Obrazy F.N.

Jména.

(Nemůžem si přijít na jméno!)

Na tohle théma psal už kdysi dávno slavný femiletonista (? snad fejetonista?) učené pojednání, a je to tedy od nás vlastně zbytečné maření času, a bylo by to nošení dříví do lesa a přilévání vody do rybníka. Však my taky nic podobného nechceme, aby se snad slavný mistr v hrobě neobracel, že mu chceme jít do jeho revíru.

Tož to tedy ne. On psal o jménech křestních a jejich původu a významu, a my utrousíme několik slov o jménech rodových a to specielně domácích, babických.

Nám leží na srdci jen blaho té naší patrie rodné, těch našich Babic (ať si říkají okolní sousedé, že „vynešených Babic,“ ať si jsou naše, a zůstanou našimi.)

Neruda pravil, že je dobře dát dítěti na křtu hned několik jmen do zásoby, protože když mu jednou v životě pomlouvá a utrhovat dobré jméno zničí, aby měl takový občan ještě několik poctivých jmen v zásobě.

U nás se taková potřeba ukázala u jmen rodových, ovšem z důvodů poněkud jiných. Omětají se zde u nás samí Čevelové, Hastíci a Maňáskové, a kdo by se na ně doptal? A proto musí mít z nich každý nějaký přídomek a přívlastek.

Neboť jinak, hledejte ho! Marná práce! Francek Čevela! Kdo je to, Francek Čevela? Darmo, nenajdeš ho. Tolik je tu Francků Čevelů, že se v nich nevyznáš, i kdybys chodil ve dne s laterňou, jako Diogenes (který taky hledal člověka).

A podobně je to u jiných jmen taky.

A tak vezneme lucernu, rozsvítíme, a posvítíme si na ně trochu.

„Jděte a milujte se, a množte se, jako písek na břehu mořském,!“ pravil Pán.

A Čevelové šli a poslechli a množili se tak intensivně, že zalidnili celé Babice a Cerony.

Spočítat je? Marná práce. Kdysi jsem se o to pokoušel, počítal jsem, a konce jich nebylo! Když jsem ve své umdlené paměti dospěl k číslu třiceti (a to ještě dávno nebylo konec), zatemnělo se mi v očích, zašumělo v hlavě a bylo po počítání. Takže po dnes nevím kolik by jich mělo být, a asi se to již nedovím. Leda bych si na to pozval mistra počtáře, moje slabé schopnosti na to nestačí.

Tak tedy jsou zde chlapci Magdálkovi  neboli Krajancovi (taky Martinovi) kteří ovšem už dávno nejsou chlapčiskama. Mezi nimi je Franta „stavitel“ (staví ovšem nejraděj žejdlíky, nebo půllitry) Všichni obchodníci s dobytkem nebo jinak taky „handlíři.“A pak ti ostatní Franckové Čevelové:  Fr. Č. (co má tu ožhralou Hanču Kněžpolanku a druhý (už dávno nebožtík) taky s s Kěžpolankou Meta Franckou, ten lozil do studny, když se chtěl napít „čerstvé!“ Tonek vdovec a Franta s dvěma čagany. Tento, když se zapoměl s An. Kadl. nechtěl přijímat otcovství, leda by to „malé“ přišlo na svět taky se „dvěma čagany.“ A poněvadž dva čagany nemělo, bylo otcovství pochybné.

Další Francek Čevela, co měl Navrátilovou Anču, taky nebožtík již. Po něm synové: Petr, Janek, Franta, Vašek. Všichni velcí s charakteristickým cyranovským nosem.

Čevelové, Vařachové. Kolik jich bylo, to sám Pán Bůh ví.  Byl Ignác Vařacha, Vencl, Karel, Janek, Floryš a snad ještě někdo. Ti jejich potomkové zalidnili Cerony.

Můj dědeček Varmuža byl vychován u Vařachů (Čevelů) ve Dvoře. To bylo moc dávno, a když se narodil r. 1826. Je to tedy rod tuze starý. Francek Cirónský, Amerikán, byl syn po Jankovi Vařachovém Č., a tetičky Klárky, náš tedy strýček.

Pak byli Čevelové Gruntečtí z č. 6. To byl (neb je) Vincek Helenin, Josef Havlíčků a Janek Holuběnka (umřel svobodný), chlapci Vinckovi jsou synové Helenini. Když jsem chodil do obecné byli v naší třídě tři Tonkové Č.: Tonek Antošou, Tonek Helenin a Tonek Stázin. Jinak by se jich nedovolal.

Čevelové Ilíci: Antoš, Francek, Ignác. Těm příslušel přídomek: Oračka („Hleď, Františku, oračka se zvalila“). Mezi nimi byl Ilíkův „Paliga,“ slabomyslný blbeček. Z nich vyšel taky Ignác Čevela-Garažija, náš bývalý soused. Ten měl ženu Anežku Garažijovou-Vermužovou (přídomek pp ženě, jak to obyčejně bývá).

Kodrlíci: Jan Čevela-Kodrlíkou (taky Jan Mařejnin) a jeho chlapci: Ignác Marejnin, taky „Miskáč,“ Jan Č. Mlatevňa-též Sedmikroča atd. Bylo jich slušná řádka. Antoš Kodrlíkou měl „špiritusa v hlavě“ a „devět zmyslou!“

Čevelové Cyrilovi: Jan Č. Cyrilou, jinak též Ulijánin, Ignác a Tonek Cyrilou (ten co rád troubil na sklénku) a synové: Čevela Inocenc, a potomci, Čevela Macháč a potomci atd. Jejich ještě řádka, ale už mně paměť vypovídá. Jsem jak povídám: požehnaný rod, a Pán Bůh na nich nešetřil.

Maňásci: rod už méně požehnaný, ale dosti jich ještě. Při kterých si volbách napsal nějaký bezbožný šprýmař, že volil tři sta Maňásků. Tož tolik jich nebylo, to je trochu přehnáno, ale byl jich silný kádr. Mezi nimi rozlišujeme: Maňasy, Maňásky a Maňásečky.

Maňas to byl Maňásek-gazda, blahé paměti. Po něm zůstali synové: Franta Maňas, vlastně Mašláň, a Pepek Gazda-Maňásek, výtečník a ozdoba obce.

Maňásečci, ti osadili území okolo Vejpusty na Ceronech a Maňásci to je ta střední vrstva útvaru Maňáskovského. Maňásci poněkud zřídli, něco jich umřelo, někteří se vystěhovali.

Kupř. Janek M. Koutecký (Jan Kouteckej) emigrant, tan měl asi patnáct potomků. To je značný úbytek z kmene Maňásků. Jinak to byl Janek Floryšou, apk byl Ignác Floryšou a Rudolf Floryšou. Ti dva padli na vojně, rovněž i jejich dva bratranci: Pepek a Rudolf M.

V Chaloupkách byl Maňásek Burda, taky s několika syny a všichni zmizeli ve světě. Taky úbytek. Byl zde, nebo ještě je Jan M. Záhumenský, taky Jan Krdel, nebo Jan Ščica řečený, velitel a trubač hasičů, význačná osobnost. Pak zde máme ještě Maňáska Rohovského (maňáska na rohu, visí kočka za nohu!)

Maňásek od Vejpusty, Maňásek od Zástavy. M. Kouskovský, Záhumenský, a M. za Humnama, atd. Každý má svůj přídomek, musí mít.

Rodina Hastíků už je početně slabší, ač jsou to lidi a hospodáři nikoli nepatrní. Kupř. Hastík Matuš, taky Ignát, Šrák, Plajvaz, Trkač. Ten má jmen, ten už se neztratí.

Je tu Hastík Kula (takyJan Dílňovský, už umřel), Hastík Alexa (taky Rabela) a jeho bratr Francek (Sejkora v sotoře na bidélku), oba už jsou nebožtíci. A hastík Kroutil a jeho synové-potomci a stará Kroutilka (to ovšem byli, ale už nejsou), byli  Fabišovci na rohu, a Venclovci na Křívé Straně, taky Hastíci.

Byli: starý Venclik, mladý Vencl a vnuk Vašek. Venclovi byli rodina velmi početná (14 kusů, ale zmizeli ve světě, zanikli kromě Vaška). A ještě nezapomeňme: Hastík Filušin (též Gablasou nebo i Špidláň a jeho potomci. To jsou ta význačné tři rody, početně nejsilnější.

Čevelův je nejpočetnější, nejvýbornější. Bují a roste, vyhání kořeny a oddenky, hlízy, větve, úponky, zavěšuje se a bují jako exotická rostlina. Jak jsem řekl, požehnaný to rod.

Mnohé to jméno má k sobě zdrobnělého pendanta. Např. Bartoša, Bartošík, Bartoň a Bartoník, Čevela a Čevelíček (a byl to kdysi silný početný rod, a co z nich zůstalo?), Bureš a Burýšek, Čagan a Čagánek.

Když jsem byl u zedníků v Hranicích, byli tam dva bratři Čagani a dva Čagánci (Ferda a Ignác).

Ignác Čagánek pravil Frantovi Čaganovi: „Pravda žeť tobě se tak nadává. Mně by nesměl nikdo říct, ty Čagane!“ (Podobně když oslovil Šohajek strýčka Škrabálka: : Pane Škrabálek, strýček se proti tomu ohradil, že se jmenuje, Škrabal): Ó, mně by to zase nic nevadilo. Mně můžete říci i Šohajíčku, jenom ne Šohaju!

Pak zde máme: Janky, Janíčky a Janečky, je zde Němec a Němeček, Štěpán, Štěpánek a Štěpaník, atd.

Ten muž se zdrobnělým jménem nemusí být vždy nejslabší, třeba by byl drobný postavou. Např. Štěpán Štěpaník, vulgo Štěpánek, za onoho času jeli spolu Josef Hastík (náš soused) a Štěpánek do hor pro dříví, cestou se opili a pak se dali i do rvačky. Hastík byl velký, téměř obr, Štěpánek mu sahal tak po loket. No taky to podle toho dopadlo, Štěpánek to neslavně prohrál. Po skončené cestě (a vojně) seděl Štěpánek u nás na záspí, plakal a naříkal a hrozil jen směrem k sousedu Hastíkovi. Když mu stařenka Hanáčka domlouvala, proč se dává do bitky s tak silným člověkem, odpovídal vzlykavě: „Stařenko milá, nehleďte na to, že sum malej, ale jak ve mně síla vře,“ a plakal dále.

Nu, vidíte, Hastík je už léta letoucí na pravdě boží, a Štěpánek se zde stále omětá, už je to jenom drobíček, ale ještě z něj ta síla nevymřela.

Vzpomeňme ještě Škrabaly, Škrabálky a Škrabolíky. Škrabálci u nás taky vymřeli, už jich není. Podobně vymřeli Hanáci, ale jejich pendent Hanáček se drží dosud při síle.

Nějaký takový přídomek a přívlastek má aj jméno, které by ho právě nepotřebovalo. Je to přezdívka, nebo i nadávka, která se ujala a lpí na svém nositeli jako dehtový povlak. Je prostě nezničitelný a dědičný. Někdy jsou ti to i slavná jména, a vysoké hodnosti.

Tak nebožtík Marholt byl „papežem,“ jeden Čechmánek byl „kardinálem,“ Ondráš (původně Jan pastýřou) byl „biskupem.“ Jsou to jak vidět vesměs vysoké církevní hodnosti.

Jan Ondráš si ji neudržel, po vší slávě se dočkal degradace (či odsvěcení) a teď je jen „fráterem“ v klášteře. Všecka sláva, polní tráva.

(Stáze Hrdinka byly kdysi „královnou“ a tetička Snp. „advokátem,“ nebo notářem, úřad to dosti odpovědný a vyžadující ducha. Nu, tetička ho měla za tři. Náš táta říkal, že chodí v „Bertátových pantalónech a chodí v gaťách“ dosud.

Varmuža hostinský, blahé paměti byl „vévoda, nebo dokonce arcivévoda.“ Samy vynešené tituly.

Jsou též přídomky méně vynešená, která se zrodí ve světě zvířecím.

Hrančík byl „Jeleň,“ Bednařík „Kos,“ Vlachyňský „Orel,“ safra Kaňovský (chlapec) byl „jalůvka, (s měkým ĺ)

A zde je „Káčer“ (Fr. Býček, byl „houser,“ „kohoutů (Navrátil z Chaloupek), jednomu říkali „hřebec,“ a taky je zde „krutihlavec“ (ten, tam na rohu) a byl Ganzl, .ová, a konec vší slávy!

Pavliš je a zůstane „Kozlem“ (a Svatola L. se s ním o to podělí.)

Jsou též přívlastky, které se zrodily z vlastností, činností apod.

Skapálek F. byl „Hrachař“ ( šmírem-fírem), druhý Vinc. Rozumek „Šnelák, též Šnelcůg, Chmelař byli „Dlabič, Býček – hotař je Dilňařík, též Čičák nebo Čičeňák. Jan Franta Býček má příjméno ze světa pomyslného: je a zůstane „Duchem!“ (A nakonec důležito jest si zapamatovat, že „Dyňa rozbil persónu!“

P. S. Spěchej pomalu a „E i le mit Weile,“ praví přísloví. Jděte na vše s rozmyslem, systematicky a pragmaticky. Už jsem chtěl tu kapitolu uzavřít, ale nahlížeje do tajných schránek své paměti a do zaprášených stránek domácího archivu, našel jsem tam spoustu věcí, kterých by bylo škoda opomenout a zapomenout.

A možná, že by některý z našich čtenářů, ten vtipnější, nám vytkl povrchnost a nedbalost.

Zjistili jsme, že byla jistá Tereza Starostlivá a „Helena Závrať,“ dvě sestry a dokonce i naše velmi vzdálené příbuzné (Varmužovy asi z desátého kolena). Pak byla „Maruša Trapem“ (Mikulčena) a „Josefa Šikovná“ a „Francka s pupkem (obě na Ceronech), dále „Vichtora v opati“ (sestra Ferdy Formánka.)

Kdo to byl „Pepa Hluk,“ jsem se nedozvěděl, o tom naše prameny mlčí! Že je obecní pastýř Janeček „Kurotvička,“ je světu i ledem známo (a Kurotvička sameček, to jsou starej Ja neček), to zná každý. A kdo by neznal „Čudryka,“ Rudolfa Šoustala? Jan Bazalovský si to kdysi trochu spletl, považoval to za jeho pravé jméno, a když k němu přišel kupovat ovoce s přátelským pozdravem „Má úcta, pane Čudrik, máte prý špendlíky ne prodej!“ Čudrik ho chtěl probodnout vidlama.

Inu, titulaturami musíme být opatrní. Ostatně Čudrik a špendlíky. Ten měl ze všech ovocných stromů v zahradě jen záchod, který se skláněl nad potokem! (A obsah jeho ovoce jistě málo „málo voňavé!“) Je též známo, že ve „Dvoře“ žije a tyje jakýsi Jan Maňásek s přízviskem „Kyškař, neboli Jan Plkač.“

Pak je tam Lukáš „Jedovatej“ a tom koluje pověst, že když ho chtěla jeho žena otrávit, jed naň neúčinkoval, poněvadž, když je sám jedovatej, má i protijedu dosti.

Byl taky svého času „Franta Ubohé,“ (Brančík a jeho Káča, která skonsumovala silné kvantum močky každý den.

Kdo byl „Franta s přaslicou,“ to jsme při nejlepší vůli zjistit nemohli. Večeřa Pelegrin (Pelhřím!), obecně Pelegrejn, je známá firma. Celá rodina je „Pelegrejnova,“ chlapci jsou „Pelegrejni (na Večeřu se neptej!), a: „Pelegrýne, kočka dříme na peřině, otevři mně, Kateřině,“ to doufám, že vám není docela neznámo.

Že byl jakýsi „Krahuleč“ a „Hulík“ (Huloň!), a téže i „Antošek Smrkota,“ to teda byl, ale o tom se šířit nebudu, musel bych kálet do svého vlastního hnízda.

Rovněž vám nepovím, kdo to byl „Lenochod,“ zeptejte se našeho táty, ten ví.

Zde záznamy sešitku U končí