Obrazy F.N.

O svatbách.

Když se stařenka H. vdávala, byl prastařeček laholík již nemocen a dlouho nebyl. Proto ani ta svatba nebyla tuze slavná. Taky ji neměl kdo vystrojit. Prastařeček již nežili. Ráno v svatební den stařenka s družičkou vyhlížely ženicha s průvodem, pátraly zrakem a sluchem k zástavě, kdy že již přijdou, a on zatím došel s družbou docela tiše zadem kolem humen. Tak skromně jako došli, taky odešli. Ale tak docela skromně si to stařenka přece nepředstavovali. Trochu vzruchu jim tam donesl strýc Laholík, který se k nim přihnal s několika kamarády z mokré čtvrti, a pomohl jim sníst a vypít co kde bylo. Moc vzácný host, taktak, že ho nevyhodili.

Macecha slibovali stařence, že jim na svatbu nachystají, pak jim slíbili mouky a to a ono a na konec nebylo skoro nic. Hele, mlynářka.

Stařenku Fanušu si namlouval Bartoš Čechmánek. Ten vždycky říkal: „Jen počkej Fanušo, až se moje koně nažerou sena z tvých luk.“  Tehdy měl každý Ceroňan koně, aniž jich nepotřeboval. Krav potom bylo málo, když koně všecko sežhraly. Laholík jezdíval volama.

Tak o té ještě svatbě. Macecha poslala stař. jakýchsi černých vdolků, které se hodily tak nádeníkům na dožatou, ale ne na svatbu, ouvej! Vypomohla jí sousedka, ale slavné to nebylo, bylo to více hoferské než sedlcké. U Hanáků zaky tuze nechystali. Nebyli z toho ani na to. To nebylo jako u Bičaňů, kde projedli na morákoch grunt!

Na Ančinu svatbu koupili stařeček Hanák půldruhaletého volka za 30 zlatých od Poláška. Masa bylo co dřeva. Co se pití doteče, pivo byl nápoj více panský, více panovala ta švinda, gořalka. Ta se ale taky nekupovala po litrech, než po vědrech, a pila se z plecháčů.

Prvním důležitým dílem ku svatbě bylo dělání lokší. Na lokších si daly robky záležet. To byly lokše svatební, ne ledajaké.

Za Moravů zvláště tam dělaly ženské první den jen lokše a kam se člověk podíval, všude byly *lokše.

Druhým důležitým artiklem byly zahybáče, vdolky. Ale to byly, pane vdolky! Za se ty svatební, ne ledajaké. Pekly se v domácí peci, ty špatní, nepodařené (některým se potrhal, pomačkal, shrnul), se házely do čelušní pod ohniště, dobré se kladly do bečky, veliké kádě.

Že jich bylo mnoho, byla káď taky pořádně velká, nestačila-li, však bylo beček více. A to byly zahybáče, jen se třásly a v hubě rozplývaly, syrňáky, hruščáky, mazané, makové, jaké kdo chtěl.

Já vím, dnes se chystá na svatbu jako na biskupskou hostinu, musí být cukroví, dorty, krémhole, bůhví jak se to všecko jmenuje, nu tehdy to neznali, ale najedli se , užili do boha a aleluja.

Maso taky pekli v peci, sporáků nebylo jako dnes. (Jinak se vařilo v rendlíku na ohništi, šišky v kamenovci.)

Polévka tedy byla *okšová slepičí. Každá hospodyň donesla slépku a byla tá slepičí polévka zajisté dobrá. Však se zpívala před polévkou písnička (a zpívá se dosud): „Spadla nám tutěnka z hřady, polámala se všady, polámala se všecka, už je z ní polívečka.“ Úvodní píseň byla byla:“Na babickém poli, všeho je hojně.“

Pak se jedlo, pilo, co hrdlo ráčilo. Když měli máčku (nebo ten zv. guláš), považovali za velký žert vybrat soused sousedovi maso. To tam hrábl oběma rukama, celým prohršlím, vylovil maso a naložil na svůj talíř. A pak se tomu nezřízeně smál. S oblibou taky vzal klínek vdolka namazaný a vlípl ho sousedovi na tvář.

Vtipy, žerty, které nebyly salonní ani voňavé. Ku příkl. zavolali kolomazníka (člověka z Valašska, který vozil kolomaz v bečici a prodával), napojili ho dobře, mezi tím však kolomaz vylili. Člověk si stěžoval starostovi a starostů byli stačeček Varmuža a taky na svatbě. „Pane pudmistr, kdosi mňa vylél kolomaz.“ „Kdo jste člověče, já vás ani neznám,“ divil se stařeček, ač ho znal dobře. „O jéj, pane pudmistr, tož vy mňa neznáte, dyť mňa zná v Babicích každá kráva!“

Človíček pil na zlost i žalost, a když měl dost, přibili mu šosy haleny na futra dveří. Tak tam stál a visel chudák jako Kristus na kříži.

Strýček Škrabálek zase jinému takovému ubožákovi udělali krásné kníry medecinou z klosetu a pak ho vozili omaštěného po vesnici. Jezdit na krávě, zapřáhnout a opentlit kozu, nebylo nic zvláštního.

Svatba našich starých byla v hody (nebo o hodech, jak je libo). Tetička Anča Škrab. byla ještě, ač starší, svobodná. Chlapci vesničtí čuměli u dveří, ještě podstrojení jako o hodech. Tetička pentlila klobouky (na peci bylo voniček plná opálka). Teti brala klukům klobouky, aby je omýlila, nehledíc kdo to je. Jeden z nich, Býček Josef držel si klobouček oběma rukama a kříčal: „Mně né, já nejsu na svatbě!“ Přece jeden poctivý.

Staříček Hanák napájali drobné kluky gořalkou a měli z toho nehoráznou švandu, když se opili, váleli v blátě a v louži.

Za to ovšem dostali dobrou kapitolu od stařenky i od sestry.

Jak jsem řekl, na svatbě nebyly všecky žerty voňavé.

Gabrielova svatba (nynějšího starého Gabriela) trvala asi od neděle do neděle. Děvčata, družičky byly tři dni v mašlích. Kdo to neviděl, neví co to je. (Já taky ne) To je hlava ozdobená pentlemi, že to vyhlíží jako koruna. To vše je ztuha navázané a bolí to. Pak je tam ještě spousta vlajících fáborů, takže děvče vyhlíží jako kometa nebo jako když jezdí podálích.

To bývalo, už dávno to není. Že při tom děvčata zažila více útrap než radosti, to je jisto.

Strýček Varmuža byli Gabrielovi na svatbě družbou. Strýček byli náramně vzácný pacholek a na svatbě velmi vážený. (Že kdysi uřezali Zlámalovi uši a Ilíkovému Paligovi bradavky a že za to „seděli“ šest neděl, to jím tedy na cti neublížilo).

Když jsme u těch svateb, tedy Ferda Gajdošík se taky ženil. Znali jste Fer. Gajdošíka? Ne-li, tedy máte škodu. Tedy, když se ženil. „Koupili jsme si půldruhého funtu masa, navařili ječmených šišek, vzali si baňku gořalky, zamkli se, aby se nám tam žádný neolohníl. A to jsme se poměli, to byla svatba.!“

Ferda Gajdošík byla taková populární figura směšná. Jako by ani nikdy mladým nebyl. Pocházel z nalezince, uměl dobře německy. Malý, přihrbí, jednooký! Tanečník náruživý, tančil vytrvale, ale muzikantům nikdy šestky nedal. Celý večer cumlal zbytek cigára, které mu někdo dal. Sloužíval dlouho u sedláků. Měl trefné nápady. „Až budou umírat Bartošíčka, půjdou všichni čerti na pohřeb. Když umřou Cablíčka, tak polovic andělů a polovic čertů. Tetku Floryšku ponesou samí andělé!“

Bartošíčka byli lakomá a zlá. Cablíčka tak na polovic, Floryška byli moc dobrá.  Stařence H. vyskládal: „Já, kdybych měl tyto babické Díly, nasil bych na celé ječmene.“ „To by bylo piva, Ferdo, co?“  „Ale kde pak, piva, všecko bych to dal zemlet, to by bylo ječmených šišek.“  Ječmené šišky měl k smrti rád.

„Ale jsem ho dostál, toho Varmužu. Já jsem si vyvezl hnůj, pooral jsem si, a co jsem užil u něho, to bylo jelit a šišek. Pomáhal našim v zimě mlátit za tu formanku. Měli právě něco zabitého a tak bylo „všeho dost.“ Šišky, jelita, zelé. Srdce moje, přeješ si více? Takový knedlík jako menší kopací míč, rozkrojil na čtvrtky, tu čtvrtku vrazil celou najednou do pusy. Když pohřbíval svého malého synka, jako milující táta velmi plakal. Kapesníka na utření slz neměl a bodejť měl kdy v životě kapesník. Slzy si utíral beranicí, ta beranice byla stará, opelichaná a vyrudlá. Aby jí dodal trochu lesku, natíral ji leštidlem na boty (viksem). Jak si tak ty slzy utíral, to leštidlo se mu rozmazávalo po tváři, až byl černý co kominík. To byl ale veselý pohřeb, všecko se smálo i kněz. Když měl platit kostelníkům, ptal se jich „kde máš mozoly?“ Ferdo, už se taky procházíš po nebeských nivách a pochutnáváš si na nebeských ječmených šiškách.

Kmucháček Škrabálek byli šprýmovný, veselý člověk. Dejme tomu, že měli na sobě čtyři kabáty, ten nejkratší nahoře, v každé kapse „křivák,“ v křiváku píščalku. Pytlík na peníze byl z myších kůžek. Pytlák znamenitý.

Chodívali do sklepa vždycky s pytlem. „Jdu na zemáky,“ říkali a v pytli měli flintu, tu rozkládací pytlačku. Nazpět nešli nikdy s prázdnou, ale zemáky tam jistě nebyly, ale něco ušatého.

Se stař. Hanákem učili jezdit krávy, vzali to obloukem od Chaloupek přes Jezera, Dobrlovy, Nekázance, Houry a než to objeli, měli na voze kolik chlupatých.

Vybraní pytláci chodívali pytlačit do cizích revírů i s vozem, odvézt kořist. Říkali, že zloději musí být. Kdyby prý nebylo zlodějů, museli by krást tito lidé.

Kdo jsou to: „tito lidé?“  Kdo krade, je každý zloděj, ale oni měli o tom své samorostlé názory.

Před zabíjačkou šli do Napajedel a koupit tam vnitřnosti ze dvou prasat. To bylo jaterniček a jelit. Jaternice jim vydrželi až zase do příští zabijačky, do roku. Kmotřenka byli velmi šetrná, všecko jim dlouho vydrželo. Po zabijačce měli „holešovskou,“ a stýskali si, že to prase bylo strakaté a běhavka je jen ze strakatých prasat. Kmotřenka byli velice šetrná, až příliš a pro svou šetrnost přicházeli ke škodě.

Jejich smrt předcházela divná událost. Tetička Anča byla v komoře pro něco a pes tam byl s ní. Pojednou se ozvala hrozná rána a rachot jakoby se řetězy řítily. Pes zařval, teti vyběhla strachem bez sebe a když potom hledali, nenašli nikde nic podezřelého ani spadlého. Více než podivné. Ptali se kmotřenky již na posteli: „Slyšelas?“ že slyšela a velmi se tomu smála. Ale to už byly kmotřenka pomatená. Umřeli brzy za sebou. Lidi posuzovali jakoby byly kmotřenka tento, ve spojení s – (s nečistými silami.

Kromě Josefa měli ještě syna Janka. Ten byl , jak se říká, hloupý (odborně slabomyslný). )Janek Škrabalů. Měl rád hodinky. Každé hodinky rozložil do koleček jako zručný hodinář, ale dohromady mu to nešlo a „šak to Josef zaplatí.“ Strýc nestačil platit účty hodinářům. „Zatrápený Jan, už zas tam byl. Janééé, Janééé!“

Vášnivě rád sbíral hadry. Hader měl na hůře kolik pytlů. To si je přebíral a přepočítával, a aby některé chyběly, oheň na střeše. Bůh ví co v tom měl. Každý má svého koníčka a každý má v něčem zalíbení. Hovnivál v hovně, říkal nebožtík Vojtek. Když se někdo zmínil, že je tam hadrník a sbírá hadry za hrníčky, spustil rámus, až se chalupa otřásala.

Číst neuměl ani psát, ale věděl vždycky přesně, kdy bude který svátek a jaká pouť. Také měl všecky „galánky“ v evidenci, ze všeckejma chodil, ale ony o tom většinou nevěděly.

Jednou byl u Mańásků za Fanou (Kaňovskou). Toť se ví, Janek a všichni  si z něj stříleli, Janku sem, Janku tam. Když odcházel dvércama a byl jednou nohou na ulici, popadl jej domácí pes za šos a držel a nepustil. Janek sebou cloumal, trhal šosem, ale pes nepustil, kde pák. Janek zlostí celý rudý křičel: „Pustíš nebo nepustíš, půjdu tě žalovat!“ Strakoš držel dobře. Psi vůbec jeví politování hodné opovržení k zákonům a cizí šosy jim nejsou svaté.

Škrabálkovci křtili taky cigánům. Jednou křtili děvče a pokřtili Petrušu! Po křtu se stavili v hospodě u Jiříčků (to bylo pravidlem) a Vranka z prvního, velký posměváček pravili: „Lidičky, jaktěživ jsem neslyšel, aby se cigánka jmenovala Petruša.“ A kmotřenka nešli pro odpověď daleko. „Nemosí být samé Kače,!“ protože Vrankova žena byla(Kača).

Měli vždy svazek klíčů za pasem a ty byli tak uhlazené, jen se leskly!  Jedenkrát byli pro kmucháčka v hospodě a Vranka, rejpala, něco jí řekli hodně špičatého. Kmotřenka se nerozmýšlela, popadly ty klíče a natřeli Vranku důkladně přes hlavu, hned krév crčela. Za tohle pohlazení dostali tři dni u okresního soudu. Říkali, že je tam cosi strašilo.

Něco je doopravdy postrašilo. To když čistili o štědrém dni na svátky. Byl večer, byla půlnoc  na Velehradě se zvonilo na jitřní a tetka pořád nebyli hotova. Pojednou se jim tam strhl rámus, rachot a hrčení, jakoby se tam sám ten onej projížděl. Tetka praštila hadrem a kartáčem a zrovna pod duchnu. Ona měla vždycky moc práce a nikdy nebyla hotova.

Když jsme u té „jitřní,“ tedy náš táta, když byl pacholík, zašel si s kamarády na půlnoční do Hradiště. Domů se potom bál v noci jít, tak šel spát s Rožkovým pacholkem do maštale. Přišlo ráno, chlapci spali. Strýc Rožek šli budit pacholka a jak to měli ve zvyku, otevřeli dveře a přímo s prahu ho kopli do prdele. „Vstaň, hovado, do kostela!“ Tentokrát ale byl na kraji náš táta a tak ten kopanec odnesl on. Vyskočil a strýc se omlouval: „Ja synku, či ty si to?!“ Ale co platno, kopanec tu byl a seděl dobře. Doma dostal znovu, za to, že se toulal.

Ja, ten Rožek. Když vyhořeli a postavili si nový krov a střechu také, rýnu okapní, strýc, který se rád napil, poručili pacholkovi Čechovi a synkovi Jankovi zpívat: „Lalala, lalala, máme novou rýnku!“ Chlapci nechtěli, ale dostalitréskou a museli. Pacholek utekl na hůru, ale Janek musel zpívat: „Lalala, máme novou rýnku.“ Slzy mu tékly proudem a strýc nad ním stál s tréskou.

V hospodě si neporučili k jídlu nikdy málo. „Mísu párek!“ Tři guláše, to je málo, ještě jeden a ještě jeden. Čtvrt pecnu chleba. Když se kontrahovala řepa (dodávka řepy do cukrovaru), dával se tzv. „veršus“ (záloha), strýc Rožek nedočkav volal: „Dávejte, dyť na to čekáme s rozdávenou.  A když mělsvoje desítky v hrasi, volal na hospodského: „Kubu piva!“ A tetička u dveří? „Já ti dám kulej! Domů s penězama!“ Gořaly si bral celou bečicu najednou. Doma si naléval do plecháče a pil a pacholek s ním. Tak pil třeba měsíc. Když ho to kvartální pijáctví přešlo, velice šporoval, jen cumlal trésku.

Za Rožkovým humnem na Trávnících bývali cigáni. Otec starého Rožka byl s nimi velký kamarád. Chodíval k nim na besedu a byl s nimi důvěrný. Jednou časně z rána, vzal flintu, nabil a šel do humna. Ukázal na cigánský celt, mrkl na pacholka Šuráně a prý: „Jane střel!“ Jan se ostýchal, bál se. Cigáni ještě spali po tuhé denní práci (váleli se pod vrbami).

Rožek namířil do celtu a: bum! Cigáni se vyrojili jako mravenci, hleděli, odkud ten hrom spadl a nikdež nic. Rožek obešel dědinou a šel k cigánům na besedu. „Nu, jak, cigáni, jste se vyspali?“ „Ale strýčku, kdosi nás chtěl postřílat.“

Karuša Rožková, ošklivá ženská, velmi se strojila, samé pentle byla, ale škaredá jako noc. Chodívala na „jarmaky“ a tam velice kradla. (Pásla kozy, kozařka se takovým říká.) Starý Rožek měli, prej, spolek se zloději dobytka. Když někde ukradli dobytek, zavedli ho k Rožkům v noci do chléva a odvedli si některé Rožkovo.  Tak se to ukradené nikdy nenašlo, protože, kdo by je u Rožků hledal.  Když se na tu krádež zapomnělo, teprv ho prodávali, zatím kradli jiné a u Rožků vždycky stál ve chlévě nějaký ukradený kus.

Pověsti. Ale na každé povídačce je a bylo něco pravdy. Strýc Rožek prodávali zelé a dokazovali, že babické je lepší omaštěné, než mistřické neomaštěné!! Babické bývalo lepší než mistřické, měšťáci to věděli a dávali přednost babickému.

Stařenka Rožkova se oběsily, klečíc na posteli. Šátek si uvázali nad hlavu na bidýlko, vložily hlavu do kličky a s růžencem na rukou „usnuli.“  Byli pomatená. Jejich dcera Barbora Vojtěšková ve Spytihněvi se pomátla.

Tetička Rožkova byla sestřenicí stařečka Hanáka. Byla z rodu Lukášova v č. 10. Rovněž tak stařečkova matka a Vincek Lukáš. Vincek Lukáš je (byl) otcem Antoše Lukáše (Antoš býval silák veliký), po něm jsou chlapci: Ferda, Pepik a Vláďa. Pepik byl (nebo je) proslulý, ale více po té horší stránce. Otec Vincka Lukáše byl veliký, suchý člověk, náramně prchlivý. Byl tkalcem. Když se mu nedařilo nebo ho něco dopálilo, skočil oběma nohama do osnovy a potrhal ji. Pak musel celý den navazovat a ještě mu musel někdo pomáhat.

Žanek Rölich, hostinský mu řekl jednou, když pil samečka: „Víte strýče, že je dnes ofěra pro chudé?“ Lukáš, vyzáblý a suchý porozuměl tomu dvojsmyslu a arci se velice dopálil. Popadl „šemktyš,“ a lomcoval s ním, je-li on každému pro smích.

Varmužům v Koutě ryli řepu a dceři Kláře navázal velkou nůši skrajků, ale dovnitř naložil řípy. Byl to těžké, Klára upadla, nůše se rozvázala a řepa vypadla. Lukáš se trochu styděl (že dělal tchoře) a ve zlosti tloukl Kláru, až si vymkl ruku.

Měl ještě jednoho syna, Francka. Ten byl velice rozpustilý. Když přišel starý do práce, vždycky oznamoval: „Ale jsem ho tam zřezal.“  Tatínek s bratrem Josefem byli na besedě u Lukášů a skotačili vesele, až převrhli krajáč s mlékem. Mléko teklo Lukášovi pod nohy do „pekla.“ Strýc zavyl a vyskočil: „Králo, mléko vyléli!“  Tak zavyl, vždycky když se rozzuřil. Chlapci ovšem nečekali, co bude, upalovali domů, strýc by je tam přerazil.