Obrazy F.N.

 Je známo, že J. Hašek líčil v "Osudech dobrého vojáka Švejka" skutečné osoby. Šikovatele Vaňka, poručíka Duba, nadporučíka Lukáše, hejtmana Ságnera. Méně se ví, že žil i sám Josef Švejk. Byl Haškovým osobním přítelem od počátku "Strany mírného pokroku" v roce 1911. Za svého života si Josef Švejk nepřál, aby byl ztotožňován s románovým hrdinou. Bránil se tomu z existenčních důvodů otce rodiny. A také si nechtěl přisvojovat nárok na světovou slávu Švejka. "Když jsem v roce 1914 narukoval do rakouské armády," vysvětloval Josef Švejk, "zařadil jsem se mezi ulejváky a sabotéry a hrál chytrého blba, podle zásady"hloupostí proti válečným hloupostem." I na frontě jsem se stal titulárním idiotem. "Švejkovina" bujela již za válek biblických, za války trojské a patrně přečká i věky příští.Toť se ví, že jsem nedovedl tak hladce proklouznout všemi obtížnými situacemi s konflikty jako hrdina v románu. Neměl jsem tak bohatou zásobu přetvářky, výmluvnosti a podšitosti - ačkoliv jsem vždycky měl rád legraci a nikdy v životě jsem žádnou nezkazil. Měl jsem Haška od našeho setkání opravdu rád v dobrém i ve zlém. Myslím, že jeho Švejk by se zalíbil i Karlu Havlíčku Borovskému.V Rusku se Josef Švejk změnil k nepoznání: energicky odložil pasivní odpor proti válce a znova se přihlásil c čs. legiích na frontu - do boje proti rakouskému útisku. Dne 2. července 1917 se zůčastnil bitvy u Zborova a za prokázané hrdinství byl roku 1924 vyznamenán T. G. Masarykem a o 30 výročí oné bitvy roku 1947 - podruhé - generálem Ludvíkem Svobodou. Josef Švejk byl autoru i člověka Haškovi vskutku druhem spolehlivým a upřímným. V sobotu 8. ledna 1925 byl jediným z pražských přátel, který zajel do Okrouhlice a ve sněhové vánici putoval do Lipnice, aby - nepoznán - a neznámý - doprovodil zemřelého Jaroslava Haška na jeho poslední cestě. Josef Švejk zemřel v květnu 1965 ve věku 75 let. Byl ve svém okolí oblíbený, vážený a všude vítaný. Ovládal 9 řemesel a nikdy nepoznal nouzi. Osobně skromný, nerad budil pozornost. O I. spartakiádě v červnu 1955 byl pozván u příležitosti otevření nově zařízené restaurace "U Kalicha." Přišel, pochválil, popřál a s omluvami odešel. Posledních deset let života prožil šťastně v kruhu své rodiny.Setkání Haška se Švejkem. Historik hostince "U Kalicha" bude zklamán zjištěním, že tam Jaroslav Hašek vlastně nechodil. Octl se tam poprvé v druhou májovou sobotu 1911, když ho ke "Kalichu" pozval na schůzku Zdeněk Matěj Kuděj. Pozval, ale nepřišel. Hašek byl zrovna bez peněz, ale pil už několikáté pivo. Hašek vyslechl od vedlejšího stolu rozpravu tří vysloužilců, kteří v roce 1908 prodělali okupaci Bosny. Všichni tři byli v Sarajevu jako doma. Pan Potměšil hovořil o tom, jak se ulejval půl roku na marodce, jak dělal ministranta kurátorovi a jak na nádvoří chrámu ve čtvrti Čemaluši o pravoslavných velikonocích, když se tam konal trh na nevěsty - uprchl s jednou do Hercegoviny. Haspekio chodil do kasáren jen na noc, přes den se oblékal do ženských šatů a se zahalenou tváří žil mezi moslimy v Mostaru. Třetí Kulajta tvrdil, že pověsil mundúr na zábradlí mostu Kozja čuprija. Sapéři marně lovili Kulajtu v řece Miljačce a prohlásili ho za utopence. Pak to koulel jako hrbatý, fousatý a chromý Lazar. ilegálně vypomáhaje u usedlého Čecha, klempíře, až do konce vojny. Tři vysloužilci odešli a Hašek se smutně zadíval na stěnu, kde pod obrazem císaře byl velký nápis v černém rámu: "Umřel úvěr, pochovali jej dlužníci." Jeho soused, asi šedesátiletý, se tiše zeptal: "Copak se vám stalo?" Hašek neměl tušení, že mluví s otcem Josefem Švejkem - vyprávěl jak je nešťastný, opuštěný. "Když dovolíte, já útratu zaplatím," řekl Švejk. "A jestli se neurazíte, pozvu vás k nám. Je to vedle." Káva u Švejků byla silná, Hašek pak nemohl usnout, ale nevadilo mu to. Přemýšlel o svých dojmech u "Kalicha." V uších mu zněl smích tří bosenských vysloužilců - ulejváků. Byli to špatní vojáci, jak sami říkali, ale ve všem vyzráli na rakouskou válečnou mašinerii. Hašek uvažoval, jestli a za jakých předpokladů by bylo možné - zesměšnit válku. "Dobrý c. k. voják" je objev jako sérum proti vzteklině jako rentgen,.... jeho chronická přetvářka, nevinná prostoduchost a lstivost jednou zhatí všecky plány dobyvatelů a smete války s povrchu země....Námět se rozrůstá v ideu, která musí mít tělo a duši... název"dobrého vojáka," jméno přilehavá jako šifra, jednoslabičně. A v té velké slavné chvíli - už nemluvil jen pro sebe, ale jako každý objevitel hlasitě zvolal: "Sakra... voják Švejk.... ejhle!" Tak tedy byl pokřtěn "Dobrý voják Švejk" a vznikla nová společenská diagnóza - "švejkovina." Rozený bohém odkládal vše na poslední chvíli, ale když byla nouze nejvyšší, byl posedlý tvůrčí energií jako Balzac. Teď už ví, že měl poslat pro "Karikatury" povídku na 2 stranu. Lada už ho shání po Praze, musí to mít v pondělí ráno! - "Tak jo, brachu," rozhodl Hašek zívaje."Zítra napíšeš pro lidstvo první historku o Švejkovi." Ráno matka Kateřina přinesla snídani - do postele Haškovi i Švejkovi mladšímu.Taťka odjel hned po ránu do Klánovic, pěkně pozdravuje. Pá, už spěchám za ním, tak se tady s Pepou pobavte. Nashledanou! Hašek potom přinesl připravený návrh: "Jozívku, mám k tobě moc velkou prosbu. Já vím, že píšeš jako kaligraf. Rád bych ti něco nadiktoval." "Nadpis - Dobrý voják Švejk - začal Hašek "a nový řádek: "Švejk šel na vojnu se srdcem veselým." Co tam bude dělat?" ozval se Josef a dostal odpověď: "Blbnout!" Již v této první kapitole je to plnokrevný Švejk: dobrotisko, typ lidový, živelný, důvěrný i důvěřivý nacházející únik ze všech zmatků, pásmo kontrastů a veselých příhod, humorně satirické vyprávění epizod. Protože Josef, jak konstatoval autor, napsal za minutu dva řádky - v hodině dospěl k poslednímu slovu . V devět hodin Hašek ochotnému Josefovi nadiktoval ještě poznámky ke schůzi Strany mírného pokroku na téma: "O ochraně psů a koček.." O půl desáté Josífek pečlivě složil historku "Dobrý voják Švejk" do obálky a pádil s příspěvkem. Když j 1 hodině dorazil Josef Švejk do "Kravína," uslyšel vůdce strany Jaroslava Haška pronášejícího větu: "Já jsem živým dokladem toho, že to není pravda když se říká, že u nás nemáme jediného velkého světového spisovatele." Vzápětí se naplněným lokálem rozlehl huronský smích. Josef Švejk se stal Haškovým věrným druhem, písařem, doručovatelem a hlavně tajemníkem. Od prvního setkání byl Hašek králem Lávrou a Švejk jeho Kukulínem. Hlavně proto, že Josífek nepil a že dovedl mlčet - zasvětil ho Hašek i do svých tajemství, která nikomu jinému ani svěřit nemohl. Sarajevský atentát.Matka Kateřina Švejková se začtla do "Práva lidu," které si Josef přeplácel. Bylo úterý 30. června 1914, dva dny po atentátu   na následníka trůnu a jeho manželku. Ve dveřích se objevil Jaroslav Hašek. Do přivítání se přidal hlučně i starý známý, ovčácký pes. Host ho pročesal oběma rukama, hladil a potřásl s ním až zrudl v obličeji, dodávaje, že Dobrák je tvor  vedoucí život čistý a spravedlivý, on nikomu neublíží, co jemu je do nějakého atentátu! Matce Švejkové pak svěřil, že právě teď si měl otevřít ústav k drezírování psů, chtěl v něm vycvičit i strážce jejich krbu, ale zastřelení Ferdinanda, že je jistou záhubou i pro jeho projekt. Hašek hostitelce vyprávěl, jak se hostinský Šolc dozvěděl prvý zprávu o atentátu, hned ji rozšířil . Brzy na to dostavil se k němu policejní inspektor Falge s tím, že to není pravda a že hostinskému hrozí trest 5 let vězení. Když bylo zavraždění Ferdinanda úředně potvrzeno, šenkýř Šolc si s čela utíral pot a ujišťoval, jak je šťastný, že to pravda je.Když Hašek s lítostí zjistil, že někde ztratil kravatu, matka mu nabídla černou vázanku Josefovu. Slušela mu a pravil, že tím uctívá světlou památku otce Josefa Švejka, zatím co na veřejnosti bude budit dojem, že drží smutek po arcivévodovi. Ani se nebudu loučit, matinko drahá, řekl Hašek, spěchaje. Já přijdu zítra, to bude Pepouš doma. Ale Hašek přišel k Švejkům až po válce za šest roků.Švejk jde do války. Policajt Sylvestr chodil po Bojišti dům od domu roznášeje brancům svolávací lístky. Ústa měl zamodřena fialovou tužkou, kterou si zapisoval jejich jména. Matka Kateřina pročítala Josefovo předvolání k odvodu jako svitek jeho osudu. V pátek ráno v den Bořivoje, vstala časně a vypravila se spolu se synem na Střelecký ostrov. Josef šel o berlích, ale s pomocí matky dostavil se včas.Jenže brance odváděl proslulý doktor Haldhuber. Když Josef ohlásil, že nemůže chodit, řekl jen: "No, já vidím, že nohy máte vobě dvě, votevřete hubu!" Posvítil mu do úst baterkou a zabrblal:"Zuby máte zdravý, nohy vám na vojně vykurýrujem a bude z vás voják jako lev! Schopen!" Mámo, narukovat musím, je to marný, konstatoval Josef, cestou domů složil berle pod paží a s rukama v kapsách povzdechl: "On císař pán nezná přísloví Bůh je mocnej, ale kráva zajíce nedohoní." Nastoupil do vagonu, který byl pro 12 mužů nebo 8 koní a od té chvíle začala vojna jako řemen. V Liberci u pluku vyfasoval nový mundur. Dva c. k. frajtři mu dali obrovské boty a čepici, zmačkané krátké kalhoty a blůzu s dlouhými rukávy takže vypadal jako hastroš. Nastal i den kdy odjel na frontu. Dostal 900 vostrejch, flintu "vendlovku," přidali také "frbandpaket," do kapsy legitimační lístek pro případ aby ho "padlého" zjistili. Jak se ukázalo, to vše Švejk v c. k. armádě nepotřeboval. Nastala i noc 1915 a příležitost, kdy při rozkazu"Vorverst! Vzhůru na ty psy" přeběhl na druhou stranu fronty. V ruském zajetí. V Dárnici u Kyjeva na levém břehu Dněpru byl za první světové války velký zajatecký tábor. Při registraci řemeslníků za účelem jejich pracovního zařazení, přihlásil se Švejk jako kuchař. Znal sice gastronomii jenom z toho co odkoukal od matky, leč měl elán a v nových poměrech přijal za své heslo, že jen odvážnému štěstí přeje. Náčelník tábora plukovník Gribojedov za dva měsíce prohlásil, že žádný kuchař mu neudělá tak dobré šašlíky na rožni jako Švejk. Za další dva měsíce přibyl do Dárnice Jaroslav Hašek, tentokrát již kamarád z války a vyznamenaný kuchař se staral o jeho časné blaho jak jen to bylo možné. Mezi Čechoslováky začala se v Dárnici propagovat myšlenka revolučního odboje proti Rakousku a z "České družiny" se vytvořily legie čsl. dobrovolníků v Rusku. V roce 1916 byli Hašek se Švejkem již členy čs. zahraničního vojska v Kyjevě. Ale jejich cesty se na čas rozešly. Setkání v Samaře. V noci 8. června 1918 v bojích s bolševiky dobyly čs. oddíly Samary. Velitelství 4. pluku vydalo zatykač kromě jiných i na Jaroslava Haška, údanlivě pro velezradu. Jeden zajatý rudoarmějec vyzradil, že v posledním stavení předměstí Slobodka se ukrývá komisař Gašek. Vzápětí byl vydán rozkaz: "Členové rozvědky 1. praporu Balcar, Švejk, Trojan, Chudoba. Přiveďte zrádce Haška živého nebo mrtvého. Josef Švejk prodělával cestou vnitřní boj. Zastavili se ve stínu javoru, blízko onoho velkého baráku pod doškovým krytem. Švejk ohlásil velícímu Balcarovi, že vnikne do stavení první, ostatní aby vyčkali ve střehu. Napjatá chvilka, Balcar přitakal. Ten okamžik zachránil Haškovi život. Švejk s karabinou v rukou prošel dvůr, kde mužík naklepával kosu. Pohled do okna, ohromení. Za kopou harmpádí stůl, za ním zarostlý Hašek, popíjí, kouří, cosi píše. Upřel na Švejka zarudlé oči a zamračil se, rukou sáhl do kapsy. "Jardo, rychle pryč, buděš zastřelen," varoval Švejk. V lednu 1921 vyhledal Hašek věrného přítele Josefa Švejka v novém bydlišti ve Varšavské ulici na Vinohradech. Matka Kateřina, dvanáctiletý pes Dobrák a Josef přivítali "ztraceného syna" tak srdečně, tak vřele, že se Hašek posadil ke stolu, hlavu opřel do dlaní a dal se do hlasitého pláče. Týž den šli Hašek se Švejkem do "Unionky," kde je očekával malíř Josef Lada. Domluvili se o ilustracích ke Švejkovi. Lada pohlížel do Švejkovi tváře jako do předlohy a tužkou načrtl běžnou skicu. Pak namočil pero v tuši a srovnal si brýle. Obkreslil linie a silnými tahy dokončil první obrázek pro "Osudy dobrého vojáka Švejka." Poté se Lada s Haškem odebrali na vinohradnickou radnici k tehdejšímu starostovi Jiřímu Pichlovi. Požádali ho, aby finanční zárukou zajistil vydávání "Švejka." Pichl nejprve získal souhlas ředitele Šaldy, aby byl "Švejk" vydán Melantrichem. Proti tomu se postavil Václav Klofáč, tehdejší ministr národní obrany. Poté Pichl zajistil sešitové i knižní vydání u nakladatele A. Synka.