Obrazy F.N.

https://www.youtube.com/watch?v=U52v1GJ7B-Q&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=7&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Mladí Varmužovi měli slabé služebnictvo, Josefu Prokšenu, a pacholka Ferdu z Mistřic. Oba byli tak asi na půldruha lokte velicí, ale do práce hubou jako draci.

Stařenka jim slibovala: „Ó, počkejte, však vy zkrotnete, až na vás pustím svaté. Budete se aj modlit.“ Ferda se bránil: „Tož to zase ne, snad bych se nemodlil jakýmsi chlapům.“ „Ferdo, nerouhej se, se svatýma nejsou špásy.“ Prokšena taky dělala hrdinku, ale jen do času. Přišel večer, svatí se blížili, a našim hrdinům srdéčko klesalo, a než svatí došli, ještě nebyli ani docela ve dveřích, pacholek s dívkou klečeli již pod obrázkama a modlili se otče náš, a brady s kolenama se jim klepaly strachem. Jo, se svatýma nejsou špásy, a svaté jest známo Hospodinu. Vždyť i stařečkovy gatě podlehly mocné síle svatých, a letěly s pece dolů.

xxx

- „byl první máj, byl lásky čas, - „ a Škrabálek určil, že máj musí státi před Hanákovým Anči na počest. O to by nebylo, chlapci byli svolní, ale strýček Hanák to nechtěli dovolit, že oni nepotřebujů před svejma čehosi, kdesi. Nic platno, strýček Hanák, pane rozumíš, si postavili hlavu. Ale chlapci si taky postavili hlavu a tož včilej, kdo s koho. Strýček Hanák byli v hospodě, a tam se měli dobře. Pilo se, mluvilo se, chlapci platili a strýček pili. Co bysme se nenapili, a co můžeš vypít dnes, neodkládej na zítřek.

K víčerou už měli Hanák dosť, a tak se ubírali v bázni boží, více – méně rovně domů. Lehli na si na lavici u kamen a s čistým svědomím usnuli, a spali jako po výborné lázni. Chlapci taky nelenili. Dovezli smrkový kmen, vyryli jámu a připravili se ku stavění. Děvčata omašlila borek a bylo to jen s ním nahoru. Všecko šlo, jak by namazal. Muzika jim k tomu hrála a strýček Hanák spali. Chlapci byli bujní, veselí. Jeden si vzpomněl, že by potřebovali nějaký řetěz, a šel na tetku Hanačku, aby jim nějaký pustila, však prý „strýček se chlubili, že majou dva měchy řetězů našlapaných.“ To tedy nevím, Aby se řetězy šlapaly do pytle, jako sena, nebo zelí v bečce?

Muzika hrála, majáček šel nahoru, máj stál jako svíce, mládež tančila okolo máje, a strýc Hanák spali, nevěděli nic. Pak se mládenci sebrali, muzikanti napřed a šli zahrát strýčkovi Hanákovi túš. Když spustili strýcovi za hlavů, strýc vyskočili jako zajíc, a vyjeveně: „co je, co je?“ „Jste ve slávě strýčku, máj stojí, vidíte ho? Jaký je pěkný. To vám strýčku na počest. A teď se na to napijem. Ať žijou strýček Hanák, a jejich dcera Anča!“ A pilo se, a hrálo se a tančilo do pozdní noci. Strýc se chtěli mračit, ale ta v omašlené baňce se tak svůdně usmívala, že by rozveselila každého škarohlída

253 video > Vrankovi chlapci

https://www.youtube.com/watch?v=U52v1GJ7B-Q&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=7&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Náš táta nemohl se s Vrankovými chlapci snést, pokud byli pospolu a pak. – Napřed vysvětlíme kdo to byli ti Vranci. Staříček Varmuža jako vdovec oženil se po druhé a vzal si vdovu po Tomáši Vrankovi. Ta měla dva chlapce, Frantu a Josefa. Franta byl v letech našeho táty, Josef (Pepek) mladší. Byli tedy dvoje děti, sobě úplně cizí v jedné rodině. Náš táta na ně nevražil, myslil si, že se mají lépe než on, a on že je odstrkován. Snad to bylo tak, ale tož běh světa.

Když umřel staříček V. (to bylo v čísle 11. které koupili), náš táta setam cítil úplně cizí. Taky byl cizí. Co je macecha? Byla tam sice dcerka po staříčkovi, Marie, ale ta byla ještě malá.

Tatínkovi se tam nelíbilo, v každém počinu, pohledu i projevu cítil nevraživost a odmítání. I to hříbě, které zdědil po otci, bylo šizeno krmivem (tak se mu zdálo).

Aby mu to trochu nahradil, koupil od Franty Snopka (souseda) trochu ovsa (tahali to okýškem, aby nikdo neviděl) a tím mu přilepšoval.

Potom to hříbě prodali se strýčkem Škrabálkem ve Bzenci. Při tom prodeji stala se strýčkovi zvláštní příhoda, nastrojili ju sami, protože byl velká šelma, šprýmař. Na každém jarmaku jsou cigáni a každý skoro cigán je koňský handlíř. Byla tam taky taková banda cigánů a ti cigáni se pohádali s jedním Slovákem od Velké.

Ten Slovák jak držel v ruce těžký čagan, jako klacek, praštil jednoho cigána do nosu. Byla to pořádná rána. Strýček s našim tátou stáli u vozu, žvýkali chleba a tu viděli: žene se chlap dolák, až mu halena vlála v zadu jako prapor a za ním houf rozkacených cigánů, jednomu z nich „blbounala“ krev z nosu. Kdyby toho člověka dostali, byli by ho utloukli.

Strýček jen mrkli a už věděli co je i co bude. Toho člověka nechali proběhnout, ale prvnímu cigánovi vběhli pod nohy a převrátili se. Celý ten houf cigánů „škobrtel“ přes ně a svalil se na jednu hromadu. To byla valná hromada, že jí kdysi nebylo.

Když se to klubko rozmotalo, začali cigáni dorážet na strýčka: „Co ty chlape nám nohy podváďáš?“ „A co vy cigáni mně váláte? Co si myslíte, že su já?“Hádali se, ale dopadlo to dobře, zakročili známí a sousedé a cigáni museli odejít s prázdnou. Doláček zatím zmizel v tlačenici. Jen strýčkovi mohl děkovat, že vyvázl se zdravou kůží.

To hříbátko tam prodali, ale pak šel táta sloužit k Franckovi, bratrovi do „Kouta.“ U Francka se mu taky nelíbilo. Tetička (manželka Franckova) byla hodná, ale strýc byl „ras,“ podle řeči tátovy. Nepovolil v ničem, neulevil, honil pacholka i koně, ať mrzlo sebe více nebo pršelo.

Proto, když se nepohodli, odešel a vrátil se k maceše. Tam ho přijali sice, ale ne s velkým nedšením. Pomohl jim tam odbýt žně, ale potom vida, že mu tam pšenice nepokvete, (dělal tak říkajíc zadarmo), šel slůžit k Burýškovi. Byli vrstevníci, ale Burýšek jako jediný syn a sirotek, od vojny osvobozený, se brzy oženil.

A zase se mu tam nelíbilo. Hospodář i hospodyně byli dobří, ale vládu v domácnosti i nad kuchyní měla její matka („ta Káča kunovská!“), a ta byla lakomá. Zamykala i chleba a jídlem oddělovala. Proto prý se tam nenajedl, byl tam stále hladov.

O té staré hospodyni „kunovské Káči,“ bych mohl něco „podotejčit.“ Když byla vdaná a měla dvě děti již, utekla do Kroměříže za vojákem. Starý Hastík říkal: „Okramenta, už měla Fabiška a Juhanku, a ještě utekla za ním, za vojákem, pomysli si synku!“(Burýškova žena, Juhana, byla sestrou Fab. Hastíka, rovněž Válková (učitelka), a Varmužka v Huštěnovicích. Od Burýška šel táta zpět k bratrovi a odtud se ženil.

Jak jsem řekl, dokud byl táta doma, nemohl se snést s Vrankovými chlapci, a když sloužil, neměl lepšího kamaráda než Pepka Vranku. Pepek V. byl o několik let mladší, ale větší a silnější. Náš táta byl malý. Byly tu dvě válčící strany. Formánek – Škrabálek, a Vranci – Varmuža. Každá měla své stoupence. Josef Čevela byl při Vrankové. Kdysi se popadli při nějaké muzice. Pepek Vranka a spol. stáli venku pod okny. Formánkova strana utekla do hospody, cítila se slabší. Vranka měl ssebou starou šavli (kde ji vzal?) a půjčil ji Čevelovi, že si půjde zatančit. Formančíci to jaksi zpozorovali, a poštvali ouřady, že Čevela na ně číhá s šablou.

Ouřadové s Vrankou z 1 čís. v čele se vyřítili a rovnou na nic netušícího Jos. Čevelu. Čevela viděl, že je zle, a že neuteče, popadl Vranku radního, a jak padal, strhl jej na sebe. Ostatní v tom chumlu a po tmě, chtějíce bít Čevelu, bušili do Vranky. Čevela byl krytej, ale Vranka si utržil pěkných pár teplých. Nemoha se vyprostit, křičel? „Pro boha lidi, co děláte, vždyť to jsem já!“ „Ja, či to jste vy strýčku,?“ divili se útočníci a Čevela v tom zmatku utekl. Bylo vyšetřování, ale že šavle byla Vrankova, Pepka a Pepek byl radní, Vranky synovec, nestalo se nikomu nic. Vrána vráně oko nevyklove, tím méně Vranka.

U Hanáků měli mnoho svatých obrázků a jakýchsi figur za sklem, ještě jsem je pamatoval. Bylo vycpané slamou a polepené lesklým, barevným papírem. Chlapci chodívali na besedu. Pepek Vranka, Pepek Rölich, a jiný, a na oko je velmi obdivovali. Pepek Rölich říkal: „Vy máte, tetičko moc Panenek Marijek!“ Na besedu k nim chodili a jednou jim při tom otevřeli komoru na dvoře a nabrali tam nějakého obilí a vybrali zabijačku. To byla práce Formánka a nějakého pacholka. Jedni besedovali a mudrovali uvnitř a druzí venku „hospodařili.“

Když mu to stařeček v kovárně vytýkali, chtěl jich porazit a pošlapat ruku. Ale se mu to nepovedlo. Stařeček Hanák byli taky pevný chlapoš.

Formánek, když se oženil, spojoval se s „živly podvratnými,“ které klidily tam, kde nesily. (Šústal Antoš., Hastík mírovský- „seděl na Mírově). Jakému si Grebeňovi v Chaloupkách vzali prase a druhý den, když šel vedle, celý zarmoucený, ještě naň povolávali posměšně: „Grebeňu, pojď na podbradek!“ Sloužila tam Francka Rozumkova. Jednou Formánek náhle onemocněl a Francka vykládala: „Naši strýček majou v řiti skučáky!“ To mu nadělili Fab. Hastík, když jim bral dřevo v noci.