Obrazy F.N.

P sešit: Pokouška

Josef Varmuža

1893-1963

Pokouška

(Ecec guomodo moritur justus.)

(odešli strejček)

Strejček Smolénka křápli cepem ešče jednou, přidali si: „to je za to tele, hospodáři!“ Pohladili hůlku a pohléďňa hore ke slounku, povidali k svojém spolumladcovi:

„Ná už abysme teho aj nechali, co řejkáš Jožko? Tož ono je slounko ešče na pár čaganou vysoko, ale šag on sa ten večér přitahne, než sa párkrát ohlédneš, už je tadyk.“

„A ba, máte recht strejčku. Dyť je tá sobota, človjek má gdesig – cosig, tu tam – tu tam, ani teho dňa nestačej, večér je tudiš. Ešče abych aj zaletěl na tou miliónskou Hroušovou podívat sa na to zatracené proso. Také ně čert navédl dávat ho tam. Nó, to budou mnět zasé brablcé hody!“

Strejček mlátili trochu rži, mněli ji pár mandelou a tož si k tom zavolali Josefa Vyproučeného od Struhy. Tag si to klapkali ve dvojnicu, klap – klap, nátož jag dyž dvá mlatcé, a to sa ví, že dvou to tag neletí, jag dyž je ich šest. No šag ich žádnej nehónil, dělali si pomály, vlakem, dyť aj ten, co ide pomály, také donde.

Na tou posilu si strejček obštekovali od žida baňku prostějovskej tej tekutej spomocnice, aby sa ím to lepší notilo.

„Na, Jožko, pij, napij sa, napij sa fest, abys býl silnej,“ nutili a zavdávali si obá. Strejček, dyž něco, tož šli na to hneď s baňkou. Né snáď, že by byli nejakej tento, piják, to oni né, napili sa, to sa ví rádi (a kerej chlap by sa prosejm vás nenapíl? To by ani nebýl pořádnej chap.) Ale oni pili holt s rozumem.

Ale né zasé jag ten houštěnovskej Pavlačejk, kerej propíl halenu s Rozumem. Seděli s Rozumem v hospodě a chlámali obá jag ty krávy, ná potom došél dom aj bez haleny.

Strejček Smolénka řejkávali že „lepší pět očenášou než jeden,“ dyž sa chtěli napit, ná tož proto aj tá baňka.

„Tož poď Jožko, na zavdej si ešče než pujdeš,“ nutili Josefa na ten cumel. Šag on sa móc nutit ani nedál, dyť on ju mňél také rád, řejkávál, ta že je vjernější jag vlastní žena. Tož sa k tej baňce přitoulíl, a přisál jag dyž tele k cecku. Napíl sa – jag sa patřej.

„Pane, tá je, tá sa tahne,“ pochvalíl si dyž si oddejchl. „Tá má žetázek. Tá aj hřeje. Ale už abych šél. Už si tu beze mě poradíte?“

„Ale to sa ví, enom běž z Bohem, Já už to tadyk spořádám. A mněl bys aj něco zakousnout! Nechceš starého syra? Mám dobrej, třebas je to enom  kozej. Ale šag ani sedlky nemajou takového.“

„Dyť já vím. Ale už mosejm letět, zabavíl bych sa. Slounko ponáhlá doule. Na, buďte tadyk s Bohem.“

„Ná tož teda di, a Pánbu ťa pozdrav.“ Josef sa ztratíl za vrátama a strejček sa ešče ripkali na mlatévce, poprávjali a dodělávali. Tož vytřejpali slámu, vyhrabávali zrno aj ohrabky, osejli na řejčici, ométli posád (šag velikej nebýl, ani nebude!). Jag u takového sedláka.

Dneskej fukarovat nebudou, až najednou, nestálo by to za to. Fukara svojého neměli a zháňat ho kadysi – gdesi po chaloupkách na tou trochu, nač to?

Oni aj negdy dyž si dali načas, tož víli tag rukama vjejačkou a smíděnkou. Ná také sa to udělalo a dobré to bylo. Enom dyž táhl přes mlatévku dobrej cuk.

Včíl už sa to pravdaže nedělávalo, fčíl už mňél každej trochu věčí hofer fukar, a lidé to ani neuměli. Ale indá to bejvalo ináč. Co pak fčíl. Sou iné čase. Na fšecko sou stroje. Indá visávalo pět-šest strojou na každejch vrátkoch.

Šag už ich tam strejček také vješali na hřebík. Ešče sa poohlédali, je-li fšecko na svém místě a v pořádku a měrkovali sa ven. Zebrali baňku „s Ňou,“ nahnouli si, ale utrhli hneď a dívali sa jag ten zjavitel. „Sakra, ten Jožka si jí chŕstl, ten si hní na mou dušu poležál. Pane ten tahne jag tá duha. Už to tam dobře šplechtá, zatrápenej Jožka.“

Ale nahnouli si ešče jednou aby spláchli nepříjemnej dojem, a už sa tragali za vráta aj z baňkou v náručou. Zavřeli vráta na hašplu, zastrčili zatykač a stodůlka byla zavřená jag ten festuňk. No, dá Pánbu, že sa tam žádnej do rána nevláme. A gdo by také! Čudrik, ten býl akorát zahákovanej, odsedávál si kerejsik mněsejc, a Opava, ten býl gdesig ve světě, ani sa fčíl o něm nevjedělo, a ináč gdo? Snáď by lidé nebyli takoví, aby zebrali žebrákovi aj tou kabelu! Ale tož ono sa stává a řejkali kmucháček, že dyby nebylo zlodějou, moseli by kract aj tito lidé!

Nó, zatým ať tam tou réž hlédá Pánbu. Do rána ju snáď ďach nevezne. Ja, tož co fčíl dělat? Do večera je ješče hej! Třebas už sa to slounko tahlo g západu hen za Buchlov, deň už sa krátil, bylo už zitra tej Panenky Marije pavloufkovej (Nanebevzejtí), tož dyž už zrajou pavloufky a taková tá podobná slimač.

Šag ich mněli strejček v zahrádce také. Při chalouce mněli dvorek trochu vystrčenej do placu na Haťák na zděném tarásku a aj tou zahrádku při něm. Mněli tam pár mladejch stromkou, tych pavlouvek, plkaček a špendlejkou aj hrušky jakubinky, šag už to fšecko dozrávalo.

Na stěně byli hrozny, skorej peň, šag už sa pjekně zapalovali. Tož strejček na to držali, těšilo ich to, mněli f tom holt zalejbení, jag starej vinohradník. Enomže, pro koho to fšecko,? Povzdychli si. Dyť byli chudačisko na svjetě sami. Dětí nigdá nemněli, a aj tá tetka Maruša ich opustili, zpronevěřili sa ím, už ležejja také hezkejch pár rokou hen ve Spytinovje.

Strejček ostali sami a tag sa živačili, jag sa dalo. Žénit sa už nechtěli, snáď by sa ešče na starosť neotrčili? Co už se starejm hrbem? Leda do jamy, řejkávali. To sa ví nebyli oni ešče tag špatnej, ó, byli oni chlapoš, třebas už ím tá sedmdesátka seděla dva roky za krkem. Šag by ím ju žádnej ani nehádál. Byli oni ešče pořáď jag hrabovej oddenek, pevnej v zádoch aj f kolenách. Trošku byli přihnutej, ale tož to byli odjagživa od přirozenej podstati.

Ostali teda sami. Že by ich žádná nechtěla, tož to ani né, ó, bárkerá by sa ešče na nich ohřejšila, to naozaj, tá pjekná chalupa spáru měřicama, by sa ledakerej lejbila. A strejček mněli aj peníze ušporované. Dyť, gde by ich  také dávali, dyž dětí nebylo a oni sami útrata nebyli a umněli si zarobit. A nebožka tetka Maruša, tá byli až moc šporovná.

Včíl, na starosť, to sa ví, že už kolikráť o tom mutýrovali, jag bude dál. Starej človjek, a sám, to néni dobře. Vzejt si nekoho k sobje? Koho také? Človjek dyž žije celej život tag sám, pro sebe, zvykne si byt sám svejm pánem a potom si na cizí lidi aj těžko zvyká.

Strejček mněli enom jednoho bratra, šag už dávno také odpočejvá a ostál po něm ten cirónskej ožhrala opuchlej. Tož děcek tam také néni, a tož to sa ví, že nešporuje, popřejvá si, pije, ožejrá sa. Enomže, dokáť to bude ešče dělat? Fšeckého do času! Už ho tá gořala také párkrát položila a ide to s ním pomaličky ke koncu, hledí také panáčkovi aj hrobařovi do kapse. A řéct si nedá!

No tož Pámbu s ním, ať si dělá po svej. Je tu ešče jeho sestra Anča, co má toho Plzáka – Kozačinu, ale tych strejček nemajou rádi. Sou to takoví hryzkúrké, že zedrali by, s odpuštěním aj to h – o pod sebou.

Anča beztag že enom čeká na jéjich smrť, aby mohla po nich erbovat, šag aj po Josefovi cirónském a Kozačina, ten, ten také nezmejšlá o človjekovi akorát dobře. Do očej je pořáď samé: strejčku – strejčku! ale ináč za řiťou, tož to si myslej gdo ví co. Šag sa ví co!

Děcka tam sou, majou teho čudila (pajza) a pár tyh slot děčack, tož sa majou Kozáci aj nač starat. Přiňďa ke koncu, bude to beztag jednou fšecko jéjich, strejček to sebou neveznou. Ani cirónskej to fšecko neprochláme, ale do tej doby!

Tož jeg Pánbu dá, dyť človjek neví hodiny pů -! Je tadyk bez tag enom hostěm. Šag nebožka, jaká byla zháňlivá a obhonělivá, ná už je tam a co sebou vzala?  Tag sa to fčíl srejčkovi co chvíla hónilo v halvje, nále při tom byli ešče pořáď dobrej mysle, bejvali dycky veselej a špásovnej. Nač sa starat moc do předku, dyť nejag dycky bylo, a aj nejag zasé bude! No né? A co by né!

Kolé je ale hodin? Ja ba, už ide na sédmou. Tag sa srejček zadumali a zamysleli nad tým svejm malejm svjetem, že ím tá pů – hodina utékla, tudiž, jag by to nic. A tou baňku s „Ňou“ držali furt v náručí jag dyž to nemluvňa.

„Já co dělat!,“ postejskli si. Odnésli baňku do komory a šli dat kozi a prasátkovi. Držali si oni ty dva kousky dobytka, aby nebyli tag akorát bez ničeho. Přeca mněli trochu toho mléka a v zejmě jakou - takou zabíjačku, býl aj kousek tych slanin a tej klobáse, dyť človjek si mosej také ten život nejak trochu osladit. Nač byzme teda žili, enom dělat furt a dřejt sa a nic neužit?

Šag sou ty naše radosti na dědině beztag až moc po chudobnu rozdělené. No ba! Ale strejček si ešče dycky popřejli a mněli si aj z čeho popřejt. Dyť by byli hloupej, aby si nepopřejli. Nač mněli tolig šporovat? Pro teho Kozačinu miliónského? Šag pro toho ešče ostane dosť, ani sa toho nezasloužej.

Tag strejček dumali a zamejšlali sa nacpávaja faju a zatým chlapčiska ogaré, co pohoršovali, halézňali a varvasili sa henkej na hoferském pastvišču, už obcházali kolem tarásku doule pod zahrádkou a pohlédali žádostivo po strejčovejch hruškách a plkačkách. Jazyk ím enom tag lepotál samou chuťou a sliny ím tékli obouma koutkama.

„Sakra, Martine, čuješ, ty sou, co? Ty sa pjekně žltajou. Tych mnět, ale za širák, to by si aj jeden faldy napravíl. Poďme na ně,“ šuškál Ferda z cehousku Martínkovi maminčiném do ucha. „Já milá brachu, to sa ti lefko řekne, poďme, ale dyž sou strejc doma!“ „Šag nejsou, néni ich ani slechu – dechu. Budou oni myslejm negde v poli.“ „A sou doma, dyť mlátili, nečůls cepy klapkat?“ „No ja, prvé, ale fčíl už ich dávno nečut!“ „Podiv sa hen, vidíš ajg sa ím mekoce bílá lebeňa? Sedíja pod tou věčí plkačkou a báňajou z faje.“

„Mhm, škoda. A mně sa tag zachtělo tych jakubinek a plkaček,“ litovál Ferda z cehouska a drápál sa jag si mrzuto v tyle a ešče gdesig níže pod pásem. „Ale snáď by to přeca enom šlo,“ mudrovál a plazíl sa potichučky po pargáně jag tá komédiantská opíca a šmátrál paličkou mezi zlatejma jakubinkama.

Nále strejček mněli dlouhé aj tenké uši, hneď zmerčili jakejsig škrabot pod plaňkem. „Nátož, co je to tam, už zasé vám voníja? Já vám myslejm dám jakubinek, jag vás vysvátkuju, hneď budete mnět plné gatiska hniliček.“ Strejček zabáňali jag dyž fabrika, alebo jag dyž pálej na podzim brumbírovou nať a naštymovali přejsnou tvářku, přistoupňa k paragánu.

„Strejčku, prosejm vás, aspoň nekerou hniličku,“ žgráňali malí palygé. „Já ti dám hniličky,“ supili sa strýček, ale v očách im hrálo šelmovstvo. Oni beztag to ani nemysleli doopravdy, dyť pro koho by to mněli? Šag oni to nakonec rozdali děckom. „Tož aspoň jednu,“ grančál Ferda. „No šag poď, chceš-li jednu, aj dvě, tadyk tou palicou po řitisku,“ hrozili strejček, ale při tom zajeli žrďkou mezi hrušky a pár ich utřepali za plaňku mezi klučiska.

Kluci sa po nich hnali jag dyž  chrté a strejček sa enom pod kožou uškŕdali. Mněli radosť jag hrušky chlapčiskom šmakujou. „Pane, ty sou, ty jedou,“ pochvalovali si. „Po druhé přindem zasé,“ slibovali. „Enom nech to néni, když nebudu doma,“ brbli strejček, a šli s fajou za dvérca. Udělali pár pořádnejch pukou, každej jag dyž mrvénka, poohlédali sa trrochu po svjetě jakej ale ten čas zitra bude, ale tu už ich nadběhla Maruša Hopem zajíkavá.

„Strejčku, prosejm vás, nenakuli byste ně tou kk-osu? Starej nedojél ze svjeta, dojede až na druhou nedělu, a ti mladí, néni to gničemu, enom sa tag nastrójit a už odletět. Buďte od tej křesťanskej dobroty.“

„Hm, tož ty chceš teda abych ti ju jako nenakůl? Tož tos ně ani nemosela řejkat!“ „Ale né, já len abyste ju nakuli. Vy ste také!“ „No, já milá brachu, tož to mosejš řéct jináč. To bys mosela řéct: Strejčku, buďte tag láskaf a nakujte ně kosu. Víš jag to pániska řejkajou.“ „Ale dejte pokoj s pánama. Snáď sa už nechytáte na starosť panskejch morejsy? A co by pániska dělali s kosou? Ti tag na špacírku s paličkou.“ „A ty zasé dej pokoj Marejno a dokonca s panskou Marejnou. Nestójím už ani o marejku. Snáď si nemyslejš, že bych sa jako ohlédal ešče po ženskejch šorcoch?“

„Ale děte, vy plkotníku. Vy také spletete hneď fšecky kouty dohromady. Vy ste štverák. Nále tož tou kosu ně nakujete?“  „Ale nakuju, co by né, enom ju dej sem.“

Strejček si narafičil i babčicu a kladífko, nastrčili brejle a dali sa do teho. Kosa enom zvónila jag sa kladífko roztancovalo po jejím ostřou. Ale cosi ím při tom neštemovalo. Pohlédli kolem sebe aj g nebi, slounko už bylo gdesig pod Buchlovem, měsejc už stál nad Topolnejm jag vdolek syrňák dobře omaštěnej, tag sa svítíl, a jagsig zavrtěli hlavou.

„Tma ešče néni, a ani nebude. Jagsig špatně dnes vidím. Že by ty brejle,?“ brumlali si pod nos. Strhli brejle, opucovali, ale zasé to bylo takové. Furt mněli jakésig mrle v očách.

„Nále, dyť já vidím lepší bez nich jag sněma,“ to je divné. To sa ně ešče nestalo, divili sa. Kejvali a vrtěli hlavou a ťukali dále aj bez brejlej, a potej si spomněli, jag řejkávali staré stařenky, že dyž človjek začne na starosť moc dobře vidět, že už potom aj brzo umře. Strejček zakejvali při tom hlavou ešče vjecé. Tož řejkává sa to. No, ale oni snáď ešče né. To sou fšecko samé hloupé povídačky. Enomže každé takové pořejkadlo má f sobě aj zrnko pravdy. Oni ti staří lidé nebyli akorát hloupí. Mněli svou moudrosť aj zkušenosti. No, ja! Ale tož nech je to jag chce.

„Tož tag, Maruško, už je tá kosa nakutá,“ volali na sousedku přes plaňk.  „Už? Tož to ste hodnej. A až narostete, budete ešče hodnější. Tag su ráda. A tož co budu dlužna?“ „Ale nic, co bys byla dlužna. Enom si  z dluhama nic nezačejnej. Šag víš, že dluhy žerou s hospodářem z jednej mise. Ale dáš ně pjet  grejcarou.“ „Tolig? A nebude to moc strejčku?“ 

„Šag dyž je ti to moc, tož ně možeš ešče přidat. Šag sem dobře nakůl. Dyť byla už hluchá jag tá pata. Tá ti bude fčíl séct sama. Enom jí řekneš gde má it, lesti na Mrhel, alebo na Křastopálku a ona už aj pobjěžej sama napřed. Tag sem ju zrychtovál. To víš, že já kosám rozumím, a kose ně poslouchajou.

Já nejsu jag ten Francek Kutálek, co si to neumňél narafičit, dyž býl na Rakousách na žňa, a tož mosél it dóm aj z Marušou Škárovou. „Vy ste furt jednakej strejčku. Dycky veselej, nikoho nezarmoutíte. A splancete kolik koutou hneď dohromady. Vás mosej mnět aj pánbu rád. Vy budete aj dlouho na svjetě,“ šmajchlovala sa sněma a chaňkala ich Maruša.

„Dlouho na svjetě, řejkáš? Co bych tadyg, prosejm ťa dlouho dělál? Ani sa jak sa patřej, neohlédneš a už je tadyk osmdesátka. A šag víš jak sa řejká, že koho Pánbu miluje, toho si aj brzo zavolá. Enom ty nedobroty tu nechává.“

„Ja roky sou roky a staroba, dyž je jeden sám, netěšej,“ kejvali hlavou a zahleděli sa jagsig tesklivo g mesejčku, kerej už sa vytahl o půldruhého  čagana a celej sa jagsi ozlaťál.

Maruša sa také trochu zamyslela, ale hneď sa protrhla. „Ja, ba. Ale mosejm it. Ešče si mosejm na Hřádkách uséct trochu lucerky na řiček. Človjek je furt v jednom kole, mosej aj za tmy. No, dnes tma nebude, svítí měsejček. Tož kolik strejčku?“

„A tož dva grejcary, dám zejtra za nebožku na očenáš.“ „No tag.“  „Ná,co ste si tag na nich spomňéli?“ „A ba, spíš na ňu zapomínám a nemňél bych. Byla to přeca enom dobrá žena, aj dyž sa furt modlila a chodila ráda po tych pouťách. No, šag ona to nahradila ináč,“ dumali strejček.

„Ba, ba, byli to hodná robka, škoda ich, že vám tag brzo odešli. Bylo by vám přeca veselejší na svjetě. No, už idu. Mnějte sa tu dobře.“ „Tož dobrou noc.“

Tetka Maruša odbjehli s kosou a strejček ostali sami v zahrádce. Už nadcházál pomaly večír. Nále lidé sa ešče furt přetahovali. Pacholci s konima dojížďali s pola s futrem, voze hrkotali po cestě po Haťách, a nekeří opozdilci, tož ti teprou jeli pro ně, zahýbali okolevá stodůlek a brali sa cestou do Kopanin, aj za Rudof. A že býl pjeknej, teplej večér, lidé ani dom velice neponáhnali. Děcka sa ešče furt varvasili po ulici a helézňal, ná staří, co už mněli podělané a ponuděné, tož ti postávali a posedávali po žoudrech a po náspách a vykládali si. Bylo čut rebent a šromáňání ze fšeckejch stran.

Odkáďsi bylo čut aj tou harmonygu a bárkerá děfčica slobodná si negde zanotila tou svou zamilovanou, lesti už neměla pokluděné a nestála negde za rohem lebo v zahrádce z galánem. Tož při takovejch pjeknejch a teplejch večeroch, to sa ani jednomu spat nechce, ba a je to aj pjekné, dyž sou tag dvá spolem, majou se rádi, srce sa zahřejvá, negdy až trrochu moc, lidi ty mladé to tískne k sobje a zendou sa ruky a tvářky a potom už ty  pusénky ani jeden nestačej čejtat.

Na potom ruka nande lefko aj ten pás a ešče aj  něco inšího. Co fšecko sa može stat ftakovej pjeknej, teplej noci. Gdo ty mladé lidi uhlédá, dyž aj třebas ten anděl strážnej ochábne a trochu si zdřejmne.

Ja, dyž je človjek mladej! A dyž tá kréf zavře a zahořej. Žij, užij, volá, křičej a človjek užejvá. Ba, šag enom mladejm patřej život a svjet!

Je to tag, mysleli si srejček. Dyž byli oni mladí. Ja ba, tag každej druhej, ale bejvalo to pjekné, moc pjekné, to je pravda! Dyž oni chodili za svou Marušou.

Šag byla Maruša pjekná osoba za slobodna, no šag aj ešče potom. Strejčovi sa zdála dycky ze fšeckejch nejpěknější. Šag ich mněli aj rádi, což o to. Enomže to jejich manželstvo odkvétlo tag jagbig na plano. Dětí nebylo, byli furt sami dvá. Dokáď je jeden mladej, tož to ani tag necejtí, jagsig si to odrážá, ale potom, dyž zestárne a ostane sám, tož to už je iná.

Teskno je negdy na svjetě. Dobře to povídál Pánbůh Adamovi, „že néni člověkovi dobré byt samém.“

Strejček sa vytrhli z neveselejch myšlének a protřeli si oči. Na sousedním dvorku za chléfkama sa ím cosig jag dyž zařázilo, jag dyby tá svatojánka. Co by to bylo, tag pozdě?

Ale být to tam enom soused Ferda – Feférda jednookej. Stál tam za plotem, dívál sa tejm jedným očiskem za humna a cumlál tam jakejsig požmolek cigáry,

„Ná, ty si to, Ferdo? Já myslél, že gdo ví gdo. A kouřejš cigáru, a jakousig fajnovou, jag dyž nejakej nóbl pán. Nó ty si to vedeš moc jagsig vysoko, to já bych ani nemohl,“ dobírali si ho strejček.

„No ba, pansky, to byste tom dál. Myslejš, že sem si ju koupil? Ale gde, na to já nemám, a stará by ně dala. Našél sem ju hen před hospodou, nejspíš ju tam stratíl kerejsi pánisko škuban.

Šag sem sa s ňou mosél ukludit za chlévek, aby stará nebrblala a nedudlala,

„No ja, ke veg za chléveg, to je tag,“ uškŕdli sa strejček. „Už si po večeři,?“   slejníl sa Fe-Férda přes cigáru.

„Co bylo dobrého, paprikář?“  „Ale jakej paprikář. Trochu starého syra, zapil sem kozejm mlékem a bylo to. Co človjek potřebuje vjecé? Tag sem to odbyl po chudobnu.“ „Nám sa zasé stala z večeřou taková galiba, ani bys neřekl.“

„Ná, co teda?“

„Ale tož: stará uvařila g večeři brumbírovej máčky, dobrej paprikář, šag ho dobře zaklechtala, a daja ho na stůl, tož jářku: Ná čuješ, ty Fraňo, než nám to ochládne, donesme si henkej z Kopanin ešče tou nošku trávy. Ná, co by né, poďme. Tož sme teda šli. Ná donďa, lezeme do izby a co bys řekl? Takovej velikej potkánisko jag dyž pytel, sedí na stole u kastróla a ťochme do sebe máčku jag dyby tam byla nachystaná akorát pro něho. Už býl nažhranej tag, že býl širší než delší. Nále ty zatrápená mrcho jedna, tož pro tebe zme to nachystali?“

Jag nás zmerčíl, šoust sebou ze stola a pod loužko. Už tam mňél vyhrabanou ďouru jag dyž  holénku. Enomže tá ďoura byla fčíl pro něho malá a tož nemohl sem ani tam. Ja šag nedivu, dyž sa tag naťochmál tej máčky. Stará popadla metlu a jag ho dere s ňou po řiti, tag ho dere, až kvičál,¨. Býl z toho velikej štabarc. Já sem zháňál kocoura, ať si ho chytne, ale gde byl kocour. A tož dyť tá mrcha jedna nemohl do ďoury, tož sebou šoustl otevřenejma dvěřma ven. Ten nám dál, na mou dušu, ten nás pjekně uctíl, tolé máčky zežhrál, jářku Fraňo, už zme povečeřali.“

„A tož večeřa nebyla?“

„Ale byla, co by nebyla. Stará dala kastrólek na šporák, trochu překlechtala, a tož zme sa přeca najedli.“ „Ná mohli ste to jest.?“ „A co by né? Přeca to nezahodíme, nebyla by toho škoda?“

Strejček už neřejkali nic, enom si tag přes rameno odpluli. Ten Fe-Férda, ten by žežhrál aj tenkrombožinec. Co to má enom za žalud a za náturu? A tá jeho Francka Zvrtná, je tag spáslá, tá sa k něm akorát šikla, a on k ní. Je to ale za hospodyň. Ná ti dvá sa hledali a našli. Strejčkovi sa tag žaloudek zvíhál, ale Fe-Férda si spokojeno cumlál nedopalek-špačka a veržinky, jag dyby snědl smaženého jařábka, a lebo putrftáka. Sou to nátury na svjetě!

Ferda bejvál odjagživa takovej velikej žhrout a jag sa  g nečem dobrém dodřél, tož si f tom aj poležál. Tož ono to nemoselo byt ani moc dobré, enom dyž toho bylo hodně. A račig vjecé, než méň. Vylejzat hospodyni ve sklépku, dyž ešče sloužíl, látku smetany najednou, tož s tým býl hotovej an-cvaj, a ešče sa ohlédál, gde by co ešče bylo. Ja tož takovej býl Fe-Férda!

Fe-Férda býl z vinklhauzu, z červeného domu, a gdo ví, z jakého býl rodu. Možná, že jeho rodiči byli aj trochu nóbl, gdo ví, ale Fe-Férda, ten nebýl kór nic nóbl. Malej, přihrblej, trochu tag šmatlavej a jednookej. Ale německy umňél. Nalezené dítě. Ale rozumu mňél dosť, enomže nic po něm. A tá jeho Zvrtná - ! Šag byla vdovou po tom Dragovi, co to tento rád tancovál u muziky. Aj Fe-Férda rád tancovál. Do huby si vrazíl nejakej ožmolek cigáry, co dostál od nekerého pacholka a vrtěél sa o sto šest, enom tým jedným okem čmurgál, ale muzikantom jag žif šestky nedál. Tož na peníze, on byl dycky tvrdej.

Zvrtná by také ráda tancovala, enom že si ju žádnej nebrál. A tož í gdosig poradíl, že dyž si uváže svořeň mezi nohy, že bude tancovat furt. Ná ona, tá troubela to akorát udělala. A chlapci dověďa sa to, tož si ju richtig brali dokola, aj si ju vydírali a muzikanté spustili Hele-hole-holena, svořeň tluče kolena a svořeň opravdu tloukl po kolenách až kréf tékla. Ja, prosejm vás, takovej kus železiska to je nejaká těrcha! Tož to býl na mou dušu, tanec, tá sa vytancoval.

Tož takovíto byli lidé. Fe-Férda aj ze Zvrtnou!  „Ná tož málo platné. Mosejme it spat, noc je tadyk a  tělo žádá své. Tož dobrou noc Férdo.“ „Ja ba, dobrou noc, ať sa vám něco zdá.“

Strejček sa zebrali a hejbali sa na kutě. Ani sa ím moc ešče nechtělo, ale co dělat inšího?

S Fe-Férdou stát a poslouchat ty jeho hloupé plky? Nemá to beztag hlavy ani paty. Lehli si a nemohli jagsig dlouho usnout. Myšlénky sa ím hónili v havje a takové divné a furt mněli nebožku na mysli. Indá si na ňu  zpomněli tož to sa ví, že také, ale nigdá stak mosenou silou jag fčíl. A měsejc svítíl, už nahlédál oknem a bloudíl zvjedavejma očima po izbě, aj na loužko za strejčkem zabloudíl, enom kouty za kamnama ostávali ve tmě. A tam, zdálo sa strejčkovi jag dyby na ně vyhlédali jakésig oči. A ticho bylo, aj venku už přestál rebent, enom okolo kamen sa ozejvál jakejsig škrabot a šustot.  Nejspejš tam švábé rebónili ve smeťou.

Ale nakonec strejček přeca usnouli, ukolébalo ich to do spánku. Ale né na dlouho. Mněli takovej divnej sen, živej sen. Zdálo sa ím o nebožce. Stáli u nich v živej podobje, tag jag dyž byli vypravená na dalekou pouť, z nošečkou na zádoch a bosky, boty mněli hozené přes nošku (oni vždycky putovali bosky), v šátku turčáku, čérném halouzkovém, a tag sa na nich smutno dívali.

A potom aj promluvili, takovejm tichejm, ale naléhavejm hlasem: „Josefe, Josefe, modli sa! A přindi brzo za mnou, já na ťa počkám!“ A zasé sa na strejčka tag smutno podívali.

Strejček sa  protrhli ze spánku a honem sa posadili na loužku, ohlédaja sa. Ten sen býl tak živej a opravdovej a ten hlas tag douraznej, že ešče pořáď viděli a čuli. Protírali si oči a zasé sa dívali kolem sebe. Měsíc tag svítíl do oken, byla ho plná izba, enom v zadních koutoch sa světlo ztrácalo, a tam, zdálo sa strejčkovi, jag dyby ustupovala nejaká bjelavá postať, mňénila sa a pomály ztrácala.

Strejčka to vidění a přelud mámíl a balamutíl dotáď, než sa načisto spamatovali ze spánku a přišli k sobje. „Eh to sou hlupoty, živej sen a šálení očej. To nic néni.“  Ale dobře ím při tom nebylo. Už neusnouli, nemohli. Ostali sedět na loužku, hlavu zglomenou, ruky složené na kolenách, oči přivřené a v hlavje sa ím myšlénky tag hónili a převalovali. Moseli nechťa spomínat a myslet aj na nebožku aj na ten celej svůj život.

Jag dyby mněli dělat takovou přehlédku a vizitýrku celého svého života. Jéjich život! Tož býl takovej, jakej býl a mosél byt. Jag každej inej na dědině, prostej a jednoduchej, jag by ináč. Jací lidé, tož aj takovej život.

A tag žili aj srejček s nebožkou Marušou, dvá lidé, klidno a aj spokojno Nic jich celkom a dohromady netlačilo ani nebolelo. Enomže, jag čas bježál, přeca sa mezi ně cosig postavilo, pomály a tag znenadaja, ani si to jeden hneď nezměrčíl.

Děti nebyli, ani nepřicházali a dyž néni doma takového spojení ani nic g čém by sa jeden mohl a mňél jagsig připnout, tož potom jag to negdy bejvá, že to hledá inde. Oni strejček, né, oni byli pořád stejnej podstratě aj nátury, ale žena, tetka Maruša, tož tá hej.

Jagsig sa začali obracat moc g Bohu, silno sa modlejvali, do kostela moc chodili, aj ke zpovjedi a potom chodili aj moc po tych pouťách.

Zkraja to strejčka aj trochu mrzávalo, aj si negdy  trochu brbli, ale časem si na to zvykli, a nechali ich při tom. Ať si chodí, šag při tom nic neztratili ani nezmeškali. Ináč byli tetička moc do práce aj obhounčlivá.

Strejček né že by byli nejakej neznaboh, alebo protivá panáčkom, jag už tadyk také začejnali aj ti pokrokářé, tož to né. Tož to oni mněli dycky svou víru na pravém místě, do kostela chodili, ke zpovjedi spravit svejedomí a očistit tou dušu, aj sa modlejvali, ale enom co bylo potřeba.

Nejakou tou přehnanou horlivosť náboženskou jag jéjich žena, tož to oni nepjestvovali. „Všeckého z mírou,“ řejkávali, „šag to Pánbu po človjekovi nežádá.“  Oni nebyli ani jag ten starej Marholt, kerej by enom furt ležál f kostele a u zpovjedi. Pánu Bohu aj panáčkom by paty ukousál, ale býl na druhej straně takovej falešnej obližmiska a potměluťa, kerému nebylo co vjeřit.

Tetička sa negdy na strejčka hněvávali aj ím vyškamrali.

„Ty starej, dyť sa trochu pamatuj, pořád bys enom vystrájál špáse a darebenstvo. Pamatuj aj trochu na Pána Boha a modli sa. Dyť nevíme hodiny pů co na nás čeká.“

Strejček, ten byli holt veselej od nátury, rádi si zaspášovali aj zašmejchlovali a třebas z mladejma a slobodnejma lidima, ale tetička to jagsig nemohli znést. Pro nich to bylo fšecko enom roztopáč a darebenstvo. Tož tým sa sobje nezavděčili, tož to sa ví.

Tetička začali nakonec aj jakésig to umrtvování těla. Na poutě chodívali bosky, tag mněli nohy odrané a bolavé, ale nedbali, oni si to počejtali za vječí zásluhü Boha a Panenky Marie.

A dyž bylo horko a chlapé si povyslékali haleny a kabatiska, tož si to tetka všecko brali do nošky, ná vlékli sa s tým. „A nech to tělisko trpí!,“ řejkávali. Ja tož potom taková pouť, to sa ví, že tá už aj stála za to, aj zásluhy před Pánem Bohem sa hromadili. Enomže co je to platné, fšeckého moc škodí. Šag oni si tým beztag aj zdraví pokazili, aj živobytí ukrátili.

Dyž bylo negde přejít přes vodu, tož oni nešli po lafce, ani sa nedali převést po čaji, ale brodili sa doulé vodou, aj dyž byla hluboká a studená, nedbali. „A nech to tělisko trpí,“ to byla jejich řeč.

Už to tag mnělo byt. Tegdá, dyž odnášali list ze zámoraví a přecházali Moravu byla voda už moc studená, nedbali. Ale nedbali aj dyž ich druzí volali na čaju. „Nech to tělisko trpí!“ Nošag trpělo aj dotrpělo. Tegdá sa zachladili a onechleli, ale furt ešče nedbali, až lehli načisto.  A to už byla jejich poslední pouť, stej sa už nevrátili.

Už to tělisko aj dotrpělo. Odešli tetička a strejček ostali sami. Ja, smrť, od tej néni léku. Tož tag! Strejček mněli chalupu tam na Haťách a pár kouskou pola a to ím tag k tomu živobyťou stačilo. Do svjeta ožeňa sa už nejezdili, držali sa vjecé doma.

Dělali si na svém a podělaja svoje, pomáhali sedlákom. A dyž tag u sedláka dělali, tož sa tam aj vječinou přeživili přes leto a podzim, ná to co sa ím na vlastním urodilo, to ím ostalo na zimu a ešče aj uprodali. Držávali si aj krávu a dvje prasata, a tož ím nic nechybilo. Ešče mněli aj peníze ušporované. To sa ví, dyž dětí nebylo, lebo to, co druhejm děcka zedli, to strejčkovi ostávalo..

Dělávali vječím dílem hen u Kučery a u Šrabaly, gde byli jagsig prvním nádeníkem. Tam si tvrdili na pilu z Hlobilem a Janem Kadlčkem. Ti dvá sa také rádi nechali vidět. Dyž nádeníci svačejvali a pokrajovali si z pecna suchej chleba a zapíjali štvrtkou gořalky, tož tito třé si vymotali z papíru každej kus svejch domácích slanin, a honosivo si pokrajovali před druhejma, a enom si spokojno odfrkovali, zapíjaja gořalkou.

Ti ostatní jím to to sa ví, že záviděli, aj ím to mněli za zlé, že sa tag vypručujou ze slaninama. „Ja milá brachu, starej sa tag jag já, zabij si a budeš mnět také,“ nafukovali sa starej Hlobil. Kadlček sa enom ušklebovali: „A có, já su Gabrhél.“ A strejček Smoleník sa enom uškŕdali. Ja dyž mněli, co by si teda nepopřejli!

To sa ví, že dyž byli po takovej silnej svačině, že sa  f práci aj ibovali a ostatní nádeníky dobře potahovali. Oni strejček byli tag dycky špásovnej aj roumněli špásom. Ale negdy ten špás býl aj trochu silnej. Třebas jag tegdá, dyž objedvali u Kučerou a Francek mladej, jako syn popadl kleju v dolka trnčáka, co mněli z objedu, a býl dobře trnkama nalejčenej, tož ím ho celej vlepíl přes hubu, obje oči aj s nosem mu zapleščíl. Strejček byli celkem dobrotisko, a tož sa ani na to moc nezlobili, ale tetka hospodyň, jako Kučerka, silno sa nad tejm rozjagosili a Franckovi vyškemrali. A ten, no tož on býl takovej rozjevenej aj negdy divokej, tož ich kopl matku s odpuštěním do ř…i. To sa ví, že tetičku to velice mrzalo aj bolelo, od syna! Enom mu na to tag smutno povidali: „No dočkej, šag ti to Pámbu jednou připomene!“ Možná, že mu to naozaj připomňél, umříl ešče dosť mladej.

A indá, dyž sa ich pacholek Balejk, ten krupica přihlouplej, ptál: „Že dokáď chodí strejčku ženská z malejm?“ Tož sa na něho tag jagsig podezřeno podívali, v očách sa ím cosig šoustlo jag dyž sa podkraďou uškŕdne, ale naladili vážno tvářku a odpovídali rozšafno jag pán pudmistr: „Ono víš synku, to néni u fšeckejch stejné. Néji jedna jag druhá, tož to je, víš tag jag je kerá tvrdá. Nekerá chodí stejm rok, nekerá dva, ná nekerá třebas aj tři. Tož to už sou takové přejpadnosti, dyž je ženská jag dyž ten gylisar silná, že sa jí to nemože odtrhnout. Ale stýma si nic ani nezačejnej.“ A on tom troubela vjeříl.

Šag oni aj na pouti chodívali, ani né tag gvůlivá tej pobožnosti, ale spěšé enom tag projít sa trochu, poznat iné lidi, inej svjet, provjetrat plouca a aj tou dušu.

Tož chlapé, to sa ví, ti že tej pobožnosti nigdá moc nedali. Nejrači chodívali na Provodof na Panenku Mariju pavloufkovou, šag to je fčíl tento svátek co přinde. Sa ví, ono tam ani nic nebylo, kostel trochu na kopci, vedlé hospoda, a to bylo fšecko. Moselo sa noclehovat pod vjezdičkama, tož aj f kostele. Ale byla tam moc dobrá borovička a za tou sa chlapé tahli jag muchy za medem.

Tej sa oni nejvjec objetovali, to byla tá jéjich pobožnosť.

Jednou sa ich tam také pár vypravilo, a byli to taková partyja, samí jednací, vybíraní, holt kamarádé z mokrej čtvrti.

Zašli si oni tegdá trochu na Luhačovice, že na tou dobrou vodu, tam sa jí nachlámali a ta ím tag silno vytrávila, že snědli fšecko co mněli f uzélkoch do posledního chupa, neostalo ím tam ani mak-prach.

Ná potom byli hladní, to sa ví, na Provodovje nebylo nic ke koupeňou, alé borovičky bylo forota, a tož chlapé pili a pili. A tag sa tam nameldovali, že byli pod obraz, no holt jag dyž ty hovádka, ešče trochu horší. Ja tož nedivu, dyž pili na hladnej poněváč.

Ná na druhej deň, nemoža stát ani na nohách, tož štvernožky lézli po tych tam schodoch, tag ich loubali a lidé, že co sou to za zbožní poutníci, ti prej budou mnět velikou zásluhu u Panenky Marije. Ja, tož pjeknou zásluhu, dyž byli tag fšecí naťatí. Nejeden tam ostál lažat v omať nevjeďa o svjetě.

Tož to byla na mou dušu pouť, aj zásluha. Ale tož indá! Na Provodof sa ít mosélo. Ja tož to byli čase. Fčíl už sa tam nechodí, jagsig tó zahynoulo. Ono fšelico zahýňá. Alebo ten jarmak v tom Brodě. Šag tam býl aj Jožka od struhy, a Anča Plzoňova a ešče aj ten Grebeň handléř  z Jalubi. Co sa natancovali u muziky v Řivném Újezdě! Grebeň: „Já šu štarosťa z Jalubi, a Aničko poď!,“ to sa sólovalo, no ba, dyž mňél „štarošta sólo!“

To už je dávno fšecko a darmo to spomínat. To sa ví, že byli fšecí mladí a mlačí. Byli oni holt veselí, a neuhybali před radosťama tohoto svjeta. Nále to ešče celkem ve fšeckej počestnosti. Tetička Maruša, to sa ví, že při fšeckém nebyli, tá by ich zažehnávali.

Ale celkem to šag nebylo nic tag zlého, dyť aj Pán Kristus sa veselíl na svajbje f gáni Galilejskej. Ja, ja, tož sou to vjeci!

To byla strejškova myslejm že poslední nejdelší noc. Né a né usnout. Tolig bylo jakejsig tych myšlének, a tou nebožku furt viděli před sebou. Co enom ím chtěli? Či by to byla snáď nejaká pokouška, předpovjed nečeho? Či snáď by im přišli řéct, že už je aj na nich čas, aby - - ? „Nic platné, mosejm dat za ňu zitra na modléní a na mšu svatou. Už sem to dávno mňél udělat a třebas tam nemá pokoja, tož ně přišla upomět. Také sa to stává.

Tag trvačili a trudili sa až do rozbřesku. Nečekali ani až bude opravdu deň. Stali jag sa enom trochu projádřilo. Pokludili ten svůj dobyteček a uvařili si trochu tej žbrně. Co mněli ešče dělat? Fšejmli si jag majou stěny okolevá kamen zauděné a tož si nachystali trochu vápna a ščetku, vyzuli si boty, vylézli na pec a dali sa do lejčení.  A enom tag, aby ím ušél čas, než - --. Sousedé sa beztag ešče nehejbali, dyť byla tá neděla. Enomže strejček na to právje zapomněli, ináč by snáď si dali s tou lejčkou pokoj.

Dyž byli tag akorát v nejlepším, otevřeli sa dveři a vešla potichu Maruša Hopem. „Pochválen buď Ježíš Kristus! Dobré ráno strejčku. Došla sem nemáte-li - -,“ ale tu sa zarazila, a otevřa hubu v udiveňou do kořeň.

„Ná, co to děláte, prosejm vás, dyť je neděla! Nevíte?“ Strejček sa zarazili, ostali jag by ich polél, a ruka ím ostala trčat aj ze štetkou, až ím vápno do rukáva téklo.

„Ja, co nepravíš, děfčico, neděla, že je, opravdu neděla? Vidíš, já sem na to já dyž na smrť zapomňél. Zatrápená práca.To sa mňa ešče na mou dušu ešče nestalo. No to je ně ale přejpad,“ mrzali sa na sebe. „Su já to hovado boží!?“ nadávali si sám sobje.

„Ale co byste sa nad tým tentovali, to sa tag negdy stává, že človjek zapomene,“ chaňkali ich. „Šag do kostela ešče dondete. Ale co sem to chtěla? Ja, došla sem nemáte-li nejakou sirku, že byste ně poščali. Chlapčiska ně odnésli a pozbírali gde jakou, nemám tam jedinej.

Strejček í dali sirek kolig chtěla, ale furt lamentýrovali nad tou svojou hlavou zaponenutou.  Honem-honečkem sa oholili, nastrójili sa, a už umětali  ke Spytinovu.

No, došli ešče dosť brzo, nebyli poslední. Vlézli do zákrystije a tam vysázali kostelníkovi na očenáš aj na mšu svatou za nebožku ženu. Potom teprou byli spokójnější a šli do kostela gde si sedli do stolice na svoje už navyklém místo. Nezpívali s ostratníma, jag byli indá zvyklí, ale modlili sa zbožno a zkroušeno rouženec k Panence Mariji Sedmibolestnej přes celou mšu, to za sebe aj ešče vjecé za nebožku.

Tož tag sa ím jagsig ulevňalo, že byli hneď spokójenější. Už ať přinde, co přinde, mysleli si. Šag s Pánem Bohem nebyli nigdá na přejč, nigdá na něho nezapomněli, ani na svoje křesťanské povinnosti, tož co. Šag žili svůj život spravedlivo, nikoho neošidili, ani neokradli, nadělali sa dosť, tož majou myslejm přeca nejaké to místo na oném svjetě.

Dyť pro koho by to nebe po smrti bylo, istě pro lidi a né snáď pro h….. Pánbu nám hřejchy odpusť! Iďa dóm, stavjali sa u starého Chlouda na funt masa na poléfku a na nejakej ten paprikáš g večeři. Bylo tam už hodně robek, co sa stavjali pro maso na ten nedělní objed, a plkotali jen což. Strejček si sedli na legátku do koutka, že počkajou. Jagsig ich boleli dneskaj nohy.

„Tož co strejčku, jakého vám mám uťat?“ „Ná tož půl funta na poléfku z rejfa a ostatní od rany na máčku.“

„Vy dneskaj jagsig bužírujete, strejčku,“ smáli sa už tetky. „A sami vařejte?“ „Baže sám, gdo by inší, šag to umím. Já sem sa už navaříl. Hneď buďa na vojně, dyž sem býl u kuchyně.“

„Mněli by ste sa račig ožénit, co je po takovém životě. Furt sám. Vás by ešče každá chtěla,“ plkotaly robky. „No šag to víte, že na mně robky ešče  moc berou. Včerá na mně jedna vzala aj pometlo. Mňél sem co před ňou umětat,“ smíli sa strejček jagsig sa rozkašlali. Ten kašel ím trvál jagsig dlouho, né a né přestat. Kašlali až ostávali modrej.

Potom si zhluboka oddejchli a ostali sedět strnulo, enom sa tag zahleděli bolestivo do jednoho kouta. Ruky ím spadli vedlá těla a hlava ím zglémla na bok. Tag ostali.

„Proboha, strejčku, co je vám?“ polekali sa tetky. Aj starej Chloud přibjehl, aby im nejak pomohl. Strejček sa nehejbali, nedejchali. Jag sa ich dotkli, zesouli sa na bok a spadli z legátky.

Už ím žádnej nepomohl, strejček usnouli na vjeky. Býl to jejich konec. Odešli lefko a brzo. Nikom nebyli na obtíž ani na dožeru.

Přeca si ich tá nebožka žena přivolali, ten sen nebýl enom tag podarebně.

Odešli strejček za svou Marušou, odešli brzo a nemoseli na nich dlouho čekat.

xxx