Obrazy F.N.

R sešit: Po roku 1945 - Glosy

Josef Varmuža

-Zdálo by se, že je idealista, idealisticky založený, ale není. Myslíval jsem si to dříve, ba byl jsem o tom přesvědčen, ale - . Nu, není tomu tak. Vyvedla mne z toho I – a, a pak jsem k tomu přišel i sám.

Je spíše filosof, a jako takový se dovede se vším spíše vypořádat. I – a pravila, že si dovede vybrat ze všeho to nejlepší.

Vždycky, když měl něco říci o sobě, najmě v dopisech, řekl (napsal), že je nesmírně šťasten, nu a – že ho takový život těší, a je tedy rád na světě.

Člověk hluboce a citově založený má-li někoho nebo něco upřímně a hluboce rád, ten se s tím nedovede jen tak lehce a beze všeho rozejít, zapomenout, oželet toho (dokonce ne, když má poměr, má rád děvče, přerušit známost, přenést se – snad klidně!) i přes její slzy a žal!

Kolik jich už bylo, a kolikátá je to již ta tvá nynější nejmilejší? Řekni, F . u!

K – a je jiný, docela jiný! I když nestudoval a má takové prosaické, všední zaměstnání, je přece ve svém nitru citlivý, nezapomíná, nemůže zapomenout, i kdyby jej kolikrát zklamala, urazila i zradila.

Zde to ovšem hraničí až na slabost a nedostatek mužné hrdosti. Ale vidíme zde ten kategorický rozdíl: že ani vzdělání a kultura ducha cit neprohloubí, nezjemní. A spíše je to vrozené, a to, co není vrozené, to se nedá uměle vyvolat (naočkovat a vypěstovat). Mýlím se? Mám pravdu, nebo je to jen individuální případ a nedá se generalizovat vždy a všude?

Snad, možná, sotva, nikoli!

A že mne na to, hm, - přivedla ona? Ženy mají bystřejší pozorovací smysl a instinkt, říká se.

----------------------------------

Konvertisté. (Napsal jsem to správně?)

Proč? Proč přestoupil? Rozešel se se svou mateřskou církví, v jejímž lůně se zrodil. Nuže proč? Tážeme se. Co mu zde vadilo, co se mu nesrovnávalo s jeho, řekněme poznáním?

Takový rozhodný krok se nečiní jen tak, z náhlého popudu, nebo chvilkového rozmaru, to ne. Než člověk tak daleko dospěje, musí si prodělat velké rozpory, pochybnosti a vnitřní rozvrat. A to se stává až ve věku mužném, zralém, kdy již mládí minulo, ten kvas a neklid se utišil, usadil a vykrystalizoval. On však byl příliš k tomu mlád, co pak to je dvaadvacet let. V tom věku je člověk ještě víc dítětem než mužem.

Vliv okolí, styk s osobami, které na něj působily snad více kouzlem a vahou své osobnosti a výmluvností než čím jiným, zdá se.

Lze pochybovat, že by poznal důkladně a do detailu svou vlastní církev, totiž církevní věrouku a všechna dogmata, s kterými by nemohl souhlasit, co by ho neuspokojovalo, odpuzovalo, nenasytilo, nenaplnilo duševní prázdnotu a touhu po poznání.

Došel by sám od sebe tak daleko, odhodlal by se k tomu závažnému kroku (a je to přece jen vážný a důležitý krok), bez cizího vlivu?

Žít hlubší náboženský život, pěstovat více zbožnosti, oddávat se hloubání a rozvíjet v sobě a kol sebe opravdověji křesťanský světový názor a co já vím, co vše – to mohl i v lůně církve katolické.

Vždyť, konec konců každá víra je dobrá, a pro upřímného vyznavače pravá, pokud ji upřímně, vážně a opravdově vyznává. Nezáleží na tom, v co věříš, ale jak věříš a jak svůj život podle toho usměrníš.

A na konec: s církvemi a věrami je to jako s politickými stranami. Každý stoupenec a vyznavač považuje tu svoji za nejlepší a nejsprávnější.

Dnešní doba je příliš rušná a pohnutá, abychom se zabývali náboženskými a církevními problémy, které jsou, mírně řečeno, již dávno odbyté.

---------------------------------------

To všecko, ty dnešní sociální vymoženosti ať i ta humanita, humanismus, láska k bližními, hudby, - umění milovnost, (a ty vymoženosti v sovětském svazu), to všecko nezajistí mír a blaho lidu na světě, trvale nezajistí, protože zde schází jedno: víra, a křesťanský světový názor.

Laická morálka, ta nemá hlubokých kořenů, nemá se oč opřít. Víra ve věčnou spravedlnost, v posmrtný život, v boží všemohoucnost.

To je všecko hezké, ale – jedno veliké ale! Lidé jsou lidé, a i když věří, přece jen jsou příliš materiélní, z tohoto světa, a lpí na té hmotě, na statcích vezdejších.

Kdo jí dbá, té – kdo?

A co tedy?  - Co myslíte? Musí být lepší ten který si o sobě myslí, že věří, a má ten t. zv. křesťanský názor světový, ale při tom pěstuje u sebe a ve svém sobectví, všecky ty květinky sebelásky, závisti, nepřejícnosti, a maličké lakomosti, pamatuje jen na sebe a v první řadě na sebe, má rád jen sebe nebo v nejlepším smyslu ještě ty sobě nejbližší, a to ostatní i kdyby hynuli hladem, nedostatkem, jsou mu ničím, a jejich běda jím nepohne?

Anebo ten, který při své nedověrnosti (neboť člověka který by byl t. zv. úplným nevěrcem snad ani není, každý z nás má ve své duši aspoň zrníčko jakési víry!) miluje dobro, krásu, umění a taky ctnost?

Neboť cnost a mravnost je taky krása sama. Nestačí věřit, a při mít tom duši dravce a vomitiva!

A proto ta these, že bez křesťanského světového názoru, a bez trošky víry v nesmrtelnost a věčnou spravedlnost, není naděje na světový mír a blaho člověčenstva, je snad trochu přehnaná.

Kolik je jich takových na světě z těch vedoucích lidí a politiků, v jejichž rukou leží to blaho lidstva, kteří by se těmi zásadami řídili?

Řekne se: vychovat, převychovat!

Ale vždyť ta výchova a převýchova trvá od dob Kristových, již téměř dva tisíce let a kde jsme, jak daleko jsme pokročili?

Je pokrok a byl pokrok, a zase se zvrtl a lidstvo bylo zase tam, odkud vyšlo.

Neboť pokrok a vývoj nesleduje přímou a vzestupnou linii, nýbrž se pohybuje v křivce, ve spirále a někdy je ta zatraceně zašmodrchaná spirála, která se vymyká všem zákonům geometrie a matematiky a abychom nechodili příliš daleko pro argumenty.

Je těžká doba, šest let války zanechalo u nás těžké stopy a ne jen u nás, na celém světě.

Ale zůstaňme u nás.

Je nedostatek všeho, velký nedostatek, bída hrozí a hlad. A přitom kvete vesele černý obchod a lichva, šmelina. Rolníci, řekněme raději sedláci, jsou liknaví, neradi odvádějí povinné dávky obilí pro veřejnou aprovizaci, a někteří to vše sabotují, říkají, nedám nic, nedostal jsem botů.

Odvádějí málo mléka, špatné mléko, přidávají vodu, a při tom prodávají na černo a zabíjejí na černo. Co tedy?

Mají-li lidé svědomí, uvědomí si, že tam ti ve městech, ti bezzemkové, dělníci, úředníci apod. chtějí taky jísti, že mají taky hlad a hlad bolí.

Jaký cit a svědomí a vůbec má lidský cit taková ženská (nota bene dobře vykrmená ženská) řekne: „A co měšťáci, však nic nedělají, tak nepotřebujou!“

Ó, mýlíš se robečko širokých boků a houpavých prsou, oni taky pracují a musí pracovat a budou pracovat.

Ale, vždyť jsou to taky naši lidé a naši bližní!

A jsou to lidé, kteří tak mluví a jednají, jsou dobří křesťané a katolíci, (aspoň to o sobě myslí), chodí pilně do kostela a ke zpovědi. Kam se poděl ten jejich křesťanský světový názor, který káže lásku k bližnímu, obětavost, humánnost?

To je taky víra, ale mrtvá víra, ovšem!

A ti si nepovažují za hřích a špatný skutek zatajovat zásoby, lhát o výměře osevu, předkládat nesprávné údaje úřadům a to vše ostatní o čem jsme již vpředu mluvili.

Vždyť když už jsme u té křesťanské morálky a věrouky, lež, lakomství, závist, nestřídmost (přejídáni se, když jiný hladoví) jsou těžké hlavní hříchy!

Co na to odpovíš?

Vychovat, více víry, více poznání, více křesťanského ducha? Lidé jsou lidé a zůstanou jimi i se všemi lidskými nedostatky a atavistickými pudy.

------------------------------------

Je týden před vánocemi. Lidé se připravují k svátkům. Chystá se pěkná mouka, výražka, chystá se mák a taky se zabíjí a bude dosti masa, jitrnic a omastku. Svátky budou pěkné a stoly se budou prohýbat pod tíhou hojnosti a všelikých dobrot. A bude vánoční stromek a budou znít koledy. „Radujme se, veselme se!“ Bude to krásné, proč ne? Lidé se budou veselit, radovat.

Ale kdo z těch, kteří budou sedět u plných stolů si vzpomene, že někde jsou taky ubožáci, kteří mrznou následkem nedostatku paliva a vytlučených oken ještě od bombardování a náletě a jejichž stůl bude chudý, žalostně chudý?

Kdo z těch si na ně vzpomene, a kdo by byl ochoten rozdělit se s takovým chudákem a poskytnout mu teplé místečko u svého stolu a ve svém loži, kdo?

Kde jsi? Milosrdenství.

Vzpomene si na tě ta tučná selka s umaštěnou bradou a tučným břichem, ta která nosí, odvádí mléko jen v malé, půldruha litrové konvičce?

Ach, dobře se to rozumuje u plných hrnců a bandasek. „Však jsme si to museli nadělat, napracovali jsme se, co bychom se s kýmsi dělili? Ať jsou a napracují si taky a budou mít též, ti měšťáci. Jak tvrdé, necitelné.

Kdybys musela těžce shánět tu kapku mléka a ten ždibec omastku (ty která vylizuješ smetanu z hrnce jen ze své mlsnoty: „a po smetaně se hezky tloustne, že? A po dobrém a hojném papáníčku se taky dobře spí, = na sádlo! =) jinak bys mluvila!

--------------------------------

Nepřijel a nejde! Proč? Nu, pakli ho povýšili, tedy domů do civilu nepůjde a bude sloužit dál. Že by vesele a rád, to tedy jistě ne! Ten bude mít vztek, co? To věřím. Ja, to by byla čára přes počet, viď – u.

Ale on, abych tak řekl, nikdy domů přímo nepospíchal. Vždycky měl raději hory. Nevím co tam na nich má, že mu tak tuze k srdci přirostly, že tam vyrostl? Tož to ani ne zcela, rostl taky jinde. První mládí prožil zde, dva roky na W., a ten zbytek? A studie, a vojna, a rok na Op!?

Sám ráčil se vyjádřiti, že ho sem k nám již nic netáhne, tam že se cítí doma, to je jeho kraj a lid. Otázka káravý zvoláník!!

Není to, drahý pane, tak trochu odrodilství, renegátství? Jsou velcí renegáti a jsou i malí renegátíčkové, kteří si to ani nepřipouštějí a považují se přece za vlastence.

Ovšem pojem vlasti, a domoviny je jako každý jiný pojem, proměnný a dá se i roztáhnout i zúžit. Mívali jsme svou širší vlast (bývalé Rakousko) a byli rakouští vlastenci. A byla ta naše užší vlast, české země.

Zdá se mi, že není správné vytrhnout své kořeny, kde jsi vyrostl, přesadit je jinam, a zapomnět, úmyslně zapomínat a lhostejně pohlížet, ba ani nepohlédnout tam, odkud jsi vyšel.

Brzy jsi zapomněl, brzy, a nejsi ani tak stár. Nemohli bychom se divit tomu, kdo odešel z domova v nejútlejším věku, a už nikdy oň nezavadil, pak ovšem nedivno, že zapomněl, ono nebylo ani tuze co zapomínat, protože svazky, ta pouta byly příliš útlá, jemná a velmi lehce se zpřetrhala.

Nové dojmy a city ty byly mnohem silnější a mohutnější, a ty jej připoutaly k nové hroudě, že tam zakořenil, ujal se a to byl proň pravý, přirozený domov.

Ale zde, jinak, docela jinak to bylo. Má zde rodiče, kteří se na konec zase vrátili, odkud vyšli, má zde všechnu pokrevní rodinu (příbuzenstvo) každé prázdniny zde trávil, každé svátky a dovolenou, vracel se sem velmi často (konal návštěvy) a teď na konec řekne: Já už se necítím B – em, Slovákem, už se necítím doma zde, nic mne zde nepoutá, můj domov je tam. Račte mi na svědomí říci: Není v tom trochu (a snad více) odrodilství? Co jej tam může tak poutat? Zaměstnání? Stačí, aby jej přeložili, a bude zase bez domoviny. Lidé? To nejsou lidé jeho krve. Jsi – k. typický Slovák (a tím beze sporu jsi), nemůžeš se cítit Horákem. Je to přece jen jiná čeleď, kmen, ne jen v podřečí (dialekticky).

Jiný kraj, hezčí kraj? Přece jen není správným pro krásu, pozlátka, zapomínat na své, na to, co je nám a musí nám zůstat nejbližší.

Byli lidé a velcí, slavní a významní lidé a přece nezapomínali na tu svou užší domovinu, vzpomínali ji, vraceli se k ní, a taky oslavili ji, třeba svým dílem. Proč měl kupř. Jirásek rád svoje rodiště, to – Podolí – Hronov, proč se tam vracel a vrátil, a nejlepší jeho díla jsou právě z toho jeho kraje?

A což Baár, Vrba, Herben – a jiní?

Proč?

Ovšem, oslavit, to mohou pouze talenty, géniové, ale nezapomínat, nevytrhávat kořínky svého původu, chladně, lhostejně, dokonce s nějakým despektem.

Je ovšem dosti a snad i mnoho takových, kteří říkají: Všecko mne tady otravuje, nic mne tu netěší, takové je to nudné, fádní a protivné, kraj i lidé! Jsou-li to lidé prostí, nekultivovaní, nu, co s nimi?

Ale člověk vzdělaný, s jistým fondem kultury a inteligence od toho to musí přinejmenším – zabolet.

Milujeme-li svou širší vlast, to ještě neznamená, že musíme zapomínat na tu užší domovinu a jí pohrdat, přehlížet ji a nevážit si ji.

To není šosáctví, úzkoprsý místní patriotismus, vlastenectví „en miniature!“ Anebo snad je, ale já jinak nemohu cítit ani mluvit! („Řekl jsem a spozdrav duši svou!“)

-----------------------------

O té populaci. (čili: o té lidské úrodě)

„Ja tož už je to tag: Neroďá sa děcka, neroďá! Či by už i ti chlapé byli gničem, alebo ty robky už tag jalové, alebo co? Indá enom sa jedna ošůstla chapskejch gatísk a už zvolávala babu babicou. A fčíl?“

Tag si lamentýrovali tetka Kožůščena, jedna z tych co luďom na svět pomáhaly. „Včíl ty bapky pomáhajou luďom raději ze světa ešče dyž sa ani nenarodili. Tož dělajů ony „andělíčky.“ Také bohumilé povolání.

Smutnější je to však, že to provádějí i lékaři a tím tomu vyhánění plodu dávají jaksi legitimní, či právní pečeť.

A to jindy nebývalo. Bývalo více dětí v rodinách, mnohem více. Průměrně pět, šest. A taky deset, dvanáct i čtrnáct. To bývala úroda! A všichni vyrostli a pro všechny bylo na světě dosti místa.

„Však svět je veliký a ten se už o ně postará. Nás bylo taky mnoho, a všichni jsme vyrostli, a žijeme jak tak,“ říkávali matičky na případné narážky o počtu dětí.

Dnes? Jedno, dvě? No, budiž! Ale více už ne! Bůh uchovej. A přijde-li třetí: neštěstí, pohroma, úraz.

„Ja prosím vás! Kdo by na to nastačíl! A kdo by to chovál! I dejte pokoj s dětmi!“

A jsou to lidé dobře situovaní, kteří by mohli vychovat několik dětí. A právě největší počet dětí mají rodiny těch nejchudších, nejhůř nadaných statky vezdejšími. Proč mají nebo musejí mít nejvíce dětí právě prostí a chudí?

Tož to je taky vymoženost kultury a lepší existence. Lidé se stávají „chytřejšími a rafinovanějšími!“ Dětí, to je přítěž, závaží, velké zaneprázdnění a mnoho starostí. A to naše moderní paničky nerady, ej, věru nerady.

Ony se chtějí baviti, užívat, filtrovat, tančit, moderně žít, ano žít a to při dětech dobře nejde. A mateřství kazí štíhlou linii, pustoší krásu, a ony by chtěly být stále hezké a oslňovat.

Za dřívějších časů nebyl ten zlozvyk užívání vražedných prostředků proti nežádoucímu početí a vyhnání plodu, to ne. Nyní? Je to bohužel běžné jako houska na krámě. Byli-li znám jen u „lepších“ lidí, šíří se teď až běda i mezi prostým, venkovským lidem Říci o některé dříve, že si „pomohla,“ bylo to hanba, ostuda. Dnes, nikdo se nad tím nepozastaví.

„Ja, neroďá sa děti, neroďá!“

Jsme příliš malý národ, abychom si dovolili luxus mít málo dětí. Děti, to je přece budoucnost národa. A nestačí být, (honosit se+, že jsme národem kulturně vyspělým, ačkoli ono to není ani tak zlé, jak si v tom bodě lichotíme!). Nestačí jen kvalita, i kvantita je nutná!

A v dnešní době zvláště nutná. Čím to pohraničí chceme obsadit? To bych rád věděl. Ono je to přece jenom smělý pokus, a na to je nás opravdu málo.

V posledních letech před vojnou to došlo již tak daleko, že v Čechách umíralo ročně více lidí, nežli se jich narodilo, není to katastrofální?

Na Moravě to bylo sice o drobátko lepší, ale ne o mnoho, nejlepší to bylo na Podkarpatské Rusi. Ale ta je pryč, a Slovensko, to nejsme my, to jsou Slováci, jiný národ a nemají nás rádi, ti naše úbytky popul. nenahradí.

Jsou různé příčiny. Ne jen, že se rodí málo dětí, ale mladí mužové se žní pozdě, nespěchají založit rodinu, vyhýbají se tomu, a pak je i mnoho starých panen.

Zůstaňme u naší vsi, a vezněme si jen ten výsek,“dědinu kol luže.“ Kolik je zde starých panen? Kolik je manželství, bezdětných, kolik je po jednom dítěti, kolik po dvou, po třech, po čtyřech?

A jaké zde bývaly jen v minulé pokolení rodiny dětmi požehnané! Nejméně pět, ale i po sedmi, deseti i dvanácti. Inu, jsou to věci. Zamyslete se nad nimi. Proto: mládenci, žeňte se a vy panenky, roďte a třeba za svobodna!

(Ať je to tak jak na Slovensku (bývalo?) Muž odjel do Ameriky – na zárobky – a žena jak se rozrodila, tož porodila každý rok jedno. Jako na běžícím pásu, „rok co rok, to pokrok“ Jenže to všechno není k smíchu, problém je příliš vážný o existenci a prestyž národů, až příliš vážný.

Zdá se mi, že západní t. zv. demokracie nepochopily dobu. Snaží se zůstat a lpí houževnatě na starých světových sociálních řádech. Nechtějí pochopit, že doba žádá pokrok, vývoje v sociální struktuře světa, lidstva. Sociální vývoj, pokrok. Nechápou, že ten stav je neudržitelný, aby několik jedinců nebo malá skupina ovládající kapitál, těžký kapitál, mající finanční moc v rukou, rozhodovala o světové politice, aby tvořila, řekněme dějiny!

(Skupina ocylindřených darmožroutů?)

Ten plutokratický, liberalisticko-lžidemokratický řád (a přidejme k tomu po nacisticku ještě: židovsko zednářský!), ten má tedy zmizet, ustoupit novému, vládě lidu, skutečné vládě lidu, tedy těch, kteří skutečně pracují a tvoří hodnoty, skutečné hodnoty, potřebné k životu.

Vždyť i ten Hitler a němečtí nacisté měli ten program, sociální program, připravit pracujícímu člověku lepší příští, zlepšit jeho sociální a životní postavení a dát mu, co mu po právu náleží (ovšem, to je jejich teorie, program, jak jej praktikovali, to je zase jiná věc.) že jej naráželi na to Německo nacionální kopyto, a tomu lepšímu příští se měli těšit v prvé řadě jen jejich příslušníci, členové ušlechtilé panské rasy!) O to se tedy přít nebudeme. Ale jedná se mně o to, aby dokázali, že skutečně a opravdu jsou demokratičtí, že přejí lidu a chtějí mu dát, co mu po právu náleží, a čeho se dožaduje, aby vyrazili hitlerčíkům tu zbraň, které proti nim používal. A to se jaksi nedaří.

Reakce všude a ve všech státech zvedá hlavu a cení zuby.

Bojovali proti hitlerovskému Německu, které prý chtělo ovládnout svět a zotročit jiné, méně čisté a ušlechtilé národy, a co oni nyní dělají? Provádějí zase svou zahraniční politiku jako dříve.

Egypt se dožaduje svobody a nezávislosti a což Indočína a Indonésie? Ti se dožadují svobody a Angličané a Holanďané jdou na ně s tanky, bombardéry a parašutisty.

Pěkná demokracie a sebeurčení národů.

Či chtějí věčně ten orient vysávat a týt z cizího tuku a mozolů?

Škoda, že mají v Anglii dělnickou vládu a nemohou se emancipovat od té imperialistické, vyděračské politiky.

Že to jinak nejde, že se nelze hned přeorientovat?

A proti sovětskému svazu, který všecky ty otázky, ať sociální či politické nejlépe rozřešil a chce žít v míru a sledovat mírovou linii, se na západě intensivně štve a chtějí se proti němu budovat bloky, komploty! Za to budiž té vychválené a přechválené západní demokracii hanba.

Buduje se a oživuje zase těžký průmysl, trusty, kartely, velkokapitál zaujímá zase posice proti odborovým jednotám a organizacím. Ach – ano.

V Unii zákon proti stávkám a , a velkopodnikatelům se budou vracet daně, aby jim chuďasům! neubylo zisků, a odborové organizace se ignorují a nechce se s nimi jednat!

A při tom 2 – 3 mil. nezaměstnaných, a na jaře vzroste jejich počet na 7 milionů! Pěkná perspektiva! Plody soukromokapitalistického podnikání. Ale co potom pánům v cylindrech, jen když zisky nepadnou!

Zdá se, že se lidstvo nechce ničemu naučit (aspoň jistá část), a chce dělat stále stejné chyby. Pochopit, že to tak stále nemůže jít, že je třeba začít jinak, to je nad jejich chápání, nad jejich duševní síly. To právě ne, že by to nemohli chápat, ale oni nechtějí, hradí se hradbou sobectví, takového sobectví, že dovedou použíti zločinu, jen aby  - aby udrželi to své.

Ovšem sám ten zločin páchat nebude, na to je příliš opatrný a pohodlný, ale nač by byly na světě peníze? Kdo má peníze, má i moc a má všecko a za peníze v Praze dům! Vždycky se najde dosti takových, a více než dosti, kteří za dobrou odměnu vykonají tu nejšpinavější práci, dovedou zradit a zaprodat i svého bratra, otce i matku.

Majitel dolů, a těžkých podniků, zbožný baptista hrdlil se se svými dělníky o přídavek o deset centů na mzdě a nechával je hlídat a odstřelovat gangstery, to mu ovšem všechno nevadilo. A na druhé straně dával deseti milionové dary všelijakým institucím (ať to byly všelijaké církve, církvičky s jejich kostelíčky nebo humanitní ústav pro staré a sešlé psy.)

Pseudohumanita! A gangsterství! Malí Gangsteři, sloužili velkému gangsterovi, a střežili velkého gangstera! Jaja, tak je to a bylo to: drobné zloděje zavírají a velcí se vozí v kočáře? I to to, v přepychových autech, a dostávají mil. subvencí. Každá liška svůj ocas chválí a kdo ho nemá – tož, konec jsem zapomněl. Ale co na tom! A každý jen tu svoji bolest hýčká a zveličuje a nechce vidět bolest svého bližního. A třeba ta bolest nebyla tak veliká, a kdyby se to vzalo více objektivně ani by to bolest nebyla.

Člověk už je takový, že si dovede všelicos namlouvat a vsugerovat, až se do té zdánlivé bolesti vcítí. Kdyby se chtěl a dovedl trochu porozhlédnout, odpoutat se od toho svého maličkého já, pozorovat jiné, a vžít se, vcítit se do jejich poměrů, uvážit a připustit i ty jejich bolesti a těžkosti, jistě, že by se jinak cítil, a snad i možná, že by se i zastyděl.

---------------------------

Kdo by se dnes unavoval chudákem? My chudáci, jak my k tomu přijdeme, že  - atd. Kdo je chudákem? Podle starého rčení jen ten kdo - - - , ale to raději neřeknu. Myslím, že tak daleko to ještě se žádným nedošlo. Každý si stýská na těžké poměry, a že se mu křivdí, a že ti druzí „se mají lépe na úkor nás,“ těm že se zbytečně nadržuje, poskytují se jim výhody nezaslouženě, a „my na to doplácíme a my to odnesem!“Je takových stesků. Oprávněných? Tož zrnko pravdy má každý a „není šprochu, aby v něm nebylo pravdy trochu“ Připouštíme, že je těžká doba, a nelze vyhovět všem, najednou a hned. A když to se na jedné straně přitáhne, že to na druhé hned křičí. Ale jen nezveličovat, a být trpělivý a vyčkat. Lidé jsou závistiví, když se jedněm uleví a polepší, ty druhé to hned tlačí a trhá.  Příliš mnoho sobectví, nepřejícnosti. Je sobectví úzké, osobní, nebo poněkud širší, druhové (rodinné), ale i kastovní. Jsou kasty, které znají jen sebe, svoje vlastní příslušníky a už nic.

-------------------------------------

Naši zemědělci! Nevím, zda se jim tak tuze křivdilo. Je pravda, že ceny jejich produktů byly až směšně nízké, kdyby to nebylo přímo k zlosti, ale – ruku na srdce: bylo jim opravdu tak zle?

To byly ceny úřední, pro zboží nuceně odváděné. Ale byly tu ještě ceny neúřední, soukromé, (v drobném meziobchodu), a ty byly zase trochu jiné. Což selátka k chovu, na ty úřední ceny neplatily, chovný dobytek! Tam se tržilo, a to veřejně, bez obav. Ale což, černý obchod? Vajíčko 10-15K, litr mléka 15-20 K, 1 kg sádla 1500K, máslo, o tom ani nemluvím. I „černých“ vepřů 1 kg živé váha 500K, králík 600K, husa až 2000K. Kdo by to vše spočítal. O ovoci ani nemluvím. (80K za 1kg jablek) Byly ještě „černé“ palírny lihovin, ty taky pomáhaly vyrovnávat schodek. (1500K litr slivovice) Ono se tržilo!

Ještě žádný na to hospodářství nedoplatil. Hospodářství si zvelebil, strojů nakoupil, měl slušný stav dobytka, dluhy poplatil a ještě úspory a značné, tak značné, že mnohého až hlava bolela co s nimi, když – atd. Tož proč chudáci?

A byl-li některý, kterému se skutečně nedařilo, tak to byl nešika, „který si to neuměl narafičit,“ podlé Kutálka. Zdá se, že nejhorší je to s palivem. Topit a vařit se musí. A paliva je nedostatek a je drahé. Dát tři tisíce (3000K) korun za fůrku 10q dříví, to je trochu mnoho. Kdo to může dělat a jak dlouho? Ale pokud je může směnit za trochu obilí, sena, slámy, nebo řepy, tož to není tak zlé. A to průměrný rolník vždycky může. Hůře je tomu, kdo nemá ani zboží na výměnu, ani dostatek peněz, a to jsou právě ti bezzemci.

Jak to rozluští lidé v městech, to nevím. Zdá se, že jsou na tom ještě hůře. Myslím, že nejlépe je na tom ten, kdo sedí u prvovýroby. Nejdůležitějším je právě ta výživa, stravování, neboť jídlo je to hlavní a rolníci (sedláci) to mají o to lepší, že je nemusí shánět, nají se a dobře se nají, o to žádná starost. Už kdyby nic jiného neměli, z ničeho, tak tahle ta výhoda je nade všecky. A to ostatní už si dovedou najít, o to žádná starost.

Nejhůře jsou na tom státní finance, ty na to na vše musely nejvíce doplatit. (140 miliard K papírových peněz!). Bankovky, papírové peníze, to je dluh občanům. A aby se státní finance mohly vyléčit, je třeba obětí, velkých obětí od občanů. Něco se obětovat musí, víc nebo méně, každý podle svých možností.

A tož nenaříkejme, nehubujme, nerozčilujme se, buďme trpěliví, a taky trošku obětaví. Řekněme si: zaplať Pán bůh, že je to takové, mohlo to být horší. Co mají říkat ti vybombardovaní, po nichž se převalila válečná litice?  Člověk unese a vytrpí mnoho, když je třeba, ale musí si chtít být trpěliv.

---------------------------------

Naše studentstvo milé, naši vysokoškoláci. „Vysokoškoláci jsou vrtáci!“ Ať si říká kdo chce, co chce! Dali se do služeb reakci, živlům podvratným. Demonstrace proti dělnictvu, proti vládě: („Ne jen pro dělnictvo, taky pro studentstvo!) Výkvět národa, naše naděje, budoucnost! Býval studentstvo vždycky trochu revoluční, horovalo pro pokrok, ideály, ale ne pro ten pravicový, (který je spíše krokem nazpět!), nýbrž pro ten t. zv. levicový, pro sociální a humanitní ideály. Ne pro reakci.  

Ruské studentstvo za carského režimu, jak to dovedlo pracovat, a bojovat, i trpět, kolik jich zemřelo ve vyhnanství, a na Sibiři, ve vězeních a byli to lidé zajisté z lepších kruhů i nešlechtického prostředí, kteří se postavili i proti své spol. vrstvě.

Žili, pracovali a trpěli pro lepší příští toho malého člověka, dělníka a mužíka, pro ty zdeptané a vyděděné.

To byli lidé, to byli muži. Ale naše dnešní studentstvo? Bohu budiž žalováno! Dva, tři případy!

1. V Brně měl být studentský ples (nic velkého, jen taková lepší tancovačka. A právě na ten den a v tom sále – bez dom.) měla být podle nařízení  min. osvěty provedena pietní vzpomínka persekvovaných a umučených studentů u roku 1939. Tancovačka se měla odložit. Nuže co provedli naši páni studenti? Rozčílili se, nadávali a hubovali a ostentativně odešli tancovat jinam. Smuteční oslavy svých „umučených kolegů“ se nezúčastnil ani jeden.
2. Byla velká schůze brněnských mediků brněnské fakulty. Při tom se vzpomnělo i trag. zemřelého vynikajícího odborníka a profesora (jméno jsem již zapomněl), ale byl to právě jejich profesor. Páni akademikové byli tak klackovití, že museli být přísně napomenuti, aby aspoň slušně povstali! To mluví samo za sebe!

A dále: když byl učiněn slušný návrh, aby akademický elitní ples byl z piety k zemřelému odložen o týden později, strhla se bouře odporu, a návrh byl zamítnut! Ples se ovšem konal, dámy v přepychových toaletách, vstupné několik set korun, cylindry, glazé a t. d.. Výkvět veškerého snobismu.

3. Předseda studentského akadem. klubu se vyjádřil, že studenti, kteří prošli koncert. tábory, ztratili manýru! Že prošli peklem utrpení, trpěli pro vlast a svoje přesvědčení, to není pro tyto pány patrně ničím, ale že ztratili manýru, to je asi nejtragičtější. Ejhle, naše naděje, výkvět mládeže národa! Tančit, povýšený snobismus, opovržení k prostým, nenávist k pracujícím rukám! Stačí to?
4.  

Jen bych rád věděl, kdo provádí tu sabotáž, totiž kdo působí, by takové velké škody na národním majetku, zakládá ty velké požáry apod. Tuhle zase vyhořel důl v Oslavanech a krátce před tím filmové ateliery v Hostivaři – Barandově. A bylo toho již mnoho. Není možno, aby to vše byla náhoda. To by bylo příliš mnoho náhod tak často za sebou. Dělají-li to Němci, je to zlé (z jejich stanoviska pochopitelné, ovšem nikoli omluvitelné, a tím si pletou bič jen sami na sebe). Ale dělají-li to naši lidé (a případně film. atelierů, je jisto, že je tomu tak), pak je to více zlé.

To už se nedá omluvit ničím, to je zločin a více než zločin. Hledejte viníka, a trestejte, přísně trestejte, žádný pardon. Kdo je viníkem“ To by snad nebylo ani tak těžko zjistit. V prvé řadě by to mohla být konkurence (třeba i cizí), ale ještě spíše jeto jen msta a snaha působit škodu a zmatek, mařit dílo socializace a postátnění, novou výstavbu republiky.

To pak by mohli být jen dřívější majitelé, nebo jejich ředitelé a správcové (jim otrocky oddaní). To by byli tedy iniciátoři činu. A skutek provede nějaký zaměstnanec za jidášskou odměnu. Prosím vás, dnes, nenašlo by se jich dosti, kteří za peníze provedou každou hanebnost? Vždycky by se našli a nemuselo by to být ani v Americe.

Zaváděly se u nás afrikánské methody v organizaci práce výroby v spekulaci (po té horší stránce), proč by se namohla i ta zločinnost poameričtit? Jen velkoryse se, a když už, tedy ve velkém! Účel světí prostředky a k dosažení cíle je každý počin dobrý! Reakce zvedá hlavu ne jen u nás, všude (i v Anglii!) a začíná pracovat. Veřejně se zatím jen štve, osočuje a zlehčuje vše dobré co vláda a činní lidé vykonali, co se děje v skrytu, kdož to ví? To jsou snad jen ukázky té skryté činnosti, ty požáry, sabotáž a ničení nár. majetku.

Jsou velcí reakcionáři a jsou i malí reakcionáříčkové a těch je mnoho, kteří se nemohou smířit s novým pořádkem věcí. V prvé řadě jsou to (ale vždyť jsme již o nich mluvili) naši venkované, rolníci, t. zv. sedláci. Proč právě ti? Vždyť jim žádný nic nebere, naopak se jim ještě přidává. Ale nač opakovat stále už známé věci! Tuhle jsem trochu vyposlechl rozmluvu dvou sousedů. Panečku, jak ti si trumfovali, jak si hudli do noty! A jen proti dělníkům! Že se jim tuze přeje, že se příliš zveličují jejich zásluhy, a kolik si prý odpracovali hodin pro republiku atd. „A my prý nepracujem? A kdo spočítá ty naše hodiny přes čas?“ Ale kamarádíčkové! Vždyť to každý ví a žádný rozumný člověk vám to neupře. To se ví, že pracujete, mnoho pracujete! Ale to už je povaha podniku a jinak to nejde. U rolníka nelze přerušit a zastavit práci, když padla! Protože rolnická práce je příliš odvislá od počasí i od stavu vývoje (urostlá řepa, zemáky, plevel, mnoho mokro!), tu nelze čekat a dále: rolnická živnost to není krytá dílna se střechou nad hlavou!

Ba ta rolníkova dílna má tuze krásný strop a až příliš široký, jenže jím někdy velmi zatéká a jindy slunce praží. To nelze změnit. A pak nezapomínej, ty stýskálku, pracuješ v prvé řadě na svém a pro sebe, proto tě to pohání k takové úsilovné činnosti. Kdybys pracoval na cizím za mzdu, byl bys možná ještě větším fušerem a slejvákem než ti, kterým to vytýkáš.  Vy děláte, myslím z nutnosti a nouze cnost. Ale vždyť jste dobře odměněni, o to už se dovedete postarat.

Proč říkáš, že „to není moderní?“ Či myslíš ty ženo, taková, že co je moderní je i dobré? Myslíš? Moderní! Lidé si vybírají z toho pokroku z té vymoženosti doby a z té vší modernosti obyčejně jen to horší a třeba i to nejhorší. A je to tak, ať si říká gdo chce, co chce. – „Frantu ráda mám.“

Moderní tanec, moderní úbory, ženské nohavice, pumpky či tepláky, šortky, polonahost nestydatá, moderní účes mikádo, trvalá ondulace. A ještě? Staré kleště!  Moderní! I děte mně na kolo s tou vaší moderností! No ja! A tancovat jak hříšníci před potopou světa, jak Herodiada o hlavu sv. Jana Křtitele, tahat se s kluky po koutech a po nocích „randit,“ ohrnovat nos a pysk nad selským povoláním? „A já bych se na to vy-kvákala, než bych se dřela a chodila okolo kravských ocasů!“

To je taky modernost! Dary města, velkoměsta a nejsou vždycky nejlepší. A náš venkov si z nich vybere právě to nejhorší. Vo co zvláště šlo? Aha, už vím! Jářku: Proč se páni synové nežení? Je čas založit rodinu, mít děti a raději více a vychovávat je na dobré občany. Republika bude potřebovat lidí!  Nač čekají ti nežeňové? Jindy, když si mladý muž odbyl vojačinu, vskočil do toho rovnýma nahama! „Ja milá brachu, dyž ono to včíl néni moderní, skoro sa žénit, a mnět moc dětí. Víš, to je fčíl už i inej svjet, iná doba. Ja co ťa nemá, děti, moc dětí! Gdo to fčíl čůl! To sa ví! To je tag! Enom né brzo žénit, a žádné děti: Neposlušnost, nestydatost, nemravnost, tancovat, strójit sa, chodit polonahé, tož to je moderní!

„Nepůjdu tam, ani kdyby mne zavolali! Ani mne nenapadne!“ Říkáš, že nepůjdeš a víš ty, že tě zavolají? No, já vím, že je to nejisté, ani s tím tuze nepočítám, ale snad přece jen slovem „špetnout,“ aspoň ze zdvořilosti! Ale jak jsem řekl, nepůjdu. A co pak já se mezi ně hodím, mezi takové pány? Co su já, a jsou oni?  A konec kmucháčkovství!  Však starý bez toho že hledí na mne kdoví jak, když se tam na chvíli omžu. A ti ostatní? I ta jejich zdvořilost a vlídnost je jen strojená a není upřímná.  No tož bývalo, ale – nač to všecko.

Včera - ! Však víme. Ani nehleděli, žádný neřekl, ani nenaznačil k té formální zdvořilosti: pobuď, neodcházej! No, měli tam kamarády, frajery, sami frajeři. Nezazlívám, vůbec mne to nemrzí, ale jak jsem řekl již: konec kmucháčkovství!

Tak již není jak býval. Je zasmušilý, zamlklý, nemluvný. Nepoví co si myslí, nepoví kam jde, kde byl,co tam dělal. Nic. Na otázku odpovídá nerad, s nechutí nebo lhostejně. Žádná sdílnost, otevřenost jako dříve.  Hm, áno, tak je to paní! Či stále ještě myslí na ni? Či málo se ho našálila a  - či ho nevodila za nos? Kolikrát!?, a zase se k ní vrátil. Či se vrátí zase? Ó! mi zdá se! Hochu, hochu, kde je tvá mužská hrdost! Uvázala si tě k cípku své zástěrky a ty ses dal vodit jako ochočený pejsík. Dáš se zase vodit?

Hm, tak tak. Co na ní měl? Co se mu na ní líbilo, co ho k ní táhlo, a co ho tak držela? Hezká? není. Mně se aspoň nelíbí. Duchaplná? Nevím. Nenahlížel jsem do ní. Myslím, že není o noc více než ostatní. Dobrá? Kdyby byla dobrá, neprováděla by mu takové věci. Čest má? Už jsme řekli. Jaké má oči? Všimli jste si? Zelené jako, nu – jako – co? Rusalka? Není v ní nic Rusalkovského. A mžourá s nimi jako kočka. A kočka je falešná, to víte. Co více? Snad má pěkné tělo, to nechci tvrdit ani popírat. Ale je přespříliš velká a silná a širokých ramen. Vyhlíží vedle něj větší a silnější než on, a to není žádná harmonie, soulad. Jako by měla být jemu útočištěm, aby se u ní stulil v ochraně jako zajíc pod hrudou!! Stačí to? No, dosti již!

Ani – a nemá tuze pěknou ženu. Možná že proň je krásná, ale my – nemůžeme za to, že vidíme jinak. Oči? Zuby? Usmívá se nějak kysele. Jak nese ramena? Jaké má nohy, jak našlapuje? A když běží klusem, jak háže nohama? No – nesuďme! Nejsme taky akorát! Ale když už jsme u toho sudičství, tedy – povězme si tu pravdu bez obalu! Myslím, že vybíral, hledal po celém háji a uťal na samém kraji.  A že neměl zrovna tento – šikovnou ruku.

Jsi nespokojen? Jsem nespokojen. Něco ti schází? Ano, něco mi schází. A co by to bylo? Tož hádej, hádej, hadači: To není tak těžké uhodnout. Nemáš cíle, nemáš proč žít! Že. Fráze, to se tak říká! Co je to cíl? Něco velkého co bychom chtěli, či měli vykonat? Pro koho? Pro blaho lidstva, národa, společnosti, či jen pro sebe, pro svou budoucnost, či jen pro zajištěné stáří? Anebo jen pro ten pokojný zítřek? A co já vím? „A co se mne ptáte? Na modré straně je Hučín!“

To je tak, říkávala stařenka. Velký cíl! Nebo jen přechodná záliba, chvilkový rozmar. Kdo uvažuje o velkých cílech – kdo z průměrných lidí? Snad jen jařmo, dobře sedící chomout a udidlo, otěž, která nutí ku předu a dobře táhnout. To jsou ty cíle. Ovšem, tam někde v předu je skutečně něco jako cíl, kam se jednou dojde, někdo blíž a někdo dále. A výsledek? Stálo to za to úsilí, za tu námahu? A komu to bude dobré?

Člověk si musí něco namlouvat, a nalhávat, aby neztratil důvěru ve své určení a poslání – Ach k čemu ten žvást? Veliké touhy, veliký úkol. Mohla bys lháti? Z.) Někomu je cílem a snad většině, vlastní prospěch a plné břicho!

Jsi sám, cítíš prázdnotu, opuštěnost a svou zbytečnost na světě? Ptáš se, komu jsi zde prospěšný, potřebný a kdo má prospěch, užitek z tvé existence? Pravda, jen existence a nic jiného. Každý má svoje, někoho a něco k čemu se přilne, úžeji se přimkne, s čím ho něco poutá.

Já už ne a ke mně taky nikdo. Ke mně, k tobě, k nám. Samotou se hradíme, a kdyby bylo tisíc lidí kolem, přece budeme jako ti osamělí, vyvržení na pusté výspě a ten život kolem to je jako hluché, těžké vlnobití, které jen ohlodává břehy. Ale samoty neubírá, jen přidává.

Jsou lidé, a snad je jich trochu více, kteří nejsou spokojeni s nynějším pořádkem věcí a chtěli by, já nevím co. Možná, že oni sami nevědí, co by vlastně chtěli. Dejme tomu, jak říkávali starý Šoustal – Hovado, a taky teď se rozumí pan Březina: „Tak to dál už nejde, to není možné, aby to tak zůstalo, něco musí přijít, nejaký obrat (či převrat!). Na to musí přijít vojna, bude a musí být!“

Tedy: vojna! Nová válka!        A já zase říkám: Válku si může přát, o válce mluvit, o nové nutné válce! leda blázen, hlupák, bezrozumný a nebo zločinec, vědomý zločinec! (Zločinec v cylindru a v rukavičkách!?) Blázni jsou blázni a zůstanou blázny, s těmi je darmá řeč. Ty nikdo nepředělá. Hlupáci, to jsou ti nepřesvědčení, kteří sami nemyslí, neuvažují, nedomýšlí věc do konce i se všemi následky. A pak jen přikyvují a dělají berany těm chytrákům (v cylindrech a rukavičkách?).

Vojna! Dnes nová válka! Můžete si ji vůbec představit při dnešních technických možnostech? Atomové pumy, raketové pumy, snad otravné (bojové) plyny a což já vím, co všechno se může v několika letech vynořit? Vždyť je to zkáza, zhouba veškeré civilizace a lidstva! Jak snadno lidé zapomínají. Ještě se nezacelily rány (a jaké rány), zasažené poslední válkou, a ty se nezahojí ani za desítiletí, a oni novou válku! Vždyť je to hrůza jak lidé - ! Ani domyslit nemohu! Vojna není jen hra na vojáky. Při ní jde o největší hodnoty a statky lidstva. Já říkám: lidé se nikdy ničemu nenaučili a nikdy se nenaučí!

Lidé, mnozí lidé nemohou a nechtějí pochopit, že jak život a svět pokračuje, žádá si pokroku a změny, pokroku na poli ne jen technickém a kulturním, ale i sociálním. A hlavně sociálním. Nelze udržet staré, nemožné a přežité řády společenské a sociální. To je marné a darmo se proti tomu bránit.

A jsou bláhoví ti, kteří drží dosud moc v rukou, ovládají velko (a vůbec kapitál), kteří sedí na žocích peněz (a bychom učili běžných novinářských frází), že to takhle může a musí zůstat stále.

Že ten malý, přišlápnutý člověk, který vlastně tvoří svýma rukama ty hodnoty, jejichž ovoce a tuku užívají tam ti nahoře (těch vrchních deset tisíc,) se spokojí jen sliby a těšínskými jablíčky a v nejlepším případě se mu jen odhodí ohryzaná kosť, nebo drobty „ze stolu co padají,“ tam těch - - !

Sociální pokrok! Socializace, znárodnění, zestátnění, postátnění! Strašák pro ty kteří by ovšem přišli o své výsady v to, čeho si nezasloužili, co jim po právu nepatří.

Amerika, amerikánština! Ono se to krásně píše a povídá „o mužích, kteří se vyšinuli svou přičinlivostí, důvtipem!“ Z poslíčka, cidiče bot, milionářem, miliardářem!“ Krásně řečeno, ale – má to své čertovo kopýtko!

Zbohatne-li, nabude-li někdo v poměrně krátké době svého života obrovského jmění, tedy v tom nemůže být přirozeně nic poctivého.

Prostý dělník pracuje a svědomitě, pilně pracuje celý život a vynese mu to – co? Jen tak právě na to slušné živobytí, slušnou existenci a v nejlepším případě nějaké skrovné úspory pro stáří.

Sedí-li ten druhý v pohodlném křesle, pokuřuje si drahý doutník, prohlíží papíry a črtá podpisy podle jakého práva se má válet v přepychu, užívat on i jeho rodina, stavět nádherné vily, letohrádky, objednávat přepychové toalety, auta, pořádat nádherné hostiny? Jakým právem, ptáme se?

Zbohatne-li někdo příliš neúměrně, vždycky na to druhý musí doplatit. A tak na jeho přepych, toho jedince (nebo několik jich) doplácejí miliony těch malých. Takový dr. Prais. Člověk, který seděl ve čtyřiceti správních radách a jehož příjmy činily 18.000 K za hodinu!

Dovedete si to představit vy, kteří na ně musíte dřít téměř celý rok? Takoví a podobní lidé, ti by ovšem neradi přišli o své a mluví o nutné nové válce. A vy blázni a hlupáci jim chcete při tom dělat berany?

Bursy, akciové podniky, koncerny, trusty, správní rady, předsednictví správních rad, to jsou zdroje bohatství těch, o nichž jsme mluvili. Peněžní machinace a vůbec machinace s cennými papíry! Ja, to jsou ty věci!

Pravil jednou, tuším, že pres. Roosevelt: „Malý, nevzdělaný člověk může ukrást něco z železničního vagonu, a zavřou ho za to. A člověk studovaný s doktorským titulem (on to ovšem může být člověk ve fraku, cylindru, rukavičkách), může ukrást celou železnici a při tom je „geniální finančník,“ a jezdí v přepychovém autě, a bydlí v nádherném letohrádku.

A takoví lidé, ti finanční velmoži ovládají (skrytě) veřejné mínění, mají vliv na situaci a i na domácí a zahraniční politiku. To jsou ti praví činitelé, kteří konec konců rozhodují o – nu o tom, jak, na kterou stranu se politické vážky přikloní. Neboť ke všemu, i k válce je potřeba peněz. A kdo má peníze, má všecko, bohužel. Tak je to na tom světě.

Když takový dr. Prais, president živnobanky a t. d. pohrozí vládě (r. 1938!) před Mnichovem!, že nedá peníze (úvěr neposkytne vládě na vojenské potřeby, když nebude sledovat linii německé, hitlerovské politiky, je to tuze smutné a špatné.

Takoví „Praisové,“ to jsou ti praví politikové, zákulisní, o nichž třeba se veřejnost z valné ani nedoví.

Ano ti. A pak: zbrojaři, zbrojný průmysl. Dalo by se povídat, a nebylo by tomu konce. A proti tomu, proti těm má čelit hlavně socializování, postátnění. Nikdo neusiluje o bytí menšího, drobného podnikatele. Tolik vězte vy, kteří tolik sočí proti socialistům a hlavně komunistům.

Socialismus má drobným lide pomáhat, ne je ubíjet. Ani ten komunismus a bolševismus není takovým strašákem, jako byl před 20-25 lety. Tehdy – dnes, velký rozdíl. Tehdy byl destruktivní, ničivý co se týče kapitalistického řádu (a snad to nebylo ani tak zlé, jak se nám to z jejich strany líčilo!) Dnes, je konstruktivní, chce budovat, tvořit a klidnou cestou, žádné násilí. Však je taky co budovat, a napravovat, co válka natropila.

Kdo je lepší: ti nenávidění „hvězdičkám,“ kteří chtějí v míru pracovat nebo ti, kteří dnes na vše hubují, všechno haní a chtěli by to napravovat revolucí, novou válkou?

Tajní i zjevní zrádcové – kolaboranti v r. 1938 republiku zradili a dnes by ji chtěli zachraňovat před „hvězdičkáři!“ Kdo se provinil, ať nese i trest. Jaké milosti se zrádci.

Po celo válku, po dobu okupace jste si přáli osvobození od něm. jha, nemohli jim přijít na jméno, radovali se z vítězství spojenců, přáli Rusům a nemohli a nemohli se jich dočkat. Kéž by zde již byli! A když přišli! Bohu budiž žalováno! Nemohou jim přijít na jméno! Že se někomu ztratilo to a to, někomu vysekli kousek jetele, vzali trochu sena, zapíchli prasátko a třeba i nic. Ach bože, to je škody! Že vás zbavili Němců, že zase svobodně dýcháte, to je nic? Tobě se ztratily hodinky a těm se ztrácely životy i pro nás, za nás! A teď nemají jména a válku na ně, proti nim, atomové pumy, co?

Lide nevděčný, lide zaslepený!

----------------------------

Zdeněk Rón: Září. Román z podhůří kraje v Pojizeří za Turnovem. Je to kraj autorova mládí, na který vždycky s láskou vzpomíná a tam se odehrává většinou děj jeho románů, odtamtud jsou i jejich postavy „Září.“ Doba raného, úsměvného, vyrovnaného podzimu, kdy doba horkých, vřelých a kolotajících letních dnů již minula a nastává mírný, klidný, ale ještě stále laskavě úsměvný čas, kdy horké vášně již minuly, vyvanuly, ale ta tichá, klidná krása jasných slunečních zářijových dnů zůstává.

A tak i život Eliščin, hlavní postavy románu. Eliška nebyla z hor, byla dítětem z „Kraje,“ z těch širých, volných a požehnaných rovin dolního Pojizeří a Polabí. Ale během času si naˇně zvykla, na ty hory, a zamilovala si je. Jen jedno zůstalo, co jí bralo klid a spokojenost, ba působilo často tolik hoře:

Povaha jejího muže a pak jejich bezdětnost. Jányš, její muž byl člověk nemluvný, stále zachmuřený, morousovitý, jako by v jeho nitru bylo stále černé mračno, které hrozilo bouřkou: jen uhodit.

To byl úkol: pochopit jej, porozumět mu, vystihnout jeho nálady a předejít zlým záchvatům jeho rozmaru, uvádět na pravou míru. Byl to těžký úkol a přece jen se jí dařil, zůstávala stále touž Eliškou, laskavou, vlídnou, úsměvnou, která dovedla vždy rozdávat vlídnou pohodu a zazpívat si. A uchovat si stále svěžest mládí, i když do vlasů čas stříbrných nitek nasil.

A doveda ukrýt svoje obolené nitro i palčivé slzy, které tak často smáčely polštář, když Antonín její muž divočil s puškou po ruce a toulal se den, dva dny i noci po lesích.

Jen jedno stále bolelo, a nebylo na tu ránu konejšivé náplasti: její planý život, bezdětnost, neukojené mateřství. Jak ráda by přivinula k srdci třeba i cizí dítě, sirotka a nemohla, nesměla. Antonín nedál, nechtěl. Když ne vlastní, tedy žádné, raději sám! A tak tej jejich společný život plynul jako na poušti, pro Antonína aspoň jen v tom shonu a v té dřině, která mu již po čtyřicátém roce vzala všecku svěžest mládí a učinila jej, jak on říkal sám o sobě: dědu! A nasypal mu vrásek do tváře a šedin do vlasů.

V té opuštěnosti a duševní prázdnotě se osud přece na Elišku usmál a poskytl jí trochu radosti. Její poměr k mladému učiteli, jejich nájemníku. Byl to mladý člověk, jinoch, sirotek, úplně osiřelý. A tak se mezi nimi vyvinul pomalu poměr jako mezi synem a matkou.

Jak si někdy Eliška říkávala: Už ne: matka a syn, ale  - jako matka a jako syn. Víc nebylo možno. Neboť v mladém učiteli bylo stále ještě cosi polodětského, co si žádalo jisté ochray a mateřského porozumění.

Byl to cit oboustranný, harmonický. Ovšem, při Eliščině zachovalé svěžesti tělesné i duševní a při jejím vřelém srdci se ten poměr mohl změnit v něco velmi nebezpečného, zvláště při Antonínově nevyzpytatelné povaze. Bylo by běda, kdyby podnítili jeho žárlivost. Ale Eliška byla tak moudrá a vyrovnaná, že nic takového nemohlo vyklíčit. Jí stačil ten polomateřský poměr v němž mohla vybíjet své neukojení, ale bohaté mateřské city a těšit se upřímně že si oblíbil děvče, kterému i ona přála a měla je ráda.

Anušku, dceru té, kterou měl i Václavův otec kdysi rád, a pro niž se nebezpečně porval se sokem, nyní již starým „Ramešákem,“ od té nešťastné rvačky mrzákem.

------------------------

Umění, umělci. „Není všecko zlato, co se zářně třpytí, aniž všecko voní, co má jméno kvítí!“ Ono se píše, mnoho píše a tiskne se. Potiskne se mnoho papíru. A říká se tomu literatura krásná. Ale té krásy, a toho t. zv. umění je tam tuze málo. Nemyslím ty Rodokapsy a Morzakory i ty bývalé Bufalky, Cliftonky a všelijaké detektivní magaziny. Ani ty krváky a pornografii. O tom netřeba mluvit.

Je ještě literatura, no, t. zv. dívčí. Romány pro dívky, pro ženy apod. Literatura uvařená z cukrovosti a sladké limonády. Tož tak, aby se spanilým čtenářkám líbilo, aby se v tom blaženě kochaly a spřádaly při tom (při čtení takových skvostů, pošetilé sny). Nu, vždy je při tom nebo v tom nějaká opuštěná dívka, nejlépe sirotek, která nemá nic než tu svou hezkou larvičku, andělskou povahu a tu svou dívčí nevinnost, „čest, a trochu pošetilosti.“

Přitom se nešťastně zamiluje, prožije všelijaká zklamání a ponížení, (čím více, tím lépe). Až nakonec: m! finis coronat opus a happy end! Konec napraví všecko! Oblíbí si ji nějaký vřelec, z té vrstvy vrchních deseti tisíc, kterého se zmrzely všechny ty afektované, nalíčené, povrchní a mnohdy nesnesitelné mamselky jeho prostředí.

Učarovala mu ta „popelka,“ přehlížená a opovrhovaná, jejíž bytost je přímo nabita ctnostmi a přednostmi všestranného druhu. A je přiznání, zalíbení a slastné vzdechy a slzy. A potom svatba. Cnost je odměněna přepychem, žoky peněz. To je motivem všech těch dívčích a ženských románů, co vycházejí v těch laciných sešitech. Je zajímavo, že děj se odehrává většinou vždy v takovém prostředí, nu prostředí velkého světa, světa přepychu, rozmařilosti, zahálčivého života, utloukaného všemi možnými i nemožnými způsoby.

Buržoasie, snobství, bařtipánství. Taky se tam najde „pravý muž“ pracovitý, podnikavý, geniální odborník a finančník, který pracuje za deset a je modlou obdivu, takové naivní, přecnostné popelky. Ale taky jen postava plná romantiky, ne té středověké, ale moderní. Staromódní rytíř v moderním brnění.

Všecko to je vzdáleno skutečného tvrdého života. Buržoasie, pravé prostředí se všemi svými sličnými i méně sličnými květy, které v té půdě mohou vykvést. Postavit svůj děj a postavy do malého prostředí, do světa těch utlačených, bídných, opovrhovaných, to ne, to by nebylo hezké, to by se nelíbilo, to nebylo his (šik!) Společenské nesrovnalosti, spletité sociální problémy, mravní, hmotné, to ne!

A když některá autorka „zabředne“ i do toho pole, je řešena zase jako: houska na krámě: „popelce“se dostane prince, přepychové vilky a elegantního auta. A tím je ten problém vyřešen.

-----------------------------------

Jsou ovšem vyjímky, zajisté že jsou, a byli bychom nespravedliví, kdybychom tvrdili, že ne. Jim všecka čest! Ale taková autorka ovšem že nepatří do té kategorie a níž jsme mluvili.

---------------------------------

Nejsou jen ženští autoři sladkovodních, limonádových děl literárních. Jsou i mužští autoři „ v sukních.“ Za jejich dílo by se žádná autorka nemusela stydět. O těch už mluvit nebudeme, patří do předešlé kategorie, a platí o nich, co jsme již v předu pověděli.

-------------------------------

Jsou ještě jiní autoři. Řekli bychom, vyššího druhu, kteří tvoří „cenné a trvalé literární hodnoty.“ Myslí si to o sobě oni sami, říkají to jejich někteří ctitelé, ale nejvíce to tvrdí jejich nakladatelé. Nakladatelé ti musí chválit ovšem, chtějí přece prodat.

Spisovatelé románů t. zv. společenských. A zase je to obyčejně děj vzatý z toho prostředí střední, zámožnější a ještě lépe vyšší třídy, na vyšším společenském žebříčku. Společenský, společnost! Tím se dle běžného slovníku zase myslí jen ta vyšší vrstva, třída lidské společnosti.

Svět drobných lidí, dělníka, chudáka, drobného řemeslníka, sedláčka, malého úředníka, to není společnost, nic společenského. A proto slyšíte-li, že v prostředí společenského víte kde ho máte hledat. Řekli jsme již.

Takový ku př.: Bohumil Brodský. (Roku 1919 se Zahradník-Brodský přestěhoval do Prahy a pracoval jako úředník na ministerstvu školství a národní osvěty, od roku 1922 jako ministerský rada. Byl členem agrární strany, působil ve spolku Svatobor, v Nakladatelském družstvu Máje a ve výboru Syndikátu českých spisovatelů. Roku 1924 odešel do důchodu a ... ) Ten autor již, nu, jak bych to jen řekl? Kdybych se nebál, že ho urazím, řekl bych: usmolil, či naflákál asi padesát a snad i šedesát společenských románů! Pěkná řádka, lépe řečeno, pěkná, slušná hromada! Co o tom říci? Zde by platila slova: „Méně, bylo by více!“

Takový autor, který béře látku a postavy stále z jednoho pytle, co může povědět nového? Na konec je to taková monotonie, opakování jednoho a téhož. Dá jiné postavy, změní děj, jinou scenerii a román je hotov. Pracuje-li se rychle, překotně, nemůže se nic promyslet, propracovat, dát tomu nového ducha, myšlenkovou náplň. Je v tom rutina, jak se někdy pochvalně přikyvuje, ale to je právě řemeslnost, mechaničnost, vybroušená zručnost. Ale kde je pravé umění!

Čtěte a srovnávejte! Řeknete si: Tahle situace se podobá tam té v tom románě, tahle osoba jakoby tam té z oka vypadla, tento děj se opakuje, a tak, nu, bylo by toho. Byly-li jeho prvé práce trochu zajímavé, měly-li ducha a něco pověděly, ty další, jak jsme již řekli: opakování se, monotonie.

Charakteristika: Nu, řekněme si přímo: Málo pravé morálky. Jako by v té t. zv. lepší společenské třídě se ta morálka skutečně nebrala na zlaté vážky. Vdané ženy jsou většinou nesmiřitelné, svárlivé hysterky. O morálce již jsme pravili: manželská věrnost: příliš nestálý pojem. Rozvod, nový natek a zase nevěra, a poklesnutí až na úroveň nevěstky, toť docela běžná věc a při tom zůstává stále dámou, příslušnicí té vrstvy, které se říká „smetánka.“

Mužové nebývají o nic lepší, neboť kde se jedná o nevěru a nemorálnost, musí být dva.Vyskytne-li se tam a tam někdy postava čistá a „správná,“ tu jakoby autor vzal z těch, o nichž jsme mluvili vpředu (dívčí literatura).

Mluva, slovní obraty, výrazy, velmi často málo jemná, ušlechtilá, pro osoby z nóbl třídy, až příliš často vulgární.

Celek: snobismus, povýšenectví, často surovost, materialismus. Pokouší-li se někde o něco jemnějšího, ušlechtilejšího a nějakou krásu, duchovní velikost a vznešenost, jsou to květy jakoby odjinud, přenesené násilně, kterým se zde nedaří, a chřadnou zimomřivě.

Ona řekněme kritika: zdravá erotika, vitální síla, správný, nebo pravý životní postoj, život v pravé syrové podstatě. Ale taková spol. třída, která je často již v úpadku, je to jen: rafinovanost, úpadkovost, brutálnost a nechutnost a zvrhlost.

Máme-li mluvit o zdravém názoru životním, erotice, vitalitě a pod, zdravých a původních pudech, pak jen u lidí, kteří jsou skutečně blíž přírodě, nezkažení „kulturou,“ a jejími všelijakými, často až nemožnými vymoženostmi.

O ožehavých otázkách morálních, imorálních, sexuálních apod. věcech, o nichž se v obyč. životě a hovorech mlčí (taktně) nebo mluví jen v opisech, může mluvit prostě, samozřejmě a přímo jen, nu, řekněme, umělec, nebo ten kdo je pojímá přirozeně, vážně a opravdově. Jinak je to jen nechutnost, perverse, frivolnost nebo i hnusnost.

Quido M. Vyskočil Staromódní rytíř, romantik se staromódním vkusem (a literárním aparátem). Nevím, žije-li ještě. Už jsme se s ním málo setkávali, jen sem tam po méně významných rodinných časopisech a kalendářích. Připadal mně jako trochu starý pán, vyšlý z módy, jehož romantický pláštík byl už tuze ošumělý, ušoupaný, zvetšený. Už jeho román: „Stříbrné město,“ z hornického prostředí, které měl být přísně realistický nebo i naturalistický.

A ten oplývá až příliš romantismem a sladkobolem, sentimentalitou. „Ta jeho věta: A poslední slovo bude láska,“ se v něm opakuje tuze často až do omrzení. Prostá, ideální a platonická láska nerozřeší sociální nesrovnalosti a protivy.  To jeho sladkodechá, sentimentální, nerealistická romantika se vleče všemi jeho povídkami až do jeho stáří a zdálo se nám, že stále naivnější, dětinštější. Co v dnešní době se zastaralou, přesládlou, sentimentální a naivní romantikou?

xxx