Obrazy F.N.

Pépi.

Vyběhl ze vrátek, jen se za ním zaprášilo. Ba co, vyběhl, vykulhál. Na levou nohu napadál, a držel si bok. Dostál tam pořádnej „zdrganec“ od tetky Juhany a na nohu kulhál, jak zakopl o práh a narazil si palec až do krve. Za ním dozníval křik a nadávky tetčiny. „Jdi si, jdi, ale nazpět se nevracej, nebo uvidíš, jak bude mít vařajka hody, ty tuláku jeden vandrácký.“

Tetka stála ve dveřích a mávala zlostně metlou jag anděl plamenným mečem. Pépi se ohlédl přes rameno, a div že na tetku jazyk nevyplázl. Oči mněl plné slz, v boku a v noze cítíl bolest, ale v srdci měl plno zloby a nenávisti. „Vrátit se? Tož to né! Počkáte si. Myslíte si, že budu „ponáhlat“ pro ty vaše zdrgance? Raděj negde ……,“ to už nedopověděl. Lítost mu zadrhla hrdlo, a oči se znovu zalily. „Jen odmlouvej a mudruj si. Však ty se vrátíš, on tě hlad dožene. Ale potom – no, uvidíš!“ Tetka za ním hodila ještě několika nadávkami a pohrůžkami, a vrátila se zpět, kde se ozýval pláč děcka.

Pépi se odbelhal pryč. Pohlédl nevraživě na přivřené vrata, na hromádku otýpek klestu i do lomenice ve štítě a při tom mu blesklo hlavou. Představa sirek a ohně byla příliš vábivá. To by to pěkně blčalo! „Zapálit jim, to by patřilo,!“ zašeptal si nenávistně. Jak nenáviděl celý ten dům i jeho obyvatele! Pláč dítěte v něm budil ještě větší zlosť. Zlosť i lítosť, ale té zloby tam bylo více, ta převládala nade všemi ostatními pocity, bujela jako bejlí, kopřivy a hrozila udusit vše, co tam bylo ještě lepšího, čistšího.

V tom domě nebyla živná půda pro pěstění lásky a vděčnosti a tetka Juhana byla špatným zahradníkem. Rány, bití, nadávky, ústrky a hlad, ano, hlad, to byly její vychovatelské pomůcky. Osud a úděl sirotků, které nikdo neměl rád, o něž se nikdo s láskou nestaral.

„Nepůjdu domů, nepůjdu domů, byl bych doma bit,!“ zněl mu v uších refrén písničky, jejíž výsměšný konec se mu zařezával do duše. Baže, bude bit, co jiného. Či bylo někdy už něco jiného? Bití, to byl jeho denní chlebíček. Porovnávat kolik buchet dostal do žaludku, a kolik do zad – jaký to nepoměr. Pohleďte na jeho sraženou přihrblou postavičku, na ty pobledlé, jako vymoklé tváře, na ty oči světlešedé, v nichž ležel stesk a beznaděj, ale na jejichž dně doutnaly již ji jiskry, zárodek zloby ba i zločinu.

Malý byl Pépi, nepatrný, ale v očích a v duši tam byla již zkušenost dospělých. Ale jaká zkušenost!

Sirotci! Pépi byl sirotek i nebyl, jak se to právě vezme. Byli tři bratři, Pépi byl z nich nejmladší. Ti dva, ti už vyletěli z cizího hnízda, jako ta mláďata kukačky, jen Pépi ještě zůstal. Vyletět, na to byl ještě slabý, neopeřený. Však i jeho bratří měli ještě slabá peroutka v křídlech a jejich let, to je jen přízemní potácení, ale už se bránili a odolávali životu. Což takový klučík, dobrý je již za pohůnka anebo za takového budiž ke všemu a dostane-li se k hodným lidem, dobře je mu na světě.

Jejich matka byla jako taková kukačka, co poletovala po světě a zanášala do cizích hnízd. A jejich otcové, každý z jiného koutu světa. Hoši měli otce i matku, ale otce z nich nepoznal žádný a matku, tu znali sotva od vidění, ba Pépi vůbec ne. Kde byla jejich matka? Nikdo nevěděl. Sotva jí odpadlo poslední děcko, maličký Pépi od prsu, odjela a: s Bohem moji drazí. Nikdy nepřijela podívat se na své děti, dáreček přivést, polaskat se, utěšit, ne, to ne.

Ne kukačka již, matka krkavčice.

Dokud byli ještě dědeček s babičkou živi, potud bylo ještě snesitelně dobře. Byla sice taky neláska a ústrky, což je pravda, kdo má rád takové, kterým se táta v kopřivách ztratil, o něž máma nedbá? A kteří mají tolik nevábných a opovržlivých titulů, přezdívek? Ale to bylo, a už není. Na co se už Pépi málo pamatuje.

Pamatuje, když dovezli jednou dědečka na plochém vozíku jednou kravkou mrtvého, zabitého, už zmodralého. Spadl z vozu, když se kravka splašila, narazil o kmen švestky, zlomil vaz. Smrt, která přišla náhle, nečekaně.

Tehdy odešlo Pépikovi půl ochrany a záštity. Ale tomu on ještě nerozuměl, nepochopil. Ale když nedlouho poté nalezli babičku ve chlévě u kravky mrtvou, kde ji srazila rychlá mrtvice, tehdy poznal, zač platí hoře a poznal ještě více, když se jej ujala tetka Juhana. Nerada ovšem, ale musela. Nebylo z bytí. Byl to nevábný, nečekaný přírůstek ku pěti vlastním harantům, přibyl ještě šestý. A toho měla ona přijat ráda a s láskou, takového, o kterého vlastní matka nedbá, nehlásí se k němu?

„Zase o jednoho darmožrouta a pohoršenca více,!“ vrčela zlostně. „Mám málo svých, ještě se starat o cizí?“ Však Pépi podle toho i zakoušel.

Rostl vlastně ani nerostl, jako ten bodlák u cesty, jemuž se bosá noha štítivě vyhne, ale okovaná bota jej ukopne a ušlápne a často zbytečně jen ze zlomyslnosti.

Bývalo takových ukopnutí a ušlápnutí! Proč byl Pépi v kříži sražený, kdo mu zlomil, žebro? Kdo spočítá ty rány na hubeném těle? Proč to a proč ono?

Bylo by se ptát: proč! Osud, úděl ušlápnutých, opovržených. Bratří jeho, ti se oň nestarali, jim byl cizí, lhostejný. Nebylo nikdy mezi nimi bratrského citu, pospolitosti, protože nebylo toho pojítka jako v jiných rodinách. A teď žili každý pro sebe, odděleni cizotou. A byli taky ještě malí, nedospělí. Nemohli, i kdyby chtěli. To že právě to, že ani nemohli chtít. A jiní, kteří mohli, taky nechtěli.

Pepíčku! Ubohý pastorku přírody a života! Ty vrabečku malý, opuštěný, ty ptáčátko bez hnízda! Co je tvých osm let? Co bude z tebe jednou?

Roste v tobě cosi, co nemá ještě tvar ani podoby, ale je strach, aby se z toho nevyvinulo něco, co by bylo zkázou, neštěstím jiných. A čí to bude vina potom? Ty to nevíš, nerozumíš tomu ještě, ale ať zodpoví ti, co jsou k tomu povoláni!

Pépi kulhál a hekál, hladě si bolavý bok. Ukopnutý palec si vykoupal ve vodě v příkopu, a ovázál jej hadříkem, který odtrhl z podolku košile. Co tomu řekne zase tetka Juhana, o to se staral nejméně. A pomyslil-li přece, tedy jen škodolibě.

A loudál se po cestě kolem humen, pryč k Moravě a podél potoka ven do polí. Jen dále od lidí, kteří mu nikdy nic dobrého neudělali.

Rozhlížel se lhostejně kolem sebe. Jak je ten svět krásný, řekl by někdo jiný. Sluníčko tak teple svítí a září, všude plno zlatého jasu, všude vůně a zpěvu a květů a barev. I barvy zpívaly, ale pro něj to nebylo ničím.

On nevnímal krásy, neviděl, neslyšel. On, kdyby měl říci co k tomu všemu, řekl by jen: lidé špatní, byl špatný celý svět. On nenáviděl krásu i život. A proto trhal, ničil a drtil květy a zašlápl brouka na cestě se zlostným zadostiučiněním. Sledoval, motýle nevraživým pohledem, a kdyby jej mohl chytit, rozmačkal by jej též, zničil by tu jeho pyšnou krásu. Takový byl Pépi, takovým jej učinili zlí, nesvědomití lidé!

Pryč od lidí! Být takovým malým ptáčkem jako jsou zde tato, co poletují tam nad řekou a dovádějí v korunách těch starých, omšelých vrb a v houští vrbového porostu u břehu! Ano, proč jen není jedním z nich a odletěl daleko, za hory a lesy, tam kde já – Pépi ani nevěděl, co tam je, co by tam hledal, ale jistě je tam lépe, krásněji, než zde. Tam jistě neni takových lidí jako zde. Což věděl on, malý nepatrný, co je jiný svět jaký je, jaké krásy a rozkoše se v něm tají? Jeho malá, zakrnělá dušička jen tušila, ale nepověděla, neuměla povědět.

„Kluku nezdárný,! zahřmělo mu za zády a řemínek biče se mu ovinul kolem těla v palčivém a bolestném šlehu. Pépi vyjekl a zasyčel bolestí. On dříve ve svém přeludném zadumání nedával pozor, a byl by o málo padl pod kola vozu, který se za ním potácel tiše hlubokých kolejích prašné cesty.

„Nemůžeš dát pozor,?“ pokračoval rozezlený hlas. „Člověk aby měl ještě ostudu a nepříjemnosti, pro takového zběhlíka – parchanta! Jdi, nic se neohlížej, nebo ti ještě přidám,! hrozil čeledín zlostně bičem.

Pépi se už neohlížel. Přešel hráz řeky a schoulil se na druhé straně pod břehem, zatínaje zuby, polykaje slzy. Plakat? Proč? Vždyť i ten pláč mu už sevšedněl, úlevy nepřinášel. Bolesť se řadila k bolesti a rána k ráně.

A do duše mu zase přibylo trochu nenávisti a záští. Ani to už nesmí malovat si v duchu lepší svět a šťastnější bytí, tam kdesi v neznámu. Jen ta drsná, bolestná skutečnost se ho stále dotýká a je mu družkou, jako by s ním byla srostlá.

Pépi, Pepíku! Trp kozáče, budeš atamanem! On ovšem to přísloví neznal, ale kdyby znal a rozuměl, jen by se nad ním opovržlivě ušklíbl. Jaký on ataman? Ubohý, bědný, zakrslý a zmučený Pépi!

I ti ptáčkové boží zpěváčkové jakoby se mu posmívali, tak se mu zdálo. Ty jiřičky, co poletovaly nad hladinou řeky a koupaly si křídla ve chladné vodě, volaly dovádivě: „Slyšíš, slyšíš? Cítíš, cítíš? Trpíš, trpíš?

A ti vrabci rozpustilí, co šromounili ve vrbách, byli ještě rozvernější: Pepíku, Pepíku! Jak je ti, jak je ti, dostáls, dostáls, co? Bičem, bičem, bičem, viď, viď, viď?“ I ten rákosníček, co měl hnízdo s mláďaty tam v porostlině nad vodou, a zpíval si zplna hrdélka, zdálo se, že si notí v melodii posměšné písničky: „Nepůjdu domů, nepůjdu domů, byl bych doma bit!“

Pépi zlostně zaklel, popadl hroudu a mrštil jí vztekle do vody mezi poletující jiřičky. Několik dalších poslál do vrbin mezi povykující vrabce, odplivl si opovržlivě do vody a loudal se dále. Zabočil ku břehu potoka a vlekl se pomalu proti proudu pryč do polí. Kam? Lhostejno kam, jen aby s nimi, s těmi zlými lidmi nemusel přijít do styku. Zlosť v něm doutnala a poraněné žebro i krvavý šleh po biči ji ještě jitřily.

Vedle křoviny vyletěl vyplašený pták a poletoval úzkostlivě kolem. Pépi rozuměl proč. Jistě tam má hnízdo a mladé.  Sešel dolů k vodě a pátrál po hnízdě. Našel je brzy, bylo v něm pět mláďat, sotva na půl opeřených. Pépi se zlomyslně zasmál a zaťal svéřepě zuby. Zde bylo něco, na čem si mohl vylét zlost a potlačovanou nenávist a vztek.

Díval se na ně chvíli nenávistně a pak je se sadistickou rozkoší každé zakousl a házel je do vody. Podobal se v té chvíli malému krvežíznivému dravci, který vraždí jen z touhy po krvi a rozkoše kochat se v něčí bolesti. V té chvíli z něj i ta špetka lidství opadla. Kdyby mohl i lidská mláďata takto zakousnout a topit ve vodě!

Potom se usadil pod keřem a díval se mechanicky do vody. Poněkud se mu ulevilo. Trhál proutky a stébla trávy, házel je po proudu a díval se za nimi, jak ubíhají po vodě. Některé se zachytily o převislé větve keřů, ale jiné, co padly doprostřed proudu, ubíhaly volně, až zmizely někde za záhybem. Ty proutky poplavou po vodě, a nezachytí-li se o břeh, dostanou se do řeky a pak voda je ponese dále, dále a snad se dostanou daleko, daleko do cizích zemí, kdo ví! Svět je veliký a nekončí ani za těmi nízkými kopci na obzoru.

Daleký svět! A co je v něm, v tom světě? Zase lidé, ale jiní lidé, snád lepší než tito zde doma i horší, kdo ví? A tam někde je jeho matka a taky otec! Otec, ušklíbl se opovržlivě a zkřivil tvář. Neměl valného mínění o svém otci. Byl malý, ale už začínal rozumět mnohému a chápat různé věci. O to se postarali lidé, kteří zasévali do dětské dušičky seménka zlých myšlenek.

Otec mu byl přízrakem a matka neurčitou mátohou. Jaká byla? Byla jako jiné ženy v dědině? A co dělala tam kdesi ve světě? Vzpomene si někdy na svoje děti, na ty sirotky opuštěné? Žije-li vůbec, a jak žije! Marné otázky, na něž nebylo odpovědi. Představa matky mu vůbec splývala a rozplývala v jakési neurčito.

Tetka Juhana byla taky matkou, ale ne pro něj. Ona i ke svým vlastním dětem byla tvrdou, nelaskavou. Snad to přinášel sebou i ten těžký, tvrdý život.

Proč byla jen jako macecha, ba ještě hůře? Jako ta zlá bába Ježibaba se mu jevila zlá čarodějnice, ta z té pohádky co zaklela ubohé sirotky v černé havrany. Takové měl Pépi představy a názory.

Nejlepší vzpomínky měl ještě na dědečka. Ten přece utrousil někdy laskavé slovo, pohladil i ten dáreček přinesl, nějakej ten oříšek, jablko, hrst malin nebo jahod, které našel v poli, když byl tam polním hlídačem. Ale když se napil, byl taky zlý a tehdy i babička před ním uhýbala. Babička při svých starostech neměla času, ani nálady mazlit se s nevítanými přírůstky, které jim přinášela zkažená, zludrařená dcera ze světa. Ale byla aspoň spravedlivá a starostlivá, když už ne laskavá. Jenže to trvalo tak krátce, a Pépimu se to jevilo jen jako v mlhavých vzpomínkách. Takové měl Pépi dětství.

Od vody vanulo vlhkým, osvěžujícím chladem a dobře se to ve stínu keře sedělo. I ty utržené rány pomalu přestávaly bolet.  Blížilo se pomalu k poledni a lidé se z polí vytráceli. Slunce pálilo, bylo horko, nehnul se ani vánek. Bylo to uprostřed žní, ba už na jejich sklonku. V polích stály řady panáků a mandelů, ale již volně prořídlé. Nepožatého obilí už valně nebylo, jen sem tam lán žlutého ovsa, pozdní pšenice nebo prosa. Pole již trochu osiřela, lidé se stahovali do stodol a mlatů.

Ta osamělost a zdánlivá pustota Pepikovi jen lahodila. Bylo mu tak volněji. Zvedl se a loudal se dále. Měl hlad, vždyť od rána nejedl a snídaně nebyla valná. Za železničním náspem odbočil do leva a dal se po vysoké mezi, ve stínu řady švestek. Ta ho zavedla na vysokou, opuštěnou hráz zarostlou divoce šípkovím, ostružiním a planými trnitými trnkami. Bylo to už daleko od vesnice, uprostřed polí, a bylo zde prázdno, pusto.

Ale takovou opuštěnost Pépi právě hledal. To se mu právě hodilo, zde teď nikdo nešel, nebylo zde vyšlapané cesty, ani pěšiny.

Pépi se usadil do stínu zakrslé švestky, kterých zde několik vyrostlo, odraných, opuštěných a nešlechtěných, jako on. Zde si našel Pépi místo, odtud už dále jít neměl chuti. Bylo mu zde dobře.

Nad opuštěnými strništi se chvěl sluncem rozpálený vzduch, jasné světlo oslňovalo, až oči bolely, a v uších jsi v tom tichu slyšel jednotvárný, vysoký zvonivý tón. Naproti před ním byl záhon zelných hlávek, trochu uzapomenutých makovic, vypitých od ptáků, záhonek vodnice a mrkve. A opodál menší lán prosa. To vše zde hlídal a střežil polní hastroš postavený uprostřed makovic. Pépi se na něj zahleděl a zívl unaveně. Napřed jej chtěl vytrhnout a odhodit pryč do brázdy, ale rozmyslil si to.

Bylo mu tak horko, nechtělo se mu zbytečně namáhat, a pak – ať si stojí! „Aspoň zde nebudu sám,“ napadlo mu. Když mu nemohou byt přátelští lidé, ať jsou mu společníky mrtvé věci. Ty neublíží, nezraní! Ano, zde by bylo dobře býti, vzdálen od lidí, jen ve společnosti toho panáka a těch prázdných polí.

Jen toho hladu a té žízně kdyby nebylo. A nikde nic k snědku, ani kapka nějakého napití. Šél a vyrval jednu vodnici a mrkev. Zbavil ji svrchu tvrdé peprné kůry a zahryzl se do ní zdravými zuby. Byla šťavnatá, naplnila sice trochu žaludek, ale žízeň neukojila, Byla peprně palčivá a žízeň ještě  zjitřila. Ani ta mrkev mu nebyla mnoho platna.

Rozhlížel se, kde by našel doušek vody. K potoku, tan bylo příliš daleko, a úpal byl přece jen tuze silný. A ta únava!

Jen tam v bažinaté louce, v odpadovém příkopu, tam se trochu blyštělo na dně trochu vody. Nabral jí trochu do úst, ale vyplivl ji zase hned. Byla teplá jako louh, hustá a páchla a chutnala až příliš železitým kyzem. Ne, ta voda se nedala pít.

Díval se po švestkách, zdali by zde něco  - ale zakrslé plody byly ještě zelené a tvrdé, kyselé. Slídil na hrázi v hustém křoví a našel tam konečně trochu polozralých ostružin. Zde bylo přece něco. Byly sice ještě hodně nakyslé, ale v nouzi byly na žízeň dobré. Natrhal jich několik hrstí a usedl si s nimi zase na svoje místo pod švestkou, kde se oddával požitku těch divokých plodů.

Ticho bylo, nikde nebylo vidět ani človíčka, jen prázdné makovice šustěly tiše v mírném vánku, který se teď zvedl a táhl přes požatá pole.

Pojednou zaskřehotal poblíž harašivý hlas: „Chutná, mládenečku, chutná? Jen si posluž!“

Pépi se zarazil a ohlížel se polekaně. Ale ať se díval sebe lépe pozorněji, nikde nikoho zde neviděl. A přece ten hlas byl tak blízko. A zase se ozval ten kdosi tajemný: „I jen se neostýchej, počínej si jako doma!“ Pépi vyskočil, připraven k útěku, a ohlížel se znovu. Vylezl na hráz, pozoroval okolí i křoviny, prohlížel, neskrývá-li se tam někdo, ale nic nikde nic nebylo. Byl zde sám, uprostřed opuštěných polí, sám, jen ten strašák zde stál a civěl naň strnule s tupým výrazem v namalovaném obličeji.

Pépi byl zmaten a dostával strach. Už se necítil tak jistým a bezpečným. Ten tajemný hlas ho děsil. Co by to jen bylo? Odkud? Či se mu to jen zdálo, měl sluchové přeludy?

Zahleděl se mimovolně na hastroš. Ten zde stál tak lhostejně a strnule jako každý jiný hastroš. Ale tento byl přece jen trochu jiný než, bývají jiní jedinci z jejich družiny. Tento měl na sobě starý frak, na hlavě cylindr, za nímž se kývalo a vlálo kohoutí péro, měl bílou vestu, dlouhé pantalony a na rukou bílé rukavičky. Vyhlížel jako nějaký profesor ze starého vydání, nebo nějaký potrhlý doktor. Obličej měl přimalován a na bradě se mu třásl dlouhý vous z kravské oháňky. Ten majitel pole a těch makovic si dal na něm hezky záležet, a vystrojil jej jako na ples nebo na svatbu.

Pepi si jej dříve mnoho nevšiml, ale teď naň hleděl a pozoroval jej s rostoucím zájmem. A panák pojednou se usmál v namalované tváři, roztáhl široce ústa, potřásl hlavou, až se mu vous na bradě rozevlál a vyrazil znovu harašivě: „Dobrý den, mládenečku, pěkně vítám!“ Pepi uskočil v překvapení a úžasu. Nevěřil svému hlasu ani sluchu. Je to možné, panák aby promluvil, usmívál se jako živý člověk? Ne, to není možné! To se děje jen v pohádkách a pohádky, to jsou jen takové povídačky pro malé děti.

Ale panák se usmíval dále, a byl teď vskutku jako živý, až na něm nebylo nic panákovitého.

„Divíš se? Čemu? A neboj se mně. Já ti neublížím. Jsem rád, že jsi přišel, byla mně příliš dlouhá chvíle. Nejsem zlý jako jiní lidé.“

Pépi se stále divil. Nebál se, jen žasl. Nemohl si to v hlavě srovnat. Tohle je přece panák a žádný živý člověk. Anebo se mýlil prve a pokládal člověka za panáka? Tohle bylo nad jeho rozum.

„Kdo jste,“ vyrazil, „co zde děláte, jak jste se sem dostal? Vy přece nejste – „ Ne nevěděl co by dále řekl. Nad touto záhadou mu zůstal rozum stát.

„Kdo jsem? Vidíš! A jak jsem se sem dostál? Inu to proto, že mne sem postavili. Co zde dělám? Inu hlídám, co jiného,“ usmíval se panák.

„Ale přece, jste jen takový ten – nemůžete mluvit. A jste-li člověk, nemůžete být panákem!“

Pépikovi se pletl i rozum. Nevěděl, co si má o tom myslit.

„Nerozumíš, nemůžeš pochopit, viď? Inu je mnoho věcí na světě, kterým lidé nerozumí, nechápou. A ty jsi malý, nezkušený. Ale právě před dětmi se odkrývají záhady a odhaluje se rouška tajemného, nepochopitelného.  Děti a blázni mluví pravdu, ano, ale jen děti a blázni vidí a rozumí tomu, co by dospělí neviděli, nepochopili. Jsou tajemství, která se otvírají jen zasvěceným, a ve vzácné chvíli.

„Ale dosud jste mně neřekl, kdo jste, jak je to s vámi,“ řekl Pépi nespokojeně a nedůvěřivě.

„A to tě trápí? Měl bys ses uspokojit s tím, co vidíš a slyšíš. Ale neodcházej, zůstaň. Je zde příliš pusto pro osamělého a já jsem zatoužil dnes o společnosti.“

Pépi si usedl na své místo pod švestkou a pozoroval panáka. Když mluvil, podobál se zcela člověku, ale teď, když se odmlčel, byl to zase jen panák, sice dobře udělaný a vystrojený, ale přece jen panák, věc mrtvá, neživotná.

V čem byla ta záhada? Či by se mu v tom horku rozum pomátl, a to vše byly by jen zrakové a sluchové přeludy? Hastrošovy oči zase ožily, jak se zahleděl na Pépina a ve tváři mu kmitl úsměv. „Ty nevěříš sobě, ani mně, viď? Je těžko věřit, život není pohádka, ani sen, ale mysli si, že sníš, že prožíváš teď pohádku. To co vidíš teď dnes, neuvidíš, neuslyšíš nikdy. Dnes je zvláštní den, kdy mrtvé věci ožívají a živí jim rozumí. Tak je to, hochu“

Pépi si podepřel bradu o kolena a zamyslil se. Už se ničemu nedivil ani se nebál. Jeho mladý život mu udělil tolik kopanců, a tolik se ho naotloukal, že se naučil zvyknout si na vše, na vše byt připraven a ničemu se nedivit. Už dříve jsme řekli, že v něm bylo málo dětského, že poznával život a svět z té horší stránky. A proto i toho oživlého panáka přijímal jako skutečnost, jako by se s ním potkával každý den.

„Můj život taky nebyl sen, ani pohádka,“ řekl zachmuřeně. „Ten nerozdává takové rány,“ ukazoval na krvavý šleh, nakřivenou páteř a pochroumané žebro.

„Vím, hochu vím o tobě všechno. I to jsem věděl, že dnes přijdeš sem a čekal jsem tě? „Jak jste mohl vědět?“  „Inu, nezapomínej, že nejsem obyčejný smrtelník. Ve mně je něco co žije i mimo mne. A to je nadáno jasnozřením. Ale tomu ty nerozumíš.“

„Nerozumím. Těžko rozumět. Ale porozuměl jsem, již tolika věcem, třeba jsem ještě malý. A nebyly to věci právě nejlepší.“

„To právě není dobře, hochu, že ztratils svoje dětství a dětskou nevinnost, záhy. V tobě roste něco, něco zlého, obludného a to musíš v sobě potlačit.“

„Proč? Já nerozumím vaším slovům, ale myslíte-li, že mám být dobrým, potom nevím, proč bych měl být. Pro lidi, kteří mne mrzačili?“

„Právě proto, jsi člověk a musíš s nimi žít, nevylučovat se z jejich společnosti.“

„Nechci mezi lidi, nenávidím je,! zvolal Pépi zlostně.

Panák potřásl smutně hlavou, až se mu kohoutí péro za kloboukem zakomíhalo. „Nemluvíš dobře, chlapče. Jednou budeš taky platným členem lidské společnosti, až dospěješ.  Nebudeš stále malý. Jednou až dospěješ v muže - . A nejsou všichni lidé zlí, těch dobrých je více. Tys je ještě nepoznal, ale poznáš je jednou.“

„Co vy víte o lidech, když jste mezi nimi nežil a nepoznal je,“ namítl Pépi.

„Nežil? To se mýlíš, hochu. Znám lidi lépe než ty. Poznal jsem je, ne sice v nynější podobě, ale dříve, jinak. Pravil jsem ti, že je ve mně cosi, co oživuje a dává cit i rozum. Ono cosi to je - -.“  Zamlčel se, strnul a změnil se zase v nehybného panáka.

Na blízku se ozvaly kroky, někdo sem přicházel. Pépi v klouzl do trnité houštiny a přikrčil se pod keřem jako zajíc. Díval se pozorně, ale ani nedýchal. Byl to polní hlídač, který dokončoval svou denní obchůzku.

Díval se na vše strany, pozoroval, zdali se někde neděje nějaká škoda. Pozoroval na zemi zbytky vodnice a mrkve, i zastavil se a zabručel zlostně: „Někdo zde trhal mrkev. Kluci nezdární, ničemu to nedá pokoj. Dopadnout ho zde, to bych mu - - - .“  Co by mu již nedořekl, ale posunek sukovatou holí, ten promluvil řečí až příliš srozumitelnou. Pépi se strachy přikrčil ještě více. Nepřál si přijít do styku s tou holí! Věděl, že by u hlídače nedošel slitování. On vždy si odnesl to nejhorší.

Na štěstí jej hlídač nespatřil. Pronesl ještě několik nadávek, a odešel dále. Pépi zůstal v úkrytu, dokud nezmizel z dohledu. Pépi jej vyprovodil pohledem, a když se cítil zase v bezpečí, obrátil se k panákovi. Ten stál strnule, nehybně.

„Pokračujte,“ vybídl ho Pépi, „Povězte, proč jste takový, co je ve vás?“ Panák se pohnul a za chvíli oživl. „Není to tak jednoduché, a pro tebe je to těžko pochopitelné. Jsi ještě malý, ale jednou to pochopíš lépe. Vidíš tento oblek? Je starý, viď. To si myslím, že je. Takový se už dávno nenosí, nemyslím zde na venku, ale ani tam v městě. Ale kdysi tehdy byl módní, moderní. A už léta ležel u našeho hospodáře nahoře ve staré truhle zapomenut, jako se zapomínalo léta a zapomnělo i na jeho majitele. Ten byl bratrem nebožtíka starého hospodáře, učený, studovaný člověk, doktor a profesor. A tyto šaty jsou tedy po něm. Říká se synku, že šaty dělají člověka, opačné rčení je, že člověk dělá šaty.

Je to tak, že člověk obyčejný, bezvýznamný obleče-li se krásně, že jako byl jiným, lepším, vznešenějším, jako by se ve své podstatě pozvedl, ušlechtil. Zdá se, ovšem. Zde šaty skutečně člověka udělaly.

A jindy člověk vzdělaný, ušlechtilý, důstojný ať obleče cokoli, vše mu sluší, vše je uhlazené na něm, důstojné. Zde nedělají šaty čest jemu, nýbrž on jim.

Takový byl jejich majitel, krásný, ušlechtilý, dobrý, vzdělaný a moudrý. Pod tou bílou vestou bilo nejušlechtilejší srdce a pod tímto kloboukem, tam se nesla bystrá, moudrá hlava, plná šlechetných myšlenek a záměrů. Tento oblek jej provázel v jeho nejdůležitějších, nejpohnutějších dobách života. Byl nejen moudrý, byl i šlechetný lidumil, který miloval svého bližního, všechny lidi dobré i zlé. Takovým byl štědrým, obětavým, vždy ochoten pomoci, podepřít, pozvednout svého bližního v tísni, neštěstí, v potřebě. Vše pro druhé, pro sebe málo, nebo nic.

Přesto vše zažil a poznal osobního štěstí málo, příliš málo, na sebe nikdy nemyslil, neměl kdy myslit. Pak když zestárnul, když se jeho věk nachýlil a pouť jeho spěla ku konci, vrátil se domů, do své rodné obce, do svého rodného domu, aby tam tiše bez hluku skončil.

Odešel jak žil, tiše, skromně, bez nároků na nějaké díky, oslavy. Mnoho toho po něm nezůstalo, a tento šat, ten vydržel nejdéle, zapomenutý, nepovšimnutý.

Až teď jej tam našli hospodářovi synkové a že se jim zdál tak komický, ustrojili z něj panáka a zanesli sem, aby zde hlídal a plašil vrabce a různou polní verbež.

Panák utichl, jako by se zabral do vzpomínek a jen tichý větřík ševelil a povívál kohoutím pérem na klobouku a dlouhou bradou. I Pépi byl z ticha. Naslouchal pozorně, mnohému snad nerozuměl, ale to vše mu ještě nevysvětlilo tajemství toho hastroš zde.

„A tak zde tedy stojím, rád, nerad, ve dne i v noci, v slunci i nepohodě. A tak je to! Ten muž zemřel, je zapomenut, ale jeho činy, myšlenky, jeho silný duch, to žije dále, to nezašlo, neumřelo. Jeho duch byl tak silný a obsáhlý, že nenaplňoval jen jej, nýbrž vyzařoval z něj jako nějaké fluidum, vyplňoval jeho okolí, vše s čím se stýkal. Silný duch nezhyne, milý hochu, ten žije dále, přečká svého nositele. A proto i jeho duch žije dále, a plní vše, co tvořilo kdysi jeho podstatu i jeho okolí a prostředí. A rovněž i tento oblek. V něm je část jeho duše, jeho myšlenek, činů. Myšlenka, duch, to je věc pomyslná, nehmotná a má-li se projevit, musí se zhmotnit, dodat podobu věci skutečné! A tak i tento oblek, když dostal zase tvar a podobu lidskou, objímal tvar i lidského těla, tu ta část ta nehmotná, ale silná část původního majitele, jeho duše, promluvila mými ústy. Rozumíš tomu? Vidím, že ne. Jiní by taky nerozuměli, ani neuvěřili. Zůstal bych jim jen směšnou pohádkou, bajkou, strašákem pro malé děti, velkým pro smích. Kdo by chtěl porozumět, pochopit a uvěřit, musel by se stat dítětem, nebo bláznem. Tak, hochu milý! Jsem pohádkou, pohádkou čtvrtkové hráze, směšnou a nepochopitelnou.“

„ Pépi naslouchal s otevřenými ústy, ale už se nenamáhal pochopit, neporozuměl. Že ten oblek kdysi nosil nějaký učený pán, to chápal, ale to ostatní, to mu bylo – španělskou vesnicí.

„To všecko, co jste zde povídal, to je příliš učené. Nerozumím tomu. Já jsem jen hloupý, nezkušený kluk z dědiny,“ postýskl si a zavrtěl hlavou.

„Vím, že nerozumíš. Je mnoho lidí, kteří nerozuměli, ani nechtěli rozumět. Nuž nechejme toho. Nerozumíš, ale jednou snad porozumíš. Já zůstanu pro tebe hádankou, pohádkou jednoho krásného dne. I pro tebe jistě přijde den poznání. Snad již zítra se ti to vše bude zdát jen takovou bajkou, mámení smyslů. Ale pamatuj si aspoň jedno: Buď hodný, buď lidský. Vytrhni ze srdce a z duše to býlí zloby a nenávisti, kterou jsi tam až dosud pěstoval. Jsou i dobří lidé, jdi k nim, přimkni se k nim. Mezi ně patříš, tam je tvé místo. Nejsou všichni jako tetka Juhana. I ty rány, které jsi utržil, budou ti k něčemu dobrému, nebyly dány nadarmo. Že jsi musel vytrpět tělesné strádání, naučilo tě snášet trpělivě ústrky a nepřízeň lidskou, a jednou budeš snášet trpělivě i nepřízeň a rány osudu.“

„A kde najdu ty dobré lidi, když jsem je doma nepoznal,?“ otázal se Pépi nespokojen a s odporem.

„Ve světě, svět je veliký. Jdi, hledej, nalezneš je. A sejdeš se jednou i se svou matkou, poznáš ji. Vzpomínej na ni v dobrém, nekydej na ni hanu ani opovržení. I ona bude jednou trpět, až pozná svůj omyl, že chodila po křivých, špatných cestách.“ „A co můj otec?“ „Není ho, již nežije. Ten ti nebyl ničím, ani již nebude.“

Pépi se skrčil do klubíčka, zaťal zuby, smračil čelo a přemýšlel. O čem? O svém krátkém životě, o svém otci, který byl proň jen myšlenkou, dýmem, o své matce, která se plouhá kdesi po světě, kterou nepoznal a pozná-li ji, bude snad již příliš pozdě na nějaké sblížení a dorozumění, a jiných mnohých věcech, které byly pro jeho malý mozek příliš složitým problémem.

„Mám tedy odejít do světa, hledat? Snad tam bude lépe než dosud zde doma. Vždyť já nemám domova, a nikoho, kdo by mne měl rád. Celý svět bude mým domovem. A co vy? Co bude s vámi,?“ otázal se.  „Já? Mého trvání bude jen na krátce. Nechci říci života, protože nežiji jen jsem. Jen co sklidí poslední úrodu, seberou i mne, a to bude konec mé existence,“ „Přece jen si to nemohu srovnat v hlavě, co jste, jak jste mohl oživnout.“

Panák se pousmál shovívavě a po chvíli řekl: „Nedá ti to pokoje? Mysli si, že k tobě hovořil ten mrtvý profesor. Ale bát se nemusíš. Ani mrtví nejsou zlí. To jen někteří lidé. Jsem jeho stín, přízrak, část jeho nejvnitřnější podstaty, snad dvojník, nebo něco takového. Nad tím si hlavu lámat nemusíš, ani se tím trudit. Přijímej to tak, jak je to. Zítra bez toho zapomeneš, a řekneš si, že to byl jen mámivý sen. Dnes je zvláštní den pro tebe i pro mne. Něco ti však přece dám. Pojď, zde v té zadní kapse, ano tady. Je tam zapomenutý šátek, a v něm je několik starodávných mincí. Je to prastará památka, a profesorovi byla nejmilejší! Vezmi je, budou ti talismanem, a připomenou ti, až dospěješ štěstí. Ale musíš být dobrý, poctivý, pamatuj si, jinak by pozbyly své ceny i moci. Tak milý hochu. A teď se rozloučíme. Se západem slunce vyprchá ze mne všecka životodárná oživující síla, a budu zase mrtvým panákem, neživou věcí, balíkem hadrů. Ale nezapomínej na má slova. Buď šťasten, a buď dobrý!“

Panák umlkl, ztrnul, znehybněl. Byl vskutku jen obyčejným hastrošem, ať se jej Pépi pokoušel přinutit k řeči, ale bez výsledku. Na konec se mu vše zdálo jen mámením smyslů, následek palčivého vedra.

Jen ten podivně zdobený šátek a ty mince mu zbyly.

x

Konec C sešitku.