babicích u žida i u sedláků. Ještě žije, dosti starý.
Ten nedobrý Laholík, velký karbaník a ožhrala, přes to všecko zbohatl. Ale to více švindlem a podvodem taky z karbanu. Jen přecházel z Babic do Mařatic (bydleli tu i tam, jak se trefilo, ustavičně se stěhovali), karty nosil s sebou a všude hrál. Však ho taky dva černí muži postrašili na staroměstských lukách, musel s nimi hrát o půlnoci karty a pak si s ním pohazovali jako s míčem až do rána. Taky viděl doma v komoře peklo, plameny šlehaly a čerti tančili kolem. Jaký život, taková smrt. Sešel špatným způsobem. To bylo v obecní hospodě v Babicích, (nyní Maňáskova!) způsobil tam nějakou výtržnost. Jeden obecní rada (Ondřej Kadlec) ho popadl a vstrčil do obecní šupárny na dvoře. Laholík měl vztek, byla tam otep slámy, i nakupil ji ke dveřím a zapálil. Myslil, že dvéře prohoří a tak se dostane ven. Ale se přepočítal. Od slámy chytl strop, od stropu vyhořela celá hospoda a Laholík se tam spálil. Do týdne umřel. Jen volal na smrtelné posteli: „Ondřeju Kadlcu, počkej, pomsta tě nemine!“ Proč to volal? Tvrdil, že tu slámu zapálil Ondřej Kadlc. (Pozn. Náš soused Jan Lahola byl první bratranec naší stař. Hanákové. Vincenc, jeho syn je tedy druhý bratran. naší máti, ergo: moje sestra Fána by měla říkat svému manžel. Vinc. Laholovi, strýče!)
Pradědeček Bernard Hanák byl muž drobné, přiškrcené postavy. I jeho krok byl takový drobný, drobivý, cup-cup. Na hlavě měl široký jezovický klobouk, který mu zapadal až na ramena. Tím kloboukem se to dobře vyplácelo neposlušné vnuky. Každá rána dobře seděla. Jen to pláclo.
Prababička byla o hodně mladší. Byla to hospodyně přísná a velmi pobožná. Velmi ráda chodila na poutě. Na poutě musela jít, i kdyby šídla padala. Tehdy se chodívalo na pouť „dokola,“ to jest, navštívilo se postupně za sebou několik půtních míst, což trvalo dva až tři týdny. Prababička nevynechala žádnou. Jakmile přišel čas, nechala všecko a šlo se. A vy doma, raďte si sami. Naše matka říkala, že prab. byla velmi bohumilá, mnoho se modlila, přísně žila. Vincenc Lukáš, staříčkův bratranec zase mínil, že byla špatná hospodyň, tím modlením a chozením mnoho zanedbávala a domácnost tím trpěla. Nesuďme. Nevíme, co bylo Bohu milejší! Umřela tak, jak žila. Dlouho nestonala. Najednou se jí zdálo, že je nemocná. „Poslyš, Fanušo,“ řekla naší stařence, „já jsem jakási nemocná,“ musíte mne zaopatřit.“ Vzala to zkrátka. Kázala se všem modliti, zahleděla se ke dveřím, umlkla uprostřed věty, vydechla a byl konec. Zase můžeme říci: Jaký život, taková smrt. Tato však docela jiná, než tam toho Laholíka.
Staříček Bernard žil trochu déle. Naše máti se naň dobře pamatuje, zvláště na ten jeho střecháč, kterým je vyplácel. Tenkrát chodívali mužští v konopných gatích, drlách. Staří hospodáři neměli gatě na šňůrku, to byl u nich přepych, nýbrž připínali si je povrchu páskem. I stal ose jednou, že bylo s. Mikuláše, chodili svatí. Staříček si hověl na peci v těch drlách řemínkem přepásaných, když svatí vrazili do jizby. Bez křiku a rámusu se to nikdy neobešlo. „Modli se, moli se!“ Vždyť to známe. Děti, děvčiska domácí i sousedovic, svatých se bojíce, poskákaly na pec za staříčkem. A teď se stal malér. Svatí tahali děvčata s pece, ty se držely staříčka, až konečně letěly dolů i stařečkovy gatě. Staříček se arciť rozhněval a styděl se hrozně, že u nejdůležitější část garderoby tak profánně odcizily i poházel ty neposedy s pece dolů a nastal pláč a kvílení veliké a nad nimi se třásly stařečkovy gatě jako bílá pomata. Co Bůh a slovácká švadlena spojili, člověk nerozlučuj!!!
Staříček Bernard neměl smrt tak klidnou jako stařenka. Napřed ho klepla někde v poli slabá mrtvička, tam zůstal ležet a domácí psík nad ním stál a naříkal. Byl to jejich věrný průvodčí. Taky dal domácím vědět, co se stalo. Doběhl domů a volal po psím o pomoc. A pak staříček ležel a očekával smrt. Ta však hned nepřicházela. „Děti moje,“ říkal „nechďte z domu, už to jistě bude, dnes už to bude.“ A nebylo. Když to přišlo, nevěděl o ničem, byl dávno bez paměti.
Přistupme k mladým hospodářům. Antošovi a Fanuši. Tak (se) jim říkavalo. Stařenka byla Fanuša až do svého stáří. Stařečkovi se říkalo Antoš Vašourkou. Starému Bernardovi se taky říkalo Vašourek. Proč? Snad po některém předkovi, který byl maličký a jmenoval se Vašek? Ženili se (vzali se) v masopustě r. 1866, právě v ten neblahý rok války s Prajzem. Byla taky ten, neb nasl. rok neúroda (pomrzlo), něco pobrali Prajzi i bylo bídy dost. Nesedla stařenka dobře. Dům byl lidí pln a bída hleděla za všech koutů. Říkala stařenka: „Měla jsem vařit a nebylo z čeho.“ Obešla známé, vyptala nějakou hrst mouky, něco k tomu a už ten oběd nějak dala dohromady. Sama se tomu divila, že takoví, skoro sedláci a tak bídně žili. Náš táta se jim vždy posmíval, že jedli chléb z viky. Vždycky měl o nich špatné mínění, zlehčoval je a to dělá podnes. Nač to? Já zase jsem měl stařenku rád i stařečka. Byli dobří k nám až moc dobří a rádi pomohli. Nač ta nenávist? Já vím, že našeho tátu tlačil tam velký výměnek. I každý hospodář starý pamatuje na sebe, má pamatovat, a který na sebe zapomene, ten na to někdy hromsky doplatí.
Vždycky obyčejně bývá výměnek kamenem úrazu dobré pohody, ó jé, o tom by se dalo povídat. Byl tedy ten jejich první rok zlý. Když vypukla válka, musel staříček na „profant“ (přípřež). Sedláci dávali celý potah, podsedníci jednoho koně a půl vozu. Staříček se spřáhl se sousedem a jelo se. V Hradišti naložili oves erární a jeli k Brnu. Jeli na Buchlovice, Koryčany, Slavkov, přes Brno, (tam dojeli v noci), pak Jimranov, Hlinsko a Pardubice. Ta jména si pamatoval, zvláště Jimranov a Hlinsko. Jimranov, říkával, že je poslední město moravské. U Pardubic stáli a krmili koně erárním ovšem. (A dostávali pětadvacet na gatě). Po bitvě u Kr. Hradce v nastálé panice ujeli, dojeli domů s vyplazenými jazyky a Prajzi jim v patách. O těch Prajzech jsem psal jinde.
Měli dvě děti: Annu (později tetičku Škrabalovou) a Terezii, to byla naše máma. Anna se narodila v r. 1866, Terezie o čtyři léta později 1870. Žili jako na podsedku, pracovali, starali se a pomalu jim přibývalo. Něco polí přikoupili. Staříček se rád napil, ale stařenka držela pokladnu a staříčka oddělovala. Bylo to tak dobře, protože staříček byl na peníze tuze neopatrný, a když se opil, potratil by všecko, aneb by mu to druzí pobrali.
Takový pořádek je i v jiných domech. Př. u Snopků Bern., kde taky má tetka pokladnu a chodí v „gaťách.“ Tak šek čas, letěl, až Hanákovy dcery dospěly věku vdavkového. Anča, ač starší, vdávala se později, čekala na ženicha Šrabálka, který si odbýval vojenskou službu. Byli tak stejného věku a galáníval se ještě za školních let. Proč to Hanákovci trpěli, ví Bůh, neboť ta partie se Škrabálkem se nezdála výhodnou. Starý Škrabálek (kmucháček, však nás křtili), nebyli dobrý hospodář a statek (čtvrtlán) tak zadlužili, že se již na něj bubnovalo. Zachránil je jen přínos hotové peníze (1200 zlatých) tetičky Anče. Mladý strejček Škrabálek byli zase náramně opatrný a obrátil groš pětkrát na dlani, než ho vydali. Sobě ale popřáli. Měli štěstí, přálo jim, z dluhů si pomohli, peněz našetřili a co z toho všeho? Dostala to všecko druhá žena a ta to roztočila tak důkladně, že za 10 let jí z toho nezůstalo nic. Již je to vše v cizích rukou. Svých, totiž manželských dětí neměli, ale za to tři nemanželské. Mohli aspoň ty řádně vybavit, ale odbyli je macešsky. Filoména Zlámalová to protrunčila v rumu.
Náš táta se přiženil (podle jeho slov potkalo ho neštěstí, že se dostal k Hanákům) v roku 1888. Svatba byla na podzim v hody. Nepořádali se dobře. Staříček byli ještě mladý výměnkář – co to je 45 let, a chtěl ještě hospodařit. Místo bylo malé, nikde místa, míchali se jako kaše v hrnci. Táta jim musel postavit výměnek, splátku Anči dát a na to se vypůjčilo 4000K. Na takový majetek je to dost mnoho. Říkal táta, že při tom utratil i svoje sirotčí peníze 600 zl a že vybavil svým majetkem Hanáky z dluhů. Divný pořádek. A o tohle se hádali a vyčítali si to do smrti. Já říkám: O mrtvých jen pěkně a už je to tam, co vlček sham, a nesuďme a nebudeme souzeni.
Jak jsem již řekl, že strýček Škrabálek se galánil s tetičkou Ančou hned od školních let a tehdy se do školy chodilo jen do dvanácti. Byli to mladí snoubenci. Starému kmocháčkovi Škrabálkovi se to jaksi nelíbilo (že prý byli u Hanáků více než doma a tak mladý – stařenka Hanáčka říkávali v takových a podobných případech, že – „ležel by tam stále jak pes u jatky! A bylo to pravda. Taky nesměl žádný na Anču ani pohlédnout, neb byl oheň na střeše. On a Ignác Formánek dvojice silných a natlouct někomu, to bylo dříve, než bys řekl „švec!“
Náš táta o tom mnoho povídával, byli tak trochu soupeři (ne v lásce) ale že byli každý z jiné party mládenců a ty se nenáviděly. (byli ve válečném stavu). Ta Vranko – Varmužová parta stála jednoho pozdního večera u zvonice (kaple tehdy ještě nebyla) a pozorovali, jak kmocháček Škrabálek vedli Josefa (strýce) na provázku uvázaného od Hanáků domů. Josef plakal usedavě a vzlykal: může vás být hanba!“ „Tebe může být hanba, styď se, škoda tebe, tak mladý.“ Josef se styděl před chlapci a ti měli z toho svou legraci.
Nepomohlo. Strýček byli vždycky veliký ženich před Hospodinem, za svobodna i ženatý. Důkaz jsou ty tři nemanželské děti.
Kmocháček Škrabálek byli z gruntu č. 9. Teď tam je Josefa Maňáskova – Rudolfová. To byl grunt Škrabálků (vl. Škrabalů). Jiného než chodili po domě v kožichu i ve žních, povříslem přepásaný a žerdí tloukli hřebce v maštali. Kromě toho hřebce měli ještě dva páry koní, dva pacholky k nim. Hnůj vyváželi dvěma páry na jednom voze. Při tom museli být tři lidi, dva pojížděli, třetí shazoval.
Dědic toho gruntu byl válečný invalida Vincek Škrabálek. Velký pytlák, taky jako kmocháček Škrabálek. Chodívalo jich více na pytlačku do kudlovských hor, k Domanínu a Stříbrnicím s vozem. x (Nešli dříve domů, až měli plný vůz zvěře. Tam se nachladil, od toho zemře)l. Aby dostal válečnou penzi, odstoupil celý statek své ženě (to byli stará Floryška, pochodili z Jalubí.) Kvůli penzičce pět grejcarů denně, zbavili se majetku. Brzy zemřel, asi následkem pytlačky (toho zranění) a žena se provdala znovu za Floriána Maňáska. To byli „Floryš“ Maňásek, otec těch mnoha dcer a synů.
Po nebožtíku Škrabálkovi zůstala jediná dcera, provdala se za Snopka ve Spytihněvi (syn byl Rudolf Snopek). Když se vdávala, prosila matku, aby jí postoupila něco majetku otcovského: „ale aspoň jeden kousek půdy, po které šlapaly paty, nohy otce mého.“ Marně Celý grunt přešel do rukou cizích a při každé svatbě některého z Maňásků to hořce oplakala a vyčítala. Jeden z příkladů jak přecházely statky do cizích rukou. Jistě to bolelo a mnoho bolelo těch vyděděných, kteří byli tak odstrčeni nesvědomitou matkou. Ubozí pastorkové.
Nebojácné duše dětské. Když umřeli pradědeček Bernard Hanák – Vašourek, leželi, jak to bývalo a bývá na slámě ve světnici, přikrytý bílou plachtou. Stařenka Fanuše byli sama doma, bylo to v létě, ve žních, práce nad hlavu. Stařenka se přirozeně báli. Jako ženská. Na štěstí přišly na besedu (jak obyčejně děti Pavlovy a Klářiny, a stařenka byla ráda tuze, že nemusí být sama s mrtvým. Děti skotačily, hrály se a začaly se hrát na schovávanou. Stařenka vařila, poklízela a děti si hrály. Pak na chvíli nastalo utišení, šla se podívat, co děti dělají, neviděla nikoho, jen pod plachtou u staříčka se ozývalo: už! A plachta se hýbala. Stařenku zamrazilo, myslela, že snad se staříček probudil a on to z pod plachty vylézal Pavlíček H. (ten co je teď ve Vídni). Stařenka naň hleděly jak na hrdinu: „Synku, nebojíš se stařečka?“ „Co bych se bál, šak jsem jim nic neudělal a širák nemajou, aby mně lépli.“ Pavel H. umřel ještě byly děti menší, rovněž i Čevela Janek Klářin. Pavlova žena byla porodní bábou, ta byla stále na …, a dati i Klářiny byly stále u Hanáků našich. Byly tam ve dne v noci, na peci spávaly a naše stařenka je všecky krmila. To bylo jedlíků. Přes to všecko a snad právě proto, jim Pán Bůh požehnal, všichni se najedli a ještě zbylo.
Nejlepší, či nejhorší, byli z nich Francek Cironský (Klářin) a Francek Pavlů. To byli dva štenci. Francek Pavlů byl nade všecky. Zpívat uměl, troubil na hubu jako postilion, tančil a nápodobil v tanci a pohybech každého.
Bylo sv. Mikuláše a stařenka pustila svaté na chlapce. Mikulášové, přesto, že byli svatí a přišli zrovna z nebe (spouštěli se na zlaté pentli u zvonice, bájila stařenka) nepohrdli světskou zábavou. Modlitbu nechtěli, ale chlapci museli tančit, zpívat, troubit, napodobovat známé, hotový balet a pantomima. Svatí se řechtali, až jim larvy padaly a vousy se třásly. Už byli na odchodu, stáli pod oknem a ještě přes okno hrozili a poroučeli troubit a hrát. A chlapci troubili a ruce se jim třásly strachem před ústy (trubky). Tetičko, to byli svatí, takových ještě nebylo.“ Francek Paclů byl dlouho maličký, ale rozumu měl za čtyři, i rozpustilosti. Když vyšel školu, byl tak malý. U muziky si ho postavili na stůl a musel troubit. Náš táta říkali, že nebyl Hanáků, že si ho tetka babka vychodili při svém povolání babickém.
Josefa Omelčena je tedy rozená Cigánková! a Mařena Abr. je z rodu Cigánkovského! Podsedek č. 65 býval Rozumků. Hospodáři se oddávali pití a statek přešel do cizích rukou.
První tam byl Bazala, manžel té Josefy Bazalky, která byla sestrou Frol. Maňáska. Pepa Omelčena, matka mařeny, Vlad. Abrhama ženy, je dcerou její. Ale tatá Omelčena Josefa byla dcerou po prvním muži Cigánkovi, který se zastřelil revolverem. To bylo v čísle 77, kde bydleli později Jankovci Maňásci. Zastřelil se proto, že měl zlou, svárlivou ženu.
Po Bazalovi v č. 65 tam býval Šohajek, x (a jejich zeť Hastík. Vdovu po Hastíkovi si vzal starý šedivý Rybka, který před tím měli i vdovu po Rozumkovi z č. 65) muzikant a veselý šprýmař a taky holič venkovský.
Stařeček Hanák se chlubili svým bratrem Jankem, že byl velice chytrý. Šohajek zase mínil, že to byl takový hňup.
Jednou, když přišli holit a rozložili si svoje nádobíčko, Janek pravil:“Pravda, strejče, vy máte moc křivákou.“ (břitvy myslil).
Po Bazalovi to místo koupil Jan Lahola, syn toho zlého a zel pověstného strýce stařenčina.
Číslo 66 bylo Skapálkovo. (Když se Fr. Skapálek navyváděl, smířil se se ženou a koupil čís. 72. Tam hospodařili, ale pod kuratelou). x (Číslo 66 bylo ovšem již ztraceno(. Ujal ho Francek Skapálek, ale neudržel vinou své ženy, která byla Šoustalova Klára. Když jí nebylo něco recht, nebo ju muž cepoval, chodívala domů žalovat a její bratří přeskočili plot a Skapálka stloukli jako dobytče. Proto ju Franek vyhnal a dal se na marnost.
Bratr jeho Jan Skapálek, vládl na podsedku č. 80, nyní Rybka. Byl taky děsný člověk. Na pohled byl hezký, jako obrázek, oči modré, růžový, ale duše černá, co saze. Zloděj, rváč, výtržník. Byl jest seděl 13 měs. na Mírově (Mírov!), pro krádež u svého bratra. Zatím co seděl, přepadl jeho odpovědný nepřítel jeho ženu (v noci) Josef Hastík, příjmím Mírovský, protože seděl dvakrát na Mírově.
Než se Skapálek vrátil, narodil se jeho ženě synek Valenta Skapálek, který nebyl Skapálkou (byl to Hastík). Od té doby se měla jeho žena pansky (?) a s Hastíky se smrtelně nenáviděli.
Starý Hrančík měli od něho několik kousků pole výměnku a když umřeli, Skapálek tančil na poli radostí skočnou.
Ale dlouho netančil. Hastíci a spol. měli na něho zlost a stalo se jest, že v hodovou muziku si naň počíhali, nadběhli ho (on už měl vítr) a tak ho nelidsky zbili, že zůstal ležet. A domů již nedošel, museli ho opatrně odnést. To byl a jeho poslední muzika a poslední kousek.
Když mlel z posledního, navštívil jej bratr Frant., opilý, spustil naň: „Vidíš, rozumíš, co sis nadrobil.“ A Jan popadl sekeru a mrštil jí po Franckovi. Ani v hodině smrti nebyl dobrý.
Sestrou těchto Skapálků byli stařenka Formánková. Jejich syn Cyril byl silně podoben Janovi Skapálk. a měl taky jeho povahu, prudkou, násilnickou. Ten se navyváděl. Šak se na to příjde.
Číslo 67 bývalo Chybíkovo. Rodina úplně zchudla. Dceru jednoho chybíka Kláru měl Frant. Bartoník, otec Josefa Bartoníka, který nyní vládne na čísle 76, našem to rodovém Varmuž. statku. Taky to přišlo do cizích rukou, ačkoli děti po Jaroslavovi Varmužovi jsou a žijí. Jaroslav byl špatný hospodář a tak dohospodařil. Umřel již. K tomu číslu 67. Vypráví se, že nejstarší syn Ch., který měl být na tom místě hospodářem, se vracel po odbyté službě vojenské domů, šel z vojny a šel přímo humnem, jak býval zvyklý. To však bylo prodáno již a byl tam nový cizí hospodář. To ho tak dojalo a skrušilo, že se právě v tom humně zastřelil.
Číslo 69 býval podsedek Šoustalou. Odtamtud byla ta Klára Skapálčena. Rodina taky zchudla. Jeden syn Josef Šůstal studoval s naším strýcem Josefem (řed. velkost.) gymnásium v Hradišti a byl profesorem na uč. ústavu v Brně. Učil mého bratra učitele Františka. Syn toho profesora (nyní pensisty) je radou v min. železnic. Nejmladší Šůstal býval dlouho převozníkem na Moravě.
V čísle 71 býval hospodářem Hastík Alexa. Měl dva syny: Josefa a Francka. Josef hospodařil v čísle 73 (rodné bylo číslo 71). Byla ještě sestra Babuša, provdaná za Bazalu v Huštěnovicích. Je zvláštní, že žádný z těchto tří neměl dětí, ani legitimních, ani nemanželských. Nestává se honem tak často, aby vymřel rod najednou po meči i po přeslici. Lidé uvažovali, že to byl trest boží, protože starý Alexa byl velký hříšník, člověk zlý, lakomý a proklnutý. To byl ten odpovědný nepřítel strýce nedobrého Laholíka. Stalo jesle jednou, starý Alexa měl v domě tesaře. Tesali spolu nějaké dřevce pod kůlnou v humně a tetka Alexova šla pro třísky. Tesař slyšel nějaký šramot a šplíchání, vohlídl se a vidí, že tetka Al. se dobývá z louže ven. Starý ji popadl znovu a zase ji hodil do louže se slovy: „No tak Babuško, já jsem si umínil třikrát, třikrát!“ A taky ji tam hodil třikrát v kožichu.
Francek Hastík – Alexa nebyl se ženou dlouho. Žena mu utekla a on pak žil tam sám jako poustevník. Ani nevařil, pil gořalku a jedl cibuli a česnek. Maso jídával syrový, jen okmíněné a očesnekované. Tím byl pověstný.
Když chodívali chlapci na vel. pondělí v noci po šlahačce, a jak to bývá, že se povolává: „Vstavejte, vstávejte, tak volali: „Vstávejte, vstávejte, Alexa loupe česnek.“ Taky mu říkali: „Sejkora v sotaře na bidélku.
Grunt č. 75 byl Janečků. Historie trochu podobná jako u Hanáků. Nejstarší syn Karel, mladý, budoucí nástupce, musel narukovat do Bosny v r. 1876, když se okupovala a tam po krátké nemoci zemřel. Měl nastoupit mladší bratr, ale ten měl asi takovou pověst jako strýc Hanák Pavel a též si našel nevěstu ve Dvoře na Ceronech. Říkalo se jí: Erteplica. Nevím proč, proč měla děvčata tak špatný kurs, ta dvorská, totiž. Synek ostrouhal kolečka a grunt dostala dcera Francka Janečkova. Provdala se za Hráčka z Kunovic. Hráček umřel moc brzy. Zůstaly po něm dvě děti: Jan, oženil se do Spytihněva, Fanka, vzal si jí učitel Trčala. Učil mne první rok. Byl to malý, neobyčejně tlustý člověk, ani krku neměl. Měli spolu mnoho dětí. x(Po tom druhém synu „Erteplovém“ je Janeček kurotvička, ob. pastýř a jeho sestra Zlatníková.) Tu vilku v Souhradách, kde teď bydlejí lékaři, stavěl on, Trčala. x(Otec Cablíkův byl Hanák, pocházel z Kvítkovic). Vdova po Hráčkovi se vdala znovu, vzala si Jana Cablíka ze Spytihněva. Ibrhanpft pan Cablík, hanácké střevo, atd. Příjděte až v lítě. Slovce pojící se k ménu Cablík. Lojza Cablík, nynější hospodář, byl můj vrstevník a kamarád.
K č.67. To stavení koupili kdysi Kučeři. Dlouho to bylo v nájmu, až to koupil Kaňovský z Kněžpole (vzal si Fanu Maňáskovu z rohu č. 82). Tady je zvláštní náhodou stejná příčina smrti: Kaňovský se píchl kolkem do palce a umřel na otravu krve. Bylo to vl. tetanus, ztrnutí. Kaňovská umřela stejně, podobným způsobem. Píchla se trnem do prstu a umřela na otravu krve. Dlouho se trápila a moc zažila. Teď je tam syn Josef, má Božku Václ. Čevele z Ceron. Říkalo se, že tam v humně straší, Kaňovský míval rád jabka a jabčák. Po smrti prý tam chvíli sbíral jabka.
Číslo 77 bylo Kadlcovo. Bičáňové projedli prý grunt na morákoch. Pak tam byli čásek Kadlcovi (nebo naopak). Po nich ten nešťastný Cigánek, manžel té Bazalky, co se tam zastřelil. Bičáňové a Kadlcové měnili, čili handlovali. Zdá se mně, že Kadlcovo bylo to číslo 77 a Bičáňovo č. 67. x(Bičáňovo bylo čís. 7. Měnili s Kadlcovýma) Měnili, ale neudrželi se žádný. Všichni přišli na mizinu. Bičáňové byla, trocho a hodně vynešená rodina. Moc dobře jedli a vznešeně chystali. Měli strýčky a kmocháčky samé panáčky a je přec známo, že páteři si na dobré papáníčko potrpěli. A tak se stalo, že Bičáňové „projedli grunt na morákoch.“ Bičáňových potomků bylo mnoho. Nejprosnulejší byl Vincek Bičáň. Proslul drzými krádežemi a nešťastným koncem. Mauric Bičáň. Znal jsem ho. Dcera jeho Lenka (fraň Lény) vzala si bratránka, Vídeňačka, již poněmčelého, taky Bičáňa. A měla dvě dcéry postižené albinismem. Oči měly červené jako bílí králíci, vlasy jako bílá vlna, bílá, bezbarvá pleť. Bylo to prý následkem pokrevní plemenitby. Proto právě, že se nemají bratranci za sebe brát. Tahle ta Lenka „fraň Lény“ proslula v naší rodině tím, že strýček Škrabálků měli s ní, již vdovou, děcko. Je to R“ženka, nyní Horková. Byl to tehdy ohromný škandál a tetička to tůze oplakali. Lény byla nesmírně drzá a pokládala si to za velkou čest, že má Škrabálkovo dítě.
Ten Vincek Bičáň byl tedy drzý poberta a taky jak žil, tak i umřel, čili: kdo s mečem zachází, od meče hyne. Tak ten poberta sháněl něco na Kudlovické dolině (ovšem, že v noci a za pět prstů). Byl při tom přistižen a dostal svůj podíl, který nemohl unést. Jen ho tam slyšeli Doliňáci volat v noci pro Bohu o pomoc a „Mauricku, bratře můj, Mauricku!) Pravděpodobně tam byli spolu a ještě třetí bratr, taky takový. Ráno ho tam našli mrtvého u potoka ležet. Dovezli ho do Babic do č. 77. (byl ženat někde za Hradištěm) Obvodní lékař dr. Felber zjistil, že zmrzl. Zmrzl, ačkoliv byl ještě teplý! A mráz nebyl téměř žádný. Lidé se tomu smáli. Tenhle Frbel byl vůbec proslulý svými diagnózami. Obyčejně byl opilý! Co taky záleželo na nějakém Vinckovi Bičáňovi? Zmrzl a bylo to odbyto.
Číslo 78. Za mých klukovských pamětí tam hospodářil Tonek Janeček, již starý. Říkalo se jim „Tonkovi.“ Byli tam taky dva svobodní: Jan a Maruša, starý mládenec a stará panna. Maruša si vzala později Ondráše Jana, pacholka o hodně mladšího. Byla chromá, nemohla dobře na nohy. Před tím tam gazdoval nějaký Psotka, Tonek Janeček se tam přiženil. Tenhle Psotka býval v dobách poddanství a roboty drábem neb fojtem. Na tehdejší dobu velký pán. Sedláci ho nenáviděli.
Babice tehdy závisely robotou i desátkem na Velehradě. Z jistých pozemků, a to z těch lepších, se vybíral desátek. Byly to hlavně Díly (říkalo se panské díly) a vůbec pozemky okolo Čtvrtkové hráze. Ten Fojt Psotka nad tím bděl, stával na Čtvrtkové hrázi a hlídal to. Žádný ze sedláků nesměl svážet, dokud se neodevzdal desátek. To byl desátý mandel, neb snop. A že si při tom počínal hrubě a surově, sedláci ho nenáviděli. I jeho zeť Tonek Janeček ho nenáviděl. A taky se mu pomstil. Udal Psotku, že se rouhal Bohu, církvi a císaři (asi to bylo v opilosti) a milý Psotka přišel do žaláře a konec konců ho oběsili na Špilberku. Tak skončil neblaze proslulý pan fojt.
Vrchnosti na Slovácku vůbec rády ustanovovaly dráby, dozorce, fojty ze sedláků. Zkušenost učila, že tihle povýšení byli horší než drábové z povolání. Smutně proslul v tom oboru jistý pašovský fojt. („Ferd. Prager: „Pašovský fojt.“)
K tomu číslu se pojí jedna pověst. Tu mám od stařečka Hanáka. Jednou prý věšeli v Brně zloděje a byl to asi poslední člen zlodějské tlupy. Když tedy ten odsouzenec stál na popravišti, tu prý prozradil, že v jisté obci, v určitém čísle, jsou schovány peníze, značně velký obnos. Skrýš, že je ve zdi, tajně sestrojena pod jedním obrázkem. Té popravě byl přítomen jeden člověk z té vesnice. Přirozeně, že si dobře zapamatoval slova popraveného. Rád by se k penězům dostal, ale nešlo to jen tak lehce. Nemohl přece štourat v cizím domě a bourat zdi. Vstoupil tam do služby a konečně se mu poštěstilo vzít si vdovu po hospodáři. Teď byl doma.Hledal, pátral a našel tu skrýš. Peníze tam byly a tak z bohatl. To se mělo stát v Babicích a ten dům bylo číslo 78.
Na čísle 81 seděl rod Hanáků. Ze tří bratří Václav (Wencl!) ujal rodný statek. Fabián hospodářil na č. 62 a Josef, ten zchudl a zanikl časem ve Vídni jako mnoho jiných. Stal se mu ten malér, že seděl dvakrát na Mírově. Jednou za krádež, po druhý za sruku (pytláctví).
Číslo 82 bylo Maňáskovo. Odtud pocházel Flor. Maňásek (který se přiženil na grunt Škrabálků č. 9.
Ta Bazalka, dříve Cigánčena, byla jeho sestra. x(Tato Josefa Bazalka se nakonec taky spustila. Majetek pak ztratila a pila silně gořalku. Bydlela i v podruží. Gořalku pijávala s Býčkem „Dílňářkem“) Když umřel Bazala její muž (nebývali spolu již) a lidé jí sdělovali zprávu, že Bazala zemřel, velice se divila. „Ale děté, už umříl? Tak Bazala už umříl? No, když umříl, tož umříl. (Takovou měla výslovnost, tu poslední samohlásku velmi protahovala.) Badalká! Badaló, dej tomu Ladarkoví medík! (cumel).
Wenzlik Hastík měl asi třináct dětí. Přesto byl ještě mlsný a ujel (utekl) s Rošárčenou (vdanou ženou) do Uher (do Pešti). Z toho dobrodružství „povstal“ Ferda Košárek. I vesnice mívaly svá dobrodružství. Fabián Hastík bývali starostou (pudmistrem). Provedli jeden zasloužilý skutek pro obec. Zasadili se o to, že žid Wajs byl zbaven šenku (hospody). Wajsova pajza byla zle pověstná, mládež se tam kazila a hospodáři propíjeli poslední groše a pohůnci tchře (?) Ať jim za to pán Bůh žehná. Fab. Hastík byl vrstevník naší stařenky Hanáčky, zemřel r. 1938 ve stáří 93 let.
Rod Kučerů. Kučeři měli na Ceronech usedlost (Cirón se tomu říkalo) patřilo k tomu as 10-12 měřic polí. (10-10 ha?) Kučerův rod velmi zbohatl a to v krátké době. Lidé to posuzovali různě, ale tvrdilo se obecně, že to poctivé nebylo. Jejich předek, nějaký Jan Karlíků prý byl veliký zloděj. Byl takový človíček poznamenaný, nohy měl obrácené patami dopředu, tak jak Vláďa Fousek v Chaloupkách. Byl prý, jak jsem řekl, velký zloděj, kradl na poli, v noci vyšlapával do duchny snopy obilí, k čemuž mu jeho nohy (kopyta, tak vyhlížely), výborně sloužily. Taky že vykrádal kostely (chrámový zloděj). Chodíval na poutě, účastnil se večerních pobožností, pak se v kostele ukryl a nechal se tam na noc zavřít. V noci pak v návalu a tlačenici poutníků zamíchal se mezi lid a vyšel i s lupem. Uloupené věci prodával Židům. Měl svoje jisté odběratele. Židé vzali vše i věci nám posvátné. Též se povídalo s jistotou, že ukradl zásilku erárních peněz. Prý uřezal kufr s penězi od poštovního vozu. Tehdy jezdily dostavníky a poštovní vozy, jak známo. Není šprochu, aby v něm nebylo pravdy trochu a hlas lidu, hlas boží. Tož bohatnutí bylo opravdu nápadné. Vyprávělo se dále, že nějaká žena šla o něco ke Kučerům, byla to jejich dobrá známá, a kdysi u nich sloužila. Když nemohla předem, nikdo neotvíral, tak čla zadem jakýmsi přístřeškem. A co spatřila, vzbudilo ohromný úžas. Stará Kučerka seděla u stolu a rovnala velké řady peněz, tolik a takových, které ta návštěvnice co nikdy neviděla. Tetka Kučerka byla překvapena i zastrašena a honem dala té ženské několik stovek, jen aby – proboha mlčela. To byly ty nakradené peníze a tetka je větrala a sušila. Kučeři opravdu náramně rychle bohatli, kupovali grunty, čtvrt lány, stavení, až to zaráželo. Aby to trochu maskovali, šli na to chytře. Naložili plné vozy pytlů obilí a jali někam na trh, trochu dále. Zatím prý to měli v pytlech řezanku, a to to jeli měnit ty kradené peníze. (Židé provedli všecko za dobrý rabat). Tetka, stará Kučerka říkávala, když se nějaký všetečka nečemu divil: „Ja milá brachu, to se musí šporovat od sirečky!“ Koupili stavení č. 67, velké stavení č. 6, rozsáhlé stavení č. 7, oboje s velkými zahradami a polí více než za grunt a ještě od čtvrti. Cirónek prodali, neměl pro ně ceny, když byli takoví sedláci. Od nich zbohatli i Škrabalé, byli spolu sešvagřeni. To byli zasé jiní Škrabalé z čísla79. Hospodář Wenzl Škrabal, byl bratr macechy našeho otce a otcův poručník. Kučeři a Škrabalé byli jedna krev, velmi blízcí příbuzní a proto odlesk slávy či neslávy Kučerů padal i na Škrabaly.
Číslo 6 byl grunt Čevelů. Zde bylo taky mnoho potomků. Zde bylo taky mnoho potomků. Nejstarší dědic grunt prodal a odstěhoval se. Ostatní se rozešli. Odtud pocházel Josef Čevela Kouskovský, vzal si Fanu Havlíčkovu. Syn Josef Čevela je stavitelem na Slovensku Druhý brate Vincek Čevela, taky na Ceronech, vzal si Helenu, nevlastní sestru tetičky Buršové. (byla též Čevelova) Matka ženy Šohajkovy ve dvoře též byla z toho gruntu.
Taky tento grunt (stavení) č. 7 Bičáňů koupili Kučeři. Seděla na něm Josefka Kučerka, svobodná stará panna, velká pobožnůstkářka, přísná, držela velmi na panáčky, ale, ouvej lakomá, ej, lakomá. (Jos. Kučerka seděla na Bičáňovém) Žebrá, chudý člověk se tam nedotloukl. Sestřičky, žebraví fráteři a páteři tam měli své eldorádo. Sloužila u ní jistá Francka, drobná, nepatrná osůbka z Jankovic neb Košíků, taky svobodná a sloužila tam téměř celý život. Ta si tam vysloužila očistec. Strýc Varmuža Fr. ju navrhli pro čestnou odměnu, pro dlouholeté, věrné služebníky. Po Josefce Kučerce to číslo zdědil Janek Kučera, farář v Majetíně. Ten ho prodal kováři Snopkovi.
Na čísle 6 byl Ignác Kučera, děd nynějšího Kučery a jeho sestry Bohušky, která je provdaná za dr. Němečka, lékaře.
Syn Ignáce Kučery a nástupce byl Frant. Kučera, neblaze proslulý v aféře s Cyrilkem Fornánkem. Bratří jeho: Josef, studoval práva, zanikl ve světě. Nedostudoval, nesprávně žil. Janek, farář, Marie provdaná za hof. správce Kurze. Venzl Škrabal, Ing. Kučera, Josefka Kučerka byli asi vrstevníci našich stař. Hanáků. Ve Škrabalovém rodě jsou tři kněží: Po Tonkovi Souhradském dva synové a jejich strýc, bratr jejich otce.
Číslo třinácté byl grunt Čechmánků. Když poslední hospodář nastoupil, měl ještě 10000 zlatých, sirotčích peněz. Ale celý ten majetek roztočil tak důkladně, že na starost chodíval ve Vídněi na polévku chudých. Ženu svou vyhnal (velice pila prý) a bydlel s Burýštěnou (matkou Josefa Burýška), špatnou, nestoudnou ženskou, která pila ještě víc než jeho vlastní žena. To tedy pak pili všichni tři, a tak to neslavně dopadlo. Jeho strýc, výměnkář Čechmánek: čo, čo mu předpovídal ještě v letech jeho slávy: „Ty, poslouchej, čo, čo, ty budeš nošit na kabátě s čelého světa barvy!“ A prorokoval správně.
Dceru Čechmánkovu, Fanušu, přivedl Josef Burýšek do kouta a pak ju nechtěl. Odpřisáhl, že děcko néni jeho (a bylo). Vzal si ji Ignác Formánek, který taky přišel o majetek, odjel do Rakous, tam pozbyl poslední zbytek jmění a zakotvil ve Vídni.
Vídeň byla poslední přístav, útočiště takových ztroskotanců.
Ign. Formánek, když pozbyl i poslední majetek zděděný po mrtvých rodičích (od něhož mu pomohla druhá žena) se ve Vídni v zoufalství oběsil!
Ať nikdo netvrdí, že život není věčná tragedie!
O Burýškovi Josefovi nelze nic říci, než že držel grunt č. 15. Vzal si za ženu Johanu, sestru Fab. Hastíka, měl tři syna a všichni jsou doktoři práv, byl tlustý a prudký člověk, ranila ho mrtvice na nádraží a měl velmi slavný pohřeb, jak se na sedláka a vážného člověka sluší.
Číslo 14 byl podsedek Iljíků (Čevelů). Odtamtud byl Ignác Čevela, náš dlouholetý soused. Pocházel z prvního manželství. Bratr jeho, hospodář měl Hanačku, která později zešílela. Měli blbého, slabomyslného syna, říkalo se mu obecně Ilíků tálija. Ten chodil, i když dospěl v režné košili, bez gatí, ten chytal žáby a trhal je vejpůlky, vytahoval ze záchodů papíry a dělal pentle! (Strýc Varmuža mu uřezali v rozpustilosti prsní bradavky) Za úplňku byl náměsíčný! Tetka Ilíčka lezla v kožichu do roztopených kamen pro hrnec.
Číslo osm bylo Hanáčkovo. Hanáčci se vyprodali a odjeli do Slavonic. Tetka Hanáčkova byla hezká osůbka a líbila se i druhým. Když se sousedé v hospodě proto Hanáčkovi smáli, říkal Hanáček: „A co, když ju mají všecí rádi, proč bych já ju neměl rád!“
Florial Floryš Maňásek měl pletky s Hanáčkou a z Hanáčka si dělal jen kašpárka. Pakli se sousedky, Hanáčka a Maňásková posekaly, vzala Hanáčková jednoho svého synka a chlubila se: „Vidíš ho, vidíš, jakého má tvůj Florýšek synka?“ Hanáček skončil tragicky. Přijel si ze Slavonic pro zbytek peněz z kupní ceny, ale nazpět se nevrátil. Chmelař, obuvník ze St. Města ho svedl k sobě, tam ho bestiálně zavraždil, oloupil a mrtvolu v pytli odnesl a vhodil do Moravy. Za tohle, po dlouhém vyšetřování a soudech byl odsouzen k smrti. Dostal milost na doživotí. Ale po několika, amnestiích vyšel r. 1918 ze žaláře po 20 letech a žil u bratra v Jalubí a šil boty, klidně, jako by se nic nestalo.