Jdi na obsah Jdi na menu
 


43 - S 1 sešit - Hvězdy a bludičky - 1 část - 1 - 23

18. 10. 2019

S 1 sešit: Hvězdy a bludičky.

Josef Varmuža

1893-1963

Hvězdy a bludičky.

Třída bouřila, hlučela a šuměla jako úl. Ba, kdybychom pravdu mluvili, museli bychom říci, že tam bylo jako v židovské škole. Přišli přímo od zednických karboven, lopat, lžic a zednických kladívek, půl roku prakse mezi národem zednickými bratránky a bůh ví, jakým pronárodem jim zřelo z očí a z celého jejich chování.

Škola, kázeň, disciplina, školní řád, jak jim to bylo vzdálené! Studentstvo milé. A teď si na to vše zase musejí zvykat. Nu, doufejme, že si zvyknou.

Pozorovali se zvědavě, oceňovali a pomalu navazovali zase nitky bývalého přátelství a kamarádství, které se během dlouhých několika měsíců uvolnily a částečně i přetrhaly.

„Aloiz, jsi to ty? Ale porostl jsi za tu dobu. Či ne? Ale vousatý jsi jako Krakonoš.“ „A ty doktore, co je to s tebou? Snad už nejsi zase ožralej!“

„No, dovol, co pak jsem byl někdy ožralej?“ „Nebyl, nebyl, já vím, že ne, jen někdy tak trošičku „připópostříklený,“ po jedné straně, no to nic, to se stává! Však si to zase jednou dáme do nosu u Hajdičky!“

Byly mezi nimi různé individuality, od vousatých tátů, už dobře ve věku asentním, po holobrádky ještě neopeřené. Vousáči měli své zkušenosti, vyznali se v tlačenici, pro ně nebyl už svět holek žádným tajemstvím, mnozí byli pijáci, někteří docela mazavkové. Inu, život je naučil a oni užívali života i jeho pochybných rozkoší. A holobrádci se jim rovnali aspoň hubou, když ne činem.

Však buďme spravedliví. Byli mezi nimi i slušní hoši a vždy se najde koukol mezi pšenicí, však Pán své věrné pozná.

Tož sešlá stará garda, ale bylo zde i několik nových přírůstků, repelemti, kteří přihlíželi situaci a snažili se přizpůsobit.

Nálada byla bujná, vtipy lítaly, škádlení a posměšků nebylo konce. Třídní profesor nešel a hoši se bavili, jak uměli.

„Tomášku, ty kluku vousatá, tož jak ses míval, povídej přece!“

Tomáš zafrněl, odfoukl si jako mrož, a zabručel: „No, jak, dobře, vždycky dobře.“ „To vím, ty ses vždycky vyznal v tlačenici a uměls najít to lepší.“

Tomáš byl podivný patron. Byl to už taky jeden z těch starších, kteří patřili pod císařskou míru. Ale páni od vojenských oˇm nestáli, ač byl už několikrát u odvodu. Byl to takový ostarek a figura, která každého zaujala svou zvláštností.

Nohy, měl do O. a při tom plochá chodidla, vyvrácená dovnitř, takže z každých botek se mu utvořily na nohou bačkory.

Oči tmavomodré, zapadlé hluboko v důlcích, na nich „elegantní“ cvikr, ježatý kartáček kníru, a měkké „žabí“ vlasy, z česané do zadu. Snažil být se elegantní, mluvil o eleganci, ale ošumělost z něj zřela na sto kroků.

Mluvil hustým, dušeným hlasem, jakoby uzeným. A byl celý jako uzený. I jeho oděv byl takový utahaný, ošoupaný, oblýskaný.  „To je taková látka,“ říkával.“A což jistě ji koupil hned takovou usmolenou?,“ tázal se ho dr. Chudoba. Ten jej měl vždy na mušce, a často si jej dobíral.

„Kouříte Tomáši?“ „Kouřím.“ „No proto, i ten váš hlas je takový uzený, jako uzený slaneček.“ Tomáš se stavěl vždy jako sochor v pytli. A jaký byl tanečník. Na svých křivých nohou se točil jen což. „To sem si tam elegantně zatančil,“ chlubil se a zatočil při tom monchalantně (?) pravicí. A bral si obyčejně ty jen lepší, elegantní tanečnice.

Tomáš si nebyl vědom své směšnosti, myslil, že je neodolatelný, a všecky posměšky povýšeně odmítal. To byl Tomáš Horáků z Jestřebí u Blanska. „Ty Horáši Tomáku!“ nazýval jej Hurda kritik a posměváček, který rád překrucoval jména a hrál si se slovními hříčkami.

Mezitím v zadním koutě spustila trojice ostrých hochů ostré terčeto. Špatinka (Špátě), Šeha, a Korotvička (řečený „doktor“).

„Buď zdráv a vyhýbej se práci, nás práce neživí, nás živí magistrát, necháme práci stát, za renskejch padesát! Umřela práce, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly ….. Trio mělo úspěch a sklidilo potlesk, ač ten konec byl trochu silný a nevoňavý. Hoši si nevybírali a takové maličkosti je nerozházely.

Špatinka, rektorův syn trochu židovské fysiognomie, vyhlížel dosti staře. Měl silný knírek, licousy, dlouhé vlasy, židovský nos, silnou čelist, trochu přiohnutý a potkat jej nějaký zelenáč, snadno si jej spletl s některým profesorem.

Mluvil rozšafně a měl silně materialistické sklony. Písmo jeho bylo roztřesené, a jakoby v kříži polámané, a bylo mu silně podobno. On, Šela a Korotvička tvořili nerozlučnou trojici. Ti dva byli sice velcí, ale úplní holobrádkové, hladkých, téměř dětských lící a modrých očí.

Korotvička (doktor) byl zpěvák, tenorista a Šela obsáhl svým orgánem tři oktávy. Byl to čtverák, humanista, který nikdy nezkazil zábavu, ba byl kápo všech taškařin ve třídě.

Jemu se rovnal Pila, „Álojz,“ s fysiognomií opice, s knírkem, licousy, s očima uprostřed váčků a pytlíčků vrásek. Když si narazil buřinku na uši, hodil plášť na ramena a rozkračoval se ve zvonovitých pantalonech, na úmyslně zdřevnělených nohou, byl prostě neodolatelný. Celkem dělal dojem opice hedbávné, jen mít větší a delší licousy.

Mládenci zkoušeli zdali, za ten půlrok nic nezapomněli „ze svého umění,“ ale zkouška dopadla dobře, lépe než reparát některých z nich.

„Kdo bude naším třídním?“  „Jistě přednosta Welzl, „Dóda, Prenk Zib – Dóda! No sláva mu, to bude dobré, ať žije Dóda.“ „Hoši, pojďme napálit zelenáče do prvního ročníku. Ty Johan (Špáta) budeš hrát profesora a „doktor bude tvým asistentem. Jen do toho, to bude sranda!“

Mládenci šli. Špáta naladil vážno tvář, rozcuchal si trochu vlasy, přiohnul se ještě více, vzal lejstro pod páži a štrachál se pomalu do dveří. Hoši beztoho ještě vyjevení a nejistí povstali uctivě a stáli v napiatém pozoru. „I zůstaňte sedět,“ pokynul pan profesor milostivě. Oprášil stolek, vyčistil brejle, a vytáhl notes. „Pan asistent „ zůstal u dveří a přehlížel vážně „stádo“ v lavicích. „Tak tedy, milí hoši, podíváme se na to, koho zde vlastně máme. Vaše jména?“ Dále se však nedostal. V zadní lavici se ozval tutlavý smích. Čížek repetent a starý známý od loňského roku se tam řehtal a smích jím probíjel.

I pan profesor s asistentem vypadli ze své úlohy, a tváříce se trochu uraženě, odcházeli k nemalému překvapení všech zelenáčů. Ve dveřích se srazili s pravým třídním Hrabákem. „Copak zde pohledáváte oba v cizí třídě,“ bručel na ně Hrabák a měřil si je podezřele. „I jen malé obchodní řízení, pane profesore,“ odvětil Špatinka uctivě. „Jen aby to nebylo nějaké darebáctví, hned první den.“

Ti dva odešli s hlubokou úklonou a jejich třída hlaholila jadrným rykem, nad povedeným taškářstvím „Výborně Špáťo, dobře jste to provedli,“ pochvalovali mládenci, a plácali je po zádech a ramenou.

Vašíček Platte (Plotenbřuder) zatančil radostí tango na svých předlouhých fajfkách. „Vašku, nezblázni se, myslíš, že jsi v „Kistni“ na bále?“ „Nemluv, ani nevíš co je to Kistna.“ „Ale ty víš, viď.“ „Platte aby nevěděl, kde je ráj Plótňáků. „Se ví. Kistna je Kistna, a kdo tam nebyl nic nevíděl.“ A zahvízdal rozpustilý grázlovský popěvek.

Vašíček rodák ze Žabobřesk, tedy trochu taky Brňák byl rozený Plotňák, Grázl. Měl všecky jejich manýry i sklony. Byl drzý, lehce uražený a rvavý, liboval si ve sprostotách a grázlovství mu hledělo z očí. Zpívál-li, zpíval drsným jadrným hlasem a doprovázel se pohyby a mimikou předměstských kavalírů v krátkém kabátku s kloboučkem na dvě facky. To naše milé studentstvo, naši průmyslováci.

A třída hlučela a okny padaly sluneční paprsky a ozařovaly sloupy zvířeného prachu. Okna šla do dvora, naproti byly strojírenské dílny a za nimi na vysokém tarasu kaštany a lípy na nádvoří chudobince. Na střeše se hašteřili vrabci, posedávali holubi a v zimě i vrány. Na chodbách jichž okna šla do tiché ulice, šelestila a bručela táhlá ozvěna, nerozléval-li se po nich právě proud uvolněných, rozteklých průmyslováků. Chodby byly nekonečně dlouhé a krok osamělého chodce se v nich rozléhal, jako v klášterní kryptě.

Nu, dnes bylo brzy ukončeno. Třídní „Dóda,“ nevelký, hezky obtloustlý, šedivý stařík, který se svým bílým knírem a šedivou bradou se podobal až příliš spisovateli Jakubu Arbesovi, provedl zápis do třídníka, přehlédl svoje nastávající „stádo,“ zkušeným okem, usmál se na známé, odhadl a ocenil přírůstky a prozatím byl konec.

Třídy se vyprázdnily chodby zahlučely halasem a hlaholem kroků a hlasů a hlavní brána vyplivla celé to množství do tiché, ale nyní oživlé ulice. Byla to společnost pestrá a velmi míchaná. Byli tam opravdu již i tátové a staří vojáci, z oddělení mistrovského a mezi nimi patnáctiletí kloučkové, zelení a neopeření, pouhá ještě neviňátka.

Celé to množství asi tři sta lidí se rozlétlo a rozstřiklo v kapkách a stružkách po okolí a ulice zase utichla a oněměla.

---------------------------------

Václav Suk šel pomalu a odměřeně s nezbytnou cigaretkou v ústech, lhostejně pohlížel na obě strany ulice.  Míjel akáty po stranách chodníku, minul starý hřbitov na Giskrově ulici a pustil se dolů ke kiosku a Kolišti, tam kde se ve staré, zapadlé uličce byl jeho nynější byt. Šel pomalu a nic jej nezajímalo. Byl to už taky starý kozák, který prošel za svým vzděláním kus světa.

Byl Čech, rodák od Čáslavě, poznal Prahu i Plzeň, aj zakotvil na Moravě, v Brně. Všude jinde mu byly poměry úzké, a tohle byla jeho poslední záchranná stanice. Byl to již starý repetent. Poznal kus světa i jeho svody dobré i zlé, které zanechaly stopy na těle i na duši.  Zatím byl tedy v Brně, a jak bude dále, o tom se celkem nestaral. Nějak bylo, nějak bude. A dá-li Pán bůh, štěstí snad přece ty studie nějak ukončí.

Zatím, nu co na tom, nač bychom se tím trudili a dělali si hlavu těžkou. Pozdravil spolubydlícího kolegu, který se již klonil nad nějakými papíry a výkresy a odešel ku svému koutku, kde měl své „ráky a drobnosti, zahleděl se na ně lhostejně. Co dělat? Zatím nebylo ještě co, to přijde později a bude toho aj až. Pro pilného žáka bude práce habaděj a nebude času ani k lenošení a lelkování.

Jen bude-li dobrá vůle a vytrvalost. Dosud jí bylo málo a vždycky zklamala. Zklame i zde, na té poslední záchranné výspě?

„Do čeho tam už brejlíš?“ „Ale objednal jsem si takové tabulky mechaniky a grafickou statiku, a tak se v tom probírám.“ „Oh, na to je času ještě. Ale je to otrava protivná, to já znám, však se to brzy přejí. Nač se do toho tak hnát?“ „Inu, co je to platné, když se tím musíme prokousat, ať se nám to líbí nebo ne. Však on nám to „Vincek“ osladí a učiní příjemným.“ „Jen jestli. Někteří páni dovedou učinit tu svoji vědu tak nezáživnou, jak se jen dá.“  „Nu, s Kroužilem to ještě ujde, jen mu musíš trefit do noty. Musíš se tvářit, jako by ses chtěl prací přetrhat a tu on přimhouří oko a někdy i popotlačí.“

„Uvidíme, to uvidíme,“ zabručel Suk bez zájmu. Zažehl si novou cigaretu, usedl na kufr a zadíval se do špinavého dvora. Vyhlídka nebyla právě pěkná. Pozoroval odřené, otlučené zdi a komíny, smetiště v koutě a několik ubohých záhonků pana domácího a chudokrevné růžové keře na okraji. Proč si najímal právě tento byt? Měl jedinou přednost, že byl laciný a to jej zlákalo. Jinak byl k zoufání. Nu, co na tom, však se zde nebude zbytečně meškat ani kochat krásnou vyhlídkou. Jen když se zde vyspí a ostatek, hm, práce, ano práce a studium to uvidíme. Znal sebe. Či bude to zase tak? „Co budeš dnes dělat?“ obrátil se na kolegu. „Co bych, práce ještě není, půjdu na procházku a večer do divadla. Chceš jít sebou? Poznáš trochu Brno.“

„Co na něm uvidíš, je to taková začouzená díra, nelíbí se mně. A v divadle dávají „Deboru,“ to znám též a mnoho se mi to taky nelíbila. Ach, Praha, kamaráde, to je něco jiného. To je, nu prostě, to se nedá ani přirovnat. „I co, zvykneš si a Brno má též svoje půvaby, uvidíš. Jen je umět hledat a najít.“ Suk se usmál pohrdlivě. „Jaké půvaby. A to ostatní, holky a putyky, ty se najdou všude, nemusí to být ani velkoměsto.“ „Tak co, půjdeš?“  „Pojďme tedy, však když se nám to omrzí,  je dosti „přístavů,“ kde se dá zakotvit.“ Loudali se Kolištěm, přešli Lažanského Velké náměstí, Dominikánské, zašli i na Františkův vrch a pozorovali z parčíku ruch před nádražím, moře střech dole pod sebou, v dálce na jihu, širokou rovinu Svrateckou a docela v dálce svítily bílé štíty Pálavských kopců v klesajícím slunci.

Kolega Vančura upozorňoval na jednotlivé body, vysvětloval a Suk mlčky naslouchal. „Vidíš, že to přece není tak zlé.“ „I co je to platno. Praha to není. Hrome, kdybys viděl Petřín, Hradčany, Vyšehradskou skálu, to bys tepŕvkou koukal. Toto zde je takové ubohé.“ „Inu vím, Praha j Praha. Ale pojď, půjdeme na Špilberg, tam odtud je krásná vyhlídka.“

Sešli dolů na Kopečnou, zde jsou ty „kláštery panen počestných,“ upozorňoval Vančura a Suk se chápavě usmál. Pak vyšli hore Pekařskou, kde se transy plazila namáhavě na horu, a z Eliščiny třídy stoupali serpentinou nahoru na Špilberg, starodávný kopec s hradem a rozsáhlým parkem na úbočích. Došli na výstupek a plošinu u sochy Rawitta de Souchez, odkud byla pěkná vyhlídka.

„Tak jsme již zde. Tohle, ta socha, to byl císařský vojevůdce, kalvínec, který uhájil Brno katolickému Ferdinandovi III. proti luteránským Švédům. Tamhle dole je náměstí s jeho jménem. Zde naproti je věž Jakubského kostela, jejíž vrchol je asi tak vysoký jako Špilberg sám. Před námi jsou Dominikáni, vlevo svatý Tomáš, tamhle vpravo Kapucíni, tam dole Jezoviti, atd. Až tam docela v dálce, ten zubatý lom kamenný, to jsou Hády, vápencový lom. A kdyby bylo jasno, uviděli bychom možná i Prateckou mohylu, pomník bitvy tří císařů u Slavkova r. 1805. No, a tam vlevo, docela v dálce na obzoru, ty dva zubaté štíty, to je Babí lom, kde jsou dvě rozhledny, a z nichž je krásný pohled do okolí.

Sem chodívám dost často a nejvíce za večera. Tu se rozběhnu po těch prvních příkrých schodech a vyběhnu jedním dechem až na horu sem, ne toto své oblíbené místo. To bývá můj nejkrásnější okamžik. Vůkol je ticho, nic je neruší, ani stromů ševelení, a temno je kolem, a tam dole záře světel, moře světel, kam až oko dohlédne, až tam k dalekém obzoru. A z důly slyšíš jen šum a hukot jako mocného proudu. A šumí to opravdu proud, mocný proud života tam dole a jeho žilobití. Nu, však to taky uvidíš. Či také to nebaví?“ „Mnoho ne. Kdysi ano, taky, ale viděl jsem již tolik věcí na světě, že mne to již sevšednělo.“

„Ty mluvíš jako bys byl již bůh ví jak stár a omrzelý životem. A je ti něco málo přes padesát. Já myslím, že krása nemůže sevšednět, a kdo má pro ni smysl, a vnímavost, k tomu vždycky promluví. Jen se před ní neuzavírat, nehradit se strojenou blaseovaností. „Můj milý, kdybys byl prožil tolik co já, snad bys mluvil jinak. Vždyť tys ještě života nepoznal. A život, to je divný pán. Láká tě, láká, ukazuje své svody, zavede tě do bažiny nebo propasti, a pak se ti vysměje. A ty zde zůstaneš, odrán jako ten strom po bouři o všecky své ideály a iluse. Ale to sem konečně nepatří.“

Zamlčeli se na chvíli a šli pomalu podél hradní zdi na druhou stranu kopce, kde slunce se již schylovalo silně k západu. Jeho rudý kotouč obléval vše svou krvavou záplavou.

„Nu, tak povídej ještě, ukaž co je tu zajímavého. Na to co jsem řekl, nedbej. Jsem někdy divný pavouk.“ Jeho druh se zahleděl přes údolí řeky. „Vidíš tam na těch návrších na Žlutém kopci, které byly kdysi pokryty vinicemi, tam stál pruský král Bedřich a pohlížel si Brněnská opevnění. Zvláště bedlivě pozoroval bašty a Františkově vrchu, a ty byly pevné, dobře vyzbrojené. Nu a byl taky svědkem toho jak obránci zabili jednou ranou z těžkého kusu čtrnáct francouzských švalitérů z jeho družiny.  Ó, Brno bylo tvrdý oříšek, odolalo Tatarům za Václava III, Švédům i Prusům.

Je zajímavo, že při velkém obléhání pod Bedřichem II, byli taky Tataři a Kozáci. Divíš se tomu?“ To král saský, tuším, že Filip August byl tehdy i králem v Polsku a jako Bedřichův spojenec poslal sem taky ty své pluky z Polska. Tam ve zdi biskupské katedrály na Františkově jsou ještě zazděny kamenné koule, památka na to pruské obléhání. Taky se na ně podíváme. Tehdy vybuchla prachárna na hradě a silně jej poškodila.

A když Napoleon obsadil Brno, dal hradby na Špilbergu zbořit a zničit a tehdy přestalo být Brno hrazeným městem. Na místě hradeb byly pak založeny nynější sady. Tam dále vpravo jsou Pisárky, oblíbené procházky Brňanů, pak jsou vodárny na řece a Kamenný Mlýn. A tadyhle na Červeném kopci se dobývá ten červený slepenec, stavební kámen, pěkný materiál na obložení soklů. To pro tebe jako odborníka. Uvidíš taky tam na Františkově na několika palácích.“

„Pro dnešek dosti, slunce zapadlo, vrátíme se.“ „A co víš ještě?“ „Tož mnoho toho není, přiznám se ti. Musel bych studovat dějiny Moravy. To vlastně jako pravý Moravan bych měl učinit již dávno. Ale ty dějiny byly jistě pohnuté jako každé jiné. Jenže na těch našich odborných školách se tomu věnuje málo péče.

„Kam teď? Chceš na kávu?“ To můžeme. Vím o jedné malé kavárničce dole na Kapucínském plácku. Je to tam hodně míchané, ale káva je tam dobrá.“

Sešli dolů a dali se přes Zelný trh. U výlohy závodů J. Lídla se zastavili. Prohlíželi si pěknou sbírku hudebních nástrojů a Suk pokyvoval pochvalně hlavou. „Líbí se ti?“ „Jak by ne. Pěkné věci, moc pěkné. V tom se trochu vyznám.“ „No ba, vždyť jsi také hudebník. Tamhle ty housle jsou parádní.“ „Koncertní kus, však taky stojí pěkné peníze. Šestnáct set korun, to si dám líbit. To je tak pro Kociána Kubelíka.“ „Nu, ten by na ně asi nehrál, ten má jistě vzácnější!“ „To jistě má. Inu proč by neměl, když má takové báječné příjmy. O tom se našinci ani nezdá.“

 „Poslyš, kamaráde, teď mně napadá, když znáš takové jméno, není ten hudební skladatel a hudebník tvůj příbuzný?“ „TO tedy je Je to můj strýc.“ „Nu vida a ty jsi taky trochu hudebník. Proč ses nevěnoval hudbě? Ty přece tak dobře hraješ, pokud vím.“ „Inu, nestalo se. Hrát jsem se naučil dost snadno, ale k srdci mně to nepřirostlo. I teď zahraji si někdy rád, ale jen když mám náladu.“

 „Škoda, mohl jsi být taky slavný, jako ten tvůj strýc.“ „To sotva. Umění je něco jiného, a řemeslo taky. Není-li v člověku božské jiskry génia, byl bych jen takovým uměleckým nádeníkem.“ „Kdo ví jak je to. Některý člověk neví, co v sobě nosí!“ „Já však vím a není to jistě nic vznešeného.“

Zde se zamlčel, a zaťal zuby, a zkřivil tvář v podivnou grimasu. Kamarád naň pohlížel postrašeně. Divný člověk ten Suk, čert ví, co v něm vězí. V kavárničce bylo velmi živo. Hosté si jen podávali dveře. Kdo ví co je sem táhlo. Místnost byla malá, špatně osvětlená, a přece se návštěva netrhla.

Bylo tu hodně venkovanů, kteří přijížděli do Brna a kavárna je ochotně přijímala do svého lůna, aby je zase po chvíli vyplivla na dlažbu. Dali si každý jednu černou, a pozorovali přítomné.

„ V Hradišti je nejlepší hotel „Kamereith,“ tvrdil jakýsi strýc ve slovácké košili, která se ještě po starém způsobu zavazovala pod krkem šňůrkou. „Už ne příteli, dávno ne, teď „Zelený strom!?“ oponoval mu soused. „A ty znáš Hradiště?“ „Jak by ne, tam jsem se něco najezdil.“ „Můj krajan,“ usmál se Vančura, a pokývl na košilku se šňůrkami. Strýček byl už opilý a jazyk se mu špatně ohýbal. Přes to se stále do hovoru a obtěžoval sousedy.

„Dnes jsem pracoval na Špilberku,“ pravil soused. „A cos tam dělal, vynášal h---a v puténkách?“ Soused se na to ovšem hrozně urazil, hosté si pohoršeno odplivovali a kavárník se synem vyprovodili ven dosti nelíbezně Slováčka.

„Pěkný krajan,“ ušklíbl se Suk. „Je to Slovačisko opilá jakáž pomoc. Má to Pán Bůh všelijaký dobyteček na světě. Ale měl jsem tu krajana, rodáka, mnohem slavnějšího, a zrovna tuhle na Špilberku. Ale to už je dávno, já to ovšem nepamatuji. To bylo ještě za mého dědečka.“  „Jistě? Tak povídej!“

„Inu, bylo to, bylo. Byl dokonce i povýšen,“ usmíval se Vančura. „Ale opravdu?“ „Už ano, totiž, oběsili ho na šibenici!“ „Hrome, tedy zločinec?“ „To po našem soudu právě ne. Ale těžké rouhání a urážka Jeho Veličenstva. A nebyl to člověk ledajaký, nevětší sedlák a fojt, to je totiž jako rychtář, oblíbenec vrchnosti.“   „To muselo být dávno!“ „To bylo, ještě za dob roboty, ale pravda je to. I jméno znám, jmenovalas Psotka. Na Špilberku byl uvězněn a taky popraven.“ „Ba, tak je to na tom světě, člověk neví, kde ho čeká sláva a odměna. Tomu tvému Psotkovi se jistě ani nezdálo, že bude „Tak povýšen.“ „To jistě ne. Ale zasloužil si to, byl prý to velmi zlý člověk, surový, nelidský.“

„Půjdeme,“ tázal se V., po delší pomlce. „Já nepůjdu. Běž si do divadla sám, chceš-li. Já ještě posedím. Co jiného bych kde dělal.“ „Tož tedy „do vidzenia.“ A nenatáhni to přes příliš, abys nepřišel moc brzy ráno.“ „I nestarej se!“ Stiskli si ruce a rozešli se.  Suk seděl ještě chvíli a pak šel taky. Loudal se pomalu ulicemi, zašel i na promenádu, ale tam ho nic nebavilo, i zašel do malé vinárny.

-----------------------------------

Je nedělní ráno. Slunce se vykoupalo v rose, odhodilo plachetku mlh do řeky, a rozběhlo se na své pouti po vyleštěné do modra obloze. Zde ovšem v té hluboké studni dvora to příliš pozorovat nebylo. Zdi byly stále stejně ponuré a otlučené, ale aspoň vrcholky komínů byly pozlacené a zářily docela vesele. Vančura byl již dávno vzhůru. Nebyl tvrdým spáčem a držel se hesla: brzy do postele, záhy z postele.

Byl v dobré náladě a pobroukával si nějaký nápěv z opery. Trochu si zopakoval včerejší látku a teď něco kreslil. „Tak to bude nejlepší. Sem příčku a tadyhle okno do předsíně dáme a pak se na to pěkně podíváme,“ zpíval si kupletovým nápěvem. Byl zabrán do své práce, že ani nepozoroval hodin, jak rychle ubíhají.

V kuchyni šramotila bytná nádobím v dřezu a na pavlači povykovaly děti. To však nevadilo Sukovi, který spal bohatýrským snem a chrápal, až se záclony v okně třásly. Hodiny právě odbíjely osmou. Vančura odložil práci a vstal. Protáhl se a zahleděl se na Suka. „Spí, stále spí,“ bručel. „Zaspal by i soudný den.“ Přistoupil k němu a zatřásl s ním. „Vstávej, ty ospalče!“ „Mhm,“ protáhl se Suk, a otevřel půl oka. „Kolik je hodin?“ „Už osm. Spal bys dopoledne.“ „Už osm? Já myslil, že je teprve jedenáct,“ ušklíbl se Suk. „Tobě he to brzy?“ „Vždyť je neděle. Co bych si nepoležel, Zvláště když jsem to včera tak dobře natáh, viď.“ „Pro mne, lež si, když chceš. Já už si urobil kus práce, podívej se.“ „Což ty, ty jsi vždycky z těch pilných.“ „I ty bys mohl. Ty při tvém nadání bys dokázal mnoho, kdybys chtěl. Ale ty svou hřivnu zakopal a utrácíš se v marnostech. Bloudíš, Václave, bloudíš!“

„Prosím tě, nemluv tak moc v biblických podobenstvích. Jsi jako páter Augustin. Raději mně objednej snídani.“ „Paní maminko, přineste milostpánovi snídani, ale musíte ho i nakrmit, on ještě nevidí!“ „Nezlob mne, nebo ti hodím podušku na hlavu.“ „Pochybuji, že bys mne zasáhl.“  „Vy jste ještě v posteli?“ divila se pani, nesouc kávu. „Vstávejte. Vy jste mně pěkný šohaj. Dnes je tam tak krásně a vy se válíte v peřinách. Nestydíte se? A měli byste jít do božího kostelíčka, na kázání, na mši. Musíte se modlit za dar Ducha svatého, aby vás osvítil a zbystřil vám rozum a paměť.“

„Pro Václava to už neplatí, ten už vyšel z kostela. A Duch svatý naň sestoupí dosti často, když se namázne.“ „Už zase dopaluje. Paní, dejte mu tam jednu. Mluv za sebe. Kolik ty těch chrámů Páně ponavštívíš?“ „I chodíval jsem taky, chodíval, ke svatému Tomáši. Teď už mne tam nic netáhne.“ „Řekni, že se ti nechce, co by tě tam táhlo?“ „Kdybych ti řekl, že jsem tam chodíval za děvčetem, totiž s děvčetem, to bys mně nevěřil,“ „Do kostela se nechodí za děvčaty,“ namítala paní. „To by byla pěkná pobožnost.“  „Ale s děvčetem ano. A jak jsem byl pobožný a modlil jsem se, poslouchal kázání. Inu, co by člověk pro děvče neudělal.“

„Nevěřte mu paní, ten a děvče, ten ještě neví co je holka.“ „To jsi řekl pravdu, dosud nevím co je to holka a ani po tom netoužím.“ „Holka není děvče, to si pamatuj.“  „Jsi příliš úzkostlivý ve svém rozlišování. Mně je to jedno, prašť, jako uhoď.“ „Ale nemělo by být. Jsou to bludičky, Václave a zavedou tě, že někdy utoneš, pamatuj si!“ „I jaké strachy.“

Mezitím se Josef ustrojil a připravil se k odchodu. „A co ty, budeš se stále válet?“ „I nebudu, neměj starosti. Od jedenácti je koncert na Kolišti, tam se možná uvidíme. A teď si už jdi, kam tě to táhne.“

„NU tak dobrá, kamaráde,“ přisvědčil Josef a vyšel z domu. Dal se malou ulicí, minul kiosk, nahlédl do výlohy fotografa Rafaela, přešel kavárnu Briebrovu (Bieberkaffce) a její improvisovanou pouliční místnůstku, instalovanou venku na širokém chodníku pod oleandry a dal se Novou ulicí k Lužánkám. Zde nalevo byl hokynářský krámek jeho krajanky a rodačky, sousedky Rybkové. Její dcerka Karolinka stála právě na prahu a chovala na rukou nejmladší ratolístku, malinkou sestřičku. Rybkovy nezapírali svůj slovácký původ, nosily stále domácí slovácký kroj od Hradišča.

Tetička Rybkova byla dříve vdovou, vdala se znovu, ale ne zrovna šťastně. Odjela s novým mužem do Vídně, ale dlouho si tam nepobyla. Za půl roku se objevila v Brně i s rodinou a zařídila si krámek na Nové ulici. Kde zanechala svého muže, o tom mnoho nemluvila. Zůstalo jí po něm jen jméno Gregora, a to maličké mrně, které právě hýčkala nejstarší dcerka.

V. se usmál na Karolinku, zeptal se, jak slouží zdravíčko, co maminka, a maličká roste, nezlobí? Karolinka poděkovala s úsměvem a vyprovázela jej rozzářeným pohledem, až zašel.

Zde byl Lužánky, velký sad a lákaly svým svěžím stínem. Byl to již starý sad, s mohutnými stromy, založený hned za císaře Josefa. Bylo zde hezky a útulno, třebas, že ne zrovna ticho. Sad byl volný, úplně otevřený, a vedlo jím několik veřejných pasáží, kterými stále procházel proud chodců a procházečů.

Za velkým pavilonem, kde bývaly někdy koncerty a výstavy, seděli na lavičkách sváteční návštěvníci, nejvíce dámy s dětmi, které vesele skotačily, pobíhaly vedle rybníčku s vodotryskem, a házely rybičkám sousta housek. Tam bylo hlučno, nejživěji, ale vzádu k Černým Polím, kde se točily a ztrácely cestičky mezi houštinami, pod mohutnými černými smrky, platany a duby, tam bylo úplné ticho, prázdno.

Tam se mohl osamělý chodec zadumat a zasnít bez obavy, že bude vyrušen všetečným pohledem. Tam v hlubokém stínu bylo i vlhko a téměř smutno, proto tam taky málo kdo přišel, leda nějaká osamělá dvojice zamilovaných.

Vyšel zadní brankou do Černých polí, ale vrátil se brzy. Nebylo ta příliš veselo. Sranou od posledních vil a osamělých domků byla prázdná, opuštěná pole a pak prázdná, vyhaslá a opuštěná a spustlá cihelna, s vyrytým důlem v hliništi.

Byl to obraz pustoty a zničení, který upomínal až příliš na poslední věci člověka. Pod ní se ploužila špinavá Ponávka a rozkládalo se smetišče, skládka všeho neřádu z celého města. Pohled opravdu ne příliš vábný. To zde byla již pravá, nefalšovaná periferie v celé své nahotě!

Proto se vrátil do sadu a pak vyšel na Novou ulici. Neviděl nikoho známého a začal se nudit. Loudal se pomalu nazpět mezi množstvím proudícího davu a v rámusu řinčících tramvají a jeho zrak ulpěl náhodou na vývěsní tabuli: „Schneider meister aus Wien. Ach vida, krejčovský mistr z Vídně. Usmál se při té vzpomínce.

Bylo to tehdy pozdvižení, malá vojna. Mistr, u nějž bydlil tehdy Franta Rybka, varhaník, byl veselý člověk. Ale tehdy se mu stala nehoda, paní mistrová jej přistihla v dílně se služkou v trochu důvěrné situaci. A výsledek byl katastrofální. Paní se velmi hněvala a mistr z desperace vyváděl. Pozval je všechny na kolotoč do Králova Pole a tam je hostil a platil za všecky. Bylo to tehdy velmi veselé, ale mistrovi bylo u srdce všelijak.  Je tomu již roky a mládenci byli ještě zelení kluci. Ale bavili se znamenitě, užili zábavy na kolotoči až do přesycení. Inu, bývalo někdy veselo.

Bývalo! A což už není? Změnilo se to tak mnoho, za ta tři léta? Snad ne, jenom že jsme starší a vážnější. Ale ta naše vážnost taky jde někdy za školu a někdy až příliš často.  Vždyť jsme mladí a mládí chce taky své.

Mezi tím, co tak chvíli uvažoval, upoutaly jej v davu dva páry tmavých, usměvavých očí, dvě známé tváře, ach, tak příliš známé. „Bože můj, Helenko, Bětuško, vy zde? Jaká náhoda, jaké štěstí, že vás zde potkávám.“ „Pepánku, budete nám vítán. Už jste se vrátil?“ „Ano, již druhý týden oblažuji Brno svou přítomností.“ „Tak již druhý týden, a mluvíte o štěstí. Zde nás můžete potkat každý den, kdybyste chtěl,“ usmívala se děvčata. „Jistě jste na nás zapoměl. Co pak my pro vás, ubohé, nepatrné.

„Ne, tak nemluvte. Zapoměl! Jak bych mohl zapomenout. A proč mně vykáte, což jsem vám už tak cizí?“ „Ó, vy jste dobrý, za celých sedm měsíců jste si na nás nevzpomněl, ani zprávičky o sobě nedal. Jen jeden pozdrav, a to je trochu málo, nemyslíte?“ „A přece jsem nezapomněl. Či myslíte, že ten kdo mlčí, nevzpomíná? Vzpomínal jsem často, když jsem byl tak sám, tam v té hluši mezi cizími lidmi. Nebylo mně vždycky dobře, a tehdy jsou vzpomínky to nejdražší, co máme.

Proč jsem nepsal? Snad z obavy, abych neobtěžoval, že bych nenašel pochopení a dočkal se zklamání. Myslil jsem si, sejde z očí, sejde z mysli, odešel, zapadl, a už pro nikoho nic neznamená!“ „Vy jste divný člověk. A nás to zase mrzelo, ba i bolelo, že mlčíte,“ pravila Bětuška s výčitkou. „Opravdu, Bětuško, opravdu? Zadíval se jí do očí pátravě. Zarděla se, a sklopila zrak. Zastyděla se, že řekla snad příliš mnoho. Stiskl jí vděčně ruku. „Děkuji vám, byla jste ke mně vždycky dobrá, a doufám, že budete zase.“ „A povězte mi taky něco o sobě. Jak u vás, co nového?“ „U nás se mnoho nezměnilo, leda, že bratr Frantík přijel.“

„Tedy přec. Dva roky se toulal v cizině, až ho zase domov zavolal. Všude dobře, doma nejlíp, jen kdyby tak mohlo být stále. Jenže ten domov se stává úzkým, těsným a ptáčata se musí na konec přece jen rozletět do světa. Na všecky to čeká, i na vás. A což maminka, zdravá?“ „Maminka stále churaví, ta už zdráva nebude. Však víte, s jakou těžkou chorobou se musí trápit. Jen tak, že se po domě plouží.“ „Ubohá, opravdu ji lituji. Byla to dobrá paní, měl jsem ji rád, jako svou matku.“ „Však ona vás taky, a stále vzpomíná, na Pepánka.“ „Děkuji, vyřiďte jí můj srdečný pozdrav i tatínkovi. Ještě muzicíruje?“

„A stále, to víte, harmonika a „pývo,“ to je jeho nejmilejší. Ten už jiný nebude.“ „Vždyť je tak líp. Dotud dobře, dokud ho to těší. Až ho to přestane těšit, pak bude možná hůře. A každý máme v něčem zalíbení, viďte, Bětuško. Nu, co tomu říkáte?“ usmál se na ni škádlivě.

„Nu, řekněte, v čem máte vy zalíbení?“ „Já nevím,“ zapýřila se. „Mám ráda všecky, celý svět.“ „A někoho nejraději, viďte?“ Na to už neodpověděla a trochu zesmutněla. „Nu, odpuste, nechtěl jsem vás urazit, ani vám ublížit.“ Helena se jí smála, ale on, porozuměl. Těšilo ho to a hřálo v duši. Bětuščino mlčení mluvilo dosti, a on pochopil, kdo je to (ten někdo!“ Ona nezapomněla a bolelo jí jeho mlčení. Dobré, milé děvče.

Mezitím došli až k jejich domu, kde se zastavili. „Nuže, děvčata, zde se s vámi rozloučím. Mám opravdu radost, že jsem se s vámi setkal, a dovolíte-li, někdy vás navštívím. „Vždyť můžete jít hned nyní, zároveň s námi,“ namítala Helena. „Odpusťte, ale není právě nyní vhodná doba k návštěvám, teď před polednem. Vím, že budete mít spoustu práce, když maminka churaví, a já bych vám tam darmo překážel. Až někdy jindy. Pak si to nahradím.“ usmíval se vesele, a tiskl jim ruce.

Cítil, jak se Bětuščiny prsty zachvívaly v jeho dlani. Rozuměl. Děvčátko milé! Vyprovázel je ještě pohledem, až zmizely v šeru chodby. Pak odcházel, objímal by celý svět. Cítil jak něco krásného, radostného se mu chvěje v nitru. Ona nezapomněla, Bětuška. „Dnes jsem měl šťastný den, to byla dobrá hodina,“ šeptal si. Kdo z nás je šťastnější, Václav otrávený flámem, nebo já, který si odnáším vonnou kytičku nadějí a víru v něco krásného, co přijde, ano přijde.

-----------------------------

Promenáda na Kolišti byla toho dne neobyčejně četně navštívena. Pěkný den vylákal hojně prochazečů. Uprostřed po asfaltové vozovce pojížděly řady povozů tažených bujnými koňmi, v nichž si hověla ta elita, smetánka brněnská, A po stranách se šinuly dva mohutné proudy pěších návštěvníků, těch prostých občanů, kterým stačily jejich vlastní dopravní prostředky.

Vedle na širém prostranství stály hloučky občanů, většinou mládeže pod mohutnými kaštany, kteří se živě bavili, škádlíce se, pozorujíce procházeče a kritizujíce vše co je upoutávalo. V prostranném pavilonu na vysoké podezdívce koncertovala vojenská kapela, mohutné hudební těleso, asi o třiceti mužích. Hudba vesele hrála a zvuky se nesly daleko v čistém, jasném vzduchu pod košatými stromy a skýtaly požitek každému, kdo chtěl naslouchat. Naše parta průmyslováků byla již komplet a bavila se vesele. Hoši byli v bujné náladě a vyváděli jako nezvedené děti. Stáli pod košatým kaštanem vedle pavilonu, ale naslouchali hudbě jen tak na půl ucha. Jejich předákem byl Vondráček, veselý, trochu tělnatý mladík, boubelaté tváře, s modravým nádechem po vyholeném strništi. Vyhlížel již trochu staře a  poněvadž se tvářil vážně, ba někdy přísně, (když byli hoši příliš bujní) a zřídka se usmál, nazývali jej tátou.

Červenka Fanoušek („Wochmón nebo Wache“), nízký hoch červené, ducaté tváře, jej jmenoval důsledně tatínúkem. „Tatínku, už půjdeme, já mám hlad?“ „I kuš, kluku nezdárný, čekej a nezlob, stále bys jen jedl.“ „Ale když maminka čeká s obědem!“ „Ať čeká, však se dočká“ Fanoušek se tvářil zarmouceně, Vondráček přísně, tatínkovsky a ostatní se řechtali. „Á, vida Vančůrka už je zde. Kde ses toulal, básníku? Nechodils po zakázaných cestách?“ „Myslíte tak jako vy?“ „Pro nás je všecko dovoleno“ „Hleďme, Beránek. Čáp, Červenka, Čížek, Korotnička, celý cirkus je pohromadě. Zpěváčkové boží, zazpívejte! A Veselý, Vojtek, Zavřel, Zigmunda. Proč jsi ho zavřel, Vojtku, co provedl? Tak už ho nezavírej, vždyť on je taky rád na světě.“ „A co ty, Zavřele s deštníkem, byls na pouti, Franto? Kde máš růženec a škapulíř?“ „V kapse, ty Matěji!“ „Růženec a škapulíř se nosí vždycky pověšen na hrdle, rozumíš, ty Franto Zavřelů z Lažánek?“

„Tak si ho tam zavěš sám, když to víš. A pamatuj si, že nejsem žádný Franta, vždycky Ludvík.“ „Ludvík?“ To bude nějaký omyl. Tobě tak pěkně sluší Franta, nebo ještě lépe Honza.“ „Nezlob mně, nebo tě s tím parapletem - .“ „Kluci, nehádejte se mně zde, nebo jak odepnu pásek, uvidíte,“ zakročil Vondráček přísně. „Tatínúku, odpusť, my už budeme hodní,“ omlouvali se hoši rozpačitě, ale s šibalským úsměvem. Neklackujte se hoši, budíte leda pohoršení. Kdybyste raději naslouchali té krásné hudbě. Okrádáte se o duševní požitek.“

„Ať nám každý vleze na záda, copak jsme v kostele na mši?“ A jaký hudební požitek? Ti „landveráci“ to vytrubují jako hasiči. To „osmáci“ hrají jinak, to je opravdu požitek, ale tito? Samé trouby, pozouny a heligóny. Ti měli jít ke branám Jericha.“ „I nerozumuj tolik, rozumíš hudbě jako koza petrželí. Pro tebe je to až moc dobré.“ „A ty tomu rozumíš lépe, nezahrál bys ani na zouvák.“

Blížilo se k poledni a zábava byla stále hlučnější, bouřlivější. Jen mistr Beránek byl nějak schlíplý, zamlklý. Pohlížel chvílemi k proudu promenádujících a krčil se do zadu, za kmen kaštanu, jakoby se někoho ostýchal, nebo bál. „Beránku tichý, jenž snímáš hříchy, co je to dnes s tebou? Já tě nepoznávám. Kde je tvůj humor a „dobrá mysel?“ Beránek se ošíval a pohlížel stále jedním okem na promenádu. „Hrome, co tam vidíš zvláštního?“ „Ani se neptej. Je tam můj včerejší hřích.“ „Jak to, od které doby běhají hříchy po promenádách?“ „Běhají, brachu, běhají, a těm se raději vyhnout. Ach jo, braši milí, včera jsem „snímal hříchy světa.“ Radím vám: nechoďte večer do Černých Polí, je to velmi nebezpečné. Běhají tam „bludičky.“ a ty vás zavedou.“

„A tebe taky zavedly? Ubožáku, ale co se tváříš tak umučeně? Co na tom, to se stává, to není žádné neštěstí.“ „Jen si nemyslete, někdy je.“ Beránek si komicky povzdechl a zase šilhal mezi pasanty. „Nu, tak která je to?“ „Ta černá, v černých šatech.“ „Černý hřích v Černých polích,“ a dnes je tvůj černý den, všecko černé.“ „Ale ten tvůj černý hřích je docela slušný, mně by se jako zamlouval,“ mínil Vondráček. „Je to Mesalina, více neřeknu.“ „Chudáku, tak proto jsi ty dnes tak „dešperát!“ smáli se mu rozpustile mládenci. „Hoši, nechte již té nechutné rozprávky, že se vám líbí tak se v té neřesti brodit.“

„Jen nebuď tak cudný a nedůtklivý. Tady se děláš, a kdo ví. A ne-li taky se omočíš, počkej i na tebe to přijde.“ „Toho se nedočkáte.“ „I jen se tak nedělej!“ „Všichni jste stejní, už i Beránek klopýtl.“ „A ty jsi neviňátko i cnost sama.“ „Tak už dost kluci o tom,“ zakročil táta Vondráček. „O takových věcech se nemluví. Je to lidský a bude to vždycky. Jednou za čas si vyhodit z kopýtka neškodí. Jen musí být jeden opatrný a musí si umět vybrat a nenalítnout každé sukni, Beránku. A Vančurku mi nechte, netahejte ho, to je ještě duše prostá, nevinná.“ „Oho, pozdě, táto Vandráčku! Právě dnes jsem ho viděl se dvěma. A jak byl roztečkovaný, ani mne nezpozoroval.“ „Cože, co to slyším Vančurko? Tak už i ty? Pěkné věci tropíš, za mými zády! A já, vlastní táta o tom nevím?“ Vondráček se tvářil velmi přísně a hrozivě. Kluci se ovšem smáli, a Vančura se komicky ošíval. „I nerozčiluj se táto, je to už stará, poctivá známost.“

„Ták, stará známost, i podívejme se ho, konipáska zeleného. Ať se mi to už neopakuje, nebo bych musel zakročit se vší otcovskou autoritou.“ 

Hoši, tamhle běží Tomáš. A jaký je vohávnutej.“ „Nazdar Tomášku, kam si to hasíš, a kdo tě tak „zvolávil? Hrome frak, lakýrky, rukavičky a kdes nechal cylindr?“ „Ticho, vždyť on byl přece u sv. Tomáše pro ohlášky, bude se ženit, což to nevíte?“ „I toť tě novina, a která je to asi ta šťastná?“ „Tomáš je samá tajnost a chystá překvapení.“ Mládenci si Tomáše dobírali a smáli se mu a ten funěl a bručel jako medvěd. Tomáš byl opravdu směšný, Frak na něm visel jako na věšáku, lakýrky byly rozšmatlané a pantalony se plantaly ne křivých nohou jako dvě fángle.

„Nevím, kde to popadl, ten „auzúg.“ „Zdědil to asi po mladším bratrovi. Ten je směšný, kdyby se raději nemaškařil.“ „Nesmějte se mu, je to chudák, a obléká co má.“ „Nesměji se jeho chudobě, ale tom, že ze sebe dělá něco, co není. Vyhlíží jako ten věčný ženich v té komedii. Tomáš nemá ani špetky autokritiky.“

„Hleďte, Syřiště s paničkou. Kam to napsat! U6 zase spolu „kamarádí.“ „Jak to, manžel s manželkou?“ „To přece ví každý, že chodili každý svou cestou. Liška se o ni příliš nestaral, a panička se „bavila“ svým způsobem.“ „Toť že ano. Šel jsem jednoho večera vedle průmyslovky, šlo již na osmou hodinu a bylo to v zimě, tedy již dosť pozdě, a tam jsem ji viděl s tím brejlatým Majerem ze strojnického. Vycházel právě ze školy a ona naň čekala. Pak si to spolu hasili někam nahoru ke Krásné vyhlídce. Kam šli, nevím, ale bylo to dost podezřelé.“

„Inu, to je „moderní“ manželství. Jenže oni si nezávidí a přejí si svobody navzájem.“ „Sirka je až příliš moderní, a ona? Kdo ví, kde ji popadl.“ „A co na tom, jejich věc. A už je po koncertě. Konec, jde se domů, mládenci.

---------------------------------

Suk s Vančurou seděli odpoledne ve svém kvartýru a pokoušeli se „studovat.“ Mnoho se jim to nedařilo. Vančura se klonil nad otevřenou knihou, ale duch jeho bloudil jinde a zrak jeho byl upřen do neurčita. Suk kouřil obligátní cigaretu, pohlížel do dvora na otlučenou zeď a nemyslil na nic. V domě bylo ticho, nájemníci odešli většinou ven na procházku užít krásného odpoledne a tak nic nerušilo jejich snění.

Suk se po chvíli vytrhl ze zadumání a pohlédl pátravě na Vančuru. „Jeníčku Vančurůj, co je s tebou? Ty dnes celý záříš, jako by tě potkalo velké štěstí.“ „Potkal jsem dnes radost,“ pravil Vančura se zasněným úsměvem. „Radost na ulici? Snad ne v té dvojici dopoledne?“ „Nu ano, tam, není to žádné tajemství.“ „Hm, a která to je to?“ „Neznáš ji.“ „Co na tom, ale mohu ji poznat. Šak povídej, jaká je, hezká?“ „To víš, hezká, jako obrázek z pouti. Světlé, zlaté vlasy, tmavé oči, drobný obličejíček s dolíčky v líčkách – .“ „Vím, štíhlá jako proutek, útlé nožky, drobné ručky, atd.“ „Jakže ty ji znáš?“

„Neznám, ale dovedu si ji domyslit, znám tvůj vkus. Můj typ to však není. Jen bych rád věděl, co s ní budeš dělat. Cukrová panenka pro štěstí. Tu si dáš pod skleněný zvon a postavíš na kostn. A by ses bál na ni fouknout, ne tak ji stisknout, nebo zmáčknout.“ „Zmáčknout, nač ty hned myslíš. Vy všichni myslíte jen na ten hrubý prožitek, ty i Vondráček i ti ostatní. Není tak křehká, jak si myslíš, třeba je jemná.

„Nu, ty na ni pohlížíš jako na svatou. není to panenka „dotejkaná,“ víš, jak pravil Havlíček ve svém epigramu?“ „Jsi cynik Václave. Znám ji tři roky a vím, že je to čistý, orosený květ. Není to známost od včerejška.“ „Ale sedm měsíců jsi ji neviděl, a za tu dobu nevíš co, se stane.“ „Nu, snad, ať tedy platí tvoje.“ „Vy materialisté hledáte ve všem jen tu horší stránku a nic vám není svato. Honíte se za požitkem, užíváte a nemyslíte na špatný konec. I ten Beránek již.“ „Beránek měl mlčet, a nechlubit se. O takových věcech se nepovídá.“ „Ano, hřešit tajně a zapírat.“ „Já se nechlubím a taky nic nezapírám. U mne je to věc samozřejmá, tělesný úkon jako jídlo, pití a spánek, ukojení tělesné potřeby.“

„A přece není tomu tak. Zdrženlivost ještě nikomu neuškodila. Nadbytečnou tělesnou energii můžeš vybíjet v práci a sportu, v cestování. A energie sexuální se vybíjí sama. Co jsou poluce? Na to není třeba vyhledávat pochybné styky s pochybnými děvkami.“  „Tak mluvíš ty, a zdá se jako bys byl impotentní. Ale doktor Bartoníček mluvil jinak.“ „Doktor Bartoníček je lékař a mluvil jako lékař o pohl. nemocech a varoval před nákazou a nabádal k opatrnosti. Ale nikdy nenabádal k nelegitimnímu styku, ačkoli to mnozí lékaři dělají. Ale moderní věda lékařská je již jiných názorů. Že vás čeká na takových cestách nákaza na každém kroku, na to nemyslíte. A což, až se oženíte jednou, co si ponesete do manželství? Jen „krásné“ zbytky a trosky své mužné síly, kterou jste roznesli a vyplýtvali po veřejných domech. Bude to „krásný „ dárek pro manželku! Myslíte někdy na to?“

Suk již na to neodpověděl a i Vančura se odmlčel. Mlčení se stalo po chvíli tísnivým. Zdálo se, že se Suk trochu pohněval. Otevřel si pouzdro, a prohlížel si housle. Byl zde nástroj, dobrý nástroj a nikdo naň nehrál.

„Václave, zahrej něco,“ oslovil V. mlčícího druha. „Nu, zahraj, ať přijdeme na jiné myšlenky.“ „Nechce se mi, nemám náladu.“

Suk vzal neochotně housle a začal potichu preludovat. Zahrál několik svěžích pasáží a po tichém přechodu rozepěl se v národních písních. „Hluboký járečku, nemohu ťa objet,“ „Až já smutný na tu vojnu půjdu,“ „Která je ta hvězdička má, aj.“ Housle mluvily, zpívaly i plakaly, jak se Václav rozehrál a dostával se do ohně, pak se ozvaly arie z oper, rusalčina „Měsíčku na nebi vysokém,“ stoupala k nebi jako kaskáda tónů, pak přišla ukolébavka z Hubičky, hraná tichým, lahodným fremolem. Ale to, co přišlo naposled, to už nemělo jména. Byl v tom žal i bolest, pláč, lkaní, bolestný výkřik, trhavé, křečovité vzlyky a pak volání, bolestné, táhlé a beznadějné, jako odsouzenců a ztracených, zavržených duší. Nakonec přišlo drobné tremolo, jako když se něco láme, drtí a trhá. Celek ukončil dutý vzlyk, násilně přetržený.

Václav upustil smyčec, přivřel oči a sklonil hlavu. Byl bled, ústa měl bolestně stažena a zuby zaťaty. „Bož, Václave, cos to hrál?“ Ten mlčel, neodpovídal. Až po chvíli odložil housle a zažehl si mechanicky cigaretu. Po několika tazích se uklidnil, napětí povolilo a jeho tvář nabyla obvyklého výrazu. „Bylo to krásné, ale bylo to i děsné. Co to bylo pro Boha?“ Václav pokrčil rameny. „Nevím, co to bylo, už nevím, co jsem hrál.“ „Vždyť ty jsi, Václave rozený umělec. Škoda tvého talentu. Proč se nevěnuješ hudbě?“ „Ne kamaráde, tak to není. To jsou jen moje vzácné, řídké okamžiky, jež ke mně někdy přistoupí, ale jinak jsem obyčejný, tuctový člověk.

„Myslíš, že mne hudba povznáší? Ba ne, působí mně jen duševní trýzeň. Já se nevznáším na perutích tónů do oblačných výšin, já padám, klesám, nořím se někam, až je kol mne hluchá prázdnota, poušť, temno, takové jako před stvořením, neb po zániku světa, a já se cítím tak opuštěný, osamělý, a volám v zoufalé hrůze, volám a nikdo neodpovídá!“ „Ano, tak jsem tomu rozuměl i já. Volání, smutné, zoufalé, beznadějné a pak pád, násilně ukončený.“

„A proto nechtěj, abych ti zahrál, zvláště ne po takovém kázání, jaké jsi mně uštědřil před tím,“ usmál se Václav násilně. „A kdyby ne toto, nezažil bych té krásné chvíle, kterou jsi mi připravil. Děkuji ti, příteli,“ a stiskl mu ruku. „Vidíš, myslím si někdy o tobě, že jsou v tobě dvě bytosti, ta jedna všední, banální a někdy i cynická a druhá, něžná, krásná, umělecká, pohřbená kdesi hluboko pod nánosem všednosti. A tu osvobodit, uvolnit, aby rostla a rozvíjela se. Kdo to dovede? Pokus se o to sám.“

„Marná práce, zůstanu, jaký jsem.“ „Možná, že po nějakém prudkém otřesu, který rozvrátí tvé nynější já, se tak stane, a ty budeš pak jiným člověkem, takovým jakého v tobě tuším.“ „Hm, to by se musel stát leda zázrak.“ „Kdo ví, kdo ví!“

„Pravíš druhý život, dvojí život, dvě bytosti. A ty myslíš, že v tobě nejsou? Každý je má v sobě, jenže o tom neví, netuší to. Vzpomeň si na Čapkovu povídku „Obyčejný život.“ Kolik jich měl v sobě ten jeho hrdina? A čím více pitval své nitro, tím více jich nacházel, až jich byl celý zástup. Bytost člověka není jedinec, je to celý kolektiv.“ „A což Stevensonův „Podivný případ dra Jekylla?“ „To bylo něco jiného, ten rozlišoval dobro a zlo pomocí transcendentní mediciny a vyšel u z toho Hyde, zosobněné zlo, vtělený ďábel. To jsou ovšem utopie.“

Vančura se zamyslil a pak počal z ticha bzučet píseň: „Která je ta hvězdička má.“ „Tak vidíš, tys našel svou hvězdičku, hvězdu, která tě povede,“ pravil mu Suk s dobromyslným posměškem. Doufám, že to nebude hvězda padající. Ach, ano hvězdy padají, a z „padlých hvězd se stávají bludičky.“ „Bohužel“

„Já jsem nikdy neměl štěstí potkat svou hvězdu, tu správnou hvězdu, mně se stavěly v cestu právě jen bludičky, tančící a bloudící nad bahnem, a co ze mě udělaly!“ „Tak proč se jim nevrhneš? A kdybys svou hvězdu hledal, taky bys ji našel:“ „Na to už je myslím pozdě.“ :Nikdy není pozdě k nápravě, a zvláště když poznáme svou chybu.“ „Uvidíme, co přinese budoucnost. Stává se ze mne fatalista.“

„Čtyři hodiny, co budeme dělat? Jděme ven, trochu se proběhnout po Brně, pojď!“  Na chodbě potkali sousedovic devítiletou dcerku Vlastičku, veselou čiperku, která se na ně rozmarně smála. „Haló, Vlastičko, jak se máš? A co je nového, „vo co de,“ nevíš?“ „Vo ty ženský kalhoty!“ „Ale, ale podívejme se, co ty víš „vo ženských kalhotách?“ „Avšak slečna Škrdlíkova je taky měla, a byla v nich i na promenádě. Všichni páni na ni brejlili. Ta byla směšná.“ „Tys ji taky viděla? A nestydíš se koukat na kalhoty?“ „A proč bych se styděla já, když se nestyděla ona?“ „Slečna Škrdlíkova je herečka, ona může.“ „Co, chodit v kalhotách a nestydět se?“ „I ty rozoumku malý. Pojď, podívej, co jsem ti přinesl, to jsem vyhrál v loterii pro tebe.“ usmíval se Vančura a podával ji perníkové srdíčko. „Já nesmím brát dárky od pánů, maminka mi zakázala.“ „A copak já jsem nějaký pán? Co pak tě to napadlo? Já jsem jen Pepíček Vančurů, víš jak je to v té písničce: Pepíčku Vančurůj, já ráda tancuji? A to není dárek, to je jen srdíčko. Nu, vezmi si je.“

„Tož když jste Pepíček Vančurůj , tak si ho vezmu a schovám si ho na památku, to proto, že jste tak dobrý, na vás,“ smála se Vlastička. „Tak, tak, Vlastičko a co ty mně dáš?“ „Stříbrné hodinky taky z marcipánu,“ posmívala se mu a odběhla. „Je to malá ještěrka, povedené kvítko. Z té cosi vykvete,“ mínil Suk. „Veselé dítě, nic víc. Mám rád takové, hned je člověku veseleji.“

Zamířili k vnitřnímu městu. „Dnes se podíváme trochu blíže na to Brno, co je kde zajímavého. Zde je tedy to Koliště, nyní většinou park a promenáda, ale dříve to byly hradby městské. Vidíš, jak se sklání svahovitě tam dolů k Josefovu, Cejlu a Krčnové? To bývala Brněnská předměstí. Ceyl je proslulý svou trestnicí a řekne-li se: devět měsíců na Ceylu, každý ví, že tam byl na zotavenou.“ „Na Célú říkají Brňáci.“

„A zde přicházíme ku chrámu svatého Tomáše. Všimni si zde těch dvou kamenných soch u vchodu. To byli markrabata Jan a Jošt. Jan byl bratr Václava čtvrtého a ten druhý zdá se mi, že jeho strýc. Ta velká budova vzadu je bývalý konvent kláštera sv. Tomáše, zrušený za císaře Josefa. Teď je tam místodržitelství státní úřad, poznáš podle toho, že tam stojí voják na stráži.“

 „Tuhle na proti je „Německý dům,“ to vím“ „Ano, bašta brněnského němectví. Tam se tiskne ten pověstný „Tagesbote.,“ česky by se řeklo: Všední bota. A tam hle ten velký rožák náleží brněnskému náměstkovi Róhrerovi, „Róhrovi!“ Nahoře té kopuli je reflektor, kterým se ozařuje Německý dům a slavnostních dnech. Tehdy při těch velkých manifestacích zpívala česká mládež posměšnou píseň: „Jede fůra z Port Artúra, na ní sedí starý Róra. Na nose má reflektor atd. Neznám ho, ale má prý opravdu nos jak reflektor. Ja, byly to tenkrát řeže v roce 1908. Tehdy padl i český dělník Pavlík pod bajonetem německého vojáka ve bráně besedního domu.“

„Na centrálce má pěkný pomník. Ještě něco: ten slavný „Róza“ má na Špilberku již svůj pomník, památný bílý kámen s nápisem: dem deňtschen Volksmaune.“ Páni si stavějí pomníky za živa. Šli jsme tehdy kolem něj, ale nevšimli jsme si. Zde je ten svatý Jakub. Ano, a je to výška věže, co? Tamhle v museu je model jeho lešení, mistrovský kus tesařské práce. Zde ti ukážu jednu zvláštnost, o které málo kdo ví. Všimni si zde na věži toho okna v druhém patře. V zavěšeném klenáku je vytesaná ženská hlavička, že ano. A teď se podíváme na druhou stranu do protějšího okna. Dívej se pozorně, co tam vidíš?“

Suk se díval, přimhuřoval oči, kroutil hlavou, ale nejednou se rozesmál. „To je povedené, kdo to jen tam vytesal?“ „To byl asi vtip nějakého stavitele kameníka. Je to vtip trochu šibeniční, zvláště na kostele.“ Co tam tedy bylo? Prozradíme vám to, jen to na nás nepovídejte. (Je tam v závěrečném klenáku vytesaná malá zadní část ženské postavy, která si drží ruku na nevyslovitelné polovici.) „Ti staří stavitelé mívali někdy povedené nápady.“ „To jistě měli.“

Tento svatý Jakub je čistá kamenná gotika. Všecko je prosté, jednoduché, holý kámen. Střecha je zakryta mědí, a vidíš, jak září zelenou patinou. Vzádu v Jakubské ulici je stará studentská hospůdka, oblíbená hlavně u našich „šrekařů“ (oddělení strojnického. Ti jsou tam „doma,“ a vyvádějí jako „doma.“ Myslím, že tam budeš taky brzy, „jako doma.“

„A teď, projdeme-li Jakubskou ulicí, jsme na české promenádě v ulici Rudolfově, tu znáš. To je to naše večerní korso. Souběžně s ní jde ulice Veselá a obě spojuje zde, jak vidíš, ulice „Středova.“  (něm. Strzdominus gasse).

„Kdo byl páter Ignác Středa? Byl to, abych tak řekl, pedantku pražském Jiřímu Plachému, jezovitovi, který se tak obětavě vyznamenal při hájení Prahy proti Švédům. A podobně též Ugnác Středa v Brně. On a vůdce Radwitt de Souches, to byli praví obhájcové Brna. Pěkná dvojice, jeden kalvínec, druhý jezuita. A tam uprostřed ústí do Veselé ulice, ulička panenská, o které se mnoho šířit nebudu. Jméno praví samo, že je to ráj „panen počestných.“

„Zde jsme na Velkém náměstí, kde dominuje, jak vidíš, dům „u čtyř mamlasů.“ A jsou to pořádní mamlasi, kteří čouhají přes patra, a nesou nahoře ten balkon. Na Velkém náměstí se stýkají, zde u hodin, obě promenády, a v pohnutých dobách se to zde řeže. Poznal jsem to taky v roce 1912, kdy nás policajti proháněli. A tehdy srazil náš Kobliha policajta s koně kamenem.“

„Jakže, Kobliha, ten škrček?“ „Ano, ten. Bylo to u zemského domu a sněmovny, kde byl Kobliha schován za pilířem pod arkádou, namířil opatrně a bum ho! Policajt sletěl jako zralá hruška, ostatní se rozjeli chytat viníka, ale hledejte ho! Kobliha zatím vyklouzl druhým směrem a zmizel. Na Eliščině třídě proháněl jízdní policista kluka, ten však vyběhl na první příkré schody, sehnul se, popleskal si po zadní části, a volal vyzývavě: Vidí co, voni fotr? Voni mne mohou tadyhle políbit. Strážník mával, dopálen šavlí, ale co mohl? Kůň po schodech přece nepoleze.“

 

„Jeden z těch mamlasů vjel za námi i s koněm, až do vestibulu našeho divadla. Já jsem taky přišel do důvěrného styku s koňským zadkem. Přitiskl mně ke zdi, až jsem viděl andělíčky. Ten kůň byl slušnější, než jeho pán, neušlápl, nekopl. Ja byly to časy tenkrát. Inu jo, viděl jsem na Kolišti, když jsme se tam přihrnuli z Rudolfské, celá masa vpředu těžká váha, ti druzí proti nám, „a to prý je provokace,“ vzduchem se mihla těžká hůl a jeden z protivníků padl jako vůl na porážce. Tenkrát sis mohl vysloužit „rytířské ostruhy“ nebo zaopatření na Célu.“

„To bylo zatčených. Policajti to vodili (nebo tahali) jako berany. Ano, tenkrát to byly rušné dny.

Jdeme dále, zde je Dominikánské náměstí, tamhle je Starý zemský dům, s velkým museem, a tuhle jsou Dominikáni, klášter a chrám, kam chodíváme na mši o jmeninách jejich Veličenstev.  Pak je Panská ulice, tam jezdívali stavové moravští, když sněmovali. Zde je radnice, taky stará gotická stavba. A tuhle je ten „Zelený riněk,“ Zelný trh, kde jsme ji byli. Tam nahoře v rohu je Museum Františkovo (Museum Frannsiseum), kde vidíš mnoho pěkných věcí i starý pluh, kterým oral císař Josef u Slavíkovic, a je tam i velký obraz přes celou stěnu, zobrazující tentýž výjev, taky je tam Úprkova jízda králů a jeho dudák.“

„Tamhle je městská reduta, ta slavná pincerna, kde se odbývaly za starších dob ty slavné vysušené báby. A tehdy, když bylo Brno osvobozeno od Prusů, tož zde na  Zelném trhu na vysokém lešení, potaženém suknem, odměňoval arcivévoda Karel manžela císaře Marie Terezie, veřejně statečné obránce.  Tam doleji na Kapucínském plácku jsou bradatí otcové kapucíni, tam jsme taky byli v té kavárničce. A tam nahoře na Františkově je biskupská katedrála s nádherným portálem, založená a posvěcená hned sv. Methodějem. Tam najdeš ve zdi ty koule po pruském obléhání. Tak jsem ti zase toho trochu pověděl o Brně. Zbývá ještě Špilberk a jeho kasematy, podzemní, kamenné žaláře. Tam byli vězněni, jak známo, italští karbonáři, zejména básník Sylvio Pelico, který prý tam složil drama „Francesca di Rimini. Jiný slavný vězeň byl pověstný baron Trenck, pandurský hejtman a pak ještě vůdce banditů Babinský. Jako pravý patriot nesmím ovšem zapomenout na svého slavného krajana Psotku. To bylo prozatím asi vše.“

Byla již třetí neděle říjnová, jakých bývá i na jaře málo. Tak bylo stále teplo, teploučko slunce zářilo na bezmračné obloze a čistý vzduch zrovna hladil, laskal. Jakoby se chystalo k novému jaru.

Však bylo slyšet, že tu a tam rozkvetla znovu někomu jabloň nebo třešeň. A leckde pod mezí bys našel kvetoucí jahody, ostružiny. Ubohé stromy brzy zaplatí za svou důvěřivost. Však už těch pěkných dní mnoho nebude, a kdo ví, jak bude zítra, pozejtří? Leč dnes je krásný den a proto užijme ho jak nejlépe jen můžeme. Tak si myslil Varmuža, když pospíchal na místo schůzky. Přišel poněkud dříve, ještě zde nebyla. Oddechl si a střel pot s čela. Zde pod akáty byl příjemný stín, a byl odtud pohodlný rozhled na vše strany. Svátečně nastrojení lidé spěchali vůkol za svou zábavou. Byl to většinou mladý svět, a pospíchal užít zábavy. Vždyť byly dnes hody, hody císařské. A takový den se oslavit musí. Však taky hudba jásala se všech stran.

V Žabobřeskách „u Kozáků: slavili naši studenti „Moravské hody, národní slavnost v krojích s rychtářem, konšely, panem Francem a mušketýry a se stárkem i právem. Tam bude jistě dobrá zábava a veselo, oj, veselo! Ale jej tam nic nelákalo, měl něco jiného před sebou, a neměnil by, jistě neměnil.

Teď zahlédl světle červené šaty a malý třešňový klobouček na zlatých kadeřích. Dívala se pátravě svýma tmavýma očima a usmála se když ho spatřila. Slušelo jí to velmi, jak byla zardělá spěchem, a drobné zoubky svítily v pootevřených rudých rtech. „Přece jsi přišla,“ vítal jí radostně a tiskl ji ruku. „A já se zase bála, že ty nepřijdeš.“ „Nečekal jsi dlouho?“ „Ó, nikoli, jsi dochvilná jako hodiny. A na tebe bych čekal třeba i do půl noci.“ „To by bylo zbytečné, tak dlouho bych tě jistě čekat nenechala. A kam to půjdeme?“ „Vol sama. Přeješ-li si na zábavu tam „ ke Kozákům,“ hudba již nás volá! Anebo ven do přírody.

„To raděj do přírody. Dnes je tak krásný den a já tak málo té přírody užiji, vždyť víš. Letos byl pro mne zlý rok. Maminka tak těžce churavěla, a mně bylo od ní tak těžko odejít. Stále doma, jen doma, a tatínek mrzutý, broukavý. Bývalo smutno Pepánku u nás.  A proto si chci nahradit dnes to, oč jsem byla za celý rok připravena.“

„Máš pravdu, a já jsem taky raději, a ostatní mne nic neláká. Jsem tak rád, že mohu s tebou, a k tvé radosti přispět svou hřivnou. Dnes budeme sami, vše pospíchá tam za zábavou, nic nás nebude rušit. Ach, požehnaný je dnes den.“

Šli pomalu vzhůru vedle techniky úzkou polní cestou k blízkému návrší, který nesl tak profánní jméno: Kraví kopec. Podle brněnského termínu, „Kuberk,“ a jejž naši studenti změnili v mezinárodní: „Monte kráva.“ Co na tom. Bývalo to oblíbené místo jejich vycházek dříve a dále do Císařského lesíka a ke Kamennému Mlýnu. Šel za ní po úzké cestě poněkud pozadu a pozoroval, jak jí to sluší, její štíhlou, pružnou postavu, jemný ovál líce, kol níž poletovalo několik uvolněných kadeří, lehce zardělé tváře, něžně nadýchnuté obrysy mladých ňader. Byla prostá, lehko by jí v davu přehlédl, ale ve své prostotě tak milá, něžná. Dítě periferie, vyrostlá v chudých poměrech, ale jako perla ukrytá v prostém, nenápadném obalu. „Poklad skrytý a drahá perla!“ vzpomněl si na podobenství z Písma.

Na temeni návrší se zastavili a pozorovali daleké okolí, a poněvadž byl vzduch jasný, čistý vzduch podzimní, viděli daleko. Zde dole město rozložené daleko v širé rovině, jeho předměstí, v zadu za ním otevřený vápencový lom Hády u Maloměřic, vlevo zalesněné údolí Svitavy, Adamovské skály a pak dva zubaté štíty Babího lomu, docela blízko vlevo ves Žabobřesky, kde jásala hudba zábavních podniků, vzadu příkrý svah Císařského lesíka, vpravo Špilberka Červený kopec, a nade vším nebe, jasné, modré, prozářené svitem zlatého, podzimního slunce. Na všem jakoby ležel jemný, mlžný opar a halil vše průzračným, postříbřeným závojem. Stáli a dívali se mlčky. Pepa se zahleděl do jejich rozzářených očí, usmál se trochu a spustil prorockým hlasem: „I zavedl jej satan na horu vysokou velmi, a ukázal mu všecka království světa řka: Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš se mi klaněti.“  A Ježíš odpověděl: „Odstup ode mne satane, neboť psáno jest: Bohu samém se klaněti a jemu sloužiti budeš!“

Obrátila naň své překvapené zraky, neboť nerozuměla jeho slovům.A on ji vzal za ruku a pravil tiše: „Podívej se, toto je taky království světa, a je to naše, naše proto, že je můžeme pozorovat spolu, a těšit se z jeho krás. Co nám schází více? A nemusíme se klanět satanovi, jen Bohu se poklonit a vzdát mu díky za tolik dobroty a lásky.

Kdyby to všechno bylo moje, tu bych padl na kolene a řekl: toto všecko tobě dám, jestliže dovolíš, abych se ti mohl klaněti. Vždyť si moje princezna malá, a já tvůj rytíř, nejpokornější sluha..“

„Tak nemluv Pepánku! Odpověděla mu rozpačitě se zardívajíc, vždyť nejsem svatá na oltáři?“ „A přece jsi moje princezna, a já tvůj oddaný rytíř a chtěl bych tě chránit před nástrahami světa.“

Na to už neodpověděla, ale tiskla mu vděčně ruku. Doleji u malé propadlinky se zastavili. Pepa prostíral pléd na zemi se slovy: „Pane, popřej nám zde býti. Chceš-li, připravíme zde ti stánky. Tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden. Nám však stačí jeden, prosím, a nabízel jí místo k sezení.

„Jak je zde krásně a ticho, řekl bych posvátné ticho. A nikdo nás nevidí, jsme zde tak sami, tak sami, šeptal a tiskl ji ruce. „A přece nejsme sami, a někdo nás pozoruje,“ pravila ona. „Někdo? Nevidím nikoho.“ „Ano, samota, příroda a Bůh.“ „Příroda a Bůh. Dobře jsi řekla. Matka příroda nás pozoruje se svým přívětivým úsměvem ve vráskách země. Dobrotivá matička prohlíží své dílo plodnosti a zrání, a praví si s tichým úsměvem: dobře jsem vykonala své dílo a teď si mohu jít odpočinout. A chystá se k zimnímu spánku. Ta dobrá, tichá matička, vždy připravená vydat znovu své plodivé síly. A oko boží, to naše zlaté sluníčko je oblévá svým hřejivým jasem.“

„A ještě někdo nás pozoruje, vidíš, zde? Ukázala na několik rozkvetlých trsů chudobek v povadlé trávě.“  „Chudobky milé, sedmikrásky jsou jako udivená očka malých dětí.“  „Chudobky v husté trávě – vždy deptané a nikdy neuznané – snad proto srdci nejdražší jste právě. Prostý, skromný, nenáročný kvítek a snad proto kvete po celý rok, a najdeš jej i v zimě, je-li jen trochu pohoda.“ „Snad na něj myslil básník, když pravil: Chlapečku bosý – nebe dlaň o tě opřelo si – kapičkou rosy – aby neuvadlo!“ „Všimni si, jak je to pěkně řečeno: Chlapečku bosý. Ten kvítek je malý hošíček bosý a je mu zima, chvěje se v studené ranní rose! A – nebe dlaň o tebe opřelo si – aby nespadlo. To malinké, nepatrný kvítek stává se velkým, důležitým, a to velké, neobsáhlé, celý vesmír, zase malým a obojí je však v tak důvěrném styku vzájemné pomoci. A dále: Po kvítku vztáhnu se nejmenším – zašeptám, až se obejmu s ním.“

„Básník se objímá s droboučkým květem jako s přítelem, bratrem. To dovedou jen básníci.“ „Hle, tento je ušlápnutý a jak se smutně kloní,“ pravila ona.

Zvedla jej a dýchala naň něžně. „Ty můj chlapečku bosý, kdo ti ublížil? A zde má uvnitř ještě „kapičku rosy,“ jako slzu. (asi proto, že jsi jej utrhla!) Snad právě o tebe se nebe opíralo svou dlaní, a tys byl slabý a nevydržels tu tíhu? Anebo to byl zlý, bezohledný člověk?“

Tak k němu hovořila, chovajíc jej něžně na dlani. (na dlani, odtržen od země? tak to má spočítané úplně) Pozoroval ji s tichým úsměvem. Jaké dojemné dítě! Bětuško milá.

„Představuji si tě jako skromnou fialinku co protějšek k tomu kvítku. Jsi taková něžná, milá a dýcháš vůní dobré pohody.“ „Ty mně stále jen lichotíš. Jaká fialka, já, prosté, nepatrné děvče.“ „Ó nelichotím ti, povídám to jen tak, jak to cítím.“

Usmívala se tiše do klína nad jeho slovy. Těšilo jí to. Ten Pepánek se jí stále více líbil. Jak je milý a pozorný, jak pěkně mluví, a ke všemu má taková pěkná přirovnání. Změnil se velmi za ten čas. To už není ten škodolibý posměváček, který ji tak často zlobil a trápil, ten povrchní a lehkomyslný chlapec. Leč i tehdy, když chtěl, byl milý a jedním slovem si naklonil každého. Jak ráda by řekla:  Můj Pepánku, chlapče milý, ale neřekla, styděla se! Má ho ráda, velmi ráda, to cítila a byla mu velmi vděčna za tento krásný den, který jí připravil. Už dávno se necítila tak šťastna jako dnes.

Po delší chvíli se zvedli a šli ztezkou hustým smrkovým přerostlým mlázím. Bylo tam temno, vlhko, i trochu chladno. Přitiskla se k němu trochu bojácně. „Bojíš se, je ti chladno?“ „Je zde taková ponuré temno a ticho. Tam venku bylo lépe. Sama bych zde nechtěla jít.“ „A se mnou se nebojíš?“ „S tebou ne, vždyť jsi můj rytíř, ochránce, a já tobě důvěřuji.“ „Bětuško milá, ani nevíš, jak tě mám rád,“ zašeptal, kloně se k ní. Zahleděl se jí do očí, které byly tak temné, hluboké, jako bezedné studánky. Až se mu hlava zatočila.  Klonil se ještě více až nevěda ani jak se to stalo, vzal její hlavičku do dlaní, a jeho ústa se dotkla jejích rudých rtů. Zarazila se a chtělas bránit, ale pak ztichla a jen se tiše chvěla.

Když jí potom pohlédl do očí, byla bledá a v očích se jí chvěly slzy. Byl zaražen, cítil, že se mnoho odvážil.

„Hněváš se?“ tázal se tiše. Odpusť, nechtěl jsem ti ublížit, přišlo to náhle, ani nevím jak. Zklamal jsem tvou důvěru, vím.“ „Nehněvám se,“ řekla po chvíli. „A což ty slzy?“ „Ach to není proto. Ani sama nevím proč.“  „Má drahá, vždyť já tě mám tak rád.“ „Já vím, teď ti věřím, že mne máš rád. Vždyť já tě mám taky ráda, vždycky jsem tě mala ráda, i tehdy když jsi mne nejvíc trápil. Ale tehdy jsem byla ještě polovičním dítětem, a nerozuměla jsme tomu.“

„I já teď rozumím lecčemu jinak. Tehdy co jsem byl tehdy? Nerozumný, lehkomyslný, bujný chlapec, který se netrápil, ani se nezastavil nad tím, že urazil nebo rozbil něčí cit. Byla to doba kvasu a neklidu, to jinošství. Myslím, že to musí každý prožít, než přijde doba zrání a dospívání. Přesto přece však mne to mrzí i bolí, že jsem tě trápil.“

„To již minulo a nermuť se nad tím. Vždyť i tehdy bývals milý a dobrý chlapec. Víš, jak jsi mně čítával ty tvoje básně? Na ty večery si tak ráda vzpomínám, a bývaly mně často jedinou vzpomínkou a útěchou potom, když jsi odešel a já bývala tak sama, bez duše příbuzné. Nikdo mně nerozuměl. Helena se mi smála a přítelkyně mně nazývaly svatou na obrázku. Komu jsem se měla svěřit? Mamince, která byla tak těžce churavá? Ach maminka, ta tě často vzpomínala. „Proč ten Pepa nic nepíše? Je to nevděčník, zapoměl na nás.“ „Já byla tak ráda, když tě někdo vzpomněl, bylo mně radostno i do pláče, ale sama jsem tvého jména nikdy nevyslovila. To bylo mé tajemství, a to jsem se s nikým nechtěla sdílet.“

„Vidíš, a já se zase učil zapomínat. Když můj jediný pozdrav zůstal bez odpovědi, myslil jsem, že je vše ukončeno, a minulost uzavřena. Odešel s jeviště a je zapomenut. Nastával mně nový život, práce i starosti a já doufal, že v tom shonu a ruchu zapomenu. Ale přesto býval jsem sám sebou, neměl jsem přítele, a ani kamaráda. Byli tam i někteří krajané, ale ti mně byli lhostejní, styky byly jen formální. Mým přítelem byla samota, příroda a pak kniha. Podnikal jsem osamělé dlouhé procházky a čítal jsem dlouho do noci a tehdy měla knihovna ve mně nejpilnějšího navštěvovatele. A přece přes to všecko něco zůstalo, maličký obrázek ukrytý na dně srdce.“

„Když jsem četl „Pohádku máje,“ tu ta Helenka, to jsi byla ty, tvoje měla oči, tvoji podobu, jinak jsem si ji nedovedl představit. Proč na sebe nebrala podobu tvé sestry Heleny, svojí jmenovkyně? To bylo právě to, co mně dráždilo, pokoje nedalo a nutilo vzpomínat i to brněnské okolí, ostrovačické lesy. A „Černá Pole“ od Merharta, to bylo zase totéž, zase vzpomínky, dráždivé a vyčítavé. Zapomínal jsem, ale přece docela nezapomněl. A snad to bylo i tak lépe, to naše odloučení a osamocení. Tvůj cit se prohloubil a vykrystalizoval a můj dozrával. Možná, že bez toho bychom si nikdy neporozuměli a se nesblížili. A teď jsme se našli a rozumíme si, jsme svoji, že ano?“

Tiskl jí ruce, když usedli na lavičku vedle cestičky v řídkém březovém porostu. Štíhlé břízky tak zářily svou bílou stříbrnou korou a spouštěly s prořídlých větví, podobných dlouhým pramenům vlasů, zlaté dukáty drobného listí. Slunce spouštělo od západu mezi kmeny dlouhé pruhy svých paprsků, které kreslily na zemi stínové obrazce. Byl zde odsud pěkný pohled dolů přes

                                                          

příkrý svah a roklinatý ostrý zářez v boku strmého kopce. Vše bylo zarostlé hustým mladistvým lesem a dole se pestřily střechy a věžičky domků a vilek, mezi nimiž vila architekta Jurkoviče svým národním svérázem, vzatým z Valašských motivů, vynikala.                                           

Dále již na rovině si hověla vesnička a za ní širé lučiny, na nichž se pestřilo ještě něco opožděných naháčků. To vše jim leželo u nohou jako na rozevřené boží dlani. Pak se zahleděl na prsty jejich rukou, které tiskl ve své dlani, na ty štíhlé, mladistvé a přece již zhrublé prací. Napadla jej báseň J. Vrchlického Ručky mé dcery: „Až ručky tvoje, dnes tak měkké, bílé – zlé budou muset uvykati práci – tvou duší potáhnou pak snové sladcí. – Ty ruce děcka budou ruce ženy – a tuhou prací budou posvěceny. Však něha mojich polibků v nich bude – a budou měkké zas ty ruce chudé!

„Přeháníš, jako ve všem. Moje ruce nejsou ručky dcery básníkovy, vždyť můj otec je kotlář, tvrdý dělník a tyto ruce taky poznaly co je to práce.“  Zadívala se na ně se smutným úsměvem, na ty drobné, osmahlé prsty, na nichž se jevily stopy mozolů.

„A přeci ji o nich platí poslední verš: Však něha mojich polibků v nich zbude, a budou měkké zas, ty ruce chudé.!“ Při posledních slovech je zvedl ke rtům a líbal je drobnými polibky, každý zvlášť. Usmívala se smutně, a byla dojata až k slzám. „Nesmíš se za ně stydět, vždyť práce člověka nehanobí, nýbrž šlechtí, jen když je poctivá. I moje ruce poznaly již co je to práce. Vždyť jsem dítě venkova, ze selské chalupy a tam jsou děti přidržovány k práci od prvních let. Tam se musí všichni přičiňovat podle svých sil. Náš otec byl přísný a nikomu nic neslevil.

Ty jsi dítě velkoměsta a jistě nevíš, jak se na venkově žije. Zde ty vesnice kolem to už není pravý venkov, tento už je porušený stykem s velkoměstem. Pravý venkov je tam daleko od průmyslových a velkoměstských středisek a tam se žije prostě, přirozeně, ale taky drsně a tvrdě. I já bych mohl říci:  Chaloupka tam sivá, shrbená a křivá – pod mechem a slamou, chudým krovem svým hejno dětí kryla, kuřátka jak čilá – ukrývá kvočna křídlem šedivým.“ Takový byl můj domov a v něm práce tvrdá práce doma i na poli. Vždyť já ve dvanácti letech ošetřoval, krmil a česal pár koní a není to práce lehká. Není to idylka jako by si někdo řekl: já mám koně vraný koně to jsou koně mý! A přece jsem je měl rád a byl jsem na ně hrd i na sebe že něco znamenám.“

„Proč jsi tedy nezůstal u toho, když jsi to vše měl tak rád?“ „Otec rozhodl jinak a já musel poslechnout. U nás poslušnost byla prvním zákonem. Šel jsem nerad, bránil se, ale musel jsem a bylo mně tak těžko se s tím rozloučit.“ „A nikdy jsi nám o tom nic nepovídal!“ „nepovídal, až dnes tobě poprvé. Každý má tam uvnitř někde svůj tajný koutek kde střeží svá malá tajemství. Nu, tohle není velké tajemství, ale nepovídal bych to nikomu, komu bych nedůvěřoval. Jen tobě duši, která mně rozumí a cítí se mnou.“ Teď zase ona mu tiskla ruku a pravila něžně: „Děkuji ti za důvěru. Jsi upřímný a proto i dobrý můj milý hochu!“

Západ slunce je zastihl nad hlubinou u Kamenného mlýna. Stáli na okraji příkrého srázu, který spadal dolů strmou vlnou a šklebil se bokem obnažené skály a otevřeným lomem kde temně duněla za dne dláta a perlíky kameníků. Udolí zde bylo silně zúžené stráně dosti příkré a řeka přepažená jezem se značně rozšiřovala. Zde byly nádrže i i vodárny brněnského vodovodu, zde bylo i místo zábavních podniků, jízdní dráha, stadion, veslařský klub a na široké hladině řeky pojížděl malý dýchavičný parníček obsazený výletníky dychtivými jízdy „pod parou,“ který zajížděl až někam ke Komínu pokud hlouba vody stačila.

Slunce bylo nad samým západem a klonilo se za lesnatou protější stranu obtékající vše naproti svou krvavou záplavou. Údolí dole se již halilo šedými parami. Bětuška stála bez hlasu a očima široce rozevřenýma zírala za pomalu mizejícím sluncem. Celá ohnivou záplavou oblitá, s pozadím bílých rudě zářících kmenů bříz, z nichž jakoby krev se řinula, stála zde jako kněžka, bohyně zápalné oběti a v očích ji zářily zlaté jiskry. „Město vidím veliké, jehož sláva nebe se dotýká. Co jsi viděla a nač jsi myslila teď?“  „Ach já?“ vytrhla se ze zaníceného pozorování. „Na nic jsem nemyslila, jen jsem se ponořila do té krvavé záře a zdálo se mně, že hořím, že ty plameny planou ve mně a stravují mne. A byl to takový pocit, jak bych se odhmotňovala, vznášela se k výšinám.“ „Byla jsi jako kněžna Libuše stojící na okraji Vyšehradské skály scházel ti jen knížecí háv a družina kolem. Dole u nohou se jim vinula stuha řeky Vltavy, údolí řeky a ostrovy na ní se halily do večerních par a v dálce na protějším břehu se vinul stoupající sloupek dýmu z ohniště nějakého lovce prozářený zlatými paprsky zapadajícího slunce. A tehdy promluvila Libuše věštecký hlasem: Město vidím veliké! Zrovna tak jako zde.“

„Já vím, ale pak to slunce zapadlo, vše se halilo šerem a věštecký duch odstoupil a ona se vrátila s družinou do hradu. I my se musíme vrátit. Příliš dlouho jsme se zdrželi a daleko zašli.“ pravil starostlivě. „Neboj se, lesem projdeme ještě za světla a pak půjdeme volným polem a takový večer pod hvězdami, to je taky krása sama. Když vešli do potemnělého, nyní stínu lesního, tázal se jí starostlivě: „Není ti chladno?“ „Dosud ne, nepocítila jsem chladu.“  „Přece musíme však být opatrní. Takový chlad bývá někdy záludný. Půjčím ti svůj plášť.“ „A co ty budeš mít?“ „Já se přece bez něj obejdu? (Jožko, zapomněl jsi, že mají pléd?) „Když ty se obejdeš, tak já taky.“  „No tak holčičko, tak to nepůjde. Či mám být jako Martin a zahalit tě jen půlkou svého pláště? Uděláme to jinak, zahalíme se celým pláštěm oba a bude nám oběma dobře. Svatý Martin nejednal dobře, že svůj plášť rozpůlil, měl mu dat celý plášť. Ještě lépe, kdyby ho vzal k sobě na koně a zavezl jej někam do tepla. Vždyť ten tam chudák beztoho kdesi zmrzl ve sněhu a mraze.“ „Však svatý Martin věděl, co dělá.“ „Tenkrát ještě nebyl svatým a biskupem, to byl ještě rytíř a voják. Měl dobré srdce, ale s tím pláštěm opakuji, dobře to neprovedl.“

Šli oba stuleni pod jedním pláštěm a on cítil její paži spočívající na jeho lokti. Bylo mu dobře, ale varoval se nešetrného pohybu, aby ji nepoplašil. Odevzdala se v jeho ochranu a on šetřil její důvěry. „Nebojíš se v lese,“ tázal se jí tiše. „S tebou ne, ačkoli mně není docela volno. Ale sama bych zde teď nechtěla být. Je tu takové ponuré ticho, nikde se nic nepohne a z houštin, zdá se mi, jako by nás pozorovaly slídivé oči. „A kdyby se někde něco hýbalo, teprv bys ses bála.“  „Jen to ne, raději mně nestraš.“

Les byl opravdu ztichlý a halil se v ponuré šero stoupající pomalu od kořenů ke korunám, které dříve zality rudým přísvitem taky pomalu temnily. Šli pomalu tiše jako ve snu. Zachvěla se trochu a přitulila se k němu. „Přece se bojíš,“ pravil s úsměvem. „Trošičku ano,“ přiznávala se. To ticho a šero tak na mne působí. Povídej něco, bude veseleji.“ „Co asi? Snad o perníkové chaloupce, ano? Tedy: Perníková chaloupka je skrytá – v hloubi lesa, kde k ní není cest. – Šedý mech na střeše zlatem zkvétá, - v oknech měsíc spí a zástup hvězd, - sivých holoubků roj tady lítá. Jdeš a křoví za nohy tě chytá. – Tady byla, ptáš se, kde teď jest? – Propadla se. Trávou ještě kmitá. – Perníková chaloupka.“

„To je divná pohádka, vždyť to ani pohádka není.“ „Není, to je jen takový básnický obraz. Vždyť dále se tam praví: O chaloupce zní jen plachá zvěst – u krbu když zima děti vítá. – Lidské štěstí, tys ta neodkrytá – perníková chaloupka. Rozumíš tomu?“  „Je to takové divné, perníková chaloupka a štěstí.“ „Štěstí je jako perníková chaloupka v tom lese. Víš o ní, vidíš ji, spěcháš k ní, ale čím více se blížíš k ní, tím více uniká, už jen kmitá v trávě, až nakonec zmizí. A podobně je to i s lidským štěstím, zdá se ti, že je na dosah ruky, saháš po něm, chceš je uchopit, a ono zatím už zmizelo.“

„Ach štěstí, co je štěstí, - muška jenom zlatá, - která zvečera kol tvé hlavy chvátá. – Oblétá ti skráně, v kadeřích se skryje, - sotva pohneš hlavou – ruka utlačí je.“ Štěstí se chytit nedá, to musí přijít samo.“ „Ty toho tolik víš, mluvíš stále ve verších a podobenstvích. To já bych nemohla. Tak málo toho vím. Jsem taková nevědomá.“ „Ale máš citlivé vnímavé srdce a jemnou duši a to je taky velký dar, to se nedá naučit, ani koupit. Citáty, to je chlubení se cizím peřím. Ale u mne je to upřímné. Já se nechci blýskat, mně to přichází samo. A je to u mne výrazem citu. Nač by psali básníci své knihy? Jen proto, aby ležely v knihovnách, nebo i když přečteny zůstaly nepovšimnuty a zapomenuty? Kniha má jít dále v srdcích čtenářů, v mysli i v duši. Když takový verš nebo myšlenka projde mým citem, ohřeje se teplem mé krve, stává se taky mým a já se nestydím jej opakovat, když jej vyvolá nálada, okamžik. Není každý básníkem a myslitelem, aby tvořil vlastní verše a myšlenky a v nich se vyjadřoval. To je dar bohů, požehnání nebes. Je třeba číst, ale dobré knihy, hodnotné, ne nějaký brak bezcenný. Číst pomalu, pozorně, o čteném myslit, uvažovat, po případě si činit poznámky, tak si rozmnožujeme svůj duševní fond. Dobrá kniha vzdělává, zušlechťuje.

Čtení dobré knihy je taková ušlechtilá beseda se spisovatelem. Vždyť on pro nás snesl vše krásné, co vyslovil ve své duši, a předkládá nám to jako duševní hostinu, a za to mu musíme být vděčni. „To vše je krásné, ale pro mne příliš vysoko. Já na to nestačím, já prosté děvče z periferie. A kde vzít tolik času?“

„Není to tak těžké, jen chtít, uvidíš. Půjčím ti knihy a pomohu ti. Nejde o to blýskat se učeností, jen chápat a rozumět a tím se ti potěšení z četby znásobí.“

V poslední části cesty hustým smrkovým porostem byla již úplná tma jako v dlouhé temné chodbě. Šli teď mlčky zrychlujíce kroky. Bětuška se k němu tiskla bázlivě a přivírala oči, aby ani nic neviděla. Zdálo se jí, že z obou stran se k ní vytahují dlouhé kostnaté ruce a šklebí se na ni vyzáblé pitvorné obličeje. Ulehčilo se jí, a zdlouha vydechla, když vyšli na volné prostranství do pološera prvního večera pod třepetavými hvězdami.

„Už je ti lépe? Tázal se něžně. „Ano, ale tam to bylo strašné. Zdálo se mi, že jedeme temnou klášterní kryptou plnou přízraků a strašidel. Uf! Nechtěla bych tam být sama ani za všecky poklady světa!“ „Jsi příliš ulekaná, musíš být statečnější. Já jsem se zde nachodil před dvěma roky a sám a pozdě večer, jen tak pro svoje potěšení. Probíhal jsem ten lesík křížem krajem, nahoru-dolů, bez plánu a mimo cesty. Nevím, co mne to tehdy posedlo v prvním předjaří. Uvolněné, pučící síly prvního jarního rozpuku působily i na mne a poháněly mne z místa na místo a plnily neklidem. Bývalo tehdy krásně, ale takové počasí bývá ošemetné, a mne taky poznamenalo. Onemocněl jsem tenkrát a poležel si trochu, vždyť to víš. Byl jsem bezmocný jako ten Lazar, ani svátků jsem neužil.“

Šli teď rychleji a brzy byli zase na vrcholku „Ruhberku.“  „Je již pozdě,“ pravila starostlivě. „Musíme si pospíšit. Příliš jsme se zdrželi a naši budou mít obavy.“ „Není ještě tak pozdě, šest hodin. Za čtvrt hodiny jsi doma. Neměj obavu.“ „Nic platno, musíme, tatínek bude bručet, to vím už teď.“ „Vědí, kam si šla a s kým?“ „Maminka ví a ráda mně dovolila. Má k tobě důvěru tak jako já.“ „To mne těší a já nikdy důvěru nezklamu. Pojďme, cesta se odvíjí jako klubíčko, ještě maličko a budeš doma u maminky. Dnes byl krásný den, radostný, požehnaný den a za ten den děkuji tobě, jen tobě. Bětuško, miláčku!“

„A já, co já mám říkat? Tak šťastnou jsem již dávno nebyla. Já tobě musím, m děkovat, Pepánku, ty hochu milý.“ Tiskl ji obě ruce a díval se jí horce do očí, které hořely a zářily jako dvě hvězdy.  Bětuško, smím?“  Šeptal, přitahuje si ji zlehka k sobě. Dívala se naň dlouho a pak řekla tiše, oddaně: „Můžeš, Pepánku!“ A nastavila mu sama své horké rty. To byl jejich posvátný okamžik, večerní modlitba, zde pod akáty, pod tichým nebem a zářícími hvězdami.

Je chladné, sychravé ráno pondělní. Jaká změna po včerejšku. Včera tolik záře, tepla a slunka a dnes nálada více než dušičková. Jak se ten čas změnil přes noc. Město se probudilo a žije zase tím svým všedním životem ve svém shonu za chlebem a všedními starostmi. Tramvaje řinčí, těžké valníky hlomozí drtivě po dláždění, a do toho se mísí spěšné kroky chodců a jejich úryvkovitý hovor. Každý spěchá za svým povoláním ať rád nebo nerad.

Říká se, že modrý pondělek a lehdo to včera důkladně natáhl, u toho he ta barva až příliš modrá, zrovna indigová.

„Viď, Václave, že ano Taky jste to včera táhli pořádně přes půlnoc a dnes tě bolí vlasy.“ Suk šel shrbeně, knihy tiskl ledabyle pod paží a v ústech se mu houpala nezbytná cigareta. Byl nevyspalý, unaven a znechucen vším. Včera si zase zahýřil a to důkladně a dnes cítil následky. Cítil hnus ze všeho. Zatracený život!

Odchrchlal si a cigaretu odhodil metaři pod nohy. Ten začal hubovat a díval se vyčítavě za ním.

„Mladý pane, nerozhazujte smetí a nepřidávejte nám „zbytečnó prácó.“

„I kuš dědku, vezmi cigaretu a mlč,“zabručel Suk.

Dědek zvedl cigaretu a vsunul do kapsy. Dobrá bude „na slavíka.“ Ono se v takové pondělní ráno najde všelicos na ulici. Rozjaření občané ledacos ztrácejí, anebo provádějí svá šelmovství.

Zde právě ležel chodníku pěkný list papíru, čistý, neposkvrněný. Stařík jej opatrně zvedl a chystal se jej schovat do kapsy, ale běda réta! Pod ním se choulilo něco nevyslovitelného, kousek lidství probodeného dřívkem.

Kolemjdoucí se smáli a dědeček prskal a proklínal a uplivoval, až se mu brada třásla. „To provedli studenti, nikdo jiný, ti pr - - -,  fuj!“ vrčel zlobivě a probodával mládence s knihami zlostným pohledem. Pozdě dědoušku, už se stalo.

Osamělý drožkářský kůň, stará melancholická kobyla, zamyšleně dřímající na stanovišti drožek, s pokleslou hlavou, svislýma ušima s boulovitými koleny, k tomu filosoficky mlčela. Tvořila s ubohým, odřeným, utahaným fiakrem nerozlučnou dvojici, obraz staroby, ubohosti a spuštění. Jejich pán, obtloustlý, blahobytně vyhlížející stařík se zduřelým obličejem a boulovitým nosem, který jakoby nasazoval a vyrážel nové hlízy a odnože, k tomu hubování přizvukoval a poctíval studenty nelichotivými jmény.

Studenti se smáli. „Vidíte ho, starej „Róra.“ jak se rozčiluje.“ Byl velmi podoben náměstkovi Rohrerovi (i s tím nosem) a studenti jej jinak nepojmenovali než „starej Róra“ a proto bylo mezi nimi smrtelné nepřátelství a studenti mu rádi provedli nějakou taškařinu, mstíce se tak nepřímo na náměstkovi Rohrerovi, který měl u nich důkladně zavroubené.

„Tenhle drožkář mně připomíná dva podobné exempláře tam u nás doma, ale ti nejsou přece tolik oškliví. Taky jsou tak poznamenaní alkoholem a jejich nosy jsou též tak bohatě profilovány, jevíce takovou bujnou zrůdnost. Každý člověk má někde nějakého svého bratra, dvojníka, aniž by o něm věděl.“

Suk k tomu mlčel, neodpovídal. Bolely jej opravdu vlasy. „Ja, tak je to, Václavíčku, včera jsi užíval a dnes si neseš následky. Na rohu „Veverské“ jim padl do očí železný sloupek se štítkem a nápisem. Nebylo na něm nic zvláštního, jen nápis byl nějak pozměněn. Dříve v původním německém tekstu zněl: Radwitt Platz,“ ale nějaká dobrá duše s ním nebyla spokojena a s pomocí modré křídy provedla malou opravu, takže nyní se tam skvěl nápis obnovený: „Radwittův Plátzek.“

Byl to výsměch radnici, která dusila vše co nebylo „hohdentsch“ a vyhlíželo to velmi komicky. Podobný nápis byl za mostem ve vojenských barácích, kde taky jiný umělec učinil z „Barŕäcke“ Baráčke s použitím jednoho háčku a čárky. Jsou umělci, kteří z malých prostředků tvoří velké věci.

Zde byl nový zemský dům zemského výboru, novostavba, obrovský kolos o pěti patrech, massa kamene, obrovských rustikovaných kvádrů, sloupů, polosloupů, kamenných vlysů, říms a ozdob, svítících ještě novotou, vypínajících se pyšně a chmurně k nebi.

Člověk byl vedle něj takový malý, nepatrný, jako brouček vedle obra. Už jen ten pohled na tu horu kamene drtil, tlačil k zemi. Jak uboze, chudě a stísněně působil pohled na protější budovu českého národního divadla, která tam stála jako chudá děvečka, popelka, omšelá a ošumělá, nepatrná, stydlivá. I  ty antické postavy vymalované na postranním průčelí byly takové zašlé, stydlivé a jakoby tam ani nepatřily.

„Hle, stánek a útulek našich mús, naše česká Thálie. Jak ubohý, chudý.“ „Mohli byste se stydět, vy Moraváci. Praha ta má divadlo, to je budovička, perla, poklad, tu bys měl vidět.“ „Co pak Praha, těm se to stavělo.“ „Stavělo, to se ví. A bylo to všecko z veřejných sbírek a milodarů, a stavěli dokonce dvakrát. A dokázali to a náramně brzy.“ „Toť pravda. U nás se dosud ani páni činitelé nedohodli, kde by mělo stát, kde ho postavit a jak ho postavit. To je stále jen: ankety, výstavy nápadů a návrhů a plánů, hádající se o kozí chup a celkem nic kladného se nepodniká. Takhle se ho ani nedočkáme a tahle ta bouda zde bude strašit na věky věkův, pro ostudu a hanbu národa. Vyhlíží to jako venkovská zájezdní hospoda. K tomu ještě tam ten pouliční záchodek naproti, to je důstojný protějšek. Tím si postavila městská rada korunu svého záští a své hlouposti na hlavu.“

„Proč? Nevyhlíží to právě špatně. Je to jako nějaká antická stavba, nějaký chrámek, uprostřed keřů a stromů.“  „Pěkný chrám, no ba, ten chrám umění a můs a zde chrám očišťování. Proč ne, všecko lze na světě sloučit, a je to nejvýš praktické!“ „Nu tak vidíš, zde se snoubí krásné s užitečným.“

Krásné s užitečným! Tam se taky snoubilo krásné s užitečným! Z krčmy „U zlatého beránka,“ jinak u „Modré nudle,“ se vypotáceli dva mládenci, rozveselení, kteří patrně oslavovali císařské hody až do rána a ještě nebyli hotovi s tou oslavou. Počínali si velmi svobodně a neošťádavě. Byli to jedni z těch, kterým je lépe se vyhnout, kdybys je potkal někde večer na Vídeňce nebo na Dornychu. Krátké kabátky, úzké nohavice, klobouček na dvě facky, nízký límeček prozrazovaly jasně, ke kterému cechu patří. Levici ovinutou kol šíje, pravici zdviženou k nebesům, zpívali rozjařeně: „V Brně u modré nudle, tramtára, ujájá, tam se dobře tancuje, tramtárá, májá, v Brně u“Modré nudle,“ tam se dobře tancuje. A já jsem tam taky byl tramtárá, májá, holku jsem si namluvil, tramtárá, májá, a já jsem tam taky byl, holku jsem si namluvil.“

Mládenci šňůrovali a vrávorali celou šířkou chodníku, úmyslně obtěžujíce chodce. Strážním přispěchal a mocí zákona chtěl zakročit, ale výtržníci nedbali jeho policajtské autority a hulákali dále z otevřených hrdel. „V neděli u špitálu, držím v ruce píšťalu.“ „Ve jménu zákona,“ volal strážník a zdvíhal palcát neboli pendrek k nebesům. „Herr Wochmón, nehajá nás, my sme pořádný lidi. Franto, béls tam? Bél!“ Když však byl strážník neodbytný, a chtěl mládenečkům jejich nevinnou zábavu rušit, rozlítil se jeden, vytrhl pometlo metaři z rukou a obořil se na strážníka, až mu helma (piklhelma) spadla. „Kruci, to bela rana,“ divil se jeden z kolemjdoucích. „Na todlenc so zvědavé, jak to dopadne,“ přizvukoval mu kamarád. Mládež přála strážníkovi jeho porážku, neboť „brněnský policajt“ nebyl u nikoho oblíben. Strážník šermoval šavlí, ploťňák pometlem, druhý lopatou, ale strážník byl v nevýhodě, kam se štrachál s jeho policajtkou šavličkou? Prohrál bitvu, a pole opanovali ploťňáci.

Pak se ozvala píšťala, přihnala se ozbrojená pomoc a oba výtržníci byli zkrouceni a nechali se odvést na Wochcimru. „Sláva, naši vehráli,“ volal za nimi jeden z diváků. „Jož mó miló do kostela vezó.“ Přizvukoval mu jiný. „Divadlo na ulici a hned z rána.“ „To je toho, takových dnes bude. Dozvuky císařských. Kdybych já to natáh až do rána, taky by mně vedl střážník.“ „Jistě Václave?“ „No toť. Nic nového, ta čest se mně jednou stala, a vyspal jsem se na strážnici.“ „A jak to skončilo,“ „Nijak, dělal jsem nemocného a bylo to. V Praze tam projde všelicos. Pražský policajt je někdy pašák.“ „Máš ty ale zkušenosti!“

„To mám. Kdybys ty toho prožil tolik co já, byl bys taky jinaký. Nebyl bys taková naivní, nedovařená dušička.“

„Ty tedy myslíš? Nu, buďsi. Užívals a užils. Ale je ti lepší než nám, těm naivním, jsi spokojenější nebo, řekněme šťastnější?“ „To je těžko říci. Dnes ku příkladu jsem pořádně otráven. A jindy? Nuda, někdy hnus, to je asi celý zisk ze všeho. Zlhostejní všecko, člověk se stává apatickým a už celkem mnoho neočekává od života.“

„Oho, ty mladý staříku, jen pomalu. Jednou ti to bude líto, žes pálil život z obou konců. Jen počkej. Život nekončí ve třiadvaceti letech, někdy tam teprve začíná.“ „Snad tobě tam teprv začne. Ty se dosud spokojuješ jen sladkými náhražkami, cukrovou vodičkou a limonádou. Pravého vína ještě neokusils. Já? Takhle kalíšek jalovcové nebo „čerta.“

„Pěkné přirovnání jako ti kladaři v židovských magacínech. Pak ovšem přijde kocovina, mravní i fysická. To je mně má limonáda milejší a není tak fádní, nudná, nemysli si. Taky při ní krev hoří, zašumí, ale hlava zůstává jasná, svědomí čisté. Všecko má svůj čas a musí uzrát. Pak bude ovoce sladší.“

„Podle toho jsem já svoje otrhal nezralé.“ „Ano, a zkazil sis ním žaludek. Tak je to.“

Mezi tím se k nim připojilo několik jiných kolegů. „Haló, braši, jak se cítíte po včerejšku? Vo co de? Tě roura Václave. Jsi nějakej nahnutej. No jo, to se ví, včera ji byl velik. Suk mlčel zarytě, jen odchrchlával. Včera tu dušičku pořádně zalíval a dnes ještě je ve vyšších sférách.““nirvánam samprasarána,“ nechejte ho.“ „I kuš, sakra a nezlob mne. Povídáš a nevíš co.“ „A ty víš? Taky ne. Ale žes tu dušičku utopil, to nepopřeš.““A´t, však za své, tys mně na to nic nepřidal.“ „Nehádejte se hoši, a nechte Václava na pokoji. Václav je pašák.“ „Já jsem taky zalíval, a dnes, pohleďte, jsme docela štram.“

„Viděli jste Němečka? Ten se včera ale jo vyznamenal. To je gauner, ten se vydařil. Seděl tam večer u Machátů uprostřed pantátů a rozumoval. „ „A co já, já se napiju, to je pravda, ať si, však za své, já si na chlast vydělám, co bych se nenapil? Co je komu do toho? Ať mně vlezou všichni na záda, aj s váma.“

„Tak tam řečnil a štoral do všech, obtěžoval sousedy, až jej konečně vyhodili. Ale ten měl za ušima. Zůstal ležet v rigolu a spustil randál a nářek, že je „obraženej,“ a že nemůže vstát. Museli jej zvednout a téměř odnést až k jejich domku. Tam se jim však postavil na nohy, vysmál se jim a zanadával znovu.“ „Což ten, ten zná fígle, vždyť byl i v polepšovně, a tam jistě nic dobrého nepochytil.“ „I byl to gauner hned tehdy, když ještě chodil s náma do prvního ročníku. Tenkrát prolétl a zkazil se docela, až ho museli dát do polepšovny.“

„A je přece z dobré rodiny, jeho otec byl stavitelem. Zanechal po sobě patrový dům hen v Žabobřeskách a jistě i nějaké jiné jmění.“ „Marnotratný syn. To bývá, že se některý potomek tak nevydaří.“

„Jen když to naši vyhráli!“ „Kde? Myslíš tam u „Modré nudle?“ To je toho. U nás na „Přadlácké“ a na kanále byla hotová vojna, tam tekla krev jako u Drinopolu. Tam byli i policajti bezmocní. To se zase Suchánkova parta vyznamenala. Tam člověk něco zkusí, co pak vy víte zde ve vnitřním městě!“ „Já bych tam, Beránku nechtěl bydlet. Je tam nebezpečno, nemyslíš?“ „I s nimi to musíš umět. Nemíchat se mezi ně, ale být korektní, zdvořilý, na to si oni potrpí. Ale urazit ho nesmíš, to bys měl hned celou tlupu na hrdle.“ „Každé velkoměsto má svoji smetánku nahoře i dole. Paříž má své Apače, Vídeň Strizzi, Brno Grázly, či Ploťnáky, to už je takové nutné příslušenství, nutné zlo.“

„Už je to tak na tom světě, že každý pěkný líc má svůj škaredý tub.“ „Hleďte hoši, to je děvče, co?“ „A tu já znám, to je Vesňacká.“  „Ale ten kroj, to je jistě Slovenka.“ „To není Slovenka, Beránku, Slovenka, je to Moravanka. Vidíš ten lajblík, šátek lipovský a tu sukničku a sobotu na košilce a pak ty vrápkované čižmy? To je jistě Blatničanka nebo Lipovjanka. Je zde ještě její krajan, navštěvuje varhanickou školu. Nosí též lajblík, cifrované nohavice a čižmy a široký, nabíjený řemen, opasek. To já dobře znám.“ „Vždyť ty jsi taky Slovák.“ „No jsem, ale od Hradišča, a tam u nás to už je okraj Slovácka. Ale mám doma ještě svůj chlapecký kroj.“ „Tak proč ho nenosíš?“

„Vždyť jsem z něj vyrostl a zřizovat nový nestojí za to a je to dost nákladné. U nás ten slovácký kroj taky upadá, kazí se, pozbývá svůj svéráz. I těch krejčí ubývá, staří umírají a mladí se neučí, bohužel. Je to škoda. Je to přece jenom krása. Kdybyste viděli naši slováckou nevěstu nebo šohajku v šátku, to byste mládenci otvírali oči. Šátek turčák pěkně vázaný, vyšívané rukávce „na vejřez,“ fěrtoch nebo šorec s širokou „formou, „pantle,“ vpředu i vzádu, to je báseň. Darmo povídat, to se musí vidět. Při tom děvče jako srna, nožky jako strunky. Ach ten váš brněnský kroj, ten se musí schovat. Ten ještě hyzdí se svými širokými nebo neforemnými sukněmi.“

„Ná to jsem zvědav. Nepřeháníš trochu Vančurko?“ „Zajeď si na slováckou svatbu, uvidíš. Myslíš si, že každá liška svůj ocas chválí, viď? Nepřeháním. Vidět se to musí.“ „Však jsme viděli včera na hodech.“ „Ano, kroj lanžhotský, ale hradišťský jste jistě jěště žádný neviděl.“ „To je pravda, neviděli, co na tom. Tak vida, tady už je ta naše bouda, ta naše máti věd a umění. Böže, to bude zas dnes otrava po včerejšku. Ten modrý pondělek je přece jen šlakovitá věc.“

Zde stála ta průmyslovka, mohutná, dvou patrová budova, zabírající svým průčelím celou šířku příčné ulice mezi Giskovou a Veveří, se svým trojnásobným vchodem, vysunutým risalitem, s velkou halou uprostřed, s mohutnými jónickými sloupy ve fasádě. Studenti pospíchali a hrnuli se dovnitř jako pilné včelky do česna úlu.

Tde šel pomalu profesor Šimek, který těžce ohýbal podagrická kolena, s širokou kozí bradkou, mžouraje přes skla brejlí. Za ním se kolébal prof. Josef Holý, básník a autor „Adamovských lesů“ a „Vašíčka Nejlů,“ s hustými prošedivělými vlasy, temnou tváří a modrýma očima, ale s tělem vesnického pantáty. Věru málo bylo u něj v zevnějšku básnického, až snad na tu jeho častou zadumanost a zamyšlenost.

Zde byl i Pavel Váša, vykračující si křepkým krokem, s kučeravými vlasy, jemně zaohnutým nosem a přívětivýma očima. Tito tři páni byli obyvateli Žabobřesk a zůstávali jim věrni.

V široké hale bylo přítmí. Z ní vedlo po obou stranách několik schodů do hlavních chodeb a široké trojnásobné združené schodiště do pater. Ve vrátnici pořádal hlavní školník vrátný došlou poštu. Uvnitř bylo šumu a ruchu jako v úle. Naše partie se zastavila u žákovské vývěsní tabule. „Dopis žádný,“ zabručel Vondráček. „Peníze o desíti, budou-li. Jsem již dutý jako vykotlaný peň. Jo, jo, ta študování stojí peníze.“ „A císařské hody též. Ja ja, kdyby tak tatínek věděli, viď Vondráčku!“ „I nic bumrl musí být, to by bylo pěkné studium po suchu.“

Zde zápis končí. Pokračování je v sešitu S 2

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář