Obrazy F.N.

Svítící nosem. Skupina drátařů šla lesem. A byla již tma, na cestu neviděli a bloudili. Potom uviděli v dálce jakési světélko. Nevěděli co to je, ani to nebylo jako světlo a zase to bylo světlo. Přišli blíže a viděli tmavou postavu a v obličeji jí zářil veliký nos. Stála na kraji houštiny při úzké cestičce a jim bylo projít těsně vedle ní. Co teď? Trochu se báli, trochu měli strach, ti srdnatější měli srdéčko trochu níže než v gaťách. Ale nejstarší z nich povídá: „Mebojte sa, bratři a len ku předu a řekněte mu „Pán Bůh zaplať!“ Drotárové šli. A každý jak přešel řekl: „Zaplať Pán Bůh. Pak jim přišlo jít po úzké lávce přes potok a ten s tím nosem už stál na druhé straně. Drotáři přešli a zase mu dali Pán Bůh zaplať. Za každým pan buh zaplať mu nos zářil intenzivněji. A když přicházeli k své hospodě na nocleh, už zase stál u dveří a nos mu zářil jako elektrika. I řekli mu naposledy Zaplať Pán Bůh na stoticíkrát a tu se rozzářil celý a pak zmizel. 

Starý drátař vysvětloval: „Víte, braťkové, kdo to byl? To byl jeden z těch, kteří za živa měli velmi málo zaplať Pán Bůh a proto je hledají po smrti.“

František ze Všeminy. K Hanákům chodíval na noc takový malý, nepatrný človíček. Postavu měl sedmiletého chlapce s velkou hlavou, drobnými údy a slaboučký jako dítě.  Přes to byl pořádně starý. Jeho obvyklým úslovím bylo: „Ubohá chudoba.“

Když přišel, postavil se do koutku k Čevelovému a chlapci kol něho měli svou kratochvíli.

„Ubohá chudoba.“ Tetičko, je to pravda, že zi chudáci budou po smrti nosit ty bohaté na zádech?“ Pro Boha, kdybych já tak musel nosit grónského hospodského Poláška!“ Polášek byl velký, tučný chlap. „Bože, jak já ho ponesu?? Ubohá chudoba!“

Jednou přišli na besedu Šohajek a tahali se ze stařečkem (šli na prsty!). Za prsty, kdo je silnější. Při tom se svalili na ubohého Františka. Stařenka lomili rukama a ten tam v koutku na slámě naříkal: „Ubohá chudoba, ani v noci nemá pokoje!“

Nedachlebice.

To by sem ani nepatřilo, ale poněvadž je to naše přízeň, tedy to sem dáme.

Nedachlebice. Kde jsou ty Nedachlebice? Tázali se na Ceronech, když Janek Šafránek došel za Josefou Šimoníkovou. Přišel mladoučký, bezvousý v halence. Mladý byl, ještě patřil na vojnu. Však taky jim ta svatba vázla. Ohlášky prošly a pak to vázlo. „Jen počkejte,“ říkali staříček Šfránek. „Pan zastupitel vám to vypraví a zařídí a hned to bude.“

Pan zastupitel, jakýsi „taky“ advokát v Brodě zařizoval a přece to nešlo. Trvalo to dosti dlouho. Nevěsta doma neměla na růžích ustláno, macecha jí dělala, co jí na očích neviděla. „Naše nevěsta ještě spí,“ a naše nevěsta sem, naše nevěsta tam a jen špičky a posměšky. Konečně nevěsta šla bejvat k Šefránkům a dobré to bylo. I té svatby se dočkali. Přece to ten pan zastupitel vychodil a vymodlil.

Šefránci byli velcí sedláci a slavní.Byl to asi v Nedachlebicích největší a nejlépe spravovaný grunt. Staříček Šefránek byl vzorný hospodář, na slovo vzatý.  Na koně se tam držalo. Takových koní nebylo ani  „v zámku.“  Stařenka Šefránková zase vynikala v pečení vdolků. Takových vdolků neměli ani v hraběcí kuchyni. To byly zahybáče! A jak uměli chystat na svatbu!

Měli tam takovou sousedku, byla pomatená. Někdy měla docela jasné chvilky ale jindy bláznila docela. Přišel někdo cizí Šefránkům, vycítila to jakýmsi šestým smyslem a hned tam byla. A už kritizovala. Když tam šli naše stařenka se stařečkem zvát na svoji svatbu, byla tam, to se ví, tetka hned a taky hned kritizovala. „Tož to je ten ženich? No, to je chutný! A jakou má špinavou košulu!“ Stařeček, studem jen hořel, ostatní se usmívali a tetka žvanila.

Pradědečka Šimoníka vyprovodila za dědinu a hezky mu nadávala: „Oh ty zasraný mlynářu, ty jsi mlynář, ty?“ A pralá za ním pamtoflema, jen mu okolo uší frčely. Tak vyprovázela svatebního otce z Nedachlebic.

Když ležela (byla) tetička Šefránková v koutě, někdo se  k nim v noci dobýval. Když se strachem otevřeli, viděli postavu ověšenou snopy ovsa. Byla to bláznivá tetka.“Nesu vám do kůta!“ Do rána měli plný dvůr panského ovsa. Naša Hovůrčena.

Šefránci mlátili v zimě. Zima byla pořádná a tu viděli tetku bláznivou běžet kolem stodol, nesla nejmladší děcko (nemluvně), držela je za nožku, přehozené přes rameno a hasila si to do polí. Bůh ví, co s ním mínila dělat nebo co se dělo v její potřeštěné hlavě.

Někdy byla rozumnější ale ne docela. Někdo ji žertem upozornil: „Tetko, dejte nám raději svačinu, „ a tu se popadla za bradu, zatočila a „mám na ní chupy?“

Stařenka H. ráda chodívala do Nedachlebic. Měly se rády se sestrou. Šefránek Janek měl sestru, později vdanou, ale nebyla s mužem, bývala doma u staříčkou. To byla Anča Šimonka. Trochu kamarádila se stařenkou H. Stařenka se chodívala za svobodna do N. vytančit, pak tam chodily dcery Anča a Tereza. V Nedachlebicích byly dvě dcery, Stáza Josefa.

Janek Šefránek byl taky dobrý hospodář, ale později se zkazil. Oddal se pití.  Říkával stař. Han., „Že se vám chce, švagře pít tu gořalu!“ Pil jen vínečko. A později mu ani gořalka nestačila. Co staříček nahospodařili, Janek to pomalu roztáčel. Umřel tak ještě včas, dříve než staříček. Staříček nemohli ten nepořádek doma vidět, utekli raději sloužit k cizím ludom.

Josefu, nevěstu měli rádi a ona koch taky. Vždycky pamatovala na staříčka.Syn Francek pokračoval ve šlépějích otcových, ale v těch horších. Pyšný byl, hrdý, na Babičany ohrnoval nos, ale špatně dohospodařil. Byl by brzy dětem nenechal ničeho. Taky už je ten grunt v cizích rukou. Jaký grunt! Jen trosky. Tak dohospodařili Šefránkovci na gruntě. (Zatracené péro. To mně přivede k šílenství! Zatracené!“

Janek Šefránek byl starostou a Francek asi taky. Některé lidi taková sláva přivedla k úpadku nebo na špatné cesty. Sedali vedle pánů, začali podle svého zdání pansky žít, utrácet, zkrátka, dělali taky pány. A výsledek? Bylo jich více, co byli starostka a dostarostovali. (Blaha, Čechmánek)

Staříček Šefránek seděli v podzim jen v sušárně. Sušili ovoce a vypíjali šťávu co odkapávala (slivku!). Jednou bylo to taky v podzim, byli by jim zloději ukradli koně.Vpředu se vařily povidla, vzadu sušili a koně již na Záhumenici. Staříček uslyšeli jakýsi dupot a tak se stalo, že se té krádeži zamezilo. Zloději utekli a koně taky, totiž zlodějům. Krádeže koní nebyly tehdáž neobvyklé, a proto mívaly konírny mřížová okna a dveře měly železné závory.

Stalo se tehdáž, že v Kudlovicích byly ukradené koně a a´t se hledalo sebe pilněji, nenašlo se nic. Až po čase. Byl tam opuštěný statek, všecko zchátralé, žádný tam nebydlel. Až po delší době, když utichl povyk s koňmi, někoho napadlo, docela náhodou nahlédnout do té prázdné stodoly a uviděl tam hromadu kobylinců. Už byli doma. Ty koně byly schovány v té stodole, až se na krádež trochu zapomnělo. Pak teprve se odvedly. Pod svícnem bývá nejvíc tma a nikomu nenapadlo hledat v sousedství.

Tak tedy staříček Šefránků jen docela náhodou překazili krádež koní. (Prosím za odpuštění, že užívám u starých lidí plurálu. Bývalo to vůbec na vesnici obvyklé, naši staříčkovci toho důsledně užívali a my též. A poněvadž zde zaznamenávám jen to, co jsem od nich slýchával někdy docela doslovně, tak ho užívám též. Taky se mi zdá, že to k sobě tak patří.)

Tetička Šefránkova umřeli dost brzy. Měli rakovinu žaludku. Když šli do Babic vzali si sebou vody (pálilo v nich) a než došly do Babic, zdaleka volali: :Bože, děti, jen vody!“  Staříček umřeli více zármutkem nad úpadkem statku a Janek hospodář (manžel Josefy, stař. Han. sestry) se upil,  jak jsem řekl.

Ještě něco bych k těm Nedachlebicím připověděl. Strýček Jos. Škrabálek orali na Želestově (ještě svobodný) a vedle dělali něco starý Rybka, ten šedivec se ženou. Rybka se tam s tou manželkou ustavičně hádali, týral ji a Škrabálek se k tomu ozvali. Rybka, rozezlený, jak drželi srp v ruce, sekli jím Škrabálka do zadnice. Rána byla dobrá a Škrabálka položila (ne na lopatky, ale na břicho). Nebylo než Škrabálka naložit na vůz a zavézt domů. Doma pak ležel na břiše a léčil prdelku.

To by teda bylo jak tak v pořádku, ale v Nedachlebicích byla svatba a obě dcery Hanákovy tam byly na svatbě. A to Škrabálka mrzelo. Kdepak, Anču nechat někomu jinému. Dva dny to vydrželi, ale pak zapomněli na bolavou prcinku, došli k Hanákům, a že aby jeli na svatbu. Staří ovšem byli už doma. Vymlouvat něco nepomohlo, vymlouvejte něco zamilovanému a žárlivému člověku. Museli zapřáhnout a jet nebo Škrabálek byli celý nesvůj.

Dojeli do Nedachlebic a tam se svatba rozcházela již. To bylo nějaké překvapení: „Hele, babičtí tady!“ Co dělat? Co jiného, než dát svatbu zase dohromady a den i přidat. A tančilo se dále. Škrabálek zapomněli, že měli v řiti srp a tančili do roztrhání. Jen když měli Anču.

Oj, Škrabálek byli nějaký žárlivec. Jak někdo pohlédl na Anču, bylo zle, již facky létaly a krev tékla. Strýc mířil s oblibou přímo na nos. (To je hrůza, jak mně to péro maže. Co je tím vinno? Péro, inkoust nebo papír, nebo písař nešika? Hrom do toho, abych neklel)

Ja, ty rvačky. Jindy se lidé uměli rvát. Totiž, dnes to umějí lidé taky, ale prve to bylo slavnější. Martin Magdálek (Čevela) šel na to nejraději s žerdí jako na ořechy. Počíhali si na někoho v potoku a pak ho natřeli žerdí pod kolena. Ten přirozeně že spadl a pak mu přidal. Od rvačky (bití) zemřel. Byl kravský handlíř, někde na jarmarku se popadl s cizími handlíři a tam to slízl tak, že do týdne umřel. Velký rváč byl jako všichni Magdálci a „kdo s mečem zachází, od meče hyne.“

Jak se rvávali kupř. Magdálci, Škrabálci a Chybíci. Když děvčata cítila, že se k něčemu chystá, tlačila se do kouta a pak vyskákala oknem. Povídali stařenka, že kdysi jeden Škrabálek už ležel hlavou na stole (na tabuli), už byl polomrtev a ještě jakýsi divoký Magdálek vyskočil na tu tabuli a kopal, dupal mu podkůvkami do hlavy. Jaká tvrdá hlava a jaká surovost. A přece nikoho nezabil

Jen v Huštěnovicích zabili vojáka co tam leželi a od té doby pokaždé, když jeli vojáci přes Huštěnovice, tasili šavle, prý pro potupu a výstrahu Huštěnovic. Tak říkali staří.

Na Ceronech, když se k něčemu chystalo u muziky, tak Maňásečkovi chlapci (Antoš a pavel) šli se převléct a oblékli konopné košile, docela rozumné a hospodárné, k čemu trhat dobré košile. To už věděl každý, když přišli tito v konopných košilách, že k něčemu přijde. Jakýsi Jan Volnej (pacholek sloužíval ve mlýně u „Najmónů), došel si domů pro kosíř ze staré stolice na řezanku a uťal chlapovi hlavu. Když práce, tak dokonalá.

V Nedachlebicích se zjevila Panna Maria. V jistém baráku v jedné okenní tabulce se ukázal obrázek Pany Marie. Když tu tabulku vyňali, tak obraz zmizel a když ji dali na své místo, ukázal se zase. Byl to zvláštní úkaz, ne-li div. Chodilo tam mnoho lidí na ten zázrak se podívat, ze Zálesí celá procesí Zálešáků v halenkách.

Jedenkrát stalo se, že jak jich tam stál zástup na návsi tu bláznivá tetka Hovůrčena otevřela vrata, vyběhla s bičem a začala práskat do Zálešáků a křičela s hurtem: Huš, huš, hybaj,“ jak by to bylo stádo parasit. Nu a pak se popadla za bradu a: „Mám na ní chupy?“

Naši H. taky se tam chodili dívat na ten zázrak. Viděli, co viděli. Obrázek, který mizel a zase se vracel. Kdo chce, ať si to vysvětlí.