Obrazy F.N.

Josef Varmuža

Za našejm huménkem

(Radosti tetičky Anče)

Hodiny se trhli a odtloukli pů - .Tetka Anča Šikovná, jag ím řejkali, víte tá Gurděna sebou škubli, drža jakéjsig hrnek v rukách a pohlédňa na hodiny, vyhékli s udiveňou: „Ná, pro Boha? Už by bylo tolé hodin? Gde sa enom, prosejm vás už vzali? Tag ty hodiny utěkajou, jag dyby ím negdo vyšlahál. Ja, ba utěká ten čas, utěká! Jeden nemá ani chvílky pogdy, aby si trochu pohovil a zadechl. Furt a furt tapřahnutej, od rána do noci, jag ten kůň.

Tetka stáli pod čelusňama (zástřeškem) a drhnouli tam ve vanglejku trochu teho náčení zarejpaného od objeda. Byli od práce celá morejtná. Šag nedivu, dyž je jeden na fšecko sám. Dětí už mněli celou hromádku, ale g práci ešče nebýl velice žádnej, enom tag g jídlu. Tož ke stolu sa dycky přihŕnouli, a byli dycky při dobrej chuti, a žádnej nigdá neřekl nechcu.

Ja, byli to starosti. Dyž enom jedny ruky v domně, tož je sa aj co oháňat. Mněli oni chaloupku tam u struhy na konci Prčova, k tom ale tři kousky pola, něco přinajatého, ná držali si g tomu aj krávu a nejaké to prasátko, tož bylo okolevá čeho chodit. Strejc jezdíl za prácou do svjeta, býl na štrece hen f tom Víddni, nálej dojížďál dóm enom akorát na tou nedělu. A tož sa mněli tetka aj co oháňat a aj zaháňat. Nále byli oni obhončlivá, tož to je pravda. Ešče sa dosť bránili.

Starší děfčina Mařenka byla celá po nich. Až sa aj chytala práce a starala sa co a jak. Enom že, tož jag taková. Bylo to ešče malé ná nemělo to sily, ani rozumu. Nále tetka z ní už mněli radosť a aj si na ňu trochu védli. Bude z ní jednou pěkná dífka., to už bylo vidět od fčílka a aj šikovná. Šag sa tám dobře obracela z metlou aj z hadrou v ruce, zamétla, prach utírala a dávala tou izbičku do pořádku. Na pořádek, aj na trochu tej parády, tož to ona držala, bylo to v ní od malička. Šag mněla tou izbu dycky pjekně pokluděnou a aj čistou.

„Mařenko, co tam děláš? Dyť toho nechej. Rači to poď tady za mnou dodělat. Já už abych šla do teho pola. Pjekně to tady poutírej a poskládej to hen do poličky. A dej pozór, abys něco nerozbila. Ná gde sou ti dvá ogaré?“ „Ná tož Francek šél do školy a Rudolf sa palyguje hen kolem struhy.“ „A vy dvá nemáte školy dneskej?“ „Nemáme, máme odpoledňa prázdno.“ „Tož dobře. Až donde Francek, tož ho pošli za mnou, mosej ně pomoct. Šag nebudu daleko. Půjdu do řepy hen do Gabrielovej zahrady, tadyk hen za humnama, šag víš. A ty si vezneš husy, šag sou fčíl hen na struze a poženaš ich pást. Rudolf ti pomože a Anéžku vente sebou.

„Ale čuješ, dej pozór na husy, ať ti neclezou negde do škody, lebo to bych vás zcouhala, a Rudolf nech nélajdačuje. Možete natŕhat negde trochu trávy husám.“ „No nech, šag já už sa postarám. Nemosejte sa bát,“ jistila Mařena rozšafno.“ „No šag já sa spoléhám enom na tebe, na koho inšího! Dyť ty si už moja dífka, dyť koho bych mněla, dyž né tebe!“

Tetka sa usmíli na Mařenku, chvála ju, a pohladili ju po lejcách. Ešče jí popravili vlasy spletené do lelejkou, a už sa také ponáhlaly borkovali. Šag už nebylo velice na odtahy. Vzali si lepší jupku a fjartoušek, nejakej ten čistej šátek na hlavu, plachetku pod pažu, motyčku do ruky, a šli.

Mařena sa poohlédla, co je ešče gde gdoděláňou, vyhrnula si rukávky ná dávala kuchyňku do pořádku. Ono šag ani kuchyň jag sa patřej ani nebyla. Byl to takovej surdík. Tož sejň jag bejvá a v ní trochu hlubší ústupek do izby a v něm byli ty čelušňa s komíniskem hore. Na ohnišči a f čelušňách sa topilo, ná gdo chťél, tož si tam v rohu po novej moudě postavíl ploténku, víte takovej ten šporhelték.

Ná po straně byla tam polička a nekolig vješákou na trochu tych hrnkou, kasttrólkou, vařajek a nejakej ten Šulák. Tož moc toho tam nebylo, jag u chudobnejch lidí.

Jaja, sou to starosti,“povzdychla si Mařenka, jag to čtávala od matky, a pustila sa do práce. Všecko očistila, opucovala, a poskládala do police, pjekně do rovných řádkou, jag dyž sa vojsko mustruje do boja.  Ná potom ešče zamétla po sejni, aj na dvorku po náspje, a šla sa podívat po husách gde sou. Ty seděli na prostředku na strúze, a dřejmali, hlavy strčené pod křejdlem.

Ná tož nechme ich dřejmat a poďme sa podívat za Rudolfkem. Ten seďél v zahrádce na plotku a hleďél dolou pod plotkem do vody. Zahrádka aj s plotkem, ty byli aj na samém kraju struhy a hneď pod samejm plotem byla už voda.

Dyž nechtěl Rudolf obcházat kolem dokola a chťél honem, ci to – bito hen u kamarádou v lesi a ná pastvišti, tož si zkrátka vyhrnoul gatě až po řit, slézl do vody a přebrodíl sa zrovna do olšej. Hneď naprotiv po kraju struhy tam býl vysaděnej hustej řádek mladých olšej, takovej makej háječek, a tož tam sa v něm chlapčiska varvasili, hráli sa a helézňali. Obyčejně si vzál nekerej ogara mladou olšinku, ohl ju až g zemi a potom povjesa ná ňu, tož sa hungál. Ná dyž sa nekerá při tom rozčasla lebo aj zlomila, tož co na tom?  Šag ona zasé od kořeňa podrostla. No, bylo ich tam už aj hodně polámaných a pošarpanejch. Nále ogaři, ti nedbali, šag olše byli na sedlckém a šag ony ty olše sedlákom na hrbje nenaroustli, mudrovali chaloupští šuňálé a nezdaré.

V olšách sa cosig zamigotalo a ozvál sa od tam pískot. Gdosig tám na Rudolfka kejvál. „Hej, Rudolfé, oocém,“ tašroňálál gdosi na  Rudolfa. Rudolfek, ohléďňa sa, poznál, že to tam na něho helézňál Janek Tajou a Antošek Bejškou. „Tož poď honem, co sa tam  tag ohlédáš,!? zvádali ho. Rudolfek sa teda moc neoščádál, ale vyhrňa gatě, hejpe robnejma nohama do vody. Enom že to jagsig špatně vyměřál, a skočíl tam do jakejsig jamky a že mu při tom aj gatě hŕkli dolou, tož sa aj hneď oplavíl. Tož enom zahergotovál potichu a brodíl sa za tyma tam. „No, polez, dyť sa tahneš jag  ten smrad,“ štarcovali na něho „kamarádé z mokrej čtvrti.“

„Polez,“ brblál Rudolf, „ro sa vám řekne, su mokrej jag myš. Co ste chtěli?“ „Ná tož možem sa hungat na  olšách!“ „Hm, hungat, to je teho. Ani sa ně nechce, je dneskej hagsig horko.“ „Ná co si dneskej tag zhnisej? Podiv sa ja sa to pjekně hungá,“ chaňkál ho Janek, spínaja sa po olšině. „Víte co kluci,“ šuškál Antošek, „skládejme si tadyk oheň!“ „Tadyk? A dyby nás negdo viďél, tož byzme aj vydržali,“ starál sa Janek. „Vydežali! Nevím od koho. Gdo nás tadyk uvidí, dyž sou fšecí f poli?“ „No já, je recht, ale gde vezneš sirky,?“ starál sa zasé Janek.

„Tož já nemožu, máme už u nás zamknuté, ináč bych ich donésl. Ale snáď ty Rudolfku bys mohl,“ zvádál ho Antošek. „A dyž já sa bojím. Já bych vydržál. Naši by ně velice vyhróchali.“ „A co sa bojíš! Dyť žádnej nebude nic vjedět. Ani Mařená né. Tá bjehá hen fčíl okolo husej. Di hen zahrádkou, budeš tu spátky an cvaj.“

Rudolfek sa chvílu rozmejšlál, nále po chvíli, rozhléďňa sa, přikývl a vyhŕňa gatiska, brodíl sa zasé hen g zahrádce. Přelézl opatrno plot, aby ho žádnej neviděl a vloudíl sa do kuchyně jag ten kocour, dyž cejtí slaniny. Tož sirky, ono sa řekne, sirky! Ale jag ich enom dostat?

Tetka Anča byli na ty vjeci moc opatrná, a sirky před děckama uklouzali, lebo čért nespí a děcka si rády sirkami škrkajou. Tož Rudolfek ten vjeďél, gde sirky sou, enomže k ním nemohl. Byli ony ftakovém malém míšečku povješeném u samej podlahy na trámně. Pro Rudolfka to bylo moc vysoko a aj dyž si stolicu přistavíl, ešče býl malej. Tož fčíl byla aj dobrá  rada drahá.Ná tá miliónská Marejna furt sa tu kolevá plance, ešče ho tu natrfí, a potom bude aj zlé. Je ona takovej žalobnej pagáček. A tož si Rudolfek donésl žerďku podobrál, šikovno míšeček a ten: jdouc dolou! Rudolfek honem přiskočíl, nabrál si hrsť sirek, míšeček odhodíl do kouta, a už sa sypál ven, až sa gytě třásli.

„Ale , enóm lesti sa budou chytat,? spomňéů si, buďa u plota na zahrádce. Tož jednou škŕkl, a přidržál ju při plotě k suchej trávje a k jákémig chrásťou. Napřed to nechtělo chytat, ale najednou, jag do toho větérek zafoukl, tož vyskočila liša a už to jadrno blčalo. Pane, to to pjekně hořelo! Rudolfek sa zarazíl, nále dyž už sa liša začala jagsig rozrůstat, tož to chťél honem zadoupat. Ale enóm si paty popálíl. Ná tož nebylo ináč, než že mosél na konec zhodit mokré gatiska a milej oheň ušlahat týma gatiskama.

Ešče, že byli gatě zamáchané, lebo ináč by ích celé popálíl. No, ale začérněné a zasvíněné byli jag sa patřej. Už ho ty sirky aj z ohněm přestali těšit, nále  tá zatrackaná Marejna už sa tragala dóm aj z husima, tož račig sa hleďél z domu ztratit. A tož přelézl plotek a brodíl sa zasé za ogarčiskama, sirky vjednéj a gatě v druhej hrsti. „Ná, to je dosť, že už ideš, snáď býls pro ně f Napajedlejch.“ „Nále, ani sa neptejte. Šag dycky si cosig zmyslejte, po čem řit. Mňél jsem tam zapálit. Dyby né tychto gatí, tož mněli byt Chaloupky v dejmě.“ „Ja neplká, opravdu? No ty si ně ale za nešiku. Cos tam škrkál pod zahrádkou? Je vidět, že si ešče krupica na ty vjeci.“ „Enom moc nedožírej. Šag sis mněl ít pro sirky sám!“ „Nále, nehádejte sa a dej sem račig sirky,“ míníl Antošek. A tož chlapčiska natŕhali trochu suchej trávy, nasbírali sem tam kolkou, a oheň za chvílku už blčál.

Ti dvá si to pochvalovali, ale Rudolfkovi bylo jagsig po těle. Už ho áj svrbila řit, lebo vjeďél, že toto dobře nedopadne. Mařena zatým vyžeňa husy, tož sa také chystala venku k paséňou. Enom gde je ten ogara Rudolf? „Rudolfe, gde si? Poď, už poženem!“ Ale po Rudinkovi nebylo slechu dechu. Enom tam v olšách býl čut jakejsi škrabot a fčíl sa tam aj zakouřilo jag dyž od ohňa. Že by tam ti ogaré si z mysleli nejakou paskudu? To už istě aj ten jéjich latucha je tam sněma, jag by ináč! „Rudolfe!“ Zakřejkla ešče jednou. Nále dyž nadarmo, tož sa tam rozbjehla na ně.  Ná, richtig! Dvá si tam čmadili huby a fouňali tam do ohňa, a Rudinek tam seďél nad mokrajma a zamatlanýma gatiskama.

„Nále, vy nedoluhy, co to tadyk děláte? Oheň tak blejsko dědiny? No to byste dopjali!“ „A co je ti ty Marejno potom,!“ odbyl ju Janek špidlato. „Tam si tahni za husima.“ „Enom ty buď potichu, ty Jane-barane devátej. Šag by ti dali vaši. Šag já na tě povím, počkej!“ „Na mně chceš žalovat, na mně? Enom abys sas nezmejlila! Hen si žaluj na vašého Rudolfka, víš?“ „Fšecí, fšecí dopnete, jeden vedlé druhého,“ tvrdíla Mařena, opíraja si ruky do bokou, jag dyž nejaká tetička.  „Ná gde ste vzali tolé sirek,“ divila sa spínaja ruky. Viděla tam sirek rozházenejch celou hromádku. „A co sa ptáš nás? Hen sa optej vašého Rudolfka,“ osápl sa na ňu Janek, nemoža ju vystát. Janek ju opravdu nemohl ani cejtit. Byla mu moc velikou dífkou a dospjelou, leb ona sa tag aspoň dělala.Furt by chtěla enom poroučat, poučovat a rozkazovat jednom. A to Janek nemňél rád, kór od děfčic. A tadyk, taková Marejna Burdova, ušušněná chtěla by ím cosi provrhovat. „No nech, hrejte si teda s ohněm. Ale večér to uvidíte. A ty Rudolfe sa těš. Podiv sa jakej si zasviněnej. Cos dělál? Gatě celé zaráňané! A poď, budem spolem pást, maminka kázali.“ „A di napřed, šag já za tebou trefím,“ brblál klučisko, obrácaja mokré gatě. Mařena šla, a ešče si cestou dudlala. Ja ja, má to jeden prácu s děckama, starala se jag dyž dospělá osoba. Ale doňda dóm, tož í cosig napadlo. Odemkla a šla do kuchyňky. Dívala sa po sirkách, hleděla po hřebíčku, ale ten býl prázdnej, míšeček býl pryč. Až ho našla hen f koutku, a sirky vytřepané po zemi. Ahá, tož tag to bylo s tým ohněm! Tož Rudolfek vzál doma sirečky! A gatě si zaráňál, protože přelézál plot a brodíl sa struhou! No počkej Rudolfku, to zasé bude jednou vyrvajs!

Mařenka šla enom tag nenadaja do zahrádky, když že on ten uripa přelézál a uviďa tam ohořanou  trávu a zauděnej plot, spráskla ruky a vyjékla strachy. Tož tag, dyť on aj tadyg zapalovál a omálo by býl aj chalupu zapálíl! Ná tož toto na mou dušu přestává fšecko, zahŕkala. No počkej Rudolfku, toto sa fšecko řekne mamičce.

Mařenka byla chytrá děvčica, aj rozumná, vjeděla, co može a co nesmí byt. Šag ich maminka podarebně nevarovali před sirkama a před ohněm. Ona si fšecko dobře pamatovala a dbala o to aj u druhejch. Dyť ona dobřé vjeděla co je to oheň, jag je to zlé a stašné, viděla, dyž hořáli Zběhy hen okolo mlejna. Až ju mráz obešél a dif neplakala, dyž si spomněla jaké to tadyk mohlo byt strašné, dyby ten jéjich Rudolf zapálíl. Ná, to to nebude mlčat, bude žalovat mamince, aj dyby to mněli teho ogaru rozšlapat! Zatvídila sa Mařenka, třebas byla ináč dobrého srca, a dyž mohla, aj děcka zapírala., dyž něco provédli.

Tetička Anča Šikovná byli v řepje až po kolena adiv né až po loktě. Bylo to, no šag už víte gde, hen na tej Gabrielovej zahradě konča a roh Kučerorového humna. No, šag ono to ani dycky Kučerovo nebejvalo, gdysig to bylo Chybíkovské, víte, tych Chybíkou co sa to ten jéjich syn zastřelíl. Ná fčíl tam bejvali strejc Hlobil v hoferstvjou, ten co mněli tou malou tetulenku, teho pytlem pobouchaného Tonka „Maychu,“ ná aj toho nedobrého Šarika (?), co ty ploty énom lámál.

Tož býl to teda povješčej kus pola, a tej řepy bylo aj na tetku trochu moc. Nále tož, co dělat! Dyž jeden mosél, chtěl-li sa trochu zpanožit a obstát. Přeca byla na podzim nejaká tá tržba za řepu z fabriky, ná bylo aj trochu teho krmiva pro krávu aj potom ty řejzky na zimu. Tož ono je přeca lepší něco, nežlivá nic. Zničeho nic néni, ani z hovna bič neuplete, jag sa řejká.

Dělat sa mosej, nic platné. Sou tu ty děti, fšecko to chce jest, aj byt oblečené, ná to pole ím dalo enom tag pů živobytí a ostatní už moseli doháňat tejma vejdělkama.  Oni tetka aj ze strarejm. Enom co tadyk tou řepu trochu ošnářejá, už moseja it honem zasé trochu tej fórmanky oddělat. Šag už na nich hospodářbet tag štarcujou. No, po neděli mosej ten starej ostat pár dní doma, a pomoct ím s kosou. Sou už ty sena na krku, tož ať seče, a nech tych restou za tou formanku ubývá. Oni tetka sami s tou motykou moc nedajou za tych dvacet grejcarou deně, ve žňách za pětadvacet. Je to malej vejdělak. Tož sekáč je přeca lepší placenej. No, ale tož sou rádi ešče že ím to tadyk Gabriél dali do pachty, že to přeca blejsko a nemoseja za tejm bjehat gdesig tam po tych kokanoch a kotrbrlcoch a čertoch-ďábloch. Enom dyby už ten chlapčisko Francek spíš došél a pomohl ím, povzdychli si narovnávaja sa a potřejpaja nářitkem na zádoch, gde mněli trochu tej výplefky a lepší trávy pro husy a prasátko.

Ale kluk nejde, neponáhlá! Ešče sa gdesig varvasej s klučiskama. No, šag, že už sa vyťaloupíl hen od roha Malkovej stodůlky. A ide jag dyby sa mu nechtělo. „Tož poď, poď!,“ pobízali ho tetka zdaleka. „Lezeš jag devatero neščěstí. Práce tadyk tolik čeká, su na to sama, a ty sa gdesig palyguješ. Né, abys pomáhal ně pomoct. Gdeš býl doté?“ „Ná tož ve škole, gde inde. Šag víte!“ „Necigaň, ve škole doté nebýls. Ale palygovál sas s ogarama a hleděls po ftákoch. Vidíš chlapče, už si dosť velikej ogara a nic nedbáš. Už bys ně mohl aj trochu zastat negde a ty nic. Takové ste fčíl vy děcka. Dyť já sem ftvejch rokoch mosela it sloužit.“ „Ná jag by to, dyť ste moseli ešče do školy?“ „Tegdá sa na to tag nehledělo. A do školy sa šlo enom do dvanácti rokou. Ná dyž si negdo ostál doma, tož žádnej sa po něm velice nezháňál!“  Dyť rechtor byli rádi, že tam majou tych pohoršencou méň! No, ale šag hloupější nejsou než vy školáci fčíl. Umím čejst, psat a f počejtáňou ťa ešče přeštrychuju.“

Franta sa usmíl potutelno. S tým štrychováním mněli tetka pravdu, f tom ím načisto svječíl. Ich by nepřeštychovali celé Chalouky. „Nále tož nechme řečej a dej sa do práce. Tadyk si stoupni pjekně vedlé mně a okopávej. Nále dělej to dobře. A tou vejplefku ně možeš dávat třebas tadyk do mého nářitku.“

Tož Franta kopál, kopál, ale jagsi nesmačno. Ten chrbet sa mu těžko ohýbál, ja držala sa ho Vávra (?). Enim potichu zdýchal, pohlédál smutno k hoferském pastvišti, gde si to ostatní kluci tak vedela skotačili a halézňali. Hráli si tam na honěnou, přeskakovali šibénky, aj hépali, přes krávy co ležali roztahnúte na trávníku a spokojeno žváchali. Tým tam bylo přeca lepší! Enom on mosél každé odpoledňa jit něco dělat. Ja tož, dyž to ináč nešlo. Franta už také dostál malej chomoutek a už ho připřáhali do práce. A tetka Anča to umněli. No šag oni také byli moc brzo zapřahnutá, a i ináč. Tož Franta enom povzdychávál a posmrkovál. „Ná, co je ti, ty kluku jeden miliónskej? Mně sa zdá, že sa ti tej práce chce! Dyť eščes nic neudělál. Já už bych si také ráda pohovjela, a nesmím, mosejm tahnout furt!“

Franta sa trochu zastyďél. Nechtél sa přiznat, že by si šél račig hrát hen na pastvišče s klukama. „Je horko, chtělo by sa ně koupat,“ pravíl jagsig tesklivo. „Koupat, fčíl koupat! To ani nespomínej. Fčíl néni na to gdy. Myslejš, že ně néni horko? Ná co mám dělat. Ležejte tam ftej Moravje beztak celou nedělu a po celejch dňoch. Už si tag vymoklej a spálenej od slounka. A chudej si jag ten chrt. Jíš za tři a si co dál sušší. Ale to dělá tá voda, tá pane tráví.“

No šag to bylo aj pravda. Franta sa enom ušhŕdál spomínaja si na ty fšecky radovánky a legracej, co prováděli při koupaňou. Co pag mamička víja, jaká je f tom radosť a rozkoč. To víja enom kluci jag Franta, a jím dodobní. „No, okoupeš sa k véčeru, až já odendu dóm, dyž je ti tá koupel tag vzácná,“ slibovali mu tetka. „Bože, děcka, furt byste sa enom koupali a máčali a žbŕňali. Já sem sa nekoupala ani nepamatuju. Dyť néni na to ani kdy. Ve dně nemožu a večér, to bych sa tam bála. Šag rači abys ani nechodíl, ešče ťa tam utopí ten hastrman.“ „A dyť ani žádní hastrmané nejsou,“ usmívál sa Franta. „Ná aj abych sa utopíl, tož meslejm byste o mně moc neplakali.“

Tetka sa honem narovnali a pohlédli přejsno na Francka. „Co je to Francku za řeč? To si moc dovoluješ.“ Naplákali. „Hleďme si ho, jakej moudrej! Či nejsu tvoja matka, nestarám sa o vás? Či myslejš, že proto enom sem ťa vypiplala, tolé nocej pro tebe nespala, a sužovala sa, dyž býls malej a nemocnej, aby sas fčíl utopíl? Franto, Franto, to ně neřejkej! Co ty víš, co matka zakusej, jag sa mosej starat, dřejt moc aj život nadsazovat, aby enom děcka mněli doasť.“

Tetka sa zajíkli a odmlčali. Bylo ím čehosi lejto. Ničeho sa tak nebáli, jag děckého nevděku. A tadyk cosi takového už sa prorvávalo. Franta sa zarazíl, aj zesmutněl. On ešče nepoznál mamičku aj po tejto stránce. Byli oni dycky taková jadrná, rázná a přejsná, taková robka jag sa řejká: obrmanica a málo gdy k ním dali najevo trochu tej srdečnej náklounosti.

Tož u dědinskejch a chudobných lidí na to ani néni gdy, dyž jedného držej práca, starosti a třebas aj tá bída v klepetách. Ná lidé by sa aj za takové vjeci styděli, řejkaja, to že je enom pro ty pániska. Ono je to myslejm f každém člověkovi, enom že je to schované, jag sa řejká, lebo pše f tychknižkách, co sa truknou pro lepší lidi, tož pod tou drsnou a ledovou kůrou všedního a tvrdého života.

No šag Franta čtává také všelicos dyž ím učitel ve škole poščávajou tych knižek, a tam sa dočte člověk fšeckého. Ná Franta hloupej nebýl a už také ledaco začejnál pochopovat. Mamička mněli fčíl načisto inej pohled, jag dyby sa proměnili f inou osobu. „Nehněvejte sa mamičko, dyť já sem to řekl enom špásem,“ omlouvál sa, chyba ich za ruku a pohléďňa ím pjekně do očej. !No šag já vím, žes to řekl z hlouposti a nerozumu, proto že si ešče uripa a kluk nerozumnej, třebas už si aj hezkej ogara. No nechme toho nech,“ stahli mu ruku z jeho, „rači tadyk kop. Máme toho ešče pořád moc,a do neděle to mosej byt udělané.“ „Co by nám otec, dojeďa f sobotu, řekl, viďa, že zme furt v jednej. Mosejme se přičinit obá. Mařena, tož tá nám teho moc nepomože, je ešče na ty vjeci slabá.“

Francek se dál s novou chuťou do práce a kopál jag ten Adam. Brzo tetku předešél, a ujížďál napřed po řádku jag dyby mu podmastíl paty.Tetka Anča za ním pohlédli a cejtili okolo srdca cosig jag dyž „hřejivé teplo,“ jag to stálo f tom novém kalendáři. Býl on ten Franta jéjich prvorozenej a na něm si vylévali gdysig tou mateřskou lásku. To zasé enom matka ví, co je to mnět první ditě. A to óstává f člověkovi třebas aj utájené, holt schované pod tejm příjvalem denní psoty a tej starosti, dyž přindou děcka další. Šag on ten Franta nebýl zlej a mnňél dobré srsa, třebas býl aj negdy kluk nezceda a rozjivenej a kolikrát došél dóm s krvavenou a potlučenou hlavou , dyž sa s klučiskama pobíl. Ale poslechl dycky, a to spejš na dobré slovo. Tož tá rabijíckosť v něm byla, nále tož to už je taková chlapecká nátura.

Enom dyž bude hodnej g rodičom a g lidom. Bude z něho jednou pjeknej pacholek, aj urostlej a silnej. Děfčiska sa po něm budou ohlédat, usmíli sa kraďou.

Sou ty mamičky! Jag to trochu odroste, už by to chtěli sobášit. No, dyť je to jéjich radosť a pejcha.

Mněli oni tetka zdravé děti, byli už štyry a už ím zasé tetka babka slibujou. No ja, tož co dělat. Dyť robka je g tom stvořená. A šag to beztak nebude ešče poslední. Gdo ví! Syť byli ešče mladí, vdávali sa ešče brzo a děti sa hlásili jedno za druhejm. Tetka ich přijímali s odevzdaňosťou do vůle Boží, jag také ináč. Dyž to Pánbu dál a je to už jednou tadyk, tož co uděláme. Enom dyž je to zdravé. Šag svjet je velikej a ono sa ve svjetě neztratí.  Tož neztratí sa ani oni. Človjek při dětech zapomíná, že býl také gdysi mladej. Ja bejvávalo, dyž si na to upomenou! Dyž byli oni slobodná.

Ná byli oni pěkná děfčica, šikovná dífka, ó, byli oni fica! Šag sa o nich při muzice dráli fšecí chlapci aj sedlčtí, což o to! Enomže sedlckej, to néni nic pro chudobnou dífku, kerá  držej trochu na sebe. Sedlckej chlapec, ten pomiluje a potom z Bohem děfčico, mněj ně ráda a sebe také. Bylo ích takových co sa okolo tetičky Anče za slobodna afŕkali! Enomže u nich nepochodili dobře. Přidržali sa oni svého Janka, a na sedlcké nedbali. Šag ten jéjich Janek nebýl o nic horší. Ó, byli oni pjeknej, aj šikovnej, a jakej silnej! Byli to férka! A nikoho sa nebáli, ať přišél gdo chťél. Kolik bitek v hospodě oni vyhráli! Ale při tom byli dobrej a g Anči milej jag ten boží chlebíček. Šag ich mněli Anča rádi, a enom sa v nich zhlédali jag dyž v zrcadélku. Ná tož potom sa aj brali spolem.

Jag to bejvá! Človjek dokáď je mladej a slobodnej, si myslej, že celej život bude enom taková procházka, jag dyž po zelenej louce mezi samýma roužama. Pěkné je byt nevjestou, aj svaďba je pěkná, krásná vjec, což o to, a což byt mladou ženou, mnět ráda enom teho svého mladého muža a už neznat nikoho! Tož fšecko je moc krásné! což o to, ale že nic netrvá vjeky, fšeckó pomine, oschne, zvadne, aj ta nejpěknější rouža.

Přinde potom ten opravdickej život a vybere si svou dáňku, a člověk, co je člověk? Mosej dat, a dá mu, co má nejlepšího, nejdražšího. Pomine krása, uvjadnou pěkné lejčka, opadne bujné tělo, a za pár rokou, co je tadyk z jedného? Človjek si připádá, jag dyž ten odranej strom.

„Gde enom sa to podílo,“ povzdychli si. „Jaká sem já bejvala dífka za slóbodna, děvčica  kréf a mléko. A fčíl? Darmo povídat a spomínat. Ja ba, to sa ví, práca, starosti, a ty děti, mateřství, to fšecko krásu nepřidá.Fčíl už by sa o mně sedlčtí nedrali, už bych sa ím nelejbila. Majou už oni fčíl svoje sedlky. Tož já sa sedlkám rovnat nemožu. Sedlaky sa rozroustajou a my Hořavy sesycháme, chudnem. Tož co na tom. Enom dyž sa lejbím tomu svojému, dyž ně má trochu rád. A co by nemňél, dyť mu vyhovuju ve fšeckém, a má fšecko, co potřebuje. Ná šag dycky přitískne k sobje, pohladí, poloubne na dobrou noc, aj poťapká, třebas už ani néni velice po čem poťapkávat. A to ostatní, tož je, co mosej byt. Ešče sem mu nigdá neodpírala. Šag sou tu ty děti, a hodné a zdravé děti sou enom z upřímnej lásky. Ale už to néni tag horoucnej, tag ohnivé, jag indá. Vychládáme ešče nejsme studení, ale už enom teplé. Všecko pomine, aj to……“

„Ja, pro Boha, su já to ale Bohaprázdná ženská! Já, tadyk Jakoba už stará babka a zaberu sa do takových hřejšnejch a márnejch myšlének a spomínek. Mněla bych sa stydět,“ mrzali sa na sebe. „Jag dybych ešče málo užila a aj zažila,“ pohladili sa po životě. „Človjek je přeca enom křefká nádoba. Gde sa to enom ve mně vzalo? Dyťně ešče nigdá nic takového ani nenapádlo. Děcka ně doroustajou, a já…..“ Zavrtěli hlavou, jag dyby z ní chtěli ty hřejšné myšlénky vytřepat.

Narovnali sa a dívali sa po dětech. Francek kopál fčíl jag starej, jag dyby to mněl zakordýrované a Mařena sa tahla už z husima od Moravy kolem Malkovej stodůlky po křejkopje g zahradám, s dundélkem trávy na zádoch a s Anéžkou za ruku ju veďa. Enom toho Rudolfka nebylo nigde vidět. Gde enom ten chlapčisko zasé je? To už istě zasé gdesig lajdačej! „Mařenko,! zavolali na cérku. „Co chcete mamičko?“ „Poď sem chvílku!“  Mařenka dala proutek Anéžce do ruky, přikazuja při tom, ať dá pozór na husičky, aby nešli hen do ječmen, „lebo by sme, Anéžko, dostali!“ A pustila sa po řádku za mamičkou. „Tož už su tadyk. Co ste ně chtěli,“ usmívala sa. „Ná tož tak. Páslas?“ „No pásla. Hen okolo Moravy a fčíl su tadyk na křejopje,“ vykládala Mařenka horlivo. „Ná, gde máš Rudolfka? Či ani s tebou nebýl? „Nebýl, mamičko, načisto nebýl, šag sem ho aj volala, a přeca za mnou nedošél. Šag to ani nespomínejte, ešče fčíl sa strachy třesu a je ně do plaču, dyž si spomenu. Dyť vy ani nevíte, co zasé provedl! Dyť on mněl zapálit!“ Žalovala, tvářa sa důležito, a div že aj ruky nespínala, jag to vídala u dospjelejch tetiček. „Snáď né,?“ vyrazili ze sebe tetka Anča a pokřižovali sa, co sa dolekali.

„Ja kerého psa! Tož to je pěkná, na mou milou. I miliónskej chlapčisko zatrápenej. No počkej, enom počkej, ty nedoluho, co já ti dám, vařaju o tebe polámu, to je málo, do chléfka půjdeš, klečet budeš na polénku,!“ zvolávali na Rudolfka siru a oheň. „Taková hec! A co sa vám jenom nařejkám, neupozorňuju, nechte ohňa, dejte sirkám pokoj! Dyť víte co je to oheň? To že butě bysme šli ešče by nás zavřeli do kremenálu,“ malovali tetka na čérno. „Ná gde vzál sirky?“  „Tož gde, v kuchyni. Tam si jich zhodíl paličkou aj z míšečkem, šag ich aj hromadu po zemi rozházál a škrkál si v zahrádce, šag je tam aj plotek očmeděnej a tráva ohořaná.“ „No dobře, šag já ho zrichtuju, že sa mu istě odnechce sirek. A to hneď. Gde je?“ „Hen, lajdačej po pastvišču,“ ozvál sa Franta, poslouchaja tou Jobovou zprávu. „Tož di Mařenko pro něho a že ho něco chcem. Ale neřejkej co a jag. Ví už něco?“ „Neví, nic neví ešče.“ „No tag di,“ pobídli ju tetka a ladili soucofskou a igvizitórskou tvářku. Počkej enom Rudolfku, tobje nebude zdravo po těle ani po řiti.

Za chvílu už Mařenka védla Rudolfka do nastráženej pasti. Tom sa, tom sa ví, moc ani nechtělo, a hleďél jagsig nedouvěrčivo na Mařenu. „A co by ně chtěli,? dozvídál sa. „Ná chcou ťa gdesig poslat, půjdeš ím pro cosi. Já nemožu, já sa přeca nemožu hnout od husej a od Anéžky. Také mosejš něco udělat, né enom sa palygovat a varvosit s ogarama.“ Ná tož Rudolfek šél, na sirky beztak už dávno zapomňél.

Tetka dělali jag by to nic. Okopávali, ani na Rudinka velice nehleděli. „Tož co mami, co ste chtěli?“ „No poď, něco ně tadyk, pujdeš koupit,“ a šmátrali sa fkapsi pod šorcem jag dyž po penězích. Ale  potom chytli kluka galvaňou za ruku a už si ho přidŕžali jag dyž kotě, a už si ho aj védli hen na roh k plotu. Rudinek dostál vjetr a celej zbedl. „Ná co chcete dělat,“ křičál, bráňa sa. Ale tetička sa nebavili nejakejm zbytečnejm vykládáním (vejkladem), ale vyháhli si tam z plota pořádnej opinek, a jag ho mastíja a česnekujou, tag hlava, nehlava, padni to gde padni.

Rudinek tancovál, dropčíl a svíňál sa ím u nohou a prosíl úpjenlivo: „Nále mamičko, prosejm vás, co ně bijete, dyť sem nic neudělál!“ „Tag, tys nic neudělál? A co ten míšeček z hoděnej, ty sirky rozházené, co ten ohének a ten opálenej plotek, to je nic, ty dušo jedna miliónská, ty zbojníku? Víš, žes nás mněl vypálit a s nama aj celé Chaloupky?“ Tetka sa rozpalovali, jag dyby ím už opravdu hořalo nad hlavou a přitláčali kolkem, až sa ím na tři kuse přerazíl. Tož potom kluka už pustili. Ten ostál ležat zbitej, jag dyž to žito na mlatévce, a enom zlykál a hekál. Tetka si oddejchli a utírali si pot s čela, jag byli „od tej práce morejtná.“ Oni, dyž sa do nečeho pustili, tož to provédli jag sa patřej. Oni holt nemilovali poloviční prácu. Ale fčíl sa ím uzdálo, že tadyk toho kluka přeca enom moc zmlátili. Francek hleďél jag mračno a Mařenka zlykala a rónila slzičky. Litovala, že na něho žalovala. Ale přeca takovou vjec nemohla nechat enom tag.

„Vidíš chlapče, vidíš, dyž ty si zmyšlejš ze sirkama. A co chybjelo, abys nezapálíl? I kŕmík je tak blejsko, a fšady té mrvy. My zme sa s otcem starali, chalupu si koupili, popravili si ju, a fčíl vyhořat? A co potom? Aby zme šli bejvat negde hen s cigánama na Rudof. Vy nevíte děti, co to je. A to si pamatujte: nigdá si nehrejte s ohněm a dejte sirkám pokoj. Tag Rudolfku,“ zakončili tetka. „Už nech tych békou, už ti to nepomože, lebo dostáls zaslouženo. Di z Mařenkou, paste husy, a trhejte trávu.“

Rudolfek sa zbrchál a odešél aj s Mařenkou, utíraja si oči aj nos rukávem. Chťél sa hněvat na Mařenu, že na něho žalovala, ale ani k tomu nemňél fčíl sily, enom cejtíl velikou lejtosť, že ho mamička tag nekřesťansky a nemarničkovsky stloukli. Že býl vinen a zavroubíl, tož to vjeďél, tolik rozumu už mněl, ale přeca enom ho nemněli tak zřezat. Tož tento vyrvajs si bude pamatovat, to istě, a na sirky sa nebude moct ani podívat.

Aj tetičce Anči bylo smutno. Dyť kerá matka bije ráda svoje děti? Matka je holt matka a aj pod tou rvrdou kůrou bije měké srce. Ale dyž negdy mosej, dyž je potřeba. Ja, nestačej enom přivést děti na svjet, ale ich aj vychovat, aby z nich byli pořádní a dobří lidé jednou, a né nejací mamlasé a zbojníci. A to zlé a špatné sa vnich mosej utloukat hneď od maly. Mladej stromek sa mosej ohýbat hneď skraja, to ináč neide. Enomže, člověk sa negdy unáhlej a potom to jedného aj bolej. Ba, tag je to, ten virgajs dopadál Rudolfkovi na záda a mamičce spátky na srce.

Franta býl s tichou dušou a ani necikál. Tož bylo mu aj Rudolfka lejto, lebo prosejm vás dostat takovej vyprovajz a takovej šušňala, tož to je pane co řéct. Nále zasé, s druhej strany dyž sa to vezne, tož aj zaslouženo. Dyť, co sa má takovej uripa malej slimačit za sirkama, no né? Takovejm je potřeba sirek a ohňou! On Francek, tož to on nebýl nigdá takovej a nigdá nešél po sirkách. Né snáď, že by si s ostatníma chlapčiskama rádi nezaložili oheň, tož to je hej, ale dycky s rozumem a nigdá při domně. To tag hen v Jezerách, dyž sa na podzim páslo, tož to aj býl oheň dobrej pro zehřejtí, alebo dyž sa trnky hlédali na nejakóm tou lejzačku. Nále ináč, tož to né, kdepak!

„Ja tož tag je to,“ posteskli si k tomu tetička Anča, zvíhaja sa. „Už abych sa pomály borkovala dóm. Večér bude tudiž, a ešče abych si šla nečeho nalabancovat krávje. Poď Franto, pomoct ně s tou noškou,“ vytrhli ho z lizačkového rozjímání. Upravili a uvázali si z vejplefky nošečku, a Franta ím ju pomohl dat na záda. „No tag už pujdu, mosejme teho už nechat. A ty si di Františku do tej Moravy, dyž sa ti tag teho koupání chtělo. Ale dej pozór, nelez tam uhřejtej a neutop sa,“ napomínali ho. Ale Franta zakroutíl hlavou. „Nepujdu, nechce sa ně už.“ „A tož si di hen za chlapčiskama. Nemosejš už kopat.“  „Ale né, co bych mněl z toho. To je tag pro malé děcka, helézňat po patvišču. Račig budu ešče okopávat, ať nám teho ubejvá,“ odpírál Franta lákavej vyhlédce, dívaja sa starostlivo po řepje.

„Máme-li to do neděle strhnout, tož sa mosejme přičínit,“ dodál starostlivo, jag nejakej hospodář. Tetička ho pohladili mazlivo po vlasách a díli, usmívaja sa: „Ná tož kop, dyž sa ti ešče chce. Vidíš Františku jakej si ty pilnej, enom dyž chceš. Jakej si ty starostlivej hospodář. Buď dycky takovej, tož z tebe aj něco bude. No šag já vám za to udělám něco lepšího k večeři, aj Marušce a aj tomu nedobrotovi Rudolfkovi. Tož za tým z Bohem,“ dodali, odcházaja.

Tetička mněli z Franty radosť. A jag by né. Dyť je to hodnej chlapec. Na místo aby šél gde ho to celého půl dne táhlo, tož ostál při tej práci která mu, to sa ví, že mu ani nevoněla. Bylo f tom aj dosť toho sebezapření, to bylo vidět. Dyť by to neudělál ani jeden ze sta. Ná, proč to tag? Istě proto, aby ím udělál radosť, a aby ím trochu ulevíl. Je vidět, že ich má přeca rád, uznává, že oni to myslija ze fšeckejma dobře, aj dyž toho Rudolfka tag nemilo bohu dokřápali.

Tož majou oni hodné děti, o Františkovi ani o Marušce už nemosjja pochybovat, ná snáď aj z toho Rudolfka něco bude. Nó, je ešče malej, nemá ešče toho pravého rozumu, ale snáť si dá řect. No, jag to Pánbu dá!

A Franta? Tož také býl rád. Býl rád, že přemohl sebe, a že mohl ukázat mamičce trochu tej vděčnosti a spřejnosti. Jag ho pjekně pohladili a usmíli sa na něho! To oni nemejvali ve zvyku, zvlášť g chlapom né. Dycky bylo u nich vjec tej přejsnosti a drsnosti. To ešče tag k tým děfčicám, že byli negdy jagsig vlídnější. Nále dneskej to býl jakejsi deň, holt pohnutej. Aj Frantu cosig hřejlo u srca.

x